Řeknu vám, tohle byla fantastická cesta. Nesmírně náročná, ale zároveň velmi hodnotná a po všech stránkách obohacující. A jedna z těch nejúžasnějších a nejzajímavějších, jaké jsem kdy podnikl. O co vlastně šlo? Obejít 88 buddhistických chrámů v rámci 1400km dlouhé cesty na ostrově Shikoku, který je na jihu Japonska. O takzvanou poutní cestu!

A myslím, že nějaké větší představení celé cesty a tohoto vzácně unikátního ostrova to určitě chce. Tedy, Shikoku je ostrov v jižní části Japonska, z celého Japonska nejřidčeji obydlený a také ten svým způsobem nejvesničtější a dost možná i nejautentičtější. Nachází se na něm 88 důležitých buddhistických chrámů (a stovky dalších malých a zapadlých), po kterých se v rámci celé poutní cesty měsíc a půl jde a tento okruh má zhruba 1200-1400 km. Celý článek zkusím pojmout tak, aby si z něj něco vzali jak případní zájemci o podobnou cestu, tak i ti, kteří sem nejspíš nikdy nevyrazí – v první třetině tedy ostrov a cestu představím, v druhé pak popíšu některé užitečné rady pro případné zájemce a v závěru popíšu vlastní dojmy a zážitky…

Toto putování na Shikoku už probíhá více než 1000 let a i v dnešní době je pojato jako tzv. poutní cesta a vychází z původního putování mnicha a básníka Kōbō Daishi (žijícího v letech 774-835), který výrazně přispěl k vývoji japonské kaligrafie a též inicioval a posvětil založení mnoha chrámů, mezi kterými se putuje. Poutní cesty jsou v dnešní době poměrně běžné a právem znovu nabírají na oblíbenosti (nejznámější je asi cesta do Santiago de Compostela), ale zde to je dle mého názoru trochu jiný level. Je to ta nejvíc underground cesta tohoto typu, přirozeně hodně umocněná i tím, jak moc je Japonsko z našeho pohledu jiné a zvláštní, a jak důkladně je tu kladen důraz na tradici. Zapomeňte na moderní Japonsko, celé to tu má nesmírně rurální nádech a celé je to tak nějak o jednoduchosti a z toho plynoucí pomalosti života. Ale nebojte, filozofickými řečmi vás zatěžovat nebudu, neboť z tohoto důvodu jsem tam vlastně ani nejel. Vím, že mnoho lidí absolvuje podobné cesty řekněme aby našli sami sebe, ale kvůli ničemu takovému jsem se tam s jazykem na vestě neploužil – celé to bylo hlavně z lásky k Japonsku a taky abych krapet zhubnul :). Dosud si pamatuju, že když jsem byl kdysi v Japonsku poprvé, jak jsem si říkal, že by bylo skvělé jednou projít ty hezké vesnice, které jsem tehdy viděl jen z vlaku – a cesta po Shikoku je přesně o tomhle. A také, kdo by se aspoň jednou za život nechtěl stát poutníkem? Nechat veškeré hmotné statky prostě být a jednoduše jen měsíc a půl jít, zaboha nic neřešit, vnímat přitom tu krásu přírody a její klid, také tu nesmírnou vlídnost místních lidí a prostě se jenom ráno vzbudit, jít celý den a pak naprosto znavený usnout. Že byste nic podobného nechtěli? 🙂 Já do té doby vlastně také ne, ale ta odměna, kterou z celé cesty dostanete, je nesmírná.

Fyzická námaha tu ale je enormní. Celý ostrov má při putování kolem dokola po všech 88 chrámech zhruba 1200km (případně 1400km i s bočními odbočkami) a není to žádná pohoda, byť tady samozřejmě hodně záleží na vaší fyzičce. Ale uklidním vás! Osobně nejsem zvyklý nijak pravidelně větší dálky chodit, nikde po horách nechodím a nejsem žádný velký outdoorový týpek, vlastně ani moc proaktivně nesportuji a před touto cestou jsem v rámci jednoho dne neušel víc než 10km už ani nevím kdy, ale přesto jsem to dal a ušel! Jak? No, řeknu vám, o fyzické síle to tak úplně nebylo, spíš o té duševní, o silné vůli; ta je tu pravděpodobně nejdůležitější. Protože cesta není až na pár úseků příliš náročná a jde spíš o to najít v sobě tu vůli jít každý další den dál. Tahle vůle je totiž postupem času stále menší a menší a ke konci už jsem se popravdě musel hodně přemáhat. V průběhu celého putování procházíte nádhernými vesničkami, šumnými bambusovými háji a temnými hustými lesy, ale také městy a industriálními zónami či cestami podél divokého moře. Totiž abych upřesnil charakter té cesty, není to tak úplně o přírodě a putování po horských hřebenech a či hlubokými lesy, ale jde se hodně i podél lokálních silnic, prochází vískami a malými městečky, a tedy to není tak úplně o putování v přírodě, ale spíš o duchovní a kulturní cestě. A celá cesta je tak děsně zvláštní, nezvyklá (hlavně díky japonské kultuře) a uvolňující, že to lze jen velmi těžko popsat a tato zvláštní atmosféra vás na cestě samotné také drží…

V průběhu se noříte do japonské kultury a nátury víc, než byste očekávali a myslím, že Čecha bude doslova šokovat ta přirozená a obyčejná slušnost místních lidí – za celý měsíc a půl se mě nikdo nesnažil ošidit, pomluvit, vysmát se, zneužít, přejet autem; za celou dobu jsem dokonce ani jednou neslyšel zatroubit auto! Naopak, řidiči občas zastaví a pustí vás, za volantem se ukloní, je to prostě něco. Nikdy a nikde jsem asi necítil tolik dobrých úmyslů v jednání místních lidí, až jsem z toho byl mírně vykolejený; ale zase si na to člověk zvykne velmi rychle :). Podpora místních je tu opravdu velká a je to velmi příjemné. A víte co je nejlepší? Ten neočekávatelný efekt, že si tam za žádných okolností nedovolíte dělat cokoli špatného a nevhodného, nebo dokonce i jen to, co by odporovalo zažitým tradicím – a tím vším, co se kolem vás děje a ať už chcete nebo ne, i vy samotní se stáváte člověkem s těmi nejlepšími úmysly. A byť se považuji za dobrého člověka, toto vše zde pro měl byl jeden z nejdůležitějších a nejpříjemnějších postřehů, který jsem si díky bohu (vlastně díky Buddhovi 🙂 ) snažil odnést i do ČR a byť jsem o to tak trochu přišel už na evropském letišti, moc bych chtěl, aby ve mně tento pocit aspoň trochu zůstal už navždycky. Přesně jak říkal jeden velký muž naší nedávné historie, „člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měl chovat“, tak to na tomto místě nabere na aktuálnosti. V tomto byl pro mě asi největší přínos celé cesty – v jasném, zcela jasném vidění a schopnosti rozlišení dobra. A ano, stále mluvím o místních lidech a nemluvím tu o tom, že vás někdo občas s úsměvem pozdraví, to je přirozené, mluvím tu o zcela základní poctě být měsíc a půl ve světě nekompromisně dobrých lidí, kteří snad ani neznají a neumí projevit cokoli špatného! Ta atmosféra je tam prostě boží :-).

Celý ostrov je rozdělen na čtyři oblasti (prefektury) a také poutní cesta je tak symbolicky rozdělena na čtyři části:
#1 – Oblast Tokushima neboli Hossin dojo = místo spirituálního probuzení,
#2 – Oblast Kochi neboli Shugyo dojo = místo tréninku mysli,
#3 – Oblast Ehime neboli Bodai dojo = místo zasvěcení,
#4 – Oblast Kagawa neboli Nehan dojo = místo osvícení.

A ono to může znít a působit trochu legračně, ale má to něco do sebe, opravdu. V každé z těchto oblastí také cítíte trochu jinou atmosféru a i jídlo, místní lidé a zvyky jsou v každé z nich jiné. Ta první oblast je víceméně městská, byť je tu několik nádherných chrámů v lesích a horách, ale postupně zatím jen zjišťujete jak tu vše funguje a „probouzíte se“. Putování v druhé oblasti je pak hlavně na pobřeží, většinu doby budete mít po levé ruce moře a tomu místu to dodává jistou neuspořádanost a divokost, místní jsou asi nejuvolněnější a vy si už celkem v klidu začínáte na to všechno zvykat, tedy již „vaše mysl trénuje“. Třetí oblast je pak bezkonkurenčně nejvíce zemědělská a asi nejvesničtější – často budete procházet políčky s ovocem a zeleninou a místní jsou asi nejvíce plaší a uzavření do sebe, ale přišlo mi, že zároveň i nejochotnější a nejusměvavější. Vy už tu budete ostřílení a „zasvěcení“ do tajemství tohoto ostrova. Poslední čtvrtá oblast je pak směsicí všeho a přišla mi zajímavá nejméně. Osvícení tedy nepřišlo, ale cosi jako „satisfakce“ v posledním chrámu určitě ano. V průběhu putování toto vše velmi silně vnímáte a je zajímavé sledovat, jak dramaticky se krajina i vy proměňují!

Dalším velkým plusem pak je samozřejmě příroda, ta je tu opravdu úžasná! Celkově je amosféra tohoto už vlastně tropického ostrova tak moc zvláštní a tak moc pohlcující, že celému pochodu propadnete velmi rychle. Fyzickou únavu po nějaké době přestanete vnímat a před vámi se otevře zcela nový svět, který má tolik co nabídnout! Také vás, pokud se podaří projít celou trasu, později čeká několik méně očekávaných, ale pozitivních efektů – u mě to zaprvé bylo neodkládání různých věcí na někdy příště, ale prostě a jednoduše je udělat hned. Za druhé to bylo jakési zpomalení a trochu jiné vnímání důležitosti času, byť to je už teď doma jen málo znatelné. A zatřetí? Pokud nějak aktivně nesportujete, tak je to seznámení se s vaším tělem a hlavně jeho limity…

Totiž, tělo a jeho limity, to se vám tu bude hodit vědět. Jak jsem již zmiňoval, nejsem moc zvyklý na proaktivní pohyb, ano někdy v roce 2011-2012 jsem dost běhal, ale pak víceméně nic a přesto jsem to dal – člověk se prostě nesmí zbytečně bát. A pokud by vás podobná cesta lákala, ale nevíte zda jste schopni ji zvládnout, zkusím vás podpořit tím, že ji zvládnete. Opravdu. A když ne? No tak prostě ne a aspoň si uděláte zajímavou dovolenou :-). A navíc, platí tu pravidlo, že přestat můžete kdykoli a pak se vrátit a pokračovat znovu tam, kde jste skončili! Každopádně, je potřeba prvních pár dní pochodu (nebo těsně před odjezdem) pečlivě zjistit, kolik km denně jste schopni s batohem ujít. Mně se to po pár dnech krásně vyjevilo a našel jsem si to své tempo – ideálně 22km denně, někdy 25km. Vyjímečně i více, ale tam už nohy trpěly a byly viditelně zatížené víc, než by měly a začaly zbytečně vyskakovat puchýře. No jo, jenže nějací borci ujdou i 30 až 40km denně! Poutní cesta na Shikoku ale není o nějakém závodění či předhánění se v počtu ujitých kilometrů, důležité je si najít své vlastní tempo a pouze pak to bude příjemná cesta a ne zbytečné mučení. I když je jasné, že vaše nohy poznají středověk! 🙂

Pojďme ale pomalu přecházet k tipům a trikům, které se vám budou velmi hodit v případě, že byste zamýšleli sem vyrazit. Tak zaprvé, kolik času touto poutí člověk vlastně stráví? Oficiálně je zde uváděno 45 dní, což vychází na 26km denně a myslím že počítat s padesáti dny je dobrý plán (vízum do Japonska není pro pobyt do tří měsíců potřeba). Ovšem na Shikoku se cesta nechodí jen po svých, ale také se dá krásně objet i na kole, na motorce, autem, vlakem nebo busem. Těch pravých a nejvíce tradičních poutníků, tedy těch kteří šli cestu pěšky, těch jsem za celou dobu potkal ani ne 10 a bez vyjímek to byli Japonci. Pak několik na kole a jinak hlavně autobusové „poutníky“. To jsou povětšinou starší Japonci, kteří prostě o víkendu objedou pár chrámů a další víkend pokračují zase dále. Jistě, je to něco úplně jiného, ale nijak bych to nehanil – v daném věku to je asi jediná možnost a navíc to berou velmi vážně – u chrámů se hlasitě modlí a celkově na vás budou zpočátku působit poněkud rušivě, že vlastně kazí poklidnou atmosféru těch více zapomenutých a zapadlých chrámů, ale později si na to zvyknete a není to podle mě nic špatného.

Nicméně zpět k chůzi. Velmi důležité je také vybrat si pro tuto cestu ten správný čas. Nejlepší je bezpochyby jaro (od konce března do konce května), kdy okolo vás vše krásně kvete, včetně sakur! Jarní počasí je pro chůzi nejlepší a pozor, na Shikoku žádní jiní než poutní turisté v podstatě nejsou, takže květy sakur tu budou jen a jen pro vás! Např. v porovnání s pekelně přemnoženým jarním Kjóto neskutečný rozdíl. Nevýhodou však může být více obsazené ubytování (které je na ostrově dost limitované, popíšu později) a také samozřejmě více poutníků v chrámech (někdy se tedy dokonce musí čekat fronta na razítko v chrámech). Další dobré období je podzim, zhruba od září do půlky listopadu – to je nádherné období, plné barev a svěžího vzduchu, ale také mokra – déšť je v té době častý a občas i hodně intenzivní, hlavně v září. Pak už je to jen na vás, můžete zkusit i léto, což je z mého pohledu dobré období, ale musíte překousnou to děsné vědro (cca 35 stupňů ve stínu a když ráno vyjdete z ubytování na vzduch, je to jak v prádelně), ale zase je to o to víc hardcore :-). Navíc v tu dobu nepotřebujete skoro žádné oblečení, jež by váš batoh zatěžovalo. A jak to vlastně celé chodí? Totiž, není to jen o tom sem přijet a začít jít, je dobré vědět i pár dalších drobností a zvyklostí, které se k této cestě vážou. Pokud se tedy rozhodnete, stane se z vás tzv. Henro. Henro-san. Tedy vážený poutník. Místní lidé vám jinak neřeknou a chovají se k vám s velkým respektem a někdy až údivem, občas i dokonce podarují nějakým malým dárkem – ovocem, zeleninou, sušenkami a podobně. Každý poutník by měl mít na sobě bílé poutnické oblečení, byť já měl pouze horní část, tzv. hakui. Dále je možno mít i speciální hůl (zvanou hongozue), klobouk (sugegasa) a speciální náramek na krk (wagesa). Nic z toho samozřejmě není povinné a je jen na vás, co z toho si pořídíte; téměř všichni ostatní poutníci, které jsem viděl, toto vše ale měli. A když se nebudete brát příliš vážně, proč to nemít, když to k tomu nedílně patří!? Co však rozhodně nutné je, je speciální kniha Nokyocho, která má 88 dvojstran a na každé je namalován daný chrám a v každém z nich vám dají speciální razítko a namalují unikátní malbu! Všechny tyto věci lze koupit v chrámu č.1. Nutné je též mít sebou průvodce s mapou „Shikoku 88 Route Guide“, který je úžasně jednoduše a informativně zpracovaný a který obsahuje veškeré mapy včetně lokací chrámů, základních informací ohledně cesty a také ubytování. To vše se vám bude hodit a bez něj je, pokud neumíte japonsky, nereálné cestu projít! Jde též koupit v chrámu č.1 (Ryózenji), případně možno objednat z japonského Amazonu zde. Nic dalšího speciálního už potřeba není (tedy kromě velmi otevřené mysli :).

Na ostrov samotný se létá z letiště Haneda a pokud vám půjde jen o cestu na Shikoku, doporučuji do Japonska letět s Lufthansou nebo All Nippon Airways, ti totiž létají přímo na letiště Haneda (a ne Narita) a tedy už nemusíte nikam přejíždět. Přelet z Tokya na Shikoku je pak z Hanedy možný s Japan Airlines nebo All Nippon Airways, letů je několik denně a za dostupnou cenu. „Tak dobře, překecal jsi nás a už jsme na Shikoku. Co dál?“ 🙂 Zajeďte z letiště busem nebo taxi do centra, ideální je to u hlavního vlakového nádraží Tokushima Station a tam se na jednu noc ještě pořád v normálním hotelu ubytujte, například v Daiwa Roynet nebo Sunroute Tokushima. Ráno si dejte pořádnou snídani a hlavně kafe – to bude totiž na víc než měsíc vaše poslední káva, ve většině ubytování je k dispozici pouze čaj nebo pivo, nic jiného! Ráno se tedy vzbudíte, posnídáte a vyrazíte na vlakové nádraží. Tam si kupte lístek do stanice Bandō, kam za 30 minut vlakem dojedete. A potom? Po vystoupení z vlaku už celé dobrodružství začíná! Zpočátku asi budete mít problémy s orientací a kam tedy vlastně jako jít, ale nebojte – postupně, už během jednoho nebo dvou dnů, vám bude vše o trochu jasnější. Z Bandō station tedy po zelené lajně na chodníku dojděte do prvního chrámu Ryōzenji. Pro ulehčení orientace napíšu, že téměř každý chrám se skládá z několika částí  – z hlavního chrámu, občasného krámku s drobnostmi a také tzv. Noukyosho, což je přepážka, kde vám mniši dávají do cestovní knížky razítka. A pokud je návštěva chrámu kompletní (tj. stanete před hlavním chrámem a dostanete od mnichů razítko), můžete pokračovat do dalšího chrámu. A cesta mezi chrámy je značena dokonale. Za celých zhruba 1200km jsem se ztratil jen párkrát a to jen na krátkou chvíli a většinou mou vlastní chybou, že jsem se špatně díval na šipky, které vás celou cestu provázejí. Totiž, po celém ostrově jsou různě na sloupech, na značkách apod. malé červené šipky a ukazatele, které vás navádí a ukazují kam jít dál. Občas pomůžou i Google maps, ale ty ukazují cestu jen a pouze po silnici.

Co se ubytování týče, klasických hotelů je na Shikoku jen pár, ale zase tu jsou jiné možnosti ubytování a je dobré vědět pravidla, která tu fungují:
Shukubo: Toto je základní ubytování u chrámů samotných (je jejich součástí), kdy máte i možnost se brzy ráno přidat k modlitbě mnichů. Pozor, jen menšina chrámů ubytování nabízí, je to přehledně označeno ve zmiňovaném průvodci.
Ryokan: Nejčastější typ ubytování a japonské unikum. Jde o tradiční staré dřevěné domky, kde je čtyři či více pokojů se společným wc. Tento typ ubytování se velmi rozmohl v éře Edo, cca v 18.století, kdy ryokan ubytovával a krmil pocestné; v ceně je tedy i večeře a snídaně. Jsou to místnosti s posuvnými dveřmi, jaké znáte ze samurajských filmů 🙂 a pozor –  spíte samozřejmě na zemi na bambusových rohožích a namísto měkkého polštáře je většinou k dispozici jen příšerně tvrdý polštář, který je naplněn rýžovými zrnky!
Minshuku: Stejný typ ubytování jako ryokan, jen trochu obyčejnější a rodinnější, provozován spíš jako guesthouse (majitelé bydlí ve stejné budově). Má zkušenost ukazovala, že minshuku je o něco lepší než ryokan (byť by to mělo být naopak), také proto, že majitelé se o něj více starají. V obou případech to jsou ale staré, opotřebované a unavené prostory.
Business Hotel: Neznamená tak úplně to, co má v názvu. Jedná se o velmi prosté hotely s malinkatými pokoji, určené většinou místním lidem cestujícím za obchodem; nemají vůbec žádnou duši, velká výhoda ale je, že má každý pokoj vlastní wc a sprchu. Bez jídla.
Hotel: Klasický hotel, byť daleko pod standardy, na které jsme zvyklí. Obsahuje i jednoduše zařízenou restauraci, kde si můžete dát večeři a snídani. Jsou jen ve větších městech.

V žádném z uvedených typů ubytování nečekejte vůbec nic speciálního či luxusního, právě naopak. Tady na Shikoku na mě ubytování působilo zapomenutě, omšele a ve výsledku dokonce až smutně. Tenhle smutek, který na mě tento typ ubytování přenášel, mě v poslední části cesty hodně ubíjel…, jen občas se stalo, že byl ryokan udržovaný, prosvětlený a na nějakém hezkém místě. Navíc jsem se v úplně každém neustále bouchal do hlavy, neboť je vše zařízeno pro vzrůstem mnohem menší Japonce :)! Součástí většiny ubytování jsou pak i prosté horké lázně (onsen), čímž je Japonsko proslulé a věřte, že dřevěná vana s horkou vodou vám po každodenní túře přijde jako ten nejlepší vynález na světě :-). V každém pokoji je také kimono, které si obléknete ihned po koupeli a poté se v něm a v pantoflích chodí i na večeři. Restaurace tu jinak mimo pár větších měst nejsou žádné, jste odkázáni na ubytování – nezapomeňte tedy při rezervaci zmínit, že chcete pokoj včetně jídla! Nic takového jako online rezervace tu však neexistuje a v jarním období se tak může stát, že po celodenním pochodu dorazíte do ubytování a zjistíte, že je plno – je nutno tedy předem volat. Ale jak, když neumíte japonsky a oni zase anglicky? Našel jsem si tedy takový trik… Když jsem ráno odcházel s nějakého ubytování, poprosil jsem majitele, jestli by mohli do toho dalšího ubytování zavolat a pokoj s jídlem pro mě zarezervovat. Samozřejmě to není úplně nejjednodušší, ale rychle pochopí, co po nich chcete a nerozpakují se vám pomoci. Byť zpočátku bude trochu problém odhadnout jak daleko asi tak ujdete a kde tedy bude nejlepší přespat, v tom vám opět pomůže zmiňovaný průvodce a postupně už vám to přijde jednoduché. Všechny typy ubytování také mají pračky a sušičky (někde zdarma, někde za 100 yenů/20,-), takže po každém dni si můžete věci vyprat a usušit a není tedy nutno nosit větší množství náhradního oblečení. V prvních dnech cesty je také trochu problém dané ubytování najít, i když ho budete mít označené v mapě – nemají totiž nikde nic jiného, než znaky v rozsypaném čaji a tedy tomu nejde porozumět. Ovšem, je tu jedna věc – telefonní číslo (které je též uvedeno v mapě průvodce) je v klasických číslicích a podle nich tedy jde danou budovu rozpoznat! 🙂

Dobré a pohodlné boty jsou samozřejmě nutností. Zkusil jsem jít v pevných a relativně těžkých klasických trekingových botách, které se hodí např. v horách, ale ty tu byly naprosto nevhodné a spíš obtěžující – hned druhý třetí den naskočily puchýře a nezbývalo tedy než je vyhodit a dokud jsem byl ještě v civilizaci, zaskočit do obchodu se sportovními potřebami a pořídit lehounké boty na běhání (Nike Free Rn), které sloužily skvěle a bohatě to na ten povětšinou nenáročný terén na Shikoku stačilo. Byť na konci cesty už byly naprosto ochozelé a šly po skončení do koše též :-). Také dobrá a lehká pláštěnka a kryt na batoh proti dešti jsou nutností! Jinak co se přístupu na internet týče, na Shikoku není signál téměř nikde (jen občas v nějaké větší veřejné budově) a v ubytovacích zařízení velmi vyjímečně. Nezbývá tedy, než si na dobu pochodu pořídit speciální modem, který vám tento wifi signál dodá do mobilu nebo laptopu. Velmi dobrá je firma Pupuru, na jejíchž stránkách si můžete modem zamluvit a zaplatit online a pak vyzvednout na jakémkoli letišti. Nic dalšího už potřeba není a čím váš batoh bude lehčí, tím samozřejmě lépe. Můj měl cca 7-8kg (díky laptopu a soukromým nezbytným zdravotním věcem) a to už bylo moc! Řekl bych, že pokud se vejdete pod 6kg, bude to trochu jednodušší. Přinejhorším lze použít Japan Post a cokoli si nechat případně poslat domů, i když tady bych rád upozornil na takovou drobnost – pokud zažijete přístup pracovníků a vůbec japonské pošty jako celku, už nikdy, nikdy v životě nebudete chtít zažít poštu českou. Byli jste varováni… :-). Také je nutno se připravit, že narozdíl od jiných třeba i poutních cest, kde se často sdružuje a pije s ostatními, tohle se tu neděje ani náhodou! Na celou cestu budete jen a pouze vy sami a anglicky budete mluvit minimálně, někdy celé dny vůbec! Čili fotky z radostných párty asi známým určitě posílat nebudete. Naštěstí.

Co se financí týče, tak peněz na to chtě nechtě padne dost. Ne snad, že by byl ostrov nějak drahý, to vůbec, ale těch 50 dní prostě na něco vyjde, hlavně kvůli ubytování:
300 yenů: Tolik platíte v každém chrámu za razítko, tedy celkem je to 88 chrámů x 300 = ¥26 400.
6000 yenů: Tolik zaplatíte v ubytování za noc a jídlo. Ceny se mohou mírně lišit, ale toto je průměr. 50 dní x 6000 = ¥300 000.
1000 yenů: Tolik zaplatíte za oběd, zprůměrováno. Restaurace tu v podstatě nejsou a je tak počítáno občerstvení z obchodů. 50 dní x 1000 = ¥50 000. V rámci odhodlání a soustředění se na chůzi jsem občas na oběd dokonce zapoměl :).
150 yenů: Tolik zaplatíte za 0.5l lahev s pitím. Po celém Shikoku je obrovské množství venkovních automatů na nápoje (chlazených i horkých) a tyto automaty na nápoje se stanou vaší velkou oporou a pokud půjdete v letním období, budete pít opravdu hodně. Řekněme tedy, že vypijete 5 lahví denně (2.5 l) a je to 150 x 5 x 50 = ¥37 500.
10 000 yenů: Tolik zaplatíte za základní poutnické předměty typu oblečení, kniha na razítka atd., tedy ¥10 000.
K tomu je samozřejmě potřeba připočítat modem, drobné výdaje jako vlak či dárky a tak podobně, ale to už není vyloženě nutné. Celkově nám to tedy vychází zhruba na ¥400 000, což je při dnešním kurzu 80 000,- kč, samozřejme myšleno bez letenek. Levná záležitost to tedy určitě není. Nicméně, pokud by vám nevadilo spát ve stanu (což je tu tak z 80% míst možné), ušetříte největší část peněz, váha batohu se ale o dost zvýší. Je to tedy vše dost individuální. Jediným možným platidlem je hotovost (karty nejsou přijímány téměř nikde) a funkční bankomaty pro nejaponské karty jsou pouze na poštách – tam není žádný problém a pošty jsou i v malých vesnicích. Na spoustě míst jsou také dostupné malé prodejny s potravinami (Lawson, Circle či Family Mart) a tam mají vše co potřebujete :-), včetně teplých jednoduchých jídel.

Celé putování na Shikoku ale není jen o tom projít všechny chrámy a hotovo. Na mnoha místech se nabízejí i zajímavé boční questy, neboli výpravy! 🙂 Byť já na ně neměl už sílu a tak jsem jich zvládl jen pár, některé za to určitě stojí. Tak například  nedělní trh s potravinami ve městě Kochi (poblíž chrámu #30), ten stojí za to a vsadím se, že u většiny věcí ani nebudete chápat, co to vlastně k jídlu je. V městečku Susaki (poblíž chrámu #37) zase dělají unikátní poddruh polévky rámen, stojí za to ji v některém místním podniku ochutnat. V městečku Ozu (u chrámu #43) zase můžete s rybáři na loďce vyjet pozorovat podvečerní chytání ryb pomocí kormoránů. Ve větším městě Matsuyama (chrámy #47-53) je zase nádherný zachovalý feudální hrad (který dlí tak vysoko nad městem, že na něj jezdí lanovka), anebo nejstarší horké lázně v celém Japonsku, zvané Dogo Onsen! Ty jsem samozřejmě zkusit musel a jsou libové :). Také slavné třistaleté zahrady Ritsurin jsou krásné a do puntíku splňují představy o těch japonských pohádkových místech (#77-78). Ale i při obyčejné chůzi v malých městečkách občas vidíte prodejnu s nádherným starým porcelánem a podobně a to vše dotváří celý obraz. Právě v Matsuyamě jsem si dal poprvé a naposledy celý den pauzu a bylo to nesmírně příjemné, zajít si na zmiňovaný hrad, do horkých lázní Dogo onsen a jen tak vypustit – doporučuji! :-). Nicméně, je potřeba si uvědomit, že tato cesta není jako ty daší, co ostatní lidé procházejí. O přírodu tu vlastně ani moc nejde – přírodou člověk prochází jen cca 1/3 cesty, zbytek jde podél silnic nebo dokonce i velkými městy.

Jednotlivé chrámy popisovat nebudu, vypíchnu ale několik, které jsou zajímavé:
Chrám #1 – Ryozenji: Úplně první chrám, který navždy zůstane ve vaší mysli.
Chrám #11 a #12 – Fujiidera a Shozanji: Chrám #11 je jeden z prvních, který je schovaný v lese a má moc hezkou atmosféru. Hned za ním však začne váš první fyzicky náročný test. Výstup z 0 metrů nad mořem do asi 700 mnm, pak dolů a pak zase nahoru. Mnoho lidí prý celou poutní cestu vzdá právě tady, neboť je fyzicky opravdu hodně náročná.
Chrám #21 a #22 – Tairyuji a Byodoji: Pokud to nevzdáte při výstupu na chrám #12, možná to uděláte při výstupu na chrám č. 21 a pak č. 22. To je strašná cesta! Příkře nahoru a když to dáte a odlehčeně pak jdete dolů, po hodině musíte zase strmě nahoru. Ufff, ještě teď, když si na tento den vzpomenu, mi není úplně nejlíp :-). Ale pokud zvládnete toto, již nemusíte pochybovat o tom že jste ten pravý poutník Henro-san, a začnete si cestu užívat.
Chrám #27 – Konomineji: Po cestě na tento chrám mi vyskákalo asi nejvíce puchýřů, brrrr. Jdete skoro celý den, až dojdete na úpatí hory skryté v lesích a říkáte si, že to bude příjemný výšlap ve stínu bambusů. Jenže chrám byl až na vrcholku třetího vrcholu (původně byl vidět jen první) a když jsem viděl ceduli že ještě 700 metrů, počítal jsem úplně každý krok a říkal si 700, 699, 698, atd. A když jsem pak došel k bráně, najednou vidím ještě asi 200 schodů strmě nahoru! Jen jsem padnul do trávy a odmítal to dát…, ale nakonec to došel, samozřejmě :-). Chůze je totiž například v porovnání s během dobrá v tom, že vám stačí si sednout třeba jen na minutu a tělo je zase připraveno jít. Ono vůbec, to jak tělo přes noc zregeneruje, je úžasné!
Chrám #31 – Chikurinji: Hezký chrám, který se nachází na pozemku krásné botanické zahrady, kde máte jako poutník Henro vstup zdarma.
Chrám #45 – Ivayaji: Jeden z nejkrásnějších chrámů! Celý je vystavěn ve skalách a byť je jeho poslední etapa poměrně náročná, odměna je velká. Vedlejší svatyně jsou dokonce uvnitř skal v jeskyních a celý komplex je velmi unikátní.
Chrám #85 – Yakuriji: Fantastický chrámový komplex! Sem můžete i lanovkou a není to jen chrám, ale vlastně taková mini vesnička v horách a celé to tu působí opravdu úžasně – přesně jak z nějakého starého filmu od Akiry Kurosawy! Jsou tu dokonce dva ryokany na přespání, které se podle mě od 18-19.století příliš nezměnily. Ve spojení s tím, jak se vaše cesta blíží ke konci, je tento chrám opravdu něco.
Chrám #87 – Nagaoji: Asi nejošklivější chrám ze všech. Malý, příměstský, o ničem. Nebo byl tento pocit způsoben tím, že se jednalo o předposlední chrám a já už tak moc spěchal do toho posledního?
Chrám #88 – Okuboji: Úplně poslední chrám vaší cesty a je tedy přirozené, že tento den a cesta k němu bude hodně jiná. Musím ale přiznat, že cesta sem je v poslední části dost náročná, jako k jedinému se musíte přidržovat řetězů ve skále. Mně navíc hodně pršelo a byla to taková dřina, že jsem se k němu prodíral hustým lesním úsekem, obličejem protrhával čerstvé pavučiny, každý krokem jsem se proklínal, do čeho že jsem se to pustil (a to vlastně nebylo poprvé 🙂 ) a i plakal z vyčerpání – opravdu, několikrát jsem v rámci této cesty prostě seděl na drnu a jenom ronil slzy a brečel; z vyčerání, smutku, odloučenosti a prostě vyčerpanosti. Na druhou stranu, nakonec se to podařilo a když jsem scházel dolů k poslednímu chrámu a najednou viděl ty desítky autobusových návštěvníků, bylo mi strašně moc příjemně. Hodil jsem batoh na lavičky a jen tak, jak s nově narostlými křídly, jsem prolétával celý velký chrámový komplex a užíval si každou minutu a sekundu toho pobytu. Začal jsem se zároveň těšit do civilizace, až další den přeletím do Tokya, zajdu si do staré čtvrti Asakusa, pojíst Fugu, do divadla Kabuki a tak nějak celkově; že se konečně budu moci natáhnout do normální postele a ne jen na tvrdou bambusovou rýžovou matraci, co byla v ryokanech.

Ale pozor, ono to tím dojitím do posledního chrámu č. 88 vlastně tak úplně nekončí! Totiž, aby se ten váš poutní kruh uzavřel, platí tu pravidlo znovu dojít do chrámu, kde celé dobrodružství začínalo, tedy do chrámu č. 1. A to je dalších cca 30 kilometrů, aj aj. A ti opravdu důkladní poutníci pak ještě jedou (už vlakem) na horu Koyasan, což je místo úmrtí mnicha Kōbō Daishi a která se už ani nenechází na Shikoku. Tady jsem už ale shodou náhod byl při mé druhé japonské cestě v roce 2008 a tehdy ještě ani nechápal, co je to za místo a jen jsme si dělali legraci, že „samý chrámy, všude jenom chrámy!“ :-). Po návštěvě Koyasan (kde i v open-air mauzoleu leží duše třetího shoguna Iemitsu Tokugawy) už je vaše cesta bezpochyby kompletní.

A co tato cesta dala mně osobně? Myslím, že něco, co vlastně nejde ani pořádně popsat. Když jsem ji začal jít, tak tuším druhý den jsem úplně vyčerpaný odpoledne sednul do trávy a chtěl to vzdát a ještě netušil, do čeho jsem se to vlastně pustil. Nicméně jsem miloval skoro každý den pochodu, i když ke konci celé cesty mi to už celé přestávalo tak nějak dávat smysl a byl jsem unavený tím, jak moc repetitivní to je a že se vlastně kromě brzkého vstávání a pochodu skoro po celý den nic moc jiného neděje. Největší krize přišla zhruba v 3/4 celého pochodu – měl jsem jen tak tak, že jsem to celé nevzdal! Svým způsobem mě ale to okolní prostředí pohánělo; už ne jen návštěva chrámů, ale i zcela běžné věci a zážitky v průběhu dne a celé cesty.  Například jsem šel malou vesnicí a tam měl pán dodávku a místním ženám prodával ovoce a zeleninu. Tak jsem si vybral několik věcí a že si je koupím. A on že ne, ať si je nechám zadarmo! Jindy zase jdu vesnicí poblíž moře a tam najednou míjím úplně obyčejný domek a tam v garáži dvě rodiny jak cosi grilují. Tak pozdravím, usměju se a nahlédnu dovnitř a vidím obrovské a přenádherné lobstery, jen tak si dlít v malé garáži na grilu! Pozvání jsem však k mé pozdější naštvanosti odmítl (ehm, byl jsem na sebe naštvaný asi dva dny :). Nebo když jsem jednou došel do ubytování pozdě a neměl rezervaci jídla (když přijdete po 16h a nemáte zařízenou rezervaci, tak vám už večeři ten večer neudělají), zašel jsem do vyjímečně otevřené vedlejší restaurace. Tam jsem samozřejmě vzbudil rozruch a nějaký pán mi neustále objednával piva, neboť byl nadšený, že chci „jeho“ ostrov obejít a poznat více. Potom něco vytáhl z kapsy a řekl „psst, něco ti ukážu. vymyslel jsem nový patent, podívej“, a ukázat takový malý plechový nástroj a v druhé ruce ostré párátko. Nechápal jsem, ale pak mi to vysvětlil – sériově vyráběná párátka se podle jeho názoru dělají tupá a on vymyslel patent, tento malý přístroj, který tato tupá párátka zaostřuje a dělá ještě ostřejšími! Haha, tak bizarní blázni opravdu žijí všude, říkal jsem si v dobrém. Jindy jsem zase šel kolem budovy s velkými vraty, které byly trochu pootevřené a uvnitř cosi hučelo. Tak jsem nahlédl a uvnitř nějaký pán, ať jdu za ním. Tak jsem šel a on že to je výrobna saké a celou mi ji ukázal, mňam :-). Nebo jsem jednou ráno šel opravdu nádhernou ospalou vesnicí, kde jsem v tom tichu slyšel zvuk takové té bambusové flétny, ale nedovedl jsem rozpoznat, odkud zvuk jde. Až po chvíli jsem šel kolem domku, kde na zahradě postával starší pán, který v pyžamu na tuhle tradiční flétnu venku hrál! Jindy mě zastavila postarší paní a dala několik mincí, ať je za ní v dalším chrámu hodím a pomodlím se za ní…, což jsem také udělal. V podstatě každý den se dějí podobné milé a překvapivé věci a k celé cestě neodmyslitelně patří. Japonci jsou překvapováni vámi (děsně se diví, že nevíte jak se v jejich kultuře chovat), vy se zase divíte jim. Proč například vůbec nechápou, co znamená „breakfast“, ale dobře vědí, co je to „breakfastó“? Kromě běžných frází jako dobrý den, děkuji a tak podobně, se vám možná bude hodit ještě vysvětlení některých záležitostí ve vyslovování. Nevíte například, jak říct „horké“ nebo „studené“? Řekněte to v angličtině a na konec dejte „ó“. Totiž když řeknete „hot“, nikdo vám rozumět nebude, ale když řeknete „hottó“, je vše jasné :-). To platí i pro „coldó“, „breakfastó“, atd. Zajímavé též je, že když se zeptáte na „hotel“, není vám rozuměno, ale když řeknete „hoteru“, rozumí místní dobře. Je to velmi úsměvné, ale jde to nacvičit a postupně to také chtě nechtě používat budete muset – anglicky tu neumí v podstatě nikdo. Takže po trochu experimentování na to určitě přijdete a vlastně i domluva rukama nohama, kterou jsem nepoužíval už mnoho let, se tady hodila velmi! 🙂

Důležité internetové odkazy:
Shikoku Hentro Trail: Kompletní informace pro případné zájemce o cestu [odkaz]
Walking of My Life: Přehledné stránky s informacemi o chrámech a ubytování [odkaz]
Route 88: Hezké stránky o pouti na Shikoku včetně map atd. [odkaz]
Shikoku Henro: Oficiální stránky japonské tourism společnosti [odkaz]
Shikoku 88 Google Maps: Seznam chrámů na Google mapách [odkaz]
Jorudan: Super online vlakový plán (nejen na Shikoku, ale v celém Japonsku) [odkaz]

Užitečné suobory (obrázky, mapy, pdf):
Shikoku Pilgrimage: Vyčerpávající informace v angličtině [odkaz]
Seznam chrámů: Můj seznam chrámů v xls včetně GPS pro Google mapy [uložit]
Istrukce při zemětřesení nebo tsunami: Raději si to zapamatovat 🙂 [odkaz]
Výškový profil chrámů: Obrázek se zobrazením výškového profilu celé cesty [odkaz]
Video ukázka z chrámu: Minutové video z chrámu na Shikoku [odkaz]

Takže, jak to celé shrnout? Cesta na Shikoku byla jedna z těch nekrásnějších, co jsem v životě podnikl. Ale určitě ne nejjednodušších, přirozeně. Celé je to hodně repetitivní a probíhá zhruba takto – ráno vstanete v 6:30 (nebo budete vzbuzeni, jinak to skoro nejde), nasnídáte se a po sedmé ráno vyrazíte. Osobně jsem měl denní pochod rozdělen na dvě poloviny. První „směna“, ta ranní, ta byla nádherná a opravdu mě bavila – byl jsem schopný pozorovat a vnímat krajinu kolem sebe, občas si čichnout k exotické květině, vkročit do nějakého políčka a utrhnout si rajče, a celkově to bylo prostě a jednoduše super. Tedy až do odpolední směny, která začala nějak kolem dvanácté až jedné hodiny. To už totiž začaly síly docházet, nohy začaly dost bolet a to už nebylo skoro o ničem jiném, než o plahočení se a neustálém doufání, že cíl (chrám nebo ubytování) bude za méně než jeden kilometr. Celkově totiž během dne jdete šest až osm hodin a v té druhé půlce už cítíte každý kilogram nebo možná i dekagram váhy batohu, každý kamínek na cestě a každý krok směrem vzhůru. Mnoho chrámů je též logicky dost „nahoře“ v horách a kopcích a není skoro nic horšího, než když celý den jdete a najednou vidíte ten další chrám na obzoru a vysoko v horách. To je prostě děs běs a musíte se hodně přemáhat, ale odměna u zvonu v daném chrámu, pokud to zvládnete, je pak o to větší! U každého chrámu jsem zazvonil a řekl stále stejné tajné přání „mamka, zdraví, Pavlína“ – jestli se vyplní se ale teprve uvidí.

Počkejte, vlastně ještě jídlo :-). Pokud jste v jídle otevřeni čemukoli neznámému, tady si užijete opravdu neskutečně a to, co na talíři uvidíte, je naprosto neuvěřitelné. V každém regionu je preferováno něco jiného (někde nudle, jinde ryby, jinde zase hovězí atd.), také každá paní domu v ryokanu nebo minshuku dělá něco jiného a každý den je večeře na Shikoku opravdu nesmírně variabilní a bez vyjímky dokonalá, byť samozřejmě trochu divná až ujetá. K snídani třeba dostanete misku se stovkou 1-2 cm malinkatých úhořů, nastrouhanou sušenou rybí kůži nebo syrové kousky ryb! Pokud máte rádi tradiční miso polévku, tak i tu si zde užijete. Je podávána k snídani i k večeři v mnoha a mnoha variacích a nejvíce mi asi chutnal průzračný vývar s pár lístky zeleniny a nastrouhanou citrusovou kůrou. Dostáváte mnoho malých misek s ovocem, nakládanou zeleninou a samozřejmě hlavně rybu. Připravte se na to, že rybu budete mít i k snídani! A také rýži. Rýže je k snídani, k obědu i k večeři, uffff. Ke konci jsem si už říkal, že rýži nechci aspoň rok vidět – ale co myslíte, že jsem dostal na talíři hned po příjezdu, když jsem byl pozván na rodinný oběd? Nééééé, zase rýži! 🙂 Ostrov Shikoku je též proslulý vynikajícím ovocem „sudachi“, což je něco mezi limetkou, citrónem a mandarinkou; dokonalá vůně a chuť! Na cestě často vidíte stromy se sudachi a nikomu nevadí, když si sem tam utrhnete a už vůbec nikomu nevadí, dáte-li je paní domů, ať vám je přidá k večeři. A pokud půjdete v říjnu a listopadu, čeká na vás období mého už dlouho nejoblíbenějšího ovoce vůbec, a to yuzu. Tento neskutečně voňavý plod je prostě zázrak :-). Jídlo jsem si tu tedy užil naprosto na maximum a nemyslím teď sushi, to se tu ani moc nejí, ale hlavně ryby, ovoce, hovězí maso a houby – to máte v různých variacích na talíři denně a není se čemu divit, že v podstatě neexistují obtloustlí Japonci. Na druhou stranu mi tu pár věcí dost chybělo – hlavně dobré kafe a čerstvé pečivo, což je tu velká vzácnost. Kdybyste viděli mou radost, když jsem v jednom malém městečku objevil pekárnu a kavárnu, myslím že jsem tam s croissantem a kávou v ruce musel působit jako malé dítě v hračkářství :-).

Popravdě, vůbec nevím, jestli se mi daří tuhle fantastickou cestu nějak dobře popsat, ale bylo to opravdu něco. Něco tak moc netradičního, tak moc jiného, tak moc nádherného a svým způsobem i dojemného! Ale ne až tak kvůli chůzi, ale kvůli tomu prostředí na Shikoku – jinde by mě to asi bavilo pramálo. Například když znaveni jdete a najednou slyšíte, jak za vámi někdo běží, ohlédnete se a zjistíte, že za vámi běží prodavačka z krámku a nese čokoládu, tu vám dá a ještě se vám ukloní! Je to úplně něco jiného, než klasická cesta a dovolená, svým způsobem tu zažijete daleko méně, než při klasičtější dovolené s výlety a podobně, protože skoro celý den prostě jenom jdete a to je všechno. Ale. Ale pokud se umíte dobře dívat, pokud dokážete vnímat věci kolem vás tím správným způsobem, pokud se všemu nedivíte a nesrovnáváte s tím, na co jste zvyklí z domova, otevře se před vámi tolik moc zážitků a zvláštně hezkých situací, také nových pocitů a dojemných emocí, že to je jedním slovem úžasné. Byť zhruba v 70% celé cesty jsem už začal být hodně unavený a celkově tak nějak odevzdaný – nové a zajímavé věci a zážitky jsem kvůli vyčerpání přestával vnímat a cítil spíš jen únavu a pocit, který bych popsal jako „marnost nad marnost“. Jednoduše jsem kvůli té velké únavě a námaze už pak nebyl schopný vnímat ty odměňující pocity, ale to opravdu jen v těch nejnáročnějších dnech. Také se má mysl naprosto nechtěně úplně odřízla od svých blízkých, připadalo mi, že všichni jsou strašně moc daleko a vzdálení a to mi i vadilo, ale nebyl jsem schopný, z důvodu vyčerpání i fyzické a duševní vzdálenosti, to nijak ovlivnit. Velkou část cesty jsem byl také přesvědčený, že jsem první Čech, kdo tuto nejtradičnější cestu na Shikoku po svých šel. Prý ji pár lidí projelo na kole, ale někoho, kdo by ji prošel pěšky, se mi dohledat nepodařilo. Dokonce jsem potkal dvě Australanky, které cestu napůl šly a napůl jely vlaky a autobusy, a ty mi říkaly, že v prvním chrámu potkaly ‚Moniku‘ z ČR! Takže věřím, že tenhle unikátní ostrov vejde do širšího povědomí, byť z pochopitelných důvodů doufám, že ne až do tak moc širokého :-).

Ke konci cesty jsem si i tak nějak říkal, jak tento článek pojmu a těšil se, jak popíšu všechny ty dojmy a zážitky, ale nakonec jsem to všechno vypustil a řekl si, že spíš napíšu prostá fakta, než nějaký emotivní článek. Jednoduše mi po návratu domů přišlo, že nic z toho není podstatné nebo důležité. Však jsem sebou neměl ani foťák a těch pár dokumentačních fotek dělal na mobil! A vím, že jsem udělal dobře, protože jít na poutní cestu, ale fotit a informovat při tom skoro každý den na facebooku, to mi vůbec nedává smysl. Což docela vyjadřuje i smysl této poutní cesty na ostrově Shikoku. Je a měla by být spíš vnitřního charakteru, měla by být určena jen a jen vám (když už ji tedy absolvujete) a asi, jak to tak vypadá, by měla být nesdělitelná. Poutní cesta je totiž hlavně o vnitřní cestě, skoro až spirituálnímu zážitku, který prostě a jednoduše nejde předat dál. Ale ono vám bude děkovat i vaše tělo 🙂 – zhubnete totiž cca 10kg a celkově se určitě budete cítit více fit, což je skvělé.

Po skončení jsem pak ještě neplánovaně přelétl na dva dny do Tokya a zašel si do tradičního a atmosférického divadla Kabuki [program v angličtině a online lístky možno koupit zde], do nejstaršího chrámu Sensōji v Tokyu ve čtvrti Asakusa, na dokonalé pravé hovězí Kobe – to je už spíš masový dort, konkrétně do Heijoen Ginza (adresa zde, je možno i bez rezervace) a za odměnu za zvládnutí toho pochodu také do michelinské restaurace, kterých je v Tokyu opravdu dost a bylo mi celkem jedno, že to je tak trochu v rozporu se samotnou tradicí trpitelské poutní cesty :-). Zvolil jsem nakonec malou restauraci Kodama, která má jen 10 míst k sezení, jednu michelin hvězdičku a šéfkuchař (totální introvert) se naučil vařit jen a pouze sám od sebe a vaří hlavně na základě instinktu a ne jen receptů a osvědčených postupů. Nevím proč, ale nikdo jiný tam v tu chvíli nebyl a byl to tedy docela zážitek, když michelinský kuchař vaří jen a jen pro vás. Na samostatný report to asi není, ale on i s jeho ženou mi pak (když na to přišla řeč) gratulovali, že jsem cestu na Shikoku zvládl a jen tak mimochodem, kraby a sudachi (již výše zmiňovaný plod ovoce), odebírají přímo od dodavatele z jižní části Shikoku!

V průběhu celé cesty jsem si též často říkal, jestli bych byl schopný (a ochotný 🙂 ) dát celou cestu a všech 88 chrámů ještě jednou? V první půlce jsem si říkal ano, proč ne; v té druhé jsem se ale spíš jen proklínal a říkal si že už nikdy, za žádných okolností. Ale. Je tu další ale. Je tu totiž pár věcí, které v tom okamžiku člověk nemůže předem tušit. Například to, že už teď po dvou týdnech od finiše, se mi po Shikoku začíná dost stýskat! Tolik, že při psaní tohoto článku a znovuhledání různých odkazů, jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že to třeba za pár let mohu znovu zkusit. Opakuji, zkusit :-). A už za žádných podmínek sám, ale pokud možno s někým. A také to třeba pojmout trochu jinak a jít celou tu cestu pozpátku, tedy od chrámu č. 88. Ano, byť jsem fyzicky dost trpěl, byť jsem byl ve většině ryokanech s polštářem z rýžových zrnek hrozně naštvaný, přesto už teď vím, že tuto cestu nějakým způsobem zopakuji. Je totiž natolik jiná a intenzivní, že jednoduše musím! A pořád na mě čeká ta čtvrtá fáze, kterou jsem zmiňoval na začátku článku a psal, že jsem k ní nedošel. Tedy osvícení…

Fotogalerie