Galerie fotek z několika velmi rozdílných částí fascinující Indonésie.

A po průzkumu Bali, překrásného, ale turismem poněkud znásilněného ostrova, jsem zajel na Sulawesi, vidět tu prapodivnou pohřební kulturu Torajanů. Totiž, když někdo v rodině zemře, není to tak úplné konec cesty a začne se chystat slavnost, na kterou přijde mnoho stovek hostů a koná se několik dní. A může konat i několik let po úmrtí! Nejen, že duše je v domě stále přítomna, ale pozůstalí několik let šetří – na té velkolepé slavnosti se podává stovky slepic, desítky prasátek a několik buvolů – ti už neslouží na polích, ale chovají se k tomuto účelu. Teprve poté jsou nebožtíci pohřbeni do skalních útvarů a celkově to je hodně zvláštní na takové akci být. Cizí návštěvníci jsou vítáni, měli by ale přinést dar – pro muže cigarety a pro ženy cukr; tj. pro oba z mého pohledu něco, čímž by se k nebožtíkům, ehm, asi rádi rychle přidali . Jinak je to moc hezký vesnický kraj, ale zvláštním způsobem zašlý a pro mě tak trochu i potemnělý a byl jsem rád…,

…když jsem po dlouhé cestě letadlem i lodí konečně dorazil do cíle, do málo navštěvovaných bandských ostrovů na jihovýchodě Indonésie, kam mě zavála ta touha po nejzapomenutějších ostrovech a místech světa, kam nikdo moc nejezdí. Svoji slávu (i bolest) Moluky zažívaly od 13.století, kdy je objevili evropané a začal čilý obchod s kořením – hřebíčkem, skořicí a hlavně muškátovým oříškem, který původně pochází právě odsud a je tak moc opojné, jak čerstvý plod voní – úplně se z toho točí hlava! A také se tu kolem muškátového oříšku všechno točí – každá rodina má aspoň nějaký stromek a suší si pak před svým barevným domkem pár kousků. Dávají ho do kafe, čaje, omáček, džemů, freshů a co já vím do čeho všeho — no prostě do všeho . Místní mají krásné, temně hluboké oči a čokoládově zbarvenou pleť, a jestli si pamatujete, že existuje cosi jako sluníčko, tak když zapadá na Molukách, má nádhernou, zlato-oranžovou barvu! A sice je to místo hodně líné, zpomalené a není tam vlastně ani moc co dělat, ale proč si prostě nelehnout na plantáž pod muškátový oříšek, neotevřít nějakou hezkou knížku (v mém případě vůbec první cestopis o první cestě kolem světa Fernao de Magalhaese) a představovat si, jaké to tehdy muselo být, když koření hrálo hlavní roli a prostě si jen tak užívat to voňavé kouzlo daného okamžiku. Pokud bych měl možnost si půjčit stroj času a řekněme pětkrát se s ním někam vrátit, určitě bych jako jednu z možností volil právě dobu 13.stolení+ a tu atmosféru evropské honby za kořením do Asie a Afriky. I když počkejte, to by byl vlastně promarněný pokus, protože od té doby se na bandských ostrovech zas až tak nezměnilo! Jinak fotky jen dokumentační, nějak jsem si neuvědomil, že při natáčení videí budou fotky trochu ošizené.

BALI:

SULAWESI:

MOLUKY / BANDSKÉ OSTROVY: