Časem letět, zpět i vpřed, poznat zítřek, dávný svět. Minulost či nový den, cesta časem, to je sen! 
Říká se, že život není měřený jen počtem dechů, ale spíš momenty, které nám dech vezmou. Někdo nebo něco mi už párkrát v životě dech vzalo, ale zhruba od covidu jakoby to nebylo ono a říkal jsem si zajeď někam daleko. Tam, kde skloněné palmy líbají oceán, zelené hory vyrůstají z úchvatných safírových lagun, a majestátní krab palmový si jen tak leze, louská kokosy a nabízí se k Mílově večeři.

Hlavní ostrov se jmenuje Rarotonga a jde na něm zařídit asi nejvíc aktivit. Tam je to samozřejmě hlavně o vodě a já si konečně zkusil chytání ryb s harpunou. Paráda! Nic easy, hlavně to natahování harpuny pod vodou je děs, ale dá se to – a i když ty krásné pestrobarevné rybky co plavaly ve dvojicích jsem nechával být, chytil jsem nakonec tři kusy (Parmici, Motýlí a Papouščí rybu) a průvodce že napoprvý dost dobrý skóre! Pak jsme je u břehu pročistili a já si večer na terase v ubytování pogriloval.., no možná bych na opuštěném ostrově hlady neumřel . Jinak dobré vilky jsou třeba Te Manava na jihovýchodě, jih a východ jsou ty trochu hezčí místa.

MARKÉZY
Další zastávkou bylo místo, kvůli kterému jsem tenhle výlet vlastně dělal, souostroví Markézy. Vzpomínám, jak jsem byl kdysi fascinovaný fotkou chrámu Tygřího hnízda v Bhútánu, tak něco podobného jsem měl v hlavě i s těmito ostrovy a pamatuji si na parádní starou fotkou zálivu s loďkami a divokými skálami okolo. Markézy se nacházejí ve Francouzské Polynésii a pokud znáte třeba Bora Bora, tak jsou pravým opakem . Divoké, neuspořádané, svěže zelené a taková velká botanická zahrada uprostřed oceánu!

Tam se jezdí hlavně na dva ostrovy, hlavní Nuku Hiva a menší Hiva Oa. Vezmu nejdřív tenhle menší, který je mnohem a mnohem hezčí, než hlavní Nuku Hiva! Na Markézách a ostrově Hiva Oa našel svůj konec třeba i slavný malíř Paul Gauguin, který si tam odjel odpočinout, nabrat inspiraci, milovat místní krasavice a užívat si té vizuální krásy; má tam dokonce i malé muzeum, ve kterém je strašný vedro. Na ostrově je pár hezkých obřadních míst v džungli a spousty sošek bůžků Tiki, také úhledné staré kostely a je to svým způsobem opravdu trochu ráj, byť samozřejmě má své problémy a za mě jsou tam lidé spíš něco jako vesničtí Francouzi než skutečná exotika. Půjčení auta také no problem (např. Hiva Oa Location) a můžete tak objíždět vše svým tempem. Nejhezší bylo starobylé obřadní místo Upeke, kostel Ta’Aoa, výlet do východní části Puamau; ale to si vše můžete uzpůsobit až na místě. Fajn ubytování je Hanakee Lodge.

 

To však platí pro menší ostrov Hiva Oa, pak je tu ještě větší a hlavní Nuku Hiva – a to je něco úplně jiného a pro mě zklamání. V celém vnitrozemí jsou jen borovice a jehličnany, až je to skoro jako kdybyste jeli přes les třeba na Orlík k řece! Ani stopa po jakékoli exotice, včetně ne úplně vřelých francouzů. Půjčit auto jde přes Tepo Car Location, a to nejhezčí místo je myslím zátoka Hatiheu, kde občas jezdí místní na koních (v té vodě) a je taková hodně fotogenická. V okolí je pěkné starobylé obřadní místo Tahakia Kamuihei Teiipoka, v hlavní vesnici pak katedrála Notre Dame, plus pár dobrých tras na chůzi, opět si to můžet klidně podřídit až na místě. Nuku Hiva se mi nicméně nelíbila tolik, jak jsem očekával, také atmosféra je taková umrlá a nic unikátního, jak by na takovém místě člověk čekal.

GAMBIEROVY OSTROVY
A posledním místem v rámci Polynésie bylo jen málo známé a nenavštěvované souostroví, odlehlé Gambierovy ostrovy. Malé, zapadlé a se stylem života, který je prostě pomalý a nenáročný. Není to sice tak zapomenuté v čase jak jsem čekal, ale myslím že se tam člověk může cítit jako v Polynésii třeba před 30 lety před objevením Bora Bora pro turismus, navíc je to taková směs francouzské, polynéské a misijní historie – protože to byla doslova kolébka katolicismu a tamní kostely byly úplně první v celém Pacifiku! Docela wow pro všechny milovníky separovaných ostrovů a zajímavé historie a projíždět ty ostrůvky loďkou a vidět palmami zarostlé staré kostely je vážně zajímavé.

Je tam i dost malých farem na perly – ano, ty nádherné lesknoucí se kuličky na ženském krku a odtamtud jsou prý ty vůbec nejlepší! Můžete ji navštívit a omrknout celý ten proces a je to vážně něco, byť vězte že perlí farmy žádná čisťounká líheň není (je to vlastně celkem náročná a špinavá práce) a navíc za to stojí jen perly z prvního obalení (které jsou přirozené), na to druhé se do nich vkládá umělohmotná kulička a to už ono není. Místní ale nejsou tak úplně zajímaví jak to na podobných místech bývá a taky tam vlastně není moc co dělat – vnitřek objedete za dvě hodiny (a půjčit auto nejde, mně se podařilo překecat majitele ubytování, ať mi aspoň půjčí svoje), to konkrétně bylo v Pension Maro’i. Okolní ostrůvky objedete za den dva a tím to skoro končí, celý týden je myslím až moc. Let je jen jednou či v sezóně dvakrát týdně z Tahiti (úterý a sobota) a tak to jde trochu přizpůsobit. Nádherných pláží a takovýchto míst je tam dost a všechny samozřejmě kompletně prázdné, takže pokud jste na to, užijete si to o to víc . Jsou tam jen tři základní ubytování – Pension Maro’i (hodně základní bez klimatizace, ale pár dní se to dá), Pension Bianca & Benoit (nebyl jsem, ale jsou o hodně blíž hlavní vesnici, tj. o moc praktičtější) a Pension Kirimiro Beach, tak je to na vás – ale opakuji, je to hodně hodně základní. Jinak bez francoužštiny je to dost velký problém a domluvíte si jen úplně základní věci, čili toto také nic moc, ale to je daň za to místo.

TAHITI A MOOREA
Poté jsem se vrátil na Tahiti a říkal si proč nepobýt pár dní i tam, že? Tahiti jsou z celé Francouzské Polynésie největší a samozřejmě „nejcivilizovanější“, což se projevuje zvýšeným provozem, hlukem atd. na hlavním ostrově, ale stojí za to ho objet, proč ne – jsou tam spousta možností super túr ve vnitrozemí a vážně hezká flora, vodopády, muzeum perel anebo super market nejen na jídlo (Marché de Papeete). Na tom menším „přilepeném“ ostrově je to daleko klidnější a tam je to ta stará dobrá lokální Polynésie, vážně! A to včetně zajímavých (byť nikoli krásných bělostných) pláží a vůbec, když už se člověk vleče do Polynésie takovou dálku, proč o pár dní navíc nmepobýt i na Tahiti samotném? Dva tři dny absolutně bez problémů :). Z přístavu na Tahiti se dá také velmi jednoduše udělat jednodenní výlet na ostrov Moorea (45 minut lodí), tam si půjčit skútr a stojí to za to (hned u přístavu jsou dvě a šlo to i bez rezervace).

A moře je stejně úžasná věc, že. Já do něj sice skoro nelezu, ale nějak mě odmala fascinuje. Jako by už jen pouhý pohled na něj zklidňoval a hladil po duši. Vidět něco tak obrovského a nezkrotitelného dává všemu jiný rozměr a nutí některé z nás si uvědomit, jak bezvyznamní my i naše starosti jsou, i když nám takové nepřipadají…

—

Polynézský výlet skončil a něco se líbilo víc, něco míň a tak komplexní itinerář držel skvěle, to se musím pochválit . Jediná věc mi nicméně moc neladila, a to místní lidé v Polynésii. Jako nebyl jsem tam poprvé, ale na podobných místech jde často vidět tu unikátnost lidí, lehkost, smysl pro humor a tak – a tady to byli kromě občasných hezkých barevných obleků žen spíš jen takoví nemastní neslaní Francouzi. Tak jsem se těšil na focení místních, ale nakonec z toho nebylo skoro nic a v porovnání s nedalekými zeměmi typu Vanuatu, Šalamounovy ostrovy, Samoa apod. bez většího charakteru a energie. A tak ono cestování po světě není vždycky tak bezvadný, jak vypadá. To teprve když se vrátíš ze všech těch veder, zapomeneš na fronty na letištích a jak tě poštípala kdejaká havěť, tak vzpomínáš na ty fantastický scény, který jsi viděl. A v Polynésii to jsou ty nádherný safírový laguny, na který si při zavření očí vzpomenu jako první, a který tam někde v dálce pořád jsou…

PŘÍBĚH PERLY
A na úplný závěr ještě příběh perly, protože perla je vlastně esencí Polynésie. Na začátku je perla ničím. Malým střepem, podrážděním a rankou v měkkém těle mušle, způsobenou cizím organismem. A ona reaguje na toto poranění vrstvu za vrstvou perletí – stejným duhovým materiálem, který lemuje její lasturu. A v průběhu let vše obaluje, až vznikne krásná zářivá kulička, vyleštěná k dokonalosti. Perla tedy není jen obaleným zrnkem písku, ale i příběh malého zranění a boje, proměněného v poklad. Ty vzácnější perly se tvoří mnoho let a každá je jedinečná, staré civilizace dokonce věřily, že jsou to slzy bohů nebo úlomky hvězd spadlých do moře. Pravda je ale taková, že perla je ztělesněním odolnosti. Je připomínkou toho, že i to nejmenší tělíčko dokáže bolest či utrpení proměnit v něco tak krásného, co září, dělá radost a bere dech. Stejně jako ty nejkrásnější a nejstatečnější bytosti na světě, tedy ženy…