18.02.2017

Napsal | Žádný komentář | Kategorie | Přečteno 805×

Chile – nespoutaná, ale i harmonicky klidná

Chile – nespoutaná, ale i harmonicky klidná

Trochu se spožděním, ale přece jenom jsem měl pocit, že tu tento cestopis chybí. Také jsem v poslední době při různých příležitostech na Chile a hlavně úžasnou Patagonii občas narážel a tak jsem si jednou večer sednul, otevřel voňavé chilské víno, projel fotky a celkově si to celé v paměti obnovil a zde to je. Chile je ale natolik úžasná země, že se to celé vlastně psalo skoro samo!

A tu nespoutanost, jakou jsem tady zažil, na cestách naprosto miluju! Před Chile mi už nějakou dobu chyběla a už teď mi zase chybí. Totiž, už dlouho jsem v té době (červen 2016) nepodnikl žádnou takovou tu větší a dobrodružnější cestu do dalekých krajů a Chile je zároveň přesně ta země, která je pro takové nespoutané a divočejší cestování jako stvořená. On už i ten můj začátek a plánování, které mě v rámci cest tolik baví, tady úplně chybělo – představte si, že jsem se jednou takhle v červnovou neděli probudil, udělal snídani a hledal co si tak při tom nedělním mučení typu uklízení a praní pustím za hudbu a narazil jsem na už dost oposlouchané, ale přesto pořád dobré Lemon Jelly a jejich písničku Homage to Patagonia (zatím si ji nikde nehledejte, v závěru cestopisu jsem na ni připravil video z mých fotek :). A jak už název této písničky napovídá, řekl jsem si že to bude Patagonie a hotovo. A za pár dní jsem opravdu letěl, jen na základě téhle jedné písničky! Crazy, já vím – ale copak to tak nemá být? Já to tak chtě nechtě prostě mám. A najednou jsem tedy byl totálně ponořen do tajů téhle úžasné jihoamerické země a tak tedy Chile, bejby! Víno, ledovce, poušť, lamy…

I když v rámci tohoto zbrklého rozhodnutí bylo docela legrační jet kupovat zimní vybavení den před odletem, ale to jsem taky celý já…, ach jo :-). Jinak jsem už v této zemi vlastně jednou byl, konkrétně na fascinujícím Rapa Nui (který pod Chile patří), ale ten je natolik jiný, že jej za její část ani považovat nemůžeme. Do Chile také není nijak těžké se dostat – já letěl s Air France (rozumně ještě létá např. Alitalia nebo Iberia), víza potřeba nejsou – a to je asi tak všechno, co jsem potřeboval vědět :-). Počasí na cestách jinak obvykle ignoruji a je mi dost jedno, ale tady na to pozor – jel jsem v tom nejlepší období roku, tedy koncem června, ale to je v Chile dost nepříjemná zima! Je třeba s tím počítat, hlavně na jihu země. Na druhou stranu, zimní období sebou nese jednou obrovskou výhodu…, téměř totiž nepotkáte jiné turisty! Což obzvlášť v Patagonii, kde byl můj hlavní cíl, bylo opravdu citelné. Sezóna jinak začíná až v říjnu a kromě jediného hotelu jsou všechny ostatní přes zimu zavřené, takže pozor na to.

Ale pojďme tedy na jednotlivá místa v této krásné zemi – každý si asi najde to své a já si zvolil tři hlavní body. Zaprvé Patagonie, nacházející se v Andách na jihu země, zadruhé poušť Atacama na severu země a za třetí chilská vinařská oblast, nacházející se asi tak uprostřed. Hlavní město Santiago jsem kompletně vynechal, dobrý hotel u letiště je například Holiday Inn, který je vlastně přímo u terminálu. I když počkejte, byl jsem tam v nejslavnější chilské restauraci Boragó (36 restaurace světa dle top 50 list), ale nebylo to úplně ono, taková moderní směs mezinárodní a lokální kuchyně, která nijak ohromující není. Nicméně jsem jsem to další ráno po dost náročném letu do Santiaga, stále celý polámaný a ospalý (ale přesto nabuzený) hned spěchal za kráskou Patagonií. A musím rovnou napsat, že to je naprosto, ale naprosto a totálně fascinující místo! Ta velikost! To ticho! Připadáte si jak nedůležité zrníčko písku kdesi v moři nebo na poušti a připomíná nám, jak bezvýznamní v tom vesmíru jsme, ale zároveň jak moc unikátní a jedineční vlastně jsme a opravdu hodně to tam na mě působilo. Před dalším rozplýváním se ale ještě odbočím a popíšu, jak se sem vůbec dostat. Patagonie se nachází na úplném jihu jihoamerického kontinentu, v takovém tom cípu, kde si myslíte, že už nic nežije a neexistuje. A pokud očima půjdete ještě níž, už jste v Antarktidě (výlety tam se dělají z Tierra de Fuego). Na přelet ze Santiaga jsem použil lokální leteckou společnost s poněkud neoriginálním názvem Sky Airline, která ale byla úplně bez problému; ještě tam také létá státní Latam. Vaše cílová destinace je městečko Punta Arenas a tady si buď můžete půjčit auto a popojet mrknout na legrační tučňáky (což na sto pro udělám příště), anebo jet přímo do národního parku Torres del Paine (krásný název, že?) právě buď půjčeným autem, anebo si domluvit dopravu například s ubytováním, což jsem také udělal já. Takže jsem zvolil to jediné v zimě otevřené ubytování Explora Patagonia a zrovna jak na potvoru to nejkrásnější  – co se polohy a výhledu týče to bylo asi to nejhezčí kde jsem kdy byl a vězte, že pokud někdy uvidíte nějaké nádherné fotky z Torres del Paine s krásným ubytováním v pozadí s vodopády a hory okolo, bude to toto místo – je to jedno z nejikoničtějších míst planety. A tento fascinující hotel byl myslím úplně prvním ubytováním v celé této části Chile a vážou se k němu další legendy a podpříběhy, jimiž vás ale zatěžovat nebudu, nejste moje děti, abych vám je vyprávěl :-); však si je tam v klidu vyposlechněte sami! Další dobrou volbou co se polohy týče je pak Lago Grey Hotel, jinak je tu běžné spát ve stanech, jsou tu na to připravené speciální plochy, ale v zimě to je samozřejmě nereálné. Cesta z Punto Arenas trvala ještě dalších zhruba 5 hodin a nebyla to moc příjemná jízda – používaná auta jsou samozřejmě stará a pravděpodobně již bez tlumičů, cesta v konci hodně špatná a když jsem konečně dojel na místo, byl jsem úplně kaput. Takže jsem hodil věci do rohu pokoje a po rychlé sprše skočil do postele, a najednou vidím, přes celou stěnu je obrovitánské podlouhlé okno, za kterým se pravděpodobně bude něco skrývat, byť já tu noc viděl jen černočernou tmu a slyšel šílený vichr a déšť. Hmm, pěkný, říkal jsem si, to teda bude něco…, jestli jsem to třeba s těma botama (víceméně teniskama) trochu nepodcenil a neměl si raději vzít pevné trekingové boty? A pak zlehka usnul. Celou noc se ale budil a jen slyšel děsivé lomcování tím velkým oknem a teprve před svítáním všechno to burácení konečně ustalo a já usnul lépe. Pak jsem se probudil, kvůli těm věčným přeletům a přesunům za poslední rok (byť jsem je měl rád) skoro ani nevěděl kde to vlastně jsem, a otočil se směrem k oknu – a nestačil jsem zírat na tu krásu! Přímo z postele jsem přes to veliké okno viděl zasněžené horské vrcholy, nádherné jezero a okolo cestičky, na které jsem se v mžiku začal těšit, až po nich moje nožky půjdou!

A než se budu rozplývat ještě víc, rád bych podotknul že nejsem žádný horský kamzík, po vysokých horách nelezu a ani mě svým způsobem nepřitahují, ale tohle? To byla krása nesmírná. Možná snad jen ranní pohled na nějakou krásnou a usměvavou ženu je pro mě hezčí, jinak to probuzení ale nemělo konkurenci . A úplně zbořený z té krásy a skoro bez dechu jsem narychlo vyběhl ven, jen tak v kraťasech, skecherskách a nakřivo zapnuté košili a najednou jsem tedy já, sice velký a statečný ale naprosto nedokonalý chlap, stanul tváří v tvář s tím absolutně dokonalým patagonským východem slunce … a svým způsobem jsme se moc hezky doplňovali ;). Tento moment trval jen pár minut, neboť pak udeřila realita a zima byla opravdu velká, takže jsem zašel zpátky, nadšeně posnídal (nejoblíbenejší jsem tam měl domácí chleba s avokádovou pomazánkou a sýrem z lamího mléka) a začal si vybírat co tedy podniknu. Asi nejznámější túra je tzv. okruh W, který dokončit trvá zhruba pět dní a v rámci něj uvidíte všechny hlavní body národního parku Torres del Paine. To jsem ale volit nechtěl a tak jsem si vybral různé jednodenní pochody a bylo to pro mě úplně ideální. Tady je souhrn většiny aktivit, které tam můžete udělat. Můžete vyrazit na ledovec, obdivovat krásu chladně modrých jezer, projet se na katamaránu po velkém jezeře (nebo ho i řídit, jak jsem si vymínil to zkusit já), vyrazit do různých částí hor, jít hledat a obdivovat orlí hnízda, jen tak si divoce zarybařit, projet se na koních s gauchos (místní pasáci dobytka) a tak dál a tak dál – záleží jen na vás, co si zvolíte a co vás baví. Asi nebudu vypisovat, co jsem zvolil já (a už si to popravdě ani přesně nepamatuju, bylo toho dost a od všeho něco), ale počítejte s tím, že budete skoro celý den chodit a je to docela náročné chození. Takže takhle na zimu doporučuji několik teplých vrstev oblečení, dobré trekingové boty a fyzičku (nebo nadšení a silnou vůli, vyjde to nastejno :). A jelikož nejsem zvyklý chodit vysoko do hor a tím pádem ten pocit neznám, velmi mě překvapilo a doslova ohromilo, jak velké ticho tu panuje – byť nadmořská výška je tu jen pár metrů! A i přes občasný vichr a skučení bůhvíčeho se vám v duši rozlije tak velký pocit klidu, lásky a pocitu, že zvládnete všechno na světě, to vlastně ani nelze popsat. Ta velikost a nekonečnost tohoto místa vám také dává krásnou příležitost dosyta se vykřičet, ať už z jakéhokoli důvodu.

Ale je opravdu velkou výhodou, že tu jste v tom zimním období v podstatě sami – v celém parku Torres del Paine jsme byli jen tři návštěvníci! Což je v porovnání s létem docela šokující, když mi průvodkyně vyprávěla, že v létě jde za sebou kolona lidí a musí dělat kroky v závislosti na tempu toho, kdo jde před ním – což mi přišlo až neskutečné, když jsem jeden den šel v parku úplně sám. Správa parku dokonce uvažuje o omezení počtu návštěvníků. Také jsem si vyposlechl poněkud nabručené vyprávění o tom, jak jsou turisté nezodpovědní a že když se v jedné oblasti rozhlédnu a uvidím ty spálené stromy, je to kvůli nějakému blbému Čechovi, který to tam před pár lety podpálil. Ano, čtete dobře, nějaký český lump podpálil půlku Patagonie, protože nevěnoval dost pozornosti ohni pod jeho ešusem. A není to moc veselý pohled, jít v určitých místech, kde to oheň celé spálil, navíc příroda tu není na oheň (ani přírodní) zvyklá a ta obnova jde hodně pomalu. Čechy tu tedy místní moc rádi nemají, ale já doufám, že jsem ten dojem aspoň trochu zlepšil :-). Jinak též vyprávěla o tom, jak vlastně vzniklo slovo Patagonie – to si takhle jednou v roce 1520 portugalský mořeplavec Ferdinand Magellan pluje se svojí tlupou a snaží se dokázat že země není placatá, až narazí na Patagonii a tam na pobřeží vidí obrovitánské stopy. Ty tu nechali místní obyvatelé, kteří používali cosi jako velké podložky pod nohy a Magellan si myslel, že zde žijí obři a nazval to územím obrů -  Patagónem. Při jednom pochodu jsme též zažili mírnou lavinu – hřmění a pomalé valení se sněhu pár desítek metrů od nás; říkala, že toto tu za celou dobu ještě neviděla a že máme docela štěstí, také jsme jinde minuli den až dva staré stopy pumy. Průvodci se tu střídají po dvou letech, protože po dvou letech je prý opouští to nadšení a také tu všichni bez vyjímky nadávali na Argentince (část Patagonie je i v argentinské části) – že jsou prý namyšlení a nosí nosánky nahoru; to jsem ale bral jako takový místní folklor a s úsměvem to vypouštěl.

Torres del Paine jsem tedy prošel krásně a k naprosté spokojenosti, a myslím že tak týden je optimální na poznání, dva týdny na pořádné prochození. A popravdě, toto dechberoucí místo se určitě řadí mezi těch několik málo, kam bych se moc rád znova vrátil a pln energie tu někoho děsně rád provedl. Těch pár dní ale najednou bylo pryč a přišel čas dalšího a úplně jiného místa, a to nejsušší pouště světa Atacamy – představte si, že v určitých oblastech tohoto území nepršelo už stovky až tisíce let! Přesun je možno opět nejlépe pořešit pomocí Sky Airlines nebo Latam, až se najednou zjevíte na letišti Calama, které je poušti nejblíže. Já opět přilétl za tmy (což mám ale moc rád a ráno jsem pak o to víc překvapen a často i dojat) a pomocí taxi se z letiště přepravil a opět moc nevěděl, co vlastně čekat a kvůli té tmě neviděl a netušil nic. Tedy až na ty hvězdy! Celou cestu mě tu noc provázela zářící a nádherná obloha plná hvězd, opravdu mimořádný výhled a i tím je Atacama známá. Jako ubytováni jsem zvolil jedno z těch více speciálních, Tierra Atacama – ale zde je již nabídka ubytování velká, takže si zvolte to vaše nej. A proč se sem jezdí? No přece kvůli té poušti! Kvůli spoustě písku, věřte tomu nebo ne :-). Celá atacamská krajina je opravdu zajímavá a svým způsobem až bizarně krásná a je to potěcha pro oko, které se kolem sebe umí dívat a líbí se mu krapet zvláštní věci. Hned druhý den ráno jsem si pak půjčil kolo a jel do jedné z mála obydlených vesnic v Atacamě, do San Pedro de Atacama. Tam to klasicky vře turisty, místními nabízející ledascos, různými obskurními službami apod., ale je to nesmírně zajímavé vidět a zažít. Městečko je ale každopádně malé a máte ho projeté či prošlé za hodinu až dvě. Tak jsem pak vyrazil do měsíčního údolí (Valle de la Luna), což je úžasná surreálná krajina opravdu skoro jak na měsíci a je to klidně na celý den či dva. Opět tam budete skoro sami a velmi doporučuji si někde na tom písku udělat piknik – já si takový menší skromný udělal a bylo to boží.

Tady v Atacamě jsem si nicméně chtěl celkově spíš odpočinout. Od náročné (ale úžasné) Patagonie, od v té době náročné ženské (jinak milé, statečné a krásné) a prostě tak nějak trochu od všeho. Takže jsem pak po prozkoumání Atacamy spíš polehával a posedával na zahradě ubytování, občas skočil do bazénu a neubránil se pořádnému podvečernímu ochutnávání výborného chilského vína a vůbec si to tu dával spíš pasivněji, ale proč ne, už dávno nechci vidět všude všechno za každou cenu. Možností výletů a co vidět je tu jinak ale dost a jeden z nich je zajet mrknout na gejzíry Tatio, což je další dost neskutečná záležitost – prostě procházíte horskou krajinou, kde ze země tryskají gejzíry a vy stěží dýcháte, jelikož je to v nadmořské výšce cca 4500 mnm – je to nejvýše položené gejzírové pole na světě. Cestou zpět, která je velmi pozitivní protože začínáte lépe dýchat a navíc se vrací teplo a sluníčko, tak můžete vidět lamy a další srandovní zvířata, sem tam malé vesničky (které jdou ale turistům hodně vstříc) a další zajímavé věci v této fascinující krajině. Vyráží se snad ve 4 ráno a zpátky jste po obědě a já ani nevěděl jak, ale najednou jsem pak byl zase v bazénu ;-). Můžete také vyrazit do nedaleké Bolívie a vůbec zkusit spoustu dalších aktivit – jedna z těch dalších super by myslím mohl být let nad pouští balónem! Totiž, představte si to – jednou jsem byl v Barmě, kam jsem jel jen a pouze na základě romantické představy po shlédnutí fotky s letícím balónem nad stovkami starých chrámu (asi je se mnou něco v nepořádku, když za romantiku považuji let balónem nad starými chrámy nebo pouští a ne snídani do postele, svíčky či smajlíky se stovkami srdíček, ale to se asi nedá nic dělat ), no a ta stejná firma rozšířila pole své působnosti také do Chile, nad poušť Atacama! Chtěl jsem tam do toho jít v cuku letu, ale v té době měli bohužel jen testovací provoz a tak mi to uteklo o pár dní, ale pokud budete chtít, zkuste to – závidím vám už teď! Najednou jsem si ale uvědomil, že začal ten nejlepší den v roce (první letní den) a asi bych měl popojet zase dál a víc do tepla a vrátit se tedy někam a k něčemu, kde je mi to bližší – v tomto případě tedy do chilských vinic :).

Následoval přelet zpět do Santiaga (kde už ta zima není tolik znát), tam půjčení auta (Europcar) a vyrazil jsem do oblasti s vinicemi a vínem. Tato oblast se nachází lehce pod Santiagem, zhruba 2-3 hodiny autem. Ale představte si mé zjištění (a svým způsobem zklamání), když jsem si až na místě uvědomil, že je tu vlastně pořád kalendářně ta pitomá zima a vinice nejsou krásně bohaté a zelené, ale poschlé a šedivé! Grrr. To se už ale nedalo nic dělat, aspoň další důvod se sem jednou vrátit. Jako základnu jsem zvolil městečko Santa Cruz a hotel Terra Viña, který kromě toho že byl poněkud neosobní, tak jinak splňoval to, co jsem tam potřeboval a chtěl, tedy postel, koupelnu, víno na pokoji a balkon s výhledem na vinice . Jinak bych už teď ale jako základnu volil spíše městečka Rapel nebo Elqui Valley. A tady jsou tedy aktivity jasné — tour de vineyards! A byl jsem najednou ve svém živlu. Patagonie je (podle mě) romantická nádhera mimo čas a prostor, poušť Atacama je zase trochu odzicené místo, které může sednout i nemusí, v obou místech se nicméně musíte jemně přizpůsobovat daným pravidlům. Ale chilská oblast vinic? Ani náhodou! Konečně vlastní auto a program, který si vymyslím a uskutečním jen jak se mi bude chtít, úplně jsem se znova nastartoval a nadchnul. Takže jako první byla návštěva vinic a také ochutnávky – jak už ale cestopis píšu po nějaké době, nepamatuji si všechny navštívené vinice, vím že Montes nebo Lapostolle byly super – každé ubytování vám ale určitě dá spoustu tipů a pozor, do většiny je potřeba rezervace dopředu. A tak jsem tam tak pár dní mezi tím vším jezdil a ochutnával a nasával atmosféru a musím přiznat, že ty vinice na úpatí hor jsou docela fascinující. Po pár dnech jsem pak také vyrazil na pobřeží – jste v podstatě jen 2 hodiny od oceánu, takže to byla povinnost! Jel jsem do městečka Pichilemu, které mi přišlo sice hodně líné, ale zajímavé a takové až punkáčské a pěkně neuspořádané – nikde žádní legrační krasavci s dokonalými těly, ale všude jen stará polorozpadlá auta, mezi nimi se proplétající koňské povozy, zajímavé fast foody na ulici a k tomu samozřejmě surfaři s divokým výrazem na tváři a do toho to prázdné mořské pobřeží v mlze. Nádhera! Říkal jsem si že možná nemiluji moře tolik jako nějaké opálené sexy baby, ale určitým způsobem mě hrozně moc nabíjí, nedovedu to moc dobře popsat – a byť jsem se tam nekoupal (na normální koupačku byla zima), stejně si pamatuji že jsem se pak zpátky vracel tak nějak zvláštně a hodně pozitivně nabitý. A zpět v Santa Cruz jsem pak hledal, kam zajít na jídlo – moc možností tam paradoxně není, ale nakonec jsem našel super malou restauraci, přesně jakou jsem hledal! Velmi základní a vesnickou, v rohu kamna a všechno takové zašlé, nemoderní a dřevěné a jak jinak v Chile v zimě, podnik úplně prázdný a ani obsluha nikde. Tak jsem vstal a u stěny si začal vybírat víno a najednou přiběhl mladý majitel a dali jsme se do řeči a já vyprávěl o Patagonii (kde nikdy nebyl) a on zase o vínech a hovězím a byl to fajn večer – dokonce mi sám od sebe otevřel druhou lahev velmi dobrého lokálního vína zadarmo :-). Restaurace se jmenuje Etiqueta Negra a sídlí v ulici Camino Los Boldos. Chilská kuchyně ale nijak speciální není. Jedno z těch nejtradičnějších jídel je například miska Pastel de choclo, což je kukuřičný nákyp s masem. Dáte do misky co zrovna máte doma po ruce (hovězí maso, kuřecí paličky, zelenina, vajíčka, olivy, cibule apod.) a to celé nahoře zapečete kukuřičnou kaší. Mně to tedy docela chutnalo a také trochu připomělo výborný anglický Shepherd’s pie; ale není tu nic vyloženě speciálního jako je například v mexické kuchyni. Co se pití týče, tak se tu pije hlavně červené víno, v Patagonii jsem si zase užíval speciální koktejl Pisco Sour, jehož základem je nápoj z fermentované šťávy vinné révy – hmm, asi bych si ho měl až budu někde v baru zase dát, Patagonii si rád připomenu vždycky. No a po opravdu výborné večeři jsem tedy dorazil zpět do ubytování, padnul do postele a naprosto utrmácený spokojeně usnul. A druhý den cestou na letiště jsem už jen vybíral nejbarevnější stánek u cesty, kde si domů koupím krásně šťavnaté pomeranče .

V rámci Chilského výletu jsem tedy dal jen tři místa, každé ale tak moc rozdílné a výrazné, jakoby bylo v úplně jiné zemi a možná i na jiném kontinentu. Chile je moc krásná a rozmanitá země, kde cestování je velmi jednoduché a bezproblémové, a každé z těch mnou navštívených míst je zároveň hodně odměňující a má svoji velmi speciální a unikátní atmosféru. Patagonie i Atacama jsou místa jak z jiné planety a konkrétně Patagonie, tam jsem téměř celou dobu opravdu pociťoval zvláštní pocit plný pokory, klidu, lásky a něhy. A přitom je to tak drsné místo! Tyhle dvě „věci“ spolu ale podle mě mohou koexistovat a o to je to lepší a přesně tady to i krásně funguje. Myslím ale, že je tak trochu na vás, jak cestu do Chile pojmete a jak si ji tam užijete, protože těch možností jak to zde pojmout je víc. Já jsem si Chile v rámci toho mého času, možností a nálady užil na maximum, i když jsem si v té době celkem vyčítal, že jsem tak speciální a nádherný výlet podnikl sám a třeba i „násilím“ nedonutil někoho druhého, aby jel se mnou :-). Až jsem si tam také trošku hříšně řekl, jestli vůbec ještě mohu a chci jít dál a objevovat ještě něco nového a dalšího – ale rychle jsem tuhle myšlenku zapudil, protože mě asi nikdy nepřestane udivovat a také přitahovat dobrodružství a objevování a všechna ta nádherná místa s tím spojená. Navždycky budu mít Patagonii v paměti jako opravdu naprosto vyjímečné, inspirativní a nezapomenutelné místo. A i kdybych jel v rámci celého výletu do Chile jen a pouze do Patagonie, vím že bych ty vzpomínky měl stejné hezké, protože ať tak nebo tak, Chile pro mě = Patagonie a Torres del Paine. A víte co? Dneska večer si zapeču tu misku Pastel de choclo s kukuřicí, mňam . A nakonec ta slibovaná tříminutová písnička, která za mojí návštěvu Chile mohla a která mi v hlavě už zůstane navždycky, doplněná o mé fotky:

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>