A pak jsem se ocitl v australské Tasmánii, o který jsem měl romantický představy a nakonec mi to přišlo spíš jako návštěva dřevorubeckého plesu. Místní slušní, hluční, v kostkovaných košilích a pojídající obří hamburgery s pivem nebo whisky . Do Tasmánie to z Francouzské Polynésie není nejsnažší, ale dá se to – nejdřív musíte Tahiti > Auckland a tam pak jednou za týden přímý let, anebo přes Sydney či Brisbane. V Tasmánii je celkem hezký původní prales s vodopády ve vnitrozemí (Styx Valley, Mount Field), dramatické pobřeží, pár historických míst (Port Arthur), nádherné zátoky (Coles Bay nebo Bay of Fires),  a takový nádech lokálnosti všeho. Tam snad nepotkáte kuře, které by nebylo free range! Ono hlavní město Hobart se už nějakou dobu profiluje jako nová vlna australského gastra, ale je to spíš jen o té kvalitní lokální produkci, než aby to bylo nějak vychytanější; a to už dneska tak vyjímečné není. Ale je fajn jet krajinou a míjet malé vinice, farmy na jahody a třešně, famózní ústřice (kde si klidně můžete zastavit a ochutnat) nebo med Leatherwood (který úspěšně používají i v top kodaňské restauraci Jordnaer), ale aspoň trochu zajímavých restaurací jak šafránu. Tak jsem přežíval na hutné polévce s vůní moře, zvané chowder. Jinak po nějaké vzpomínce na původní obyvatele v podstatě nic a tak jen připomenu jedno jejich dávné přísloví: „My všichni jsme návštěvníci tohoto místa a času a jenom procházíme. Důvod proč jsme tady je pozorovat, učit se, milovat, růst…, a pak? Pak se vrátíme domů“.