http://www.kalerta.com/ en-us Nucleus CMS v3.33 Š Weblog http://backend.userland.com/rss http://www.kalerta.com//nucleus/nucleus2.gif http://www.kalerta.com/ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=71 ]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=71 Tue, 20 Oct 2009 18:32:08 +0200 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=66 4/2009   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce | Online průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

A tak jsem odjel do Vietnamu :-). Bylo to na 3 týdny, s tím, že jsem si chtěl původně klasicky pronajmout auto a projet ho ze severu na jih (tj. z Hanoje do Ho Či Minova města-bývalého Saigonu). Z toho nakonec sešlo, protože jsem jednoduše zjistil, že to reálně za tuto dobu projet nejde, ta vzdálenost je až moc velká a rozhodně jsem nechtěl mít nějakou extra honičku. Takže jsem se zaměřil spíš na severní Vietnam a ten v pohodě projel. Omlouvám se za opožděný cestopis, ale jednoduše jsem nebyl Vietnamem natolik nadšený, abych se ihned vrhl do psaní, musel jsem si ty zážitky hezky nechat uležet :). Nicméně do Vietnamu bych se už asi nevracel, pokud bych nemusel. V tu dobu, co jsem tam byl, jsem pořád tak nějak nevěděl, co mi to tam chybí a trošku vadí..., teď už to vím a na konci prozradím :).
Vietnam se v době mé cesty dostal do hledáčků médií z důvodu podezření braní úplatků na velvyslanectví v Hanoji, čemuž zásadně nevěřím - ale to je jiná story. Pro mě jako obyčejného návštěvníka této země je důležitější, jestli je Vietnam v rámci možností bezpečný, jídlo a pití je dostupné, dá se tam rozumně přepravovat, je tam co k vidění a tohle všechno je přiměřěně drahé. A jak to je? Ano, Vietnam je bezpečný, ani jednou jsem se jinak než bezpečně necítil. Pití a jídla je všude spousta, a také věcí, které byste na talíři možná nikdy ani vidět nechtěli, autobusy a vlaky jsou tam (ať už si to chceme přiznat nebo ne) na vyšší úrovni než v ČR a ceny jsou víc než rozumné. Vietnam má asi každý v povědomí spolu s Vietnamskou válkou (ve Vietnamu jí říkají Americká válka, což je maličko přesnější výraz), a s jeho i dnes respektovaným vůdcem Ho Či Minem, který se v té těžké poválečné době rozhodl přiklonit ke komunisticky smýšlejícím zemím a udal tak směr své země na mnoho dalších let. V současné době je to dosti šílený mix komunismu a volného trhu, ani kočka ani pes. Takže třeba děti hrají někde na předměstí fotbal a jsou tam zároveň dva stoly, kde sedí zamračení papaláši v uniformách a nad nimi obrovský symbol srpu a kladiva. Ono vůbec vedení Vietnamu nějak divně zaspalo dobu, protože na každé veřejné budově je bývalá vlajka Sovětského svazu - jakoby ani nepostřehli, že už neexistuje :). Na běžného návštěvníka to ale nemá nějaký větší vliv - turisté přináší dolárky a tak jsou přirozeně vřele vítáni.

Cesta samozřejmě začala v Hanoji. Hanoj je, na první pohled a nádech, velmi hektické místo. Tisíce motorek ve všech směrech, na chodnících, na zelenou i na červenou... Jistě, chce se říci "vítejte v Asii", ale přišlo mi to, co se těch motorek týče, až moc extrémní - dokonce jsem četl, že tamní vláda chce prodej motorek nějak regulovat, protože jinak je situace docela neúnosná. Přejít obyčejnou silnici tak chce trochu cviku, protože i když jste na přehodu a máte zelenou, samozřejmě nehrozí, že vám někdo dá přednost - takže si musíte vybudovat určitý grif jak přecházet, tj. jít a dopředu počítat s tím, jak se motoristé zachovají a kam uděláte další krok - oni od vás očekávají to samé. Škoda, že jsem Hanoj neviděl před pár lety, tedy v době, kdy to namísto motorek byla kola. Původně jsem si Hanoj předestavoval tak, že tam uvidím tu zašlou slávu Indočíny, hezké historické budovy atd., a ono to tam je, ale opravdu velmi velmi málo a hlavně skrytě. Když budete například ve Staré čtvrti v centru Hanoje, musíte se dívat spíše nahoru, na balkony a architekturu domků a tak trochu si i domýšlet ..., jinak je to už všechno pryč. Také stojí za to zajít do Městského divadla na tradiční divadlo vodních loutek - jsou to takové úsměvné a trošku naivní venkovské příběhy lásky, zrady atd. a to vše hrají voděné loutky přímo na vodě. Zajímavé je také zajít do Chrámu písemnictví, sice malého, ale hezkého a klidného místa uprostřed bouřlivé Hanoje, a asi se také nesmí minout Ho Či Minovo mauzoleum, budova Opery, Jezero Hoan Kiem, atd. atd. - víc informací v každém průvodci. Ale všechny zajímavé věci jsou víceméně v centru, takže klidně můžete jít bez průvodce a procházet centrum Hanoje jen tak. Také ubytování je v centru hodně a na podobných urovních, takže ubytovat se by žádný problém být neměl.

Pár dní ale na Hanoj bohatě stačí a tak pryč do přírody. Z Hanoje se tedy jelo na úplný sever Vietnamu, do horského městečka Sapa, které je vyjímečné svou polohou (u hranic Číny), kaskádovými rýžovými políčky a hlavně je to domov mnoha národnostních menšin, z čehož každý horský kmen má své vlastní zvyky, styl oblékání atd. Je to opravdu krásné a unikátní místo. V horách je mnoho malých vesniček, plných hrajících si dětí, dospělých, kteří pořád stejně starým způsobem pomocí vodních buvolů obdělává políčka s rýží a čajem. A samozřejmě skupinky místních, prodávajících lokální produkty a kteří jsou ochotní jít s vámi i několik kilometrů, neustále opakující "to musíš koupit jen ode mne", "a proč to nechceš?", "a koupíš si to později?" atd. Dokonce si troufám tvrdit, že jsou zdatnějšími prodavači než jejich afričtí kolegové :). Nezapomeňte si sem přibalit teplý svetr, protože tu je opravdu zima a často je zataženo a prší. Také si vemte pevnější boty, je tu mnoho možností na krátké, půldenní, ale i celodenní výlety, které rozhodně stojí za to - o dechberoucí výhledy do okolí, podél řek, nebo odlehlé vesnické tůry není nouze a většina z nich opravdu stojí za to. Samozřejmě to můžete absolvovat sami anebo si zkusit pronajmout místního průvodce, který vám poví o místních a jejich tradicích víc - je to jen na vás a nic z toho není složité nebo komplikované. Velmi jednoduchý je také pronájem motorky - řekněte komukoli, koho s motorkou uvidíte, rád a levně vám ji pronajme :-). Jinak tady v Sapě jsem měl možnost ochutnat to nejlepší vepřové, co jsem snad kdy měl :) - myslím, že to je tím, v jakém prostředí to zvíře nestresovaně žije ; také hub je tu k mání spousta druhů a vynikajících chutí - takže nudlová polévka s vepřovým masem a houbami ze Sapy je chuťový ráj na zemi :). Také trhy tu jsou zajímavé, sejdou se na nich všechny menšiny a to je pak podívaná. Na trhu se dá samozřejmě nejvíce koupit jakákoli potravina, i když nevím, proč by si někdo kupoval třeba jen kus koňské nohy, kterou jsem na jednom z pultíků viděl... Ubytovat se můžete třeba v Sapa Rooms (lepší výhled na krajinu) nebo Chapa Garden (tišší). Do Sapy se nedá dostat jinak než vlakem, jezdí sem pravidelné noční spoje z Hanoje - více informací např. zde. A když už jsme u těch vlaků, když jsem jel ze Sapy na vlakové nádraží taxíkem do Lao Cai (asi 2 hodiny), jel jsem spolu s dvěmy staršími Američanky. Ty, bez toho abych je nějak záměrně poslouchal a bez toho, aniž by ony věděly že jsem Čech, si v jednu chvíli vyprávěly o svých cestách po Asii a Evropě a pak se začaly zamýšlet nad tím, že úroveň vlaků ve Vietnamu je ještě skvělá a kde tak vlaky asi byly nejhorší - jedna z nich zmínila Indii a ta druhá vůbec nezapochybovala a že pro ni byla absolutně nejhorší cesta vlakem v České Republice :-). Nechť si každý z vás domyslí, jaké asi mohli být ty důvody a proč to hodnotila hůře než Indie, Vietnam a bezpochyby spousta dalších zemí. I když já sám na cestě moc tyto věci nesrovnávám, sem tam se tomu člověk nevyhne a kromě vlaků musím ještě poznamenat, že i úroveň autobusů a silnic vůbec je ve Vietnamu daleko vyšší.

A z hor přejezd pěkně k moři ... A to do jedné z nejznámějších přírodní atrakcí Vietnamu, Halong Bay. V zátoce Halong Bay je doslova tisíce ostrůvků a podobných útvarů, které trčí z moře a proplouvání mezi nimi je zajímavá a pohledná zkušenost :). Je to krásné, fotogenické místo, které je ale asi jako jediné místo ve Vietnamu opravdu hodně přeturistované (nedivím se a nekritizuji, každý to chce vidět). Funguje to tak, že si v zátoce buď sami nebo třeba přes vaší recepci v hotýlku zamluvíte loď a ta vás mezi ostrůvky proveze - samozřejmě není nutné najímat si celou loď jen pro sebe, ale přidat se třeba k ostatním. Na lodi se také může podávat oběd, a ryba, kterou jsme dostali, byla naprosto fantastická! My jsme se na lodi také přidali k pár ostatním lidem (kteří na ní dokonce nocovali), ale ještě jsme po projížďce k tomu hupsli do kanoí a objevili kouzlo ostrovů a dokonce projeli i skrz jeskyně na kanoích. Celkově se mi Halong Bay až tolik nelíbil, ale tahle super relaxační přojížďka na kánoi rozhodně stála za to, to opravdu doporučuji! Zkuste to, i když jste na kanoi nikdy předtím nejeli, nic těžkého nebo extrémního to není. Velmi zajímavé jsou také vesnice na vodě, které tam jsou již cca 100 let - jedná se prostě o domky na vodě u některých z větších ostrůvků, a samozřejmě všechno důležité (škola, trh, atd.) je na vodě též. Do Halong Bay jede z Hanoje spousta autobusů, cenu už si bohužel nepamatuji, ale trvá to cca 3.5 hodiny. Pokud chcete pobyt spojit i s pláží, doporučuji namísto do Halong Bay dojet na ostrov Cat Ba, což je menší ostrůvek poblíž, ale kde to žije daleko méně turisticky a naopak daleko více místním životem. Navíc si tam můžete jednoduše půjčit motorku nebo kolo a celý ostrov během jednoho či dvou dnů projet. Tipy na ubytování - pokud chcete být více v centru, zvolte Cat Ba Sunrise Hotel, pokud chcete být na tišším, odlehlejším místě, doporučuji Ocean Beach Resort, který je asi 10 min. lodí z přístavu Cat Ba na malém, samostatném ostrůvku a kde si také můžete zadarmo půjčit kanoe. Pro ty z vás, kteří na zde velmi populárních kanoích nikdy nebo nějak moc často nebyli, apeluji na vás a neberte si na ně sebou svůj foťák (pokud není vodotěsný), nebo dopadnete jako já a zbytek dovolené budete fotit půjčeným anebo vůbec :-).

Takže to bychom měli hory a tůry, moře a pohodu..., co dále? Dál přece nějaká kultura a historie, které na cestách upřímně miluju. Vydali jsme se místními aerolinky do města Hoi An, což je opravdu krásné městečko, kde na vás ta historie dýchne hezky zblízka a kde jasně můžete vnímat tu dobu Indočíny a bývalé Francouzské nadvlády. Průvodci přisuzují tomuto městu čarovnou atmosféru a nemůžu než plně souhlasit, protože zrovna ty dny, co jsme tam byli, se tu odehrávaly oslavy narození Buddhy a to tedy bylo něco! A čím že to bylo tak čarovné? Představe si něco takového: Odpoledne jdete historickými uličkami plných života, vůní a barev a v jedné z kavárniček si dáte excelentní sladkou vietnamskou kávu a připadáte si jak Thomas Fowler ze slavného románu Tichý Američan Grahama Greena. Navečer si potom sednete do překrásné historické budovy, ve které je nyní restaurace, dáte si skvělé francouzské červené víno a nějakou čerstvou místní rybu. Náhle, po setmění, se vypne veřejné osvětlení a všude pod vámi lidé rozsvítí tisíce svíček a po řece se začnou pouštět papírové, jakoby lotosové květy se svíčkami, až jich je na vodě doslova tisíce. Potom odejdete z restaurace, necháte se strhnout davem a hudbou a vším okolo a nastoupíte s milou dámou na malinkou loďku a sami svíčku v lotosu zapálíte a pustíte po řece... No řekněte sami - není to čarovné!? Z mého pohledu tedy rozhodně ano! Později večer ještě městem spolu s průvodem lidí jeli alegorické vozy se symboly Buddhismu a podobně. Ale nevím jestli jsem o Hoi An začal povídat v tom správném pořadí, ale to už je jedno, nechme to tak a pokračujme :). Hoi An je tedy půvabné historické město, které bylo také mimo jiné známé výrobou kvalitního hedvábí. To vydrželo až do dnešní doby a v současnosti je to v podstatě město látek. Všude, doslova na každém kroku, narážíte na obchůdky, kde vám nabízí ke koupi oblečení - miliony různých druhů a tvarů. A samozřejmě, během pár hodin jsou schopni ušít vám na míru cokoli si řeknete, i když si ten svůj vysněný model přinesete na fotce; také ceny se dají celkem dobře usmlouvat. Jistě, nikdo nejede do míst jako je Vietnam proto, aby si sem jel kupovat oblečení, ale tam na místě to má své kouzlo a něco malinkého si asi neodpustíte. Proč ne. Mimo historického centra je v Hoi Anu také skvělé moře s velkými vlnami, kde můžete v klidu a nerušeně odpočívat jak dlouho chcete. Co se jídla týče, místní specialitka je pečená nasolená ryba na banánovém listu s česnekem a je vážně extrémně chutná. Pro dopravu po městě a okolí doporučuji opět motorku (i když do samotného historického centra auta a motorky nesmějí), můžete tak vyjet za město do rybářských vesniček, nebo třeba do blízkých Mramorových hor, kde byla za války ošetřovna, nyní schovaný klášter a je tam hezký výhled na celé město. Také je tam mnoho dílen na zpracování mramoru, který se v horách těží a můžete si tak z mramoru koupit cokoli, co si jen přejete - od dvoucentimetrového bůžka až po třímetrového boha. Já si také na motorce zajel dál za město (směrem podél moře) a měl tak možnost vidět sušení ryb přímo na rozžhavené silnici, obrovského mramorového Buddhu schovaného v lesích, a také nějaké opice, volně se potulující lesními stezkami - po přiblížení k nim ale zmizeli, takže ani nevím, co přesně to bylo. To všechno ve velkém tichu a klidu, které vzdálenější okolí a kopce a lesy Hoi Anu nabízejí. Také můžete vyrazit k významné historické památce Myson, která je asi hodinu příjemnou cestou na motorce. Myson je vlastně taková soustava torz svatyň, opravdu se skládající již spíše z vyrvaných kusů historie. Při vzpomínce na Angkor Wat (čemuž je toto místo trošičku podobné) však nelze než porovnávat a je to v podstatě neporovnatelné, Myson je opravdu mini. Ale až tak moc to nevadí, celé toto místo je opravdu příjemné, protože to je skvělá procházka po cestičkách v lesích, takže i ta procházka samotná stojí za to - počítejte s výletem skoro na celý den. Cestou sem také projíždíte spoustou malých měst a vesnic, kde můžete vidět (ve vhodné době) sušení rýže a chilli, opět přímo na rozpálené silnici. Doporučené ubytování v Hoi Anu, co se týče historického centra, tak rozhodně Ha An Hotel, pokud dáváte přednost být blíže moři, tak třeba Hoi An River Resort.

Z Hué se přejelo k dalšímu z historického hlediska významnému místu, a to do bývalého královského města Hué. Toto městečko se rozkládá na obou březích slavné Voňavé řeky a také se zde nachází královská citadela. Citadela je rozhlehlé místo, obehnané vodním příkopem a také obklopené hezkými a klidnými zahradami. Samozřejmě i zde zapracoval čas, který nešetří nic a nikoho. Co mě, kromě architektury tohoto místa zaujalo, jsou velmi zajímavé dobové fotografie, na kterých je krásně vidět duch kolonizace tohoto místa, a jak asi tak komunikace mezi kolonizátory a místními vládci probíhala. Hué jinak není až tak hezké město jako zmiňovaný Hoi An, ale je také mnoho co k vidění v jeho okolí. Je možno vyjet na celodenní výlet po pagodách a chrámech, nebo jen tak jezdit po okolních vesnicích a obdivovat místní život zemědělců, případně můžete vyrazit na celodenní výlet do DMZ, neboli demilitarizované zóny. Hué se totiž nachází v těsné blízkosti hranice, řeky Ben Hai, která kdysi dělila Vietnam na Severní a Jižní a kde se v té době odehrávali jedny z nejkrutějších bojů Vietnamské války. Základem na tuto "exkurzi" je dobrý průvodce, protože sami neuvidíte téměř nic (místní všechno kovové již dávno rozebrali) a tak je potřeba vědět kam přesně jet, kde zrovna jste a co se tam dělo. Míjíte tak různá místa jako např. Hamburger Hill, základnu Doc Mieu nebo Khe San, až nakonec dojedete k tunelům u Vinh Moc, kde se nachází nekolik kilometrů zachovalých tunelů, vybudovaných místními, kde žili, spali, vzdělávali se, léčili zranění a vychovávali děti - je to otřesné, depresivní, chladné ale fascinující místo, na každém kroku připomínající totální nesmyslnost a neospravedlnitelnou krutost války. Tunely pak vedou až těsně nad moře, kudy vyjdete i vy a ztísněnost tam z vás trošku spadne. Dosud jsou tu vidět díry po bombách atd., no prostě i když nejste nijak militantně zaměřeni, nebo vás naopak z nějakého důvodu historie válek zajímá, toto místo pro vás určitě bude zajímavé. Docela dojemné bylo, když průvodce říkal, že tam často jezdí i bývalí američtí či vietnamští veteráni a že jeho otec v této válce také bojoval. Za jakou stranu ale mistrně a taktně udržel v tajnosti, za což mu patří můj respekt. Cestou také minete přesnou hranici kdysi Serverního a Jižního Vietnamu, kde mě obzvlášť zaujaly obrovité ampliony, ze kterých ze strany Severního Vietnamu dnem i nocí vyřvávala komunistická ideologie. Z Hué je pak možnost vyrazit dále do Jižního Vietnamu a pokračovat tak v objevování téhle známé i neznámé země. Já se ale musel vrátit zpět do Hanoje a jih tak vynechat. V centru Hué je super místo na přespání Orchid Hotel.

Poslední věc, o které se zmíním, je přirozeně jídlo. Ve Vietnamu je to velmi výrazná a důležitá položka života a konzumuje se tu doslova všechno. Psi, kočky, hadi, krokodýli, atd. atd. - dosaďte si v podstatě cokoli, co chcete :). V případě třeba toho hada je možno dostat do žaludku ještě tepající hadí srdce v hadí krvi s vodkou (ale opravdu jsem nezkoušel), případně cokoli jiného, co si z jakéhokoli zvířete vyberete. Je to pro nás jako Evropany trošku pochmurné, ale tak to oni prostě mají a nedivit se a neodmítat všechno, co člověk nezná, je základ toto, aby si to užil a něco zažil. Pokud chcete podobné lahůdky vyzkoušet, není to sice možné na každém rohu, ale najít to správné místo nijak obtížné není. Jinak z těch běžnějších národních jídel je to jednoznačně nudlová polévka, nejčastěji s hovězím, kuřecím a vepřovým masem. Dá se to jíst skoro pořád a pokud je povedená, člověk se toho ani moc nepřejí :). A samozřejmě, nesmím zapomenout na to, že k mání jsou doslova desítky druhů výborných jarních závitků!


Co říct závěřem. Na začítku jsem slíbil prozradit, co mi tu chybělo a jsme u toho. To, co mi tu chybělo, byla víra. Konkrétně tu prostě a jednoduše chybí Buddhismus, úsměvy Buddhistických mnichů, které jinak můžete v sousedních zemích vidět a které jsou tak nějak uklidňující a přátelské, i když Buddhistou nejste. Jistě, není to ale fér to po této v minulosti velmi zkroušené zemi chtít... Jinak je Vietnam poměrně pohodovým místem, dobře a jednoduše se tu cestuje, je tu moře, jsou tu hory, džungle, krásná příroda, zajímavé kmeny, žijící v horách na severu... Pokud to všechno chcete vidět a zažít, Vietnam může být tím pravým místem pro vás. Ale nezjistíte to nijak jinak, než že tam prostě a jednoduše vyrazíte! :-).
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=66 Wed, 12 Aug 2009 09:43:43 +0200 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=58      

Po pár dnech jsem na kanoi namočil foťák a zbytek fotil půjčeným, takže to není úplně ono, ale přesto přeji příjemné prohlížení! :-)
                          

     

     

                          

                          

     

     

                          

                          

                          

     


Související cestopis zatím není.
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=58 Fri, 22 May 2009 16:17:53 +0200 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=55 12/2008   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce | Online průvodce | Trasa ]

Láká vás strávit celou zimu v teplých krajích? Koho ne :). Ale opustit to vánoční šílenství a zajet si jen tak na týden přes vánoce či silvestra do tepla má také něco do sebe. Přesně to jsem na přelomu nového roku udělal a byla to hodně velká pohodička. Totiž, ona ta pohodička vychází už z místa samotného, ze samotného Karibiku. Tam je mnoho ostrovů a míst, kde trávit čas, my nakonec zvolili Svatou Lucii ve východním Karibiku. Pokud byste rádi také vyrazili někam do těchto míst, tady je pár tipů, jak tam více než příjemně strávit čas. Poklepáním na podtržený odkaz většinou zobrazíte danou fotku.Na Svatou Lucku nepotřebujete vízum, stačí pas, takže tím lépe. Není sice součástí EU, jako třeba sousední Martinik či Gadeloupy, ale přílet je bezproblémový a nemusíte umět francouzsky, angličtina bohatě postačí. Měnou je ECD, nebo-li East-Caribbean Dollar, ale platit můžete klasicky i pomocí USD. Ostrov je to malinký, za jediný den ho můžete objet autem, ale silnice, byť kvalitní, jsou trochu klikaté a nemělo by žádný smysl se zbytečně hnát, jste přece v Karibiku. Hned na začátku musím říct, že Svatá Lucie je opravdu krásný ostrov, plný zeleně, kvetoucích květin, plný vůní a barev. Trošku však záleží, kde se na ostrově budete vyskytovat, toto nepodceňte a už před cestou si to zkuste tak nějak ujasnit. Ostrov bych z hlediska pobytu rozdělil na sever a jih. Sever ostrova je klasická turistická destinace, je tu plno velkých hotelů, pláží, restaurací, obchodů a takového toho turistického ruchu a věcí. Avšak něco tu chybí - samotní obyvatelé ostrova. Potkáte tu pouze turisty, či maximálně místní obsluhu hotelů. Pokud vyhledáváte podobná místa, kdy to i večer svým způsobem žije, ubytujte se na severu. Jestliže však máte, stejně jako já, raději spíše klidnější místa, skromnější ubytování a chcete potkávat i místní a vůbec být mimo toho velkého turistického kolečka, volte západ či jih ostrova. Podle mého názoru je nejhezčí právě jihozápad ostrova, konkrétně oblast u městečka Soufriere, která je velmi zelená, sousedící s deštným pralesem a je na úpatí dvou největších vrcholů ostrova, které jsou i jeho symbolem, a to tzv. Petit a Gros Piton. Tady lze najít mnoho zajímavých ubytování, povětšinou klasických místních chatek. Jako ubytování mohu jednoznačně doporučit Stonefield Villas, odkud je nádherný výhled na moře, krásně také vypadá bývalá plantáž Fond Doux Estate, ale to je již o asi 1km dále od pobřeží, zas je tam obrovský klid. Takže výběr místa, kde se ubytovat, máte jasný. A teď co dále...

Půjčit si auto. Nespoléhejte se na to, že přijedete a pak budete jezdit místní dopravou, či taxíkama. Ono se to dá, ale je to extrémně drahé, například jednosměrné taxi z letiště do Soufriere (cca hodina cesty) může stát i více než 50 USD! Takže se toho nebojte a zkuste si auto půjčit. Jezdí se sice vlevo, ale díky klikatým cestám docela pomalu a až na pár šílenců jezdí i místní poměrně spořádaně. Ovšem pozor, tady neplatí "don't drink and drive", takže pití před jízdou a za jízdy žádný problém, po setmění tedy buďte opatrní... Pozor, Avis je tu krajně nespolehlivý, takže nebrat. Asi nejlepší je místní Cool Breeze Air Rental, ale zkuste mít zamluvené auto už před příletem. Také, pokud budete chtít navštívit třeba deštný prales, nebo budete chtít vystoupat na jeden z Pitonů (oboje zmíním později), jděte do 4x4 jeepu, jinak se tam budete těžko dostávat. Tak, takže máme ubytování a půjčeného jeepa. Nic víc už v podstatě není potřeba a teď už k ostrovu samotnému.

Soufriere a okolí - Soufriere je příjemné přímořské městečko, kde v ulicích všude zní na plné pecky reggae a rastamani chodí sem a tam s jointem v ruce. Není moc velké, ale rozhodně to stojí za to, se sem mrknout. Zkuste si dát místní čerstvou rybu například v Camilla's Restaurant. Hned za Soufriere je Waterfall & Botanical Garden - vodopád s velkým obsahem železa (takže je voda šedočerná) plus malá botanická zahrada; je to sem příjemná procházka. Pokud pojedete asi 10km za Soufriere, budete míjet malé hezké vesnice, kde to žije místním životem, dostanete se na kraj deštného pralesa - místo, které ochraňuje vláda a kde si můžete dát malý trek pralesem. Průvodce tam stabilně není vždy přítomen (i když vám bude tvrzeno, že ano), a tak nejlepší je optat se dole ve vesnici, anebo to risknout. Teď už bych asi průvodce nebral, putovat pralesem můžete klidně i na vlastní pěst, cesta je jakž takž značená, ale přijdete tak o mnoho zajímavých informací, které vám jinak průvodce může sdělit. Je to výlet na půl dne a stojí za to. Ti štastnější (tišší) z vás mohou zahlédnout i vzácného a plachého Jacquotovova papouška - my ho jen slyšeli v dáli, jak vyáděl někde v korunách ve větru šumících stromů. Blizoučko Soufriere je i Morne Coubaril Estate, což je zachovalá plantáž, kde můžete mrknout na to, jak se po celá staletí pěstovala, sklízela a zpracovávala káva, kakao, kokos, banány... Tohle si nenechte ujít, je to vážně strašně zajímavé! Ještě dále na jih od Soufriere (přesto pár minut autem) je Sulhur Springs Park, území, kde ze země vyvěrá síra... Strašně to smrdí, ale stojí za to to vidět :-). Člověk nikdy nepřestává žasnout a fantazie nepřestává pracovat naplno, představí-li si, co všechno se v útrobách Země děje...

Co se pláží týče, není na tom Svatá Lucie nikterak slavně. Pláže byly trošku zklamání, jsou docela maličké, uzavřené, a nejsou tak pohádkově krásné, jak si asi člověk představuje - ale samozřejmě pěkné jsou! Co se jihozápadní oblasti týče, poblíž Soufriere je hezká pláž Anse La Raye (opět bude potřeba jeep), kde se můžete plácat ve vodě, šnorchlovat, jet se potápět, anebo se dobře najíst či napít v restauraci přímo na pláži. Kombinaci krevet s rumem a kokosovo-banánovým koktejlem, servírovaným přímo v kokosu si nenechte ujít! Mimochodem, místní run Bounty chutná úplně jinak než ten český - spíš chutná jako whisky a pije se i samotný s ledem. Zajímavé je také vidět ty všudepřítomné Američany, jak v 30ti stupňovém teplu dlabou obrovský kýbl mastných hranolek s hamburgrem, fuj.... Jinak pláže na Svaté Lucii jsou všechny veřejné, takže i když je pláž u nějakého hotelu, klidně tam můžete. Nejhezčí pláž je asi Jalousie Beach, která je mezi oběma Pitony a je opravdu krásná - když jste ve vodě a koukáte na břeh, mezi oběma vrcholy, v pozadí deštný prales, je to paráda. Bohužel je ale na břehu přecpaná lidmi, ve vodě přecpaná plachetnicemi a mezi tím je tam jakýsi podivný velký resort, kde jezdí takové ty vláčky na přepravu... Toto tu pláž samozřejmě hodně kazí, takže to je na vás, nám tu stačili asi 2-3 hodiny. Další hezká pláž je asi 30 minut jižně od Soufriere ve vesničce Laborie - sem naopak chodí v podstatě jen místní, a nijak hojně a tak i když je tato pláž velmi hezká, budete tu pravděpodobně skoro sami. Samotná vesnice Laborie ničím zajímavým nevyniká, ale za shlédnutí stojí. Na každý pád si ale zajeďte na oběd k Aunt Debbie, která je kousík za vesnicí (každý to zná a navede vás)! Další a větší pláže jsou pak na severu ostrova, jsou hezké, příjemné, ale postrádají ten exotický nádech.

Poslední zajímavé místo poblíž Soufriere jsou právě oba zmiňované vrcholy Petit a Gros Piton. Na oba se dělají výstupy, i když Petit je hodně strmý a v současné chvíli jsou prý výstupy pozastaveny. Takže zbývá Gros Piton, jehož výška 768 metrů nad mořem láká. Na výstup jsem se vydal a je to skvělá, asi čtyř až pětihodinová tůra, tak středně náročná. Nahoru se drápete po kamenech a malinkých lesních cestičkách, dolů to samé, ale oboje se dá. Cena za průvodce tuším 40 USD (nelze smlouvat, je to oficiální průvodce). Zeshora je krásný výhled a při dobrém počasí je vidět i Svatý Vincent & Grenadiny!

Tak, a pokud jste připraveni vyrazit mimo oblast Soufriere, jde se na to. Třeba, pokud je pátek, doporučuji vyrazit do rybářské vesničky Anse La Raye, kde se právě každý pátek pořádá Fish Fry Fest, což je jednoduše festival jídla (rozuměj pečené ryby všeho druhu :). Zní to velkolepě, ale je to spíše skromnější skrumáž několika stánků s všemožnými mořskými specialitkami, a každopádně to doporučuji. Obrovské langusty, rum a do toho všeho hlasitě reggae... Anse La Raye je asi hodinu a půl severně od Soufriere.

Další cesta na sever láká k návštěvě halvního města Castries, což je velmi rušné město s obrovitým přístavem a mega loděmi. Dále na sever od Castries je Gros Islet, severní cíp ostrova, kde na Pigeon Islandu (není to ostrov, má to jen v názvu) jsou zbytky bývalé vojenské pevnosti - Angličané a Francouzi zde tuším 14x sváděli bitvu o tento ostrov! Už jsou to opravdu jen trosky, ale je to tam hezké a stojí za návštěvu. Na úplém severním cípu je i krásně vidět rozdíl mezi klidným Karibským mořem a divokým Atlantikem. Také zde je při dobrém počasí možné vidět další karibský ostrov, francouzský Martinik. Zde na severu je spousta různých a dobrých restaurací či barů, takže zakotvit tu není problém :). V Čechách oblíbené Mojito se tu ale moc nepije, na řadu tak přichází koktejly z místních ingrediencí - povětšinou již zmiňovaný banán, kokos, mango..., a rum. Na pláži při západu slunce to opravdu má svoji atmosféru...

Západ ostrova je poněkud prázdný, nenapadá mě nic, co by tu vyloženě stálo za vidění, snad kromě možnosti obdivovat velké banánové plantáže... Na západě, u vesnice Praslin, je ale skvělá možnost na trochu akce, a to tzv. Zip Line Adventure. Jedná se o různé kombinace cest a lan, natažených na vrcholcích stromů, po kterých s pomocí jednodušší horolezecké výbavy prostě kloužete ze stromu na strom. Některé trasy jsou kratší, jiné delší a prudčí - ale je to velmi bezpečné (i když to zpočátku vůbec nevypadá), i pro toho, kdo na sobě podobný postroj nikdy neměl - ale je to sranda a určitě to zkuste! Jediná věc, která může odradit, je cena, cca 80 USD za hodinu. Více informací vám bezpochyby dají ve vašem hotýlku.

Jídlo. Ovoce a mořských potvor je tu na výběr spousta, skvěle udělaných a chutnajících, ale i tady stojí docela dost. Lepší je tak volit tzv. "catch of the day", neboli rybu, která byla ulovena/koupena ten den ráno a je jedno, jaký je to druh. Tato ryba je pak většinou opečena a na talíři spolu s rýží, špagetami, fazolemi, zvláštní opečenou odrůdou nesladkého banánu a sladkými papričkami. Tento mix si můžete zalít místní ultra pálivou žlutou omáčkou... A i když to tak nevypadá, celý mix je výtečný a vlastně i velmi zdravý. Hezkou historku musím zmínit - když jsme jeli z pralesa, vezli jsme průvdce zpět do vísky, odkud byl. A že prý, jestli nepůjdeme na pivo. Takže jsme šli na pivko a zastavili před klasickým, místním barem - malé dřevěné budce 5x5 metrů, plné rastamanů, obrovských jointů a reggae na plné pecky. Fakt hustá atmosféra! Tady jsme popili pivko, já si zahrál partičku karet, vyhrál asi 10USD, koupil jim pivo a jelo se dál :-). Silně doporučuji do podobných místních mini-barů zajít, má to tam super atmosféru a i místní jsou docela v pohodě...

Let trvá asi 7, max 8 hodin. Dostat se sem lze přes různé letecké společnosti, např. Air Caraibes, Virgin Atlantic nebo Air France a pak lokální přelet. Nejlepší je asi Virgin Atlantic, který zároveň paradoxně vychází i nejlevněji. Cestovat tu není nic těžkého, všechno je neuspěchané, usměvavé, hlasité, barevné a voňavé. Svatá Lucie a asi i celý Karibik je velmi pohodový a pestrý kout světa, ale nic mě tu nečaplo za to srdíčko, jak se tak říká. I když tu lze vidět a zažít spoustu sympatických věcí, zůstalo mi ve vzpomínkách překvapivě méně, než z mých předchozích cest. Ale svůj účel - svým způsobem únik z chladivě-šedivě-posmutnělé české zimy do živého, pestrobarevného světa, tak to to spnilo stoprocentně! A silvestr se potom dá slavit třeba i takto. :-)
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=55 Mon, 9 Feb 2009 21:26:21 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=43 10/2008   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

A tak se stalo a po delší předchozí přípravě jsem znovu vyrazil směr japonské ostrovy. Znovu pekelných 13 hodin letu, znovu dost nepříjemný posun času +7 hodin a znovu vrtkavé počasí... Ale tímto jsme si vyjmenovali všechna negativa a teď už pojďme k tomu příjemnějšímu - samotnému a stále kouzelnému Japonsku. Fotky jsou tentokrát zobrazitelné i samostatně přímo z článku - nikoliv jen z fotogalerie. Jen klikněte na libovolný odkaz v článku a otevře se samotná fotka, která se k němu váže.K mému podivu jsem zjistil, že dost lidí si myslí, že Japonsko rovná se pouze Tokio a že je to země plná samých moderních serepetiček na každém rohu. Je to velký omyl - tedy když pomineme vyhřívané mluvící záchody :-), tak mimo velká města pořád najdete klasický venkovský život. Jeli jsme koncem září a déšť předvedl, co umí - naštěstí se všude prodávají deštníky za cca 20,- korun a v každé restauraci nebo budově je na ně stojan, takže se to dá. A když přestane pršet, deštník tam můžete nechat někomu, kdo ho bude jindy potřebovat. Narozdíl od prvního výletu do Japonska byl tento druhý delší a obsáhlejší - celou trasu a celý plán jsme si připravovali sami a myslím, že se docela povedl. A kdo má rád spíš historické záležitosti, menší města, venkov a hlavně dobré jídlo, může podle něj klidně jet a bude v sedmém nebi.

Tokio jako takové jsem již víceméně popisoval v mém prvním minicestopise a tak se jím více zaobírat již nebudu - snad jen, že jsem tam konečně navštívil i tradiční japonské divadlo Kabuki - jedná se o klasické divadlo s drahými a pestrobarevnými kostýmy, tradiční hudbou a hudebními nástroji a vlastně i pojetí a hry samotné výcházejí z tradiční japonské kultury. Kabuki do Čech přímo z Japonska myslím jako jeden z prvních "importoval" Petr Holý (v současnosti působící jako ředitel Českého centra Tokio), který s Denisou Vostrou přivezl Kabuki do Čech a mj. třeba na dobříšském zámku hráli jednu z her - sice ne japonského původu, ale v Kabuki stylu. Herci Kabuki jsou oblečeni v křiklavých či majestátních oblecích, v maskách, velmi nalíčeni a uvádějí na scénu starou zašlou slávu japonských bohů, samurajů, poutníků, vládců, zlodějů a geish. Vše ve velmi tradičním duchu - nečekejte žádné experimentální divadelní variace, téměř každý pohyb či gesto má svá pravidla a i ženské role jsou předváděny muži. Byl jsem na dvou představeních, zajímavější z nich vyprávělo o odtažení čarokrásné geishy do pekel, odkud ji chrabrý bojovník poražením zlého patetického dračího démona osvobodil. Hlavně druhé dějství byla nádhera, kdy herci zvláštními přízvuky a jemnými grimasy a pohyby hlavou či tělem doslova prožívali své role. Divadlo Kabuki-za se nachází ve čtvrti Ginza, jen pár minut od stanice metra - každý, koho se zeptáte, vás nasměruje. Koupit lze klasickou vstupenku k sezení v ceně 10000-20000 Jenů (~2000 až 4000,- korun) do té části hlediště, kde herci procházejí na scému kolem vás na molu, anebo lze koupit zlevněnou vstupenku do zadních řad. Tu je možno koupit 15 minut před zahájením představení a je to na stojáka, ale zase je velmi levná, asi 900 Jenů (200,-). Zajímavá stránka o Kabuki je tady. Tolik k Tokiu, i když v závěru se sem ještě vrátím, konkrétně do šíleného rybího trhu Tsukiji Fish Market... Mimochodem, v Tokiu jsme potkali skupinku asi 15-20ti Čechů - všichni uříceni v čele s průvodcem, který měl u pusy připevněn mikrofon a úplně z něj lilo. Celá skupina skoro běžela! Vůbec jsem to nechápal, to že má být dovolená/cesta/poznávání dané země? Potkali jsme je právě před divadlem Kabuki-za, kde se zastavili jen na pár sekund, průvodce řekl něco jako "toto je budova tradičního japonského divadla" a šli dál. Ale to nic, to je jen odbočka :). A teď už cesta mimo Tokio - totiž popravdě mě moderní Tokio moc nebere a pokud mě na Japonsku něco fascinuje, je to spíš právě jeho historie. Řešením toho, jak se po Janponsku pohybovat zcela jednoznačně řeší vlaky - nemají žádné zpoždění a jezdí všude, i do malých vesniček na venkově a mezi většími vzdálenostmi jde použít rychlovlak Shinkanzen. Také se, nejen ve vlacích, ale i v celém Japonsku připravte na prostou, přesto až šokující lidskou slušnost.
 
První zastávka na cestě z Tokia byla Kiso Valley, kde se nacházejí vesničky Magome a Tsumago . Jedná se o krásné, bývalé poštovní vísky, kde je vidět klasická japonská architektura - dřevěné domky, uličky, obchůdky atd. Mezi těmito dvěma vesnicemi je již po staletí tzv. Nakasendo Walk Trail - asi osmikilometrová super cesta, vedoucí čajovými políčky, vesničkami, hlubokým lesem a okolo vodopádů - rozhodně stojí za to. Po jejím zdolání si zajděte na turistické informace, kde vám dají certifikát, potvrzující zdolání této cesty (i když to je jen symbolické, nic náročného to není). Turistů tu je celkem dost, ale stačí počkat do 16 hodiny a najednou - voilá - nikde ani noha! (tzn. skupinové autobusy jsou pryč :). Také, jakmile padne tma, ty staré, dřevěné domky rozsvítí lucerny a místo dostane nové kouzlo. Asi sem stačí zajet na dva tři dny, ale určitě to tu nesmíte minout. V okolí je i více turistických cest, takže i více dní by neměla být nuda. Jako ubytování rozhodně doporučuji Fujioto Ryokan - tradiční ubytování, kde se spí na rohožích. A když už jsme u toho ubytování, pokud pojedete individuálně, rozhodně zkuste ryokany! Zapomeňte na stopokojové hotely nebo studené hotelové řetězce a zkuste ryokan [čti "rjókan"], je to zážitek sám o sobě. Ryokan je prostě klasické, tradiční dřevěné stavení, jehož původ sahá až do období Eda (1603-1868), tedy období odříznutí Japonska od okolního světa. Není neobvyklé v jedné místnosti jak spát, tak i snídat a večeřet. Skvělý výběr a popis typů ryokanů (anglicky) najdete na Japanese Guesthouses.

Dalším místem, kam jsme z Kiso Valley jeli, bylo veleslavné Kyoto. Kyoto je velmi známé a opravdu potvrzuje vše, co se o jeho kráse říká, ale ... ale musíte si to tam umět najít. Totiž na první pohled není nijak vyjímečné - vlastně docela obyčejné, jeho krása se totiž skrývá jednak v malých detailech města, druhak v místech v jeho okolí. Tam je právě roztroušeno mnoho chrámů a dalších zajímavých míst, takže stačí do baťohu vzít dobrého průvodce a jen jezdit a chodit a chodit a jezdit a chodit a kochat se. Mimochodem, průvodce Lonely Planet Japan je velmi špatný a obsahuje i pár chyb v popisu míst, spíš tak doporučuji kresleného průvodce od Ikaru... Z těch známějších míst stojí za návštěvu Kinkakuji (Zlatý Pavilon), Nijo Castle (hrad, kde přebýbal samotný Shogun, který měl svým způsobem silnější pozici než samotný císař), Kiyomizudera (dřevěných chrám na kopcích za Koytem), Ginkakuji (stříbrný pavilón s krásnými zahradami okolo) nebo si projít Tetsugaku no michi (Filozofovu stezku). V Kyotu samotném se také nachází slavná čtrvrť Gion, která je známá velkým výskytem geish a vůbec, svou celkovou atmosférou, včetně slavné geishovské uličky Pontocho (hlavně večer) . Doporučuji si najít nějaký dobrý ryokan (hledejte zde, zde anebo pak sami na místě) v srdci Gionu a odtamtud objevovat. Obzvláště a rozhodně, i kdybyste měli jen jeden den v Kyotu, bych chtěl doporučit místo zvané Fushimi Inari - kousek za městem na úpatí hor je na různých cestách rozeseto několik tisíc tzv. Shrines - oranžově natřených posvátných bran, kterými procházíte jednu za druhou. Prošli jsme to celé křížem krážem, několik cest vede přes staré hřbitovy a je to fantastická cesta. Co se ubytování týče, bydleli jsme právě v samém srdci Gionu v ryokanu Motonago - do rozpaků vás hned na začátku přivedou dámy, které se v kleče klaní až k zemi. Kyoto je též známé tím, že se zde podává speciální vícechodová večeře zvaná Kaiseki - a pokud nezkusíte, jakoby jste tu nebyli! Jedná se o cca 6-12 chodů různých misek různého obsahu za cenu 6000-15000 Jenů, kde můžete na talířek dostat mnoho druhů zeleniny, syrových ryb, směsí všeho se vším, anebo například zmrzlinu ze zeleného čaje s horkými fazolemi! Pokud ale syrové ryby nemusíte, volte opatrně. Jinak budete v kulinářském nebi. Vyhněte se klasickým turistickým místům, kde je japonské jídlo velmi poevropskoameričtěné a postrádá tak část své unikátní chuti a sami si v menších uličkách najděte to, co vám bude vyhovovat. Několikrát se mi stalo, že jsem se tu třeba i dopoledne nebo přes den těšil na večeři a říkal si, co tak asi kde bude - to se mi už dlouho nestalo. Anebo si prostě najděte nějaký sympatický sushi bar, jídelní zázižek bude určitě také skvělý. Těžko říci, kolik dní je pro návštěvu Kyota "tak akorát", ale myslím, že tak týden je v pohodě a člověk stihne většinu míst, co stojí za to vidět. A ještě pár fotek geish :) - první, druhá, třetí, čtvrtá...

A další přesun. Tentokrát jsme si v Kyotu půjčili auto (Avis, cca 50Eur/den) a razili dále na jih, na svatou horu Koyasan (Mount Koya). Na půjčení budete potřebovat mezinárodní i domácí řidičák, pas a v rámci ochrany obyvatel před českými řidiči také doklad, že jste doma jezdili 10 let bez nehod... (ne, to poslední zatím potřeba není :-). Jezdí se po levé straně, auta mají automatické řazení a všechny obsahují GPS navigaci - bohužel japonsky. Takže pokud máte s japonštinou menší problémy jako my, tady si můžete koupit Japan Road Map modul do navigací Garmin. Řízení se nebojte, Japonci jezdí velmi rozumně a ani jednou se mi nestalo, že by mě někdo ohrozil svým nezodpovědným chováním jako se děje asi každých 15 minut v ČR... Zní to jako pohádka, ale věřte mi, zkuste to a nebojte se. Místo, kam jsme směřovali, je svaté město, založené v 9 století a které je plné Buddhistických chrámů - je to městečko uprostřed hor a okolní kopce a lesy vypadají jako květ lotosu (nutno zapojit poněkud více fantazie než obvykle). Mimo chrámů, šintoistických zahrad a zvláštní poklidné atmosféry tu je také obrovský hřbitov Okunoin (snad největší v celém Japonsku) a celé toto místo mi narozdíl od ostatních v Japonsku přišlo takové zapomenuté - což ale nemusí být špatně. Unikátní možnost ubytování se nabízí přímo v Buddhistických chrámech, kde je dokonce možnost zúčastnit se ranních modliteb spolu s mnichy! Motlitba začíná cca v 6 hodin ráno a trvá 30 až 60 minut. Mniši vám poté poděkují za vaši tichou přítomnost a pozvou na snídani. My přebývali v chrámu Shojoshin Temple se super lokalitou. Jídla, která vám mniši připraví, jsou vegetariánská (takže tentokrát žádné ryby), složená hlavě ze zeleniny a tofu - ale mají to úžasně dobré, hlavně to koření dělalo v té zimě zázraky! Vzhledem k tomu, že Mount Koya je ve vyšších polohách, je tu docela zima - a v chrámech se netopí, takže svetr se bude určitě hodit. Mimo samotného městečka je v okolí Koyasanu možnost i dělat pěší tůry, a tak záleží jen a jen na vás, jak dlouho tu zůstanete a budete nasávat místní poklidnou atmosféru...chcete zůstat rok a oddávat se tomu? Žádný problém. Cestou z Kyota do Koyasanu stojí za to zastavit se ve městě Nara, kde je obrovitý dřevěný chrám Todaiji - údajně největší dřevěná budova na světě. A celá budova je vlastně jakási schránka, postavená okolo toho, co je uvnitř ... A co že je uvnitř? To vám neprozradím, nechte se překvapit až sem pojedete - ale je to bronzové a opravdu velké! :-)

Z Koyasanu jsme se vydali zpět do Koyta vrátit auto a pak znovu vlakem, do venkovské oblasti, konkrétně do městečka Takayama s velmi venkovskou atmosférou. I tady je toho dost k vidění - staré zachovalé město, rýžová pole, čajové plantáže, anebo zvláštní domky, ve kterých je krásně vidět tradiční styl života na japonském venkově po celá staletí. Mimo jiné je tato oblast známá svým chovem krav a býků, kterým je pouštěna uvolňující relaxační hudba a prováděna ruční masáž ... Vše jen a jen proto, aby zvířata nebyla tak stresovaná a jejich maso bylo jednoduše lahodnější! Jako ubytování doporučuji, což je opět zvláštnost, bydlet v oněch tradičních, 200 let starých dřevěných domcích s rákosovou střechou. My volili Hida Gassho-en. V Takayamě jsme si půjčili kola (cca 150,- den, stačí poprosit přímo ve vašem hotelu nebo ryokanu) a objeli celé město, nakoupili plnou tašku skvělých zelených (a i např. houbových) čajů, prošli si domek bývalého bohatého kupce se saké (mimochodem horké saké je vynikající, ale pozor, děsně silné :), zašli na masíčko z Takayamských býčků a podobně. Je to pohodová oblast a stojí za to mít to tu jako základnu a odtud dělat další výlety. Například v blízkém okolí je slavný Gero Onsen - onsen je přírodní horký pramen a zároveň lázně, kam prostě usednete do vařicí vody a krásně se hřejete, zatímco kolem vás je mráz - super věc. My využívali hlavně vnitřní koupele, které mají ale stejný princip a nesmírně vás uvolní. Většinou nelze míchat dohromady muže a ženy, ale záleží na daném ryokanu a jak se domluvíte ;).

A zpět v Tokiu - docela rozdíl od té vesnické a klidné nálady předchozích dnů, a tak rychle do čvtrti Asakusa, která je pořád vnímána jako starší čtvrť a nenarazíte tu na obrovské světelné reklamní plochy a tak podobně, zato ale na spoustu malých krámků, restaurací atd. Náš japonský výlet se nachýlil ke konci, ale pořád zbývala šílenost ve formě rybího trhu Tsukiji Market. Brzy ráno se sem vypravte a připravte se na něco, co jste ještě neviděli - rybinou dokonce smrdí i metro, kterým se na trh jede! Brzy ráno se tu draží tuňáci, ale tak brzo jsme nevstali a dorazili až na následné porcování a klasický trh s prodejem ryb. Stovky stolků, kde je neskutečné množství pozoruhodných a bizarních tvarů a barev ryb a dalších mořských potvor, mušle, jikry, chobotnice a podobně. Stačí se jen procházet, dokud vám nebude špatně - v našem případě tato skutečnost nastala cca po hodině, a to jsme se docela drželi a já vydržel i v jistém směru šílenější rybí trh v Daar Es Salaamu v Tanzánii. Jako třešničku si přímo tam můžete dát to nejčerstvější sushi, co jste kdy měli a budete mít - můj favorit je ovšem speciálně vyuzený mořský úhoř - to je taková lahoda, že cítíte jen jakousi nepopsatelnou jemnost masa na jazyku, které se rozplyne tak rychle, co bylo na jazyk položeno... Jediné, co jsme tu neviděli, byla nafukovací ryba Fugu, ale tu si můžete užít přímo ve čtvrti Asakusa, kde je speciální Fugu restaurace. Maso této slavné ryby je také velmi jemné, bělounké a s přiloženými saláty a omáčkami opravdu delikatesní.

No a najednou byl konec.... Uteklo to rychle a nám nezbylo než pár cetek koupených na památku, několik lahví saké a vzpomínky, které už na prvním evropském letišti tak trochu připomínaly sen. Ale právě o zážitky a vzpomínky přece jde, ne? Japonsko opět nezklamalo - usměvaví a ochotní lidé tu naštěstí zůstali a tak bych se nebránil třetí návštěvě - tam, kde se vám líbí a cítíte se dobře, přece chodíte na návštěvu rádi, ne? Takže tak .
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=43 Thu, 27 Nov 2008 15:20:49 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=48
     

     

                           

                           

     

     

     

     

                           

                           

     

     

Související cestopis zde
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=48 Thu, 27 Nov 2008 15:20:48 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=39 Miluji jídlo a všechno co se točí kolem dobrého jídla a myslím, že nejsem sám - předpokládám, že je v téhle zemičce stále více lidí, kteří se nespokojí s knedlem-vepřem-zelem každou neděli :-). A tak jsem nedávno navštívil Paříž, mekku dobrého jídla, a zašel si užít vyjímečnou večeři do slavné restaurace Taillevent.Restaurace Taillevent měla donedávna tři hvězdičky Michelinu, což je jakýsi pomyslený vrchol hodnocení restaurací a jejich pochutin. Michelin začali vydávat svého průvodce již někdy roku 1900 a od té doby se stal velmi slavným a také velmi vlivným. Každá restaurace o Michel hvězdičku usiluje, a v případě, že ji získá, začne být většinou hojně navštěvována gurmány z celého světa. Hodnotí se "kvalita, vyváženost a ta správná chuť jídla", ruku v ruce s originalitou, ale také kvalita obsluhy a vůbec prostředím celé restaurace. Takže získá-li restaurace 1 až 3 hvězdičky (maximum), můžete si být jisti, že s vámi budou zacházet jako v bavlnce (ale samo se toto projeví i na vašem účtu). Nutno podotknout, že celé Michelin oceňování mi sice přijde trošku jako hype, ale na druhou stranu, proč ne, občas si člověk musí zahřešit :-).

Ale zpět k Tailleventu. Dle indicií obsluha měla mluvit dobře anglicky a protože nikdo z nás neumí francouzsky, zvolil jsem tuto restauraci. Až donedávna se pyšnila třemi Michelin hvězdičkami, ale minulý rok byla jedna uzmuta (ano, Michelin je může nejen dávat, ale i brát), a to za nic menšího, než za "neinovaci" její kuchyně. Přesto jsem se tam cítil jako sultán, to bezpochyby! :). ČR až do tohoto roku neměla žádnou restauraci, která by Michelin hvězdičku vlastnila, ono se ani není co divit - děsuplnou "kvalitu" obsluhy v českých restauracích myslím zažil už každý z nás. Nicméně nedávno jednu získala pražská restaurace Allegro - sídlící bohužel v hotelu Four Seasons, což mě opravdu moc neláká k večeři..., ale neva. V závěru článku zkusím napsat některé jiné alternativy.

A co se v Tailleventu dělo? Vybral jsem tzv. Discovery Menu (€190), skládající se z 8 chodů, a to:

1. Petits pois virtuels - A la Francaise

Cosi na způsob hráškového pyré - fantastická smetanovo-hráškovo-zeleninová chuť, bohužel se jen olíznete a je to celé pryč! :)

2. Royale d'artichauts poivrade - Girolles de printemps
   
Losos s houbovou omáčkou a houbami (liškami). Již v paměti nevylovím chuť té vražedně dobré houbové chuti, ale kdo má rád houby, dozajista si s tímto chodem po svém užije.

3. Epeautre du pay de Sault en risotto - Homard et Curry
   
Humr na rizotu s kari. Zní to poněkud skromně a jako zvláštní kombinace, ale toto byl ten nej chod celého večera! Naprosto exaktně vyvážená chuť kari - ani moc ani málo, z této kombinace prostě nešlo vytáhnout víc, mňam mňam.

4. Bar de ligne poele - Compression de legumes safranes
-foto není-
Poněkud zvláštní druh rosolu - takové malé amarouny :). Špenátový, mrkvový a tuším šunkový proužek. Nejslabší chod - dozajista sloužící jako odpočinkový.

5. Canard de la Dombes roti - Aux cerises et ala verveine, jus a l'Amaretto
   
Křehká pečená kachna s nasládlou omáčkou. Spíše méně propečené, velmi šťavnaté a také chutné.

6. Souffle glace de vieux Conte au Chateau Chalon

Vyfoukaný sladký krém, který se jí/pije tak rychle, že nestačíte říct ani mňam a dát spolusedící pusu a je to prázdné.

7. Fantaisie aux fraises des bois

Sladká ovocná variace, nádherně naaranžované.

8. Creme gourmande au café - Glace au Marsala

Hutně čokoládový zákusek, ani vzdáleně nechci vědět, kolik tento kousek obsahuje tuku... :-)

Má milá spolustrávnice měla klasické menu "předkrm, hlavní jídlo, zákusek", a za zmínku stojí předkrm - žabí stehýnka na česneku - neskutečně chutná záležitost, po Humru na rizotu s kari pro mě nej jídlo večera. Ta chuť jakoby přicházela a pohybovala se kolem vás a vně vás celou tu dobu jeho pojídání, super zážitek!

K jídlu je na výběr stovky druhů vín, my zvolili Cotes Du Rhone, Chateau de Fonsalette ročník 2000 (€90) se skvělou ovocnou chutí lesních plodů a sluníčka Jižní Francie, a byla to výborná volba. Fajnšmekři a historikové si mohou zvolit i např. Chateau Haut Brion ročník 1920 (€1400). Obsluha je bezchybná - stará se o vás několik číšníků, jeden mění příbory a talíře, jiný dolévá víno, další osvětluje co že to vlastně momentálně jíte, další se stará o vaši spokojenost mezi jídly nezávaznou konverzací a poněkud přespřílišným sarkasmem, ale vždy v patřičných mezích. Také se nesedí u stolu klasicky naproti sobě, ale vedle sebe - směrem na střed (kde se rozlévá víno, porcuje jehněčí, atd.). Každopádně je to celé velký kulinářský zážitek a z celé večeře se tak stává i společenská událost (klidně i 2-4 hodiny a více), a prostě to doporučuji všem!

Kromě chytré francouzské kuchyně ještě zbožňuji japonskou, asijskou a mexickou, naopak moc nemusím českou (všude tuny omastku), italskou (chutná na jazyku, ale postrádá rafinovanost) a přirozeně americkou, brrr. Takže máte-li po ruce nějaká zajímavá doporučení, sem s nimi! Jinak zkuste tuto výbornou stránku s chuťovkami a recepty a fotkami.

Ale samozřejmě i doma lze za daleko menší peníz vytvořit výborná, oku lahodící jídla a narozdíl i od té nejdražší restaurace světa nebudou postrádat lásku při jejich přípravě! Toto jsme měli v nedávné době na stole:

               

A na závěr doporučení na některé restaurace v ČR (Praze):

* Brasserie M - Prostředí nepostrádá francouzský šarm, skvělá jídla (i když na můj vkus se tu až příliš skloňuje slovo "steak"). Obsluha by mohla působit poněkud živěji, jinak ale skvělé místo!
* Aromi - Základem je italská kuchyně, ale osobně ještě neodskoušeno, poněkud patetický report si můžete zatím přečíst zde
* Noodle Bar
* Siam-I-San - Zajímavá thajská restaurace
*Sonora - Skvělá mexická restaurace, výborná jídla, výběr přes 200 druhů kvalitních tequil, dobré ceny ceny

Další tipy vítány! :-)
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=39 Wed, 28 May 2008 16:51:57 +0200 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=38 Super podívaná a atmosféra, doporučuji všem - každoročně konaný karneval masek v Benátkách! A dnes žádné povídání, jen dokumentační fotky masek :).



                           

                           

                           

                           

                           

     

                           

                           

• Tip na ubytování (super lokace!): Al Ponte Antico
• Tip na restauraci (nejstarší restaurace v Benátkách): Poste Vecie]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=38 Sun, 27 Jan 2008 22:20:28 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=37 10/2007  
[ Zambie | Mapa země | Průvodce | Fotogalerie ]
[ Zimbabwe | Mapa země | Průvodce | Fotogalerie ]

Konečně znova v Africe, a to dokonce přímo v jejím nitru! Tomuto poslednímu africkému putování předcházel docela dlouhý a komplikovaný výběr "kam". Osobně nemám jednu jedinou vysněnou zemi, kam bych se chtěl podívat, jen postupně nabírám různorodé informace z celého světa, ze kterých se nakonec vyklube samotný cíl cesty. Tentokrát to bylo pestré dobrodružství ve třech afrických zemích, a to v Zambii, Zimbabwe a z malé části v Tanzánii. A důvod, proč Zambie & Zimbabwe? Pro Zambii hovořila raritní možnost vydat se na safari po svých (tedy ne v autě) a pro Zimbabwe zase zvláštní magická přitažlivost fotek velkých stád slonů a hrochů. Pojďme se tedy ponořit do světa těchto dvou zemí začínajících písmenem Z - a myslím, že cestou na Zanzibar před pár lety jsem již země začínající na "Z" kompletně vyčerpal (tedy asi kromě Západní Sahary :-).Původně to měla být cesta jen a pouze do Zimbabwe. Tahle zemička s fantasticky exotickým názvem mě začala velmi zajímat, když jsem v pražském skleníku Fata Morgana viděl bizarní dvoumetrové dřevěné sochy "moudrých mužů", a také když jsem viděl úžasné fotky slonů, jak se procházejí mezi stany na safari. Bylo tedy rozhodnuto a předběžně domluveno. Zimbabwe už od roku 1980 tvrdou rukou vládne diktátor Robert Mugabe, který po uchvácení moci násilím zabavil farmy, do té doby patřící bělochům (býválým kolonizátorům), a tím provedl první krok ke zničení "své" země. Způsobil ohromnou inflaci a nezaměstnanost, svým přístupem si znepřátelil země, které mu dodávaly benzín. Přesto, turistů se tyto věci přímo nedotýkaly a tak jsem v tom neviděl větší problém. Nicméně těsně před odletem, v červnu 2007, provedl bohužel druhý krok, a tím bylo nařízení všem obchodníkům, že musí zlevnit zboží o 50%. Způsobil tím, že veškeré zboží bylo ihned vyprodáno a v podstatě všichni výrobci potravin či řemeslníci zákonitě zkrachovali. A výsledek? Prázdné regály, hlad, nezaměstnanost a inflace tak velká, že za cenu, za kterou byste si jeden den koupili krásný domek i se zahradou, si druhý den koupíte jen trs banánů a třetí den už toto množství peněz nemá hodnotu žádnou. A samozřejmě, benzín. Ten totiž není nikde v celé zemi dostupný a tím pádem padnul i plán půjčit si tam auto, v normálních časech lehce dostupné. Toho všeho jsem se docela lekl, a protože jako diabetik potřebuji pravidelný přísun jídla, Zimbabwe v podstatě zavrhnul. Jenže. Jenže byl jsem na to tak naladěn, že jsem to jednoduše vzdát nechtěl. Se spolucestující jsme volali na zastupitelství do Harare, a dozvěděli se, že v obchodech je k mání jen a pouze kečup, nic jiného. Tudíž mě napadlo dát Zimbabwe jen částěčně, a hlavní těžiště cesty přesunout do jedné ze sousedních zemí. Nabízela se Botswana (jistě hezká, ale extrémně drahá a navíc v období sucha, kdy je Okavango Delta víceméně vyschlé, to asi nemá cenu), Mozambik (chci dát jindy a samostatně), Jižní Afrika (po tom, co jsem viděl fotky z Kruger National Parku, kdy na jednoho lva je asi 12 aut či minibusů s turisty, jsem nechtěl), Malawi (kvůli bilharzii v obrovském jezeře Malawi, které se táhne skorou celou zemí, také zamítnuto, i přes jistě úžasný hudební festival na březích jezera Lake Of Stars, který se tam víceméně toho času konal) a konečně Zambie, která měla velmi podobné možnosti, co se safari týče, možná i větší... Takže rozhodnuto pro Zambii, Zimbabwe jen částečně. Je to ale opravdu obrovská země a to se nakonec ukázalo jako trošku únavné - silnice jsou nic moc a tak nepřipadalo v úvahu projet a vidět celou zemi během 3 týdnů. Dá se ale nakombinovat skoro cokoli, tak jsem možnost projet ji celou vzdal, vybral z ní to "nej" a pospojoval do jednoho celku.

Pokud chcete vidět tuto část Afriky a jít, byť symbolicky, po stopách Davida Livingstona a třeba i holického rodáka Emila Holuba, můžete využít některou dobrodružnější českou cestovku, která vás pravděpodobně vezme po obvyklé trase Botswana - Zimbabwe - Jižní Afrika. Nebo můžete využít místního Tour operatora, který je schopen zajistit například ubytování v místech, kde to je bezpodmínečně nutné předem (hlavně na safari), dopravu, nebo prostě zajistí určité styčné body celé cesty podle vašich představ a za pár babek ji tak velmi usnadní. Nehledě na to, že do Zambie či Zimbabwe nemůžete jen tak přijet a naběhnout na safari :). Chce to trochu plánování, trochu pozjišťování předem a trochu štěstí a intuice, přirozeně. Já využil, co se bookingu safari týče, poměrně neznámé Ngoko Safaris a po zkušenosti mohu jen a jen doporučit! Jejich stránky jsou také celkem dobrým zdrojem základních informací, i když informativnější jsou Zambia Tourism nebo Zambia Travel Guide. Co se měny týče, mají tzv. kwacha, která je použitelná, ale může se platit i v USD. V Zimbabwe ani na sekundu nepřemýšlejte o výměně Zimbabwského dolaru - než byste dojeli na dané místo, měl by třeba jen poloviční hodnotu, tj. USD to jistí.

Ok, takže domluveno, zabookováno a letí se do Lusaky, hlavního města Zambie. Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tak ošklivé hlavní město vůbec může existovat! Tam není vůbec NIC. Nic k vidění, nic k navštívění, prostě holé, prašné, betonové, industriální nic. Pokud nemusíte, v žádném případě se tu nezdržujte, pokud přesto musíte či chcete, jako ubytování můžete zkusit Chachacha Backpackers. Z Lusaky jsme tedy vyrazili na daleko zajímavější místo, a to přímo k mocné řece Zambezi, přesněji do Lower Zambezi National Parku. Jelikož je to autem velmi těžce a zdlouhavě dosažitelné místo, letělo se malinkým letadýlkem s lokální společností Pro Flight a let z Lusaky k Zambezi trvá něco přes hodinu. Nutno podotknout, že byl vrchol období sucha a bylo to znát - hlavně z letadla, ze kterého byla vidět naprosto vyprahlá krajina a chudáci sloni, putující a hledající trochu vody. Přílet k Zambezi byl jak z filmu. Bizarně pokroucené a uschlé šedivé stromy, vedro, oranžová hlína a ticho, mrtvolné ticho. Zambie je, co se turistického ruchu týče, dobře známá tím, že se zde provozují tzv. walking safari, jinými slovy možnost vyrazit na safari po svých, jen v doprovodu průvodce a často ještě zvěda s pistolí. Walking safari mají ÚPLNĚ jinou atmosféru než pasivní jízda v uzavřeném jeepu, ale samozřejmě, zároveň jsou i několikanásobně nebezpečnější. Budu se o nich ještě zmiňovat později. Tato zajímavá možnost projít si buš po svých se zformovala približně před 50 lety právě v Zambii. Nám ovšem protentokrát nebylo přáno - ještě před cestou do kempu jsme se dozvědělli, že walking safari jsou momentálně pozastaveny, neboť kvůli velkým vedrům jsou sloni nervóznější, a tudíž i nebezpečnější než dříve. Na druhou stranu, trpělivá řeka Zambezi tam pořád byla, takže jsme začali vymýšlet aktivity vztahující se přímo k řece, neboť walking si bude možnost užít později a jinde. Ubytování jsme zvolili v Chongwe River Camp, což se ukázalo jako skvělá volba - díky plné obsazenosti dvanácti standardních stanů jsme v jejich ceně dostali tzv. Albida Suite, což je totální úlet. Nejedná se o klasický malý stan s dřevěným základem, jak je na safari obvyklé, ale o obrovský, polozděný stan, ve kterém je velká ložnice, obývák s knihovnou a barem, také koupelna pod hvězdami, rovnou s výhledem na řeku Zambezi a její život. Jistě, člověk nejede na safari, aby si užíval přepychu, ale podobné věci v té neútěšné divočině zpříjemní pobyt, to mi věřte. Při koupání byl slyšet řev hrochů, při probouzení byla vidět rodinka hrochů na pozadí s rudým východem slunce. Je to kyčovité, ale věru úchvatné, protože to je realita a ne záměrně stylizovaný nafocený kýč. A ehm, ještě jsem se nezmínil, že k Albida Suite patří i soukromá obsluha a soukromé safari. Opravdu síla, myslím, že to stejně ani nejde popsat - to se musí vidět a zažít. Hned první večer jsme naskočili na motorový člun, půjčili si rybářské pruty spolu s návnadou (kusy masa a ryb) a s průvodcem jeli ulovit něco ryb. Osobně jsem ten den nechytil nic, ale Lucka vytáhla obrovitou, desetikilovou Tiger Fish (Tygří rybu)! Je to velmi bojovná ryba s velkými zuby a tak to je zážitek ji lovit a ulovit. Následoval sunset drink (v těchto místech Afriky pořád velmi silně přežívá duch anglické kolonizace a tak je čaj o páté, nebo například sunset drink, skoro povinností). A co se ještě dá na Zambezi dělat? V první řadě to je kanoeing, ať už půldenní, celodenní nebo i několikadenní. Používají se dvanáctimetrové kanadské kanoe a jsou docela stabilní - průvodce před hrochy a krokodýly (kteří se pár metrů od vás vyskytují) včas varuje, čili není nutné se obávat, ale soustředěnost a pozornost nutná je! Hroši jsou vlastně pořád nevrlí a jakmile začnou mít pocit, že jim někdo odstřihl únikovou cestu, ohromnou silou mohou zaútočit. V žádném případě nespoléhejte jen na průvodce, není všemocný a je to také jen člověk, který může chybovat. Nedopusťte, ať se váš výlet do nitra Afriky promění v peklo, což může být záležitost několika sekund nepozornosti! Také klasické safari v jeepu stojí za to, krajina je tu velmi zvláštní a hodně různorodá - viděli jsme stáda slonů, orly, hrochy, lvy, různé antilopy, mnoho druhů ptáků, tisícileté baobaby a tak dále. Také se dají dělat noční safari, kde se ve tmě silnou baterkou hledají hyeny, leopardi, sovy, atd. Vše jsme měli možnost zahlédnout, i když hyeny vypadaly docela zbídačeně (místní lidé, žijící v horách parku, je považují za škodnou a nastražují jim pasti). Samozřejmě, jelikož jste uvnitř totální divočiny, není možné se jen tak sebrat a jít se projít - což vidím i jako jistou nevýhodu. Za den se totiž dělají většinou jen dvě aktivity, brzy ráno (cca v 6:00) a navečer (16:00), a tak je spousta volného času přes poledne. On je proto dobrý důvod (extrémní parno), ale je to takový dost prázdný a nevyužitý čas, tak doma nezapomeňte oblíbenou knížku nebo stolní hru. Mimochodem, Lower Zambezi je na hranici s Mana Pools National Park, který je na zimbabwské straně a který je úplně jiný! Dost mě to překvapilo, zambijská strana je taková suchá a hornatá, zatímco zimbabwská strana byla i přes období sucha zelená a mnohem, mnohem hezčí, taková přítulnější a veselejší, dá-li se to tak říct. Při pohledu na obé mi poprvé přišel na mysl jakýsi povzdech a lítost, že nejsem na druhé straně, to jest v Zimbabwe. Čas se ale nachýlil a nezbylo než se rozloučit s naší oblíbenou rodinkou hrochů a osazenstvem kempu a vyrazit k Viktoriiným vodopádům, které jsou také na hranicích Zambie a Zimbabwe. Opět se přelétalo, tentokrát se Zambian Airways a říkali jsme si "tohle se přece jednou musí rozpadnout"..., naštěstí to hrůzné, klepající se letadlo vydrželo.

Období sucha poznamenalo i toto místo, i když v určitém pohledu i pozitivně - dalo se tak jít mezi kameny i v místech, kde jindy teče voda, tedy nad vodopády. Nad i pod vodopády je spousta cestiček, po kterých můžete volně chodit a obdivovat tento div světa. Tajný tip - doporučuji najít tzv. Boiling Pot a vydat se tam! Je to cesta lesem pod vodopády, velmi tichá a klidná, kde se dá na konci zchladit v divokém potoce a přitom přímo koukat na most, ze kterého pološílenci skákají bungee jumping. Vodopády samotné jsou opravdu grandiózní a překrásné. V určitých okamžicích je ve vodě a páře vidět barevná duha a samozřejmě čím blíž jste, tím mokřejší jste, ohromeni hlukem a množstvím padající vody. Viktoriiny vodopády sdílejí obě země a řeka Zambezi je jim hranicí. Na straně Zambie je nejbliže vodopádům městečko Livingstone, na straně Zimbabwe pak Victoria Falls. Livingstone je takové divné město, moc se mi nelíbilo. Je tu Livingstonovo muzeum, před kterým je i socha Emila Holuba, který prý jako první oblast Viktoriiných vodopádů zmapoval, asi dvě dobré restaurace a pak už zřejmě nic. Ale všechny další služby jako pošta, banka a podobně tu jsou. Když jsme sem přijeli, strašně jsme se těšili, že si půjčíme kolo a k vodopádům pojedeme na kole. To jsme nakonec i udělali, ale s tím, že nám to bylo silně nedoporučeno, prý díky možnosti přepadení a okradení a tím pádem místo uvolněné natěšené jízdy to byla jízda spíš stísněná a opatrná. Nakonec ale vše proběhlo v pohodě. U vodopádů jde dělat velkou spoustu aktivit, přeci jen je to hlavní turistické centrum obou zemí. A tak si můžete zkusit kanoeing, rafting, bungee jumping, river boarding, speedboat riding, kajaking, a také tzv. microflight, což jsem zkusil. Je to takové motorizované vznášedlo, létající nad vodopády, odkud můžete vidět jak vodopády samotné, tak i například pochodující slony po ostrůvcích či koupající se hrochy, a pilot vám do sluchátek říká hostorii a různé zajímavosti tohoto místa. Rozhodně to stojí za to, i když 15ti minutový let stojí 100 USD. Pokud budete plánovat cestu, myslím si, že cca 2 dny tu bohatě stačí, ale samo záleží na každém. Docela hezké ubytování (moc příjemný bazén, který se tu fakt hodí) je například Jollyboys, další oblíbená alternativa je pak Fawlty Towers. Táááák, a po zážitcích u Viktoriiných vodopádů přišel tolik očekávaný, ale zároveň i tolik obávaný přejezd do Zimbabwe.

Do Zimbabwe se razilo jeepem (nechte řidiče, ať vám zběsilý přejezd přes hranice pomůže vybavit!), a ihned po přejezdu se mi podruhé stalo, že jsem začal vnímat tak velký rozdíl mezi oběma zeměmi, byť na první pohled nepatrný. Po vjezdu do Zimbabwe, jakoby se okolí úplně rozsvítilo - tatam byla šeď Zambie, jakoby se celá krajina doslova rozzářila! Městečko Victoria Falls je plné obchůdků, restaurací, kavárniček, a také plné květin a barevných stromů, přesně jak jsem si to představoval. On i vchod k vodopádům samotným je rozdílný (v Zambii takový polorozpadlý plot, v Zimbabwe moc hezká dřevěná brána) a koneckonců i výhled na vodopády je daleko zajímavější ze zimbabwské strany. Podruhé jsem zalitoval, že nebyla zvolena tato země samotná. A tak jsme mířili dále do největšího národního parku Hwange, který je asi 3,5-5 hodin od Victoria Falls. Zimbabwe má skvělou síť silnic, které však poněkud zejí prázdnotou - díky již zmiňovaným problémům s benzínem. Když jsme míjeli benzínové pumpy, bylo tam překvapivě dost lidí a tak jsem se ptal, co se děje a je tu tedy benzín nebo ne? Řidič říkal, že benzín definitivně k mání není a benzínové pumpy slouží jen jako jakási místa, kde se scházejí místní a diskutují o tom, kdy už zase benzín bude. Také nás cestou zastavila místní policie a i přes zdánlivě dobrý stav vozidla si přece jen něco našli a licenci řidiče prostě odhodili do kufru, na ten si sedli a řidič vůbec neměl šanci. Ale ona to drobná pokuta spraví :-). Také samotný příjezd do parku Hwange byl zajímavý. Nabrali jsme skupinku asi dvaceti turistů, které potom řidič vezl zpět k vodopádům. Říkal jsem si, "ti jsou nějací nevraživí" a hle - ukázalo se, že to jsou Češi! Nakonec se s nimi ale hodila řeč - jeli z Botswany, přes Zimbabwe až do Jižní Afriky a dost se divili, že na silnicích nejsou žádná auta a o ekonomické či politické situaci v Zimbabwe nevěděli vůbec nic! Možná jim to zatajila cestovka, se kterou jeli, možná se o to prostě jen nezajímali, kdo ví. Jinak to byli jediní Češi během celé cesty. Park Hwange je strašně zvláštní a prapodivné místo. Je to opravdu uprostřed ničeho a příjezd byl docela poetický - přivítala nás velká skupina supů, kteří evidentně na "něco" čekali. A brzy jsme se dozvěděli na co. Terry, náš průvodce a řidič v jedné osobě (běloch narozený v Zimbabwe) říkal, že cestou pro nás viděl, jak lvi ulovili malého slona, takže supové čekali až bude klid, lvi dokončí svou práci a odběhnou jinam. Jelikož v Hwange chybí jakýkoli vodní zdroj (mimo pár umělých jezírek), sloni nemají co pít a jsou velmi zesláblí, uši jim visí, jsou útočnější, nervóznější. Také jsme se dozvěděli, že tady není vůbec žádný problém s walking safari a že uvidíme hodně, spousty, strašně moc slonů, což mě potěšilo. V Hwange jsou tuším jen tři funkční kempy, a to nejznámější The Hide, Makololo a Somalisa Camp - hezký kemp přímo v pomyslném srdci celého parku, kde jsme zakotvili my. Během skoro celého pobytu jsme tam byli úplně sami a tak měli maximální pohodu - safari bez davů a také velkou flexibilitu (průvodci byli připraveni vyrazit na safari v kteroukoli denní i noční hodinu). Zde se vlastně nabízí jen klasické safari v jeepu anebo walking safari. V kempu měl být údajně malinký bazének, a tak jsem se už ke konci té strašně prašné cesty těšil, až se smočím. Ale co se nestalo! Bazének byl skoro prázdný a asi během hoďky tam přišly desítky slonů, kteří všechen pozůstatek vody dokonale vysušily. Šanci měli jen ti největší a nejstatnější sloni, ti menší prostě choboty na dno nedosáhli. Bylo to velmi zvláštní, sedět, popíjet Gin a pozorovat slony, jak do nich, jako do nějaké studny, padají litry vody. Musím říci, že slon je moje velmi oblíbené zvíře, můžu ho pozorovat celé hodiny, jeho inteligenci, cit v nohou, smysl pro rodinu. Jednu chvíli jsem ho dokonce začal považovat i za krále zvířat - ovšem to jsem se dost přepočítal. Totiž to, co jsme totiž v Hwange viděli, byla naprostá dominance lvů a decimování slonů - nebylo snad jediného dne, abychom nenarazili na zabitého slona skupinkou lvů... Jednou večer, těsně před spaním, jsem si uvědomil, že jsem nechal nějaké léky v hlavním stanu, asi 200 metrů od stanu našeho - byla už ale noc, tma, a doslova zakázané výcházení. Přesto jsem na sebe hodil nějaké oblečení a chtěl si dojít pro léky, ovšem po rozepnutí stanu jsem udělal pouhé dva kroky a ušlyšel "rrrrrr", "vhrrrrrrrr". V tu chvíli jsem úplně stuhnul a pak během milióntiny sekundy byl zpátky ve stanu pod peřinou :-). Pro tyto účely je v každém stanu píšťalka, na kterou když zapískáte, má přijít někdo z kempu a pomoci s čímkoli. Ovšem to jen teoreticky... Pískal jsem, pak jsme pískali oba, ale nic - vítr veškerý pískot odvál do ztracena. Tak jsem to musel do rána vydržet bez léků a ráno u snídaně pak jen naslouchal vzrušenému vyprávění, jak tu noc byli v celém kempu lvi a že jsou všude jejich stopy a že ty stopy jsou obrovské. Ani se mi nechce domýšlet, co by bylo, kdybych tu noc udělal do tmy ještě pár kroků... Po snídani jsme se pak jali lvy pronásledovat a stopovali částečně po svých, před námi jen průvodce a před ním zvěd. Chodí se v jedné řadě a poslední se musí mít opravdu na pozoru - dravé šelmy považují každého na konci řady za nemocného a nějakým způsobem oslabeného - jinými slovy, lehce ulovitelného. Oba průvodci byli ozbrojeni, ale moc si o těch vzduchovkách iluze nedělám, rozzuřeného slona by to asi neskolilo. Útok slonem se nazývá charge a je velmi častý. Slon, když se cítí v nebezpečné (pro něj nepohodlné) situaci, nebo chrání mladé, se k vám postaví čelem, zamává ušima a zakloní hlavu. V tom okamžiku, necouvnete-li, nebo neuděláte něco, čím slona zklidníte, zařve a rozběhne se proti vám, což se nazývá full charge a je to hodně nebezpečné, v tom případě už jde opravdu o život. Tyto a další rady můžete najít v každém dobrém safari průvodci, nebo si to pro jistotu před walking safari jasně ujasněte s průvodcem. K full charge během celého našeho pobytu nedošlo, ale jen pár měsíců před námi byly zabity dvě ženy (v jiném kempu). Nebudete-li se při walking safari cítit v pohodě, okamžitě to řekněte průvodci a vraťte se k autu! My ale po svých pokračovali a i když jsme stopy lvů ztratili, vůbec nelitovali. Celé jsme to pak pojali jako naučnou, přírodovědnou cestu, ve které jsme se dozvěděli tolik nových zajímavostí! Vůbec nechápu lidi, kteří dělají, že ví všechno na světě a vše nové jakkoli odmítají, to musí být hrozná nuda vědět úplně vše a nemoci se dozvědět nic nového a vzrušujícího a zajímavého - a že už jsem takových lidí v životě potkal... Nevadí, jdeme dále - nejzvláštnější asi bylo, když průvodce vyprávěl, proč je většina stromků a keřů otrhána jen částečně a proč sloni nezlikvidují (nedojí) celý stromek. Je to proto, že tyto stromky mají jistý způsob dorozumívání s okolní florou, jakési signály, které vysílají, pokud se něco nekalého děje (jsou ožírány :-). Slon tohle (z jeho pohledu) ví, a tím pádem i ví, že bude-li ožírat a trávit delší dobu u jednoho stromku, ten dá "signál" svému okolí, které do svých plodů a větviček vypustí jakousi trpkost - a slonovi pak tento stromek vůbec nechutná! Při chůzi v buši jsme viděli v dálce slony, i žirafy, které mají extrémně dobrý zrak a drží se daleko, vybělené kosti mrtvých zvířat, prapodivné rostliny a tak dále. No co budu dál psát, dokud si walking safari nevyzkoušíte, neuvěříte jak moc intenzivní zážitek to je! Podnebí v Hwange je jiné než jinde, je tu dost zima, zataženo, a pro fotografy - totální mlíko na obloze. Nějak jsem ten den nastydl a večer padl s teplotou 39c. Byla mi strašná zima i vedro najednou a měl dost, když v tom do stanu vešel náš zvěd, černoch, žijící v této oblasti již dlouho. Nějakou dobu na mě beze slova koukal a pak lítostivě pokýval hlavou a řekl "malaria". Pak odešel. Samozřejmě mě tím moc nepovzbudil, ale později nám bylo průvodcem Terrym sděleno, že inkubační doba malárie je cca 14 dní, což ještě nebyla ani celková doba pobytu v Africe a tak se nám ulevilo... Ráno už mi bylo o moc lépe a malárie se naštěstí nekonala - malarika ale nutností! Také jsme se s majiteli kempu bavili o aktuální politické situaci v Zimbabwe a opravdu se divili, proč místní považují Mugabeho za hrdinu. Poměrně trpelivě říkali, že to chápou, ale že jednou, jednou přece musí jít. Ale vzhledem k jeho věku (83 let) nemysleli pryč z politiky, ale z tohoto světa. Všichni věří, že se tím trápení Zimbabwe vyřeší, s čímž souhlasím, i když to určitě nebude jednoduché. Mezitím ale veškerý turismus dravě přebírá právě Zambie, která pro jeho rozvíjení ale vůbec nic nedělá (nezlepšuje infrastrukturu atd.). Také se nám poštěstilo a viděli jsme i vzácného Nosorožce bílého - ten se od černého neliší barvou, jak jsem si doposud naivně myslel (opravdu není bílý :), ale hlavně hlavou (je daleko širší a je až k zemi, kde rovnou nabírá potravu). "White", tedy bílý, je zkomolenina slova "wide", tedy široký, jak se mu dříve pro jeho širší hlavu říkalo. Jeho téměř slepota mu, stejně jako černému, ale zůstala a útok na nepřítele je tak vlastně jen běh dopředu naslepo. Obohaceni o snad nejzvláštnější pobyt v přírodě v životě jsme trochu smutně opouštěli Hwange. Zastavili jsme ještě pro nějakou tu památku (ehm, vybělené kůstky ze slona) a razili zpět k Viktoriiným vodopádům a odtud do Lusaky. To ráno, při odjezdu z Hwange, se kolem nás v klidu procházel krásný párek lvů..., a to naprosto nevzrušeně, nebojácně - prostě král zvířat...

V Lusace už čekalo na půjčení auto (Avis, cca 50USD/den) a jeli jsme do městečka Kabwe, které je asi 2-3 hoďky severně od Lusaky. Ten víkend se tam měl konat festival masek "Kulambo Kubwalo Ceremony" - prý nic pro turisty, jen místní celovíkendová show doprovázená tancem v maskách. Nicméně festival se konal až následující týden, a nás tedy bohužel minul. Kabwe samotné je docela hezké městečko, které lemují nízké barevné budovy, panuje tam čilý ruch, trhy (obzvlášť ty ryby na slunci stojí za to), všude beauty salóny neboli holičství po africku (nepodařilo se mi přesvědčit Lucku, aby to tam zkusila :-) atd. Den dva na projití stačí, jako zastávka na sever Zambie to je myslím příjemné zastaveníčko. Ubytování je možné v Tuskers Hotelu, i když docela předražené. Z Kabwe pak můžete pokračovat dále na sever do města Kitwe, což je něco jako industriální centrum Zambie - ve velkém se tu těží měď. Pokud vás toto nezajímá (čemuž bych se ani nedivil), lze pokračovat dále na sever-severovýchod. Tady jde navštívit zvlášní, staroanglickou usedlost z koloniálních dob se super jménem Shiwa Ng'Andu (v jejímž okolí jde dělat pěší tůry nebo jízdy na koních), dále pak Bangweulu Swamps National Park, což je rozhlehlá divočina topící se v močálech, anebo ještě dále na sever (skoro hranice s DR Kongo) park Wantipa Sumbu (velká neznámá, téměř nic jsem o něm zatím nenašel), anebo jen obdivovat ten nejprostší zambijský vesnický život, který vás na severu určitě čeká. My jsme až na severu nebyli, nicméně jsme od jednoho páru slyšeli, že to tam je moc hezké a že to je opravdu velmi rurální oblast, kde se již nevyskytují vůbec žádní turisté. Z Kabwe lze též vyrazit na východ, do nejznámějšího zambijského národního parku South Luangwa, který je mnohými řazen jako nejhezčí národní park z celé Afriky, co se individuálních safari týče. Super safari v jeepu či walking safari (i mnohadenní, s možností spát ve stanech pokaždé jinde) rozhodně bude stát za to. O kousek výš je potom North Luangwa National Park, což je v porovnání s jeho jižním bratříčkem o dost divočejší, hůře dostupná a ještě daleko více nedotčená oblast - pro extrémní dobrodruhy lepší varianta než South Luangwa. Ještě jeden velký zambijský park stojí za zmínku, a to je obrovitý Kafue National Park nacházející se na východě země. Je to velké, bažinaté území, kam by měli vyrazit všichni obdivovatelé vodního světa (různí ptáci, buvoli ve vodě, krokodýli, hroši, atd.) namísto slonů, lvů a antilop. Po prohlídce městečka Kabwe jsme razili zpět do Lusaky, kde nás čekal poslední přelet, a to do Tanzánie. Cestou do Lusaky jsme se stavili v jedné malinké vesničce, kde jsme vzbudili patřičný rozruch - děti křičeli a lítali kolem nás, starší ženy nedůvěřivě pokukovaly a pravděpodobně "hlavní muž" vesničky nám pyšně ukazoval jeho nové obydlí, které právě dostavěl... Jinak vesnice a vůbec vesnický život se mi o moc více opět líbil v Zimbabwe - domky byly často vesele namalované, lidé i přes katastrofální životní úroveň stále s úsměvem na rtech..., zatímco v Zambii je to celé opravdu hodně industriální, alespoň ta místa, kde jsme byli - vše je z velké části podřízeno těžbě mědi a její dopravě a lidé samotní mi moc nevyhovovali, v tomto ohledu jsem byl docela zklamaný. Také jídlo je v Zambii poměrně nevýrazné, vlastně se jedná o jakousi směsici - z toho zajímavějšího bych zmínil hlavně Nshimu, což je tuhá kaše, vyrobená z kukuřice a mouky, ale s pořádnou omáčkou to je chutnější, než to zní napsané.

Následoval tedy přelet do Tanzánie a to konkrétně do Dar Es Salaamu. Podnebí i krajina se úplně změnila, jasně byla cítit přítomnost Indického oceánu, na jehož břehu jsme chtěli dokončit naši cestu, dočíst knížky a pak vyrazit domů. Dar jako hlavní město je docela hezké, i když tu též panuje slušný chaos, ale dají se najít i klidné ulice. Když už nic jiného, tak definitivně za to stojí navštívit místní rybí trh (i kolem oběda v plném proudu), kde ucítíte a uvidíte dosud naprosto netušené. V jednom místě tržiště se ryby draží (na jedné straně rybáři hází rybí nabídku, na druhé straně stolu ženy pohazují peníze a kupují ryby s různými tvary, chutěmi a vůněmi. Pozor, jestli ryby nemusíte, vezměte si s sebou igelitový pytlík! :). V další části tržnice je stánkový prodej ryb, v další zase úklid rybích odpadů. A v poslední části rybího tržiště se nachází shluk stánků, kde se dají zbylé ryby jíst, a kde se mi to líbilo nejvíc. Vlastně se jednalo o otevřené kuchyňky s velkými hrnci, ve kterých se vařila voda a kde byly naházeny rybí hlavy a jiné zbytky, které se podávaly k rýži. Ehm, no zkusil jsem to a až na to, že to bylo strašně mastné a kyselé to zas tak špatné nebylo :-). Co se ubytování týče, máte možnost se usadit v centru města, anebo u některé z pláží. Pokud hledáte klasické ubytování na pláži s bílým pískem a palmami, vynechte pláže na jih od Daru a trajektem přejeďte na severní pláže. Zde je na výběr z více možností, a nechcete-li šetřit, jděte do Ras Kutani. Pokud chcete bližší vzdálenost k městu a být přestu u pláže (i když už ne tak hezkých), volte jih Daru. Tady je hezké ubytování například v Mediterraneo, kde je i výborná restaurace.

Pokud by někdo chtěl, může v Tanzánii využít dalších a dalších nabídek na safari a znovu naskočit do celého toho safari kolečka. Selous Game Reserve na jihu, který prý stále není přepněný turisty, přirozeně Serengeti či Ngorongoro, nebo údajně krásný Lake Manyara National Park (tip - super ubytování tam vypadá E-Unoto Retreat), nebo dokonce můžete vyrazit na daleký severovýchod Tanzánie do Mahale Mountains a Gombe Stream National Parku, kde se dělají šimpanzí treky, což pro mě osobně zní hodně lákavě. Náš čas se ale zcela nezadržitelně nachýlil ke konci a nezbývalo, než dát Africe sbohem a obtěžkáni dřevěnými soškami moudrých mužů ze Zimbabwe a hrošíky a korálky ze Zambie se nachystat na cestu domů.

Každopádně, pokud jste někdy byli na safari například v Keni nebo v Tanzánii a chcete zkusit něco individuálnějšího a dobrodružnějšího, Zambie a Zimbabwe je tu pro vás. Pokud bych měl celou cestu nějak shrnout, je to ale složitější. Vidělo a zažilo se toho hodně, přesto mě jednotlivé přelety a cesty mezi danými místo dosti unavovaly. Také ve mě skoro celou dobu hlodal takový zvláštní pocit, že samotné Zimbabwe by bylo daleko hezčí a zajímavější a navíc by celá cesta držela lépe pohromadě. Ale jednotlivá a námi navštívená místa přesto byla krásná a naprosto unikátní, a teď, s odstupem času, mohu bez zaváhání říct, že všechna ta zpoždění a přelety a nepříjemná obsluha na letištích časem zcela z paměti mizí. A co zbyde a co zbylo? Zbývají vzpomínky na to nejhezčí. Na řvoucí hrochy bojující v noci pár metrů před naším stanem, na mocnou řeku Zambezi a andělské Viktoriiny vodopády. Na bizarní a opuštěný park Hwange v Zimbabwe, hordy slonů, desítky lvů a supy číhající na svou příležitost, splnit svůj článek v potravním řetězci. Na romantickou večeři plnou mořských potvor na talíři a výhledem na oceán. Prostě a jednoduše zbydou krásné vzpomínky na Afriku, která vždycky dovede chytnout za srdce a nepustit.]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=37 Sun, 6 Jan 2008 19:24:31 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=36
Fotogalerie... Samí sloni, já vím, ale miluju je :-)
     

     

     

                           

     

     

     

     

     

                           

     

Bonus - kratičká videa:
[ Sloni pijící z bazénu | Slon v kempu | Sloni v buši | Sloni v noci | Rybí trh ]

Související cestopis zde]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=36 Sun, 6 Jan 2008 17:18:13 +0100