http://www.kalerta.com/ en-us Nucleus CMS v3.33 Š Weblog http://backend.userland.com/rss http://www.kalerta.com//nucleus/nucleus2.gif http://www.kalerta.com/ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=43 10/2008   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

A tak se stalo a po delší předchozí přípravě jsem znovu vyrazil směr japonské ostrovy. Znovu pekelných 13 hodin letu, znovu dost nepříjemný posun času +7 hodin a znovu vrtkavé počasí... Ale tímto jsme si vyjmenovali všechna negativa a teď už pojďme k tomu příjemnějšímu - samotnému a stále kouzelnému Japonsku. Fotky jsou tentokrát zobrazitelné i samostatně přímo z článku - nikoliv jen z fotogalerie. Jen klikněte na libovolný odkaz v článku a otevře se samotná fotka, která se k němu váže.K mému podivu jsem zjistil, že dost lidí si myslí, že Japonsko rovná se pouze Tokio a že je to země plná samých moderních serepetiček na každém rohu. Je to velký omyl - když pomineme vyhřívané mluvící záchody, tak mimo velká města pořád najdete klasický venkovský život. Jeli jsme koncem září a déšť předvedl, co umí - naštěstí se všude prodávají deštníky za cca 20,- korun a v každé restauraci nebo budově je na ně stojan, takže se to dá. A když přestane pršet, deštník tam můžete nechat někomu, kdo ho bude jindy potřebovat. Narozdíl od prvního výletu do Japonska byl tento druhý delší a obsáhlejší - celou trasu a celý plán jsme si připravovali sami a myslím, že se docela povedl. A kdo má rád spíš historické záležitosti, menší města a venkov a hlavně dobré jídlo, může podle něj klidně jet a bude v sedmém nebi.

Tokio jako takové jsem již víceméně popisoval v mém prvním minicestopise a tak se jím více zaobírat již nebudu - snad jen, že jsem tam konečně navštívil i tradiční japonské divadlo Kabuki - jedná se o klasické divadlo s drahými a pestrobarevnými kostýmy, tradiční hudbou a hudebními nástroji a vlastně i pojetí a hry samotné výcházejí z tradiční japonské kultury. Kabuki do Čech přímo z Japonska myslím jako jeden z prvních "importoval" Petr Holý (v současnosti působící jako ředitel Českého centra Tokio), který s Denisou Vostrou přivezl Kabuki do Čech a mj. třeba na dobříšském zámku hráli jednu z her - sice ne japonského původu, ale v Kabuki stylu. Herci Kabuki jsou oblečeni v křiklavých či majestátních oblecích, v maskách, velmi nalíčeni a uvádějí na scénu starou zašlou slávu japonských bohů, samurajů, poutníků, vládců, zlodějů a geish. Vše ve velmi tradičním duchu - nečekejte žádné experimentální divadelní variace, téměř každý pohyb či gesto má svá pravidla a i ženské role jsou předváděny muži. Byl jsem na dvou představeních, zajímavější z nich vyprávělo o odtažení čarokrásné geishy do pekel, odkud ji chrabrý bojovník poražením zlého patetického démona osvobodil. Hlavně druhé dějství byla nádhera, kdy herci zvláštními přízvuky a jemnými grimasy a pohyby hlavou či tělem doslova prožívali své role. Divadlo Kabuki-za se nachází ve čtvrti Ginza, jen pár minut od stanice metra - každý, koho se zeptáte, vás nasměruje. Koupit lze klasickou vstupenku k sezení v ceně 10000-20000 Jenů (~2000 až 4000,- korun) do té části hlediště, kde herci procházejí na scému kolem vás na molu, anebo lze koupit zlevněnou vstupenku do zadních řad. Tu je možno koupit 15 minut před zahájením představení a je to na stojáka, ale zase je velmi levná, asi 900 Jenů (200,-). Zajímavá stránka o Kabuki je tady. Tolik k Tokiu, i když v závěru se sem ještě vrátím, konkrétně do šíleného rybího trhu Tsukiji Fish Market... Mimochodem, v Tokiu jsme potkali skupinku asi 15-20ti Čechů - všichni uříceni v čele s průvodcem, který měl u pusy připevněn mikrofon a úplně z něj lilo. Celá skupina skoro běžela! Vůbec jsem to nechápal, to že má být dovolená/cesta/poznávání dané země? Potkali jsme je právě před divadlem Kabuki-za, kde se zastavili jen na pár sekund, průvodce řekl něco jako "toto je budova tradičního japonského divadla" a šli dál. Ale to nic, to je jen odbočka :). A teď už cesta mimo Tokio - totiž popravdě mě moderní Tokio moc nebere a pokud mě na Japonsku něco fascinuje, je to spíš právě jeho historie. Řešením toho, jak se po Janponsku pohybovat zcela jednoznačně řeší vlaky - nemají žádné zpoždění a jezdí všude, i do malých vesniček na venkově a mezi většími vzdálenostmi jde použít rychlovlak Shinkanzen. Také se, nejen ve vlacích, ale i v celém Japonsku připravte na prostou, přesto až šokující lidskou slušnost.
 
První zastávka na cestě z Tokia byla Kiso Valley, kde se nacházejí vesničky Magome a Tsumago . Jedná se o krásné, bývalé poštovní vísky, kde je vidět klasická japonská architektura - dřevěné domky, uličky, obchůdky atd. Mezi těmito dvěma vesnicemi je již po staletí tzv. Nakasendo Walk Trail - asi osmikilometrová super cesta, vedoucí čajovými políčky, vesničkami, hlubokým lesem a okolo vodopádů - rozhodně stojí za to. Po jejím zdolání si zajděte na turistické informace, kde vám dají certifikát, potvrzující zdolání této cesty (i když to je jen symbolické, nic náročného to není). Turistů tu je celkem dost, ale stačí počkat do 16 hodiny a najednou - voilá - nikde ani noha! (tzn. skupinové autobusy jsou pryč :). Také, jakmile padne tma, ty staré, dřevěné domky rozsvítí lucerny a místo dostane nové kouzlo. Asi sem stačí zajet na dva tři dny, ale určitě to tu nesmíte minout. V okolí je i více turistických cest, takže i více dní by neměla být nuda. Jako ubytování rozhodně doporučuji Fujioto Ryokan - tradiční ubytování, kde se spí na rohožích. A když už jsme u toho ubytování, pokud pojedete individuálně, rozhodně zkuste ryokany! Zapomeňte na stopokojové hotely nebo studené hotelové řetězce a zkuste ryokan [čti "rjókan"], je to zážitek sám o sobě. Ryokan je prostě klasické, tradiční dřevěné stavení, jehož původ sahá až do období Eda (1603-1868), tedy období odříznutí Japonska od okolního světa. Není neobvyklé v jedné místnosti jak spát, tak i snídat a večeřet. Skvělý výběr a popis typů ryokanů (anglicky) najdete na Japanese Guesthouses.

Dalším místem, kam jsme z Kiso Valley jeli, bylo veleslavné Kyoto. Kyoto je velmi známé a opravdu potvrzuje vše, co se o jeho kráse říká, ale ... ale musíte si to tam umět najít. Totiž na první pohled není nijak vyjímečné - vlastně docela obyčejné, jeho krása se totiž skrývá jednak v malých detailech města, druhak v místech v jeho okolí. Tam je právě roztroušeno mnoho chrámů a dalších zajímavých míst, takže stačí do baťohu vzít dobrého průvodce a jen jezdit a chodit a chodit a jezdit a chodit a kochat se. Mimochodem, průvodce Lonely Planet Japan je velmi špatný a obsahuje i pár chyb v popisu míst, spíš tak doporučuji kresleného průvodce od Ikaru... Z těch známějších míst stojí za návštěvu Kinkakuji (Zlatý Pavilon), Nijo Castle (hrad, kde přebýbal samotný Shogun, který měl svým způsobem silnější pozici než samotný císař), Kiyomizudera (dřevěných chrám na kopcích za Koytem), Ginkakuji (stříbrný pavilón s krásnými zahradami okolo) nebo si projít Tetsugaku no michi (Filozofovu stezku). V Kyotu samotném se také nachází slavná čtrvrť Gion, která je známá velkým výskytem geish a vůbec, svou celkovou atmosférou, včetně slavné geishovské uličky Pontocho (hlavně večer) . Doporučuji si najít nějaký dobrý ryokan (hledejte zde, zde anebo pak sami na místě) v srdci Gionu a odtamtud objevovat. Obzvláště a rozhodně, i kdybyste měli jen jeden den v Kyotu, bych chtěl doporučit místo zvané Fushimi Inari - kousek za městem na úpatí hor je na různých cestách rozeseto několik tisíc tzv. Shrines - oranžově natřených posvátných bran, kterými procházíte jednu za druhou. Prošli jsme to celé křížem krážem, několik cest vede přes staré hřbitovy a je to fantastická cesta. Co se ubytování týče, bydleli jsme právě v samém srdci Gionu v ryokanu Motonago - do rozpaků vás hned na začátku přivedou dámy, které se v kleče klaní až k zemi. Kyoto je též známé tím, že se zde podává speciální vícechodová večeře zvaná Kaiseki - a pokud nezkusíte, jakoby jste tu nebyli! Jedná se o cca 6-12 chodů různých misek různého obsahu za cenu 6000-15000 Jenů, kde můžete na talířek dostat mnoho druhů zeleniny, syrových ryb, směsí všeho se vším, anebo například zmrzlinu ze zeleného čaje s horkými fazolemi! Pokud ale syrové ryby nemusíte, volte opatrně. Jinak budete v kulinářském nebi. Vyhněte se klasickým turistickým místům, kde je japonské jídlo velmi poevropskoameričtěné a postrádá tak část své unikátní chuti a sami si v menších uličkách najděte to, co vám bude vyhovovat. Několikrát se mi stalo, že jsem se tu třeba i dopoledne nebo přes den těšil na večeři a říkal si, co tak asi kde bude - to se mi už dlouho nestalo. Anebo si prostě najděte nějaký sympatický sushi bar, jídelní zázižek bude určitě také skvělý. Těžko říci, kolik dní je pro návštěvu Kyota "tak akorát", ale myslím, že tak týden je v pohodě a člověk stihne většinu míst, co stojí za to vidět. A ještě pár fotek geish :) - první, druhá, třetí, čtvrtá...

A další přesun. Tentokrát jsme si v Kyotu půjčili auto (Avis, cca 50Eur/den) a razili dále na jih, na svatou horu Koyasan (Mount Koya). Na půjčení budete potřebovat mezinárodní i domácí řidičák, pas a v rámci ochrany obyvatel před českými řidiči také doklad, že jste doma jezdili 10 let bez nehod... (ne, to poslední zatím potřeba není :-). Jezdí se po levé straně, auta mají automatické řazení a všechny obsahují GPS navigaci - bohužel japonsky. Takže pokud máte s japonštinou menší problémy jako my, tady si můžete koupit Japan Road Map modul do navigací Garmin. Řízení se nebojte, Japonci jezdí velmi rozumně a ani jednou se mi nestalo, že by mě někdo ohrozil svým nezodpovědným chováním jako se děje asi každých 15 minut v ČR... Zní to jako pohádka, ale věřte mi, zkuste to a nebojte se. Místo, kam jsme směřovali, je svaté město, založené v 9 století a které je plné Buddhistických chrámů - je to městečko uprostřed hor a okolní kopce a lesy vypadají jako květ lotosu (nutno zapojit poněkud více fantazie než obvykle). Mimo chrámů a zvláštní poklidné atmosféry tu je také obrovský hřbitov Okunoin (snad největší v celém Japonsku) a celé toto místo mi narozdíl od ostatních v Japonsku přišlo takové zapomenuté - což ale nemusí být špatně. Unikátní možnost ubytování se nabízí přímo v Buddhistických chrámech, kde je dokonce možnost zúčastnit se ranních modliteb spolu s mnichy! Motlitba začíná cca v 6 hodin ráno a trvá 30 až 60 minut. Mniši vám poté poděkují za vaši tichou přítomnost a pozvou na snídani. My přebývali v chrámu Shojoshin Temple se super lokalitou. Jídla, která vám mniši připraví, jsou vegetariánská (takže tentokrát žádné ryby), složená hlavě ze zeleniny a tofu - ale mají to úžasně dobré, hlavně to koření dělalo v té zimě zázraky! Vzhledem k tomu, že Mount Koya je ve vyšších polohách, je tu docela zima - a v chrámech se netopí, takže svetr se bude určitě hodit. Mimo samotného městečka je v okolí Koyasanu možnost i dělat pěší tůry, a tak záleží jen a jen na vás, jak dlouho tu zůstanete a budete nasávat místní poklidnou atmosféru...chcete zůstat rok a oddávat se tomu? Žádný problém. Cestou z Kyota do Koyasanu stojí za to zastavit se ve městě Nara, kde je obrovitý dřevěný chrám Todaiji - údajně největší dřevěná budova na světě. A celá budova je vlastně jakási schránka, postavená okolo toho, co je uvnitř ... A co že je uvnitř? To vám neprozradím, nechte se překvapit až sem pojedete - ale je to bronzové a opravdu velké! :-)

Z Koyasanu jsme se vydali zpět do Koyta vrátit auto a pak znovu vlakem, do venkovské oblasti, konkrétně do městečka Takayama s velmi venkovskou atmosférou. I tady je toho dost k vidění - staré zachovalé město, rýžová pole, čajové plantáže, anebo zvláštní domky, ve kterých je krásně vidět tradiční styl života na japonském venkově po celá staletí. Mimo jiné je tato oblast známá svým chovem krav a býků, kterým je pouštěna uvolňující relaxační hudba a prováděna ruční masáž ... Vše jen a jen proto, aby zvířata nebyla tak stresovaná a jejich maso bylo jednoduše lahodnější! Jako ubytování doporučuji, což je opět zvláštnost, bydlet v oněch tradičních, 200 let starých dřevěných domcích s rákosovou střechou. My volili Hida Gassho-en. V Takayamě jsme si půjčili kola (cca 150,- den, stačí poprosit přímo ve vašem hotelu nebo ryokanu) a objeli celé město, nakoupili plnou tašku skvělých zelených (a i např. houbových) čajů, prošli si domek bývalého bohatého kupce se saké (mimochodem horké saké je vynikající, ale pozor, děsně silné :), zašli na masíčko z Takayamských býčků a podobně. Je to pohodová oblast a stojí za to mít to tu jako základnu a odtud dělat další výlety. Například v blízkém okolí je slavný Gero Onsen - onsen je přírodní horký pramen a zároveň lázně, kam prostě usednete do vařicí vody a krásně se hřejete, zatímco kolem vás je mráz - super věc. My využívali hlavně vnitřní koupele, které mají ale stejný princip a nesmírně vás uvolní. Většinou nelze míchat dohromady muže a ženy, ale záleží na daném ryokanu a jak se domluvíte ;).

A zpět v Tokiu - docela rozdíl od té vesnické a klidné nálady předchozích dnů, a tak rychle do čvtrti Asakusa, která je pořád vnímána jako starší čtvrť a nenarazíte tu na obrovské světelné reklamní plochy a tak podobně, zato ale na spoustu malých krámků, restaurací atd. Náš japonský výlet se nachýlil ke konci, ale pořád zbývala šílenost ve formě rybího trhu Tsukiji Market. Brzy ráno se sem vypravte a připravte se na něco, co jste ještě neviděli - rybinou dokonce smrdí i metro, kterým se na trh jede! Brzy ráno se tu draží tuňáci, ale tak brzo jsme nevstali a dorazili až na následné porcování a klasický trh s prodejem ryb. Stovky stolků, kde je neskutečné množství pozoruhodných a bizarních tvarů a barev ryb a dalších mořských potvor, mušle, jikry, chobotnice a podobně. Stačí se jen procházet, dokud vám nebude špatně - v našem případě tato skutečnost nastala cca po hodině, a to jsme se docela drželi a já vydržel i v jistém směru šílenější rybí trh v Daar Es Salaamu v Tanzánii. Jako třešničku si přímo tam můžete dát to nejčerstvější sushi, co jste kdy měli a budete mít - můj favorit je ovšem speciálně vyuzený mořský úhoř - to je taková lahoda, že cítíte jen jakousi nepopsatelnou jemnost masa na jazyku, které se rozplyne tak rychle, co bylo na jazyk položeno... Jediné, co jsme tu neviděli, byla nafukovací ryba Fugu, ale tu si můžete užít přímo ve čtvrti Asakusa, kde je speciální Fugu restaurace. Maso této slavné ryby je také velmi jemné, bělounké a s přiloženými saláty a omáčkami opravdu delikatesní.

No a najednou byl konec.... Uteklo to rychle a nám nezbylo než pár cetek koupených na památku, několik lahví saké a vzpomínky, které už na prvním evropském letišti tak trochu připomínaly sen. Ale právě o zážitky a vzpomínky přece jde, ne? Japonsko opět nezklamalo - usměvaví a ochotní lidé tu naštěstí zůstali a tak bych se nebránil třetí návštěvě - tam, kde se vám líbí a cítíte se dobře, přece chodíte na návštěvu rádi, ne? Takže tak .
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=43 Thu, 27 Nov 2008 15:20:49 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=48
     

     

                           

                           

     

     

     

     

                           

                           

     

     

Související cestopis zde
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=48 Thu, 27 Nov 2008 15:20:48 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=39 Miluji jídlo a všechno co se točí kolem dobrého jídla a myslím, že nejsem sám - předpokládám, že je v téhle zemičce stále více lidí, kteří se nespokojí s knedlem-vepřem-zelem každou neděli :-). A tak jsem nedávno navštívil Paříž, mekku dobrého jídla, a zašel si užít vyjímečnou večeři do slavné restaurace Taillevent.Restaurace Taillevent měla donedávna tři hvězdičky Michelinu, což je jakýsi pomyslený vrchol hodnocení restaurací a jejich pochutin. Michelin začali vydávat svého průvodce již někdy roku 1900 a od té doby se stal velmi slavným a také velmi vlivným. Každá restaurace o Michel hvězdičku usiluje, a v případě, že ji získá, začne být většinou hojně navštěvována gurmány z celého světa. Hodnotí se "kvalita, vyváženost a ta správná chuť jídla", ruku v ruce s originalitou, ale také kvalita obsluhy a vůbec prostředím celé restaurace. Takže získá-li restaurace 1 až 3 hvězdičky (maximum), můžete si být jisti, že s vámi budou zacházet jako v bavlnce (ale samo se toto projeví i na vašem účtu). Nutno podotknout, že celé Michelin oceňování mi sice přijde trošku jako hype, ale na druhou stranu, proč ne, občas si člověk musí zahřešit :-).

Ale zpět k Tailleventu. Dle indicií obsluha měla mluvit dobře anglicky a protože nikdo z nás neumí francouzsky, zvolil jsem tuto restauraci. Až donedávna se pyšnila třemi Michelin hvězdičkami, ale minulý rok byla jedna uzmuta (ano, Michelin je může nejen dávat, ale i brát), a to za nic menšího, než za "neinovaci" její kuchyně. Přesto jsem se tam cítil jako sultán, to bezpochyby! :). ČR až do tohoto roku neměla žádnou restauraci, která by Michelin hvězdičku vlastnila, ono se ani není co divit - děsuplnou "kvalitu" obsluhy v českých restauracích myslím zažil už každý z nás. Nicméně nedávno jednu získala pražská restaurace Allegro - sídlící bohužel v hotelu Four Seasons, což mě opravdu moc neláká k večeři..., ale neva. V závěru článku zkusím napsat některé jiné alternativy.

A co se v Tailleventu dělo? Vybral jsem tzv. Discovery Menu (€190), skládající se z 8 chodů, a to:

1. Petits pois virtuels - A la Francaise

Cosi na způsob hráškového pyré - fantastická smetanovo-hráškovo-zeleninová chuť, bohužel se jen olíznete a je to celé pryč! :)

2. Royale d'artichauts poivrade - Girolles de printemps
   
Losos s houbovou omáčkou a houbami (liškami). Již v paměti nevylovím chuť té vražedně dobré houbové chuti, ale kdo má rád houby, dozajista si s tímto chodem po svém užije.

3. Epeautre du pay de Sault en risotto - Homard et Curry
   
Humr na rizotu s kari. Zní to poněkud skromně a jako zvláštní kombinace, ale toto byl ten nej chod celého večera! Naprosto exaktně vyvážená chuť kari - ani moc ani málo, z této kombinace prostě nešlo vytáhnout víc, mňam mňam.

4. Bar de ligne poele - Compression de legumes safranes
-foto není-
Poněkud zvláštní druh rosolu - takové malé amarouny :). Špenátový, mrkvový a tuším šunkový proužek. Nejslabší chod - dozajista sloužící jako odpočinkový.

5. Canard de la Dombes roti - Aux cerises et ala verveine, jus a l'Amaretto
   
Křehká pečená kachna s nasládlou omáčkou. Spíše méně propečené, velmi šťavnaté a také chutné.

6. Souffle glace de vieux Conte au Chateau Chalon

Vyfoukaný sladký krém, který se jí/pije tak rychle, že nestačíte říct ani mňam a dát spolusedící pusu a je to prázdné.

7. Fantaisie aux fraises des bois

Sladká ovocná variace, nádherně naaranžované.

8. Creme gourmande au café - Glace au Marsala

Hutně čokoládový zákusek, ani vzdáleně nechci vědět, kolik tento kousek obsahuje tuku... :-)

Má milá spolustrávnice měla klasické menu "předkrm, hlavní jídlo, zákusek", a za zmínku stojí předkrm - žabí stehýnka na česneku - neskutečně chutná záležitost, po Humru na rizotu s kari pro mě nej jídlo večera. Ta chuť jakoby přicházela a pohybovala se kolem vás a vně vás celou tu dobu jeho pojídání, super zážitek!

K jídlu je na výběr stovky druhů vín, my zvolili Cotes Du Rhone, Chateau de Fonsalette ročník 2000 (€90) se skvělou ovocnou chutí lesních plodů a sluníčka Jižní Francie, a byla to výborná volba. Fajnšmekři a historikové si mohou zvolit i např. Chateau Haut Brion ročník 1920 (€1400). Obsluha je bezchybná - stará se o vás několik číšníků, jeden mění příbory a talíře, jiný dolévá víno, další osvětluje co že to vlastně momentálně jíte, další se stará o vaši spokojenost mezi jídly nezávaznou konverzací a poněkud přespřílišným sarkasmem, ale vždy v patřičných mezích. Také se nesedí u stolu klasicky naproti sobě, ale vedle sebe - směrem na střed (kde se rozlévá víno, porcuje jehněčí, atd.). Každopádně je to celé velký kulinářský zážitek a z celé večeře se tak stává i společenská událost (klidně i 2-4 hodiny a více), a prostě to doporučuji všem!

Kromě chytré francouzské kuchyně ještě zbožňuji japonskou, asijskou a mexickou, naopak moc nemusím českou (všude tuny omastku), italskou (chutná na jazyku, ale postrádá rafinovanost) a přirozeně americkou, brrr. Takže máte-li po ruce nějaká zajímavá doporučení, sem s nimi! Jinak zkuste tuto výbornou stránku s chuťovkami a recepty a fotkami.

Ale samozřejmě i doma lze za daleko menší peníz vytvořit výborná, oku lahodící jídla a narozdíl i od té nejdražší restaurace světa nebude postrádat lásku při jejich přípravě! Toto jsme měli v nedávné době na stole [komplet vytvořeno Lucinkou + mým kibicováním v průběhu přípravy]:

               

A na závěr doporučení na některé restaurace v ČR (Praze):

* Brasserie M - Prostředí nepostrádá francouzský šarm, skvělá jídla (i když na můj vkus se tu až příliš skloňuje slovo "steak"). Obsluha by mohla působit poněkud živěji, jinak ale skvělé místo!
* Aromi - Základem je italská kuchyně, ale osobně ještě neodskoušeno, poněkud patetický report si můžete zatím přečíst zde
* Noodle Bar
* Siam-I-San - Zajímavá thajská restaurace
*Sonora - Skvělá mexická restaurace, výborná jídla, výběr přes 200 druhů kvalitních tequil, dobré ceny ceny

Další tipy vítány! :-)
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=39 Wed, 28 May 2008 16:51:57 +0200 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=38 Super podívaná a atmosféra, doporučuji všem - každoročně konaný karneval masek v Benátkách! A dnes žádné povídání, jen dokumentační fotky masek :).



                           

                           

                           

                           

                           

     

                           

                           

• Tip na ubytování (super lokace!): Al Ponte Antico
• Tip na restauraci (nejstarší restaurace v Benátkách): Poste Vecie]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=38 Sun, 27 Jan 2008 22:20:28 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=37 10/2007  
[ Zambie | Mapa země | Průvodce | Fotogalerie ]
[ Zimbabwe | Mapa země | Průvodce | Fotogalerie ]

Konečně znova v Africe, a to dokonce přímo v jejím nitru! Tomuto poslednímu africkému putování předcházel docela dlouhý a komplikovaný výběr "kam". Osobně nemám jednu jedinou vysněnou zemi, kam bych se chtěl podívat, jen postupně nabírám různorodé informace z celého světa, ze kterých se nakonec vyklube samotný cíl cesty. Tentokrát to bylo pestré dobrodružství ve třech afrických zemích, a to v Zambii, Zimbabwe a z malé části v Tanzánii. A důvod, proč Zambie & Zimbabwe? Pro Zambii hovořila raritní možnost vydat se na safari po svých (tedy ne v autě) a pro Zimbabwe zase zvláštní magická přitažlivost fotek velkých stád slonů a hrochů. Pojďme se tedy ponořit do světa těchto dvou zemí začínajících písmenem Z - a myslím, že cestou na Zanzibar před pár lety jsem již země začínající na "Z" kompletně vyčerpal :-).Původně to měla být cesta jen a pouze do Zimbabwe. Tahle zemička s fantasticky exotickým názvem mě začala velmi zajímat, když jsem v pražském skleníku Fata Morgana viděl bizarní dvoumetrové dřevěné sochy "moudrých mužů", a také když jsem viděl úžasné fotky slonů, jak se procházejí mezi stany na safari. Bylo tedy rozhodnuto a předběžně domluveno. Zimbabwe už od roku 1980 tvrdou rukou vládne diktátor Robert Mugabe, který po uchvácení moci násilím zabavil farmy, do té doby patřící bělochům (býválým kolonizátorům), a tím provedl první krok ke zničení "své" země. Způsobil ohromnou inflaci a nezaměstnanost, svým přístupem si znepřátelil země, které mu dodávaly benzín. Přesto, turistů se tyto věci přímo nedotýkaly a tak jsem v tom neviděl větší problém. Nicméně těsně před odletem, v červnu 2007, provedl bohužel druhý krok, a tím bylo nařízení všem obchodníkům, že musí zlevnit zboží o 50%. Způsobil tím, že veškeré zboží bylo ihned vyprodáno a v podstatě všichni výrobci potravin či řemeslníci zákonitě zkrachovali. A výsledek? Prázdné regály, hlad, nezaměstnanost a inflace tak velká, že za cenu, za kterou byste si jeden den koupili krásný domek i se zahradou, si druhý den koupíte jen trs banánů a třetí den už toto množství peněz nemá hodnotu žádnou. A samozřejmě, benzín. Ten totiž není nikde v celé zemi dostupný a tím pádem padnul i plán půjčit si tam auto, v normálních časech lehce dostupné. Toho všeho jsem se docela lekl, a protože jako diabetik potřebuji pravidelný přísun jídla, Zimbabwe v podstatě zavrhnul. Jenže. Jenže byl jsem na to tak naladěn, že jsem to jednoduše vzdát nechtěl. Se spolucestující Lucinkou, mimochodem nebesky spolehlivou a velmi zábavnou osůbkou, jsme volali na zastupitelství do Harare, a dozvěděli se, že v obchodech je k mání jen a pouze kečup, nic jiného. Tudíž mě napadlo dát Zimbabwe jen částěčně, a hlavní těžiště cesty přesunout do jedné ze sousedních zemí. Nabízela se Botswana (jistě hezká, ale extrémně drahá a navíc v období sucha, kdy je Okavango Delta víceméně vyschlé, to asi nemá cenu), Mozambik (chci dát jindy a samostatně), Jižní Afrika (po tom, co jsem viděl fotky z Kruger National Parku, kdy na jednoho lva je asi 12 aut či minibusů s turisty, jsem nechtěl), Malawi (kvůli bilharzii v obrovském jezeře Malawi, které se táhne skorou celou zemí, také zamítnuto, i přes jistě úžasný hudební festival na březích jezera Lake Of Stars, který se tam víceméně toho času konal) a konečně Zambie, která měla velmi podobné možnosti, co se safari týče, možná i větší... Takže rozhodnuto pro Zambii, Zimbabwe jen částečně. Je to ale opravdu obrovská země a to se nakonec ukázalo jako trošku únavné - silnice jsou nic moc a tak nepřipadalo v úvahu projet a vidět celou zemi během 3 týdnů. Dá se ale nakombinovat skoro cokoli, tak jsem možnost projet ji celou vzdal, vybral z ní to "nej" a pospojoval do jednoho celku.

Pokud chcete vidět tuto část Afriky a jít, byť symbolicky, po stopách Davida Livingstona a třeba i holického rodáka Emila Holuba, můžete využít některou dobrodružnější českou cestovku, která vás pravděpodobně vezme po obvyklé trase Botswana - Zimbabwe - Jižní Afrika. Nebo můžete využít místního Tour operatora, který je schopen zajistit například ubytování v místech, kde to je bezpodmínečně nutné předem (hlavně na safari), dopravu, nebo prostě zajistí určité styčné body celé cesty podle vašich představ a za pár babek ji tak velmi usnadní. Nehledě na to, že do Zambie či Zimbabwe nemůžete jen tak přijet a naběhnout na safari :). Chce to trochu plánování, trochu pozjišťování předem a trochu štěstí a intuice, přirozeně. Já využil, co se bookingu safari týče, poměrně neznámé Ngoko Safaris a po zkušenosti mohu jen a jen doporučit! Jejich stránky jsou také celkem dobrým zdrojem základních informací, i když informativnější jsou Zambia Tourism nebo Zambia Travel Guide. Co se měny týče, mají tzv. kwacha, která je použitelná, ale může se platit i v USD. V Zimbabwe ani na sekundu nepřemýšlejte o výměně Zimbabwského dolaru - než byste dojeli na dané místo, měl by třeba jen poloviční hodnotu, tj. USD to jistí.

Ok, takže domluveno, zabookováno a letí se do Lusaky, hlavního města Zambie. Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tak ošklivé hlavní město vůbec může existovat! Tam není vůbec NIC. Nic k vidění, nic k navštívění, prostě holé, prašné, betonové, industriální nic. Pokud nemusíte, v žádném případě se tu nezdržujte, pokud přesto musíte či chcete, jako ubytování můžete zkusit Chachacha Backpackers. Z Lusaky jsme tedy vyrazili na daleko zajímavější místo, a to přímo k mocné řece Zambezi, přesněji do Lower Zambezi National Parku. Jelikož je to autem velmi těžce a zdlouhavě dosažitelné místo, letělo se malinkým letadýlkem s lokální společností Pro Flight a let z Lusaky k Zambezi trvá něco přes hodinu. Nutno podotknout, že byl vrchol období sucha a bylo to znát - hlavně z letadla, ze kterého byla vidět naprosto vyprahlá krajina a chudáci sloni, putující a hledající trochu vody. Přílet k Zambezi byl jak z filmu. Bizarně pokroucené a uschlé šedivé stromy, vedro, oranžová hlína a ticho, mrtvolné ticho. Zambie je, co se turistického ruchu týče, dobře známá tím, že se zde provozují tzv. walking safari, jinými slovy možnost vyrazit na safari po svých, jen v doprovodu průvodce a často ještě zvěda s pistolí. Walking safari mají ÚPLNĚ jinou atmosféru než pasivní jízda v uzavřeném jeepu, ale samozřejmě, zároveň jsou i několikanásobně nebezpečnější. Budu se o nich ještě zmiňovat později. Tato zajímavá možnost projít si buš po svých se zformovala približně před 50 lety právě v Zambii. Nám ovšem protentokrát nebylo přáno - ještě před cestou do kempu jsme se dozvědělli, že walking safari jsou momentálně pozastaveny, neboť kvůli velkým vedrům jsou sloni nervóznější, a tudíž i nebezpečnější než dříve. Na druhou stranu, trpělivá řeka Zambezi tam pořád byla, takže jsme začali vymýšlet aktivity vztahující se přímo k řece, neboť walking si bude možnost užít později a jinde. Ubytování jsme zvolili v Chongwe River Camp, což se ukázalo jako skvělá volba - díky plné obsazenosti dvanácti standardních stanů jsme v jejich ceně dostali tzv. Albida Suite, což je totální úlet. Nejedná se o klasický malý stan s dřevěným základem, jak je na safari obvyklé, ale o obrovský, polozděný stan, ve kterém je velká ložnice, obývák s knihovnou a barem, také koupelna pod hvězdami, rovnou s výhledem na řeku Zambezi a její život. Jistě, člověk nejede na safari, aby si užíval přepychu, ale podobné věci v té neútěšné divočině zpříjemní pobyt, to mi věřte. Při koupání byl slyšet řev hrochů, při probouzení byla vidět rodinka hrochů na pozadí s rudým východem slunce. Je to kyčovité, ale věru úchvatné, protože to je realita a ne záměrně stylizovaný malovaný či nafocený kýč. A ehm, ještě jsem se nezmínil, že k Albida Suite patří i soukromá obsluha a soukromé safari. Opravdu síla, myslím, že to stejně ani nejde popsat - to se musí vidět a zažít. Hned první večer jsme naskočili na motorový člun, půjčili si rybářské pruty spolu s návnadou (kusy masa a ryb) a s průvodcem jeli ulovit něco ryb. Osobně jsem ten den nechytil nic, ale Lucka vytáhla obrovitou, desetikilovou Tiger Fish (Tygří rybu)! Je to velmi bojovná ryba s velkými zuby a tak to je zážitek ji lovit a ulovit. Následoval sunset drink (v těchto místech Afriky pořád velmi silně přežívá duch anglické kolonizace a tak je čaj o páté, nebo například sunset drink, skoro povinností). A co se ještě dá na Zambezi dělat? V první řadě to je kanoeing, ať už půldenní, celodenní nebo i několikadenní. Používají se dvanáctimetrové kanadské kanoe a jsou docela stabilní - průvodce před hrochy a krokodýly (kteří se pár metrů od vás vyskytují) včas varuje, čili není nutné se obávat, ale soustředěnost a pozornost nutná je! Hroši jsou vlastně pořád nevrlí a jakmile začnou mít pocit, že jim někdo odstřihl únikovou cestu, ohromnou silou mohou zaútočit. V žádném případě nespoléhejte jen na průvodce, není všemocný a je to také jen člověk, který může chybovat. Nedopusťte, ať se váš výlet do nitra Afriky promění v peklo, což může být záležitost několika sekund nepozornosti! Také klasické safari v jeepu stojí za to, krajina je tu velmi zvláštní a hodně různorodá - viděli jsme stáda slonů, orly, hrochy, lvy, různé antilopy, mnoho druhů ptáků, tisícileté baobaby a tak dále. Také se dají dělat noční safari, kde se ve tmě silnou baterkou hledají hyeny, leopardi, sovy, atd. Vše jsme měli možnost zahlédnout, i když hyeny vypadaly docela zbídačeně (místní lidé, žijící v horách parku, je považují za škodnou a nastražují jim pasti). Samozřejmě, jelikož jste uvnitř totální divočiny, není možné se jen tak sebrat a jít se projít - což vidím i jako jistou nevýhodu. Za den se totiž dělají většinou jen dvě aktivity, brzy ráno (cca v 6:00) a navečer (16:00), a tak je spousta volného času přes poledne. On je proto dobrý důvod (extrémní parno), ale je to takový dost prázdný a nevyužitý čas, tak doma nezapomeňte oblíbenou knížku nebo stolní hru. Mimochodem, Lower Zambezi je na hranici s Mana Pools National Park, který je na zimbabwské straně a který je úplně jiný! Dost mě to překvapilo, zambijská strana je taková suchá a hornatá, zatímco zimbabwská strana byla i přes období sucha zelená a mnohem, mnohem hezčí, taková přítulnější a veselejší, dá-li se to tak říct. Při pohledu na obé mi poprvé přišel na mysl jakýsi povzdech a lítost, že nejsem na druhé straně, to jest v Zimbabwe. Čas se ale nachýlil a nezbylo než se rozloučit s naší oblíbenou rodinkou hrochů a osazenstvem kempu a vyrazit k Viktoriiným vodopádům, které jsou také na hranicích Zambie a Zimbabwe. Opět se přelétalo, tentokrát se Zambian Airways a říkali jsme si "tohle se přece jednou musí rozpadnout"..., naštěstí to hrůzné, klepající se letadlo vydrželo.

Období sucha poznamenalo i toto místo, i když v určitém pohledu i pozitivně - dalo se tak jít mezi kameny i v místech, kde jindy teče voda, tedy nad vodopády. Nad i pod vodopády je spousta cestiček, po kterých můžete volně chodit a obdivovat tento div světa. Tajný tip - doporučuji najít tzv. Boiling Pot a vydat se tam! Je to cesta lesem pod vodopády, velmi tichá a klidná, kde se dá na konci zchladit v divokém potoce a přitom přímo koukat na most, ze kterého pološílenci skákají bungee jumping. Vodopády samotné jsou opravdu grandiózní a překrásné. V určitých okamžicích je ve vodě a páře vidět barevná duha a samozřejmě čím blíž jste, tím mokřejší jste, ohromeni hlukem a množstvím padající vody. Viktoriiny vodopády sdílejí obě země a řeka Zambezi je jim hranicí. Na straně Zambie je nejbliže vodopádům městečko Livingstone, na straně Zimbabwe pak Victoria Falls. Livingstone je takové divné město, moc se mi nelíbilo. Je tu Livingstonovo muzeum, před kterým je i socha Emila Holuba, který prý jako první oblast Viktoriiných vodopádů zmapoval, asi dvě dobré restaurace a pak už zřejmě nic. Ale všechny další služby jako pošta, banka a podobně tu jsou. Když jsme sem přijeli, strašně jsme se těšili, že si půjčíme kolo a k vodopádům pojedeme na kole. To jsme nakonec i udělali, ale s tím, že nám to bylo silně nedoporučeno, prý díky možnosti přepadení a okradení a tím pádem místo uvolněné natěšené jízdy to byla jízda spíš stísněná a opatrná. Nakonec ale vše proběhlo v pohodě. U vodopádů jde dělat velkou spoustu aktivit, přeci jen je to hlavní turistické centrum obou zemí. A tak si můžete zkusit kanoeing, rafting, bungee jumping, river boarding, speedboat riding, kajaking, a také tzv. microflight, což jsem zkusil. Je to takové motorizované vznášedlo, létající nad vodopády, odkud můžete vidět jak vodopády samotné, tak i například pochodující slony po ostrůvcích či koupající se hrochy, a pilot vám do sluchátek říká hostorii a různé zajímavosti tohoto místa. Rozhodně to stojí za to, i když 15ti minutový let stojí 100 USD. Pokud budete plánovat cestu, myslím si, že cca 2 dny tu bohatě stačí, ale samo záleží na každém. Docela hezké ubytování (moc příjemný bazén, který se tu fakt hodí) je například Jollyboys, další oblíbená alternativa je pak Fawlty Towers. Táááák, a po zážitcích u Viktoriiných vodopádů přišel tolik očekávaný, ale zároveň i tolik obávaný přejezd do Zimbabwe.

Do Zimbabwe se razilo jeepem (nechte řidiče, ať vám zběsilý přejezd přes hranice pomůže vybavit!), a ihned po přejezdu se mi podruhé stalo, že jsem začal vnímat tak velký rozdíl mezi oběma zeměmi, byť na první pohled nepatrný. Po vjezdu do Zimbabwe, jakoby se okolí úplně rozsvítilo - tatam byla šeď Zambie, jakoby se celá krajina doslova rozzářila! Městečko Victoria Falls je plné obchůdků, restaurací, kavárniček, a také plné květin a barevných stromů, přesně jak jsem si to představoval. On i vchod k vodopádům samotným je rozdílný (v Zambii takový polorozpadlý plot, v Zimbabwe moc hezká dřevěná brána) a koneckonců i výhled na vodopády je daleko zajímavější ze zimbabwské strany. Podruhé jsem zalitoval, že nebyla zvolena tato země samotná. A tak jsme mířili dále do největšího národního parku Hwange, který je asi 3,5-5 hodin od Victoria Falls. Zimbabwe má skvělou síť silnic, které však poněkud zejí prázdnotou - díky již zmiňovaným problémům s benzínem. Když jsme míjeli benzínové pumpy, bylo tam překvapivě dost lidí a tak jsem se ptal, co se děje a je tu tedy benzín nebo ne? Řidič říkal, že benzín definitivně k mání není a benzínové pumpy slouží jen jako jakási místa, kde se scházejí místní a diskutují o tom, kdy už zase benzín bude. Také nás cestou zastavila místní policie a i přes zdánlivě dobrý stav vozidla si přece jen něco našli a licenci řidiče prostě odhodili do kufru, na ten si sedli a řidič vůbec neměl šanci. Ale ona to drobná pokuta spraví :-). Také samotný příjezd do parku Hwange byl zajímavý. Nabrali jsme skupinku asi dvaceti turistů, které potom řidič vezl zpět k vodopádům. Říkal jsem si, "ti jsou nějací nevraživí" a hle - ukázalo se, že to jsou Češi! Nakonec se s nimi ale hodila řeč - jeli z Botswany, přes Zimbabwe až do Jižní Afriky a dost se divili, že na silnicích nejsou žádná auta a o ekonomické či politické situaci v Zimbabwe nevěděli vůbec nic! Možná jim to zatajila cestovka, se kterou jeli, možná se o to prostě jen nezajímali, kdo ví. Jinak to byli jediní Češi během celé cesty. Park Hwange je strašně zvláštní a prapodivné místo. Je to opravdu uprostřed ničeho a příjezd byl docela poetický - přivítala nás velká skupina supů, kteří evidentně na "něco" čekali. A brzy jsme se dozvěděli na co. Terry, náš průvodce a řidič v jedné osobě (běloch narozený v Zimbabwe) říkal, že cestou pro nás viděl, jak lvi ulovili malého slona, takže supové čekali až bude klid, lvi dokončí svou práci a odběhnou jinam. Jelikož v Hwange chybí jakýkoli vodní zdroj (mimo pár umělých jezírek), sloni nemají co pít a jsou velmi zesláblí, uši jim visí, jsou útočnější, nervóznější. Také jsme se dozvěděli, že tady není vůbec žádný problém s walking safari a že uvidíme hodně, spousty, strašně moc slonů, což mě potěšilo. V Hwange jsou tuším jen tři funkční kempy, a to nejznámější The Hide, Makololo a Somalisa Camp - hezký kemp přímo v pomyslném srdci celého parku, kde jsme zakotvili my. Během skoro celého pobytu jsme tam byli úplně sami a tak měli maximální pohodu - safari bez davů a také velkou flexibilitu (průvodci byli připraveni vyrazit na safari v kteroukoli denní i noční hodinu). Zde se vlastně nabízí jen klasické safari v jeepu anebo walking safari. V kempu měl být údajně malinký bazének, a tak jsem se už ke konci té strašně prašné cesty těšil, až se smočím. Ale co se nestalo! Bazének byl skoro prázdný a asi během hoďky tam přišly desítky slonů, kteří všechen pozůstatek vody dokonale vysušily. Šanci měli jen ti největší a nejstatnější sloni, ti menší prostě choboty na dno nedosáhli. Bylo to velmi zvláštní, sedět, popíjet Gin a pozorovat slony, jak do nich, jako do nějaké studny, padají litry vody. Musím říci, že slon je moje velmi oblíbené zvíře, můžu ho pozorovat celé hodiny, jeho inteligenci, cit v nohou, smysl pro rodinu. Jednu chvíli jsem ho dokonce začal považovat i za krále zvířat - ovšem to jsem se dost přepočítal. Totiž to, co jsme totiž v Hwange viděli, byla naprostá dominance lvů a decimování slonů - nebylo snad jediného dne, abychom nenarazili na zabitého slona skupinkou lvů... Jednou večer, těsně před spaním, jsem si uvědomil, že jsem nechal nějaké léky v hlavním stanu, asi 200 metrů od stanu našeho - byla už ale noc, tma, a doslova zakázané výcházení. Přesto jsem na sebe hodil nějaké oblečení a chtěl si dojít pro léky, ovšem po rozepnutí stanu jsem udělal pouhé dva kroky a ušlyšel "rrrrrr", "vhrrrrrrrr". V tu chvíli jsem úplně stuhnul a pak během milióntiny sekundy byl zpátky ve stanu pod peřinou :-). Pro tyto účely je v každém stanu píšťalka, na kterou když zapískáte, má přijít někdo z kempu a pomoci s čímkoli. Ovšem to jen teoreticky... Pískal jsem, pak jsme pískali oba, ale nic - vítr veškerý pískot odvál do ztracena. Tak jsem to musel do rána vydržet bez léků a ráno u snídaně pak jen naslouchal vzrušenému vyprávění, jak tu noc byli v celém kempu lvi a že jsou všude jejich stopy a že ty stopy jsou obrovské. Ani se mi nechce domýšlet, co by bylo, kdybych tu noc udělal do tmy ještě pár kroků... Po snídani jsme se pak jali lvy pronásledovat a stopovali částečně po svých, před námi jen průvodce a před ním zvěd. Chodí se v jedné řadě a poslední se musí mít opravdu na pozoru - dravé šelmy považují každého na konci řady za nemocného a nějakým způsobem oslabeného - jinými slovy, lehce ulovitelného. Oba průvodci byli ozbrojeni, ale moc si o těch vzduchovkách iluze nedělám, rozzuřeného slona by to asi neskolilo. Útok slonem se nazývá charge a je velmi častý. Slon, když se cítí v nebezpečné (pro něj nepohodlné) situaci, nebo chrání mladé, se k vám postaví čelem, zamává ušima a zakloní hlavu. V tom okamžiku, necouvnete-li, nebo neuděláte něco, čím slona zklidníte, zařve a rozběhne se proti vám, což se nazývá full charge a je to hodně nebezpečné, v tom případě už jde opravdu o život. Tyto a další rady můžete najít v každém dobrém safari průvodci, nebo si to pro jistotu před walking safari jasně ujasněte s průvodcem. K full charge během celého našeho pobytu nedošlo, ale jen pár měsíců před námi byly zabity dvě ženy (v jiném kempu). Nebudete-li se při walking safari cítit v pohodě, okamžitě to řekněte průvodci a vraťte se k autu! My ale po svých pokračovali a i když jsme stopy lvů ztratili, vůbec nelitovali. Celé jsme to pak pojali jako naučnou, přírodovědnou cestu, ve které jsme se dozvěděli tolik nových zajímavostí! Vůbec nechápu lidi, kteří dělají, že ví všechno na světě a vše nové jakkoli odmítají, to musí být hrozná nuda vědět úplně vše a nemoci se dozvědět nic nového a vzrušujícího a zajímavého - a že už jsem takových lidí v životě potkal... Nevadí, jdeme dále - nejzvláštnější asi bylo, když průvodce vyprávěl, proč je většina stromků a keřů otrhána jen částečně a proč sloni nezlikvidují (nedojí) celý stromek. Je to proto, že tyto stromky mají jistý způsob dorozumívání s okolní florou, jakési signály, které vysílají, pokud se něco nekalého děje (jsou ožírány :-). Slon tohle (z jeho pohledu) ví, a tím pádem i ví, že bude-li ožírat a trávit delší dobu u jednoho stromku, ten dá "signál" svému okolí, které do svých plodů a větviček vypustí jakousi trpkost - a slonovi pak tento stromek vůbec nechutná! Při chůzi v buši jsme viděli v dálce slony, i žirafy, které mají extrémně dobrý zrak a drží se daleko, vybělené kosti mrtvých zvířat, prapodivné rostliny a tak dále. No co budu dál psát, dokud si walking safari nevyzkoušíte, neuvěříte jak moc intenzivní zážitek to je! Podnebí v Hwange je jiné než jinde, je tu dost zima, zataženo, a pro fotografy - totální mlíko na obloze. Nějak jsem ten den nastydl a večer padl s teplotou 39c. Byla mi strašná zima i vedro najednou a měl dost, když v tom do stanu vešel náš zvěd, černoch, žijící v této oblasti již dlouho. Nějakou dobu na mě beze slova koukal a pak lítostivě pokýval hlavou a řekl "malaria". Pak odešel. Samozřejmě mě tím moc nepovzbudil, ale později nám bylo průvodcem Terrym sděleno, že inkubační doba malárie je cca 14 dní, což ještě nebyla ani celková doba pobytu v Africe a tak se nám ulevilo... Ráno už mi bylo o moc lépe a malárie se naštěstí nekonala - malarika ale nutností! Také jsme se s majiteli kempu bavili o aktuální politické situaci v Zimbabwe a opravdu se divili, proč místní považují Mugabeho za hrdinu. Poměrně trpelivě říkali, že to chápou, ale že jednou, jednou přece musí jít. Ale vzhledem k jeho věku (83 let) nemysleli pryč z politiky, ale z tohoto světa. Všichni věří, že se tím trápení Zimbabwe vyřeší, s čímž souhlasím, i když to určitě nebude jednoduché. Mezitím ale veškerý turismus dravě přebírá právě Zambie, která pro jeho rozvíjení ale vůbec nic nedělá (nezlepšuje infrastrukturu atd.). Také se nám poštěstilo a viděli jsme i vzácného Nosorožce bílého - ten se od černého neliší barvou, jak jsem si doposud naivně myslel (opravdu není bílý :), ale hlavně hlavou (je daleko širší a je až k zemi, kde rovnou nabírá potravu). "White", tedy bílý, je zkomolenina slova "wide", tedy široký, jak se mu dříve pro jeho širší hlavu říkalo. Jeho téměř slepota mu, stejně jako černému, ale zůstala a útok na nepřítele je tak vlastně jen běh dopředu naslepo. Obohaceni o snad nejzvláštnější pobyt v přírodě v životě jsme trochu smutně opouštěli Hwange. Zastavili jsme ještě pro nějakou tu památku (ehm, vybělené kůstky ze slona) a razili zpět k Viktoriiným vodopádům a odtud do Lusaky. To ráno, při odjezdu z Hwange, se kolem nás v klidu procházel krásný párek lvů..., a to naprosto nevzrušeně, nebojácně - prostě král zvířat...

V Lusace už čekalo na půjčení auto (Avis, cca 50USD/den) a jeli jsme do městečka Kabwe, které je asi 2-3 hoďky severně od Lusaky. Ten víkend se tam měl konat festival masek "Kulambo Kubwalo Ceremony" - prý nic pro turisty, jen místní celovíkendová show doprovázená tancem v maskách. Nicméně festival se konal až následující týden, a nás tedy bohužel minul. Kabwe samotné je docela hezké městečko, které lemují nízké barevné budovy, panuje tam čilý ruch, trhy (obzvlášť ty ryby na slunci stojí za to), všude beauty salóny neboli holičství po africku (nepodařilo se mi přesvědčit Lucku, aby to tam zkusila :-) atd. Den dva na projití stačí, jako zastávka na sever Zambie to je myslím příjemné zastaveníčko. Ubytování je možné v Tuskers Hotelu, i když docela předražené. Z Kabwe pak můžete pokračovat dále na sever do města Kitwe, což je něco jako industriální centrum Zambie - ve velkém se tu těží měď. Pokud vás toto nezajímá (čemuž bych se ani nedivil), lze pokračovat dále na sever-severovýchod. Tady jde navštívit zvlášní, staroanglickou usedlost z koloniálních dob se super jménem Shiwa Ng'Andu (v jejímž okolí jde dělat pěší tůry nebo jízdy na koních), dále pak Bangweulu Swamps National Park, což je rozhlehlá divočina topící se v močálech, anebo ještě dále na sever (skoro hranice s DR Kongo) park Wantipa Sumbu (velká neznámá, téměř nic jsem o něm zatím nenašel), anebo jen obdivovat ten nejprostší zambijský vesnický život, který vás na severu určitě čeká. My jsme až na severu nebyli, nicméně jsme od jednoho páru slyšeli, že to tam je moc hezké a že to je opravdu velmi rurální oblast, kde se již nevyskytují vůbec žádní turisté. Z Kabwe lze též vyrazit na východ, do nejznámějšího zambijského národního parku South Luangwa, který je mnohými řazen jako nejhezčí národní park z celé Afriky, co se individuálních safari týče. Super safari v jeepu či walking safari (i mnohadenní, s možností spát ve stanech pokaždé jinde) rozhodně bude stát za to. O kousek výš je potom North Luangwa National Park, což je v porovnání s jeho jižním bratříčkem o dost divočejší, hůře dostupná a ještě daleko více nedotčená oblast - pro extrémní dobrodruhy lepší varianta než South Luangwa. Ještě jeden velký zambijský park stojí za zmínku, a to je obrovitý Kafue National Park nacházející se na východě země. Je to velké, bažinaté území, kam by měli vyrazit všichni obdivovatelé vodního světa (různí ptáci, buvoli ve vodě, krokodýli, hroši, atd.) namísto slonů, lvů a antilop. Po prohlídce městečka Kabwe jsme razili zpět do Lusaky, kde nás čekal poslední přelet, a to do Tanzánie. Cestou do Lusaky jsme se stavili v jedné malinké vesničce, kde jsme vzbudili patřičný rozruch - děti křičeli a lítali kolem nás, starší ženy nedůvěřivě pokukovaly a pravděpodobně "hlavní muž" vesničky nám pyšně ukazoval jeho nové obydlí, které právě dostavěl... Jinak vesnice a vůbec vesnický život se mi o moc více opět líbil v Zimbabwe - domky byly často vesele namalované, lidé i přes katastrofální životní úroveň stále s úsměvem na rtech..., zatímco v Zambii je to celé opravdu hodně industriální, alespoň ta místa, kde jsme byli - vše je z velké části podřízeno těžbě mědi a její dopravě a lidé samotní mi moc nevyhovovali, v tomto ohledu jsem byl docela zklamaný. Také jídlo je v Zambii poměrně nevýrazné, vlastně se jedná o jakousi směsici - z toho zajímavějšího bych zmínil hlavně Nshimu, což je tuhá kaše, vyrobená z kukuřice a mouky, ale s pořádnou omáčkou to je chutnější, než to zní napsané.

Následoval tedy přelet do Tanzánie a to konkrétně do Dar Es Salaamu. Podnebí i krajina se úplně změnila, jasně byla cítit přítomnost Indického oceánu, na jehož břehu jsme chtěli dokončit naši cestu, dočíst knížky a pak vyrazit domů. Dar jako hlavní město je docela hezké, i když tu též panuje slušný chaos, ale dají se najít i klidné ulice. Když už nic jiného, tak definitivně za to stojí navštívit místní rybí trh (i kolem oběda v plném proudu), kde ucítíte a uvidíte dosud naprosto netušené. V jednom místě tržiště se ryby draží (na jedné straně rybáři hází rybí nabídku, na druhé straně stolu ženy pohazují peníze a kupují ryby s různými tvary, chutěmi a vůněmi. Pozor, jestli ryby nemusíte, vezměte si s sebou igelitový pytlík! :). V další části tržnice je stánkový prodej ryb, v další zase úklid rybích odpadů. A v poslední části rybího tržiště se nachází shluk stánků, kde se dají zbylé ryby jíst, a kde se mi to líbilo nejvíc. Vlastně se jednalo o otevřené kuchyňky s velkými hrnci, ve kterých se vařila voda a kde byly naházeny rybí hlavy a jiné zbytky, které se podávaly k rýži. Ehm, no zkusil jsem to a až na to, že to bylo strašně mastné a kyselé to zas tak špatné nebylo :-). Co se ubytování týče, máte možnost se usadit v centru města, anebo u některé z pláží. Pokud hledáte klasické ubytování na pláži s bílým pískem a palmami, vynechte pláže na jih od Daru a trajektem přejeďte na severní pláže. Zde je na výběr z více možností, a nechcete-li šetřit, jděte do Ras Kutani. Pokud chcete bližší vzdálenost k městu a být přestu u pláže (i když už ne tak hezkých), volte jih Daru. Tady je hezké ubytování například v Mediterraneo, kde je i výborná restaurace.

Pokud by někdo chtěl, může v Tanzánii využít dalších a dalších nabídek na safari a znovu naskočit do celého toho safari kolečka. Selous Game Reserve na jihu, který prý stále není přepněný turisty, přirozeně Serengeti či Ngorongoro, nebo údajně krásný Lake Manyara National Park (tip - super ubytování tam vypadá E-Unoto Retreat), nebo dokonce můžete vyrazit na daleký severovýchod Tanzánie do Mahale Mountains a Gombe Stream National Parku, kde se dělají šimpanzí treky, což pro mě osobně zní hodně lákavě. Náš čas se ale zcela nezadržitelně nachýlil ke konci a nezbývalo, než dát Africe sbohem a obtěžkáni dřevěnými soškami moudrých mužů ze Zimbabwe a hrošíky a korálky ze Zambie se nachystat na cestu domů.

Každopádně, pokud jste někdy byli na safari například v Keni nebo v Tanzánii a chcete zkusit něco individuálnějšího a dobrodružnějšího, Zambie a Zimbabwe je tu pro vás. Pokud bych měl celou cestu nějak shrnout, je to ale složitější. Vidělo a zažilo se toho hodně, přesto mě jednotlivé přelety a cesty mezi danými místo dosti unavovaly. Také ve mě skoro celou dobu hlodal takový zvláštní pocit, že samotné Zimbabwe by bylo daleko hezčí a zajímavější a navíc by celá cesta držela lépe pohromadě. Ale jednotlivá a námi navštívená místa přesto byla krásná a naprosto unikátní, a teď, s odstupem času, mohu bez zaváhání říct, že všechna ta zpoždění a přelety a nepříjemná obsluha na letištích časem zcela z paměti mizí. A co zbyde a co zbylo? Zbývají vzpomínky na to nejhezčí. Na řvoucí hrochy bojující v noci pár metrů před naším stanem, na mocnou řeku Zambezi a andělské Viktoriiny vodopády. Na bizarní a opuštěný park Hwange v Zimbabwe, hordy slonů, desítky lvů a supy číhající na svou příležitost, splnit svůj článek v potravním řetězci. Na romantickou večeři plnou mořských potvor na talíři a výhledem na oceán. Prostě a jednoduše zbydou krásné vzpomínky na Afriku, která vždycky dovede chytnout za srdce a nepustit.]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=37 Sun, 6 Jan 2008 19:24:31 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=36
Fotogalerie... Samí sloni, já vím, ale miluju je :-)
     

     

     

                           

     

     

     

     

     

                           

     

Bonus - kratičká videa:
[ Sloni pijící z bazénu | Slon v kempu | Sloni v buši | Sloni v noci | Rybí trh ]

Související cestopis zde]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=36 Sun, 6 Jan 2008 17:18:13 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=34 06/2007   [ Kde to je | Mapa ostrova | Průvodce | Fotogalerie ]

Trošku se zpožděním tu máme povídání o Korsice. Vlastně by fakt stačilo napsat "hory, moře, víno, sýry" a mohl bych skončit... Přesně takto na mě totiž Korsika zapůsobila. "Le Corsé" je z ČR docela lehce dosažitelná a i cestování samotné je tu příjemné a bez větších komplikací. Přirozeně, není to místo, které by nebylo neznámé, ale je to místo, které pro mě bylo opravdu velkým překvapením. Chcete-li jet někam k moři (nejen), máte-li maličko větší rozpočet (není to zrovna nejlevnější místo), nevadí vám, že angličtinou mluvit nebudete, možná není lepší výběr. Budete nadšeni! Nebudu psát klasický cestopis, spíš uvedu tipy & triky a místa, která podle mě stojí za to vidět.MOŘE
Je fakt krásný. Doufám, že tu nebudete čekat Karibik, ale všude, kde jsem měl tu možnost ho vidět nebo se do něj vnořit, bylo extrémně čisté, modrozelené, s tou správnou ani-ne-studenou-ani-ne-vařicí teplotou, často s výhledem na nějakou tu strážní věž (vybudovanou v minulých staletích Janovany a jichž je na ostrově desítky). Prostě ideál. Na východní a jižní straně ostrova jsou opravdu velké vlny, na západě pak moc hezké klidné pláže. Palec nahoru.

HORY & TURISTIKA
Super. Hory uvidíte z větší či menší vzdálenosti skoro pořád a je to úžasný pohled. Vyberou si tu všichni - od nenáročných tůr, po dlouhé tůry na více dnů až po vysokohorskou turistiku či tůru přes celý ostrov, nazvanou GR20. Pokud vás tohle zajímá, máte toho mít vrchovatě - ale jelikož horskou turistiku moc neprovozuji, tak toho tedy moc nenapíšu. Pokud vás ale baví chodit i jen tak po kopcích, dostane se vám i tohoto. Palec nahoru.

DOPRAVA
Jelikož místní autobusová doprava mezi většími městy v podstatě neexistuje, tak tou nejlepší volbou je pronajmout si auto od některé z půjčoven, kterých je na letišti v Bastii hodně. Já využil EuropCar a byl maximálně spokojen - k dispozici jsem dostal malinké auto se stahovací střechou, které mělo najeto 1 km :). I když půjčení opravdu není nejlevnější, cca 100-200Eur na den. Druhou možností, údajně vůbec ne nereálnou (nezkoušel jsem ji), je stopování - takže záleží na vaší nátuře, čemu dáte přednost. Pokud ale zvolíte auto, rozhodně doporučuji malinké, kompaktní, silnice jsou na Korsice v určitých oblastech strašně uzounké! Často je silnice, kterou bychom my považovali za jednoproudou zcela běžně používána jako dvouproudá - je to mnohdy o jemný dotek zpětných zrcátek :). A serpentýny po celém ostrově, hlavně na východní straně a vnitrozemí, jsou zážitkem sám o sobě... Jedinci s velkou fyzičkou si ostrov také mohou užít i na kole, ale je to pořád nahoru dolů, takže to předem dobře zvažte, budete-li na to mít. Řidiči jsou tu docela ukáznění, jen občas jsem se setkal s někým, kdo řídil francouzským stylem o-la-lá, zatáčka nezatáčka. I motorek je tu dost, ale snad všichni na cestovních strojích, tj. žádné ohrožování na závodních mašinách, tak jako na českých silnicích - ono tu i na spoustě míst není možné jet více než cca 60-80km/h. A pozor, hlavně ve vnitrozemí se na silnici mohou vyskytovat desítky prasat, koz, krav, které jakoby nikomu ani nepatřili a jen tak se tu potulovali...

LIDÉ
Přišli mi velmi, velmi vstřícní, a to jak na vesnicích, tak i ve větších městech. I když anglicky v podstatě neumí a budou na vás sypat buď francouzštinu anebo klidně i korsičtinu (jakási směsice latiny a italštiny), ale opravdu se snaží, to málo, které anglicky umí, ze sebe dostat. Palec nahoru.

JÍDLO & PITÍ
Wow. Co doporučuji, je užít si jídlo, pití a víno jak nejvíc to půjde. Pokud vám to rozpočet dovolí, vykašlete se na dovezení konzerv (dělá se to vůbec ještě? :) a podobných blbůstek a plně se oddejte korsické kuchyni. Tím prvním, co by vám nemělo utéci je tradiční ovčí sýr Brocciu, který je často podáván s mátou a těstovinami a je to šťavnaté a moc chutné. Různé variace tvrdých sýrů jsou k mání po takřka každém menu a též by vám neměly utéci. Co se vínka týče, nejsem žádný profi vinař, ale dobré/špatné víno rozhodně poznám, a tady jsem si na vínu ujížděl docela dost :). Hlavně na červeném suchém. Někde jsou tak silná, že jej i samotní korsičané ředí vodou. Nejvíc mi chutnalo Abbatucci. Ááá, a kaštanová slivovice taky vůbec není k zahození! Šneci, ústřice, krabi, mnoho druhů ryb apod. jsou také k mání na různé způsoby, ale je to docela drahé. Každopádně, chuťové buňky budou celou dobu slavit. Palec nahoru.

A teď pár zajímavých míst..., které jsme navštívili přesně v tomto pořadí, v jakém je píšu.

BASTIA
Největší město Korsiky... V podstatě jsme se tam nijak nezdržovali a jen projížděli. Pokud potřebujete jen přenocovat blízko letiště, asi nejblíže (10 min autem) je Le Lido ve vesničce Lucciana. Je to takové menší mrtvé městečko, ale jídlo & pití & moře je tu dostupné :).

PATRIMONIUM
Kousek od hlavního města a přesto tak klidné a zajímavé... Patrimonium je místo, kde začíná tzv. Wine Route, tedy místo, kde můžete začít obdivovat vinice, vinaře a jejich práci a víno samotné. Mě se tu strašně líbilo, i když jsme tu nenocovali a netrávili nijak dlouhou dobu, moc to tu na mě zapůsobilo. Krajina je překrásná, atmosféra venkovská, klidná a totálně ospalá, je tu i hezký kostel (uzavřený) a vůbec... sem chci znova a otevřít si tu malý hotýlek s restaurací! :D

CALVI
Moc hezké městečko v severozápadní části ostrova, zajímavé hlavně velikou citadelou, malým hezkým přístavem a pohodovou atmosférou. A skoro celou cestou z Bastie do Calvi již můžete obdivovat zajímavé pobřeží, strážní věže, červené skály atd. Co se samotného Calvi týče, tak legenda praví, že se tu narodil Kryštof Kolumbus - avšak narozdíl od Napoleona Bonaparte (viz. dále) to není nijak podloženo a tak je to pouhá (byť milá) legenda. Moc hezký hotýlek přímo v srdci města, přesto schovaný hlavním ulicím je Le Magnolia. Hned za rohem je i hezká venkovní restaurace, kde si můžete dát excelentní, i když trochu předraženou Paellu, samozřejmě spolu s nějakým tím skvělým vínem. Calvi je moc příjemné přímořské městečko, které je i skvělé jako základna na případné prozkoumávání okolí.

CORTE
Jedno z těch větších měst ve vnitrozemí (jestli ne vůbec největší), které sice není od pobřeží nijak moc vzdáleno, ale silnice jsou tak úzké a klikaté, že je to cesta docela zdlouhavá a namáhavá - ovšem rozhodně se vyplatí! Corte je považováno za pomyslné centrum, odkud se dají dělat ty nejlepší tůry na celém ostrově - a opravdu odtamtud vidíte daleko do kraje a vysoko do hor a všude se dá chodit a chodit a užívat si. Skvěle umístěný je například hotýlek Du NordDu Nord. V Corte je také nádherná citadela, kterou byste si neměli nechat ujít! Cestou z Corte se pokuste najít tzv. Cascades des Anglais (obsažené ve většině průvdců), což je svělá párhodinová tůra, na jejímž konci na vás čekají chladné vodní kaskády na úpatí hor.

AJACCIO
Založené roku 1492 Janovany, rodné místo Napoleona Bonaparte, velký přístav, spousta restaurací (a jedna z toho nej nej nej - zmíním později), velmi uvolněná atmosféra. Pokud byste chtěli zvolit jen jedno velké město, které chcete na Korsice vidět, zvolte Ajaccio, i když je v centru dost zacpané auty. Velmi dobře vyvážený (cenou a službami) je hotýlek Kalliste, takřka v centru města. Pozor, před hotelem je dost nejasné značení parkování a tak se velmi běžně stává (ano, ani já se tomu nevyhnul :), že vám v noci/ráno auto policie odtáhne... Recepční okamžitě věděl a nasměřoval na ty správné lidi - a za cca 90Eur je auto opět vaše :). Jinak tento hotýlek pronajímá i motorky, pokud by měl někdo zájem. Pozor, za žádnou cenu si nesmíte nechat ujít věčeři v restauraci Le 20123! Její majitelé měli restauraci na korsickém venkově a do puntíku dodrželi velmi venkovskou atmosféru i zde, ve velkém Ajacciu. Fantastické menu se skládá z mnoha chodů, víno je prvotřídní. Takhle to asi nijak zajímavě nevypadá, ale jakmile tam zapadnete a ochutnáte, pochopíte :). Rezervace předem v podstatě nutná, i když my měli veliké štěstí a bez rezervace dostali malinkatý stolek venku.

FILITOSA & SARTENE
Zajímavé místečko v krásné krajině, kde se vyskytují prehistorické megality s částečně vytesanými obličeji, údajně staré až 3000 let. Mě se tu moc líbilo, ale chápu, že někdo v těchto megalitech nic neuvidí, jen kusy kamenů... přesto opravdu silně doporučuji zastavení - není to velká zajížďka z hlavní silnice a při troše fantazie, proč ne! Kdybych byl o 20 let mladší, určitě by se mi tu strašně líbilo. Kousek dál se pak nachází městečko Sartene, okouzlující místo s uzounkými historickými uličkami a nádherným výhledem na krajinu... No a po náročném dni zkuste odtud pokračovat do vesničky Tizzano, kde se můžete ubytovat např. v Liliam Maris a užívat si super pláž, moře a velké vlny.

BONIFACIO
Starobylé město postavené na útesech, zároveň nejjižnější místo Francie. Byť hodně turistické (nějak mi to tu ani nevadilo), přesto opravdu dokonalé. Uzounké, spletité uličky, rozlehlá citadela..., historie tu na vás dýchá každým kouskem. Vydejte se například po útesech až k majáku, což je skvělá nenáročná tůra a přitom je toho tolik k vidění. Jako ubytování jsem zvolil Hotel Genovese, který má bezkonkurenčně nejlepší polohu a výhled z celého Bonifacia a který je součástí samotné citadely :). Nevýhodou je vyšší cena, ale den dva, proč ne. Z Bonifacia také můžete pouhým okem vidět (či navštívit) italskou Sardinii...

Z BONIFACIA DO BASTIE
Bonifacio bylo naše poslední korsické zastavení a poté už jsme upalovali na sever, blíž k letišti (obdivuju, ale zároveň nenávidím letiště :). Ovšem, co rozhodně stálo za to, bylo odbočení z hlavní silnice směrem do hor. Cestou na sever, někde u městečka Cervione jsme prostě zahli doleva do vnitrozemí a po několika desítkách kilometrů jsme již projížděli krásnými zelenými údolími, tichými vesničkami, kolem totálně ukrytých turistických tras (na které už bohužel nebyl čas) a dokonce jsme objevili i symbolický zdroj/pramen korsické minerální vody Orezza. Korsika vnitrozemská a Korsika na pobřeží je každá trošku jiná, ale jako celek působí velmi kompaktně a člověk má opravdu spoustu příležitostí, jak si Korsiku užít.

Tak co ještě dodat? Nic víc. Myslím, že většina toho důležitého již bylo řečeno - jen jsem nadhodil místa, která se mi líbila, a která podle mě stojí za návštěvu. Autem se dá ostrov pohodovou jízdou objet za dva týdny - s tím, že to ani nijak zvlášť neženete. Jinak v červenci a srpnu tam pravděpodobně může být jemně přecpáno, ale červen, září (a asi i říjen) shledávám jako absolutně nejideálnější měsíce v roce. Tak na co ještě čekáte? Přeju krásnou dovolenou!
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=34 Mon, 27 Aug 2007 15:46:56 +0200 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=33
     

     

                           

     

                           

           

     

[fotky nejsou kromě velikosti, rámečku a zaostření dále nijak upravovány v Photoshopu apod.]

• Tipy na cestování na Korsice najdete zde
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=33 Sat, 30 Jun 2007 16:46:33 +0200 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=32 Na četná přání jsem se dokopal k tomu, abych naskenoval a dal k dispozici kompletní mapu Zanzibaru - mám teď na mysli překrásnou, ručně malovanou mapu od Giovanni Tombaziho, kterou zmiňuji v mém cestopise ze Zanzibaru.



Zmenšená velikost (k nahlédnutí): [ předek | zadek ]
Originální velikost (k vytisknutí): [ předek | zadek ]

Jinak mapka je k mání po příletu přímo na Zanzibarském letišti Kisauni asi za 5 USD. Tak snad to bodne.]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=32 Thu, 10 May 2007 17:17:20 +0200 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=30 "The Italian Man Who went to Malta"

]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=30 Mon, 5 Mar 2007 23:01:00 +0100