Milosh - Cestuje, vidí, slyší, fotí a... http://www.kalerta.com/ en-us Nucleus CMS v3.33 Š Weblog http://backend.userland.com/rss http://www.kalerta.com//nucleus/nucleus2.gif Milosh - Cestuje, vidí, slyší, fotí a... http://www.kalerta.com/ Ekvádor & Galapágy - pestrý, živelný, tajemný... http://www.kalerta.com/index.php?itemid=76 4/2010   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce | Online průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

Ekvador Jižní Amerika. Těžko říct, proč jsem na tomto kontinentu nikdy předtím nebyl, protože je to oblíbený kus světa, ale nijak mě tento kontinent zatím prostě netáhnul. Samozřejmě mimo dobu kolonizace, ta mě všeobecně fascinuje, i když vím, že to není něco, co by si tehdejší "civilizovaný" svět mohl dát za rámeček; ale aniž bych byl straně kohokoli ze zúčastněných, prostě mě tahle epizoda dějin hodně zajímá a baví. Ale o tom pak dále. Takže po sérii dohadů a nápadů, kam letos vyrazit, to nakonec vyřešil jeden jediný obrázek a to fotka barevného vlaku s pozadím nádherných hor. Poté následovaly bezprostřední nutné přípravy, a to zkontrolovat účet v bance, sednout k internetu a zjistit detaily o zemi a pak prostě koupit letenku a pořádně se těšit.Ekvádor je hrozně rozmanitou zemí. Můžete tu narazit na mystický amazonský prales, legendární pohoří Andy včetně stále aktivní sopky Cotopaxi, a také ne slavné souostroví Galapágy, kapitola a svět sám pro sebe. No a samozřejmě vše mezi tím - hezké koloniální město Quito, vesničky, srandovní lamy atd. atd. Bohužel se tradičně muselo vybrat to subjektivní nej, protože na projetí celého Ekvádoru včetně Galapág by bylo potřeba tak 2-3 měsíce, což jsem bohužel neměl. Takže do 4 týdnů se nakonec vtěsnalo hlavní město Quito a jeho okolí, Amazonský prales, Galapágy a Andy, takové tři hlavní body; a jak se nakonec ukázalo, výběr to byl správný a i pohodově rozvržený, bez zbytečného spěchu. Pokud máte stejný čas na pobyt a nevadí vám jet po podobné trase, ve které se mísila příroda a historie této země, volte víceméně stejnou trasu a rozhodně budete spokojeni!

Vízum do země není potřeba! Ceny všeobecně jsou docela příznivé, nemyslím, že by s něčím (doprava, ubytování, jídlo) byl větší problém, aby stálo za to ho zmiňovat. Quito je hlavním městem Ekvádoru a jsem tak trošku na vážkách, jestli ho označit za "hezké", nicméně asi bych tak označil aspoň starou čtvrť s koloniálními budovami, uličkami a památkami. Celkově, předkolumbovská doba je v celé zemi zřetelná jen úplně minimálně, takže pokud budu psát o historii a památkách, půjde spíše o pokolumbovskou epochu (s jednou vyjímkou v Andách, o které se zmíním později). Myslím, že na prohlídku Quita stačí tak den dva, víc asi ne, pokud to nechcete spojit i s výlety po okolí, kterých se však pár určitě nabízí (například zajet se podívat na rovník, asi hodinu autem za Quitem). Dopravu jsem již tradičně řešil vypůjčeným autem, a půjčení není vůbec žádný problém (doporučuji větší auto s pohonem na všechny čtyři kola), provoz na silnicích je také úplně v pohodě. Celým Ekvádorem se táhne tzv. silnice Panamericana, což je 48.000 km dlouhá síť silnic mezi oběma americkými kontinenty, po které lze víceméně dojet kamkoli v celém Ekvádoru. Pozor, není to žádná x-proudová dálnice, ale spíš taková lepší okresní silnice jako jsou v ČR. Tedy samozřejmě s tím rozdílem, že na ní nejsou díry, které by vám auto poničily. Ale auto jsme si půjčili až později, po příletu a několika rychlých aklimatizačních dní v Quitu totiž čekal první zážitek, a to grandiozní Amazonský prales.

Původně jsem se těšil hlavně na Galapágy a těm ostatním místům nepřikládal až takovou důležitost, ale o to víc mě Amazonie překvapila. V Amazonském pralese je jen pár míst, kde můžete složit hlavu, já vybral místo s názvem Napo Wildlife Center. Jde o ubytování uvnitř pralesa na břehu malé říčky, jednoho z ramen Amazonky. Je tam pár chatek se základními věcmi jako postel, záchod, koupelna a částečně elektrika. A samozřejmě, nesmí chybět balkon, kde lze sedět při západu slunce, a vnímat ty měnící se zvuky pralesa a přitom popíjet skvělé červené vínko z Chile (víno se v Ekvádoru neprodukuje, hlavním vývozním artiklem jsou tedy banány a čokoláda). To jsou přesně ty okamžiky, kvůli kterým mě to všechno baví a o které bych za nic na světě nechtěl přijít. On i příjezd je zajímavý. Za prvé, nutný je krátký přelet z Quita do městečka Coca. Trvá asi hodinu a stojí něco kolem 100USD. Za druhé, asi dvě hodiny motorizovanou lodí - na letišti vás vyzvedne váš průvodce a v lodi pojede s vámi. Za třetí, přesednutí do malé kanoe pro čtyři osoby, pomocí které za další asi hodinu a půl pádlování dorazíte k chatkám, tzv. cabanas. Jinak neznalost Španělštiny je částečně problém, kdo umí, užije si celý Ekvádor ještě daleko víc! Zabookovat si chatku (a veškeré pralesní aktivity s tím místem spojené) si lze přes internet přímo s provozovatelem tady, což je v tomto případě výhradně indiánský kmen Kichwa - všichni, od průvodců po kuchaře jsou tedy z této komunity a co mě docela šokovalo, všichni jsou neskutečně sympatičtí, usměvaví a přátelští! Musím přiznat, že asi nejvíc ze všech ostatních z celé země, oni byli ti svým způsobem nejzajímavější. A to jsme nakonec ani neviděli slavný kmen lidu Huaorani, který víceméně zamítl setkávání s civilizací (neměli v podstatě žádný kontakt s vnějším světem až do roku 1950) a dosud chodí v Amazonii polonazí - ale i k nim se lze dostat a žít nějakou dobu s nimi, provozují totiž částečně omezený ecolodge ve vlastních cabanas, viz. jejich stránky. My však byli u kmene Kachwa a vůbec nelituji. S průvodcem si můžete domluvit, co budete chtít v těch dnech dělat, jestli se pachtit pralesem a v podstatě náhodně hledat život (a chodit jen v gumovkách, za prvé chrání proti nepřátelským potvorám, za druhé chrání proti všudypřítomnému bahnu a vlhku), nebo se vydat na pozorovací věž (taková buňka postavená na vysokém stromě, odkud lze s pomocí dalekohledu vidět různé druhy papoušků, tukany apod. Také lze vyrazit do pralesa na kanoi a pozorovat život ve vodě a podél řeky, anebo, a to bylo naprosto fascinující, vydat se na noční safari, kde můžete vidět hladové hady, kajmany, nebo překrásně svítící noční můry. Noční život je v Amazonii snad ještě intenzivnější než ve dne! Když jsme do Wildlife Center po kanoi přijížděli, velmi mě také zaujal popis takového zvlášního zvířete, kterého nazývali smradlavý krocan. Jde o zvláštního ptáka, velkého asi jako slepice, který nemá v přírodě přirozeného nepřítele, jev vskutku nevídaný! Jak je to možné? Je to jednoduché - tento pták se totiž živí zetlelými listy, které nechává v krku, kde se mu ještě více zkazí a uplně zetlejou až na kaši, která asi dosti zapáchá - a ani dravci pak o to nebohé zvíře nemají zájem :).

Prales doslova kypí životem. Kam se podíváte, nebo kde se zaposloucháte, všude něco vidíte, slyšíte... Ve vodě zavířila největší sladkovodní ryba Arapaima velká (která se musí každých asi 15 minut vyplout na povrch nadechnout), na stromech lezla spousta druhů opic, od srandovních neškodných až po ty zlé (viděli jsme i nejmenší opičku světa Pygmy monkey, tuším, že Kosman zakrslý), stojí za to vidět i do umření makající mravence trmácející se s zelenými listy do svých děr, kde nechají listy rozpadnout, na nich pak vyraší mikroskopické houby a jimi se poté mravenci živí. Není také od věci ochutnat mravence chutnající jako citron, žijící celý život na jednom stromě, který svým způsobem opečovávají a obhospodařují. Další důkaz všemocnosti přírody a Darwinovy evoluční teorie (tím si dělám menší oslí můstek na souostroví Galapágy :) byla návštěva speciálních míst v pralese se zvláštní jílovitou hlínou, ke které se každý den snášelo stovky papoušků. Papoušci by se totiž po pozření některého druhu oříšků mohli přiotrávit a následně pojít. Evoluce je ale naučila, že pokud přiletí a sezobají trochu této hlíny, ta veškeré jedy zneutralizuje a jim se nic nestane! Fantastická věc a vidět do v akci také. Papoušci různých velikostí a barev přilétají, hrozně u toho řvou a perou se o lepší místo. Také jsou velmi plaší, možná nejvíc ze všech zvířat, která jsme tam potkali. Průvodce také na dotaz, jestli se můžeme v té temně divoké řece vykoupat, jen špitl, že žádný problém, ovšem i když bylo vedro velké, neodvážil jsem se. Pirani totiž ve vodě jsou, i když pokud nejsem nikde na těle zraněný, neměli by si mě prý vůbec všímat. No ehm, nakonec jsem to nechal být :). Pokud byste si chtěli nějakou tu rybu chytnout (ale pak ji zase pustit), zkuste si připravené náčiní přivést nebo dohodnout předem, já to totiž chtěl zkusit, ale žádný prut zrovna po ruce nebyl. Amazonský prales mě ohromně mile překvapil. Je to úžasné a klidné místo, které sice kypí neskutečným rušným životem, ale přesto působí tak nějak uklidněně, příjemně a mírumilovně. Pokud by někdo chtěl zkusit i jiné ubytování, tak z dalších možností se ještě nabízí Sacha Lodge, Sani Lodge nebo třeba Secoya Lodge, vlastněná kmenem proslaveným svými šamanskými a léčitelskými dovednostmi. Ceny jsou všude víceméně podobné, a to asi 180 USD na osobu a noc, ale než se zhrozíte, uvědomte si, že to je včetně špatně dostupného veškerého jídla, průvodců a dalších aktivit. Pobyt ve vlastním stanu by asi byl možný, nicméně klasicky byste o hodně přišli, protože to určitě není možné v srdci chráněného parku Yasuni, spíše tak na okrajích řeky a pralesa, které jsou ale trošku zohyzděny ropnými společnostmi, které tu omezeně ropu těží.

Ekvador Takže po zážitku z Amazonie jsem si říkal, "no zůstat ještě pár dní tam a stačí mi to, víc vidět nemusím"... , ale čekalo souostroví Galapágy! Takže proti tomu se nedá skoro nic říct. Galapágy sestávají z několika různých ostrovů (ty nejnavštěvovanější popíšu záhy), mezi kterými se lze dopravovat lodí, ale pobývat na nich jde více způsoby. Asi nejčastěji využívanou možností pobytu je pobyt přímo na větší lodi nebo katamaránu, kterou se pak dopravuje po ostrovech. V praxi to funguje tak, že se na lodi spí a jí, a v rámci volného času vystoupí na ostrově, ostrov prohlídne a pak zpátky na loď. Tohle pro mě osobně je stěží představitelné, pokud bych byl někde (loď) odkud nemůžu odejít a jít si dělat co chci, je pro mě těžko představitelné, a i když se tím asi nějaká kačka ušetří, nedoporučuji. Další možností je mít někde základnu a z té vyrážet na okolní ostrovy na výlety. Tohle už je rozumější varianta, ale zase je to dost velká ztráta času, protože dojet lodí na nějaký okolní ostrov trvá tak 2-3 hodiny a je to tedy časově hrozně náročné. Třetí, a k mému překvapení málo využívaná možnost, je se prostě domluvit s nějakou místní agenturou, která vám pomůže domluvit ubytování na ostrovech a také přepravu. To pak funguje tak, že třeba ráno doplujete na jeden ostrov a na něm pak můžete být několik dní ubytovaní a poté přeplujete na ostrov další. Máte tak možnost bez nějakého zbytečného spěchu nebo trávení přebytečného času na lodi užít si ostrovy samotné, a o to vlastně jde... Turismus je na Galapágách pěčlivě střežen a kontrolován, vstupní poplatek je docela velký, a to 100 USD/osoba. Setkal jsem se třeba s názory, že "tam je to drahý, to musí bejt hrozně luxusní" nebo "tam jezděj samý boháči a je tam všechno drahý a o ničem", což jsou v podstatě směšné argumenty, samozřejmě tvrzené pouze lidmi, kteří tam nikdy nebyli. Ano, vstup je dražší, než je obvyklé, ale jinak je to, co se cen týče, docela standardní místo - ani levné, ale ani drahé a například Karibik je daleko dražší a nákladnější. Takže se nenechte zviklat těmito věčnými nešťastnými životními teoretiky a zkuste to v praxi, ten zážitek je opravdu veliký!

Každý z ostrovů je svým způsobem jiný a jedinečný. Tak například ostrov Santa Cruz. Tohle je jeden z menších ostrovů, ale jaksi hlavních - je tu letiště a přístav, a také je tu sympatické přímořské město Puerto Ayora, kde je spousta restaurací, krámků, hotýlků a místních agentur, které vám s docela náročnou Galapážskou organizací mohou pomoci. Jeden tip za všechny, kontaktujte Red Mangrove Galapagos, a budete mít, co se organizace týče, o starost míň. Ostrov Santa Cruz je docela vyschlý a bez vegetace, ale už tady můžete zažít ten ojedinělý život místních zvířat - při příjezdu, hned jako první zážitek: čekáme v malém přístavu na loď, když najednou proti nám něco letí a začíná to být fakt velké. Najednou nám asi metr nad hlavou přeletěl obrovský pták a vrhl se těsně vedle nás střemhlav rovnou do moře, kde v křišťálově modré vodě ulovil a spolkl rybu. Krabi tu lezou všude, kde se dá, leguáni se vyhřívají na sluníčku, upřeně do něj hledíc, lvouni tu na místním rybím trhu ujídají kousky spadaných ryb, srandovní ptáci s modrýma nohama si vás zvědavě prohlížejí a tak podobně. Je to vážně fantastický přírodní mišmaš - a připadá mi skvělé, že většina zvířat tu díky své separaci od okolního světa ztratila obranný instinkt proti člověku a tohoto agresora se jednoduše nebojí :). Na jihu ostrova Santa Cruz se nachází Charles Darwin Station - výzkumná stanice s různými zvířaty a hlavně povyprávěním o historii tohoto místa a o žoivotě lidí, kteří se k tomuto místu nějak vztahují. Mimo jiné tu žije i slavný Lonesome George, což je nejstarší živočich světa! Jedná se o želvu, která obývá tento svět už cca 160 let. Bohužel je i úplně poslední svého druhu - pořád se nedaří pořídit potomka, protože George si odmítá s jinými druhy cokoli začít a vypadá to, že osamělý George tak i skoná. Doporučené ubytování na Santa Cruz je Aventura Lodge.

Dalším ostrovem, na kteý doporučuji přejet (mimochodem, vodní taxi si v Puerto Ayora můžete klidně zařídit za rozumnou cenu sami) je malý ostrov Floreana, kam jsme směřovali i my. Je asi 2.5 hodiny člunem ze Santa Cruz a je jen minimálně obydlen. Žije tu pár lokálních usedlíků, jsou tu jen dva hotely, jediná domácí restaurace a dokonce tu není ani žádná policie - prostě není potřeba. Tento ostrov je o dost divočejší, než Santa Cruz a i vnitrozemí je o poznání zelenější a temnější. Tady lze vidět kolonie lvounů (mladé se samicí vždy hlídá nejméně unavený samec - v okamžiku kdy vyčerpaného samce v krátké přetahované porazí silnější či méně unavený samec, přebírá kontrolu nad kolonií on), nebo třeba i desítky želv ve volné přírodě. Chudinky želvy ale již mají vypěstovaný obranný reflex před člověkem, a to hlavně z dob pirátů - opravdu. Tento ostrov totiž pirátům sloužil jako zásobárna pitné vody (jsou tu tuším dva zdroje čerstvé pitné vody) a také masa, konkrétně želvího. Želva byla pro piráty ideální strava - při jejím chytání nemá šanci utéct a také je důležitým zdrojem potravy při dalekých plavbách - představte si, že vydrží naživu až rok bez jídla a pití. Piráti tedy želví rodiny zdecimovali, o další část se pak postarali kolonizátoři, kteří na ostrovy přivlekli nečekané nepřátele (krysy, které žerou vajíčka, kozy, které žerou stejné listy jako želvy a pár dalších přivezených vetřelců). Na Floeraně lze též dělat zajímavé tůry do nitra ostrova, kde můžete vidět jeskyně a pozůstatky po pirátech a podobné zajímavé úkazy. Prý se zde našlo i mnoho pirátských pokladů, takže můžete zkusit pohledat :). Na ostrově Floreana nečekejte vůbec žádný noční život (ani nic co se mu jen náznakem podobá), takže doporučuji dobrou knížku / třeba tu od Charlese Darwina O původu druhů :). Evoluce tu totiž všude doslova stříká! Mimochodem, když jsem se ptal průvodce, jak je to s věřícími, kteří na evoluci a to, že člověk vzešel z opice, nevěří, docela se rozpovídal a říkal, že o tom prostě a jednoduše nemluví, jako by neexistovala. I když on sám, který se na Galapágách narodil a vyrostl, jednoduše žije s tím, že evoluce je přirozená součást všeho živého, ale že před někým o ní prostě nemluví. Doporučené ubytování , sice velmi základní, jež vám bude evokovat pobyt na pionýrském táboru, ale hned u divokého moře je Floreana Lodge.

Ekvador Dalším místem, stojící za zmínku, je ostrov Isabela. Ten je asi 3 hodiny lodí ze Santa Cruz. Isabela je definitivně největší a je to spíš ostrov, kde si odpočinete, než něco uvidíte. Jsou tu totiž krásné pláže, kde se jde koupat i surfovat, pár sympatických plážových míst k ubytování, restaurace, pár plážových barů a hotovo. Na druhou stranu tu jde vidět vzácného tučňáka galapážského, který jako jediný z rodiny tučňáků nežije v té prokleté zasněžené zimě kdesi na jihu. Také tu je spousta dalších lvounů, válejících se na starých rybářských lodích, jejichž sledování mě nikdy neomrzelo - je to strašlivě srandovní a zajímavý tvor. Dál tu je pár super míst k potápění nebo šnorchlování - když budete mít štěstí, tak si můžete zašnorchlovat a zaplavat vedle lvouna nebo dokonce tučňáka! Ano, tohle všechno je na Galapágách možné. Na Isabele je další výzkumná stanice, tentokrát menší a zaměřená pouze na želvy, ale návštěva proč ne. Také můžete vyrazit do nitra ostrova k stále činné sopce a cestou vidět třeba plameňáky. To všechno za velké pohody a bez zbytečného spěchu - taková je nálada ostrova Isabela a vůbec celých Galapág. Doporučené ubytování je Isabela Lodge.

Z dalších ostrovů zmíním ještě San Cristobal, kde je jediné sladkovodní jezero na celých Galapágách a je tu mnoho pěnkav, pěkných ptáčků, na kterých Darwin celou svou teorii evoluce postavil. Za objetí stojí i malinký ostrůvek Genovesa, kde jsou ptačí mega kolonie a těch ptáků tam je obrovské množství! Na celém ostůvku i nad ním můžete vidět stovky či spíš tisíce různých ptáků, od pěnkav po ptáky s velkým červeným nafukovacím břichem a mnoho dalších tropických ptáků. Hodně doporučovaný je i divoký ostrov Espaňola, na kterém jsem ale nebyl, čili o něm víc neřeknu.

Na Galapágách můžete být týden, ale třeba i měsíc, záleží to jen na vás a vašich zálibách. Osobně myslím, že tak 10 max. 14 dní bohatě stačí, samozřejmě, pokud vaším smyslem života je hlavně vodní svět, přidejte si k tomu daleko více. Samotný pobyt na Galapágách nijak enormně drahý není, a pokud budete schopni si nějak rozumně domluvit i vodní taxi, žádné utrácecí orgie se rozhodně konat nemusí :). Naplánovat a zrealizovat pobyt na celých Galapágách není nic jednoduchého, ale při alespoň základní míře trpělivosti jde minimálně polovina zařídit předem a zbytek pak celkem v pohodě na místě, na Santa Cruz. Španělština je výrazné plus, ale i moje tristní angličtina ve výsledku stačila :). Ale pozor, dobrý průvodce může dosti silně ovlivnit to, co uvidíte a co se dozvíte! Takže výběr dobrého průvodce je jedna z nejdůležitějších "věcí" tady! Při příjezdu a odjezdu se vybavte trpělivostí, také nesmíte přivážet ani odvážet potraviny a přirozeně ani nic živého. Vemte si velkou zásobu foto filmů nebo karet, v podstatě POŘÁD je tu co k vidění a zvěčnění, i když přirozeně, i největší profesionál v oboru fotografie mi tu přijde jako další bílý muž s mačkátkem ... tak pokud vyloženě nemusíte, nefoťte a užívejte si Galapágy jak to jen jde bez přístroje. Ale ono se to jednoduše řekne, já vím :). Potřeby pro potápění nebo šnorchlování jsou na zapůjčení různě k dispozici a také lodní odvoz na dané místo je bezproblémový a jde domluvit na místě v přístavu. Také si dobře rozmyslete, jestli chcete ušetřit pár stovek a být pak přes noc upoutáni na lodní palubě, zvracejíce dva týdny v kuse, anebo si trošku přidat a mít možnost užívat si ostrovy a pevnou zem dnem i nocí... Galapágy tedy nabízejí více variant, jak celý výlet pojmout a je jen a jen na vás, co, kde a jak uvidíte. Třeba vám přechozích pár vět pomůže v rozhodování, až budete plánovat své vlastní životní dobrodružství, které by ale v Ekvádoru rozhodně nebylo úplné bez...

...bez návštěvy dramatického pohoří And! A co že tu je tak zajímavého, že se sem stojí po Galapágách plahočit? Inu, tak hlavně na úpatí hor je mnoho zajímavých vesniček s těmi zarputilými Jihoameričany, které stojí za to navštívit. Nebo stále činný vulkán Cotopaxi, na který je zespoda (i zeshora :) úžasný pohled. A je toho samozřejmě mnohem více... My však ještě před návštěvou zajeli do městečka Otavalo, což je asi hodina dvě autem vcelku pohodovou jízdou severně z Quita. Otavalo je poměrně známé a civilizované město s obrovským trhem, kde můžete koupit (a prodat) skoro cokoli - říká se, že je to vůbec největší Jihoamerický trh pod širým nebem. Hýří to tam velmi kvalitními a teplými strakatými svetry z Lamí vlny, ale i dvoumetrovou vyuzenou rybou, živou ovcí nebo prasečí hlavou konče. Nejsou to tak šílené a zemité trhy jako na severu Vietnamu, ale rozhodně jsou živelné a stojí minimálně za jednodenní návštěvu. My se ubytovali kousek za městem v překrásné haciendě Cousin, která má vlastní stáje, kouzelnou zahradu, šachový koutek s krbem a mnohé další vychytávky. Také půjčí třeba i kola, to když budete chtít zajet třeba k nedalekému jezeru. Bohužel, i tady vás za krásné výhledy do hor pronásleduje ta prokletá výšková nemoc. Kolo jsme si půjčili a dobře se projeli, ale po ujetí asi 15 km jsem najednou nemohl... Kvůli výšce přišla krize a já prostě zpátky do haciendy dojet nemohl, tělo jednoduše odmítlo poslouchat, nemohl jsem šlapat a dýchat. Jistě je mezi vámi mnoho těch, kteří toto znají nazpaměť, pro mě však nepříjemná novinka. A tak co dál, byli jsme asi 15km od haciendy a tělo neposlouchalo... Taxík nikde (tedy nějaký větší, kam bychom se vešli i s kolem) a tak nezbývalo než mávat na kolemjedoucí. Toto se nakonec ukázalo jako nejmenší problém - hned asi druhý náklaďáček s dvěma Ekvádorci nás úplně bez problému vzal, a cesta s koly na korbě byla nakonec docela super :). Jinak jak jsem už zmínil, místům, kde v této oblasti můžete složit hlavu, se říká haciendy a většinou pocházejí z polokumbovské éry, tedy doby kdy se právě pro vysoké španělské úředníky či vojáky stavěli velké domy s obrovskými zahradami, jednoduše řečeno haciendy. Ta, kde jsme spali my byla jedním slovem kouzelná. Měla vlastní kapličku, obrovitou tajmenou zahradu a na chodbách a v pokojích byl starý zachovalý nábytek a další všemožné artefakty (staré obrazy, koberce, almary, stolky, hudební nástroje a podobně), takže jen procházení po chodbách byl zážitek sám o sobě. Vrcholem ovšem byla doba večeře, kdy jsme v překrásné starobylé restauraci ochutnávali místní specialitky (zaujala mě hlavně místní bramboračka, velmi hutná, vydatná a s noblesou podávaná ve starých mísách) a samozřejmě chilské červené vínko a přitom obsluhoval takový usměvavý postarší číšník. Tento číšník však po chvíli zmizel a najednou - až po chvíli - ho vidíme s kytarou, zavěšenou na rameni. Za chvíli hrábnul do strun a rozeznělo se něco tak překrásného, že to nejde slovy popsat... Vždy si v těchto vzácných okamžicích říkám, jaká je to škoda, že toto nemohou zažít všichni mí známí, rodina... Bylo to nepopsatelné - překrásným hlasem zpíval svižné, ale i pomalé a zasněné španělské písničky, při kterých běhal mráz po zádech. Popravdě, nejsem žádný tzv. "tvrďák", nechci být, a dokonce se často těmto lidem divím, proč věnují tolik úsilí zakrýt něco tak přirozeného, jako jsou lidské city; aby pak před ostatními vypadali tvrději...je to spíše k smíchu. Ale směřuji tím k tomu, že během jedné z těch krásných písní mi najednou ukáply slzy, jen tak, jednoduše z dojetí z dané situace. Nepovažuji se ani náhodou za romantickou bytost, ale tohle bylo.... prostě úžasné.

Ekvador Po pár dnech v Otavalu se pak vyrazilo přímo k Cotopaxi, dalších několik hodin jízdy jižně od Quita. Celá oblast rázem zdivočí a je pochopitelně daleko méně vyvinutá, nikde jsem však neměl pocit nebezpečí. Celá oblast And je velmi rozlehlá a je samozřejmě na vás, kde zakotvíte, nicméně my zvolili jako výchozí bod právě kousek od národního parku Cotopaxi, blízko vesničky Lasso, což bylo ideální. A když už jsem psal o ubytování v Otavalu, musím se zmínit i o tomto místě, kde jsme spali u Cotopaxi. Toto tajemné místo totiž bylo ještě nářezovější než předchozí hacienda Cousin! Tato hacienda se jmenovala San Augustin de Callo, zjednodušeně též Inca House. Historie a šarm z tohoto místo přímo sálá. A tedy, už jsem přespával na různých prazvláštních a fantastických místech (10m od řeky Zambezi, kde každé ráno řvali hroši, bývalá koňská stáj v Provence, krásně zrestaurovaná na ubytování s výhledem na poletující plameňáky, dřevem z 18tého století vonící tradiční ryokan v Japonsku, dřevěná chajda v deštném pralese s 5cm mezerou pod dveřmi, říkající hadům a broukům welcome, staré zašlé zámečky uprostřed vinic v Itálii či Francii a podobně - někdy o ubytování v zahraničí zkusím napsat samostatný článek), ale San Augustin, to byl jeden z vrcholů. Samotný objekt a zahrada stojí na místě bývalé Incké pevnosti (mimochodem potřebujete auto s pohonem na všechny čtyři kola, abyste se sem rozumně dostali) a je to jedno z mála míst v celém Ekvádoru, kde lze právě Inky a jejich éru vystopovat a kromě ubytování je to i historické stanoviště, kam se mohou jet návštěvníci podívat na výlet. A nejen to, tato Incká pevnost se částečně dochovala a při stavbě haciendy před mnoha lety se na to myslelo a velmi citlivě využilo. Takže si představte, že spíte ve staré haciendě, která má třeba část zdi tu původní, Inckou! V reálu to vypadá tak, že jste v místnosti s překrásnými malbami po zdech, která vypadá jak s 16tého století, ale její část je dochovalá z éry daleko starší. A každý pokoj je samozřejmě úplně jiný a jedinečný. Počítejte s tím, že jakmile zapadne sluníčko, je tu veliká zima, a protože o topení nemůže být ani řeč, každá místnost má vlastní krb, dokonce i koupelna! Sranda nastává v okamžiku rozdělání a hlavně udržení plamene... San Augustin má také vlastní kapli, farmu (krávy, koně, pěstování zeleniny) a místo, kde se večeří, je neméně kouzelné, jako celý zbytek objektu - menší potěmnělá místnost, která je celá původní Incká, doplňená jen o hořící svíčky a to nádherné ticho, které člověk občas potřebuje. Hacienda San Augustin de Callo byla pravděpodobně nejmagičtější místo, kde jsem kdy spal. A tu příležitost máte také, i když to bohužel není levná záležitost a rezervace není nejjednoduší, stojí to za to! Protože, jak známo - co je levné, není dobré, co není dobré, je levné. Ale nechme už ubytování být, jsem si jistý, že každý si najde to, co mu vyhovuje nejvíc. Další z dobrých a levnějších možností je třeba Chilcabamba Lodge. Takže, co se tu přirozeně nabízí udělat, je jet do rozhlehlého národního parku Cotopaxi. Je to asi hodinová skákavá jízda, která ale stojí za to. Výhledy jsou parádní a možnosti různých túr neomezené. Po příjezdu k bráně parku se platí tusím 10 USD na den, pár drobných pak ještě za auto.
Park Cotopaxi je divoký a není to zrovna dvakrát příjemné místo, ale to je svým způsobem právě to zajímavé. Můžete se projít kolem horských jezer, dokonce lze vidět divoké koně, jen tak se pasoucí po horských planinách! Také se můžete vydat na stanici Jose F. Ribas přímo na Cotopaxi do výšky 4800mnm, kde si dejte polévku a horkou čokoládu, nikdy mi nikde nechutnala víc, než tam :). Tam už je potřeba pořádné boty a výdrž, která mi sice chyběla, ale přesto jsem se tam tak nějak doplahočil. V parku Cotopaxi můžete trávit dny i týdny, je to velmi rozlehlý prostor, vše je přirozeně jen na vás. Také, haciendy v Andách mají velmi často své vlastní stáje a koně a tak si je nechte osedlat a vyražte do místních vesniček na koních a užívejte si každou sekundu, protože to vážně stojí za to. Můžete vyrazit také podívat se na velké plantáže růží - veliké kryté haly, kde se pěstují tisíce růží a vyváží do celého světa (tedy nějvětší odbytiště je prý klasicky USA a Rusko). Můžete vidět celý proces pěstování a také si na památku nějakou koupit. A cena? Ehm, 1 dolar za 6 ks překrásných zdravých a čerstvých růží. Dalším zajímavým Andským výletem je tzv. Quilotoa Loop, je to ideálně vícedenní výlet různými hezkými vesnicemi, a dostanete se též ke kráterovému jezeru Quilotoa, které je podle místní legendy bezedné... Je to fantasticky tvarované jezero z průzračnou nazelenalou vodou a můžete si udělat trek až dolů, buď po svých, nebo na koni. Jinak pobyt v Andách je omnoho těžší než na Galapácgách a také svým způsovem drsnější než v Amazonii, jeho návštěva vyžaduje delší pobyt a důkladnou přípravu. A vlastní auto (s pohonem na všechny čtyři kola) je téměř nezbytností, chcete-li se zajet podívat i do méně přístupných končin.

Co se jídla týče, to bylo trošku zklamání. Jedná se v podstatě o mix evropské a místno kuchyně, většinou kus mas s něčím a něčím. To první něco jsou většinou brambory, to druhé něco většinou běžná zelenina, jakou znáte. Jedinou specialitkou, kterou jsem docela dlouho hledal (a nakonec našel na trhu v jedné malé vesnici) je tzv. Guinea Pig, nebo prostě a jednoduše morče. Většinou se dělá natažené na klacku pečené na ohni, a chuť - má to prostě chuť jako hlodavec :). Takže vlastně jediné, co mi opravdu zůstalo v mysli je ta hutná bramboračka s avokádem, která v těch chladných Andských večerech setsakra přišla vhod.

A ještě o jedné věci se musím zmínit. A to o absolutním šílenství v Quitu, které jsme tam po návratu zažili. Konal se tam totiž obrovský festival věřících na velký dubnový pátek. V ulicích Quita prostě vypukla panika a za zvuků hřbitovní hudby ulicemi procházel obrovský průvod tisíců lidí v kápích, bičujících se, nosících těžké kříže, které skoro nemohli urvat, a to vše naboso při velkém vedru. Jeden z procházejících měl dokonce na holém tělě na zádech kříž z kaktusu. Prostě totální mišmaš náboženského šílenství - velmi zajímavé na tom bylo, že jsem si zpočátku myslel, že to je prostě jen symbolický průvod vztahující se k tomuto tématu, něco jako různé průvody v Čechách - polovina lidí je ožralá a druhá polovina to myslí jako srandu. Ne tak tady - vypadalo to jako osobní vykoupení většiny z pochodujících. Prostě celkově jaksi masivní zážitek a intenzivní zážitek, který prostě musíte zažít, abyste si to vůbec dovedli představit - čili když budete mit do Quita cestu plus mínus během dubna, zkuste tomu cestu uzpůsobit, abyste tento víkendový festival stihli! Nahraná videoukázka na tady, kalendář budoucích akcí tady.

Ekvador Jinak to už byl náš úplně poslední den a tak právě po festivalovém zážitku jsem věděl, že v tomto okamžiku celé Ekvádorské dobrodružství končí a byl jsem docela smutný. Byla to hodně pestrá cesta, protože celý Ekvádor je pestrý sám o sobě. Byla to docela náročná cesta, ale zpětně jsem za to rád. A jestli bych něco změnil a udělal jinak? Ne, bylo to skvělě naplánované a všeho bylo akorát - dobrodružství, poučení, romantiky, vyčerpání, pohody. To by přece měl každý pořádný výlet obsahovat, ne!?

PS: Vlastně jednu věc bych změnil. Jestli poletíte s KLM, letí se přes Bonaire, letiště na Nizozemských Antilách a ostrůvek ležící nad Venezuelou. Tak tam bych býval přihodil tak 3-4 dny na zpáteční cestě a vše by bylo úplně dokonalé. Tak třeba příště :).]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=76 Sun, 25 Jul 2010 17:10:10 +0200 Ekvádor & Galapágy fotogalerie http://www.kalerta.com/index.php?itemid=74         
     

     

                          

     

     

                   

     

                          

     

     

     

                                       

     

     

                          

                          

     

              

              

Související cestopis zde]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=74 Sat, 24 Apr 2010 12:41:00 +0200 Vietnam - hektický i klidný, přátelský i chladný http://www.kalerta.com/index.php?itemid=66 4/2009   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce | Online průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

Title A tak jsem odjel do Vietnamu :-). Bylo to na 3 týdny, s tím, že jsem si chtěl původně klasicky pronajmout auto a projet ho ze severu na jih (tj. z Hanoje do Ho Či Minova města-bývalého Saigonu). Z toho nakonec sešlo, protože jsem jednoduše zjistil, že to reálně za tuto dobu projet nejde, ta vzdálenost je až moc velká a rozhodně jsem nechtěl mít nějakou extra honičku. Takže jsem se zaměřil spíš na severní Vietnam a ten v pohodě projel. Omlouvám se za opožděný cestopis, ale jednoduše jsem nebyl Vietnamem natolik nadšený, abych se ihned vrhl do psaní, musel jsem si ty zážitky hezky nechat uležet :). Nicméně do Vietnamu bych se už asi nevracel, pokud bych nemusel. V tu dobu, co jsem tam byl, jsem pořád tak nějak nevěděl, co mi to tam chybí a trošku vadí..., teď už to vím a na konci prozradím :).
Vietnam se v době mé cesty dostal do hledáčků médií z důvodu podezření braní úplatků na velvyslanectví v Hanoji, čemuž zásadně nevěřím - ale to je jiná story. Pro mě jako obyčejného návštěvníka této země je důležitější, jestli je Vietnam v rámci možností bezpečný, jídlo a pití je dostupné, dá se tam rozumně přepravovat, je tam co k vidění a tohle všechno je přiměřěně drahé. A jak to je? Ano, Vietnam je bezpečný, ani jednou jsem se jinak než bezpečně necítil. Pití a jídla je všude spousta, a také věcí, které byste na talíři možná nikdy ani vidět nechtěli, autobusy a vlaky jsou tam (ať už si to chceme přiznat nebo ne) na vyšší úrovni než v ČR a ceny jsou víc než rozumné. Vietnam má asi každý v povědomí spolu s Vietnamskou válkou (ve Vietnamu jí říkají Americká válka, což je maličko přesnější výraz), a s jeho i dnes respektovaným vůdcem Ho Či Minem, který se v té těžké poválečné době rozhodl přiklonit ke komunisticky smýšlejícím zemím a udal tak směr své země na mnoho dalších let. V současné době je to dosti šílený mix komunismu a volného trhu, ani kočka ani pes. Takže třeba děti hrají někde na předměstí fotbal a jsou tam zároveň dva stoly, kde sedí zamračení papaláši v uniformách a nad nimi obrovský symbol srpu a kladiva. Ono vůbec vedení Vietnamu nějak divně zaspalo dobu, protože na každé veřejné budově je bývalá vlajka Sovětského svazu - jakoby ani nepostřehli, že už neexistuje :). Na běžného návštěvníka to ale nemá nějaký větší vliv - turisté přináší dolárky a tak jsou přirozeně vřele vítáni.

Cesta samozřejmě začala v Hanoji. Hanoj je, na první pohled a nádech, velmi hektické místo. Tisíce motorek ve všech směrech, na chodnících, na zelenou i na červenou... Jistě, chce se říci "vítejte v Asii", ale přišlo mi to, co se těch motorek týče, až moc extrémní - dokonce jsem četl, že tamní vláda chce prodej motorek nějak regulovat, protože jinak je situace docela neúnosná. Přejít obyčejnou silnici tak chce trochu cviku, protože i když jste na přehodu a máte zelenou, samozřejmě nehrozí, že vám někdo dá přednost - takže si musíte vybudovat určitý grif jak přecházet, tj. jít a dopředu počítat s tím, jak se motoristé zachovají a kam uděláte další krok - oni od vás očekávají to samé. Škoda, že jsem Hanoj neviděl před pár lety, tedy v době, kdy to namísto motorek byla kola. Původně jsem si Hanoj předestavoval tak, že tam uvidím tu zašlou slávu Indočíny, hezké historické budovy atd., a ono to tam je, ale opravdu velmi velmi málo a hlavně skrytě. Když budete například ve Staré čtvrti v centru Hanoje, musíte se dívat spíše nahoru, na balkony a architekturu domků a tak trochu si i domýšlet ..., jinak je to už všechno pryč. Také stojí za to zajít do Městského divadla na tradiční divadlo vodních loutek - jsou to takové úsměvné a trošku naivní venkovské příběhy lásky, zrady atd. a to vše hrají voděné loutky přímo na vodě. Zajímavé je také zajít do Chrámu písemnictví, sice malého, ale hezkého a klidného místa uprostřed bouřlivé Hanoje, a asi se také nesmí minout Ho Či Minovo mauzoleum, budova Opery, Jezero Hoan Kiem, atd. atd. - víc informací v každém průvodci. Ale všechny zajímavé věci jsou víceméně v centru, takže klidně můžete jít bez průvodce a procházet centrum Hanoje jen tak. Také ubytování je v centru hodně a na podobných urovních, takže ubytovat se by žádný problém být neměl.

Sapa Pár dní ale na Hanoj bohatě stačí a tak pryč do přírody. Z Hanoje se tedy jelo na úplný sever Vietnamu, do horského městečka Sapa, které je vyjímečné svou polohou (u hranic Číny), kaskádovými rýžovými políčky a hlavně je to domov mnoha národnostních menšin, z čehož každý horský kmen má své vlastní zvyky, styl oblékání atd. Je to opravdu krásné a unikátní místo. V horách je mnoho malých vesniček, plných hrajících si dětí, dospělých, kteří pořád stejně starým způsobem pomocí vodních buvolů obdělává políčka s rýží a čajem. A samozřejmě skupinky místních, prodávajících lokální produkty a kteří jsou ochotní jít s vámi i několik kilometrů, neustále opakující "to musíš koupit jen ode mne", "a proč to nechceš?", "a koupíš si to později?" atd. Dokonce si troufám tvrdit, že jsou zdatnějšími prodavači než jejich afričtí kolegové :). Nezapomeňte si sem přibalit teplý svetr, protože tu je opravdu zima a často je zataženo a prší. Také si vemte pevnější boty, je tu mnoho možností na krátké, půldenní, ale i celodenní výlety, které rozhodně stojí za to - o dechberoucí výhledy do okolí, podél řek, nebo odlehlé vesnické tůry není nouze a většina z nich opravdu stojí za to. Samozřejmě to můžete absolvovat sami anebo si zkusit pronajmout místního průvodce, který vám poví o místních a jejich tradicích víc - je to jen na vás a nic z toho není složité nebo komplikované. Velmi jednoduchý je také pronájem motorky - řekněte komukoli, koho s motorkou uvidíte, rád a levně vám ji pronajme :-). Jinak tady v Sapě jsem měl možnost ochutnat to nejlepší vepřové, co jsem snad kdy měl :) - myslím, že to je tím, v jakém prostředí to zvíře nestresovaně žije ; také hub je tu k mání spousta druhů a vynikajících chutí - takže nudlová polévka s vepřovým masem a houbami ze Sapy je chuťový ráj na zemi :). Také trhy tu jsou zajímavé, sejdou se na nich všechny menšiny a to je pak podívaná. Na trhu se dá samozřejmě nejvíce koupit jakákoli potravina, i když nevím, proč by si někdo kupoval třeba jen kus koňské nohy, kterou jsem na jednom z pultíků viděl... Ubytovat se můžete třeba v Sapa Rooms (lepší výhled na krajinu) nebo Chapa Garden (tišší). Do Sapy se nedá dostat jinak než vlakem, jezdí sem pravidelné noční spoje z Hanoje - více informací např. zde. A když už jsme u těch vlaků, když jsem jel ze Sapy na vlakové nádraží taxíkem do Lao Cai (asi 2 hodiny), jel jsem spolu s dvěmy staršími Američanky. Ty, bez toho abych je nějak záměrně poslouchal a bez toho, aniž by ony věděly že jsem Čech, si v jednu chvíli vyprávěly o svých cestách po Asii a Evropě a pak se začaly zamýšlet nad tím, že úroveň vlaků ve Vietnamu je ještě skvělá a kde tak vlaky asi byly nejhorší - jedna z nich zmínila Indii a ta druhá vůbec nezapochybovala a že pro ni byla absolutně nejhorší cesta vlakem v České Republice :-). Nechť si každý z vás domyslí, jaké asi mohli být ty důvody a proč to hodnotila hůře než Indie, Vietnam a bezpochyby spousta dalších zemí. I když já sám na cestě moc tyto věci nesrovnávám, sem tam se tomu člověk nevyhne a kromě vlaků musím ještě poznamenat, že i úroveň autobusů a silnic vůbec je ve Vietnamu daleko vyšší.

Sapa A z hor přejezd pěkně k moři ... A to do jedné z nejznámějších přírodní atrakcí Vietnamu, Halong Bay. V zátoce Halong Bay je doslova tisíce ostrůvků a podobných útvarů, které trčí z moře a proplouvání mezi nimi je zajímavá a pohledná zkušenost :). Je to krásné, fotogenické místo, které je ale asi jako jediné místo ve Vietnamu opravdu hodně přeturistované (nedivím se a nekritizuji, každý to chce vidět). Funguje to tak, že si v zátoce buď sami nebo třeba přes vaší recepci v hotýlku zamluvíte loď a ta vás mezi ostrůvky proveze - samozřejmě není nutné najímat si celou loď jen pro sebe, ale přidat se třeba k ostatním. Na lodi se také může podávat oběd, a ryba, kterou jsme dostali, byla naprosto fantastická! My jsme se na lodi také přidali k pár ostatním lidem (kteří na ní dokonce nocovali), ale ještě jsme po projížďce k tomu hupsli do kanoí a objevili kouzlo ostrovů a dokonce projeli i skrz jeskyně na kanoích. Celkově se mi Halong Bay až tolik nelíbil, ale tahle super relaxační přojížďka na kánoi rozhodně stála za to, to opravdu doporučuji! Zkuste to, i když jste na kanoi nikdy předtím nejeli, nic těžkého nebo extrémního to není. Velmi zajímavé jsou také vesnice na vodě, které tam jsou již cca 100 let - jedná se prostě o domky na vodě u některých z větších ostrůvků, a samozřejmě všechno důležité (škola, trh, atd.) je na vodě též. Do Halong Bay jede z Hanoje spousta autobusů, cenu už si bohužel nepamatuji, ale trvá to cca 3.5 hodiny. Pokud chcete pobyt spojit i s pláží, doporučuji namísto do Halong Bay dojet na ostrov Cat Ba, což je menší ostrůvek poblíž, ale kde to žije daleko méně turisticky a naopak daleko více místním životem. Navíc si tam můžete jednoduše půjčit motorku nebo kolo a celý ostrov během jednoho či dvou dnů projet. Tipy na ubytování - pokud chcete být více v centru, zvolte Cat Ba Sunrise Hotel, pokud chcete být na tišším, odlehlejším místě, doporučuji Ocean Beach Resort, který je asi 10 min. lodí z přístavu Cat Ba na malém, samostatném ostrůvku a kde si také můžete zadarmo půjčit kanoe. Pro ty z vás, kteří na zde velmi populárních kanoích nikdy nebo nějak moc často nebyli, apeluji na vás a neberte si na ně sebou svůj foťák (pokud není vodotěsný), nebo dopadnete jako já a zbytek dovolené budete fotit půjčeným anebo vůbec :-).

Hoian Takže to bychom měli hory a tůry, moře a pohodu..., co dále? Dál přece nějaká kultura a historie, které na cestách upřímně miluju. Vydali jsme se místními aerolinky do města Hoi An, což je opravdu krásné městečko, kde na vás ta historie dýchne hezky zblízka a kde jasně můžete vnímat tu dobu Indočíny a bývalé Francouzské nadvlády. Průvodci přisuzují tomuto městu čarovnou atmosféru a nemůžu než plně souhlasit, protože zrovna ty dny, co jsme tam byli, se tu odehrávaly oslavy narození Buddhy a to tedy bylo něco! A čím že to bylo tak čarovné? Představe si něco takového: Odpoledne jdete historickými uličkami plných života, vůní a barev a v jedné z kavárniček si dáte excelentní sladkou vietnamskou kávu a připadáte si jak Thomas Fowler ze slavného románu Tichý Američan Grahama Greena. Navečer si potom sednete do překrásné historické budovy, ve které je nyní restaurace, dáte si skvělé francouzské červené víno a nějakou čerstvou místní rybu. Náhle, po setmění, se vypne veřejné osvětlení a všude pod vámi lidé rozsvítí tisíce svíček a po řece se začnou pouštět papírové, jakoby lotosové květy se svíčkami, až jich je na vodě doslova tisíce. Potom odejdete z restaurace, necháte se strhnout davem a hudbou a vším okolo a nastoupíte s milou dámou na malinkou loďku a sami svíčku v lotosu zapálíte a pustíte po řece... No řekněte sami - není to čarovné!? Z mého pohledu tedy rozhodně ano! Později večer ještě městem spolu s průvodem lidí jeli alegorické vozy se symboly Buddhismu a podobně. Ale nevím jestli jsem o Hoi An začal povídat v tom správném pořadí, ale to už je jedno, nechme to tak a pokračujme :). Hoi An je tedy půvabné historické město, které bylo také mimo jiné známé výrobou kvalitního hedvábí. To vydrželo až do dnešní doby a v současnosti je to v podstatě město látek. Všude, doslova na každém kroku, narážíte na obchůdky, kde vám nabízí ke koupi oblečení - miliony různých druhů a tvarů. A samozřejmě, během pár hodin jsou schopni ušít vám na míru cokoli si řeknete, i když si ten svůj vysněný model přinesete na fotce; také ceny se dají celkem dobře usmlouvat. Jistě, nikdo nejede do míst jako je Vietnam proto, aby si sem jel kupovat oblečení, ale tam na místě to má své kouzlo a něco malinkého si asi neodpustíte. Proč ne. Mimo historického centra je v Hoi Anu také skvělé moře s velkými vlnami, kde můžete v klidu a nerušeně odpočívat jak dlouho chcete. Co se jídla týče, místní specialitka je pečená nasolená ryba na banánovém listu s česnekem a je vážně extrémně chutná. Pro dopravu po městě a okolí doporučuji opět motorku (i když do samotného historického centra auta a motorky nesmějí), můžete tak vyjet za město do rybářských vesniček, nebo třeba do blízkých Mramorových hor, kde byla za války ošetřovna, nyní schovaný klášter a je tam hezký výhled na celé město. Také je tam mnoho dílen na zpracování mramoru, který se v horách těží a můžete si tak z mramoru koupit cokoli, co si jen přejete - od dvoucentimetrového bůžka až po třímetrového boha. Já si také na motorce zajel dál za město (směrem podél moře) a měl tak možnost vidět sušení ryb přímo na rozžhavené silnici, obrovského mramorového Buddhu schovaného v lesích, a také nějaké opice, volně se potulující lesními stezkami - po přiblížení k nim ale zmizeli, takže ani nevím, co přesně to bylo. To všechno ve velkém tichu a klidu, které vzdálenější okolí a kopce a lesy Hoi Anu nabízejí. Také můžete vyrazit k významné historické památce Myson, která je asi hodinu příjemnou cestou na motorce. Myson je vlastně taková soustava torz svatyň, opravdu se skládající již spíše z vyrvaných kusů historie. Při vzpomínce na Angkor Wat (čemuž je toto místo trošičku podobné) však nelze než porovnávat a je to v podstatě neporovnatelné, Myson je opravdu mini. Ale až tak moc to nevadí, celé toto místo je opravdu příjemné, protože to je skvělá procházka po cestičkách v lesích, takže i ta procházka samotná stojí za to - počítejte s výletem skoro na celý den. Cestou sem také projíždíte spoustou malých měst a vesnic, kde můžete vidět (ve vhodné době) sušení rýže a chilli, opět přímo na rozpálené silnici. Doporučené ubytování v Hoi Anu, co se týče historického centra, tak rozhodně Ha An Hotel, pokud dáváte přednost být blíže moři, tak třeba Hoi An River Resort.

Z Hué se přejelo k dalšímu z historického hlediska významnému místu, a to do bývalého královského města Hué. Toto městečko se rozkládá na obou březích slavné Voňavé řeky a také se zde nachází královská citadela. Citadela je rozhlehlé místo, obehnané vodním příkopem a také obklopené hezkými a klidnými zahradami. Samozřejmě i zde zapracoval čas, který nešetří nic a nikoho. Co mě, kromě architektury tohoto místa zaujalo, jsou velmi zajímavé dobové fotografie, na kterých je krásně vidět duch kolonizace tohoto místa, a jak asi tak komunikace mezi kolonizátory a místními vládci probíhala. Hué jinak není až tak hezké město jako zmiňovaný Hoi An, ale je také mnoho co k vidění v jeho okolí. Je možno vyjet na celodenní výlet po pagodách a chrámech, nebo jen tak jezdit po okolních vesnicích a obdivovat místní život zemědělců, případně můžete vyrazit na celodenní výlet do DMZ, neboli demilitarizované zóny. Hué se totiž nachází v těsné blízkosti hranice, řeky Ben Hai, která kdysi dělila Vietnam na Severní a Jižní a kde se v té době odehrávali jedny z nejkrutějších bojů Vietnamské války. Základem na tuto "exkurzi" je dobrý průvodce, protože sami neuvidíte téměř nic (místní všechno kovové již dávno rozebrali) a tak je potřeba vědět kam přesně jet, kde zrovna jste a co se tam dělo. Míjíte tak různá místa jako např. Hamburger Hill, základnu Doc Mieu nebo Khe San, až nakonec dojedete k tunelům u Vinh Moc, kde se nachází nekolik kilometrů zachovalých tunelů, vybudovaných místními, kde žili, spali, vzdělávali se, léčili zranění a vychovávali děti - je to otřesné, depresivní, chladné ale fascinující místo, na každém kroku připomínající totální nesmyslnost a neospravedlnitelnou krutost války. Tunely pak vedou až těsně nad moře, kudy vyjdete i vy a ztísněnost tam z vás trošku spadne. Dosud jsou tu vidět díry po bombách atd., no prostě i když nejste nijak militantně zaměřeni, nebo vás naopak z nějakého důvodu historie válek zajímá, toto místo pro vás určitě bude zajímavé. Docela dojemné bylo, když průvodce říkal, že tam často jezdí i bývalí američtí či vietnamští veteráni a že jeho otec v této válce také bojoval. Za jakou stranu ale mistrně a taktně udržel v tajnosti, za což mu patří můj respekt. Cestou také minete přesnou hranici kdysi Serverního a Jižního Vietnamu, kde mě obzvlášť zaujaly obrovité ampliony, ze kterých ze strany Severního Vietnamu dnem i nocí vyřvávala komunistická ideologie. Z Hué je pak možnost vyrazit dále do Jižního Vietnamu a pokračovat tak v objevování téhle známé i neznámé země. Já se ale musel vrátit zpět do Hanoje a jih tak vynechat. V centru Hué je super místo na přespání Orchid Hotel.

Hoian Poslední věc, o které se zmíním, je přirozeně jídlo. Ve Vietnamu je to velmi výrazná a důležitá položka života a konzumuje se tu doslova všechno. Psi, kočky, hadi, krokodýli, atd. atd. - dosaďte si v podstatě cokoli, co chcete :). V případě třeba toho hada je možno dostat do žaludku ještě tepající hadí srdce v hadí krvi s vodkou (ale opravdu jsem nezkoušel), případně cokoli jiného, co si z jakéhokoli zvířete vyberete. Je to pro nás jako Evropany trošku pochmurné, ale tak to oni prostě mají a nedivit se a neodmítat všechno, co člověk nezná, je základ toto, aby si to užil a něco zažil. Pokud chcete podobné lahůdky vyzkoušet, není to sice možné na každém rohu, ale najít to správné místo nijak obtížné není. Jinak z těch běžnějších národních jídel je to jednoznačně nudlová polévka, nejčastěji s hovězím, kuřecím a vepřovým masem. Dá se to jíst skoro pořád a pokud je povedená, člověk se toho ani moc nepřejí :). A samozřejmě, nesmím zapomenout na to, že k mání jsou doslova desítky druhů výborných jarních závitků!


Co říct závěřem. Na začítku jsem slíbil prozradit, co mi tu chybělo a jsme u toho. To, co mi tu chybělo, byla víra. Konkrétně tu prostě a jednoduše chybí Buddhismus, úsměvy Buddhistických mnichů, které jinak můžete v sousedních zemích vidět a které jsou tak nějak uklidňující a přátelské, i když Buddhistou nejste. Jistě, není to ale fér to po této v minulosti velmi zkroušené zemi chtít... Jinak je Vietnam poměrně pohodovým místem, dobře a jednoduše se tu cestuje, je tu moře, jsou tu hory, džungle, krásná příroda, zajímavé kmeny, žijící v horách na severu... Pokud to všechno chcete vidět a zažít, Vietnam může být tím pravým místem pro vás. Ale nezjistíte to nijak jinak, než že tam prostě a jednoduše vyrazíte! :-).
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=66 Wed, 12 Aug 2009 09:43:43 +0200 Vietnam fotogalerie http://www.kalerta.com/index.php?itemid=58      

Po pár dnech jsem na kanoi namočil foťák a zbytek fotil půjčeným, takže to není úplně ono, ale přesto přeji příjemné prohlížení! :-)
                          

     

     

                          

                          

     

     

                          

                          

                          

     


Související cestopis zde
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=58 Fri, 22 May 2009 16:17:53 +0200 Where the Hell is Matt? http://www.kalerta.com/index.php?itemid=71 ]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=71 Fri, 1 May 2009 00:59:00 +0200 Barevná Svatá Lucie... http://www.kalerta.com/index.php?itemid=55 12/2008   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce | Online průvodce | Trasa ]

Title Láká vás strávit celou zimu v teplých krajích? Koho ne :). Ale opustit to vánoční šílenství a zajet si jen tak na týden přes vánoce či silvestra do tepla má také něco do sebe. Přesně to jsem na přelomu nového roku udělal a byla to hodně velká pohodička. Totiž, ona ta pohodička vychází už z místa samotného, ze samotného Karibiku. Tam je mnoho ostrovů a míst, kde trávit čas, my nakonec zvolili Svatou Lucii ve východním Karibiku. Pokud byste rádi také vyrazili někam do těchto míst, tady je pár tipů, jak tam více než příjemně strávit čas. Poklepáním na podtržený odkaz většinou zobrazíte danou fotku.Na Svatou Lucku nepotřebujete vízum, stačí pas, takže tím lépe. Není sice součástí EU, jako třeba sousední Martinik či Gadeloupy, ale přílet je bezproblémový a nemusíte umět francouzsky, angličtina bohatě postačí. Měnou je ECD, nebo-li East-Caribbean Dollar, ale platit můžete klasicky i pomocí USD. Ostrov je to malinký, za jediný den ho můžete objet autem, ale silnice, byť kvalitní, jsou trochu klikaté a nemělo by žádný smysl se zbytečně hnát, jste přece v Karibiku. Hned na začátku musím říct, že Svatá Lucie je opravdu krásný ostrov, plný zeleně, kvetoucích květin, plný vůní a barev. Trošku však záleží, kde se na ostrově budete vyskytovat, toto nepodceňte a už před cestou si to zkuste tak nějak ujasnit. Ostrov bych z hlediska pobytu rozdělil na sever a jih. Sever ostrova je klasická turistická destinace, je tu plno velkých hotelů, pláží, restaurací, obchodů a takového toho turistického ruchu a věcí. Avšak něco tu chybí - samotní obyvatelé ostrova. Potkáte tu pouze turisty, či maximálně místní obsluhu hotelů. Pokud vyhledáváte podobná místa, kdy to i večer svým způsobem žije, ubytujte se na severu. Jestliže však máte, stejně jako já, raději spíše klidnější místa, skromnější ubytování a chcete potkávat i místní a vůbec být mimo toho velkého turistického kolečka, volte západ či jih ostrova. Podle mého názoru je nejhezčí právě jihozápad ostrova, konkrétně oblast u městečka Soufriere, která je velmi zelená, sousedící s deštným pralesem a je na úpatí dvou největších vrcholů ostrova, které jsou i jeho symbolem, a to tzv. Petit a Gros Piton. Tady lze najít mnoho zajímavých ubytování, povětšinou klasických místních chatek. Jako ubytování mohu jednoznačně doporučit Stonefield Villas, odkud je nádherný výhled na moře, krásně také vypadá bývalá plantáž Fond Doux Estate, ale to je již o asi 1km dále od pobřeží, zas je tam obrovský klid. Takže výběr místa, kde se ubytovat, máte jasný. A teď co dále...

Půjčit si auto. Nespoléhejte se na to, že přijedete a pak budete jezdit místní dopravou, či taxíkama. Ono se to dá, ale je to extrémně drahé, například jednosměrné taxi z letiště do Soufriere (cca hodina cesty) může stát i více než 50 USD! Takže se toho nebojte a zkuste si auto půjčit. Jezdí se sice vlevo, ale díky klikatým cestám docela pomalu a až na pár šílenců jezdí i místní poměrně spořádaně. Ovšem pozor, tady neplatí "don't drink and drive", takže pití před jízdou a za jízdy žádný problém, po setmění tedy buďte opatrní... Pozor, Avis je tu krajně nespolehlivý, takže nebrat. Asi nejlepší je místní Cool Breeze Air Rental, ale zkuste mít zamluvené auto už před příletem. Také, pokud budete chtít navštívit třeba deštný prales, nebo budete chtít vystoupat na jeden z Pitonů (oboje zmíním později), jděte do 4x4 jeepu, jinak se tam budete těžko dostávat. Tak, takže máme ubytování a půjčeného jeepa. Nic víc už v podstatě není potřeba a teď už k ostrovu samotnému.

Soufriere a okolí - Soufriere je příjemné přímořské městečko, kde v ulicích všude zní na plné pecky reggae a rastamani chodí sem a tam s jointem v ruce. Není moc velké, ale rozhodně to stojí za to, se sem mrknout. Zkuste si dát místní čerstvou rybu například v Camilla's Restaurant. Hned za Soufriere je Waterfall & Botanical Garden - vodopád s velkým obsahem železa (takže je voda šedočerná) plus malá botanická zahrada; je to sem příjemná procházka. Pokud pojedete asi 10km za Soufriere, budete míjet malé hezké vesnice, kde to žije místním životem, dostanete se na kraj deštného pralesa - místo, které ochraňuje vláda a kde si můžete dát malý trek pralesem. Průvodce tam stabilně není vždy přítomen (i když vám bude tvrzeno, že ano), a tak nejlepší je optat se dole ve vesnici, anebo to risknout. Teď už bych asi průvodce nebral, putovat pralesem můžete klidně i na vlastní pěst, cesta je jakž takž značená, ale přijdete tak o mnoho zajímavých informací, které vám jinak průvodce může sdělit. Je to výlet na půl dne a stojí za to. Ti štastnější (tišší) z vás mohou zahlédnout i vzácného a plachého Jacquotovova papouška - my ho jen slyšeli v dáli, jak vyáděl někde v korunách ve větru šumících stromů. Blizoučko Soufriere je i Morne Coubaril Estate, což je zachovalá plantáž, kde můžete mrknout na to, jak se po celá staletí pěstovala, sklízela a zpracovávala káva, kakao, kokos, banány... Tohle si nenechte ujít, je to vážně strašně zajímavé! Ještě dále na jih od Soufriere (přesto pár minut autem) je Sulhur Springs Park, území, kde ze země vyvěrá síra... Strašně to smrdí, ale stojí za to to vidět :-). Člověk nikdy nepřestává žasnout a fantazie nepřestává pracovat naplno, představí-li si, co všechno se v útrobách Země děje...

Co se pláží týče, není na tom Svatá Lucie nikterak slavně. Pláže byly trošku zklamání, jsou docela maličké, uzavřené, a nejsou tak pohádkově krásné, jak si asi člověk představuje - ale samozřejmě pěkné jsou! Co se jihozápadní oblasti týče, poblíž Soufriere je hezká pláž Anse La Raye (opět bude potřeba jeep), kde se můžete plácat ve vodě, šnorchlovat, jet se potápět, anebo se dobře najíst či napít v restauraci přímo na pláži. Kombinaci krevet s rumem a kokosovo-banánovým koktejlem, servírovaným přímo v kokosu si nenechte ujít! Mimochodem, místní run Bounty chutná úplně jinak než ten český - spíš chutná jako whisky a pije se i samotný s ledem. Zajímavé je také vidět ty všudepřítomné Američany, jak v 30ti stupňovém teplu dlabou obrovský kýbl mastných hranolek s hamburgrem, fuj.... Jinak pláže na Svaté Lucii jsou všechny veřejné, takže i když je pláž u nějakého hotelu, klidně tam můžete. Nejhezčí pláž je asi Jalousie Beach, která je mezi oběma Pitony a je opravdu krásná - když jste ve vodě a koukáte na břeh, mezi oběma vrcholy, v pozadí deštný prales, je to paráda. Bohužel je ale na břehu přecpaná lidmi, ve vodě přecpaná plachetnicemi a mezi tím je tam jakýsi podivný velký resort, kde jezdí takové ty vláčky na přepravu... Toto tu pláž samozřejmě hodně kazí, takže to je na vás, nám tu stačili asi 2-3 hodiny. Další hezká pláž je asi 30 minut jižně od Soufriere ve vesničce Laborie - sem naopak chodí v podstatě jen místní, a nijak hojně a tak i když je tato pláž velmi hezká, budete tu pravděpodobně skoro sami. Samotná vesnice Laborie ničím zajímavým nevyniká, ale za shlédnutí stojí. Na každý pád si ale zajeďte na oběd k Aunt Debbie, která je kousík za vesnicí (každý to zná a navede vás)! Další a větší pláže jsou pak na severu ostrova, jsou hezké, příjemné, ale postrádají ten exotický nádech.

Poslední zajímavé místo poblíž Soufriere jsou právě oba zmiňované vrcholy Petit a Gros Piton. Na oba se dělají výstupy, i když Petit je hodně strmý a v současné chvíli jsou prý výstupy pozastaveny. Takže zbývá Gros Piton, jehož výška 768 metrů nad mořem láká. Na výstup jsem se vydal a je to skvělá, asi čtyř až pětihodinová tůra, tak středně náročná. Nahoru se drápete po kamenech a malinkých lesních cestičkách, dolů to samé, ale oboje se dá. Cena za průvodce tuším 40 USD (nelze smlouvat, je to oficiální průvodce). Zeshora je krásný výhled a při dobrém počasí je vidět i Svatý Vincent & Grenadiny!

Tak, a pokud jste připraveni vyrazit mimo oblast Soufriere, jde se na to. Třeba, pokud je pátek, doporučuji vyrazit do rybářské vesničky Anse La Raye, kde se právě každý pátek pořádá Fish Fry Fest, což je jednoduše festival jídla (rozuměj pečené ryby všeho druhu :). Zní to velkolepě, ale je to spíše skromnější skrumáž několika stánků s všemožnými mořskými specialitkami, a každopádně to doporučuji. Obrovské langusty, rum a do toho všeho hlasitě reggae... Anse La Raye je asi hodinu a půl severně od Soufriere.

Další cesta na sever láká k návštěvě halvního města Castries, což je velmi rušné město s obrovitým přístavem a mega loděmi. Dále na sever od Castries je Gros Islet, severní cíp ostrova, kde na Pigeon Islandu (není to ostrov, má to jen v názvu) jsou zbytky bývalé vojenské pevnosti - Angličané a Francouzi zde tuším 14x sváděli bitvu o tento ostrov! Už jsou to opravdu jen trosky, ale je to tam hezké a stojí za návštěvu. Na úplém severním cípu je i krásně vidět rozdíl mezi klidným Karibským mořem a divokým Atlantikem. Také zde je při dobrém počasí možné vidět další karibský ostrov, francouzský Martinik. Zde na severu je spousta různých a dobrých restaurací či barů, takže zakotvit tu není problém :). V Čechách oblíbené Mojito se tu ale moc nepije, na řadu tak přichází koktejly z místních ingrediencí - povětšinou již zmiňovaný banán, kokos, mango..., a rum. Na pláži při západu slunce to opravdu má svoji atmosféru...

Západ ostrova je poněkud prázdný, nenapadá mě nic, co by tu vyloženě stálo za vidění, snad kromě možnosti obdivovat velké banánové plantáže... Na západě, u vesnice Praslin, je ale skvělá možnost na trochu akce, a to tzv. Zip Line Adventure. Jedná se o různé kombinace cest a lan, natažených na vrcholcích stromů, po kterých s pomocí jednodušší horolezecké výbavy prostě kloužete ze stromu na strom. Některé trasy jsou kratší, jiné delší a prudčí - ale je to velmi bezpečné (i když to zpočátku vůbec nevypadá), i pro toho, kdo na sobě podobný postroj nikdy neměl - ale je to sranda a určitě to zkuste! Jediná věc, která může odradit, je cena, cca 80 USD za hodinu. Více informací vám bezpochyby dají ve vašem hotýlku.

Jídlo. Ovoce a mořských potvor je tu na výběr spousta, skvěle udělaných a chutnajících, ale i tady stojí docela dost. Lepší je tak volit tzv. "catch of the day", neboli rybu, která byla ulovena/koupena ten den ráno a je jedno, jaký je to druh. Tato ryba je pak většinou opečena a na talíři spolu s rýží, špagetami, fazolemi, zvláštní opečenou odrůdou nesladkého banánu a sladkými papričkami. Tento mix si můžete zalít místní ultra pálivou žlutou omáčkou... A i když to tak nevypadá, celý mix je výtečný a vlastně i velmi zdravý. Hezkou historku musím zmínit - když jsme jeli z pralesa, vezli jsme průvdce zpět do vísky, odkud byl. A že prý, jestli nepůjdeme na pivo. Takže jsme šli na pivko a zastavili před klasickým, místním barem - malé dřevěné budce 5x5 metrů, plné rastamanů, obrovských jointů a reggae na plné pecky. Fakt hustá atmosféra! Tady jsme popili pivko, já si zahrál partičku karet, vyhrál asi 10USD, koupil jim pivo a jelo se dál :-). Silně doporučuji do podobných místních mini-barů zajít, má to tam super atmosféru a i místní jsou docela v pohodě...

Let trvá asi 7, max 8 hodin. Dostat se sem lze přes různé letecké společnosti, např. Air Caraibes, Virgin Atlantic nebo Air France a pak lokální přelet. Nejlepší je asi Virgin Atlantic, který zároveň paradoxně vychází i nejlevněji. Cestovat tu není nic těžkého, všechno je neuspěchané, usměvavé, hlasité, barevné a voňavé. Svatá Lucie a asi i celý Karibik je velmi pohodový a pestrý kout světa, ale nic mě tu nečaplo za to srdíčko, jak se tak říká. I když tu lze vidět a zažít spoustu sympatických věcí, zůstalo mi ve vzpomínkách překvapivě méně, než z mých předchozích cest. Ale svůj účel - svým způsobem únik z chladivě-šedivě-posmutnělé české zimy do živého, pestrobarevného světa, tak to to spnilo stoprocentně! A silvestr se potom dá slavit třeba i takto. :-)
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=55 Mon, 9 Feb 2009 21:26:21 +0100 Země kouzel Japonsko podruhé http://www.kalerta.com/index.php?itemid=43 10/2008   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

Geisha A tak se stalo a po delší předchozí přípravě jsem znovu vyrazil směr japonské ostrovy. Znovu pekelných 13 hodin letu, znovu dost nepříjemný posun času +7 hodin a znovu vrtkavé počasí... Ale tímto jsme si vyjmenovali všechna negativa a teď už pojďme k tomu příjemnějšímu - samotnému a stále kouzelnému Japonsku. Fotky jsou tentokrát zobrazitelné i samostatně přímo z článku - nikoliv jen z fotogalerie. Jen klikněte na libovolný odkaz v článku a otevře se samotná fotka, která se k němu váže.K mému podivu jsem zjistil, že dost lidí si myslí, že Japonsko rovná se pouze Tokio a že je to země plná samých moderních serepetiček na každém rohu. Je to velký omyl - tedy když pomineme vyhřívané mluvící záchody :-), tak mimo velká města pořád najdete klasický venkovský život. Jeli jsme koncem září a déšť předvedl, co umí - naštěstí se všude prodávají deštníky za cca 20,- korun a v každé restauraci nebo budově je na ně stojan, takže se to dá. A když přestane pršet, deštník tam můžete nechat někomu, kdo ho bude jindy potřebovat. Narozdíl od prvního výletu do Japonska byl tento druhý delší a obsáhlejší - celou trasu a celý plán jsme si připravovali sami a myslím, že se docela povedl. A kdo má rád spíš historické záležitosti, menší města, venkov a hlavně dobré jídlo, může podle něj klidně jet a bude v sedmém nebi.

Tokio jako takové jsem již víceméně popisoval v mém prvním minicestopise a tak se jím více zaobírat již nebudu - snad jen, že jsem tam konečně navštívil i tradiční japonské divadlo Kabuki - jedná se o klasické divadlo s drahými a pestrobarevnými kostýmy, tradiční hudbou a hudebními nástroji a vlastně i pojetí a hry samotné výcházejí z tradiční japonské kultury. Kabuki do Čech přímo z Japonska myslím jako jeden z prvních "importoval" Petr Holý (v současnosti působící jako ředitel Českého centra Tokio), který s Denisou Vostrou přivezl Kabuki do Čech a mj. třeba na dobříšském zámku hráli jednu z her - sice ne japonského původu, ale v Kabuki stylu. Herci Kabuki jsou oblečeni v křiklavých či majestátních oblecích, v maskách, velmi nalíčeni a uvádějí na scénu starou zašlou slávu japonských bohů, samurajů, poutníků, vládců, zlodějů a geish. Vše ve velmi tradičním duchu - nečekejte žádné experimentální divadelní variace, téměř každý pohyb či gesto má svá pravidla a i ženské role jsou předváděny muži. Byl jsem na dvou představeních, zajímavější z nich vyprávělo o odtažení čarokrásné geishy do pekel, odkud ji chrabrý bojovník poražením zlého patetického dračího démona osvobodil. Hlavně druhé dějství byla nádhera, kdy herci zvláštními přízvuky a jemnými grimasy a pohyby hlavou či tělem doslova prožívali své role. Divadlo Kabuki-za se nachází ve čtvrti Ginza, jen pár minut od stanice metra - každý, koho se zeptáte, vás nasměruje. Koupit lze klasickou vstupenku k sezení v ceně 10000-20000 Jenů (~2000 až 4000,- korun) do té části hlediště, kde herci procházejí na scému kolem vás na molu, anebo lze koupit zlevněnou vstupenku do zadních řad. Tu je možno koupit 15 minut před zahájením představení a je to na stojáka, ale zase je velmi levná, asi 900 Jenů (200,-). Zajímavá stránka o Kabuki je tady. Tolik k Tokiu, i když v závěru se sem ještě vrátím, konkrétně do šíleného rybího trhu Tsukiji Fish Market... Mimochodem, v Tokiu jsme potkali skupinku asi 15-20ti Čechů - všichni uříceni v čele s průvodcem, který měl u pusy připevněn mikrofon a úplně z něj lilo. Celá skupina skoro běžela! Vůbec jsem to nechápal, to že má být dovolená/cesta/poznávání dané země? Potkali jsme je právě před divadlem Kabuki-za, kde se zastavili jen na pár sekund, průvodce řekl něco jako "toto je budova tradičního japonského divadla" a šli dál. Ale to nic, to je jen odbočka :). A teď už cesta mimo Tokio - totiž popravdě mě moderní Tokio moc nebere a pokud mě na Japonsku něco fascinuje, je to spíš právě jeho historie. Řešením toho, jak se po Janponsku pohybovat zcela jednoznačně řeší vlaky - nemají žádné zpoždění a jezdí všude, i do malých vesniček na venkově a mezi většími vzdálenostmi jde použít rychlovlak Shinkanzen. Také se, nejen ve vlacích, ale i v celém Japonsku připravte na prostou, přesto až šokující lidskou slušnost.
 
První zastávka na cestě z Tokia byla Kiso Valley, kde se nacházejí vesničky Magome a Tsumago . Jedná se o krásné, bývalé poštovní vísky, kde je vidět klasická japonská architektura - dřevěné domky, uličky, obchůdky atd. Mezi těmito dvěma vesnicemi je již po staletí tzv. Nakasendo Walk Trail - asi osmikilometrová super cesta, vedoucí čajovými políčky, vesničkami, hlubokým lesem a okolo vodopádů - rozhodně stojí za to. Po jejím zdolání si zajděte na turistické informace, kde vám dají certifikát, potvrzující zdolání této cesty (i když to je jen symbolické, nic náročného to není). Turistů tu je celkem dost, ale stačí počkat do 16 hodiny a najednou - voilá - nikde ani noha! (tzn. skupinové autobusy jsou pryč :). Také, jakmile padne tma, ty staré, dřevěné domky rozsvítí lucerny a místo dostane nové kouzlo. Asi sem stačí zajet na dva tři dny, ale určitě to tu nesmíte minout. V okolí je i více turistických cest, takže i více dní by neměla být nuda. Jako ubytování rozhodně doporučuji Fujioto Ryokan - tradiční ubytování, kde se spí na rohožích. A když už jsme u toho ubytování, pokud pojedete individuálně, rozhodně zkuste ryokany! Zapomeňte na stopokojové hotely nebo studené hotelové řetězce a zkuste ryokan [čti "rjókan"], je to zážitek sám o sobě. Ryokan je prostě klasické, tradiční dřevěné stavení, jehož původ sahá až do období Eda (1603-1868), tedy období odříznutí Japonska od okolního světa. Není neobvyklé v jedné místnosti jak spát, tak i snídat a večeřet. Skvělý výběr a popis typů ryokanů (anglicky) najdete na Japanese Guesthouses.

Dalším místem, kam jsme z Kiso Valley jeli, bylo veleslavné Kyoto. Kyoto je velmi známé a opravdu potvrzuje vše, co se o jeho kráse říká, ale ... ale musíte si to tam umět najít. Totiž na první pohled není nijak vyjímečné - vlastně docela obyčejné, jeho krása se totiž skrývá jednak v malých detailech města, druhak v místech v jeho okolí. Tam je právě roztroušeno mnoho chrámů a dalších zajímavých míst, takže stačí do baťohu vzít dobrého průvodce a jen jezdit a chodit a chodit a jezdit a chodit a kochat se. Mimochodem, průvodce Lonely Planet Japan je velmi špatný a obsahuje i pár chyb v popisu míst, spíš tak doporučuji kresleného průvodce od Ikaru... Z těch známějších míst stojí za návštěvu Kinkakuji (Zlatý Pavilon), Nijo Castle (hrad, kde přebýbal samotný Shogun, který měl svým způsobem silnější pozici než samotný císař), Kiyomizudera (dřevěných chrám na kopcích za Koytem), Ginkakuji (stříbrný pavilón s krásnými zahradami okolo) nebo si projít Tetsugaku no michi (Filozofovu stezku). V Kyotu samotném se také nachází slavná čtrvrť Gion, která je známá velkým výskytem geish a vůbec, svou celkovou atmosférou, včetně slavné geishovské uličky Pontocho (hlavně večer) . Doporučuji si najít nějaký dobrý ryokan (hledejte zde, zde anebo pak sami na místě) v srdci Gionu a odtamtud objevovat. Obzvláště a rozhodně, i kdybyste měli jen jeden den v Kyotu, bych chtěl doporučit místo zvané Fushimi Inari - kousek za městem na úpatí hor je na různých cestách rozeseto několik tisíc tzv. Shrines - oranžově natřených posvátných bran, kterými procházíte jednu za druhou. Prošli jsme to celé křížem krážem, několik cest vede přes staré hřbitovy a je to fantastická cesta. Co se ubytování týče, bydleli jsme právě v samém srdci Gionu v ryokanu Motonago - do rozpaků vás hned na začátku přivedou dámy, které se v kleče klaní až k zemi. Kyoto je též známé tím, že se zde podává speciální vícechodová večeře zvaná Kaiseki - a pokud nezkusíte, jakoby jste tu nebyli! Jedná se o cca 6-12 chodů různých misek různého obsahu za cenu 6000-15000 Jenů, kde můžete na talířek dostat mnoho druhů zeleniny, syrových ryb, směsí všeho se vším, anebo například zmrzlinu ze zeleného čaje s horkými fazolemi! Pokud ale syrové ryby nemusíte, volte opatrně. Jinak budete v kulinářském nebi. Vyhněte se klasickým turistickým místům, kde je japonské jídlo velmi poevropskoameričtěné a postrádá tak část své unikátní chuti a sami si v menších uličkách najděte to, co vám bude vyhovovat. Několikrát se mi stalo, že jsem se tu třeba i dopoledne nebo přes den těšil na večeři a říkal si, co tak asi kde bude - to se mi už dlouho nestalo. Anebo si prostě najděte nějaký sympatický sushi bar, jídelní zázižek bude určitě také skvělý. Těžko říci, kolik dní je pro návštěvu Kyota "tak akorát", ale myslím, že tak týden je v pohodě a člověk stihne většinu míst, co stojí za to vidět. A ještě pár fotek geish :) - první, druhá, třetí, čtvrtá...

A další přesun. Tentokrát jsme si v Kyotu půjčili auto (Avis, cca 50Eur/den) a razili dále na jih, na svatou horu Koyasan (Mount Koya). Na půjčení budete potřebovat mezinárodní i domácí řidičák, pas a v rámci ochrany obyvatel před českými řidiči také doklad, že jste doma jezdili 10 let bez nehod... (ne, to poslední zatím potřeba není :-). Jezdí se po levé straně, auta mají automatické řazení a všechny obsahují GPS navigaci - bohužel japonsky. Takže pokud máte s japonštinou menší problémy jako my, tady si můžete koupit Japan Road Map modul do navigací Garmin. Řízení se nebojte, Japonci jezdí velmi rozumně a ani jednou se mi nestalo, že by mě někdo ohrozil svým nezodpovědným chováním jako se děje asi každých 15 minut v ČR... Zní to jako pohádka, ale věřte mi, zkuste to a nebojte se. Místo, kam jsme směřovali, je svaté město, založené v 9 století a které je plné Buddhistických chrámů - je to městečko uprostřed hor a okolní kopce a lesy vypadají jako květ lotosu (nutno zapojit poněkud více fantazie než obvykle). Mimo chrámů, šintoistických zahrad a zvláštní poklidné atmosféry tu je také obrovský hřbitov Okunoin (snad největší v celém Japonsku) a celé toto místo mi narozdíl od ostatních v Japonsku přišlo takové zapomenuté - což ale nemusí být špatně. Unikátní možnost ubytování se nabízí přímo v Buddhistických chrámech, kde je dokonce možnost zúčastnit se ranních modliteb spolu s mnichy! Motlitba začíná cca v 6 hodin ráno a trvá 30 až 60 minut. Mniši vám poté poděkují za vaši tichou přítomnost a pozvou na snídani. My přebývali v chrámu Shojoshin Temple se super lokalitou. Jídla, která vám mniši připraví, jsou vegetariánská (takže tentokrát žádné ryby), složená hlavě ze zeleniny a tofu - ale mají to úžasně dobré, hlavně to koření dělalo v té zimě zázraky! Vzhledem k tomu, že Mount Koya je ve vyšších polohách, je tu docela zima - a v chrámech se netopí, takže svetr se bude určitě hodit. Mimo samotného městečka je v okolí Koyasanu možnost i dělat pěší tůry, a tak záleží jen a jen na vás, jak dlouho tu zůstanete a budete nasávat místní poklidnou atmosféru...chcete zůstat rok a oddávat se tomu? Žádný problém. Cestou z Kyota do Koyasanu stojí za to zastavit se ve městě Nara, kde je obrovitý dřevěný chrám Todaiji - údajně největší dřevěná budova na světě. A celá budova je vlastně jakási schránka, postavená okolo toho, co je uvnitř ... A co že je uvnitř? To vám neprozradím, nechte se překvapit až sem pojedete - ale je to bronzové a opravdu velké! :-)

Z Koyasanu jsme se vydali zpět do Koyta vrátit auto a pak znovu vlakem, do venkovské oblasti, konkrétně do městečka Takayama s velmi venkovskou atmosférou. I tady je toho dost k vidění - staré zachovalé město, rýžová pole, čajové plantáže, anebo zvláštní domky, ve kterých je krásně vidět tradiční styl života na japonském venkově po celá staletí. Mimo jiné je tato oblast známá svým chovem krav a býků, kterým je pouštěna uvolňující relaxační hudba a prováděna ruční masáž ... Vše jen a jen proto, aby zvířata nebyla tak stresovaná a jejich maso bylo jednoduše lahodnější! Jako ubytování doporučuji, což je opět zvláštnost, bydlet v oněch tradičních, 200 let starých dřevěných domcích s rákosovou střechou. My volili Hida Gassho-en. V Takayamě jsme si půjčili kola (cca 150,- den, stačí poprosit přímo ve vašem hotelu nebo ryokanu) a objeli celé město, nakoupili plnou tašku skvělých zelených (a i např. houbových) čajů, prošli si domek bývalého bohatého kupce se saké (mimochodem horké saké je vynikající, ale pozor, děsně silné :), zašli na masíčko z Takayamských býčků a podobně. Je to pohodová oblast a stojí za to mít to tu jako základnu a odtud dělat další výlety. Například v blízkém okolí je slavný Gero Onsen - onsen je přírodní horký pramen a zároveň lázně, kam prostě usednete do vařicí vody a krásně se hřejete, zatímco kolem vás je mráz - super věc. My využívali hlavně vnitřní koupele, které mají ale stejný princip a nesmírně vás uvolní. Většinou nelze míchat dohromady muže a ženy, ale záleží na daném ryokanu a jak se domluvíte ;).

A zpět v Tokiu - docela rozdíl od té vesnické a klidné nálady předchozích dnů, a tak rychle do čvtrti Asakusa, která je pořád vnímána jako starší čtvrť a nenarazíte tu na obrovské světelné reklamní plochy a tak podobně, zato ale na spoustu malých krámků, restaurací atd. Náš japonský výlet se nachýlil ke konci, ale pořád zbývala šílenost ve formě rybího trhu Tsukiji Market. Brzy ráno se sem vypravte a připravte se na něco, co jste ještě neviděli - rybinou dokonce smrdí i metro, kterým se na trh jede! Brzy ráno se tu draží tuňáci, ale tak brzo jsme nevstali a dorazili až na následné porcování a klasický trh s prodejem ryb. Stovky stolků, kde je neskutečné množství pozoruhodných a bizarních tvarů a barev ryb a dalších mořských potvor, mušle, jikry, chobotnice a podobně. Stačí se jen procházet, dokud vám nebude špatně - v našem případě tato skutečnost nastala cca po hodině, a to jsme se docela drželi a já vydržel i v jistém směru šílenější rybí trh v Daar Es Salaamu v Tanzánii. Jako třešničku si přímo tam můžete dát to nejčerstvější sushi, co jste kdy měli a budete mít - můj favorit je ovšem speciálně vyuzený mořský úhoř - to je taková lahoda, že cítíte jen jakousi nepopsatelnou jemnost masa na jazyku, které se rozplyne tak rychle, co bylo na jazyk položeno... Jediné, co jsme tu neviděli, byla nafukovací ryba Fugu, ale tu si můžete užít přímo ve čtvrti Asakusa, kde je speciální Fugu restaurace. Maso této slavné ryby je také velmi jemné, bělounké a s přiloženými saláty a omáčkami opravdu delikatesní.

No a najednou byl konec.... Uteklo to rychle a nám nezbylo než pár cetek koupených na památku, několik lahví saké a vzpomínky, které už na prvním evropském letišti tak trochu připomínaly sen. Ale právě o zážitky a vzpomínky přece jde, ne? Japonsko opět nezklamalo - usměvaví a ochotní lidé tu naštěstí zůstali a tak bych se nebránil třetí návštěvě - tam, kde se vám líbí a cítíte se dobře, přece chodíte na návštěvu rádi, ne? Takže tak .
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=43 Thu, 27 Nov 2008 15:20:49 +0100 Japonsko 2 fotogalerie http://www.kalerta.com/index.php?itemid=48
     

     

                           

                           

     

     

     

     

                           

                           

     

     

Související cestopis zde
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=48 Thu, 27 Nov 2008 15:20:48 +0100 Něco málo o jídle http://www.kalerta.com/index.php?itemid=39 Miluji jídlo a všechno co se točí kolem dobrého jídla a myslím, že nejsem sám - předpokládám, že je v téhle zemičce stále více lidí, kteří se nespokojí s knedlem-vepřem-zelem každou neděli :-). A tak jsem nedávno navštívil Paříž, mekku dobrého jídla, a zašel si užít vyjímečnou večeři do slavné restaurace Taillevent.Restaurace Taillevent měla donedávna tři hvězdičky Michelinu, což je jakýsi pomyslený vrchol hodnocení restaurací a jejich pochutin. Michelin začali vydávat svého průvodce již někdy roku 1900 a od té doby se stal velmi slavným a také velmi vlivným. Každá restaurace o Michel hvězdičku usiluje, a v případě, že ji získá, začne být většinou hojně navštěvována gurmány z celého světa. Hodnotí se "kvalita, vyváženost a ta správná chuť jídla", ruku v ruce s originalitou, ale také kvalita obsluhy a vůbec prostředím celé restaurace. Takže získá-li restaurace 1 až 3 hvězdičky (maximum), můžete si být jisti, že s vámi budou zacházet jako v bavlnce (ale samo se toto projeví i na vašem účtu). Nutno podotknout, že celé Michelin oceňování mi sice přijde trošku jako hype, ale na druhou stranu, proč ne, občas si člověk musí zahřešit :-).

Ale zpět k Tailleventu. Dle indicií obsluha měla mluvit dobře anglicky a protože nikdo z nás neumí francouzsky, zvolil jsem tuto restauraci. Až donedávna se pyšnila třemi Michelin hvězdičkami, ale minulý rok byla jedna uzmuta (ano, Michelin je může nejen dávat, ale i brát), a to za nic menšího, než za "neinovaci" její kuchyně. Přesto jsem se tam cítil jako sultán, to bezpochyby! :). ČR až do tohoto roku neměla žádnou restauraci, která by Michelin hvězdičku vlastnila, ono se ani není co divit - děsuplnou "kvalitu" obsluhy v českých restauracích myslím zažil už každý z nás. Nicméně nedávno jednu získala pražská restaurace Allegro - sídlící bohužel v hotelu Four Seasons, což mě opravdu moc neláká k večeři..., ale neva. V závěru článku zkusím napsat některé jiné alternativy.

A co se v Tailleventu dělo? Vybral jsem tzv. Discovery Menu (€190), skládající se z 8 chodů, a to:

1. Petits pois virtuels - A la Francaise

Cosi na způsob hráškového pyré - fantastická smetanovo-hráškovo-zeleninová chuť, bohužel se jen olíznete a je to celé pryč! :)

2. Royale d'artichauts poivrade - Girolles de printemps
   
Losos s houbovou omáčkou a houbami (liškami). Již v paměti nevylovím chuť té vražedně dobré houbové chuti, ale kdo má rád houby, dozajista si s tímto chodem po svém užije.

3. Epeautre du pay de Sault en risotto - Homard et Curry
   
Humr na rizotu s kari. Zní to poněkud skromně a jako zvláštní kombinace, ale toto byl ten nej chod celého večera! Naprosto exaktně vyvážená chuť kari - ani moc ani málo, z této kombinace prostě nešlo vytáhnout víc, mňam mňam.

4. Bar de ligne poele - Compression de legumes safranes
-foto není-
Poněkud zvláštní druh rosolu - takové malé amarouny :). Špenátový, mrkvový a tuším šunkový proužek. Nejslabší chod - dozajista sloužící jako odpočinkový.

5. Canard de la Dombes roti - Aux cerises et ala verveine, jus a l'Amaretto
   
Křehká pečená kachna s nasládlou omáčkou. Spíše méně propečené, velmi šťavnaté a také chutné.

6. Souffle glace de vieux Conte au Chateau Chalon

Vyfoukaný sladký krém, který se jí/pije tak rychle, že nestačíte říct ani mňam a dát spolusedící pusu a je to prázdné.

7. Fantaisie aux fraises des bois

Sladká ovocná variace, nádherně naaranžované.

8. Creme gourmande au café - Glace au Marsala

Hutně čokoládový zákusek, ani vzdáleně nechci vědět, kolik tento kousek obsahuje tuku... :-)

Má milá spolustrávnice měla klasické menu "předkrm, hlavní jídlo, zákusek", a za zmínku stojí předkrm - žabí stehýnka na česneku - neskutečně chutná záležitost, po Humru na rizotu s kari pro mě nej jídlo večera. Ta chuť jakoby přicházela a pohybovala se kolem vás a vně vás celou tu dobu jeho pojídání, super zážitek!

K jídlu je na výběr stovky druhů vín, my zvolili Cotes Du Rhone, Chateau de Fonsalette ročník 2000 (€90) se skvělou ovocnou chutí lesních plodů a sluníčka Jižní Francie, a byla to výborná volba. Fajnšmekři a historikové si mohou zvolit i např. Chateau Haut Brion ročník 1920 (€1400). Obsluha je bezchybná - stará se o vás několik číšníků, jeden mění příbory a talíře, jiný dolévá víno, další osvětluje co že to vlastně momentálně jíte, další se stará o vaši spokojenost mezi jídly nezávaznou konverzací a poněkud přespřílišným sarkasmem, ale vždy v patřičných mezích. Také se nesedí u stolu klasicky naproti sobě, ale vedle sebe - směrem na střed (kde se rozlévá víno, porcuje jehněčí, atd.). Každopádně je to celé velký kulinářský zážitek a z celé večeře se tak stává i společenská událost (klidně i 2-4 hodiny a více), a prostě to doporučuji všem!

Kromě chytré francouzské kuchyně ještě zbožňuji japonskou, asijskou a mexickou, naopak moc nemusím českou (všude tuny omastku), italskou (chutná na jazyku, ale postrádá rafinovanost) a přirozeně americkou, brrr. Takže máte-li po ruce nějaká zajímavá doporučení, sem s nimi! Jinak zkuste tuto výbornou stránku s chuťovkami a recepty a fotkami.

Ale samozřejmě i doma lze za daleko menší peníz vytvořit výborná, oku lahodící jídla a narozdíl i od té nejdražší restaurace světa nebudou postrádat lásku při jejich přípravě! Toto jsme měli v nedávné době na stole:

               

A na závěr doporučení na některé restaurace v ČR (Praze):

* Brasserie M - Prostředí nepostrádá francouzský šarm, skvělá jídla (i když na můj vkus se tu až příliš skloňuje slovo "steak"). Obsluha by mohla působit poněkud živěji, jinak ale skvělé místo!
* Aromi - Základem je italská kuchyně, ale osobně ještě neodskoušeno, poněkud patetický report si můžete zatím přečíst zde
* Noodle Bar
* Siam-I-San - Zajímavá thajská restaurace
*Sonora - Skvělá mexická restaurace, výborná jídla, výběr přes 200 druhů kvalitních tequil, dobré ceny ceny

Další tipy vítány! :-)
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=39 Wed, 28 May 2008 16:51:57 +0200 Zimní Benátky a Karneval masek 2008 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=38 Super podívaná a atmosféra, doporučuji všem - každoročně konaný karneval masek v Benátkách! A dnes žádné povídání, jen dokumentační fotky masek :).



                           

                           

                           

                           

                           

     

                           

                           

• Tip na ubytování (super lokace!): Al Ponte Antico
• Tip na restauraci (nejstarší restaurace v Benátkách): Poste Vecie]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=38 Sun, 27 Jan 2008 22:20:28 +0100