http://www.kalerta.com/ Blog o cestování, dobrém jídle a všech zajímavých věcech, pro které stojí za to žít... en-us Nucleus CMS v3.33 Š Weblog http://backend.userland.com/rss http://www.kalerta.com//nucleus/nucleus2.gif http://www.kalerta.com/ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=152 "Jídlo je všechno, ale ne všechno je vždycky jen jídlo"
Nemůžu tomu věřit! Totiž povedla se další rezervace do fantastického podniku, již podruhé vyhlášeného jako ten nejlepší, kodaňské restaurace Noma. Tentokrát za tím kupodivu nestálo skoro žádné úsilí ani snaha, došlo k tomu víceméně náhodou a asi mám v těchto věcech prostě nějaké speciální štěstí nebo co :).
Dánská kuchyně je přirozená, spíš prostá a zelená barva rozhodně vládne talíři víc, než je běžně zvykem vidět. A tak, světe div se, Kodaň se stala jakousi nejžhavější kulinářskou destinací v Evropě, z velké části i právě díky Nomě! Paříž je jaksi unavená, Londýn má samé skvělé plusy ovšem mimo kuchyně, Španělsko má rozhodně co říct, ale nordická kuchyně všechny aktuálně poráží tím nejjednodušším - samotnou jednoduchostí :-).

Šéfkuchařem Nomy (ta zkratka znamená Nordic Food, v dánštině Nordic Mad :) je René Redzepi, mladík, který se před lety dokonce učil a pracoval u samotného černokněžníka Ferrána Adrii v El Bulli. Ovšem předvádí tu něco dost jiného. Žádná chemie, žádné změny struktury, nic tak speciálního, ale servíruje vám na talíř prostě to, co najde v dánských blatech a lesích. Sem tam na talíř přidá něco speciálnějšího, jako morek z kostí, jehličí a tak podobně, ale to je vlastně pořád jen a pouze přírodní materiál. A tak kouzlo oslavované nordické kuchyně, prezentované v Nomě, tkví mimo jiné i v tom, že si užíváte místní a pouze místní přísady. Je to tedy nepřenositelná zkušenost, kterou si nejlépe vychutnáte právě jen a pouze tam, kdesi na chladném severu. I když ani to není tak úplně pravda, v Kodani totiž bylo definitivně tepleji než v Praze (polovina ledna).

Interiér restaurace je vlastně dokonalý, zase a opět jednoduchost a severská strohost, ale dovedená do maximální útulnosti, moc hezké. Skladba a ochota číšníků je super - samí mladí týpci, kterým byste, pokud to trochu přeženu, moc nevěřili to, co tam pak předvádí. Úsměvy, profesionalita, familiérnost která nevadí, opírání se rukama o stůl (situace, o kterou se kdysi dost hádali pánové Macek a Pohlreich :), velká jazyková vybavenost a prostě maximální příjemnost a sympatie, až jsem měl trochu pocit, jako kdyby mě tam obsluhovali kámoši - a to jsem dosud nikdy a nikde nezažil. Konzervativně naladěným pánům to možná může vadit, ale tady mi to přišlo nesmírně přirozené a příjemné, dokonce to pro mě byl jeden z velkých kladů restaurace a celého večera. Mnoho lidí má podobná místa trošku s posměškem za "snobárnu", což však Noma naprosto přesně není, naopak. Je to prostě zařízený podnik, který se nalézá v nepříliš úhledné části přístavu, uvnitř pak převládá kámen, dřevo, kožešiny a jednoznačně z toho cítíte tu severskou krásu a musí se vám líbit. Musí, protože není jiné možnosti :-).

Ale pojďme k jednotlivým chodům. Jen pro informaci, ne všechny fotky jsou mé vlastní. Jelikož jsem seděl sice u okna, bylo tam docela velké přítmí a spousta fotek tedy není taková, jakou by to asi chtělo, takže jsem použil i fotky odjinud s lepší světelností. A ještě jedna drobnost k jednotlivým chodům - kdyby tak fotky mohly mluvit! Nejen, že by mohly připomenout různé nádherné věci z minulosti, na které už člověk z nějakého důvodu zapomněl, ale v tomto případě by mi pomohly vystihnout ta jídla mnohem líp, protože se to sice nezdá, ale bude to rozhodně těžší než v předchozích případech. A teď už jdem na to! Chod 0 až 13 byl předkrm, hlavní pak chod 14 až 20, chod 21 až 25 dezert.

Chod #0 - Nasturtiums and Snails
Úplně první (spíš nultý chod), který byl na stole už předtím, než jsme ke stolu byli usazeni. Tedy asi takto - po zasednutí, rozhlédnutí se a prvním vydechnutí přišel čísník, který nás uvítal a řekl, že bez dalšího prodlužování můžeme ihned začít jíst. Na stole však nebylo nic! Respektive prázdné skleničky, dva prázdné talíře, váza s květinami a příbory. Nic jiného. Tak jsem začal přemýšlet co je tím jako myšleno a voilá, číšník se najednou sehnul nad stůl, vzal vázu s květinami a přesunul přímo před nás s tím, že můžeme začít právě těmi květinkami :-). Vážně!! Konkrétně se jednalo o Lichořeřišnice, a na dvou z nich byl ještě malý plž, něco jako slimák a toto oboje (tedy slimáček a květ) se prostě snědlo a hotovo. Chuť taková nevýrazná, ale jako začátek excelentní uvedení do děje :). Bylo tím symbolicky započato vyprávění příběhu, příběhu o úžasné matce přírodě a jejích plodech, které, když se s rozvahou využívají, jde v tom vidět víc než jen jídlo. Je to vůbec u stolu možné? Asi ano, tedy tak jsem to tam viděl já, byť mnoho z těchto pocitů přišlo až později.

Chod #1 - Malt flatbread and juniper
V té samé váze pak bylo ještě jedno překvapení, a to jaksi usmažený chleba a jalovec. Zajímavá kombinace, která i moc hezky bizarně vypadala, ale chuťově mi to přišlo jako hodně přesmažené cosi, co by možná syrové bylo o dost lepší. Nicméně to dávalo tušit, co a jaké kombinace asi budou přicházet a toto tušení nemohlo být lepší.

Chod #2 - Moss and cep
Jemňoulince usmažený lišejník, poprášený drobným houbovým práškem s jemně zakysanou smetanou. Celá ta hnědá drobná věc se na jazyku úžasně rozsypala a rozpustila a přišlo mi to prezentací i chutí jako super chod a v našem příběhu jsem se stále prodíral dánskými lesy.


Chod #3 - Sea buckthorn leather
Usušený plod keře Rakytníku řešetlákového, který chutná trochu jako pomeranč a meruňka, zde ještě doplněný o kvítky růže. Chutnalo to přesně tak, jako kdybyste vzali pomerančovo-meruňkový džus, ten usušili a udělali z něj placičku a přidali k tomu malé kvítky růže. Rozkošný chod, bezpochyby určený hlavně pro něžné ženské pohlaví.

Chod #4 - Blue mussel and celery
Na talíři, přeplněném prázdnými skořápkami mušlí, se mohli najít i dva kusy speciálně upravených mušliček, které se daly jíst. Velmi chutné a šťavnaté a super byla i spodní část mušle, která se též dala jíst! Takže šlo vlastně o mušli s mušlí sušenkou.


Chod #5 - Leek and ramson
Sušenčička s medvědím česnekem, pórkem a místním sýrem Havarti. Chutné, ale naprostá jednohubka.




Chod #6 - Cookies and cheese, rocket and stems
Jakási variace na sušenku se sýrem, doplněné o rukolu. Chuť tohoto minichodu si už bohužel nepamatuji.




Chod #7 - Rye and chicken skin
Sušenčička, skládající se z křehkého žitného chleba (nahoře) a kuřecí kůžičky (dole). A to zelené mezitím, to byl fantastický dánský sýr Rygeost, smíchaný s lístky libečku a našlehaného hrášku. Velmi lehký a lahodný chodík!


Chod #8 - Potato and chicken liver
Síťka z brambor a uvnitř kuřecí játra. Chuť tohoto minichodu si už bohužel nepamatuji.




Chod #9 - Pickled and smoked quails egg
Nakládané uzené křepelčí vejce, servírované ve velkém rozkládacím vajíčku na trávě mi chutnalo hodně moc. Šťavnaté, chutné, dokonalé. Sice ne pro každého, ale chuťově nádherný chod, asi nikdy jsem neměl tak vynikající vajíčko!


Chod #10 - Radish, soil and grass
Toto je již v Nomě víceméně klasický chod. A je fantastický! Číšník přinesl květináč, ve kterém byla v hlíně zasazena ředkvička a že prý máme sníst všechno, tedy ředkvičky, zelené listy a dokonce i hlínu, pěkně do dna. Ale samozřejmě, nebyla to jen tak obyčejná hlína, šlo o směs ovčího jogurtu, smetany, máty, lískového ořechu, estragonu, pažitky a kerblíku :). Síla, a jeden z nejlepších chodů celého večera! Pro nadšence přikládám recept na tento fabulózní chod a přeji hodně štěstí, až budete vašim přátelům servírovat květináč :-).

Chod #11 - Herb toast and smoke cod roe
Další variace sušenčičky, tentokrát na způsob dánského sendviče smørrebrød. Křehký chlebík s uzeným rybím mlíčím, práškem připomínající ocet a zeleninkou. Nahoře potom doplněno kachní kůžičkou. Vynikající jednohubka s mnoha podpříchutěmi.


Chod #12 - Æebleskiver and muikku
Poslední z předkrmů, který vypadal (jak můžete vidět na fotce) neskutečně. Takzvaný Æbleskiver je součást tradiční dánské vánoční mísy, ale tady samozřejmě s drobnými pikantními změnami. Ve sladkém těstíčku byla ukrytá speciální okurčička a také rybička, Síh malý, něco na způsob sledě. A právě tahle extrémně slaná rybka dodávala té slaďounké kuličce velmi zajímavou chuť a i přes tuhle zvláštní kombinaci mi chod velmi chutnal a snědl bych ještě možná tak dva tři kousky bez problémů. No jo, když je někde ten nádherně chutnající a vypadající tvor (ryba), nemůžu odolat :-). Jinak tento chod mi jako jediný malinko připomenul období, kdy René Redzepi pracoval v El Bulli, alespoň vizuálně :).

Tímto skončila doba předkrmů a plynule se přešlo k hlavnějším chodům. Také se začalo rozlévat speciálně párované víno (do té doby jen šampaňské nebo voda). Jaké že to bylo vínko napíšu na konci a opravdu stálo za to! Také byl donesen teploučký chleba s lehounkým takzvaným panenským máslem a okořeněným sádlem!

Chod #13 - Squid and unripe sloe berry, white currant and pine
První z větších degustačních chodů měl hodně ovocný a přírodní nádech. Šlo o kostičky z bílého rybízu s malými kousíčky bobulí z trnky, zálivka pak měla silnou chuť jehličí borovice. Mně to chutnalo velmi, ale chápu, že tento chod nemusí být pro každého.


Chod #14 - Sea urchin and dill, cream and cucumber
Pro mě asi nejlepší chod večera, i když ho už teď dovedu celkem těžce identifikovat, vím, že jsem si u stolu říkal, jak je tohle skvělé. Na talířku byly kousky mořského ježka, ten zelený prášek pak usušený kopr, bílý prášek usušená smetana a ty tmavé kousky něčeho je pak okurka, záměrně spálená v prachu. Zní to dosti odpudivě, ale realita a chuť byla přesně opačná - tedy naprosto vynikající chuť, kde každá přísada měla svůj důvod!

Chod #15 - Limfjords oyster and sea weed, gooseberry and butter milk
A konečně další příchuť moře. Nandat nějaký mořský produkt a zároveň u něj evokovat právě tu atmosféru vody a pohody a úžasných mořských chutí není vůbec jednoduché. Hodit na talíř krevetu asi dovede každý, ale přidat tomu ten další rozměr už ne. Z těch mnoha mořských chodů dokonce i v El Bulli se to podařilo pouze jednou (u chodu, který měl evokovat španělský záliv), totéž ve Fat Duck, kde se to podařilo ještě víc, opravdu jsem si tam u stolu, s iPodem a vlnami a racky a jedlým pískem připadal jak u moře). A jak toto vypadalo zde? Tento chod byl o ústřici ze západního pobřeží Dánska, doplněnou o mořskou řasu, angrešt a podmáslí. A chuť absolutně vynikající, jakobyste ani necítili tu intenzivní chuť ústřice (pro toho, kdo je nemusí), ale zároveň tam někde vzadu byla krásně cítit, to pro ty, kteří je mají rádi. Vyšel z toho nenápadný, ale velmi, velmi chutný a šťavnatý chod a trošku mi to připomnělo žabí stehýnka v restauraci Taillevent v Paříži, o nichž jsem napsal, že jejich chuť jakoby přicházela a pohybovala se kolem vás a vně vás celou tu dobu jejich pojídání. Tak u této limfjordské ústřice jsem měl podobný pocit.

Chod #16 - Chestnut and löjrom, walnuts and rye
Tady šlo o nakrájené jedné kaštany s nejlepším švédským kaviárem ze severní části a dodatečnou chutí vlašských ořechů a zeleniny. Chod, který se krásně identifikoval a člověk si ho při ujídání mohl krásně užívat. Nicméně byl ve výsledku hodně sytý.


Chod #17 - Pike perch and cabbages, verbena and dill
Candát, grilovaný v listu kapusty a doplněná o kopr a bylinku Sporýš lékařský. Osobně nevím, kam na ty kombinace pan šéfkuchař chodí, ale možná je to dobře, že to nevím. Bílé maso ryby bylo výtečné, jinak si už Sporýše lékařského nepamatuji ;-). V našem příběhu, který šéfkuchař vyprávěl, jsem se tyto momenty trochu ztrácel, ale třeba i to bylo záměrně, abych si připadal jako ztracený na staré, Sporýšem lékařským zarostlé louce :-)).

Chod #18 - Celeriac and truffles
Tento chod byl míň výrazný, ale určitě zajímavý - jednalo se o celer, který byl velmi pomalu a zvláštně vařený, takže pak trochu vypadal a chutnal jak kvalitní hovězí masíčko. Opravdu zvláštní. Talíř byl doplněn o sos z černých švédských lanýžů. Dále doplněno o šťovík, který tento chod vylepšoval velmi! Celkově trošičku nesourodý talířek, ale snědlo se to velmi rychle, jak jinak.

Chod #19 - Pickled vegetables and bone marrow, browned butter and parsley
Ha, tak co s tímto chodem? Na něm se René Redzepi opravdu vyřádil. Jde o různé druhy zeleniny (horčice, pórek, hrášek, žlutá a červená řepa, bez, šípek) plus, ehm, morek z kostí, a to celé posypané petrželí. Jedli tohle lidi v pravěku? Myslím, že ano - tedy bez té zeleniny :). Zelenina samotná byla navíc naložena v sedmi různých druzích octa a celý talíř zalitý omáčkou se silnou chutí z vepřového. Morek chutnal jako máslo vyrobené z masa a celkově jsem si u toho chodu už poněkolikáté řekl, že to je tak citlivě, detailně a neskutečně udělané a vymyšlené, až to obyčejný strávník jako já prostě nedovede ve výsledku ocenit.

Chod #20 - Wild duck and beets, beech and malt
K dalšímu chodu byl přinesen velice speciální, překrásný nožík, a po zapátrání jsem zjistil, že šlo o nůž "puukko", ručně vyráběný a používaný v Laponsku! A to k chodu, ve kterém se ukrývalo maso divoké kachny, řepa, bukové listy a naklíčená a usušená obilná zrníčka, plus nějaká další zeleninka, kterou už nejsem schopný si upamatovat. Zajímavá, temně červená barva celého talíře a dokonalá chuť kachničky (nařezaná laponským nožíkem :) byla skvělá, i když na mě malilinko těžká, ale to je asi hodně individuální. Každopádně to byl snad první a poslední klasičtější talíř večera, který obsahoval maso.

Chod #21 - Gammel Dansk
Nadešel čas na dezerty a hned ten první mi chutnal moc. Gammel Dansk je tradiční dánský alkohol nahořklé chuti (něco jako Jagermeister) a tady byl použit jako základ pro zmrzlinový dezertík. A Gammel Dansk spolu se zmrzlinou byl podlitý zvláštní zelenou chutí šťovíku, jakýmsi šťovíkovým džusem. Chutnalo mi to moc moc moc a při zdolávání tohoto chodu jsem zapřemýšlel, že bych si ho snad i udělal doma :).

Chod #22 - Pear tree
Poslední a závěrečný (tedy skoro) větší chod. Jednalo se v něm o tři na první pohled protichůdné části. První byla hruška, druhá byla ta zelená houbovitá "věc", což byla vlastně speciální houba z jehličí, třetí pak bylo něci mezi zálivkou, pudinkem a olejem z tymiánu. Po spořádání všech tří částí najednou se vám v puse rozlila ona chuť jehličí, krásně podpořená chutí nakládané hrušky a tymiánu. Úžasný dezert, opravdu.

Chod #23 - Indiánci
Známý dortík, které byl přesně takový, jaký byste očekávali. Velmi jemný a chutný.




Chod #24 - Čokoládovo-bramborové sušenky
Čokoládovo-bramborové sušenky, posypané semínky fenyklu. Muselo se to trochu žvýkat, ale dobré, na čokoládu jsem měl zrovna chuť ;-).




Chod #25 - Karamelový morek
Po rozbalení posledního chodu, dvou zabalených kostí v dárkovém papíru, jste vzali kost do ruky, prstíkem vyndali karamel a šup s ním do pusy. Nevím, co s tím morkem pan šéfkuchař pořád má, ale byl to potěšující dezertík na úplný závěr. Pak už následoval jen excelentní zelený bylinkový čaj a finito!

Párovaná vína:
1. Vin de Table Allez Goutons 2011, Domaine Catherine et Dominique Derain (Saint Aubin-Burgundy) - nasládlé, kalné. Jednu skleničku k předkrmu nebo dezertu a dost.



2. Trauben Liebe und Zeit 2009, Strohmeier (St. Stefan-Steiermark) - vynikající voňavé vínko, moc příjemné.



3. Mâcon-Cruzille Aragonite 2010, Domaine Clos des Vignes du Maynes (Cruzille-Bourgogne) - tohle bílé vínko u mě vyhrálo, naprosto fantastické!



4. Savagnin Les Chassagnes 2007, Philippe Bornard (Pupillin-Jura) - Už si ho bohužel nepamatuju.



5. Boisson Rouge 2010, Domaine Montrieux (Naveil-Loire) - Už si ho bohužel nepamatuju, ale objednal jsem si ho, už jen kvůli skvělé a srandovní etiketě.



6. Blaufränkisch 2007, Moric (Mittelburgenland-Burgenland) - pro mě dost velký šok. Jsem sice zvyklý na těžší červená vína a chutnají mi, ale tohle bylo ultra těžké, ale vynikající - o to víc mě šokovalo, že to byl kousek z Rakouska, netušil jsem, že i taková vínka tam bude možné udělat.

7. Riesling Spätlese Bremmer Calmont 2009, Laurentiushof (Bremm-Mosel) - další sladké vínko k dezertům.




A jaká chuť mi z toho večera nejvíc zůstala v paměti? Rozhodně to je chuť borovice a jehličí, která je sice intenzivní, ale fantasticky může doplňovat určité věci, a dále pak chuť a použití šťovíku. U pár chodů jsme se dostali tak daleko, že jsem si říkal, že to prostě a jednoduše nejde ocenit a nejde do detailu rozpoznat, jaká práce za tím je a přišlo mi to trošku škoda. Ale tak to prostě v Nomě je - jde tu hlavně o skloubení na první pohled něčeho neskloubitelného a ještě k tomu se to i dobře a zajímavě doplňuje a každá z daných částí má svůj skoro nezaměnitelný význam a šarm. Je to prostě jako v přírodě a vůbec na tomhle světě, kde všechno souvisí se vším.

Maličko, ale opravdu jenom maličko jsem si mimo toho, že tu jednoduchost a zároveň komplexnost v plné šíři nemohu úplně ocenit, jsem si také říkal, že potěšení z vymýšlení celého konceptu této restaurace musí být obrovské a vlastně s nekonečně možnostmi. Ale že to je malilinko na úkor chuti, která je často až moc zemitá nebo divoká. Nicméně to nemyslím jako negativum. Ta otočka k maximální možné jednoduchosti a původní chuti přísad je obrovská a vlastně tu jde o co největší zvýraznění originální chuti, se snahou co nejlépe zkombinovat jednotlivé partie. Velice mě i zaujalo, když číšník občas řekl něco jako "tato přísada je to a to, nedávno jsme ji našli v lese, s radostí nasbírali a vy ji teď můžete ochutnat" a toto řekl ne jednou. Nepředstavujte si to moc ve smyslu českých restaurací, které se nyní snaží vařit ze "sezónní a čerstvé zeleniny" a tím jen vlastně říkají, že v jídle je opravdu omáčka z rajčat a ne z kečupu a to je maximum, kam se se svojí čerstvostí a sezónními surovinami dostanou. Ne, v Nomě je to myšleno jako opravdu nejextrémnější možný krok k tomu, udělat kuchyni jednoduchou, moderní, zábavnou, zdravou a prostě tak nějak barevnou a usměvavou. Přirozeně, většina Čechů, co musí mít jednou týdně řízek nebo knedlo-vepřo-zelo s obden zapitým alkoholem (nemyslím to špatně, to je každého věc) se tu jednoduše asi moc nenají a ani o to nebude mít valný zájem, což lze i docela jednoduše pochopit. Řekl bych, že to je spíš jídlo laděné pro dámy, milující zeleninu a saláty, ale nakonec to neřeknu, protože jsem tam sám na sobě pociťoval jakési zvláštní vzrušení z jídla, a to jsem prosím 100% muž :-). Ale jakákoli ingredience do jídla přece není na světě proto, aby rozlišovala mezi pohlavími. Kdepak, to jen každý z nás rozhoduje o tom, co bude jíst. Nejedná se tu ani o žádnou magii jako v El Bulli, ani o do dokonalosti dotažená komplexní jídla jako ve Fat Duck, jde tu prostě o zábavu, jednoduchost, originální chuť každé přísady a také okouzlení jejich možnou kombinací, o nic jiného. Ale popravdě, to není zrovna málo :).

Už jsem tenhle příměr jednou jinde použil, ale ten večer mi chvílemi přišlo, jako když sedíte na dece uprostřed barevné, voňavé louky, a jen k vám přicházejí lidé, kteří nosí různé barevné kombinace na ochutnání a jakmile to sníte, zas s úsměvem dál běží najít něco jiného. I když mi tam tentokrát něco trochu chybělo (o čemž psát nemůžu a nechci), byl to přesto opravdu úžasný pocit. Naprosto unikátní a vím, že něco takového se jinde zopakovat nemůže. Ano, Noma si možná nezaslouží, aby se jí říkalo revoluční, ale evoluční tedy rozhodně ano. Vše se tam vyvinulo tak neskutečným způsobem, paradoxně nejblíž přírodě, co jsem kdy zažil. Nádhera.

Návštěvou v Nomičce se vlastně uzavřel jakýsi kruh, zvládl jsem navštívit ony tři slavné, v posledních letech mezi sebou věčně soupeřící podniky El Bulli, Fat Duck a Noma. Je mezi nimi nějak znát rozdíl? Jde je vůbec nějak porovnat? Jsem docela velký odpůrce srovnávání a porovnávání, protože většina věcí, míst, lidí a situací je prostě neporovnatelná. Jak byste chtěli porovnat třeba jídlo v Sapě v severním Vietnamu, na rybím trhu v Tanzánii nebo Tokiu, v poušti na Středním východě a tak podobně? To prostě a jednoduše nejde. Ale jelikož každá z těchto tří restaurací byla na vrcholu žebříčku nejlepších restaurací světa, tak je přece jenom něco spojuje (byť každý z podniků je úplně o něčem jiném) a zkusím je porovnat:

Rezervace: Proces, kterým musíte projít, ale který je vlastně v praxi nereálný, dostat rezervaci na přesný den, který chcete. Asi nejsložitější (musíte odevzdaně čekat jak se to vyvine) bylo dostat se do El Bulli, protože tam to má na starost jediný muž (žádný automatický systém, který lze s určitým štěstím ovlivnit) a pokud nezapadnete do schématu, máte na rok smůlu a zkusit můžete zase až za rok. Fat Duck má vlastní online rezervační systém, ale projevuje se v něm vše až asi týden po telefonní rezervaci. Ale při troše štěstí, trpělivosti a intuice to jde reálně zvládnout. Noma má pouze online rezervační systém a pokud zvládnete překročit tu depresi, když tam x měsíců dopředu vidíte pouze hlášku "plně obsazeno", zaměřte a smiřte se s tím, že čím bližší termín, tím je to reálnější. Takže nevzdávat to zde může být klíčem k úspěchu. Anebo počkat pár let, až nebude vyhlášena na prvním místě :-).

Interiér: Rozhodně nejslabší je ve Fat Duck. Mini prostor a v něm nasekáno skoro bez ladu a skladu pár stolů. V El Bulli je velmi úhledný a jaksi klasický, ale tam tomu samozřejmě vévodí úžasné venkovní posezení s výhledem na moře a okolí. Interiérem ale jinak vyhrává Noma. Je totiž úplně geniálně jednoduše a jednoduše geniálně zařízená a přitom stále elegantní. Ta barevná nálada a umístění v přístavu, to je prostě neskutečné. Tohle všechno není o tom koupit nějaké drahé rudo-černé semišové pohovky budící dojem jakéhosi luxusu, tady je ta nádhera v naprosto jednoduchých věcech (stejně jako na talíři), tak jak to má podle mě být a jak se mi to nesmírně líbí. Nicméně vzhledem k přihlédnutí k okolní krajině (tedy exteriéru) tohle prostě musí vyhrát a vyhrává El Bulli.

Obsluha: Tajní ultrarychlí agenti v černém v El Bulli, nenápadná obsluha ve Fat Duck, nebo mladí usměvaví číšníci, kteří vědí o čem mluví a nedělají takové ty trapné vtipy postarších obsluhujících (byť to se nedělo ani v jedné z těchto restaurací)? To si asi každý vybere dle jeho vkusu, mně osobně nejvíc říkala obsluha právě v Nomičce. Fascinovalo mě tam i to složení obsluhujících, jednou to byl klasický sveřepý vousatý seveřan, podruhé potetovaný tmavší týpek, pak zase klasický Ind, atd. Zaujala mě i jejich jazyková vybavenost, kdy jeden člověk byl schopný mluvit dánsky, anglicky, německy, italsky a francouzsky (a třeba další, které jsem neslyšel), síla. Hezké bylo, když přišel jeden z nich a řekl "ahoy!". Takže jsem si automaticky myslel, že z rezervace ví, že jsme z ČR, ale on se pak hned poté (anglicky) zeptal, "odkud jste?". Milé.

Jídlo: Tak a to nejdůležitější? Tady srovnání asi nezafunguje, protože to nejde, každý z těch podniků je zaměřený na něco trochu jiného a v tom svém je jednoduše nej. Ferran Adria z El Bulli je prostě experimentátor nejvyšší úrovně, svým způsobem mág a umělec a jeho skladba menu a jednotlivé chody jsou natolik unikátní, že nelze jeho kouzlu uniknout (tedy pokud vás to aspoň trochu zajímá). Pro mě to bylo, hlavně v rámci té originality a jinakosti, to nej. Ovšem zde přichází do hry Fat Duck, v ostatních srovnáních tak trochu méně vidět, protože chody Hestona Bluementhala, to pro mě bylo ještě o trošku víc, hlavně z pohledu toho, kam to dokáže vlastně z víceméně obyčejných přísad dotáhnout. Chodů je narozdíl od rivalů skoro o polovinu méně, ale ta dokonalost a komplexnost každého jeho chodu je enormní a tím pro mě vyhrává právě Fat Duck. Noma je v porovnání s těmito titány někde trochu jinde. Nesnaží se ohromovat originalitou či naprostou dokonalostí chuti, ale jde tu spíš o originální skladbu chodů, ve kterých si každý může najít a užít něco trochu jiného. A René Redzepi dosáhl přesně toho, co chtěl, abyste tam našli - tedy přesně chuť jeho kouzelných ingrediencí.

Atmosféra: A nakonec něco, co je pro mě asi nejdůležitější. Kdykoli někam vycestuju nebo jdu za něčím, co mě baví i tady doma, hledám tam něco, Něco, NĚCO, čemu by se dalo říkat atmosféra toho místa a okamžiku. Tato atmosféra se i v průběhu života mění. Například (a co se těch cest týče), když jsem byl před lety v Ománu, cítil jsem tam velmi zvláštní stav a atmosféru, která by se rozhodně nedala nazvat veselá. Ale teď po té době na to vzpomínám jako na svou nejhezčí cestu, tím jak do života vstoupilo i spousta dalších věcí, ta vzpomínka na atmosféru, místo a čas se prostě mění, ať chceme nebo ne. Takže je jasné, že zde pro mě vyhrává, na plné čáře, El Bulli. Nejen proto, že jsem tam byl v docela šťastném a bezstarostném období života, ale i proto, že to místo je prostě magické a vyzařovalo něco, co nejde vysvětlit. Tak proto :). Na druhém místě pak bude Noma, už třeba jen kvůli tomu pocitu sezení na barevné voňavé louce, o kterém jsem psal výše. Fat Duck zde zůstává dost pozadu, ale i to se třeba časem malinko změní... Ale je možné, nebo spíš jisté, že vy budete atmosféru každého toho místa zase vnímat úplně jinak!

Kodaň samotná je pak moc hezké město, určitě stojí za to ho prozkoumat. Samozřejmě hlavně barevný přístav Nyhavn a třeba i Christianshavn, to jsou úžasná místa. Svým způsobem zajímavý je i park zvaný Christiania - docela velký park, kde žije komunita přestárlých hippies, a kteří o Christianii tvrdí, že to je autonomní oblast, nezávislá na dánské politice a že mají vlastní zákony. Můžete tam vidět spoustu barevných domků a tak podobně a také tam je spousta stánků, kde je prodávána marihuana a hašiš a to jsem teda doslova čuměl a říkal si "jsem vůbec v Evropě? Nejsem náhodou v Karibiku?". Teda ne, že bych si něco takového chtěl kupovat, ale celkově mi to přišlo zajímavé. Jinak pokud mohu doporučit, Kodaň musí být definitivně o hodně lepší v letním období, lze tam vidět ten obrovský potenciál restaurací a zahrádek a podobných otevřených míst, kde jde jen tak sedět a relaxovat, i když je jasné, že rezervační systém Nomy a ten nával nedává moc prostoru k výběru termínu :). A pokud budete chtít váš výlet pojmout velkolepěji, zvolte jedno z nej ubytování ve městě (i když samozřejmě dražší) - hotel Nimb. Nachází se přímo v zábavných zahradách Tivoli a máte tam tím pádem volný vstup, také je tam restaurace Herman, o které se v Kodani říká, že "když se vám nepodaří rezervace do Nomy, jděte k Hermanovi" :-). Další super možnosti ubytování jsou například Axel Guldsmeden nebo 71 Nyhavn.

Tak a co říct závěrem? Pokud vás tyhle věcičky zajímají, ale nemáte na ně trpělivost či vůli to všechno podstupovat, zkuste zatím skvělou knížku "Time & Place in Nordic Cusine", kde najdete spoustu fotek, receptů a také příběh šéfkuchaře a Nomy celkově; případně alespoň knížku "The Scandinavian Kitchen" od Camilly Plum. Jinak pokud jste žena a víte, že váš muž (kamarád, strejda, ...) je schopný sníst a užít si třeba brokolici, na nic nečekejte a zkuste ho tím překvapit. Pokud jste muž a vaše ženuška sní i něco jiného než jen těstoviny, nečekejte už vůbec na nic a jednoduše ji tam za každou cenu vezměte, i kdyby se zuby nehty bránila :-). Noma je opravdu unikátní místo, které myslím bude ještě mnoho let prošlapávat cestu spoustě jiných restaurací po celém světě, nejen těm severským. Je klidně možné, že jednou někdo Nomu její vlastní zbraní porazí a předstihne, to ale nic nezmění na tom, že byla první, kdo se touhle cestičkou vydal. A tak si sami řekněte, copak byste nechtěli být u toho a být důležitou součástí téhle úžasné evoluce, ať to stojí, co to stojí?]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=152 Mon, 23 Jan 2012 15:51:48 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=143 Po delší době zase článek pojednávající o Africe! :) A tentokrát ne jen o jedné africké zemi, ale rovnou o všech! Jde vlastně o takový seznámek s popisem a pár mých subjektivních názorů a informací.


V kostce - samozřejmě, většina míst v Africe je poměrně nebezpečná a situace se dost často mění (a bohužel, tam se často nejdříve válčí a až teprve potom jedná), takže pokud napíšu, že situace je dnes poměrně bezpečná, za půl roku to může být úplně jinak. U hodnocení bezpečí na cesty budu používat hodnocení jako ve škole 1 až 5. Příkladem relativního bezpečí budiž Eritrea versus Etiopie - po delší době míru se během 2-3 měsíců pustili země znovu do sebe a nebýt kontroly OSN na hranicích, nepochybně by se již válčilo... Proto silně doporučuji před plánováním cesty ověřit bezpečnostní situaci, např. na ministerstvu zahraničních věcí či raději přímo na ambasádě dané země. Například, když jsme měli jet do Zimbabwe, na stránkách mzv nebylo žádné upozornění, ale když jsme volali na zastupitelství v Harare, bylo nám řečeno, že je dost chaos, není to nic moc a v obchodech je pouze kečup... Pro maximální zážitky v každé zemi samozřejmě doporučuji jet bez cestovní kanceláře, většinou to není tak těžké jak se může zdát - ale to je přirozeně na zvážení každého z vás... A co je vlastně na té Africe tak speciálního? Ono to nelze jakoby slovy popsat. Ale je to kontinent, který vás nenechá chladným - buď to tam budete nenávidět nebo milovat, nic mezitím. A to se mi na tom líbí :-).

Algeria (Alžírsko)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1962
•Zajímavosti: Metropole Alžír, zničené město Djémila, pouštní město Tamanrasset, římské ruiny Tipasa, saharské pohoří Ahaggar, malby u Tassili N’Adždžer, oáza Ghardája
•Shrnutí: Pro mě jeden čas žhavý kandidat na (po Sýrii) další cestu pouští, spolu s dobrým jídlem, historií a horkým sluníčkem. Informací je bohužel dost poskrovnu, takže plánovat sem cestu není nejjednodušší, ale určitě se to dá, navíc bezpečnostní situace se rapidně zlepšila a zlepšuje. Řekl bych, že tahle země má na to se po nepokojích v sousedních zemích stát mnohem oblíbenější než dosud.
•Zajímavý odkaz: http://www.doalzirska.cz

Angola (Angola)
     
•Bezpečnost: 4 (velká neznámá, byť po skončení války už to není neprůchodné)
•Kolonizovalo: Portugalsko do 1961
•Zajímavosti: Přírodní rezervace Kissama, pláže v Namibe, sopečná trhlina Tunda-Vala, vodopády Ruacana
•Shrnutí: Hmmm, kandidát na jednu z nejzničenějších zemí světa. Nekonečné sváry a válka mají za násladek například to, že v podstatě všechen život divoké zvěře (sloni apod.) byl vyhuben. Na druhou stranu jsem četl nějaký rozhovor s člověkem, co projel Afriku na kole, a ten Angolu považoval za nějkrásnější ze všech navštívených zemí, i díky místním. Tak nezbývá, než se přesvědčit na vlastní oči, i když já to tedy zatím dělat nebudu :).
•Zajímavý odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/angola/angola-zeme-plna-kontrastu

Benin (Benin)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Prastará metropole Abomey, posvátný háj Ouidah, národní park Pendjari
•Shrnutí: Ou jé, Benin, kolébka voodoo. Sem jsem chtěl jet tolikrát, že už to ani nespočítám. Nikdy k tomu ale nedošlo, proč? Sám nevím, ale Benin mi připadal jako hodně zajímavá země jakoby pod povrchem, ale zase téměř nezajímavá, pokud bych tam měl vzít třeba slečnu spolucestující (byť samozřejmě záleží na povaze). Jinak země je to relativně malá a tak se často dává spolu se sousední Ghanou či Togem. Znalost francoužštiny velkou výhodou!
•Zajímavý odkaz: http://www.danytravel.cz/cestopisy/ghana-togo-benin, http://www.asmat.cz/scripts/clanek.php?Clanek=119-tajemny-benin-aneb-kratke-predstaveni-zeme

Botswana (Botswana)
     
•Bezpečnost: 1 (zemi lze považovat za velmi bezpečnou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1966
•Zajímavosti: Chobe National Park, Okawango delta, poušť Kalahari, jeskynní komplex Gcwihaba
•Shrnutí: Bezpochyby překrásná a pohodová země, ve které toho lze vidět hódně moc. Pro někoho mohou být nevýhodou relativně vysoké ceny ubytování, ale určitě to stojí za to. Jako jedna z mála afrických zemí je už po dlouhou dobu politicky hodně stabilní!
•Zajímavý odkaz: http://www.neposedime.cz/index.php/ze-sveta/namibie-botswana-a-zimbabwe

Burkina Faso (Burkina Faso)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Mešity ve městě Bani, městečko Bobo-Dioulasso, krajina Sindou Peaks
•Shrnutí: Zajímavá směsice kultur západní Afriky, muslimové a animisté, pouště na severu a zeleň na jihu, různé etnické skupiny...
•Zajímavý odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/burkina-faso/zapadni-afrikou-burkina-faso

Burundi (Burundi)
     
•Bezpečnost: 4 (Nevím :)
•Kolonizovala: Belgie do 1960
•Zajímavosti: Národní pak Kibira a Ijenda, jezero Tanganika, místo La Pierre De Livingstone et Stanely, tedy místo, kde údajně padla legendární věta "Doktor Livingstone, nemýlím-li se?"
•Shrnutí: Malinká, na první pohled sympatická zemička, jen škoda, že situace pro turismus se zdá být stále docela napjatá a nevábná, ale pro dobrodruhy, proč ne. Má ale trochu smůlu, že ve svém okolí je tolik dalších nádherných zemí, jako Tanzánie, Rwanda, Uganda.
•Zajímavý odkaz: http://burundi-in-news.blogspot.com

Cameroon (Kamerun)
     
•Bezpečnost: Nevím :)
•Kolonizovalo: Německo do 1955
•Zajímavosti: Hora Kamerun, trhy ve městě Foumban, národní park Waza, vodopády Mectchie, skvělé pěší tůry
•Shrnutí: Originální hudební žánry, skvělé jídlo, možnosti zajímavých pěších túr, pygmejové a domorodá "království", to zní docela zajímavě, ne? :-)
•Zajímavý odkaz: http://www.lideazeme.cz/clanek/operene-poklady

Cape Verde (Kapverdy)
     
•Bezpečnost: 1 (zemi lze považovat za velmi bezpečnou)
•Kolonizovalo: Portugalsko do 1975
•Zajímavosti: Ostrov Santo Antao, pestrobarevný festival Mardi Gras, činná sopka Mount Fogo, mořské dobrůtky
•Shrnutí: Ach, Kapverdy. Při myšlence sem vyrazit se mi vždycky tají dech, protože odsud pochází božská zpěvačka Cesaria Evora (která vždycky zpívá naboso), také bezpochyby nádherné pláže a vůbec celé ostrovy, a nepochybuji, že místní budou velice zajímaví a sympatičtí. Tak třeba to jednou vyjde, znalost Portugalštiny výhodou :-).
•Zajímavý odkaz: http://kapverdy.cestovanie.biz

Central African Republic (Středoafrická republika)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou, byť mírně chaotickou a nevyvinutou)
•Kolonizovala: Francie do 1958
•Zajímavosti: Rezervace Manovo-Gounda St. Floris a Bamingui-Bangoranvodopády Boali, gorily nížinné, sloni pralesní
•Shrnutí: Středoafrická republika je skvělá volba, pokud chcete zažít opravdové africké dobrodružství a nechcete to šíleného Konga anebo těžce dostupného Gabonu. Tato zemička sice nebude o nic méně dostupnější, ale pomalinku a pionýrsky, ale jistě, zde vzniká podhoubí (rozuměj ubytování a infrastruktura) pro pralesní safari.
•Zajímavý odkaz: http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=7707:u-cisae-kanibala&catid=10:cestopis&Itemid=4

Chad (Čad)
     
•Bezpečnost: 4 (nevím :)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Národní park Zakoumi, hlavní město N'djamena, poušť Sahara
•Shrnutí: Docela velká neznámá, nicméně absence téměř jakékoli infrastruktury činí tuto zemi v podstatě nenavštívitelnou.
•Zajímavý odkaz: http://www.lideazeme.cz/clanek/nebojte-se-cadu

Comoros & Mayotte (Komory a Mayotte)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1975
•Zajímavosti: Korálové útesy u Chiroroni, paláce u města Hari ya Moudji, ostrov Anjouan
•Shrnutí: Další z krásného světa vodních království, kde právě voda a co je v ní hraje prim a je víceméně důvod návštěvy těchto ostrovů.
•Zajímavý odkaz: http://komory.svetadily.cz/clanky/Komory

Congo (Kongo)
     
•Bezpečnost: 3 (nevím)
•Kolonizovala: Francie do 1965
•Zajímavosti: Národní park Odzala, gorily, šimpanzy, sloni
•Shrnutí: Pro mě velká neznámá, zkusím doplnit později...
•Užitečný odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/kongo

Democratic Republic of Congo (Demokratická Republika Kongo)
     
•Bezpečnost: 4 (zemi lze považovat za poměrně nebezpečnou)
•Kolonizovala: Belgie do 1962
•Zajímavosti: Šimpanzi bonobo v Chutes de Lukia, gorily nížinné i horské, pygmejové
•Shrnutí: Srdce temnoty. Pro mě nejtemnější africká země, přesto skrývající jistě mnohé přírodní krásy. Jednou jsem měl už i vízum a bylo těsně před odjezdem sem, ale pak se to nechalo být a nyní vím, že to tak mělo být a nikdy se sem už asi nepodívám. Ale nikdy neříkej nikdy, já vím :).
•Zajímavý odkaz: http://www.lideazeme.cz/clanek/a-dabel-vstoupil-do-konga

Djibouti (Džibuti)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1977
•Zajímavosti: Solné jezero Assal, měsíční krajina okolo jezera Abe, národní park Foret du Day, nomádi a pouště, zajímavé pobřeží Rudého moře
•Shrnutí: Djibu-co? Djibuti je zvláštní země a také docela velká neznámá. Někde jsem četl, že je to velice zajímavá a do sebe uzavřená země, jinde naopak, že tato země nemá co nabídnout. Dovedu si představit, že až bude pár dní volna, vezmu přítelkyni (až zase bude :) a zaletíme se sem na týden dva podívat, vlastně proč ne. Pokud máte s touto zemí osobní zkušenost, prosím podělte se dole v komentářích.
•Zajímavý odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/dzibuti/mesta-plaze

Egypt (Egypt)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1954
•Zajímavosti: Pyramidy, Nil, Rudé moře, ...
•Shrnutí: No tak co napsat o Egyptu, že. Od rozluštění hieroglyfů jedna z nejnavštěvovanějších zemí a myslím, že i přes aktuální politické problémy tomu tak bude i nadále. Mě osobně docela zajímá nejjižnější část či Marsa Aslam, ale jen bůh Ra ví, kdy se tam podívám.
•Zajímavý odkaz: http://exotickecestovani.cz/cestopisy/egypt

Equatorial Guinea (Rovníková Guinea)
     
•Bezpečnost: 3 (nevím)
•Kolonizovalo: Španělsko do 1959
•Zajímavosti: Národní park Monte Alen, liduprázdné pláže, pestrobarevná tržiště ve městě Malabo, podomácku vyráběné palmové víno :)
•Shrnutí: Tahle země je pro mě další větší neznámá. Ale vím, že sem se asi nepodívám nikdy, protože to už bych radši zabrousil o pár set kilometrů níže, do Gabonu.
•Zajímavý odkaz: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/afrika/rovnikova_guinea

Eritrea (Eritrea)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou, mimo hranic s Etiopií)
•Kolonizovala: Itálie do 1936
•Zajímavosti: Úchvatné hlavní město Asmara, izolované pravoslavné kláštery (kam třeba nemohou vstoupit ženy), Keren, Massawa
•Shrnutí: Eritrea mě docela láká už delší dobu a zrovna u téhle zemičky jsem si skoro jistý, že se sem jednou podívám. Láká mě ta neprobádanost, hlavní město Asmara, které je celé v italksém koloniálním stylu (něco jako film z budoucnosti, který se ale natočil v minulosti) s mnoha kavárnami, plus kousek Rudého moře. Jen to celé podle všech popisů, co jsem našel, vypadá prostě malinko bezútěšně, tak uvidíme pokud uvidíme :).
•Zajímavý odkaz: http://www.eritrea.be

Ethiopia (Etiopie)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou, mimo hranic s Eritreou)
•Kolonizoval: Nikdo
•Zajímavosti: Chrámy v Lalibele, Aksum, jezero Tana, pohoří Simien
•Shrnutí: Jediná africká země, která unikla kolonialismu! Bezpochyby zajímavá země, která zase nabízí úplně jiný africký pohled. Fascinující kmeny na jihu země určitě též stojí za to navštívit.
•Zajímavý odkaz: http://exotickecestovani.cz/cestopis-etiopie, http://toulavy-boty.wz.cz/etiopie/etiopie.html

Gabon (Gabon)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1962
•Zajímavosti: Surfující hroši ve vlnách na pobřeží, gorily nížinné a sloni pralesní, národní park Lope, Loango a Ivindo
•Shrnutí: Poslední africký ráj, velké dobrodružství a unikátní svět zvířat, plus super tropické ostrovy Sao Tomé & Principle. Docela obtížné putování krajinou a prý ne zrovna nejpříjemnější obyvatelé činí návštěvu trochu složitější, ale myslím, že ne neuskutečnitelnou. Spousta věcí v životě by se ale měla dělat v ten pravý čas, aby bylo dosaženo toho nejlepšího výsledku. Já si to tak zcela nemyslím, ale něco na tom bude a pravdou je, že ten nejlepší čas pro návštěvu Gabonu a všech věcí okolo jsem z osobních důvodů jaksi propásl, přesto ale budu na Gabon vždycky vzpomínat s hlubokou vášní a láskou.
•Zajímavý odkaz: http://www.africas-eden.com

Gambia (Gambie)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1965
•Zajímavosti: Koloniální architektura a poklidné tempo města Banjul, pláže v oblasti Serekunda (to jsem si nevymyslel :), přírodní rezervace Abuko
•Shrnutí: Menší bratr sousedního Senegalu. Cestu sem a do Senegalu vidím jako docela jednoduchou a přitom vděčnou. Jeden z mých vřelých tipů na návštěvu západní Afriky. Jen pro zajímavost, představte si, že v Gambii je zakázáno pískat si po setmění!
•Zajímavý odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/gambie/gambie-nejmensi-stat-afriky-jaroslav-derka-8-6-2007

Ghana (Ghana)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1957
•Zajímavosti: Hlavní město Accra, pevnosti na pobřeží okolo Cape Coast, divoké pláže, příjemní lidé
•Shrnutí: Ghana je pohodová země. Tedy ne, že by byla ultraklidná a rozvážná, to spíš naopak, ale tak nějak mi přijde sympatická. Za 6 hodin z Evropy jste tam letadlem, v celoročním příjemném počasí, u moře, se zajímavou historií, týkající se otrokářství, takže vlastně proč ne, proč se nesebrat a na týden dva si tam nezaletět?
•Zajímavý odkaz: http://ecesty.cz/zeme/afrika/ghana

Guinea (Guinea)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1959
•Zajímavosti: Skvělé pěší túry v kopcích Futa Džalon, velké divoké trhy ve městě Guéckédou, mešity v Kankanu, vodopády Bridal Falls, pláže u Cape Verga
•Shrnutí: O téhle zemičce zatím nevím skoro nic :), časem snad doplním.
•Zajímavý odkaz: http://www.lideazeme.cz/clanek/na-samote-v-africe

Guinea-Bissau (Guinea-Bissau)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovalo: Portugalsko do 1974
•Zajímavosti: Zajímavé souostroví Bijagos, pralesy na jihu země, portugalský koloniální styl
•Shrnutí: O téhle zemičce už nevím vůbec nic :), časem snad doplním.
•Zajímavý odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/guinea-bissau/mesta-a-priroda

Ivory Coast (Pobřeží Slonoviny)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Mešity postavené z cihel a bláta, koloniální architektura ve městě Grand Bassam, pláže v těsné blízkosti deštného pralesa, hroši a šimpanzy v parku de Tai
•Shrnutí: Úžasný název země, nemyslíte? Mě už od mala v hlavě evokoval různé představy, ale jaká je skutečnost? Je to přesně ta země, která mě trochu láká, ale zase ne tolik, abych zosnoval a naplánoval sem cestu. V těsné blízkosti pořád čeká mnoho jiných, dle mého názoru zajímavějších zemí.
•Zajímavý odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/pobrezi-slonoviny/zajimavosti

Kenya (Keňa)
     
•Bezpečnost: 1 (zemi lze považovat za velmi bezpečnou a turismu otevřenou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1963
•Zajímavosti: Národní parky Tsavo a Masai Mara, mount Kenya, města Nairobi a Mombasa, Viktoriino jezero, Masajové, krásné pláže na východě země
•Shrnutí: Úchvatná země plná přírodních krás, jedna z nejoblíbenějších z celé Afriky. Mezinárodní letiště v Nairobi je i důležitá křižovatka letů do jiných afrických zemí. Stabilní a bezproblémová, byť trošku přeplněná.
•Zajímavý odkaz: http://kenya2004.blacksuns.net, http://www.turistika.cz/cestopisy/vystup-na-mount-kenya-druhou-nejvyssi-horu-afriky

Lesotho (Lesoto)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1966
•Zajímavosti: Dračí hory, domorodé osady
•Shrnutí: Malá zemička, ležící na území Jihoafrické republiky, vyznačující se divokou přírodou a sveřepým obyvatelstvem
•Zajímavý odkaz: http://marekdvorak.blog.cz/1012/lesotho-a-drakensberg-cestopisne-resty-i

Liberia (Libérie)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizoval: Nikdo
•Zajímavosti: Zakrslý hrošík liberijský, deštné pralesy, diamanty
•Shrnutí: Divoká a bouřlivá země, kam se osobně asi dvakrát nepohrnu, ale pro nějakou crazy dobrodružnou povahu vlastně proč ne. Myslím si, že se tam může zažít vlastně skoro všechno, kromě klidu.
•Zajímavý odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/liberie/mesta-a-priroda-42

Libya (Libye)
     
•Bezpečnost: 5 (zemi lze aktuálně považovat za nebezpečnou)
•Kolonizovala: Itálie do 1943
•Zajímavosti: Hlavní město Tripolis, trhy v přístavu Benghází, římské památky u Leptis Manga, pohoří Džebel Achdar, Sahara a tuaregové
•Shrnutí: Za normální situace jistě velice zajímavá země, ovšem na příval turistů si bude muset asi ještě dlouho počkat...
•Zajímavý odkaz: http://www.lideazeme.cz/clanek/mlceni-pouste

Madagascar (Madagaskar)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Mnoho endemických druhů zvířat, lemuři a chameleoni, přírodní rezervace Montagne d'Ambre a Ranomafana, krásné pláže
•Shrnutí: Velice zajímavá země, která prostě vypadá úchvatně, sympaticky a pohodově. Takže kdy jet, když ne teď? Hned jak to jen bude možné :).
•Zajímavý odkaz: http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=127%3Amadagaskar-ohroene-bohatstvi&Itemid=4, http://digiarena.e15.cz/madagaskarskou-divocinou-cestopis_2

Malawi (Malawi)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1953
•Zajímavosti: Jezero Malawi
•Shrnutí: Malá zemička, jejíž dominantou je právě překrásné jezero Malawi, u kterého to vypadá, jak někde u Indického oceánu, jen škoda té Blihrazie :). Jednoduše zkombinovatelné např. se Zambií. Pro zajímavost, prý je tam dovoleno jezdit zlitej, potkat alkoholika na cestě za volantem (stejně jako potkat doma v kuchyni :) je nic moc, tak pozor na to.
•Užitečný odkaz: http://www.cestynakole.cz/cestopisy/malawi-2003

Mali (Mali)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Timbuktu, trhy v Bamaku, lidé a architektura
•Shrnutí: Velice zajímavá země, která, věřím, zůstane v cestovateli ještě dlouho po návratu domů. Zahrnuje v sobě spoustu pro mě opravdu fascinujících míst a zážitků, takže se nemůžu dočkat, až shlédnu Timbuktu na vlastní oči.
•Zajímavý odkaz: http://www.cesta-za-tuaregy.estranky.cz/clanky/mali.html, http://www.kasp.cz/cestopisy/mali.html

Mauritania (Mauritánie)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Sahara, trosky mněsta Koumbi Saleh, islámské město Chinguetti, rybí trh v Port de Peche, staré město Ouadane
•Shrnutí: Další z pouštních zemí a poměrně špatná infrastruktura, rozlehost a prázdnota, ale to může svým způsobem spoustu lidí i lákat. Mě osobně zajímavá docela připadá, ale jestli se tam někdy pdívám? Spíš ne :). Pro zajímavost, jezdí tam prý nejpomalejší a nejprašnější vlak na světě.
•Zajímavý odkaz: http://www.lideazeme.cz/clanek/walata-v-pousti-ztracena, http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=185%3Amauritanie-zem-v-dunach&Itemid=4

Mauritius (Mauritius)
     
•Bezpečnost: 1 (zemi lze považovat za velmi bezpečnou a turismu otevřenou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1959
•Zajímavosti: Pláže :)
•Shrnutí: Pláže, teplá voda, vodní sporty, pláže, sem tam výlet, pláže
•Užitečný odkaz: http://www.povlastniose.eu/2006-mauricius/informace

Morocco (Maroko)
     
•Bezpečnost: 1 (zemi lze považovat za velmi bezpečnou a turismu otevřenou)
•Kolonizovala: Francie do 1956
•Zajímavosti: Marrakéš, Fes, pohoří Atlas, barevné trhy a jídlo
•Shrnutí: Maroko je dobře známé a relativně jednoduché na cestování, považuju ho za docela pohodový výlet.
•Užitečný odkaz: http://maroko.orbion.cz/cestopisy/?id=4256

Mozambique (Mosambik)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovalo: Portugalsko do 1975
•Zajímavosti: Bazaruto, Mozambique Island, Národní park Niassa a Gorongosa
•Shrnutí: Přes 2500 km bělostných překrásných pláží a fantastické příležitosti pro potápění, portugalský kolonialismus, neskutečně špatná infrastruktura. Volba je na vás :), ale pro mě je Mozambik už předlouho v hledáčku.
•Užitečný odkaz: http://marekdvorak.blog.cz/rubrika/mozambik, http://mosambik.orbion.cz/cestopisy/jak-do-mozambiqu-3479/?contributions-parentId=28451294

Namibia (Namibie)
     
•Bezpečnost: 1 (zemi lze považovat za velmi bezpečnou a turismu otevřenou)
•Kolonizovalo: Německo do 1949
•Zajímavosti: Národní park Etosha, pouštní údolí Sossusvlei, Pobřeží kostlivců (staré uvízlé lodě), německý kolonialismus
•Shrnutí: Velmi bezpečná a přívětivá země, hlavně pro obdivovatele krásných písečných dun. Spousta příležitostí k ubytování, a vůbec, prostě pohodová země, kterou by měl zvládnout každý.
•Užitečný odkaz: http://namibie.orbion.cz/cestopisy/autem-napric-namibii-2271

Niger (Niger)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Města a tryhy Zinder a Agadez, národní park "W", pohoří Air, pouštní kočovníci
•Shrnutí: Když do Nigeru, tak hlavně, hlavně v době konání oslav ramadánu, kdy se muži různě malují a pitvoří a bizarně smějí a tím i mimo jiné ohromují ženy, což je pro evropana bezpochyby hodně zajímavé.
•Užitečný odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/niger/zajimavosti

Nigeria (Nigérie)
     
•Bezpečnost: 3 (nevím)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Chaos, národní park Yankari, starověké město Kano, delta řeky Niger, spammeři
•Shrnutí: Země s ponurou minulostí, ale bohužel se zdá i součastností a budoucností...
•Užitečný odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/nigerie

Reunion (Reunion)
     
•Bezpečnost: 1 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Belgie do 1962
•Zajímavosti: Pláže, hory ve vnitrozemí, sopky, kuchyně ovlivěná Francií
•Shrnutí: Wow, Reunion mě láká hodně. Krásné pláže, šťavnatě zelené vnitrozemí a hory, činné sopky, super kuchyně... Může člověk chtít ještě něco víc? :-)
•Užitečný odkaz: http://www.tamazasezpatky.cz/cestopis/reunion.htm

Rwanda (Rwanda)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Belgie do 1962
•Zajímavosti: Pláže, hory ve vnitrozemí, sopky, kuchyně ovlivěná Francií
•Shrnutí: Wow, Reunion mě láká hodně. Krásné pláže, šťavnatě zelené vnitrozemí a hory, činné sopky, super kuchyně... Může být něco ještě lepšího? :-)
•Užitečný odkaz: http://www.michalhoracek.cz/cestopisy/krasa-a-bolest-rwanda

Senegal (Senegal)
     
•Bezpečnost: 1 (zemi lze považovat za velmi bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Ostrov St. Luis, národní park Langue de Barbarie, delta řeky Siné-Saloum, Ile de Gorée
•Shrnutí: Větší bratr sousední Gambie. Cestu sem vidím jako jednoduchou a přitom vděčnou a jeden z mých vřelých tipů na návštěvu západní Afriky.
•Užitečný odkaz: http://ind.xf.cz/africa/senegal-2002-11/senegal-cestopis.htm

Sierra Leone (Sierra Leone)
     
•Bezpečnost: 4 (země je velmi nestabilní)
•Kolonizovala: Velká Británie 1961
•Zajímavosti: Krásné pláže, národní park Outamba-Kilimi, diamanty, přátelští obyvatelé
•Shrnutí: Výborné možnosti pro potápění, možnost pozorování želv, pokoupáníčko :)
•Užitečný odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/sierra-leone, http://cestovani.lidovky.cz/sierra-leone-otevirani-zbidacene-zeme-dx0-/aktuality.asp?c=A110426_093525_aktuality_pks

Somalia (Somálsko)
     
•Bezpečnost: 5 (zemi lze považovat za extrémně nebezpečnou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1930
•Zajímavosti: -
•Shrnutí: -
•Užitečný odkaz: http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/afrika/somalsko

South Africa (Jihoafrická Republika)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovalo: Nizozemsko a Velká Británie do 1961
•Zajímavosti: Cape Town, Národní pak Kruger, Garden Route, Vinice
•Shrnutí: Obrovský výber zůného typu ubytování (spaní ve stromech, v domcích po kolonizaci, na vinicích, atd). Pohodové cestování, byť někde to může být celkem o hubu (Johannesburg).
•Užitečný odkaz: http://peterka-foto.cz/jihoafricka-republika-cestopis.php

South Sudan (Jižní Súdán)
     
•Bezpečnost: 5 (zemi lze považovat za nebezpečnou)
•Kolonizoval: Nikdo
•Zajímavosti: -
•Shrnutí: Nově země, která po problémech vznikla odtržením se od Súdánu
•Užitečný odkaz: http://marekdvorak.blog.cz/rubrika/jizni-sudan-a-okoli

Sudan (Súdán)
     
•Bezpečnost: 5 (zemi lze považovat za nebezpečnou)
•Kolonizoval: Nikdo
•Zajímavosti: Modrý i Bílý Nil, pyramidy, velbloudí trhy v Omdurmanu, zříceniny opuštěného města Sawákin
•Shrnutí: Pro mě velká neznámá, zkusím doplnit později.
•Užitečný odkaz: http://www.cestovatel.cz/clanky/sudan-vyprahla-zem-krasnych-dusi

Swaziland (Svazijsko)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1963
•Zajímavosti: Rezervace Mlilwane, Národní park Hlane, zajímavé kulturní příležitosti mimo města
•Shrnutí: Malá zemička, která je obklopena Jižní Afrikou a která má dozajista svůj vlastní ráz a charakter. Jedná se o malou zemi, kde cestovat je jednoduché a rychlé.
•Užitečný odkaz: http://marekdvorak.blog.cz/rubrika/svazijsko

Tanzania (Tanzánie)
     
•Bezpečnost: 1 (zemi lze považovat za velmi bezpečnou a turismu otevřenou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1961
•Zajímavosti: Národní park Serengeti, Ngorongoro, Kilimandžáro či hora Meru, jezero Manyara, jezero Tanganika, Viktoriino jezero, Masajové, město Dar Es Salaam a samozřejmě překrásné pláže Zanzibaru a kamenné městečko Stone Town
•Shrnutí: Naprosto úžasná země, která dovede nabídnout mnohé. Oproti Keni méně rozvinutá infrastruktura (a tím pádem i méně turismu), pro někoho plus, pro někoho mínus. Když tak o tom přemýšlím, myslím si, je tato země je jedna z těch afrických nej.
•Užitečný odkaz: http://www.kalerta.com/item/4 (pouze Zanzibar), http://www.tereza-cestovani.estranky.cz/clanky/cestopis-tanzanie/cestopis-tanzanie.html

Togo (Togo)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1960
•Zajímavosti: Krajina Kpalimé, údolí Tamberne, velké trhy v Lomé
•Shrnutí: O téhle mini zemičce nevím moc, zkusím doplnit později.
•Užitečný odkaz: http://www.danytravel.cz/cestopisy/ghana-togo-benin

Tunisia (Tunisko)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou)
•Kolonizovala: Francie do 1955
•Zajímavosti: Historické město Kartágo, Sahara, oázy
•Shrnutí: Hodně navštěvovaná a bezproblémová země. Mám s ní jen trošku problém toho typu, že například v porovnání s Egyptem, Alžírskem či Líbyí se mi tu nezdá mnoho věci k vidění, ale to je jen subjektivní dojem. Na druhou stranu, proč ne :).
•Užitečný odkaz: http://tunisko.pavelj.cz

Uganda (Uganda)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou mimo severních a severovýchodních horských oblastí)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1949
•Zajímavosti: vesnička Jinja Nile (zde pramení Nil!), Viktoriino jezero, Bwindi National Park (pozorování horských goril), Queen Elizabeth National Park, Murchison Falls, rafting na Nilu, Kibale National Park (pozorování šimpanzů)
•Shrnutí: Zajímavá a v současnosti turisticky se rozvíjející země, která by měla uspokojit jak náročné, tak i méně náročnější cestovatele. Je zde i mnoho odlehlých oblastí, kde se jiný běloch jen velmi těžko hledá a domorodci jsou poctěni návštěvou jejich vesnice! To stojí za zkoušku, ale hlavně kvůli gorilám.
•Užitečný odkaz: http://www.kalerta.com/item/21

Zambia (Zambie)
     
•Bezpečnost: 2 (zemi lze považovat za bezpečnou)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1964
•Zajímavosti: Viktoriiny vodopády, Národní park Luangwa, Národní park Lower Zambezi, Národní park Kafue
•Shrnutí: Mnohými je tato země popisovaná jako ta "pravá Afrika" s obrovskými plochami v početných národních parcích, kde vzniklo tzv. walking safari, tedy mnohem dobrodružnější safari po svých, bez aut.
•Užitečný odkaz: http://www.kalerta.com/item/37

Zimbabwe (Zimbabwe)
     
•Bezpečnost: 3 (zemi lze považovat za relativně bezpečnou, ale je v naprosté ekonomické krizi)
•Kolonizovala: Velká Británie do 1965
•Zajímavosti: Viktoriiny vodopády (hezčí pohled), Národní park z jiného světa Hwange, Národní park Mana Pools, jezero Kariba
•Shrnutí: Zimbabwe je překrásná země, s vynikající infrastrukturou, s pravou africkou divočinou a až skoro mystickou tajemnou atmosférou. Zatím asi nejhezčí africká země, kterou jsem měl tu čest navštívit, byť bohužel v současnosti extrémně nestabilní a víceméně i nebezpečná.
•Užitečný odkaz: http://www.kalerta.com/item/37

A na závěr udělám takové osobní shrnutí toho, co podle mě opravdu stojí za to, vždy tři nej země podle tématu:

Safari
1. Tanzanie
2. Zambie
3. Keňa

Džungle
1. Uganda
2. Rwanda
3. Gabon

Poušť
1. Namibie
2. Maroko
3. Egypt

Pláže
1. Zanzibar
2. Mozambik
3. Kapverdy

Hory
1. Tanzanie a Kilimandžáro nebo Meru
2. Maroko a pohoří Atlas
3. Kamerun a mount Kamerun :)

Treking
1. Zimbabwe a Chimanimani
2. Uganda a měsíční hory
3. ???

Řeka
1. Zimbabwe a Mana Pools, případně Zambie a Lower Zambezi Park
2. Kongo a řeka Kongo
3. Egypt a Nil

Lidé
1. Ghana
2. Senegal
3. Benin

Unikátní
1. Madagaskar (Lemuři :)
2. Etiopie (jako jediná země celé afriky nikdy nebyla kolonizovaná)
3. ???

Cesty s dětmi
1. Keňa (jednoduchost cestování, dostupnost, všeobecně vřelost lidí)
2. Tanzanie (podobné jako u Keni, jen je trošičku horší dostupnost)
3. Mosambik a pláže (dle časopisu African Magazine je plážová dovolená na Mosambiku pro děti hodně super, sbírání mušlí, klidná voda bez vln atd. a není důvod tomu nevěřit. Až to odskouším na vlastní kůži (jakože to určitě někdy odskouším :), určitě se o tom dozvíte. Zajímavý odkaz na toto téma: http://www.cestujemesdetmi.cz

A na závěr, kam a proč bych nejradši vyrazil já osobně?
1. Tanzánie (let balónem na safari, Mahale mountains a šimpanzové, možná i zdolat Kilimandžáro nebo horu Meru)
2. Mozambik (nekonečné kilometry překrásných prázdných pláží, Mozambique Island)
3. Rwanda (Horské gorily, ou jé!)

Šťastnou cestu!]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=143 Mon, 2 Jan 2012 19:18:58 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=135 Už několik let odebírám anglický časopis o cestování s názvem Wanderlust. Podle mě je to ten nejlepší časák, který v této kategorii můžete najít a je z něj zcela jasně cítit, že ho nedělají univerzální novináři, kteří se k tématu cestování dostali náhodou, ale lidé, kteří prostě vědí o čem píší. A myslím, že většinou i rádi. Vychází jednou za dva měsíce a v každém čísle jsou jedno dvě hlavní témata, věnovaná konkrétním zemím, situacím, prostě něčemu zajímavému. Plus pár dalších článků nejen o zemích, tipů, rad, moc hezkých fotek a tak dále. A snaží se dodat i jakousi přidanou hodnotu, kterou běžně v článcích na internetu nenajdete.Pokud vám angličtina nevadí, berte to tedy jako tip a rozhodně ho zkuste! Jejich stránky jsou tady, informace o předplatném jsou tady a získat předplatné je jednoduché. Na obsah aktuálního čísla zase můžete mrknout tady. Třeba zrovna v tomto čísle je hlavní téma o místech, kde si můžete prodloužit léto (tedy velmi záslužné téma! :) a velké články o Kyotu v Japonsku, Acehu v Indonesii, Laponsku, Argentině a Swazijsku. V minulém čísle zas bylo hlavní téma 100 nej dobrodružství, volených samotnými čtenáři. A jen tak mimochodem, výsledky: #100-4 viz časopis, #3 místo "Cesta do Timbuktu, Mali", #2 místo: "Horské gorily v Ugandě a Rwandě" a #1 místo, tadá: Galapágy...

Pokud bych ho měl porovnat s nějakými českými časopisy, nic moc mě nenapadá. Buď jsou tu drahé časopisy s kvalitním papírem a převzatými fotkami a texty, staženými odněkud z internetu, anebo zvláštně psané patvary a cestopisy, které snad ani nikoho nemohou bavit číst. Kdysi jsem se občas začetl do magazínu Koktejl, ale ten začal být postupem času tak moc vážný, seriózní a nepružný, až se z něj stala strašná nuda a vlastně ani nevím, jestli vůbec ještě vychází. No vidíte, takže jsem český ekvivalent ani nenašel :). Pokud o nějakém víte, hoďte to prosím do komentářů.

Ale proč o Wanderlustu vlastně píšu? Teď přichází ten nejlepší odstavec :). Totiž v každém čísle Wanderlustu jsou tzv. Exit interviews (neboli The world according to...), kde na poslední stránce jsou vždy třem různým lidem kladeny vždy ty stejné otázky (většinou první dotazovaná osoba je třeba autor průvodců, druhá osoba je nějaký extrémní typ, záchranář, výzkumník apod., a třetí osoba je vždycky malý (ale důležitý, přirozeně) řadový předplatitel Wanderlustu :). A bum! V aktuálním čísle 9-10/2011 je to moje maličkost! :-) Před pár měsíci mi přišel takový dotazník, jestli bych se chtěl jako předplatitel na Exit interviews podílet. Řekl jsem si proč ne a poctivě odeslal dvě varianty odpovědí a výsledek můžete vidět na naskenované stránce dole. Jen samozřejmě použili tu podle mě méně zábavnou variantu mých odpovědí, což nejvíc vidím u předposlední otázky, tedy jaké razítko bych nejraději v pase měl - odpověď jsem pojal jako takovou mini říkanku, která se i trochu rýmovala, ale oni vyzobli jen pár zemí, které moc nedávají smysl; ale čert to vem, stejně je to sranda.



    


]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=135 Wed, 14 Sep 2011 13:57:40 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=123 Rád bych využil trošku hluchého letně-podzimního místa, “between the trips and life“ a napadlo mě dokončit již delší dobu rozepsaný článek o deseti fotkách, spojené s cestováním, které mě asi nejvíce, nebo aspoň hodně, ovlivnily - takové lehčí počteníčko k ranní kávičce v práci :). A ke každé napíšu stručnější popis, co, jak, proč a tak dále. Nejde mi tu o umělecky či jinak kvalitní fotky, jako spíš o dokumentačky s něčím speciálním, které prostě něco daly, vzaly, přinesly, odnesly a jsou tak tím zajímavé... #1, KONGO - A začněme rovnou tou nej fotečkou. Asi nejhustší fotka, která mě v té době dostávala, i když jsem se jí zároveň i malinko bál. Ale ta syrovost a divokost místa, a zároveň poklidnost a nebojácnost té řeky a člunu, plus ta tajemnost okolí, v tom se odráží hodně z mého nitra (kam jen málo lidí dokáže proniknout a proto lidé, co mě neznají, nebo to neumí, mě mohou vidět všelijak :), no a tato jedna jediná fotka byla též důvodem, proč jsem se někdy v období února až dubna roku 2007 rozhodoval a chtěl jet s kamarádem na toto jistě jedinečné místo, k řece Kongo. Znova jsem si teď projížděl historii icq, co jsme si s ním o tomhle psali a je to sranda, fakt že jo, jak jsme se chtěli vrhnout do něčeho, co by se trochu dalo nazvat i pološílenstvím. I jsme si byli již nechat udělat víza (konžské velvyslanectví je kupodivu v Praze, nebo aspoň bylo), ale pak, pak z toho sešlo. Částečně kvůli stavu, ve kterém jsem se v té době nacházel (nic vážného, víc ale rozvíjet nebudu :), částečně v té době též trošku kvůli financím (nezdá se to, ale i do Konga těch peněz je pár potřeba, pro dva lidi vlastně pokročilá šestimístná cifra) a prostě tak nějak možná jsem se i bál, klidně to přiznám. Téměř za celou plánovanou cestu by nebyla k dispozici elektřina (jen částečně základní solární články např. na foťák), spalo by se v základních stanech a cestovalo by se skoro jen na podobné kanoi. Po příletu do Kinshasy byl plán přeletět malým letadýlkem někam do nitra Konga, do srdce temnoty, a pak děj se vůle boží :). Tuto cestu jsem tedy vzdal (a v současné době už tam ani nic neplánuji), ale tohoto rozhodnutí spíš nelituji, protože za pár měsíců se zas můj život pohnul úplně jiným směrem a bylo to docela fajn. A do nitra Afriky, byť ne tak šíleného, ale svým způsobem možná i zajímavějšího, jsem se vlastně podíval již za pár měsíců a nemohlo to dopadnout lépe. Přesto tato fotka v mé mysli zůstává a vzpomenu-li si na ní, mám k ní vztaženo hodně myšlenek a vzpomínek.

#2, PEACE & LOVE - Tahle fotka mi přijde fantastická. V tom, jak neskutečně pozitivní je. Tohle je pro mě dokonalá fotka lidí, místa, pocitu a ještě něčeho navíc... A když je vhodný moment (ten je často nejdůležitější, důležitější než skutek samotný), dovede člověka, co si ji prohlídne, nabít na dost dlouho - mě tedy určitě. Pochází z Ghany a co víc k ní říci ... mám k ní trochu osobnější emoce než k těm ostatním (v dobrém), nicméně to mi nebrání, snad stejně jako vám, v tom si užít tu překrásnou dětskou radost vlastně z ničeho... Tato fotka nejde popsat, ta se musí opravdu vidět, rozsvěcí životy vaše i těch druhých! O Ghaně se jinak říká, že je to nejvhodnější země západní Afriky pro lidi, co tam jedou poprvé. A angličtina, veselí lidé atd. tomu přirozeně pomáhají. Takže chcete-li zkusit navštívit západní Afriku, ale nejste si třeba jisti kde začít, tak honem do Ghany (a ti odvážnější i s bočním výletem třeba do Beninu :), veřím, že nebudete litovat. A pokud tam uvidíte něco podobného, jako na této fotce, věřím, že vás to projasní na hóóódně dlouho!

#3, SURFING HIPPO V GABONU – „Poslední africký ráj“, alespoň tak se této africké zemičce, Gabonu, přezdívá. Je tu k vidění strašně moc raritního ze života zvířat, možná až neskutečně. Na písečných plážích u Atlantického oceánu můžete narazit na tzv. surfující hrochy, tedy hroší týpky, kteří si jen tak surfují a blbnou ve vlnách, místo toho, aby nevrle postávali celý den a noc někde v bahnité říčce a rvali se o samice, a jsou vážně k popukání. Případně tam můžete vidět ve vlnách se oplachující slony, dál na moři zase jistě nádherné a majestátní velryby. Ve vnitrozemí pak pozorovat zlověstné slony pralesní, úžasné gorily nížinné, vzácné opice Mandril atd. atd. Gabon toho nabízí fakt dost, a vezmeme-li v potaz i dva krásné blízké ostrovy Sao Tomé & Principle, kam se často jezdí si po náročné gabonské cestě odpočinout, skoro není unikátnější volba... Problém je v tom, že cesta sem je nyní velice náročná. Ale vždycky to tak nebývalo! Jistou dobu tam fungoval lokální tour operator Operation-Loango / Africa’s Eden, který mohl pomoci s některými nutnými věcmi jako doprava, ubytování či průvodci (i když v extrémním případě to pořád jde, pronajmout si auto a spát v něm, ale do toho nejdu :), ten se ale po roztržce s místní armádou a její neochotou sdílet lokální letiště musel stáhnout, dočasně do Středoafrické Republiky. No škoda, převeliká! Gabon byl dokonce zcela vážně jedním z míst, kam jsem si (už před delší dobou) představoval něco jako případnou svatební cestu, to se pak ale změnilo jinam a i vyvíjelo jinak. Milé čtenářky, doufám, že je mezi vámi aspoň jedna, které toto místo na svatební cestu nepřijde divné a špatné, jinak bych asi od základu musel přehodnotit svůj pohled na tyto věci, život, vesmír a vůbec! :) I když samozřejmě, bylo to více než dva roky nazpět a mé myšlenky ohledně toho jsou teď už někde trochu jinde, tohle místo tak byla spíš ta pověstná mladická nerozvážná myšlenka :). Všeříkající krátké video, při kterém se mi trochu svírá má dobrodružně-romantická duše touhou, lze vidět třeba zde:




#4, ŠIMPANZI V TANZANII – Další fotka ze série okouzlujících, které vás jistým způsobem očarují :). A tato a pár podobných se mi líbí moc a ovlivnila mě v tom, že nechybělo mnoho a projela by se kvůli ní půlka či snad celá Tanzánie :). Totiž jde v podstatě o zkratku k návštěvě za šimpanzy, kteří žijí v národním parku Gombe Steam National Park v Mahale Mountains na severozápadě Tanzanie. Nelze se sem dostat v podstatě jinak, než malým letadýlkem a jsou tu snad jen dvě nebo tři pekelně drahé ubytování (jedním z těch nej je Greystoke Mahale). Ale co by člověk pro podobný moment v životě neudělal? Není to lepší, než si koupit třeba nová kola na auto nebo propít výplatu po hospodách? Jasně, že jo! Ale každý má volbu takovou, jakou on sám považuje za nejlepší, to je jasné. Ajaj, už jen když si teď projíždím stránky těch kempů v Mahale Mountains, když si prohlížím fotky brzkého rána, kdy se z kopců Mahale valí pára a mlha, když jen vidím fotky nám tak blízkých šimpanzů, nějak divně začínám nervóznět a skoro klepu do prohlížeče www.klm.com :-). Tak počkejte, v k-l-i-d-u zase prohlížeč zavřu a moc vám poděkuji za pochopení, že tento odstavec nemusí být delší nebo konkrétnější. Nicméně, jelikož jsem už jednou vše o cestě a pobytu zde dřív zjišťoval, tak budete-li chtít, klidně se ozvěte a rád poradím. Popravdě, tenhle odstavec je pro mě v současné době ten nejdojemnější a nejvíc vzrušující.

#5, GORILY V UGANDĚ A RWANDĚ - Čímž se po Mahale Mountains dostáváme oslím můstkem dále, a to k dalšímu titánovi ve světě zvířat, gorile. Tahle fotka či její variace jsou opravdu krásné, a při pozorném dívání se ukazují jakousi moudrou rozvážnost goril. Ne všichni lidé vědí, že gorila není ta zlá, krvežížnivá, agresivní bytost, jak to často může vypadat, nebo za jakou ji mnozí mohou považovat. A přitom to vše přesně může být člověk! Gorila je ráda, když za den pozře pár kg listí, když si mladí hrajou a blbnou tak, až válejí sudy pod stromy a vypadá to, jako by se chtěli zabít, jejich matky je po očku hlídají a přitom se cpou listím, a když samci dají najevo, kdo je tam vlastně ten hlavní. To je svět goril. Úžasně jednoduchý a obdivuhodný. Neříkám, že bych se zítra chtěl probudit jako gorila :), ale rozhodně říkám, že bych tento výjev zítra ráno vidět chtěl. A pozítří taky. A popozítří? Taky. Občas, sice zřídka, ale přece, si někdy říkám, jak je možné, že lidé jsou často bezdůvodně tak zlí, negativističtí, posměvační a často i ti, kterým jste třeba hodně věřili a důvěřovali? Já se třeba zrovna tomuhle neumím vůbec bránit a jen si říkám, čím to tak je a proč lidé takhle občas jednají, nemají to ty gorilky jednodušší? Ehm, ale asi nemají :). Gorila nemůže ignorovat třeba pytláky a že jich v té oblasti je mraky. Byť se z nich často stávají průvodci v daném parku, asi to patří k té kultuře. Sen, vidět tyto tvory naživo, jsem si splnil v roce 2006 cestou do Ugandy. A tam, v národním parku Bwindi, k "tomu" došlo. Pomalu jsme se uzounkou cestou v pralese blížili k jakési planince a mezi průvodci to začalo podivně šumět, takže mi to začínalo být jasné. Na té planince to nějak víc a víc šramotilo, pak jsme obešli poslední strom, a ... byly tam!!! Pár bezstarostně si hrajících mláďat a dvě nebo tři samice. A sotva jsme přišli blíž, jedno z mláďat se vyřítilo proti mě! Ani jsem nedutal, krve by se ve mně nedořezal a málem jsem umřel strachem a blahem zároveň. Ale gorilátko přiběhlo, vrazilo mi do kolena (chtělo si hrát), a když asi zjistilo, že bych sice velice rád, ale mám to od vedení národního parku zakázáno, odběhlo zase opodál. Když jsme se z treku navečer vrátili, jen tak jsem seděl na balkónku v chatce a stále dokola si prohlížel fotky ve foťáku a vzpomínal na to úžasné setkání třetího druhu, skoro jako kdyby to bylo před sto lety, přitom to bylo před sto minutami. Strašně rád bych si to aspoň ještě jednou v životě zopakoval, ta možnost tu stále je, dokonce i v jiné zemi než Uganda, ve Rwandě. Ale o Rwandě se dál rozepisovat nebudu, neboť k ní mám dosti složitý vztah, naznačený v odstavci z Gabonu. Ale ty dobrodružnější duše mezi vámi, nebojte se toho! Jak Uganda, tak i Rwanda se zdají být stabilní a co se gorilího turismu (uff, zní to hrozně, já vím), docela dobře zaběhlé, tak snad jen přes hodně vysoké ceny by to problém být vůbec nemusel.

#6, BHÚTÁN - To si jednou takhle letíme z nějaké cestičky či výletu a začnu si prohlížet propagační časák té letecké společnosti. A najednou se zarazím u nějakého rozhovoru a fotky, při které zůstanu pár minut úplně ohromený. Na té fotce je totiž něco neskutečně nádherného a mystického, a je to to, co můžete vidět na této fotce vedle. Tedy klášter Tiger’s Nest v Bhútánu. Bez mučení přiznávám, že jsem o tomhle místě, dokonce o téhle zemi, nevěděl vůbec nic. A to vlastně skoro ani to, že existuje. Což se, samozřejmě, po spatření této fotky razantně změnilo :). Když jsme pak byli někdy v roce 2009 na veletrhu knížek, koupil se tam i průvodce a já se jal ho trochu projet a zjistil překvapivé věci – turismus je v Bhútánu striktně pod kontrolou a nelze jet do země na vlastní triko a pěst, ale jen s tamní jakoby cestovkou, platíte tuším 300 USD/osoba za den a oni vám zařizují ubytování, stravu, průvodce, jednoduše to nejde jinak. Zní to dost odtažitě, ale věřím, že na tomto místě to je ok a zájem tam zajet pořád trvá. Byť po problémech s nadmořskou výškou v Ekvádoru ten zájem mírně ochabl, stále mám v mysli ten první moment, když jsem fotku Tygřího hnízda viděl a pamatuji si i to ohromení. A třeba se někdy tento podvědomý sen splní a do Tygřího hnízda se vydrápu po svých a uzřu tu nádheru, kterou tam mniši každý den zažívají, na vlastní oči.

#7, EKVADOR - A tím se dostávám ke zmiňovanému Ekvádoru. Někdy v roce 2010 jsme se rozhodovali, kam vyrazit a co tomu obětovat (čas vs peníze vs dovolená atd.), a vzhledem k určité situaci a souhře různých dalších nahodilostí, úspěšnému roku v práci apod., jsme se rozhodli, že vyrazíme tam, kam prostě budeme chtít a nebudem se omezovat ničím jiným, než tím jediným - zájmem. Nebudu to popisovat do detailů, ale bylo to prostě něco jako zatočení glóbusem a poté vyražením směrem k zabodnutému prstu :). Jen nebyl použitý glóbus, ale obrázková knížka s fotkami z celého světa. A právě tato fotka, foto tohoto srandovního, barevného vlaku (původně jsme si mysleli, že to je autobus!), který se nazývá Chiva Express, se nám tak líbil, že bylo rozhodnuto. Směr Ekvádor & Galapágy :). Paradoxní na tom je, že jsme tímto vlakem, který spojuje hlavní město Quito s jižními částmi země, nakonec ani nejeli a v současné době je snad i dokonce vyřazený z provozu či co. Rozhodně chci touto fotkou a tímto odstavcem říci něco ve smyslu "nebojte se jít za něčím, co se vám zalíbí, prostě jen tak. A i když to, kvůli čemu jste se rozhodli nakonec ani neuvidíte, potká vás tou cestou tolik jiných, skvělých věcí, že to stojí za to všechno". Nebo tak něco :-).

#8, KAMBODŽA A ANGKOR WAT – Kambodža, Angkor Wat a přilehlé chámy, prorostlé stromy a kořeny. Tuto fotku (či podobnou jak přes kopírák :) jsem poprvé viděl či zaznamenal někdy ve dvaceti letech, ale ihned mě velmi zaujala. Jenže, v té době jsem za sebou pořádně žádnou cestu ještě neměl a tak mi to spíš připomělo hrozně vzdálené a neskutečné místo, něco jako jinou planetu, ale ta starobylost a jakási moudrost toho místa na mě zcela jistě působila už tehdy. Když jsem se koncem roku 2005 rozhodoval, kam jet, tato fotka byla silným závažím na těch křehkých vahách, kdy se rozhodujete, kam a proč vlastně chcete vyrazit. Ano, když tak o tom přemýšlím, tahle fotka byla důvodem, proč jsem tam tehdy vyrazil a nikdy v životě toho nebudu litovat, Kambožda je úchvatná země a já tam dospěl k jistému duchovnímu uvolnění, dá-li se to tak říct. Ten čas, strávený tam, mi pomohl aspoň částečně si ujasnit, co v té době vlastně od života chci, to mi tam opravdu hodně dalo, jak si teď zpětně uvědomuji. A díky za to této krásné fotce! Myslím, že nikdy není pozdě, tak pokud vás tato země dosud míjela, vyražte co nejdříve! Je pohodová, bezproblémová, bezpečná.

#9, MANTA OBROVSKÁ V MOSAMBIKU - Živočichové Manta Ray (Manta obrovská) mě fascinují. Připadají mi jako staří, moudří obyvatelé jiného světa, kteří se sem víceméně náhodou přišli podělit s námi o všemožné znalosti... Když jsem byl před pár měsíci v Národním muzeu, měli tam Manty vycpané a chvilku jsem na ně hleděl se zadrženým dechem a představoval si, jaké by to asi bylo, potkat je naživo. NAŽIVO! Vzhledem k tomu, že se pod mořskou hladinou rozechvěju už při spatření třeba želvy, nedovedu si to moc představit :). Ale rád bych to, jednou, zkusil. Reálná možnost setkat se s těmito tvory je v Mozambiku, na jihovýchodě Afriky. Když jsem o tom dřív přemýšlel tam jet, bylo to spíš kvůli Ilha de Mozambique, starému historickému městu na malém ostrůvku, na němž to prý působí jako před 20ti lety na Zanzibaru, tedy jistě fantasticky, undergroundově a pro někoho, kdo miluje historii, tak na tomto místě to zní snad až neuvěřitelně. Problém je, že Mozambik je obrovitá země a kromě pár stovek km v jižní části tam vlastně ani silnice nejsou asfaltové, prý jen jakési písčité stezky - pobavilo mě, že průvodci Bradt i Lonely Planet píší, že sice se oficiálně jezdí vlevo, ale vlastně nikdo pořádně neví jak a kde se oficiálně jezdí, protože se prostě jezdí tak, aby se vyhlo všudypřítomným dírám :-). Ale i to je asi součást toho dobrodružství. Tak doufám, že se jednou s touto tajemnou parybou setkám.

#10, OMÁN - A poslední fotka? Co bych to byl za autora, kdybych si nepřidal aspoň jednu svojí fotku, že :). A tak přidávám, tu z Ománu. V Ománu jsem byl v určité době a rozpoložení, které prostě a jednoduše nadržovalo focení. Z těch dvou týdnů jsem třeba skoro celý den jen posedával u jedné mešity a cvakal. A jak mě to bavilo! Vzešla z toho mimo jiné i tato snad hezká fotka, která docela vystihuje povahu a atmosféru Ománu a tamních mešit. Žádný chaos, hluk a mraky lidí, ale klídek, ticho, plus všechny podlahy vyleštěné jak zrcadla. Jaký to div! Ale takový Omán prostě je :).



Uff a deset fotek je pryč! Uběhlo to, ani nevím jak. Samozřejmě podobných zásadních kusů má člověk v hlavě víc, než deset, ale pravidla jsou pravidla :). Anebo, že bysme je porušili? Jasně, porušme je! A tak tady je ještě jedenáctá fotečka...

#11, EVROPA - A poslední, bonusovou fotku, zakončíme něčím, co je nám všem asi daleko bližší, a to Evropou. Totiž i ta dovede být přirozeně překrásná (pro mě to je hlavně Francie, Španělsko, Itálie a snad Portugalsko). Tato a podobné fotky mě vždycky okouzlovaly, možná i víc než ty z Afriky, k těm jsem něco začal cítit až později, ale tyto krajinky mi vždycky připomínaly to skvělý parný léto, zvuky cikád, šumění polí ve větříku... Možná to zní svým způsobem až naivně, ale to říkejte té krajině. Říkejte to tomu nádhernýmu poledni, kdy se na kole jedete prohánět po prašných cestách podél vinic a také tomu vlahýmu večernímu posezení s výborným vínkem a tím druhým člověkem vedle sebe. Ti za to mohou, že tato krajina taková opravdu i je – pohodová, pomalá, voňavá a bezstarostná....

Tyhle fotky budou v mé mysli asi už navždycky. Něco speciálního z nich mi v hlavě utkvělo a je to tam zvěčněno navěky. Ale proč ne, jde o pozitivní věc.. Ale ehm, když tak na to koukám, 6 fotek z těchto jedenácti je z Afriky. Mám k tomu ještě něco víc psát? Asi ne, že :-). Jinak samozřejmě, tenhle „žebříček“ je čistě subjektivní a nedá se rozhodně říct, že to je nutně jen a pouze těchto deset jedenáct fotek.

A co víc napsat k focení samotnému? Já osobně jsem vlastně tak trochu lajdák a úplně kašlu na technickou stránku věci. Nepídím se za fotkami, které vypadají jak omalovánky nebo z nejdokonalejšího ustrnulého kalendáře, možná se i částečně snažím o jistou nedokonalost. O technicky nedokonalou fotku, která ale atmosférou přebije mnohé. Jenže to tak dělám i životě, nejenom na fotkách. Je to dobře nebo špatně? Nevím :). A teď mi je to vlastně i jedno. To víte, že bych rád někdy udělal fotku, jak se při úsvitu zvedá prach, na pozadí se ukáží siluety slonů a žiraf a celé okolí má nádherný barevně-ranní nádech a vy cvaknete tu vaši životní fotku.... Také jsem měl podobné "sny", ale teď vím, že to u mně tak nefunguje, stejně jako v životě, a jsem malinko jinde. Jediné o co mi jde (co se fotek týče) je zvěčnění toho okamžiku tak, že si i po čase řeknu, "ta fotka pořád kurevsky krásně dýchá". Fotka je totiž i nekompromisní svědek, svědek místa, doby a lidí, co na ní jsou. A to se mi líbí, když na 5-10-20-100 let staré fotce vidíte dva nějak vypadající lidi, víte, že v té době byli šťastní, nešťastní, cokoli, a to se mi líbí, fotku prostě neobejdete. A fotka miluje lidi, i když focení lidí je docela těžké, může pak přijít sladká odměna v podobě zachycení duše té postavy. A když se vystihne ten správný moment, i z obyčejné, vlastně statické fotky, lze poznat charakter člověka.

Jako velmi speciální bonus jsem pro vás nahrál pár fotek od mého oblíbeného fotografa, Sebastiao Salgada, jsou opravdu fascinující:



Tak přeju hodně štěstí s tou vaši dokonalou fotkou, ať už je nebo bude jakákoli! :-)]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=123 Mon, 15 Aug 2011 15:22:17 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=115 Miniporcičková degustační mánie dorazila do ČR a sympatický šéfkuchař Jiří Štift se v restauraci Essensia Mandarin Oriental na Malé Straně ujal toho, být tu jako první, a přichystal rozhodně zajímavý večer, nazvaný "Emoce na talíři", což se mi líbilo, protože "emoce mám a talíř znám" :). S dalším podtitulem "techno-emocionální kuchyně" jsem už měl malinko problém, ale budiž. O akci jsem věděl díky letošnímu Food Festivalu, kde jsem viděl tento poměrně asexuální letáček, nicméně akce samotná, jídlo a jeho prezentace byla sexy velmi... A zde jsou podrobnosti.Nemám moc rád (vlastně vůbec) ty restaurace, jež jsou i součástí nějakého hotelu, takovou tu upjatost a jistou uspěchanost těchto míst, na druhou stranu, třeba takový Buddha Bar mě občas docela baví. A i když jsem spíš živelná povaha, přesto mě něco dělá naopak velmi klidným a rozvážným (za což jsem dost rád) a tak v tomto případě, na Malé Straně, jsem tu vyjímku v klidu udělal též docela rád a vlastně to bylo úplně v pohodě a do Essensie jsem navíc symbolicky vyrazil na den přesně jak před rokem v El Bulli. Nicméně předtím jsme se na něco podobného vždycky vypravovali s tím, že to bude určitě super, ale že to jídlo je vlastně jen taková jakoby přidaná hodnota, že spíš jedeme na hezký výlet a prostě si přitom zajdeme na dobrou večeři (anebo obráceně? :). A tak v případě El Bulli v červnu 2010 to byl úžasný prodloužený víkend - neskutečný španělský relax, pobyt u moře, petanque v zahradě a totální pohodička, kterou jsme si tam udělali, no a nad tím vším ten správně nejasný večer, kdy jsme absolutně nevěděli, co nás čeká, a který se nakonec ukázal jako až svým způsobem šokující a rozhodně nezapomenutelný. Následné popíjení Sangrie v Barceloně pak už byla jen ta třešnička na dortu a netřeba to víc zmiňovat :). Podobně i v případě Fat Duck to byla výprava nejen za večeří a něčím zajímavým na talíři, ale také i chuť zajet se podívat po dlouhé době do Londýna, a ta večeře stála za to všechno. No a jak se tedy vyrovnat s tím, že jde člověk na něco podobného zde v Praze, ale bez všech těch úžasných zážitků okolo? Prostě a jednoduše, jde pouze na speciálnější večeři, nic jiného, to se holt musí oželet :). Nezakrývám, že tyhle okolní, svým způsobem velice romantické prvky, mi při tom dost chyběly, ale samozřejmě se nedalo jinak.

Obsluha byla evidentně dobře připravena, ale přesto bylo vidět, že to je první akce tohoto typu. Na druhou stranu, možná mi přišla sympatičtější, než ve zmiňovaném El Bulli, kde všichni byli oděni v černém, pohybovali se rychlostí blesku a my jim říkali "tajní agenti" :), i když to byl bezpochyby záměr. A sluší se zmínit, že obsluha byla velmi sympatická, ochotná s vámi prohodit pár slov na jakékoli téma - a moc milé bylo i to, že aniž abych to zpočátku jakkoli zmiňoval, tak zřejmě díky jménu v rezervaci atd. sami od sebe věděli o naší návštěvě El Bulli! A sranda byla i nakonec, kdy se mě jeden z těch tišších číšníků po tom všem zeptal, jestli nemám hlad, že by něco ještě rychle nechal připravit :). V rámci ceny jste též mohli neomezeně pít speciálně pro tento večer vybraná vínka, a musím uznat, že ten výběr vín byl k chodům skvělý. Ale pojďme právě k jednotlivým chodům, kvůli tomu tady přece jsme! Pozor, mám pro vás protentokrát jednu novinku. Mimo fotek a stručného popsání jednotlivých chodů můžete mrknout na kus papíru, který jsem měl při ruce a kam jsem si při dlouhé chvilce nebo mezi chody psal poznámky :-)



• Chod #01
Okurkovo-džinové pochutnáníčko. Intenzivní chuť okurek, které se vám v ústech krásně roztekly... Rozhodně moc příjemný začátek. Podobným způsobem byly ve Špaňelsku připraveny vybuchující a roztékající se olivy.



• Chod #02
Chod nazvaný na pokraji lesa a naaranžovaný tak, aby připomínal ten okamžik, kdy sedíte na pikniku u lesa. Velice příjemný chod, sestávající z petrželového vývaru, kukuřičné šťávy, květáku, pár jedlých květiněk a hlíny, která se též dala jíst :). Zároveň k tomuto chodu byly doneseny dvě misky s vůněmi lesa (borovice a pinie), super!

• Chod #03
Chod nazvaný červená a modrá, neboli také Matrix. Tak kterou barvu ochutnáte jako první? Já si vzal tu modrou pilulku :-D. Modrá barva měla chuť curacaa (slabší) a červená chuť pomeranče (extrémně dobré) - oboje se opět v puse krásně rozteklo. Moc milý a zábavný chod.


• Chod #04
Chod nazvaný moře, sestávající z výborné, ale opravdu extrémně chutné krevetky, vařené ve skořicovém oleji, ústřic v brioškovém obalu a pár dalších detailů jako chaluhy, jedlý mořský píseček apod. Nebylo to až tak impresivní, jako chod "moře" ve Fat Duck, kde jste z iPodu poslouchali i zvuky moře a racků, přesto dobrý chod, připomínající čas léta a moře.

• Chod #05
Chod nazvaný iluze. Která z kostiček je meloun a která tuňák? To zjistíte až po ochutnání :). Jednalo se tedy o melounové a tuňákové kostičky, zalité sezamovým octem. Tohle mi chutnalo moc, ale těch kostiček by to chtělo na talíři víc. Víc. VÍC!!


• Chod #06
A máme tu vítěze dnešního večera! A tím je obyčejná kulajda :). Tedy pardon, neobyčejná. Polévka byla zalitá přímo před vámi a na polévku byl i ve spreji stříknutý koňak a měla opravdu excelentní chuť, i když to podle obrázku moc nevypadá. Vajíčko uvnitř bylo vařeno při 64 stupních po dobu 90 minut, vaření je holt těžká řehole :). Vítěz večera nebyla kulajda jen proto, že její chuť poměrně důvěrně známe, ale proto, že byla prostě dokonalá.

• Chod #07
Humrová zmrzlina. Příjemný, odpočinkový chod, sestávající prostě ze zmrzliny s chutí a kousky humra. Moc dobré, ale stačilo opravdu velmi málo, dvě tři lžičky a dost.



• Chod #08
Chod nazvaný souznění a svou vyvážeností pro mě asi nejlepší chod večera. A byl by asi pro každého, kdo má rád ryby a houby! Když tak o tom přemýšlím, co za chutě mám nejvíc rád, ryby a houby by rozhodně byly v první pětici, takže toto jsem si maximálně užíval a vychutnal. Konkrétně to byl halibut a treska s hráškovým pyré, zastříklé houbovou pěnou. A ten kousek hříbku nahoře? Wow. Opravdu vynikající.

• Chod #09
Chod nazvaný tradice. Šlo o opečenou kachničku, podlitou červeným zelím a s jedním bramborovým knedlíkem. Pozor, to co na obrázku vypadá jako šlehačka ve spreji je právě onen knedlík a byl vám na talíř nastříknutý právě jakoby ve spreji. Velice mě pobavil jeden z hostů, který u tohoto chodu vznesl poznámku s tím, že by si tu kachnu dal se šesti :-).

• Chod #10
A pokračuje se v tématu kachny. Co se kachniček týče, nejvíc jsem si asi pochutnal na tradiční pekingské kachně v londýnském Sohu (v Pekingu samotném jsem ještě nebyl), ale i tento kachní chod byl dobrý - šlo o tzv. kachní konfit s bramborou v alobalu a víceméně standardní chutí. Pozor, ten alobal se jedl též. Nicméně v klání těchto dvou kachních chodů u mě vyhrál ten předchozí.

• Chod #11
Chod nazvaný průzračnost. Ve větší skleničce na víno byla pěna z čaje Earl Grey s masovým vývarem (hmm, tohle někdy doma zkusím - Earl Grey s masovým vývarem!) a k tomu sušenka s masíčkem z volské oháňky. Hodně zajímavý, originální a chutný chod!


• Chod #12
Mini steak s brokolicí, bramborovou kaší a pár dalšími ingrediencemi, které už nejsem schopný rozeznat. Nicméně tady jsme se molekulární kuchyni vzdálili opravdu hodně, na druhou stranu to bylo opravdu vynikající a kvalita a zpracování toho masa byla dokonalá. Jako doplněk k tomuto chodu byla před vás stříknuta vůně ořechů a fungovalo to :).

• Chod #13
A začínáme s deserty! Ten první se jmenoval zmrzlý Gin & Tonic a na stůl byla přinesena velká, dutá, zmražená koule, která se rozbila a pak prostě rukama jedla. A chuť? No Ginově-Tonicová! Moc milý chod, takovéhle formy mám rád. A kdo má rád Gin & Tonic, měl by určitě též.


• Chod #14
Dalším chodem byl kozí sýr s hruškovým pyré a musím uznat, že i když jsem neobjektivní, protože kozí sýr miluji, tento chod byl vážně bomba - vynikající a vyvážená chuť a sýr byl jemně ožehnutý plamenem na stole před vámi.


• Chod #15
Bohužel, omlouvám se, ale tento ovocný chod si už prostě nepamatuji... Jen vím, že jsem ho slupnul velmi rychle :).




• Chod #16
Zmražené maliny - extrémně dobrý desert! Zmrzlina připravená v tekutém dusíku (na stole přímo před vámi), spolu s malinkami a malinovou polevou, to tedy bylo něco. Strašidelně dobrá a plná chuť, takže pokud má někdo rád bílou zmrzlinu a maliny, u tohoto by pravděpodobně omdléval. Já osobně zmrzlinu, obzvlášť tu hodně sladkou, až tak nemusím, i když ji ochutnávám moc rád. Ale co konkrétně na zrmzlině vyloženě miluju, je možnost ji pro někoho kupovat, většinou, když se kolem ní jde, něco ve smyslu "chceš dva kopečky, tři, šest? Ale no ták, to zvládneš...", to mě baví moc :-).

• Chod #17
Poslední, velmi sytý chod, který jsem už ani nedojedl. Hodně oříšků a k tomu foie gras, obalené v takové pěně, chutnající po bonbónech :). Velice milé zakončení, po němž ještě následovala nabídka kávičky nebo nějakého kvalitního čaje.


A to je vše, přátelé. Abych to shrnul, jak se povedla tato molekulární mňamózní chuťovčička, poprvé u nás? Myslím, že se povedla velice, a až mě mile překvapilo, jak sympatická atmosféra tu celý večer panovala. I když mi občas u nějakého chodu jakoby chyběla určitá větší rafinovanost - tedy že ochutnáte něco, o čemž si myslíte, že víte jak chutná, ale ono to nakonec chutná trochu jinak, případně vás to ohromí úplně jiným koncertem chutí, byl to spíš jen tak řídký pocit. Je jasné, že šéfkuchaři p. Štiftovi se tenhle koncept evidentně líbí (sám servíroval i pár chodů), i když myslím, že prosazení tohoto typu kuchyně tu bude ještě dlouho trvat a možná to jakoby nebude možné a nepovede se to nikdy. Ale přesně, jak sama od sebe povídala na uvítání paní u vchodu, "to víte, u nás v ČR v tom vidí hlavně seriál Návštěvníci a amarouny" :-) . Ano, s tím částečně souhlasím, že to tady tak je, nicméně já osobně tomuhle originálnímu konceptu po určité zkušenosti prostě fandím a doufám, že v dohledné době bude pokračování této akce, třeba zase i s jinými chody, to by bylo úplně dokonalé. Takže delikatesní palce rozhodně nahoru!

A jedna osobní - jak to vlastně začalo, ta moje velká láska k jídlu? Začalo to, když jsem jako malý kluk rád strkal v kuchyni do všeho nos a ochutnával při vaření, jak se jen dalo (a to dělám, ehm, doposud :) a byl snad každou kuchařkou v dobrém odháněn pryč. A když jsem třeba odněkud zvenku přišel, otevřel jsem vchodové dveře, a bez toho, abych věděl, co se bude vařit, okamžitě jsem to ucítil a hlásil na celý byt :). Když jsem pak malinko povyrostl, rodiče mě dokonce chtěli dát na kuchaře, z čehož ale rázným rozhodnutím babičky ("přece nebude celej den stát nad plotnou") nakonec sešlo a jsem za to rád - nakonec se to totiž stalo mým malým hobby a je to tak lepší. Ale vždycky mě bavilo spíš ochutnávat, než do sebe soukat nějaké ohromné či přesmažené kusy masa - a tak je ta zážitková, ochutnávací kuchyně pro mě opravdu to pravé a lákavé. Tedy, ne že bych to vyžadoval dělat i doma, to v žádném případě, beru to prostě občas jako zážitek. Láska k jídlu se pak u mně asi zestonásobila i díky skvělé přípravě jídla v předchozích asi 4 letech, to bylo jídlo jako nikde na světě a to myslím vážně - houbová a párková polévka? Nejlepší. Mexická kuchyně, thajská, čínská, ryby? Bez sebemenšího problému. Sorry pánové Ferrane Adrio, Hestone Bluementhale a Jiří Štifte, jsou jisté věci mezi nebem a zemí, které nikdy nepřekonáte! ;-) Můj jazýček tak doznal velké satisfakce, ale zároveň vždycky dodával velké díky a respekt všem těm hrdinným kuchařům a kuchařkám, co tu chutnou krmi připravovali. Rozhodně to neznamená, že nejsem schopný si dát někde v hospě nakládaný hermelín, smažák nebo žebírka, to samozřejmě ne, to naopak mám moc rád, ale obden se vykalit a mít jen to, co hospoda zrovna dá, to už zase ne. Před 15 lety možná :), ale teď už spíš míň a raději přihodím něco zajímavějšího a hodnotnějšího a tak možnost využít podobných speciálnějších akcí i tady u nás a pořádně si je užít, je super.

Ale to všechno je, byť krásná, nicméně daleká historie, na kterou už vlastně člověk zapoměl. Jak vypadá současnost? Co se jídla týče, tak žádné větší plány nemám. Víceméně vlažně zkouším rezervace do pár "jídelen" zmiňovaných v Top 50 Restaurants in the World (např. dánská Noma nebo španělský funny podnik s krásným názvem El Celler) a pomalilinku se mi v hlavě také rýsuje větší cesta částečně za jídlem, ale to je daleko a nechávám tomu spíš volný průběh. Tak kdybyste měl někdo nějaký hodně zajímavý tip, rozhodně sem s ním!]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=115 Sat, 2 Jul 2011 10:53:54 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=107 3/2011   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce | Online průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

Sýrie v současné chvíli zažívá docela velké nepokoje, které jsou pokračováním nepokojů na celém blízkém východě a severní Africe, nicméně je to rozhodně nesmírně zajímavá a kupodivu i rozmanitá země, kterou by neměl vynechat nikdo, ať už se zajímá o kulturu arabského světa či nikoli! Je ale vůbec rozumné do Sýrie jet? No jo, jenže co vlastně v dnešní době je rozumné a co není... Rozhodně se v době, kdy jsme tam byli, žádné větší problémy turistů nedotýkaly, nicméně všichni si tam o nich velmi horlivě povídali. Pojďme si o tom zkusit popovídat trošku víc, alespoň takto na dálku :).Do Sýrie se dá dostat docela jednoduše a vyrazit bez extra příprav. Do hlavního města, Damašku, létá dokonce přímá linka ČSA, i když tradičně v nějakých nesmyslných nočně-ranních hodinách, a tak lze zvolit třeba Austrian Air, kteří letí rozumně přes Vídeň a cenově to vyjde nastejno a letenka se dá definitivně pořídit pod 10.000,-. Let trvá cca 3.5 hodiny, čili to je také pohodička. Jak jsem již nastínil, Sýrie je opravdu hodně rozmanitá země - můžete se tam třeba vykoupat ve Středozemním moři, ale zároveň se třeba projít i po pusté, bezútěšné poušti. Můžete tam též vidět artefakty z dob křížáckých tažení anebo procházet mnohakilometrové kryté trhy, tzv. souky, což vše má něco do sebe.

Zemějako taková není nijak extra velká, nicméně téměř povinností je půjčit si auto a být tak svým pánem. To problém není , i když ceny jdou docela vysoko. Také, my si půjčovali jeep, ale ten ve výsledku potřeba není - většina míst je spojena celkem dobrými silnicemi a možná kromě pár hůře sjízdných místeček právě v poušti vám bude stačit obyč auto, tím také můžete ušetřit.

Tak a jsme tam. Většina z nás/vás v Sýrii asi začíná a končí Damaškem. Traduje se, že Damašek je nejstarší, nepřetržitě obývané město na světě, i když v tomto prvenství se Damašek pře ještě s menším Aleppem, které je na severu Sýrie. A Damašek má opravdu něco do sebe. Má v sobě opravdu ty pořád trvající fragmenty historie, to když procházíte prázdnými, úzkými ulicemi, ve kterých je historie nejen cítit někde v pozadí, ale jednoduše i vidět. Ve fantazii můžete stále vidět ty trakaře plné koberců a velbloudy s vodou, proudící damašskými uličkami, a to vše při ohromném šrumci a křiku trhovců. Jistě, dnes je to vše již trošicku sofistikovanější, ale přesto lze tyto náznaky pozorovat. A pro to tam vlastně jezdíme :). Zjistil jsem, že historie mě vážně nějakým způsobem fascinuje a i když nejsem historicky vůbec nijak vzdělán a historická fakta jdou jaksi mimo mě, přes to vše historii svým způsobem miluji. Ale zpátky k Damašku. Damašek je stále velice hlučný, a to nejen v historickém centru, ale tak nějak všeobecně. Samotným historickým centrem se pak vinou jakési turistické značky, ukazující určité doporučené trasy, nicméně tentokrát více než kdy jindy doporučuji se na tyto ukazatele vykašlat a jednoduše jít tam, kam vás v tom okamžiku napadne. Kamkoli. Jinak jsou v Damašku poměrně hezké kryté trhy, které jsou svým fungováním tak vychytané, že v některých částech můžete z trhu rovnou přejít do mešity a naopak. Na trzích se pak dá pořídit skoro vše - co já vím, od hřebenů, přes koření, vynikající čaje, sýry, až třeba po nábytek. Prodavači jsou zde poměrně zdrženliví, jen pár z nich volá, aktivně nabízí, rovnou automaticky smlouvá a tak podobně, většina jich jen v poklidu čeká. Do Damašku jsme přilétli v pátek, a divili jsme se, jak je svým způsobem neživý, takový klidný..., až poté jsme se dozvěděli, že pátek je tam totéž, co u nás neděle, takže většina obchůdků má zavřeno. Také tu je celkem málo restaurací a podniků, kam si jít sednout na večeři, ale něco tam samozřejmě je a v tomto se můžete spolehnout na průvodce nebo doporučení místních. Ovšem z jedné věci jsme byli (v dobrém) hodně špatní, a to, že ve většině restaurací se nepodává žádný alkohol! Uff, přirozeně nejsme žádní alkoholici, ale tohle nám docela chybělo, ta možnost dát si pár doušků dobrého vínka. Ale není to pravidlo, naštěstí! :). Možností ubytování v Damašku je celkem dost, my zvolili Beit Zafran , sice dražší, ale krásný hotýlek s pár pokoji a nádherným vnitřní prostorem a čajovnou a ideální lokací. Jinak na celý Damašek myslím stačí dva, maximálně tři dny, víc asi potřeba není. A potom, potom můžete vyrazit kamkoli si jen přejete, my naplánovali na cestu na východ do pouště a městečka Palmyra.

Palmyra je asi 3 až 4 hodiny autem z Damašku, ne sice po nějak extra dobré cestě, ale dostanete se po ní kam potřebujete. Malý tip - nemůžete to sice minout, ale asi v půlce mezi Damaškem a Aleppem je super mini restaurace a kavárna nazvaná Baghdad Café 66, kde se můžete osvěžit a nechat se vyděsit obrovskými pavouky, které tam jsou za oknem :). Zde jsem asi poprvé začal vnímat ten veký syrský smysl pro humor. Vlastně ne, nebylo to poprvé - poprvé to bylo už na letišti, kdy mě strážník zastavil, důkladně hleděl do pasu a pak se zeptal, jestli od minule pořád ještě tak dobře umím arabsky. Oběma se na tváři vyloudil velký úsměv. Spolucestující Lucka si zase od něj vyslechla, že má ty nejkrásnější oči na celém světě (i když tady myslím nežertoval :). No a pánové v Baghdad Café 66? Po dotazu, kde jsou toalety prý "tímto směrem asi 1.5 kilometru", ukazujíc do pouště. Cože? "Ba ne, jsou všude, můžete jít tady anebo tady", ukazujíc na různá místa v a před restaurací. A ti zmiňovaní obr-pavouci jsou také spíše žertem, no však uvidíte sami. Samotný příjezd do Aleppa pak byl opravdu impozantní, ohromující. TAKOVÝ příjezd do nějakého místa jsem už dlouho nezažil a opravdu stál za to. Vlastně jedete dlouho autem, pořád uprostřed ničeho, a najednou vjedete do malého městečka upostřed pouště, a na rozloze stovek a stovek metrů jste najednou obklopeni ruinami starých zašlých chrámů, je to vážné nádhera! Takže nejdříve ubytování. Zvolili jsme poněkud zašlý hotýlek Zenobia, který jistě pamatoval svou větší slávu před pár desetiletími, nicméně pořád je to nejlépe položený hotel v celé Palmyře, ihned naproti ruinám a ještě k tomu s venkovní zahrádkou, kde se podává i alkohol! Hurá, víc jsme vědět nepotřebovali :) Pokud by někdo potřeboval něco levnějšího, dobrá doporučení má i Al Nakheel. Palmyra je jinak vážně fantastické místo. Můžete hodiny bloudit ruinami a i když je jasné, že až je probloudíte, nic moc nového už asi neobjevíte, stejně to stojí za to bloudit :). Zříceniny města pochází asi ze 2. stolení nl. a kdysi město bývalo důležitou zastávkou mezi Středozemním mořem, Mezopotámií a Arábií a částečně též bod na hedvábné stezce. Při procházení rozvalinami do vás bude prát sluníčko, takže budete rádi, schováte-li se na chvíli ve stínu obrovských kamenů. Jinak velmi blízko ruin jsou i staré hrobky, do kterých se kdysi pohřbívalo a nad tím vším zvysoka hledí ponurý polorozpadlý hrad, odkud si můžete udělat překrásné fotky celého komplexu, třeba při západu slunce. Krása tohoto místa je opravdu vyjímečná a zůstane ve vaší mysli i dlouho poté, co už tam nebudete, tím jsem si jistý. Rozlohou to není nic velkého, a tak myslím 2 až 4 dny jsou úplně v pohodě. Jako bonus si odsud, přímo z Palmyry, můžete domluvit výlet za beduíny do pouště, popít s nimi sladký čaj a omrknout jejich zvyky a styl života. My jsme si také podobný trip do pouště domluvili, včetně noclehu ve stanech, nicméně nakonec jsme odjeli navečer - popravdě, nebylo to příliš zajímavé, a svým způsobem i docela smutné a tiché, takové vyprázdněné, nevím jak to jinak popsat. Ale vůbec není špatný nápad prostě ze silnice někde u Palmyry zahnout do pouště a beduíny navštívit jen tak, na vlastní pěst. A tak jsme odjeli zpět do města a protože už byl poslední večer naší návštěvy Palmyry, dopřáli jsme si ho v klidu s vínkem v ruce a výhledem na západ slunce nad ruinami, což bylo krásný. Ten poslední den jsme tam potkali i skupinku asi deseti čechů, kteří jeli z Jordánska, přes Sýrii a pak do Libanonu. A tak padla na přetřes otázka bezpečnostní situace, která se v tu chvíli nejevila moc dobře - v Libanonu únos několika Estonců, v Sýrii samotné pak demonstrace, střelba ostrými a podobně. Pánové, realitvně dost zděšeni, to prý vše vzdávají a jedou zpět domů. My, jaksi ve zvláštním stavu, ve kterém jsme si pořád říkali "sakra, vždyť se nic moc neděje", to nechali být a zatím pokračovali dle plánu - což se později mělo trošku změnit. Teď zpětně si ale říkám, že jsme udělali dobře a nedali na ty všeobecně dost překroucené drby ostatních návštěvníků Sýrie.

A tak se pak ráno vyrazilo zpět od východu na západ, podívat se na nejpůsobivější křižácký hrad na světě, a to Krak de Chevalier. Velice působivá "věc"! Už když tam jedete, směřujete pořád víc a víc vzhůru, až najednou spatříte ten obrovitý kamenný kolos, který byl dříve velmi důležitým bodem v průběhu křižáckých válek. Težko k tomuto něco víc psát, tak snad jen, že hrad je několikaúrovňový, s mnoha skrytými chodbičkami, které zdánlivě nikam nevedou, ale ve výsledku propojují jednotlivé úrovně a místnosti. Nemusí být od věci vzít si sebou třeba i baterku, ale nutné to není. Co je však nutné, je obrnět se trpělivostí, protože pevnost je fakt velká, a může to být i půl dne prolézání různých chodem, místností, nádvoří. Vždy mě fascinovalo, jen si na okamžik představit tu dobu a jak to kdysi třeba právě tady tak nějak všechno fungovalo - až mi z toho naskakuje husí kůže. Kdybych tak měl stroj času a alespoň tři pokusy možnosti návratu v čase! Zaprvé by to určitě byl ranný středověk, to bych chtěl zažít a cítit na vlastní kůži (tedy aspoň na chvilku :), druhým skokem by pak byl možná právě doba Palmyry nebo Atén ve dnech své největší slávy, to muselo být také neskutečně zajímavé. A skok třetí? Třetí skok by nebyl moc daleko do historie, vlastně by mi stačilo poskočit o rok nazpět a klidně bych ho vyměnil za oba předchozí skoky, ovšem s tím vědomím a myšlenkami, co mám teď. Totiž musím přiznat, že má druhá návštěva arabského poloostrova byla opět emočně nesmírně náročná. I když tak jako kdysi v Ománu, i zde v Sýrii to nemělo nic společného se zemí samotnou, jako spíš s mým vlastním rozpoložením a s mým osobním, zvláštním pocitem, že jsem v minulém roce pokazil něco, co mohlo být tím nejkrásnějším obdobím mého života a na co bych se těšil každičký den po probuzení, celý život, ale pokazil jsem to tím, že jsem tomu jednoduše nedal tolik, kolik bych měl a mohl; ale víc už do osobních pocitů zabíhat asi nemusím, stejně vás to určitě tolik nezajímá :). Tak abych se vrátil k Sýrii... Křižácký hrad Krak de Chevalier je opravdu působivý a rozhodně v Sýrii ne jediný! Podobných (i když již menších a méně významných) hradů je tam několik.

Z tajemného hradu naše cesta vedla do města Hamá, jsou to asi dvě hodinky cesty. Hamá je víceméně nezajímavé město, tedy až na pár vyjímek. Zaprvé tam jsou pozoruhodná vodní kola, obrovitá (průměr možná několik desítek metrů) a zasazená podél hezké říčky, takže to určitě stojí za vidění. Za druhé stojí za vidění i malinkatá původní stará čtvrť (slovo čtvrť je ale v tomto případě až moc honosné), která však ulpěla velké ztráty někdy v osmdesátých letech, kdy otec současného prezidenta bojoval s povstalci a neváhal kvůli tomu bombardovat město. Hamá je tedy spíš jen tak malinkatý bodík na cestě, nebo příležitost k přespání chcete-li, než místo, kam by se speciálně mělo jet. Nečekané bylo, když jsme se ráno probudili, nasnídali a pak vyšli před hotel a chtěli odjet, najednou vidíme rodící se demonstraci. V dálce hukot bubnů, hluboký křik davu a po ulicích běhající lidé a jezdící auta s vlajkami. Kupodivu ale s vlajkami na podporu prezidenta, nikoli proti němu. Politika je v Sýrii samozřejme docela velkým problémem a kontroverzním bodem. Současný prezident, Bashar al-Assad je nástupcem svého otce, a moc celé země je tak v rukou jediné rodiny již desítky let. A to se musí podepsat na takovém malém detailu, kterému se říká demokracie. A to je právě ten problém. Pro nás, jako pozorovatele a krátkodobé návštěvníky, vše vypadá v podstatě mírumilovně a pohodově, ale někde tam dole to vře, hlavně u mladé generace lidí. Chtějí více demokracie, osobní svobody, chtějí zrušení "vyjímečného stavu", který je v zemi již desítky let a který vládnoucímu jedinci umožňuje dělat si co chce, například zatýkat a zavírat bez řádného soudu, jen na základě jakéhosi podezření. Na druhou stranu, vlajky s prezidentovým vyobrazením jsou opravdu vidět skoro všude - na domech, autech, trakařích a podobně. Často je to až nesmyslně konstruovaný a klišovitý portrét - například "prezident v saku, pokorně se usmívající", což naznačuje jeho jemnou duši, dobrotu a mírumilovnost. Dále pak "prezident v maskáčích a zatvrzelým obličejem", což zase naznačuje odhodlání a pevnou vůli. Jinde zas vidíte civilně oblečeného prezidenta, jak si jednou rukou podpírá bnradu, ááá, takže to tu máme prezidenta, co hluboce přemýšlí. A tak podobně. Ale tak je to samozřejmě všude, nejen v Sýrii. Nicméně za celý náš výlet se v našem okolí nic vyloženě divokého neudálo, ba přímo naopak, mimo velkých měst byla cítit ta uvolněnost a pomalost venkova, jeho běžným tempem. Jedinou vyjímkou tak byla tato demonstrace, ze které nás však v podstatě hodní páni dopravní policisté vyvedli. Ale samozřejmě, více než kde jinde, hlavně tady pamatujte na základní pravidlo nechodit tam, kde je nějaký dav. Naopak, jít co nejdále od něj! A kam že jsme z Hamá směřovali? Na sever, do starého města Aleppa.

Ovšem než dorazíme do Aleppa, musím zmínit ještě jedno, opravdu fascinující místo, respektive místa. A tím jsou takzvaná mrtvá města, nacházející se někde v půlce mezi Hamá a Aleppem. Ukazatele nejsou nejlepší, je dobré tak být pozorný, abyste věděli kdy a kam z hlavní silnice odbočit. Tento boční výlet se mi líbil neskutečně. Zahnete z hlavní silnice a během chvilky jste úplně v jiném světě. Kam jen pohlédnete, na celém obzoru jsou jen louky a kopce, poseté miliony kamenů. Je jich nepočítaně a vytváří to velmi zvláštní a uhrančivý pohled. Mrtvá města jsou v podstatě staré kamenné domy, ve velmi dávné době opuštěné, umístěné v poklidných kopcích, kde se jen pasou kozy a ovce, a vše je tu prodchnuto jakousi magií , pokud ji dovedete odhalit či vidět. Hodně mě tohle místo uchvátilo. V rozpadlých domech jde pořád určit, co a k čemu jednotlivé místnosti sloužily a je tak zajímavé vidět polorozpadlou hospodu, lázně, radnici atd., tedy celý ten poločas rozpadu. Mrtvá města též byla opuštěna velmi rychle, a dlouho se historici dohadovali proč se tak stalo. Má se za to, že se obchodní cesty v průběhu věků trochu změnili a lidé v těchto městech tak neměli žádné příležitosti obchodu. Mrtvá města jsou rozhozena na docela velké rozloze, až několika desítek kilometrů. Některá z nich jsou dokonce zasazena přímo ve vesnicích (vesnice se kolem nich vybudovaly) a částečně obývané! Když jsme do jednoho, méně navštěvovaného mrtvého města dojeli, ukázalo se, že až tak mrtvé není - postupně se okolo nás začali srocovat místní děti, to bylo opravdu moc milé, až trošku rozpačité. Nechtěli nám nic prodat, nechtěli žádné peníze, sladkosti, nic. Jen byli prostě zvídavé, stydlivé a také se chtěli jakoby předvést - jak umějí lézt na stromy, skákat po ruinách, jak umějí kopat fotbal nebo znají jména ze světa fotbalu. To bylo fakt příjemné - žádné píšťalky jsem tu sice nerozdal, ale ani by se to nehodilo :). V mrtvých městech můžete strávit hodinu, anebo i daleko víc hodin, tak jako jsme to pod vlivem atmosféry toho místa udělali my.

A poté jsme tedy konečně dorazili do historického města Aleppo. Po příjezdu byl v ulicích docela chaos a bylo evidentní, že se tu chystá další demonstrace. Byli jsme trochu v koncích, protože rozhodně jsme to město neznali a nechtěli tak vjet do náruče demonstrantů, také jsme měli jen adresu hotelu a žádné jiné ukazatele. Nakonec jsme zastavili u krajnice a šli se zeptat prodavače do krámku na cestu - ale co se nestalo? Prodavač zavolal svého syna, aby jel s námi a cestu ukázal! Pohostinnost byla zřejmá už předtím, ale tady se začala ukazovat v plné své kráse. A tak jsme jeli uličkou, která vedla k našemu ubytování, ta se však stále zužovala a zužovala, až najednou nešlo jet dál. Moc hezké :). Jinak ubytování v Aleppu jsme zvolili úplně ideálně a fakt bylo úžasné, jedno z nejkrásnějších míst, co jsme kdy byli ubytovaní. Šlo o Beit Salahieh a opravdu to místo doporučuji, jde o několik set let starou rezidenci se třemi vnitřními zahrádkami s krásnou venkovní restaurací na střeše hotýlku (kde podávali i víno, hurá), vybavené lázněmi a celkově z tohoto místa kynula strašná pohoda a nutkání nic nedělat, jen si tak sednout, vzít vašeho partnera za ruku a rozjímat. To my ale ne, to víte, aktivita a touha vidět to město byla větší...grrrr. Co ale tedy v Aleppu lze vidět? Opět to jsou primárně kryté trhy, trošičku živější a zábavnější než v Damašku, dále to je velká arabská pevnost, kterou můžete prolézat také pár hodin, a stejně jako v Damašku, i tady jsou zaprášené uzounké uličky ve staré čtvrti. Navíc tu máte dobrý výběr restaurací (kde si můžete dát třeba místní specialitku jehněčí s višňovou omáčkou!). Atmosféra města je té v Damašku trochu podobná, avšak řekl bych, že to tu je jakoby méně upravené, takové živočišnější. Jsou tu také k mání úplně fantastické tradiční aleppské cukrovinky s pistáciemi, tuhle dobrotu si nenechte ujít!!

Dalším celkem zajímavým faktem bylo i úplné a naprosté ignorování mé spolucestující syrskými muži, myslím tím jako ženy. Ne, nebylo to proto, že by byla nějak ošklivá, ale jednoduše ty zvyky a tradice chování se k ženám jsou v Sýrii velmi opatrné. Kromě míst, kde jsou na turisty zvyklí, se toto dělo v podstatě neustále. Já s tím až tak problém neměl, přirozeně :). Nicméně když tedy sedíte například v nějaké místní restauraci a číšník přijde pro objednávku, mluví pouze s mužem, na ženu se ani neohlédne. A když se přijde zeptat, jestli je vše Ok a nechci ještě něco dalšího, na ženu se opět ani neohlédne, a nejspíš ho ani nenapadne, jestli žena je či není nespokojena. Měla by být? Neměla by být? Nevím, ale podobnými způsoby to tam tak funguje. Ale co, jiný kraj, jiný mrav, samozřejmě. Však v Sýrii může mít muž až čtyři manželky! Popravdě mu moc nezávidím :).

Jinak z Aleppa se dá docela v pohodě (2-3 hodiny cesty) dojet až k slavné řece Eufrat a prohlédnout si ji třeba z majestátního hradu Nadžm, kerý je přímo na jejím břehu, prost jakýchkoli turistických cest. A tak tam budete pravděpodobně jen vy sami plus průvodce a hlídač v jedné osobě, který dole čeká na návštěvníky a rád vás provede, i když anglicky moc neumí. Myslím, že to za tu cestu rozhodně stojí, přilehlé vesničky jsou totiž také moc hezké. Dobře a frčí se dál! Dál se nabízí z Aleppa jet na východ k moři. To láká asi každého, i nás to lákalo. Často, možná až moc často, si říkám "aspoň jeden den u moře, ach bože, prožít teď v tom období aspoň jeden jediný den u moře!", vím, že ty možnosti jsou, ale ne vždy to vyjde... Tady to u moře sice vyšlo, ale vlastně nevyšlo, protože ta místa u moře jsou v Sýrii skoro až zoufalá. V tomhle je tu velký handicap a když tak o tom přemýšlím, tak ten jediný den u moře se mi paradoxně vlastně v celé Sýrii líbil nejméně. Nakonec jsme tam ale ani nespali, tak to byl vlastně jen takový naučně-poučný výlet. Cestou z Aleppa k moři ale můžete navštívit další křižácký hrad, a to Kalaat Markab, který je celý postavený z černého čediče a tak je opravdu působivý a docela temný, přestože už značně zchátralý. Protože oba rádi projíždíme spíše malé vesničky a ne hlavní trasy, zvolili jsme namísto hlavní silnice malinké místní cesty, což se ale nakonec zvrtlo ve velmi únavnou cestu, která skončila třeba i tak, že jsme jeli na dálnici v protisměru, abychom se aspoň pohnuli někam, kam jsme potřebovali! :) Celou cestu to prodloužilo o mnoho hodin, takže, aspoň v tomto jediném případě vás varuji před malými vesnickými cestami, zvolte z Aleppa hlavní silnici!

Původní plán byl, že se dále budeme držet moře a přejedeme dolů, do Libanonu a jeho přímořské části (Byblos, Tripolis), užít si jistě fantastické libanonské víno a jídlo, ale nakonec jsme se, pod tlakem vnějších informací o bezpečnostní situaci, starosti bližních a tak nějak všeobecně, rozhodli zůstat jen a pouze v Sýrii a nasměřovali to směr Damašek. Což se ale nakonec ukázalo jako dobrý nápad. Na Libanon by byla jen velmi krátká doba a byl by to zbytečný spěch, takhle se to dobře rozložilo. A Libanon tam samozřejmě (nebo s největší pravděpodobností) bude pořád, takže proč nejet příští rok, anebo až se bezpečnostní situace jednoduše uklidní, že?

Různými oklikami jsme se tedy vraceli zpět do Damašku. Ovšem o jedné této oklice se určitě musím zmínit. A to o malé vesničce Maalúla, o které se říká, že je nejkouzelnější v celé Sýrii. Něco na tom tedy určitě bude! Celá vesnice je vystavěna v kamenitém hornatém kopci a téměř zde nevidíte žádné mešity, ale jen samé kříže a symboly Ježíše Krista, velmi netradiční to zjevení v Sýrii. Je tu velká komunita řeckých katolíků, kteří dokonce stále ještě mluví aramejštinou a dokonce ji tu i vyučují. Většinou se sem jezdí jako jednodenní výlet z Damašku, ovšem stojí za to tu strávit noc, vážně. Prohlédnout si tak můžete to nejdůležitější, tedy svatyni sv. Tekly, ale vlastně celá vesnice je hezká a stojí za to ji celou projít. Nesmíte též opomenout projít průrvu sv. Tekly, což je taková mini zmenšená verze průrvy u Petry v Jordánsku, a dostanete se tam, když půjdete za svatyní stále dál a dál do skal. Ubytování tu mnoho není, my zvolili úplně bizarní obrovské stavení/hotel Safir na samém vrcholu skal, kde jsme v mnohapokojovém hotelu byli úplně sami a vlastně jsme doteď nepochopili účel celé této megastavby. Ale na přespání to posloužilo dobře a lze se přímo odtamtud dostat právě k oné průrvě. Vesnička Maalúla je také jedno z nemnoha míst, kde se v Sýrii vyrábí červené i bílé víno a vůbec není špatné. Je lehké a velmi dobře se pije, tak si to užijte!

A jedeme dále - pozor, já zapoměl ještě na syrskou kuchyni! Bez té by to samozřejmě nešlo!! Je totiž velmi chutná. U nás žádné syrské restaurace, pokud vím, nejsou, stačí si však zajít do nějaké libanonské, je to opravdu hodně podobné, nebo vlastně téměř stejné. Základem je samozřejmě humus, salát tabouleh a velmi čerstvé a chutné olivy, které se podávají jak k snídani, tak k obědu, tak i večeři. Dále pak spousta misek různého koření a zeleniny, to je naprostý základ. A pokud máte rádi jehněčí, budete nadšeni, je skoro všude. K tomu všemu bílý chléb a od číšníků úsměv na rtech. Potřebuje člověk na cestě víc? Já myslím, že ne - z tohoto pohledu to bylo opravdu vynikající a věřím, že každý si Syrskou kuchyni oblíbí. Trošku problém může být ta dostupnost alkoholu, ale pokud nejste vyloženě alkoholici, co musí pít obden, asi to neřešte :).

A co mě vlastně na Sýrii nejvíc překvapilo? Jednoznačně tamní lidé. Mají trefný smysl pro humor, jsou obdařeni velkou štědrostí a pohostinností. A to vše dělají s opravdu upřímným úsměvem na tváři. Například se nám stalo, že jsme si kupovali na ulici jídlo a já přitom čekal v autě. Jen tak si klepu do rytmu hudby, když najednou slyším silné zaťukání na okénko. Otevřu a tam muž na motorce. A spustil "Vítejte v Sýrii! Pojeďte ke mně domů, pohostím vás! Jídlo, pití, čaj, ukážu dům...". Bohužel jsme zrovna dost spěchali a tak jsem musel slušně odmítnout - muž se jen usmál a řekl "nevadí, třeba příště", pokrčil rameny a na motorce odfrčel pryč...

No a pak už nezbývalo nic jiného, než návrat do Damašku a příprava na cestu zpět domů. Popravdě, nic příjemného to nebylo - někdy se stává, že se odněkud domů těšíte, ale někdy zase naopak vůbec a chtěli byste ten poslední moment udržet navždy. To ale nejde, samozřejmě. Nicméně ten výlet sem byl tak překavpivě krásný, že jsem si toto ke konci docela přál. Totiž tady to navíc pro mě mělo takový zvláštní přídech smutného loučení, spolu v souvislosti s mou drahou spolucestující, neboť jsem si uvědomoval, že to je možná jeden z našich posledních větších výletů a cest. Po všech těch neskutečných, neuvěřitelných, nepopsatelných a opravdu jedinečných dobrodružstvích jsme právě zde, v Sýrii, došli na pomyslný konec naší cesty a cest. Přesto stále ještě s oboustranným jakoby souzněním a vědomím, že kdyby se to alespoň o trošičku lépe zvládlo, bylo by to skvělé. I když samozřejmě, v životě se může stát leccos, asi nikdy už nebudu na žádnou svoji cestu vzpomínat v takovém trošku smutku, jako právě na tuto - na druhou stranu, všechna ostatní dobrodružství byla nejen fantastická, stejně jako toto Syrské, ale i neskutečně originální, pozitivní, hodně pohodová a prostě a jednoduše, užasná. A to mi říká, že to všechno za to stálo. Čas způsobuje i řeší mnohé a tak i vy zkuste aspoň trošku počkat, až se to v Sýrii z politického hlediska uklidní, a potom rozhodně vyražte směrem sem! Ať už jste v životě byli jen na pár místech nebo naopak na spoustě míst, jsem si zcela jistý, že Sýrie vás zaujme, překvapí a ohromí svou jednoduchou krásou. Přesně jako se to stalo nám.]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=107 Sun, 8 May 2011 20:11:06 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=106         
     

                          

     

     

     

                          

                          

     

     

                          

     

Související cestopis zde
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=106 Sun, 8 May 2011 19:56:07 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=101 Tak se podařil další husarský kousek a to získat rezervaci ve slavné skorolondýnské restauraci Fat Duck šéfkuchaře Hestona Bluementhala. Fat Duck (Tlustá kachnička :) byla otevřena v roce 1995 a je to jedna z pouhých čtyř anglických a irských restaurací, které mají tři hvězdičky Michelin. A jaké to bylo? No fantastické, však čtěte dále...
Fat Duck se nachází asi 40km západně od Londýna ve vesničce Bray a lze se tam v pohodě dostat vlakem, případně i taxikem, ale silně doporučuji si zajistit nocleh, neboť večeře může trvat třeba 3-4 hodiny a garantuji vám, že není nic příjemnějšího, než mít možnost spaní v podstatě za rohem. K tomu doporučuji například Bray Cottages. Ale zpět k jídlu. Tlustá kachnička se o jakési celosvětové prvenství až donedávna přetlačovala se španělskou restaurací El Bulli šéfkuchaře Ferrana Adria, třeba v respektovaném hodnocení akademie Top 50 Best Restaurants, s tím, že si konkurují stylem kuchyně, tedy molekulární gastronomií. S čímž si ale dovolím trošku nesouhlasit, a za chvilku vysvětlím proč. Jinak rezervace mi tu přijdou trochu lépe dostupné, jsou možné online nebo telefonem, ale pouze telefonická rezervace má šanci na úspěch. Buďte vyrtvalí, stojí to za to. Nám se to naštěstí podařilo hned při druhém pokusu a vyšlo to na velikonoční pátek, kdy bylo v Anglii překrásné počasí - mohli jsme si přát lepší datum? Asi ne :).

Jinak restaurace je docela malinká, tak zhruba pro 40 lidí a stolky jsou celkem blízko sebe. Máte daleko intimnější pocit než v jiných restauracích, na druhou stranu, jako mírnou nevýhodu bych viděl, že různí hosté chodí v různých časech a tak vám to nedá, a občas pokukujete vedle a očekáváte tak co přijde dále. Co se menu týče, tak El Bulli bylo opravdu totální molekulární výbuch a úplně vidím Mr. Ferrana, jak jednotlivé chody kuchtí a připravuje někde s gumovými rukavicemi v garáži. Oproti tomu chody ve Fat Duck postrádají tento kosmický element a jsou daleko blíže jídlu a chutím, které známe. A dovedené k absolutní dokonalosti. Takže se určitě neubráním srovnání obou velikánů, kde večeře v El Bulli byla bezpochyby životním zážitkem, tak večer ve Fat Duck byl zase životním chuťovým a smyslovým zážitkem, protože nejen chuť, ale i prezentace jednotlivých chodů bylo prostě fantastická. Však posuďte sami:

• Chod #01
Spíš něco jako aperitiv - přímo před vámi v tekutém dusíku vytvořené malé kousky něčeho, nejvíce podobnému zmrzlině, ale s přídavkem alkoholové chutí. Na výběr byla limetková vodka, gin & tonic a Campari. Pro vychutnání (opravdu rychlé, za pár sekund se to již rozpadalo) obsluha nad vás symbolicky stříkla speciální vůni/voňavku jako doplněk tohoto chodu. Spíše symbolický chod, který se mi v rukou rozpadl :)

• Chod #02
V ten okamžik moc příjemný chod - hořčičná zmrzlina. Takže jste viděli a jedli zmrzlinu, ale zálivka a vlastně i chuť té zmrzliny byla jakoby z jemné horčice. Docela zajímavé a Heston to pomalu, ale jistě, rozjížděl.



• Chod #03
Dalším chodem byl jakýsi rosol z křepelky a račí krém, plus kuřecí játra a výborná mini lanýžová sušenčička. V jednom jediném chodu se skýtalo mnohé a ta chuť je nepopsatelná, skvěle vyvážená a hrozně jemňoučká. Vlastně když tak o tom přemýšlím, každý z chodů byl hodně moc citlivě připraven, do nejmenšího detailu. Omáčka měla jakoby tři úrovně. Na povrchu žlutá, pod oranžová a naspodu zelená, každá s jinou chutí a každá tam patřila. Tenhle chod jsem si hodně užil, ale litoval, že je toho tak málo :). Dokonalá byla i prezentace chodu, který měl symbolizovat něco jako svačinu v mechu. Namísto talíře byly tedy některé z částí toho chodu přinesené na mechu a ten pak zalitý párou, která se rozvalila přes celý stůl. Byla to nádhera.

• Chod #04
A jéé, co si počít s dalším chodem? Chodem, který se jmenoval "šnečí ovesná kaše"? No nic, nebudu to protahovat, pro mě jednoznačně nejlepší chod toho večera a také něco, čím se Heston Bluemental opravdu proslavil. Velmi výrazný chod, kde bylo hodně celeru, trochu fenyklu, symbolicky malilinko šunky, pár kousků ovesných semínek a také šneci, samozřejmě. Chuť byla dokonalá, vyvážená a každý díl v tomto chodu měl svoji nezastupitelnou funkci. No olizovali jsme se oba a můj drahý protějšek, který normálně šneky nemusí, konstatoval, že takto by šneky mohl klidně jíst pořád :). To už o tomto chodu dost napovídá.

• Chod #05
Dalším chodem byli pečené foie gras. Ale opět, s těmi nejnejnej detaily, které si dovedete představit. A také jemnost a kvalita, to bylo prostě bezkonkurenční. Chuť byla neskutečně zvýrazněna právě speciálním zeleninovým mixem na povrchu (až jsem tomu nechtěl vůbec věřit, jak dokonale to chuť podporovalo, nicméně nevím přesně, co v tom bylo). Na spodu zase byla jemňoulinká vrstva kůžičky z kachny.

• Chod #06
A skvěle vybraná prezentace jednolitých chodů pokračuje. Na stole přistála takzvaná "nepravá želví polévka". Nejedná se o nic z těch krásných mořských tvorů, ale jen o symboliku. Jednak z minulých staletí, kdy se v Anglii podávala takzvaná želví polévka, kde ale bylo jen vepřové maso, a také se zde naráželo na situaci v románu Alenka v říši divů Lewise Carolla, kde je prý přesně tato situace (knihu jsem nečetl), a i naprosto stejným způsobm se polévka a čaj připravuje. Co se chuti týče, byl to hrozně silný vývar, zalitý k masíčku a doplněný o pár dodatečných úkazů, jako třeba zpracovaná šlehačka, která vypadala jako vajíčko, ve kterém je zabodlých pár houbiček. Chuť skvělá a už nyní se pomalu ukazovalo, že nejen jednotlivé chody, ale i jejich posloupnost je naprosto logická a vychytaná.

• Chod #07
Tadá, a máme tu kandidáta na nejlépe uvedený chod večera. Jeho název "Sound of the sea", tedy zvuk moře, už může leccos napovědět. Na speciálním skleněném talířku (se dnem, kde byl mořský písek) bylo přineseno několik kousků syrových ryb (makrela, halibut, ...) a mořských řas, to zalité pěnou, která chutnala jako pravá mořská voda a s jemňoulinkým něčím, co působilo jako mořský písek, který se dá jíst. Takže ve výsledku jste měli přesně ten pocit, jako když se celé odpoledne koupete v moři, nasáklí mořskou vodou a zašpinění písečkem a pak jdete do nějaké místní restaurace na pláži. Bylo fakt krásné. A teď si představte, že k tomuto chodu byla přinesena ještě velká mušle, ve které byl ukrytý malý iPod a sluchátka, jež jste si nasadili, a ve kterých zněl zvuk mořských vln a křik racků. Myslím, že tolik pocitů už nikdy jindy při jídle nezažiju. Po nasazení sluchátek a přizpůsobení se tomu jsem cítil tolik různých pocitů - lásky, jakéhosi vnitřního souznění s osůbkou, se kterou tam sedím, porozumění, ale i zvláštního nostalgického smutku, že mě to opravdu vnitřně hodně zasáhlo, ale to mělo samozřejmě co dělat s mým aktuálním vnitřním uspořádáním a náladou. Je jisté, že konkrétně tenhle efekt Heston při přípravě mořského chodu neplánoval a já to zde jen stěží mohu do detailu popsat, ale dosáhl nečeho, co nelze pouhým slovem vyjádřit, a já mu za to opravdu hodně děkuji.

• Chod #08
Po předchozím chodu už pro mě bohužel vše a okolní svět přestal mít smysl. Ale dopsat to musím, že :). Takže dalším chodem byl losos, uvařený v lékořicovém obalu s artyčoky, vanilkovou majonézou, kousky z červeného melounu a jikrami ze pstruha. Pro mě to byl spíše slabší chod, ale nelze mu upřít jeho kvalitu.

• Chod #09
Dalším a posledním regulérním chodem bylo holoubátko z Anjou, doplněné o zvláštní rizoto s burizony a také o puding z krve, který byl ale masakr pro můj žaludek. (Holoubátko z Anjou jsem poprvé ochutnal v Praze, v přenádherné restauraci U Zlaté Studně, kde bylo servírované s jeřabinami a kaštany a také mělo něco do sebe, hlavně kvůli magii toho okamžiku a místa, všem doporučuji!). Chuťově to bylo opravdu výborné, ale tak strašně syté, že od této chvíle jsem jaksi přestával moci. Možná ne náhodou to byl poslední klasický chod a dále se jednalo už jen o deserty.

• Chod #10
Ovšem další chod byl super! Jednalo se o "horký a studený čaj". Jistě, takže mě napadlo, že dostanu na výběr, buď horký nebo studený čaj. Oops, omyl! Dostanete jeden jediný hrníček a v něm se ukrývá jak studený, tak i horký čaj. Nic zvláštnějšího a zábavnějšího jsem asi nikdy nepil - jednoduše jste v puse měli zároveň i horký i studený čaj. Lépe to asi nepopíšu.

• Chod #11
Další chod byl klasičtější, a to karamelizované jablíčko, fenykl, růže a kandovaný citrón, spolu s výbornou (a tučně naplněnou :) oplatkou.




• Chod #12
Ajaj, dalším chod byl opět desert a já už totálně přestával moci jíst, zatracené holoubě z Anjou! :-) Byl to chod, ve kterém byl do výšky vystavěn višňovo-čokoládový desert (kterému jsme říkali pevnost) a naproti bílá zmrzlina, která tu pevnost symbolicky jakoby dobývala. Tím, jak se víc a víc ujídal tento chod, pevnost se víc a víc bortila. Ovšem tím, jak se dobývala, tím se pevnost přesouvala do vašeho bříška, které už prostě nemohlo. Nicméně tvary a pečlivost, se kterou ten desert byl udělán, bere dech. Tímto chodem to tedy skončilo, i když zbývali ještě dva poslední, spíše symbolické, chody.

• Chod #13
Něco jako whiskoví medvídci. Byla přinesena mapka Anglie a na ní (na skle) přilepeno pět těchto medvídků, každý s jinou whiskovou chutí. Příjemný, absolutně nenáročný chod. Obsluha nad vás znovu stříkla specifickou vůni, která připomínala hluboký les.



• Chod #14
Poslední, trošičku nostalgický chod. Jmenoval se "Like a kid in a sweet shop", tedy něco "jako dítě v cukrárně". Obsluha přišla a stříkla nad vás jinou vůni, která měla evokovat ty nejprvnější vzpomínky vás, jako dítěte, na první návštěvu toho přenádherného, neskutečného a velkolepého dětského světa, cukrárny. Povedlo se a u obou to vyloudilo úsměv na tváři. Jednalo se v podstatě o barevný pytlík, kde bylo pár cukrovinek. Tyto cukrovinky jsme ani jeden nesnědli, ale vzali sebou domů (pro to byl tento chod víceméně určen) a já jednu z nich (nastrouhaný kokos s jemným aroma exotického tabáku) právě teď jím.

• Chod #15
Nepovinný, repektive jakýsi poslední chod navíc, kde byl výběr různých typů sýrů (mohli jste si jich vybrat pět z celkem asi dvaceti), a mohu jen suše konstatovat, že tak kvalitní a chutné sýry jsem už dlouho nejedl!



Ve výsledku tedy bylo 14 chodů, jeden lepší než druhý a celkově se jednalo o fantastický, vyjímečný večer. Vše, co se jídla týče, je tu dovedeno k naprosté dokonalosti, každičký, i nejnitěrnější detail. A v tom tkví naprostá unikátnost tohoto místa. I kdyby jsem měl za celý večer jen dva chody, a to šnečí ovesnou kaši a sound of the sea, stačilo by mi to a celé Tlusté kachničce děkuji.


P.S.1: V Londýně samotném jsme pak zkusili ještě docela známou restauraci St. Johns, která se proslavila svým morkovým chodem (4ks kostí s morkem, který natřete na topinku a zasypete solí), ale jinak bych řekl, že to není místo, za kterým stojí za to se trmácet. Jen v případě, že milujete maso (upravané v těch nejdivnějších rurálních variantách), pak to zkuste.


P.S.2: Přímo v srdci Londýna, v Sohu, je pak možnost navštívit zábavně pojatou restauraci Inamo, zaměřenou na asijskou kuchyni. Vyjímečnost tkví mimo jiné v tom, že jednotlivé chody si objednáváte sami přes jakési interaktivní menu přímo na stole. Můžete si dokonce spolu s tím druhým, kdo s vámi je, zahrát proti sobě logickou hříčku Lodě :-). Vše tam je plné barev, hudby a samozřejmě výborných chutí a já tento podnik doporučuji. Taková perlička je, že restaurace sestává i z příjemné, česky mluvící obsluhy!]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=101 Wed, 27 Apr 2011 11:33:56 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=96 Občas se mě někdo ptá či se bavím o možném ubytování na cestách, což mě už před delší dobou vedlo k myšlence napsat tento vyloženě subjektivně naladěný článek o zajímavých a originálních možnostech ubytování v zahraničí, pro zkrácení těchto chladných dní.


V článku přirozeně vynechám klasické hotely, hostely či ultra levné ubytovny, jde mi více o to spíš popsat ty nejzajímavější možné varianty, na které můžete narazit. Ještě chci upozornit (hlavně neznalé věci), že uváděná místa nemají vůbec nic společného s velkými drahými obludami s golfovými hřištěmi, tenisovými kurty a podobně, jedná se o něco zcela jiného, o daleko daleko zajímavější koncept. Tak rovnou začínáme...Chateau

Chateau, neboli ubytování v zámečcích (či hradech) je moje oblíbená varianta ubytování v západní Evropě. Je možné toho z historických důvodů využít hlavně ve Francii a okolních zemích, hrady pak ve Skotsku. A že je čeho využívat! Chateau jsou většinou soukromě vlastněné zámečky, rozeseté po celé Francii, často také obepnuté vinicemi, produkující kvalitní víno. Může existovat něco lepšího? :-) Tomu také odpovídá i interiér celé nemovitosti a pokojů, který je svým způsobem starobylý, zámecký, velmi uhlazený a s tím se pojí i atmosféra, která je spíše intimní, klidná. Rozhodně tam nečekejte bujarý noční život. Není to ani nic, kde byste chtěli zůstávat třeba 14 dní v kuse, ale těch pár dní na cestě to je myslím skvělým a zajímavým zpestřením. Z těch hezčích chateau, například v mnou oblíbené Provence na jihu Francie, mohu jmenovat třeba Chateau des fines Roches (s vlastní vinicí produkující opravdu výborná vína), Mas de la Chapelle (s úžasně velkou a tajemnou zahradou, také hlavní budova je spíše kostel, doteď vybavený stejně jako před staletími), La Bastide de Boulbon, Chateau de Rochegude, Chateau Mazan, Domaine le Vallon, Chateau du Martinet, Chateau la Roque, Chateau des Alpilles, Chateau St Martin. Výběr těch lepších lze nalézt na jednotné stránce Chateaux Hotels nebo Relais & Chateaux . V Čechách si vzdáleně podobnou atmosféru můžete užít například ve Valticích v sympatickém zámečku La Veneria (kde se můžete zůčastnit i ochutnávky místních vín doplněné chlebem a domácími škvarkami :) nebo možná až přehnaně luxusním Chateau Mcely . Ve všech chateau je také většinou velmi dobrá a kvalitní restaurace a nulová zábava pro děti či rodiny s dětmi. Ceny ubytování nejsou nedosažitelné, mohou začínat i někde okolo 100 EUR/pokoj/noc.

Eco-lodge

Další, velmi zajímavou variantou jsou takzvané eco-lodge. Eco lodge je docela starý koncept, nicméně spousta lidí si chybně myslí, že to je jakési ubytování striktně pro bohaté, což není pravda. Jde v podstatě o to, že veškeré použité věci v eco-lodge, od záchodu po knihovnu, jsou citlivě vybudovány v souladu s místními pravidly, z místního dřeva, velmi často je elektřina vyráběna přes solární články a podobně. A to vše, paradoxně, není levné. Ano, eco-lodge bývají i velmi dobře vybaveny a ceny tomu prostě a jednoduše odpovídají, ale je to jako s jinými věcmi, věc nabídky a poptávky, a pravdou je, že jsou často dosti obsazené. Podobným řešením fandím. Také v ceně velice často obdržíte jakousi dodatečnou přidanou hodnotu, kterou obvykle hotely nenabízejí, odvislou na místě či oblasti, a to například ve formě možnosti pronájmů průvodců (nacházíte-li se na mítě, kde to je potřeba), speciálního vypavení (půjčení dalekohledu apod.) a tak podobně. Eco-lodge aspoň symbolicky zapojují i návštěvníka s mnoha doporučeními, jak se v dané oblasti nejlépe chovat, myšleno nejlépe ve vztahu k místnímu prostředí. Jsou většinou vlastněny místními organizacemi (kmeny, rodinami, podnikateli...), ne mezinárodními řetězcemi, což vše přispívá k lepšímu rozvoji dané oblasti. Eco-lodge jdou nalézt téměř po celém světě, ovšem téměř výhradně mimo veká města. Mezi těmi nej co jsem kdy byl jsou například amazonský Napo Wildlife Center. Ceny jsou spíše vyšší a mohou začínat někde u 250 EUR/noc, ale jsou v tom často již započítány některé užitečné věci navíc.

Haciendy

S haciendami se lze setkat zejména (a možná pouze) v Jižní Americe. Je to jasná pozůstalost nájezdu španělů, kterou si teď ale můžeme užívat plnými doušky. Jsou to většinou obrovské a trošičku tajemné domy a zahrady, které mají krásné výhledy na Andy a malé kostelíky v okolí (často jsou i součástí objektu), pasoucí se koně a obrovské krby, zaslechnete v nich i zvuky místní hudby a ucítíte chutě místních jídel... Haciendy mají fantastickou atmosféru a pro fanoušky romantiky je to opravdu něco, co by si neměli nechat ujít, ale samozřejmě nejen pro ně. Vážně, ono i samotné potulování tím starobylým domem a jeho chodbami má něco do sebe! Také, vzhledem k tomu, že po západu slunce je v Andách hrozná zima, často má každá větší místnost i svůj vlastní krb (včetně koupelny). Dvě překrásné haciendy, které jsem zkusil v Ekvádoru jsou například Hacienda Cusin (s tou specialitou, že vám při večeři číšník občas začne zpívat a hrát na španělku) nebo Hacienda San Augustin de Callo aka Inca House, nádherná pozůstalost po Inkách, objekt, který je sám o sobě i muzeem (na který se lidé, co tam nebydlí, jezdí dívat). V haciendách je cena velmi variabilní, mohou začínat někde kolem 50 EUR/noc a končit třeba i u 400 EUR/noc.

Ryokany

Á, moje oblíbené japonské dřevěné chýše. Povětšinou staletí staré, striktně dřevěné budovy, ve který se lze ubytovat přesně tak, jak tomu bylo i v době jejich vzniku a největší "slávy", tedy řekněme v období Eda, což je sedmnácté a osmnácté století, a vyskytují se jen a pouze v Japonsku. Většinou se jedná o jednu jedinou větší místnost, ale díky šikovnosti japonců se v ní dají ukrýt i peřiny, jíst v ní, pít čaj, dělat obchody, číst si knihy, meditovat a tak podobě. Prostě tak, jako kdysi, jen je možná v jejich restauracích méně rvaček :-). K ryokanům často patří i fantastické horké lázně či přírodní horké prameny, neboli onseny. Pozor, v těch nejtradičnějších se nemohou koupat dámy a pánové spolu (najednou), nebo je i možné, že mají zavírací dobu a v deset večer prostě zamknou a nemůžete ven nebo dovnitř, a mohou mít i další omezení. Není ale opravdu nad to po prochozeném dni za sebou večer tiše zašoupnout tradiční posunovací dveře, vzít si na sebe kimono (většinou součástí pokoje na půjčení) a zasednout k výbornému japonskému zelenému čaji! Ryokany mohou být i velmi ošuntělé, ale pokud jsou dobře provozované, stále mají moc hezkou atmosféru a není třeba to brát jako negativum. Jedny z těch zajímavějších jsou například Fujioto Ryokan v Magome Kisso Valley, Motonago Ryokan v Kyotu, či můj tajný tip, a to sice obyčejnější, ale přesto extrémně dobře umístěný Ryokan Shigetsu v samotném srdci staré části Tokya. Přehled všeho ohledně ryokanů, včetně vysvětlení, seznamu a možnosti bookingu můžete nalézt zde. Vzhledem k tomu, že v menších městech či vesnicích se v ryokanech anglicky vůbec nedomluvíte, tato stránka je opravdu velice užitečná při plánování nebo pomoci s rezervací. Ceny za pokoj v ryokanu se mohou pohybovat mezi 60 - 200 EUR/noc/osoba, u některých speciálních i více. Geishu na pokoji ale většinou nečekejte :).

Chrámy

Ubytování v chrámech je možné povětšinou jen v Asii, a to buď v buddhistických chrámech, například v Thajsku, nebo šintoistických v Japonsku. V těch buddhistických můžete rozjímat měsíce, čemuž odpovídá i jejich "program", u těch šintoistických je to ale více jak v hotelu, jen prostě s tou atmosférou chrámu, mnichů a života v chrámu. Jíte stejné jídlo jako mniši a i když pokoje jsou vybavené trošičku lépe než pro mnichy samotné, žádný komfort to není, nicméně to byste zde asi ani nečekali, ne? Velkou výhodou je možnost zúčastnění se (nebo jen okukování) ranních motliteb. Pozor, jídlo v chrámech nepodceňovat, je naprosto fantastické, byť samozřejmě vegetariánské. V šintoistickém chrámu v Shojoshin-in jsem měl jednu z nejlepších mishoshiru, tradičních japonských polévek, vůbec! Velmi dobrý je například právě Shojoshin-in Temple v Mount Koya, kde mluví i trošku anglicky. Ceny jsou většinou kolem 60-80 EUR/noc, při delších pobytech jsou ceny jiné.

Malé boutique hotely

Menší boutique hotely jsou skvělou ukázkou toho, jak se to má dělat. Jedná se spíše o menší a intimnější místa, kde vás personál nezřídka oslovuje křestním jménem a celé to místo má mít prostě duši, eleganci, charakter a styl. Jde v podstatě o protiklad velkých mezinárodních hotelových řetězců, tedy když člověk chce nebo potřebuje mít veškeré moderní vybavení v jednom, ale nechce být v těch hrozných dvousetpokojových bytovkách, ale v něčem skromnějším. Podobných míst se v poslení době po celém světě vyrojilo opravdu hodně, nicméně ne každý si zaslouží být takto hodnocen, mnoho podniků se prostě jen snaží vypadat jako boutique hotel a být "in", ale ostatním, těm dobrým, to jde tak nějak přirozeně a poznáte to. Boutique hotely mohou být jen pár pokojové, ale i větší s více pokoji, důležité je v tomto případě hlavně atmosféra toho místa, a právě jeho styl. Jeden z těch většich, ale stále relativně dobrých a stylových, je například The Chedi Muscat v Ománu. Na opačné straně je pak velmi hezký a tak nějak milý mini hotýlek Sapa Rooms na serveru Vietnamu, ze kterého jsou nádherné výhledy do celého údolí, pokrytého rýžovými políčky. Ale vyskytují se přirozeně i v Evropě, například v Avignonu ve Francii je jeden krásný takový, který má dokonce jen pouhé dva pokoje! Jedná se o Clos du Rempart, jež má velký šmrnc a styl, který zajišťuje jediná další osoba v domě, která je zároveň i majitelkou (starší excentrická osoba, které jsme přezdívali Madam Tissau :). Cena může být hodně různá, od nějakých 60 až třeba i do 500 EUR/noc.

Malé historické hotely

Jde o ubytování ve starém historickém domě a hlavně o specialitu ve městech nebo oblastech, kde to historií stále žije, a pokud jste na dané místo přijeli právě kvůli památkám či historii, v podstatě si nemůžete vybrat lépe. Jako například fantastický hotel Al Ponte Antico v kouzelných italských Benátkách, kde vás majitel sám osobně provede velkou částí domu, popíše jeho historii, předchozí majitele, a rád jakýkoli váš dotaz ohledně toho kouzelného domu zodpoví. Zmínit můžu i třeba Al Mamlouka v Damašku v Sýrii, pár krásných pokojů ve starém domě ze 17.století a pokud si připlatíte za královské apartmá, v pokoji máte i kamennou fontánku s chladnou vodou. Nebo třeba libanonský hotel Palmyra Baalbeck, už skoro muzeum samo o sobě. Starý polorozpadlý hotel v historickém Baalbecku, jehož téměř každý detail je vlastně starobylý artefakt a kde byli ubytováni hosté jako Jean Cocteau, habešská císařovna, Agatha Christie a tak dále. A opravdu to tam vypadá jak z nějakého tajemného historického románu této dámy. Podobná místa většinou postrádají téměř všechny moderní vymoženosti, přesto jsou cenově docela vysoko, nicméně jsou opravdu zajímavé a jednoduše ........ kouzelné. Ceny mohou začínat někde u 100 EUR/noc a končit i třeba na 600 EUR/noc při hlavní sezóně, nebo když se děje něco zásadního (třeba festival masek v Benátkách), pak jsou ceny napálené. U nás si atmosféru malého historického hotelu můžete užít třeba v Praze U Zlaté Studně, v domě z doby Rudolfa II, poté patřící Tycho De Brahemu s krásným výhledem na Prahu.

Je samozřejmě možné, že se jednotlivé styly prolínají s jinými, takže můžete mít i historický boutique hotel. Například v Toskánsku se můžete ubytovat v úžasných historických rurálních domech uprostřed vinic, a k tomu máte všechny moderní vymoženosti (wifi, bazén, posilovničku, čajovnu a restauraci, atd.) až se skoro nechce vůbec vycházet ven. Mezi ty z mého pohledu nejlepší patří třeba Il Borgo di Vescine mezi Castellina in Chianti a Radda in Chianti v Toskánsku, mající i vlastní vinice či výrobu olivového oleje.

U místních
Ubytování u místních je samozřejmě kapitolou sama pro sebe a není třeba to blíž popisovat... Může kulminovat od nezapomenutelného pobytu až po noční můru a cena je většinou 0 EUR :-).

Plážové bungalovy

Tohle je opravdu široký záběr, těžko ho nějak konkrétně popsat. Můžete být ubytováni v malých a příjemných, skromných chatkách, nebo v malých a příjemných, ale o něco luxusnějších chatkách, anebo v honosných bungalovech dlících třeba přímo na moři. Podobných míst je na světě opravdu mnoho a jejich kvalita a cena může velmi kolísat. Pokud jedete na nějaké podobné místo a plánujete tam být x dní v kuse, doporučuji si to dobře předem prozkoumat. Víc o téhle kategorii asi moc nenapíšu, každému je asi jasné o co přesně se jedná. Na Zanzibaru jsem byl v hezkých jednoduchých bungalovech v Pongwe Beach, ve Vietnamu v Halong Bay zase ve velmi pohodovém Ocean Beach Resortu, který dlel na malém ostrůvku jako jediný (a zdarma vám půjčí třeba kanoe apod.) . Mnoho z těchto míst mají i svůj vlastní rezervovaný přístup k moři, jiné jsou zase tak separované, že nic podobného není potřeba. Vše tu prostě záleží na daném místě a vašich preferencích.

Safari lodge

Ubytování na safari je kapitola sama o sobě. Většinou to je nezapomenutelný zážitek a většinou se spí uprostřed divoké bushe, u temné africké řeky či na širokých afrických pláních, obývaných divokou zvěří, kde ale můžete mít velice romantické a klidné ubytování. To většinou sestává z pevných stanů (často s dřevěným základem), které obsahují postel a většinou i vlastní sprchu a záchod. Někdy je sice sprcha a její zásobování poněkud komplikovanější (musíte zavolat obsluhu, aby do sprchy doplnila vodu), ale to vše k tomu patří. Elektrika je striktně na sluneční články. A dá se říci, že jsou bezpečné a při dodržení daných pravidel by nic vážného hrozit nemělo a bát se rozhodně nemusíte. Můžete tedy přespávat pár metrů od řeky, ve které řvou hroši, ve stanech kolem nichž cupitají sloni a tak dále. Jídlo je většinou komplet obsaženo a častokrát je možné si nechat připravit speciální piknik nebo večeři velmi exkluzivně venku na nějakém bezpečnějším místě, kde je možné si udělat ohěn, personál okolo vás postaví lampy a svíčky a jakmile padne tma, získá to se skleničkou jihoafrického červeného jedinečnou a velice poetickou atmosféru! Je to něco, se člověk musí zažít, aby si to vůbec mohl představit a pochopit, jak africké lodgie fungují. Po celé Africe, v zemích, kde je možné se safari zúčastnit, lze na podobná místa narazit. Záležitost to ale rozhodně není levná, takový lepší kemp může stát i 600 USD na osobu/noc, případně i více. Ale než začnete klasicky česky klít, je dobré si uvědomit, že pro mnoho lidí je to takový životní vrchol při cestování, a také že kromě ubytování získáváte i školeného či rodilého průvodce na safari, safari samotné, auto a benzín, jídlo (které se většinou musí velmi složitě dovážet letadlem), bezpečnost a samotné ubytování v národním parku. V případě nedostatku financí je možné zkusit tzv. mobilní kempy, které jsou třeba i o půlku levnější a poskytují základnější ubytování ve stanech. Jsou to kempy, které většinou dlí těsne za hranicí národního parku a nemusí tak platit vysoké poplatky, ale také se často se stany přemisťujete nebo musíte na safari jet dlouhou dobu, což asi úplně ideální není. Ale ušetřit se tím rozhodně dá. Pozor, v safari lodgiích více než jinde platí, že čím více bude kemp na samotě, tím lépe. Určitá exkluzivita je zde dosti důležitá, protože ten pravý pocit dobrodružství (za kterým sem vlastně jedete) se hůře snáší s deseti či dvaceti ostatními auty. To znamená, doporučuji při výběru dbát zejména na tuto věc (kolik stanů celkem tam je, jestli to je spíš více na samotě nebo v nějakém centru atd.). Skvělý safari kemp (zaměřený hlavně na vodní aktivity na řece Zambezi, ale i klasické safari autem nebo dokonce po svých jsou možné) je Chongwe River Camp v Lower Zambezi National Parku v Zambii nebo třeba Somalisa Camp či The Hide v Hwange National Parku v Zimbabwe. V ostatních, lépe dostupných afrických zemích jako třeba Tanzanie mě zaujali třeba (ale nejsou odzkoušené) E-Unoto Masai Village Retreat, Lake Manyara Tree Lodge, Klein's Camp Serengeti, Ngorongoro Crater Lodge či fantastický Greystoke Mahale na západě Tanzánie pro výpravy za šimpanzy. Přehled těch nejzajímavějších najdete třeba tady nebo tady.

Speciální ubytování

Jde většinou o naprosto unikátní koncept ubytování, například ložnice vystavěné v korunách stromů (Afrika), předělané koňské stáje s výhledem na létající plameňáky (jih Francie) , pokoje podobné hobitím norám (severní země), anebo úplně obyčejný hotel, ale s úžasným a neopakovatelným výhledem, jako například The Athens Gate v Aténách, který má fantastický ranní i noční pohled přímo na Akropoli (Akropole je v noci osvícena). Ubytovat se můžete ale třeba i na bývalé plantáži z devanáctého století na Svaté Lucii, a to v Fond Doux Plantation Estate.

Toto vše píšu z pohledu mých určitých nároků a subjektivního dojmu, také vše zmiňované je mnou osobně odzkoušeno :), ale vše samozřejmě spíše záleží na vašich nárocích a očekáváních. Také je to vše myšleno v rámci individuálního cestování, pokud chcete jet s cestovkou, žádné z těchto míst asi nikdy nepoznáte, což může být docela škoda. Ohledně ubytování v zahraničí také kolují různé rozkolísané názory, jeden z těch častých (a bylo to spíše dříve) je například to, že být ubytován v nejhorším motelu ve městě je to nejlepší, jak být co nejbíž místním. S tím zcela přirozeně po určité zkušenosti nesouhlasím. Místní víceméně nezajímá, jestli jste ubytováni v zablešeném hostelu nebo historickém nádherném domě - jde hlavně o pocit váš. Také, jeden můj známý byl kdysi v Laosu a jelikož volil co nejlevnější ubytování, jednou zvolil špatně a v noci se otrávil unikajícím plynem v pokoji. Je to docela hrozné, mohl tu doteď být, ale není, protože si zvolil špatný levný a přirozeně nekvalitní hotel. Jistě, to je ale extrémní příklad, nechci navodit dojem, že vybrat si to správné nebo špatné ubytování je jakýsi horor :-). Často to vlastně bývá docela zábava, ale samozřejmě také hodně záleží i na místě. V případě, že se budu vyskytovat někde v horách, kde jsou stěží základní tábory, nemám vůbec žádný problém se spaním ve stanu. Ale tento problém už bych měl například ve zmiňované Francii, kde je tolik skvělých a cenově dostupných možností...

Tenhle článek je vlastně jen o tom si tak hezky připomenout, s čím vším je možné se na cestách v rámci ubytování setkat a čeho všeho lze využít, a to všechno prostě jen pro zpříjemnění cesty, ať už je jakákoli a kamkoli. Rozhodně nejde o nějaké hvězdičky hotelů (když tak přemýšlím, vůbec nevím, jestli hotely co jsem kdy byl vůbec mají něco takového). Také není třeba řešit, jestli je ta velká možnost výběru a spousta informací na dosah přes internet dobrá nebo ne. Ty možnosti jsou prostě teď a tady na dosah, tak vaší cestě jednoduše zkuste přidat to další potěšení! A poslední tip, zkuste například tyto pěkné stránky (anglicky).



Držím palce při výběru.
]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=96 Sat, 22 Jan 2011 16:37:52 +0100 http://www.kalerta.com/index.php?itemid=88 Chtělo by se říct, že stačí zažít jeden večer v El Bulli, restauraci mnohými gastronomickými odborníky považovanou za nejlepší a nejzajímavější na světě (např. dle respektované akademie Top 50 Best Restaurants, kde El Bulli v předchozích třech letech vyhrála třikrát) a už nikdy nebudete jinde v restauraci spokojeni :). Protože to, co se tam odehrává, ta naprostá gastronomická revoluce a orgie chuti, lze popsat jen velmi stěží (a v ČR, tedy zemi, kde vás ve většině případů unavený číšník považuje za otravu, i pochopit), přesto to zkusím.
Takže nejdříve krátké představení. El Bulli je považována mnohými odborníky za absolutní vrchol mezi restauracemi v celosvětovém měřítku, jinými slovy, dlouhodobě za nejlepší a nejzajímavější restauraci na světě. Jistě, podobné věci jsou velmi subjektivní, ale lze tomu přikládat velký důraz a po osobní zkušenosti nelze jinak, než smeknout a litovat toho, že to už v životě člověk víckrát pravděpodobně nezažije. Získat rezervaci v této restauraci je totiž v podstatě nemožné - respektive možné to je, ale s OBROVSKOU dávkou štěstí. Restaurace je totiž docela malá, asi pro 50 lidí, a žádostí o stůl je strašně moc - kolem 13.000 žádostí denně, tedy přes dva miliony za jednu sezónu. Rezervace se dělá jen první měsíc v roce a i přesto není vůbec zaručená. Mně se to podařilo částečně díky vlastní důslednosti (dělal jsem ji hned 1.1.2010), poté díky tajné "ingredienci" (nezlobte se, ale tu vážně neprozradím :), a také s velkou dávkou štěstí. A samozřejmě, také díky džentlmenovi Luisovi, který má v El Bulli rezervace na starosti. Nám z toho nakonec vyšel poslední červnový pátek, což je vlastně nejlepší datum z celého roku...

V podstatě již legenda, restaurace El Bulli, se nachází u městečka Roses na severu Španělska, asi 200km od Barcelony. Krásná, stará kamenná budova, stojí zcela osamocena v malém zálivu u moře a i cesta tam po uzounké silnici podél moře je velmi sympatická a tak trošku tajemná - ale nevědět to, co vás tam očekává, je součást celého zážitku. El Bulli má většinou otevřeno jen 6 měsíců v roce, zbytek roku slavný šéfkuchař Ferran Adria věnuje vymýšlení nových jídel.

A jídlo, o to tu jde především. A také o zážitek samotný. Jak říká spolumajitel restaurace Juli Soler, který po otevření stále vítá hosty již 28 let, "nepovídejte o naší restauraci, ale o vašem zážitku v ní". Jak z okolních fotek uvidíte, nejde tu o klasickou nabídku jídel, ale o tzv. molekulární gastronomii a vůbec o spojení jídla s uměním. Zní to sice z gurmánského hlediska poměrně odtažitě a mnoho lidí může tvrdit "tím se přece nenajím", ale stojí to zato, věřte mi, nic podobného prostě nemůžete jinde zažít a ochutnat. A moc prosím, neptejte se, "kolik to stojí" ... u velkých životních zážitků přece nelze přemítat, jestli dát o pár stovek víc nebo ne, nicméně ceny jsou nižší než v drahých rádobyluxusních českých restauracích :). I když cenu zmíním, je to tedy €250 za celé menu (přes 35 chodů), což není tak hrozné. Ale pěkně popořádku....

Rezervaci jsme měli na 19:30, kdy restaurace otvírá. Přišli jsme v 19:30 a byli jsme tu první - mladík odděn v černém právě otvíral bránu, potom jen tak skočil na nízký kamenný plot a šel kousek po něm - na dresscode, prezidentskou či jinak upjatou atmosféru rovnou zapomeňte! I když jsem si později u některých hostů všiml i riflí, hodí se sem spíš uvolněné oblečení typu plátěných kalhot, košile apod. Sranda byla, když jsem ráno v hotýlku zjistil, že jsem si sice mimo plavek vzal i kalhoty a košili, ale jaksi jsem zapoměl na boty a v ťapkách jsem jít nechtěl. Takže pro vaši informaci, v městečku Roses jsou asi tři prodejny s botami s cenami asi od 10ti eur, takže tento mini problém jde vyřešit a já ho i to dopoledne vyřešil :). Ale vraťme se k příchodu. Již venku můžete vidět velkou prosklenou kuchyni, kde kmitá asi 30 kuchařů a mezi nimi prochází sám mistr Ferran Adria - zjevně velmi nervózní. Je to obdivuhodné, i po těch letech provozu je stále perfekcionalista a stále nervózní z příchodu prvních hostů. U vchodu jsme se zastavili, naposledy upravili a nakoukli dovnitř - v chodbě stálo několik desítek číšníků a různé další obsluhy, člověk skoro aby se bál vejít dovnitř. Poté jsme zjistili, že v podstatě každý stůl a host má svého číšníka. Po vkročení dovnitř jakoby svět, co znáte, zmizel a objevil se svět úplně nový - ten Adriův - trochu hektický, ale jinak po všech směrech dokonalý. Po uvítání se můžete usadit - restaurace má větší prostor pro sezení uvnitř (interiér se nezměnil od roku 1982), ale i pár stolků venku na kamenné terase s výhledem na moře, kam jsme zamířili my a rovnou k nejlepšímu stolku celé restaurace (pamatujete? přišli jsme první!! :)... Nevím, jestli to popisuji dobře a dovedete si to, milé dámy i pánové představit, ale být poslední červnový pátek a večer usazen v nejlepší restauraci světa, zároveň u toho nejlepšího a nejkrásnějšího stolu venku na zahrádce, to je, to je prostě, omluvte mě...., to je prostě síla a to se nezapomíná a zůstane to ve mně celý život, ať už se stane cokoli. A otevřel se výhled na záliv, pár postarších stavení a malých vinic v dálce, pak již jen moře a zezadu narůstající šrumec v restauraci. Hrozně sympatické mi přišlo, že pár hostů připlulo v malé lodičce s pádly, ve které prostě dopádlovali k pobřeží, loď vytáhli na břeh, nazuli si boty a šli do El Bulli...

Po uvítání přichází další číšník s dotazem, není-li host na něco alergický. Číšník odchází a přichází someliér s nabídkou vína. Vín je k výběru velké množství z celého světa (moravská s určitým pochopením chybí), ale proč pít francouzské, australské nebo chilské víno, když jsme ve Španělsku? Pro začátek tedy volíme místní bílé víno Naiades 2007 od Viňa Sila, 100% Verdejo odrůda a bylo fantastické, asi nejlepší toho večera.

A pak, pak to začalo... Na stůl začal přistávat neskutečným tempem jeden chod za druhým a sranda byla, že číšník musel nejen vysvětlovat CO je to vlastně na talíři, ale i JAK to jíst. Zážitek sám o sobě.

• Chod #01
Spíš něco jako aperitiv - kousky cukrové třtiny zapíchané v misce s ledem. Výborná jemná a sladká chuť se silným alkoholovým, kvalitně-rumovým koncem. Objevování jak s tím naložit chvilku trvalo, ale jinak super!



• Chod #02
Velmi zvláštní chod, záměrně neuspořádaný velký kus dezertu, s jemnou kukuřičnou chutí. Dalo se to okusovat pěknou chvíli a člověk chtěl pořád víc a víc...



• Chod #03
Chod, který se dal jen vypít. Jednalo se o drink se základem z ginu, na jehož horní straně byla nasprejována nasládlá pěna. Velmi zajímavé bylo, že gin byl vychlazený, zatímco pěna nahoře horká. Intenzivní a netradiční, ale muselo se to vypít rychle, než gin zteplá a pěna vychladne.



• Chod #04
Velmi výrazný chod, na který asi nikdy nezapomenu. Číšník přinesl docela velkou bílou dutou kouli a já si marně lámal hlavu, co to jen je a co s tím provést. Posléze to bylo osvětleno - jednalo se o dutou, sýrově-kokosovou kouli, která byla posypána nastrouhaným muškátovým oříškem, lžicí rozbita na kousky a poté se dala rukou jíst. Další z mnoha chodů, který se jedl jen rukou, bez pomoci příborů. Super chuť, ale velice syté, celá koule se sníst nedala. Videoukázka trochu jinak upravená verze na Youtube zde.

• Chod #05
Extrémně zmrazené třešně a jahody, nejspíše zmražené v tekutém dusíku. Hlavně v případě jahod zatím neznámý zážitek a požitek - po vložení do úst a prvním zkousnutí jahoda v ústech jakoby explodovala a plně obšťasnila pusu intenzivní chutí. Číšník velmi důsledně připomínal, že tento chod se musí sníst naprosto okamžitě. Paráda.

• Chod #06+07+08
Tři chody, které se servírovaly najednou, avšak s podobnou strukurou, a to známý "obal" (oliva, oříšek, sušenka), ale jaksi změnený vnitřek. Začněme těmi zvláštními olivy. Vypadalo to jako obyčejné olivy v panenském oleji, ale jednalo se o něco trochu jiného. Chuť byla olivám podobná, ale působilo to, jako byste vymačkali 100 nejšťavnatějších oliv do jednoho jediného kusu a ten pak podávali. Ano, tak to chutnalo. Po zkousnutí každé jednotlivé olivy se opět jednalo o jakýsi výbuch a z olivy uvnitř vašich úst doslova explodoval jají nabušený vnitřek. Pokud máte rádi olivy a vše okolo nich, toto byste milovali. Dalším chodem byli oříšky. Tvrdší nasládlá slupka ale uvnitř teplý, velice jemný a lahodně krémový oříškový krém. A opět, jako byste vymačkali mnoho nejlahodnějších oříšků do jednoho. Třetí částí pak byla jakási křehounká sušenka, jejíž chuť už si bohužel nepamatuji. Toto celé menu (hlavně jeho první dvě části) ale byla velká delikatesa.

Poté jsme byli vyzváni přejít z venkovní terasy do restaurace. Což jsme udělali velice rádi a já si říkal, že mám pořád docela hlad a kdy už se konečně pořádně nadlábnu. Mozek se očividně odmítal přizpůsobit tomu, co se zatím na stole dělo, což se však postupně podalo :).

• Chod #09
Uvítací chod uvnitř budil spíš pousmání, ale proč ne. Jednalo se o medový nektar uvnitř kvítku květiny - byli jsme důrazně upozorněni nejíst květinu samotnou, jen vysát obsah. To jsme i udělali a výsledek byl něco jako med, jen daleko lehčí. Bylo zajímavé vidět, jak šéfkuchař Ferran Adria důrazně kombinuje přírodu a její produkty v jakékoli podobě s jeho moderní kuchyní a nebylo to ten večer naposledy.

• Chod #10
Dalším v řadě byl chod nazvaný "kokosová mořská houba". Byl to extrémně jemný, doslova se při dotyku rozpadající lehounký kokosový desert, který se rukama nabíral a rychle vkládal do úst, aby se nestačil rozsypat a roztéct. Opravdu strašidelně jemná kokosová chuť, která se v ústech rozlila do kokosového krému.

• Chod #11
Jakási krevetová esence, jinými slovy kousek křehké krevety doslova napuštěné v sojovém sosu.





• Chod #12
Vydatná a v podstatě nijak nezpracovaná mušle, jen zlehounka doplněna pěnou na zjemnění a potlačení výrazné rybí chuti. Dobré, ale chtělo by toho být víc :).



• Chod #13
Další chod byl naprosto dokonalý, jeden z vrcholů toho večera. Jednalo se o misku se zvláštním obsahem - zálivka s obsahem, který vypadá jako hrášek. Číšník vysvětlil, že tomuto chodu byla předlohou místní zátoka, se všemi rostlinami a živočichy, jež ji obývají. No, to tedy neznělo zrovna labužnicky, ale jednalo se spíše o metaforu, o navození atmosféry chuti. Zálivku již teď nepopíšu, ale ony zelené kuličky chutnaly trošku travnatě - byly to totiž mořské řasy-chaluhy, zpracované do kuliček a dochucené burákovým máslem! Vynikající rafinovaná chuť, přetrvávající v ústech i dlouho po požití.

• Chod #14
Dalším chodem byla opět krevetka, ale úplně jinak zpracovaná. Nožičky byly smažené (čili poživatelné též), tělo pak bylo úplně syrové - chuť byla podobná japonským syrovým kouskům ryb - sashimi. Navíc to bylo doplněno o lžičku krevetové omáčky. Velice chutné!


• Chod #15
Další chod vypadal poněkud skromně, ale byl vynikající - jednalo se o mandle v jemné omáčce. Ale od základu pozměněné, samozřejmě :). Byla to směs reálných mandlí, ale dále pak mandlí ze želé, mandlí z mandlové zmrzliny a speciálně napuštěných mandlí onou výbušnou mandlovou krémovou směsí. Na talíři téměř nešlo uhodnout, co byla reálná mandle a co nikoli. Velice dobře se to zobalo a talíř byl prázdný velmi rychle.

• Chod #16
Ravioly. Takto nám byl představen další chod, který se skládal ze tří různě vypadajících trojúhelníčků. Každý z nich byl s jinou náplní, v slaboulinkém obalu. Každý kus se namočil ve speciální omáčce a poté snědl. Pamatuji, že mi chutnal jen jeden, ale za to velmi, olizoval jsem se minimálně pár minutek do dalšího menu, což byla...

• Chod #17
...což byla směs různých plodin (alespoň 10 druhů) v sametové omáčce, například klíčky, rýže atp. Detailně si tento chod už bohužel nepamatuji, jen že byl velice lehký.



• Chod #18
Tento chod byl můj obíbený! Jednalo se o polévku miso (nejrozšířenější polévka v Japonsku), zde tradičně doplněnou o několik nezvyklostí. S polévkou totiž byla donesena i miska s ledem a dvěma ledovými kuličkami, silně napuštěné rýžovým vínem saké. Ledové kuličky se poté utrhly a po namočení v miso polévce se to celé snědlo. Geniálně jednoduchý a jednoduše geniální chod.

Poté následovala menší pauza, při které jsme opět vyšli na terasu (mezitím se již setmělo). Také se objednalo druhé bílé víno, a to As Sortes 2008 od Rafaela Palaciose, 100% Godello odrůda z Galicie. Bylo o hodně lehčí než předchozí a na posezení venku naprosto ideální. Odpočinek se ukázal jako velmi příjemný (ano, museli jsme si zajít trochu oddechnout na vzduch, to tempo podávání chodů a vůbec ten šrumec v restauraci jsme museli na chvilku opustit, bylo to fakt náročné). Po zhruba půlhodině jsme se opět vrhli do víru vášně...

• Chod #19
Další chod byl poněkud zvláštní a chuťově asi nejmíň zajímavý. Číšník přinesl na jednom talíři cosi, co vypadalo jako potrhaný květ růže a vedle také pravou růži, která sloužila jen k navození atmosféry k tomuto chodu. Jednalo se o artyčoky naaranžované do tvaru květu růže.


• Chod #20
Mořská Sasanka v oleji, to byl další chod. Chuť už si moc nepamatuji, protože jak se večer postupně vyvíjel, skleniček vína přibývalo a vše se pomalu začalo slévat a rozlišit tento chod shledávám už po té době velmi obtížné...


• Chod #21
Chod, který vypdal jako běžná bageta. Ovšem s tím rozdílem, že ona bageta byla úplně papírově křehká, doslova se rozplývala na jazyku. Zároveň to byl takový odlehčující chod, při kterém jste nemuseli zjišťovat co to vlastně jíte, a jak jej jíst. Zábavný a dobrý chod.


• Chod #22
A jsme u nejlepšího chodu večera! Absolutní blaho a skoro stav nirvány. Chod skládající se z hub, mořských chaluh, masa ze škeblí, zázvorového želé a pár dalších přísad, které již nejsem schopen rozlišit. Jídlo působilo velmi bohatě a plně, s mnoha podpříchutěmi. Extrémně rafinovaná a komplexní chuť.


• Chod #23
Další chod už si bohužel nepamatuji, šlo ale o cibulovou mísu, která mi nepřišla nijak víc zajímavá.




• Chod #24
Tento chod byl hodně překvapující. V podstatě se jednalo o křehounké jahodové želé, které bylo na stole číšníkem zalito horkou hnědou omáčkou. Napadlo mě, že to je přirozeně horká čokoláda, ale ne-e. Byla to sojová omáčka! Nedokážu už popsat tu chuť, ale připadalo mi, že zde chuť snad poprvé v ten večer není vyvážena, tyto dvě věci se k sobě prostě nehodily. Přesto mám ten chod rád pro jeho efekt překvapení.

• Chod #25
Další zábavný chod! A další inspirace Asií, která byla po celý večer velmi patrná. V tomto případě se jednalo o jakousi formu jarního závitku, ovšem skládajícího se pouze z čerstvé zeleniny, bez smažení. Slabounký obal se jedl též a bylo to lehké zeleninové osvěžení, které chutnalo velmi.


• Chod #26
Absolutně nejzábavnější chod večera! Pomalu se začínalo přecházet na dezerty a toto tedy bylo ... no doslova šokující. Byla přinesena miska s tenkou ledovou vrstvou na povrchu, která byla ještě navíc posypána třtinovým cukrem, mátou a zeleným čajem. Ok, co s tím dále? Prostě se vzala vidlička a ledový povrch se rozbil. A poté se ujídalo to vše najednou i s ledem. Chutnalo to překvapivě svěže a plně! Velmi těžko se tento chod popisuje, můžete též mrknout na krátké video na Youtube zde.

• Chod #27
Tento chod byl spíše lehčí a méně výrazný. Křehounká sušenka s pár kousky zmraženého ovoce, tuším že ananasu a třešně. V tuto večerní hodinu ale příjemný a nenáročný chod.



• Chod #28
Toto jídlo si již bohužel nepamatuji. Vím ale, že šlo o velmi sladké a až strašidelně tučné bochánky!





• Chod #29
Zmrzlinu s pěnou a chutí po jahodách a růžích. Přesto převládala standardní chuť zmrzliny a čas i složení chodů dávalo tušit, že se blížíme ke konci.




• Chod #30
A poslední chod (respektive předposlední)... velmi chutný a lahodný chod, skládající se z mušlí a želé z asijského ovocného plodu lychee (čínská švestka). Výborný chod na závěr. Lychee mám moc rád a tak to bylo skvělé zakončení. Dál už zbývalo jen příjemně relaxovat a vůbec vstřebávat zážitek z předchozích více než 4 hodin.

• Chod #31+32
Ale co to, ještě se něco nese, to snad nikdy neskončí! Ano, číšník poté přinesl něco jako velkou truhlu, která zabrala skoro půlku celého stolu. Po jejim otevření na nás vyskočila desítka dortíků, a to různých druhů a chutí, dokonce i dno té truhly bylo vysypáno drobnou jemnou čokoládou. Jednalo se o famózní desertíky, například pravý list máty obalený v mléčné čokoládě nebo vysušená jahoda v křehounké bílé čokoládě. K tomu přijel číšník s vozíkem, na kterém byl květináč s nějakou květinou s mnoha zelenými lístky. Ty začal otrhávat a dávat do skleničky a nakonec z toho naservíroval vynikající zelený čaj ... Šálek s čajem z lístků nartrhaných přímo před vámi a čokoládová truhla byl tedy opravdu vrchol a opravdu úplně poslední chod. Nakonec tedy chodů bylo něco přes 30 a každý měl svůj vlastní specifický talíř (vyrobený speciálně pro ten daný chod!), příbor a návod jak jej jíst.


Celý tenhle výlet do Španělska se vlastně udělal hlavně proto, že se v El Bulli podařilo získat rezervaci, aniž by člověk předem tušil, co přesně očekávat. Nakonec se z toho vyklubal jeden z nejzajímavějších prodloužených výletů, které jsem kdy zažil, také i ve spojení s navazujícím pobytem v sympatické Barceloně, ale to už je jiný příběh. Restaurace El Bulli má přirozeně nejvyšší možný počet hvězdiček Michelin (3), a to od roku 1997, kdy tu poslední, třetí, získali. Večeře tu je bez přehánění opravdový životní zážitek, zcela vyjímečná a slovy velmi těžko popsatelná, všemu se vymykající událost. Všem, co rádi ochutnávají, doporučuji tuhle vrcholnou blaženost zažít!

A každému, koho gastronomie zajímá, přeju hodně štěstí při pokusu o svoji vlastní rezervaci. V případě neúspěchu si zkuste sehnat třeba opravdu krásnou knihu A Day at El Bulli nebo Food for Thought. A nakonec nezbývá, než si trochu povzdechnout a se strachem říct..., "tak kam vyrazit na večeři příště?" :-)

Hezký El Bulli klip pro představu: http://www.youtube.com/watch?v=DOQh3oZwgpU, nebo skoro hodinové video včetně vysvětlení a popisu jednotlivých menu (anglicky s šíleným německým akcentem): http://www.youtube.com/watch?v=bGraosGrzDs.]]> 1) RŮZNÉ http://www.kalerta.com/index.php?itemid=88 Thu, 16 Sep 2010 11:37:27 +0100