24.04.2010

Napsal | 4 komentářů | Kategorie | Přečteno 7,215×

Galapágy & Ekvádor – pestrý, živelný, tajemný, dechberoucí…

Galapágy & Ekvádor – pestrý, živelný, tajemný, dechberoucí…

Jižní Amerika. Těžko říct, proč jsem na tomto kontinentu nikdy předtím nebyl, protože je to oblíbený kus světa, ale nijak mě tento kontinent zatím prostě netáhnul. Samozřejmě mimo dobu kolonizace, ta mě všeobecně fascinuje, i když vím, že to není něco, co by si tehdejší „civilizovaný“ svět mohl dát za rámeček; ale aniž bych byl straně kohokoli ze zúčastněných, prostě mě tahle epizoda dějin hodně zajímá a baví. Ale o tom pak dále. Takže po sérii dohadů a nápadů, kam letos vyrazit, to nakonec vyřešil jeden jediný obrázek a to fotka barevného vlaku s pozadím nádherných hor. Poté následovaly bezprostřední nutné přípravy, a to zkontrolovat účet v bance, sednout k internetu a zjistit detaily o zemi a pak prostě koupit letenku a pořádně se těšit.

4/2010   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce  | Online průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

Ekvádor je hrozně rozmanitou zemí. Můžete tu narazit na mystický amazonský prales, legendární pohoří Andy včetně stále aktivní sopky Cotopaxi, a také slavné souostroví Galapágy, kapitola a svět sám pro sebe. No a samozřejmě vše mezi tím – hezké koloniální město Quito, vesničky, srandovní lamy atd. atd. Bohužel se tradičně muselo vybrat to subjektivní nej, protože na projetí celého Ekvádoru včetně Galapág by bylo potřeba tak 2-3 měsíce, což jsme bohužel neměli. Takže do jednoho měsíce se nakonec vtěsnalo hlavní město Quito a jeho okolí, amazonský prales, Galapágy a Andy, takové tři hlavní body; a jak se nakonec ukázalo, výběr to byl správný a i pohodově rozvržený, bez zbytečného spěchu. Pokud máte stejný čas na pobyt a nevadí vám jet po podobné trase, ve které se mísila příroda a historie této země, volte víceméně stejnou trasu a rozhodně budete spokojeni!

Vízum do země není potřeba! Ceny všeobecně jsou docela příznivé, nemyslím, že by s něčím (doprava, ubytování, jídlo) byl větší problém, aby stálo za to ho zmiňovat. Quito je hlavním městem Ekvádoru a jsem tak trošku na vážkách, jestli ho označit za „hezké“, nicméně asi bych tak označil aspoň starou čtvrť s koloniálními budovami, uličkami a památkami. Celkově, předkolumbovská doba je v celé zemi zřetelná jen úplně minimálně, takže pokud budu psát o historii a památkách, půjde spíše o pokolumbovskou epochu (s jednou vyjímkou v Andách, o které se zmíním později). Myslím, že na prohlídku Quita stačí tak den dva, víc asi ne, pokud to nechcete spojit i s výlety po okolí, kterých se však pár určitě nabízí (například zajet se podívat na rovník, asi hodinu autem za Quitem). Dopravu jsme již tradičně řešili vypůjčeným autem, a půjčení není vůbec žádný problém (doporučuji větší auto s pohonem na všechny čtyři kola). Provoz na silnicích je také úplně v pohodě. Celým Ekvádorem se táhne tzv. silnice Panamericana, což je 48.000 km dlouhá síť silnic mezi oběma americkými kontinenty, po které lze víceméně dojet kamkoli v celém Ekvádoru. Pozor, není to žádná x-proudová dálnice, ale spíš taková lepší okresní silnice jako jsou v ČR. Tedy samozřejmě s tím rozdílem, že na ní nejsou díry, které by vám auto poničily. Ale auto jsme si půjčili až později. Po příletu a několika rychlých aklimatizačních dní v Quitu nás totiž čekal první zážitek, a to grandiozní amazonský prales.

Původně jsem se těšil hlavně na Galapágy a těm ostatním místům nepřikládal až takovou důležitost, ale o to víc mě Amazonie překvapila. V amazonském pralese je jen pár míst, kde můžete složit hlavu, já vybral místo s názvem Napo Wildlife Center. Jde o ubytování uvnitř pralesa na břehu malé říčky, jednoho z ramen Amazonky. Je tam pár chatek se základními věcmi jako postel, záchod, koupelna a částečně elektrika. A samozřejmě, nesmí chybět balkon, kde lze sedět při západu slunce a vnímat ty měnící se zvuky pralesa a přitom popíjet skvělé červené vínko z Chile (víno se v Ekvádoru neprodukuje, hlavním vývozním artiklem jsou tedy banány a kakaové boby). To jsou přesně ty okamžiky, kvůli kterým mě to všechno baví a o které bych za nic na světě nechtěl přijít. On i příjezd je zajímavý. Za prvé, nutný je krátký přelet z Quita do městečka Coca. Trvá asi hodinu a stojí něco kolem 100USD. Za druhé, asi dvě hodiny motorizovanou lodí – na letišti vás vyzvedne váš průvodce a v lodi pojede s vámi. Za třetí, přesednutí do malé kanoe pro čtyři osoby (nic motorizovaného dovnitř parku nesmí), pomocí které za další asi hodinu a půl pádlování dorazíte k chatkám, tzv. cabanas. Jinak neznalost španělštiny je částečně problém, kdo umí, užije si celý Ekvádor ještě daleko víc! Zabookovat si chatku (a veškeré pralesní aktivity s tím místem spojené) si lze přes internet přímo s provozovatelem tady, což je v tomto případě výhradně indiánský kmen Kichwa – všichni, od průvodců po kuchaře jsou tedy z této komunity a co mě docela šokovalo, všichni jsou neskutečně sympatičtí, usměvaví a přátelští! Musím přiznat, že asi nejvíc ze všech ostatních z celé země, oni byli ti svým způsobem nejzajímavější. A to jsme nakonec ani neviděli slavný kmen lidu Huaorani, který víceméně zamítl setkávání s civilizací (neměli v podstatě žádný kontakt s vnějším světem až do roku 1950) a dosud chodí v Amazonii polonazí – ale i k nim se lze dostat a žít nějakou dobu s nimi, provozují totiž částečně omezený ecolodge ve vlastních cabanas, viz. jejich stránky. My však byli u kmene Kichwa a vůbec nelituji. S průvodcem si můžete domluvit, co budete chtít v těch dnech dělat, jestli se pachtit pralesem a v podstatě náhodně hledat život (a chodit jen v gumovkách; za prvé chrání proti nepřátelským potvorám, za druhé chrání proti všudypřítomnému bahnu a vlhku), nebo se vydat na pozorovací věž (taková buňka postavená na vysokém stromě, odkud lze s pomocí dalekohledu vidět různé druhy papoušků, tukany apod. Také lze vyrazit do pralesa na kanoi a pozorovat život ve vodě a podél řeky, anebo, a to bylo naprosto fascinující, vydat se na noční safari, kde můžete vidět hladové hady, kajmany, nebo překrásně svítící noční můry. Noční život je v Amazonii snad ještě intenzivnější než ve dne! Když jsme do Wildlife Center po kanoi přijížděli, velmi mě také zaujal popis takového zvláštního zvířete, kterého nazývali „smradlavý krocan“. Jde o zvláštního ptáka, velkého asi jako slepice, který nemá v přírodě přirozeného nepřítele, jev vskutku nevídaný! Jak je to možné? Je to jednoduché – tento pták se totiž živí zetlelými listy, které nechává v krku, kde se mu ještě více zkazí a úplně zetlejou až na kaši, která asi dosti zapáchá – a ani dravci pak o to nebohé zvíře nemají zájem :).

Prales doslova kypí životem. Kam se podíváte nebo kde se zaposloucháte, všude něco vidíte, slyšíte… Ve vodě zavířila největší sladkovodní ryba arapaima velká (která se musí každých asi 15 minut vyplout na povrch nadechnout), na stromech lezla spousta druhů opic, od srandovních neškodných až po ty zlé (viděli jsme i nejmenší opičku světa Pygmy monkey, tuším, že kosman zakrslý), stojí za to vidět i do umření makající mravence trmácející se s zelenými listy do svých děr, kde nechají listy rozpadnout, na nich pak vyraší mikroskopické houby a jimi se poté mravenci živí. Není také od věci ochutnat mravence chutnající jako citron, žijící celý život na jednom stromě, který svým způsobem opečovávají a obhospodařují. Dalším důkazem všemocnosti přírody a Darwinovy evoluční teorie (tím si dělám menší oslí můstek na souostroví Galapágy :) byla návštěva speciálních míst v pralese se zvláštní jílovitou hlínou, ke které se každý den snášely stovky papoušků. Papoušci by se totiž po pozření některého druhu oříšků mohli přiotrávit a následně pojít. Evoluce je ale naučila, že pokud přiletí a sezobají trochu této hlíny, ta veškeré jedy zneutralizuje a jim se nic nestane! Fantastická věc a vidět to v akci také. Papoušci různých velikostí a barev přilétají, hrozně u toho řvou a perou se o lepší místo. Také jsou velmi plaší, možná nejvíc ze všech zvířat, která jsme tam potkali. Průvodce také na dotaz, jestli se můžeme v té temně divoké řece vykoupat, jen špitl, že žádný problém, ovšem i když bylo vedro velké, neodvážil jsem se. Pirani totiž ve vodě jsou, i když pokud nejsem nikde na těle zraněný, neměli by si mě prý vůbec všímat. No ehm, nakonec jsem to nechal být :). Pokud byste si chtěli nějakou tu rybu chytnout (ale pak ji zase pustit), zkuste si připravené náčiní přivést nebo dohodnout předem, já to totiž chtěl zkusit, ale žádný prut zrovna po ruce nebyl. Amazonský prales mě ohromně mile překvapil. Je to úžasné a klidné místo, které sice kypí neskutečným rušným životem, ale přesto působí tak nějak uklidněně, příjemně a mírumilovně. Pokud by někdo chtěl zkusit i jiné ubytování, tak z dalších možností se ještě nabízí Sacha Lodge, Sani Lodge nebo třeba Secoya Lodge, vlastněná kmenem proslaveným svými šamanskými a léčitelskými dovednostmi. Ceny jsou všude víceméně podobné, a to asi 180 USD na osobu a noc, ale než se zhrozíte, uvědomte si, že to je včetně špatně dostupného veškerého jídla, průvodců a dalších aktivit. Pobyt ve vlastním stanu by asi byl možný, nicméně klasicky byste o hodně přišli, protože to určitě není možné v srdci chráněného parku Yasuni, spíše tak na okrajích řeky a pralesa, které jsou ale trošku zohyzděny ropnými společnostmi, které tu omezeně ropu těží.

Takže po zážitku z Amazonie jsem si říkal, „no zůstat ještě pár dní tam a stačí mi to, víc vidět nemusím“… , ale čekalo souostroví Galapágy! Takže proti tomu se nedá skoro nic říct. Galapágy sestávají z několika různých ostrovů (ty nejnavštěvovanější popíšu záhy), mezi kterými se lze dopravovat lodí, ale pobývat na nich jde více způsoby. Asi nejčastěji využívanou možností pobytu je pobyt přímo na větší lodi nebo katamaránu, kterou se pak dopravuje po ostrovech. V praxi to funguje tak, že se na lodi spí a jí, a v rámci volného času vystoupí na ostrově, ostrov prohlídne a pak zpátky na loď. Je pro mě těžko představitelné, pokud bych byl někde (loď), odkud nemůžu odejít a jít si dělat co chci. A i když se tím asi nějaká kačka ušetří, nedoporučuji. Další možností je mít někde základnu a z té vyrážet na okolní ostrovy na výlety. Tohle už je rozumnější varianta, ale zase je to dost velká ztráta času, protože dojet lodí na nějaký okolní ostrov trvá tak 2-3 hodiny a je to tedy časově hrozně náročné. Třetí, a k mému překvapení málo využívaná možnost, je se prostě domluvit s nějakou místní agenturou, která vám pomůže domluvit ubytování na ostrovech a také přepravu. To pak funguje tak, že třeba ráno doplujete na jeden ostrov a na něm pak můžete být několik dní ubytovaní a poté přeplujete na ostrov další. Máte tak možnost bez nějakého zbytečného spěchu nebo trávení přebytečného času na lodi užít si ostrovy samotné, a o to vlastně jde… Turismus je na Galapágách pečlivě střežen a kontrolován; vstupní poplatek je docela velký, a to 100 USD/osoba. Setkal jsem se třeba s názory, že „tam je to drahý, to musí bejt hrozně luxusní“ nebo „tam jezděj samý boháči a je tam všechno drahý a o ničem“, což jsou v podstatě směšné argumenty, samozřejmě tvrzené pouze lidmi, kteří tam nikdy nebyli. Ano, vstup je dražší než je obvyklé, ale jinak je to, co se cen týče, docela standardní místo – ani levné, ale ani drahé a například Karibik je daleko dražší a nákladnější. Takže se nenechte zviklat těmito věčnými nešťastnými životními teoretiky a zkuste to v praxi, ten zážitek je opravdu veliký!

Každý z ostrovů je svým způsobem jiný a jedinečný. Tak například ostrov Santa Cruz. Tohle je jeden z menších ostrovů, ale hlavních – je tu letiště a přístav, a také je tu sympatické přímořské město Puerto Ayora, kde je spousta restaurací, krámků, hotýlků a místních agentur, které vám s docela náročnou galapážskou organizací mohou pomoci. Jeden tip za všechny, kontaktujte Red Mangrove Galapagos, a budete mít, co se organizace týče, o starost míň. Ostrov Santa Cruz je docela vyschlý a bez vegetace, ale už tady můžete zažít ten ojedinělý život místních zvířat – při příjezdu, hned jako první zážitek: čekáme v malém přístavu na loď, když najednou proti nám něco letí a začíná to být fakt velké. Najednou nám asi metr nad hlavou přeletěl obrovský pták a vrhl se těsně vedle nás střemhlav rovnou do moře, kde v křišťálově modré vodě ulovil a spolkl rybu. Krabi tu lezou všude, kde se dá, leguáni se vyhřívají na sluníčku, upřeně do něj hledíc, lvouni tu na místním rybím trhu ujídají kousky spadaných ryb, srandovní ptáci s modrýma nohama si vás zvědavě prohlížejí a tak podobně. Je to vážně fantastický přírodní mišmaš – a připadá mi skvělé, že většina zvířat tu díky své separaci od okolního světa ztratila obranný instinkt proti člověku a tohoto agresora se jednoduše nebojí :). Na jihu ostrova Santa Cruz se nachází Charles Darwin Station – výzkumná stanice s různými zvířaty a hlavně povyprávěním o historii tohoto místa a o životě lidí, kteří se k tomuto místu nějak vztahují. Mimo jiné tu žije i slavný Lonesome George, což je nejstarší živočich světa! Jedná se o želvu, která obývá tento svět už cca 160 let. Bohužel je i úplně poslední svého druhu – pořád se nedaří pořídit potomka, protože George si odmítá s jinými druhy cokoli začít a vypadá to, že osamělý George tak i skoná. Doporučené ubytování na Santa Cruz je Aventura Lodge.

Dalším ostrovem, na který doporučuji přejet (mimochodem, vodní taxi si v Puerto Ayora můžete klidně zařídit za rozumnou cenu sami) je malý ostrov Floreana, kam jsme směřovali i my. Je vzdálený asi 2.5 hodiny člunem ze Santa Cruz a je jen minimálně obydlen. Žije tu pár lokálních usedlíků, jsou tu jen dva hotely, jediná domácí restaurace a dokonce tu není ani žádná policie – prostě není potřeba. Tento ostrov je o dost divočejší, než Santa Cruz a i vnitrozemí je o poznání zelenější a temnější. Tady lze vidět kolonie lvounů (mladé se samicí vždy hlídá nejméně unavený samec – v okamžiku kdy vyčerpaného samce v krátké přetahované porazí silnější či méně unavený samec, přebírá kontrolu nad kolonií on), nebo třeba i desítky želv ve volné přírodě. Chudinky želvy ale již mají vypěstovaný obranný reflex před člověkem, a to hlavně z dob pirátů – opravdu. Tento ostrov totiž pirátům sloužil jako zásobárna pitné vody (jsou tu tuším dva zdroje pitné vody) a také masa, konkrétně želvího. Želva byla pro piráty ideální strava – při jejím chytání nemá šanci utéct a také je důležitým zdrojem potravy při dalekých plavbách – představte si, že vydrží naživu až rok bez jídla a pití. Piráti tedy želví rodiny zdecimovali, o další část se pak postarali kolonizátoři, kteří na ostrovy přivlekli nečekané nepřátele (krysy, které žerou vajíčka; kozy, které žerou stejné listy jako želvy; a pár dalších přivezených vetřelců). Na Floreaně lze též dělat zajímavé túry do nitra ostrova, kde můžete vidět jeskyně a pozůstatky po pirátech a podobné zajímavé úkazy. Prý se zde našlo i mnoho pirátských pokladů, třeba náš průvodce říkal, že jeho kamarád náhodou našel velký a drahý pirátský poklad, a žije teď uplně jinak než dřív – takže můžete zkusit pohledat :). Na ostrově Floreana nečekejte vůbec žádný noční život (ani nic, co se mu jen náznakem podobá), takže doporučuji dobrou knížku / třeba tu od Charlese Darwina O původu druhů :). Evoluce tu na vás totiž všude doslova volá! „Haló, jmenuju se evoluce a tady mě lidstvo objevilo!“ Mimochodem, když jsem se ptal průvodce, jak je to s věřícími, kteří na evoluci a to, že člověk vzešel z opice, nevěří, docela se rozpovídal a říkal, že o tom prostě a jednoduše nemluví, jako by neexistovala. I když on sám, který se na Galapágách narodil a vyrostl, jednoduše žije s tím, že evoluce je přirozená součást všeho živého, ale že před někým o ní prostě nemluví. Doporučené ubytování, sice velmi základní, jež vám bude evokovat pobyt na pionýrském táboru, ale hned u divokého moře, je Floreana Lodge.

Dalším místem, stojící za zmínku, je ostrov Isabela. Ten je asi 3 hodiny lodí ze Santa Cruz. Isabela je definitivně největší a je to spíš ostrov, kde si odpočinete, než něco uvidíte. Jsou tu totiž překrásné pláže, kde se jde koupat i surfovat, pár sympatických plážových míst k ubytování, restaurace, pár plážových barů a hotovo. Na druhou stranu tu jde vidět vzácného tučňáka galapážského, který jako jediný z rodiny tučňáků nežije v té prokleté zasněžené zimě kdesi na jihu. Také tu je spousta dalších lvounů, válejících se na starých rybářských lodích, jejichž sledování mě nikdy neomrzelo – je to strašlivě srandovní a zajímavý tvor. Dál tu je pár super míst k potápění nebo šnorchlování – když budete mít štěstí, tak si můžete zašnorchlovat a zaplavat vedle lvouna nebo dokonce tučňáka! Ale nesmíte pak panikařit, dotyčný ví, co tím myslím :). Ano, tohle všechno je na Galapágách možné. Na Isabele je další výzkumná stanice, tentokrát menší a zaměřená pouze na želvy, ale návštěva proč ne. Také můžete vyrazit do nitra ostrova k stále činné sopce a cestou vidět třeba plameňáky. To všechno za velké pohody a bez zbytečného spěchu – taková je nálada ostrova Isabela a vůbec celých Galapág. Doporučené ubytování je Isabela Lodge.

Z dalších ostrovů zmíním ještě San Cristobal, kde je jediné sladkovodní jezero na celých Galapágách a je tu mnoho pěnkav, pěkných ptáčků, na kterých Darwin celou svou teorii evoluce postavil. Za objetí stojí i malinký ostrůvek Genovesa, kde jsou ptačí mega kolonie a těch ptáků tam je obrovské množství! Na celém ostrůvku i nad ním můžete vidět stovky či spíš tisíce různých ptáků, od pěnkav po ptáky s velkým červeným nafukovacím břichem, a mnoho dalších tropických ptáků. Hodně doporučovaný je i divoký ostrov Espaňola, na kterém jsme ale nebyli, čili o něm víc neřeknu.

Na Galapágách můžete být týden, ale třeba i měsíc, záleží to jen na vás a vašich zálibách. Osobně myslím, že tak 10 max. 14 dní bohatě stačí, samozřejmě, pokud vaším smyslem života je hlavně vodní svět, přidejte si k tomu daleko více. Samotný pobyt na Galapágách nijak enormně drahý není, a pokud budete schopni si nějak rozumně domluvit i vodní taxi, žádné utrácecí orgie se rozhodně konat nemusí :). Naplánovat a zrealizovat pobyt na celých Galapágách není nic jednoduchého, ale při alespoň základní míře trpělivosti jde minimálně polovina zařídit předem a zbytek pak celkem v pohodě na místě, na Santa Cruz. Španělština je výrazné plus, ale i moje tristní (a Lucčina excelentní) angličtina ve výsledku stačila :). Ale pozor, dobrý průvodce může dosti silně ovlivnit to, co uvidíte a co se dozvíte! Takže výběr dobrého průvodce je jedna z nejdůležitějších „věcí“ tady! Při příjezdu a odjezdu se vybavte trpělivostí, také nesmíte přivážet ani odvážet potraviny a přirozeně ani nic živého. Vemte si velkou zásobu foto filmů nebo karet, v podstatě POŘÁD je tu co k vidění a zvěčnění, i když přirozeně, i největší profesionál v oboru fotografie mi tu přijde jako další bílý muž s mačkátkem … tak pokud vyloženě nemusíte, nefoťte a užívejte si Galapágy jak to jen jde bez přístroje. Ale ono se to jednoduše řekne, já vím :). Potřeby pro potápění nebo šnorchlování jsou na zapůjčení různě k dispozici a také lodní odvoz na dané místo je bezproblémový a jde domluvit na místě v přístavu. Také si dobře rozmyslete, jestli chcete ušetřit pár stovek a být pak přes noc upoutáni na lodní palubě, zvracejíce dva týdny v kuse, anebo si trošku přidat a mít možnost užívat si ostrovy a pevnou zem dnem i nocí… Galapágy tedy nabízejí více variant, jak celý výlet pojmout a je jen a jen na vás, co, kde a jak uvidíte. Třeba vám předchozích pár vět pomůže v rozhodování, až budete plánovat své vlastní životní dobrodružství, které by ale v Ekvádoru rozhodně nebylo úplné bez… …bez návštěvy dramatického pohoří And!

A co že tu je tak zajímavého, že se sem stojí po Galapágách plahočit? Inu, tak hlavně na úpatí hor je mnoho zajímavých vesniček s těmi zarputilými Jihoameričany, které stojí za to navštívit. Nebo stále činný vulkán Cotopaxi, na který je zespoda (i zeshora :) úžasný pohled. A je toho samozřejmě mnohem více… My však ještě před návštěvou zajeli do městečka Otavalo, což je asi hodina dvě autem vcelku pohodovou jízdou severně z Quita. Otavalo je poměrně známé a civilizované město s obrovským trhem, kde můžete koupit (a prodat) skoro cokoli – říká se, že je to vůbec největší Jihoamerický trh pod širým nebem. Hýří to tam velmi kvalitními a teplými strakatými svetry z lamí vlny, ale i dvoumetrovou vyuzenou rybou, živou ovcí nebo prasečí hlavou konče. Nejsou to tak šílené a zemité trhy jako na severu Vietnamu, ale rozhodně jsou živelné a stojí minimálně za jednodenní návštěvu. My se ubytovali kousek za městem v překrásné haciendě Cusin, která má vlastní stáje, kouzelnou zahradu, šachový koutek s krbem a mnohé další vychytávky. Také půjčí třeba i kola, to když budete chtít zajet třeba k nedalekému jezeru. Bohužel, i tady vás za krásné výhledy do hor pronásleduje ta prokletá výšková nemoc. Kolo jsme si půjčili a dobře se projeli, ale po ujetí asi 15 km jsem najednou nemohl… Kvůli výšce přišla krize a já prostě zpátky do haciendy dojet nemohl, tělo jednoduše odmítlo poslouchat, nemohl jsem šlapat a dýchat. Jistě je mezi vámi mnoho těch, kteří toto znají nazpaměť, pro mě však nepříjemná novinka. A tak co dál, byli jsme asi 15km od haciendy a tělo neposlouchalo… Taxík nikde (tedy nějaký větší, kam bychom se vešli i s kolem) a tak nezbývalo než mávat na kolemjedoucí. Toto se nakonec ukázalo jako nejmenší problém – hned asi druhý náklaďáček s dvěma Ekvádorci nás úplně bez problému vzal, a cesta s koly na korbě byla nakonec docela super :). Jinak, jak jsem už zmínil, místům, kde v této oblasti můžete složit hlavu, se říká haciendy a většinou pocházejí z polokumbovské éry, tedy doby kdy se právě pro vysoké španělské úředníky či vojáky stavěly velké domy s obrovskými zahradami, jednoduše řečeno haciendy. Ta, kde jsme spali my, byla jedním slovem kouzelná. Měla vlastní kapličku, obrovitou tajemnou zahradu a na chodbách a v pokojích byl starý zachovalý nábytek a další všemožné artefakty (staré obrazy, koberce, almary, stolky, hudební nástroje a podobně), takže jen procházení po chodbách byl zážitek sám o sobě. Vrcholem ovšem byla doba večeře, kdy jsme v překrásné starobylé restauraci ochutnávali místní specialitky (zaujala mě hlavně místní bramboračka, velmi hutná, vydatná a s noblesou podávaná ve starých mísách) a samozřejmě chilské červené vínko a přitom obsluhoval takový usměvavý postarší číšník. Tento číšník však po chvíli zmizel a najednou – až po chvíli – ho vidíme s kytarou, zavěšenou na rameni. Za chvíli hrábnul do strun a rozeznělo se něco tak překrásného, že to nejde slovy popsat… Vždy si v těchto vzácných okamžicích říkám, jaká je to škoda, že toto nemohou zažít všichni mí známí, rodina… Bylo to nepopsatelné – překrásným hlasem zpíval svižné, ale i pomalé a zasněné španělské písničky, při kterých běhal mráz po zádech. Popravdě, nejsem žádný tzv. „tvrďák“, nechci být, a dokonce se často těmto lidem divím, proč věnují tolik úsilí zakrýt něco tak přirozeného, jako jsou lidské city; aby pak před ostatními vypadali tvrději…je to spíše k smíchu. Ale směřuji tím k tomu, že během jedné z těch krásných písní mi najednou ukáply slzy, jen tak, jednoduše z dojetí z dané situace. Nepovažuji se ani náhodou za romantickou bytost, ale tohle bylo…. prostě úžasné a krátkou video ukázku jsem nahrál sem.

Po pár dnech v Otavalu se pak vyrazilo přímo ke Cotopaxi, dalších několik hodin jízdy jižně od Quita. Celá oblast rázem zdivočí a je pochopitelně daleko méně vyvinutá, nikde jsem však neměl pocit nebezpečí. Celá oblast And je velmi rozlehlá a je samozřejmě na vás, kde zakotvíte. My jsme nicméně zvolili jako výchozí bod místo právě kousek od národního parku Cotopaxi, blízko vesničky Lasso, což bylo ideální. A když už jsem psal o ubytování v Otavalu, musím se zmínit i o tomto místě, kde jsme spali u Cotopaxi. Toto tajemné místo totiž bylo ještě nářezovější než předchozí hacienda Cousin! Tato hacienda se jmenovala San Augustin de Callo, zjednodušeně též Inca House. Historie a šarm z tohoto místa přímo sálá. A tedy, už jsem přespával na různých prazvláštních a fantastických místech (10m od řeky Zambezi, kde každé ráno řvali hroši; v bývalé koňské stáji v Provence krásně zrestaurované na ubytování s výhledem na poletující plameňáky; v dřevem z 18. století vonícím tradičním ryokanu nebo opravdovém muzeu v Japonsku; v dřevěné chajdě v deštném pralese s 5cm mezerou pod dveřmi, říkající hadům a broukům welcome; ve starých zašlých zámečcích uprostřed vinic v Itálii či Francii a podobně – někdy o ubytování v zahraničí zkusím napsat samostatný článek), ale San Augustin, to byl jeden z vrcholů. Samotný objekt a zahrada stojí na místě bývalé incké pevnosti (mimochodem potřebujete auto s pohonem na všechny čtyři kola, abyste se sem rozumně dostali) a je to jedno z mála míst v celém Ekvádoru, kde lze právě Inky a jejich éru vystopovat a kromě ubytování je to i historické stanoviště, kam se mohou jet návštěvníci podívat na výlet. A nejen to, tato incká pevnost se částečně dochovala a při stavbě haciendy před mnoha lety se na to myslelo a velmi citlivě využilo. Takže si představte, že spíte ve staré haciendě, která má třeba část zdi tu původní, inckou! V reálu to vypadá tak, že jste v místnosti s překrásnými malbami po zdech, která vypadá jak z 16. století, ale její část je zachovalá z éry daleko starší. A každý pokoj je samozřejmě úplně jiný a jedinečný. Počítejte s tím, že jakmile zapadne sluníčko, je tu veliká zima. A protože o topení nemůže být ani řeč, každá místnost má vlastní krb, dokonce i koupelna! Sranda nastává v okamžiku rozdělání a hlavně udržení plamene… San Augustin má také vlastní kapli, farmu (krávy, koně, lamy, pěstování zeleniny) a místo, kde se večeří, je neméně kouzelné, jako celý zbytek objektu – menší potemnělá místnost, která je celá původní incká, doplněná jen o hořící svíčky a to nádherné ticho, které člověk občas potřebuje. Hacienda San Augustin de Callo byla pravděpodobně nejmagičtějším místem, kde jsem kdy spal. A tu příležitost máte také, i když to bohužel není levná záležitost a rezervace není nejjednodušší, stojí to za to! Protože, jak známo – co je levné, není dobré, co není dobré, je levné. Ale nechme už ubytování být, jsem si jistý, že každý si najde to, co mu vyhovuje nejvíc. Další z dobrých a levnějších možností je třeba Chilcabamba Lodge. Takže, co se tu přirozeně nabízí udělat, je jet do rozlehlého národního parku Cotopaxi. Je to asi hodinová skákavá jízda, která ale stojí za to. Výhledy jsou parádní a možnosti různých túr neomezené. Po příjezdu k bráně parku se platí tuším 10 USD na den, pár drobných pak ještě za auto.
Park Cotopaxi je divoký a není to zrovna dvakrát příjemné místo, ale to je svým způsobem právě to zajímavé. Můžete se projít kolem horských jezer, dokonce lze vidět divoké koně, jen tak se pasoucí po horských planinách! Také se můžete vydat na stanici Jose F. Ribas přímo na Cotopaxi do výšky 4800mnm, kde si dejte polévku a horkou čokoládu, nikdy mi nikde nechutnala víc než tam :). Tam už je potřeba pořádné boty a výdrž, která mi sice chyběla, ale přesto jsem se tam tak nějak doplahočil. V parku Cotopaxi můžete trávit dny i týdny, je to velmi rozlehlý prostor, vše je přirozeně jen na vás. Také haciendy v Andách mají velmi často své vlastní stáje a koně a tak si je nechte osedlat a vyražte do místních vesniček na koních a užívejte si každou sekundu, protože to vážně stojí za to. Můžete vyrazit se také podívat na velké plantáže růží – veliké kryté haly, kde se pěstují tisíce růží a vyváží do celého světa (tedy největší odbytiště je prý klasicky USA a Rusko). Můžete vidět celý proces pěstování a také si na památku nějakou koupit. A cena? Ehm, 1 dolar za 20 ks překrásných zdravých a čerstvých růží. Dalším zajímavým andským výletem je tzv. Quilotoa Loop, je to ideálně vícedenní výlet různými hezkými vesnicemi, a dostanete se též ke kráterovému jezeru Quillotoa, které je podle místní legendy bezedné… Je to fantasticky tvarované jezero z průzračnou nazelenalou vodou a můžete si udělat trek až dolů, buď po svých nebo na koni. Jinak pobyt v Andách je mnohem těžší než na Galapágách a také svým způsobem drsnější než v Amazonii, jeho návštěva vyžaduje delší pobyt a důkladnou přípravu. A vlastní auto (s pohonem na všechny čtyři kola) je téměř nezbytností, chcete-li se zajet podívat i do méně přístupných končin.

Co se jídla týče, to bylo trošku zklamání. Jedná se v podstatě o mix evropské a místní kuchyně, většinou kus masa s něčím a něčím. To první něco jsou většinou brambory, to druhé něco většinou běžná zelenina, jakou znáte. Jedinou specialitkou, kterou jsem docela dlouho hledal (a nakonec našel na trhu v jedné malé vesnici) je tzv. guinea pig, nebo prostě a jednoduše morče. Většinou se dělá natažené na klacku a pečené na ohni, a chuť – má to prostě chuť jako hlodavec :). Takže vlastně jediné, co mi opravdu zůstalo v mysli je ta hutná bramboračka s avokádem, která v těch chladných andských večerech setsakra přišla vhod.

A ještě o jedné věci se musím zmínit. A to o absolutním šílenství v Quitu, které jsme tam po návratu zažili. Konal se tam totiž obrovský festival věřících na velký dubnový pátek. V ulicích Quita prostě vypukla panika a za zvuků hřbitovní hudby ulicemi procházel obrovský průvod tisíců lidí v kápích, bičujících se, nosících těžké kříže, které skoro nemohli unést, a to vše naboso při velkém vedru. Jeden z procházejících měl dokonce na holém těle na zádech kříž z kaktusu. Prostě totální mišmaš náboženského šílenství – velmi zajímavé na tom bylo, že jsem si zpočátku myslel, že to je jen symbolický průvod vztahující se k tomuto tématu, něco jako různé průvody v Čechách – polovina lidí je na šrot a druhá polovina to myslí jako srandu. Ne tak tady – vypadalo to jako osobní vykoupení většiny z pochodujících. Celkově jaksi masivní a intenzivní zážitek, který prostě musíte zažít, abyste si to vůbec dovedli představit – čili když budete mít do Quita cestu plus mínus během dubna, zkuste tomu cestu uzpůsobit, abyste tento víkendový festival stihli! Kalendář budoucích akcí tady, nahraná videoukázka tady:

Jinak to už byl náš úplně poslední den, a tak právě po festivalovém zážitku jsem věděl, že v tomto okamžiku celé Ekvádorské dobrodružství končí a byl jsem docela smutný. Byla to hodně pestrá cesta, protože celý Ekvádor je pestrý sám o sobě. Byla to docela náročná cesta, ale zpětně jsem za to rád. A jestli bych něco změnil a udělal jinak? Ne, bylo to skvěle naplánované a všeho bylo akorát – dobrodružství, poučení, romantiky a milování toho druhého, vyčerpání, pohody. To by přece měl každý pořádný výlet obsahovat, ne!?

PS: Vlastně jednu věc bych změnil. Jestli poletíte s KLM, letí se přes Bonaire, letiště na Nizozemských Antilách ležících nad Venezuelou. Tak tam bych býval přihodil tak 3-4 dny na zpáteční cestě a vše by bylo úplně dokonalé. Tak třeba příště :).

  1. Sir napsal(a):

    Fotky ve mě vyvolávají touhu cestovat v mysli i na zemi…

  2. fíša napsal(a):

    Tyjo,to je neskutečná nádhera,to jsou fakt životní zážitky.Hory mě moc neberou, ale ty Galapágy vypadaj neskutečně.Snad se tam někdy podívám :-).

  3. Marketa L. napsal(a):

    ahoj,chci se zeptat,na galapagy je potreba nejake specialni povoleni/extra vizum/, nebo jen vstupni poplatek,díky Marketa

  4. Miloš napsal(a):

    Marketa: Nn, žádné další potvrzení nebo víza potřeba nejsou, vlastně celá ta procedura tam je docela v pohodě a bezproblémová.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>