Rád bych využil trošku hluchého letně-podzimního místa, “between the trips and life“ a napadlo mě dokončit již delší dobu rozepsaný článek o deseti fotkách, spojené s cestováním, které mě asi nejvíce, nebo aspoň hodně, ovlivnily - takové lehčí počteníčko k ranní kávičce v práci :). A ke každé napíšu stručnější popis, co, jak, proč a tak dále. Nejde mi tu o umělecky či jinak kvalitní fotky, jako spíš o dokumentačky s něčím speciálním, které prostě něco daly, vzaly, přinesly, odnesly a jsou tak tím zajímavé...

#1, KONGO - A začněme rovnou tou nej fotečkou. Asi nejhustší fotka, která mě v té době dostávala, i když jsem se jí zároveň i malinko bál. Ale ta syrovost a divokost místa, a zároveň poklidnost a nebojácnost té řeky a člunu, plus ta tajemnost okolí, v tom se odráží hodně z mého nitra (kam jen málo lidí dokáže proniknout a proto lidé, co mě neznají, nebo to neumí, mě mohou vidět všelijak :), no a tato jedna jediná fotka byla též důvodem, proč jsem se někdy v období února až dubna roku 2007 rozhodoval a chtěl jet s kamarádem na toto jistě jedinečné místo, k řece Kongo. Znova jsem si teď projížděl historii icq, co jsme si s ním o tomhle psali a je to sranda, fakt že jo, jak jsme se chtěli vrhnout do něčeho, co by se trochu dalo nazvat i pološílenstvím. I jsme si byli již nechat udělat víza (konžské velvyslanectví je kupodivu v Praze, nebo aspoň bylo), ale pak, pak z toho sešlo. Částečně kvůli stavu, ve kterém jsem se v té době nacházel (nic vážného, víc ale rozvíjet nebudu :), částečně v té době též trošku kvůli financím (nezdá se to, ale i do Konga těch peněz je pár potřeba, pro dva lidi vlastně pokročilá šestimístná cifra) a prostě tak nějak možná jsem se i bál, klidně to přiznám. Téměř za celou plánovanou cestu by nebyla k dispozici elektřina (jen částečně základní solární články např. na foťák), spalo by se v základních stanech a cestovalo by se skoro jen na podobné kanoi. Po příletu do Kinshasy byl plán přeletět malým letadýlkem někam do nitra Konga, do srdce temnoty, a pak děj se vůle boží :). Tuto cestu jsem tedy vzdal (a v současné době už tam ani nic neplánuji), ale tohoto rozhodnutí spíš nelituji, protože za pár měsíců se zas můj život pohnul úplně jiným směrem a bylo to docela fajn. A do nitra Afriky, byť ne tak šíleného, ale svým způsobem možná i zajímavějšího, jsem se vlastně podíval již za pár měsíců a nemohlo to dopadnout lépe. Přesto tato fotka v mé mysli zůstává a vzpomenu-li si na ní, mám k ní vztaženo hodně myšlenek a vzpomínek.

#2, PEACE & LOVE - Tahle fotka mi přijde fantastická. V tom, jak neskutečně pozitivní je. Tohle je pro mě dokonalá fotka lidí, místa, pocitu a ještě něčeho navíc... A když je vhodný moment (ten je často nejdůležitější, důležitější než skutek samotný), dovede člověka, co si ji prohlídne, nabít na dost dlouho - mě tedy určitě. Pochází z Ghany a co víc k ní říci ... mám k ní trochu osobnější emoce než k těm ostatním (v dobrém), nicméně to mi nebrání, snad stejně jako vám, v tom si užít tu překrásnou dětskou radost vlastně z ničeho... Tato fotka nejde popsat, ta se musí opravdu vidět, rozsvěcí životy vaše i těch druhých! O Ghaně se jinak říká, že je to nejvhodnější země západní Afriky pro lidi, co tam jedou poprvé. A angličtina, veselí lidé atd. tomu přirozeně pomáhají. Takže chcete-li zkusit navštívit západní Afriku, ale nejste si třeba jisti kde začít, tak honem do Ghany (a ti odvážnější i s bočním výletem třeba do Beninu :), veřím, že nebudete litovat. A pokud tam uvidíte něco podobného, jako na této fotce, věřím, že vás to projasní na hóóódně dlouho!

#3, SURFING HIPPO V GABONU – „Poslední africký ráj“, alespoň tak se této africké zemičce, Gabonu, přezdívá. Je tu k vidění strašně moc raritního ze života zvířat, možná až neskutečně. Na písečných plážích u Atlantického oceánu můžete narazit na tzv. surfující hrochy, tedy hroší týpky, kteří si jen tak surfují a blbnou ve vlnách, místo toho, aby nevrle postávali celý den a noc někde v bahnité říčce a rvali se o samice, a jsou vážně k popukání. Případně tam můžete vidět ve vlnách se oplachující slony, dál na moři zase jistě nádherné a majestátní velryby. Ve vnitrozemí pak pozorovat zlověstné slony pralesní, úžasné gorily nížinné, vzácné opice Mandril atd. atd. Gabon toho nabízí fakt dost, a vezmeme-li v potaz i dva krásné blízké ostrovy Sao Tomé & Principle, kam se často jezdí si po náročné gabonské cestě odpočinout, skoro není unikátnější volba... Problém je v tom, že cesta sem je nyní velice náročná. Ale vždycky to tak nebývalo! Jistou dobu tam fungoval lokální tour operator Operation-Loango / Africa’s Eden, který mohl pomoci s některými nutnými věcmi jako doprava, ubytování či průvodci (i když v extrémním případě to pořád jde, pronajmout si auto a spát v něm, ale do toho nejdu :), ten se ale po roztržce s místní armádou a její neochotou sdílet lokální letiště musel stáhnout, dočasně do Středoafrické Republiky. No škoda, převeliká! Gabon byl dokonce zcela vážně jedním z míst, kam jsem si (už před delší dobou) představoval něco jako případnou svatební cestu, to se pak ale změnilo jinam a i vyvíjelo jinak. Milé čtenářky, doufám, že je mezi vámi aspoň jedna, které toto místo na svatební cestu nepřijde divné a špatné, jinak bych asi od základu musel přehodnotit svůj pohled na tyto věci, život, vesmír a vůbec! :) I když samozřejmě, bylo to více než dva roky nazpět a mé myšlenky ohledně toho jsou teď už někde trochu jinde, tohle místo tak byla spíš ta pověstná mladická nerozvážná myšlenka :). Všeříkající krátké video, při kterém se mi trochu svírá má dobrodružně-romantická duše touhou, lze vidět třeba zde:




#4, ŠIMPANZI V TANZANII – Další fotka ze série okouzlujících, které vás jistým způsobem očarují :). A tato a pár podobných se mi líbí moc a ovlivnila mě v tom, že nechybělo mnoho a projela by se kvůli ní půlka či snad celá Tanzánie :). Totiž jde v podstatě o zkratku k návštěvě za šimpanzy, kteří žijí v národním parku Gombe Steam National Park v Mahale Mountains na severozápadě Tanzanie. Nelze se sem dostat v podstatě jinak, než malým letadýlkem a jsou tu snad jen dvě nebo tři pekelně drahé ubytování (jedním z těch nej je Greystoke Mahale). Ale co by člověk pro podobný moment v životě neudělal? Není to lepší, než si koupit třeba nová kola na auto nebo propít výplatu po hospodách? Jasně, že jo! Ale každý má volbu takovou, jakou on sám považuje za nejlepší, to je jasné. Ajaj, už jen když si teď projíždím stránky těch kempů v Mahale Mountains, když si prohlížím fotky brzkého rána, kdy se z kopců Mahale valí pára a mlha, když jen vidím fotky nám tak blízkých šimpanzů, nějak divně začínám nervóznět a skoro klepu do prohlížeče www.klm.com :-). Tak počkejte, v k-l-i-d-u zase prohlížeč zavřu a moc vám poděkuji za pochopení, že tento odstavec nemusí být delší nebo konkrétnější. Nicméně, jelikož jsem už jednou vše o cestě a pobytu zde dřív zjišťoval, tak budete-li chtít, klidně se ozvěte a rád poradím. Popravdě, tenhle odstavec je pro mě v současné době ten nejdojemnější a nejvíc vzrušující.

#5, GORILY V UGANDĚ A RWANDĚ - Čímž se po Mahale Mountains dostáváme oslím můstkem dále, a to k dalšímu titánovi ve světě zvířat, gorile. Tahle fotka či její variace jsou opravdu krásné, a při pozorném dívání se ukazují jakousi moudrou rozvážnost goril. Ne všichni lidé vědí, že gorila není ta zlá, krvežížnivá, agresivní bytost, jak to často může vypadat, nebo za jakou ji mnozí mohou považovat. A přitom to vše přesně může být člověk! Gorila je ráda, když za den pozře pár kg listí, když si mladí hrajou a blbnou tak, až válejí sudy pod stromy a vypadá to, jako by se chtěli zabít, jejich matky je po očku hlídají a přitom se cpou listím, a když samci dají najevo, kdo je tam vlastně ten hlavní. To je svět goril. Úžasně jednoduchý a obdivuhodný. Neříkám, že bych se zítra chtěl probudit jako gorila :), ale rozhodně říkám, že bych tento výjev zítra ráno vidět chtěl. A pozítří taky. A popozítří? Taky. Občas, sice zřídka, ale přece, si někdy říkám, jak je možné, že lidé jsou často bezdůvodně tak zlí, negativističtí, posměvační a často i ti, kterým jste třeba hodně věřili a důvěřovali? Já se třeba zrovna tomuhle neumím vůbec bránit a jen si říkám, čím to tak je a proč lidé takhle občas jednají, nemají to ty gorilky jednodušší? Ehm, ale asi nemají :). Gorila nemůže ignorovat třeba pytláky a že jich v té oblasti je mraky. Byť se z nich často stávají průvodci v daném parku, asi to patří k té kultuře. Sen, vidět tyto tvory naživo, jsem si splnil v roce 2006 cestou do Ugandy. A tam, v národním parku Bwindi, k "tomu" došlo. Pomalu jsme se uzounkou cestou v pralese blížili k jakési planince a mezi průvodci to začalo podivně šumět, takže mi to začínalo být jasné. Na té planince to nějak víc a víc šramotilo, pak jsme obešli poslední strom, a ... byly tam!!! Pár bezstarostně si hrajících mláďat a dvě nebo tři samice. A sotva jsme přišli blíž, jedno z mláďat se vyřítilo proti mě! Ani jsem nedutal, krve by se ve mně nedořezal a málem jsem umřel strachem a blahem zároveň. Ale gorilátko přiběhlo, vrazilo mi do kolena (chtělo si hrát), a když asi zjistilo, že bych sice velice rád, ale mám to od vedení národního parku zakázáno, odběhlo zase opodál. Když jsme se z treku navečer vrátili, jen tak jsem seděl na balkónku v chatce a stále dokola si prohlížel fotky ve foťáku a vzpomínal na to úžasné setkání třetího druhu, skoro jako kdyby to bylo před sto lety, přitom to bylo před sto minutami. Strašně rád bych si to aspoň ještě jednou v životě zopakoval, ta možnost tu stále je, dokonce i v jiné zemi než Uganda, ve Rwandě. Ale o Rwandě se dál rozepisovat nebudu, neboť k ní mám dosti složitý vztah, naznačený v odstavci z Gabonu. Ale ty dobrodružnější duše mezi vámi, nebojte se toho! Jak Uganda, tak i Rwanda se zdají být stabilní a co se gorilího turismu (uff, zní to hrozně, já vím), docela dobře zaběhlé, tak snad jen přes hodně vysoké ceny by to problém být vůbec nemusel.

#6, BHÚTÁN - To si jednou takhle letíme z nějaké cestičky či výletu a začnu si prohlížet propagační časák té letecké společnosti. A najednou se zarazím u nějakého rozhovoru a fotky, při které zůstanu pár minut úplně ohromený. Na té fotce je totiž něco neskutečně nádherného a mystického, a je to to, co můžete vidět na této fotce vedle. Tedy klášter Tiger’s Nest v Bhútánu. Bez mučení přiznávám, že jsem o tomhle místě, dokonce o téhle zemi, nevěděl vůbec nic. A to vlastně skoro ani to, že existuje. Což se, samozřejmě, po spatření této fotky razantně změnilo :). Když jsme pak byli někdy v roce 2009 na veletrhu knížek, koupil se tam i průvodce a já se jal ho trochu projet a zjistil překvapivé věci – turismus je v Bhútánu striktně pod kontrolou a nelze jet do země na vlastní triko a pěst, ale jen s tamní jakoby cestovkou, platíte tuším 300 USD/osoba za den a oni vám zařizují ubytování, stravu, průvodce, jednoduše to nejde jinak. Zní to dost odtažitě, ale věřím, že na tomto místě to je ok a zájem tam zajet pořád trvá. Byť po problémech s nadmořskou výškou v Ekvádoru ten zájem mírně ochabl, stále mám v mysli ten první moment, když jsem fotku Tygřího hnízda viděl a pamatuji si i to ohromení. A třeba se někdy tento podvědomý sen splní a do Tygřího hnízda se vydrápu po svých a uzřu tu nádheru, kterou tam mniši každý den zažívají, na vlastní oči.

#7, EKVADOR - A tím se dostávám ke zmiňovanému Ekvádoru. Někdy v roce 2010 jsme se rozhodovali, kam vyrazit a co tomu obětovat (čas vs peníze vs dovolená atd.), a vzhledem k určité situaci a souhře různých dalších nahodilostí, úspěšnému roku v práci apod., jsme se rozhodli, že vyrazíme tam, kam prostě budeme chtít a nebudem se omezovat ničím jiným, než tím jediným - zájmem. Nebudu to popisovat do detailů, ale bylo to prostě něco jako zatočení glóbusem a poté vyražením směrem k zabodnutému prstu :). Jen nebyl použitý glóbus, ale obrázková knížka s fotkami z celého světa. A právě tato fotka, foto tohoto srandovního, barevného vlaku (původně jsme si mysleli, že to je autobus!), který se nazývá Chiva Express, se nám tak líbil, že bylo rozhodnuto. Směr Ekvádor & Galapágy :). Paradoxní na tom je, že jsme tímto vlakem, který spojuje hlavní město Quito s jižními částmi země, nakonec ani nejeli a v současné době je snad i dokonce vyřazený z provozu či co. Rozhodně chci touto fotkou a tímto odstavcem říci něco ve smyslu "nebojte se jít za něčím, co se vám zalíbí, prostě jen tak. A i když to, kvůli čemu jste se rozhodli nakonec ani neuvidíte, potká vás tou cestou tolik jiných, skvělých věcí, že to stojí za to všechno". Nebo tak něco :-).

#8, KAMBODŽA A ANGKOR WAT – Kambodža, Angkor Wat a přilehlé chámy, prorostlé stromy a kořeny. Tuto fotku (či podobnou jak přes kopírák :) jsem poprvé viděl či zaznamenal někdy ve dvaceti letech, ale ihned mě velmi zaujala. Jenže, v té době jsem za sebou pořádně žádnou cestu ještě neměl a tak mi to spíš připomělo hrozně vzdálené a neskutečné místo, něco jako jinou planetu, ale ta starobylost a jakási moudrost toho místa na mě zcela jistě působila už tehdy. Když jsem se koncem roku 2005 rozhodoval, kam jet, tato fotka byla silným závažím na těch křehkých vahách, kdy se rozhodujete, kam a proč vlastně chcete vyrazit. Ano, když tak o tom přemýšlím, tahle fotka byla důvodem, proč jsem tam tehdy vyrazil a nikdy v životě toho nebudu litovat, Kambožda je úchvatná země a já tam dospěl k jistému duchovnímu uvolnění, dá-li se to tak říct. Ten čas, strávený tam, mi pomohl aspoň částečně si ujasnit, co v té době vlastně od života chci, to mi tam opravdu hodně dalo, jak si teď zpětně uvědomuji. A díky za to této krásné fotce! Myslím, že nikdy není pozdě, tak pokud vás tato země dosud míjela, vyražte co nejdříve! Je pohodová, bezproblémová, bezpečná.

#9, MANTA OBROVSKÁ V MOSAMBIKU - Živočichové Manta Ray (Manta obrovská) mě fascinují. Připadají mi jako staří, moudří obyvatelé jiného světa, kteří se sem víceméně náhodou přišli podělit s námi o všemožné znalosti... Když jsem byl před pár měsíci v Národním muzeu, měli tam Manty vycpané a chvilku jsem na ně hleděl se zadrženým dechem a představoval si, jaké by to asi bylo, potkat je naživo. NAŽIVO! Vzhledem k tomu, že se pod mořskou hladinou rozechvěju už při spatření třeba želvy, nedovedu si to moc představit :). Ale rád bych to, jednou, zkusil. Reálná možnost setkat se s těmito tvory je v Mozambiku, na jihovýchodě Afriky. Když jsem o tom dřív přemýšlel tam jet, bylo to spíš kvůli Ilha de Mozambique, starému historickému městu na malém ostrůvku, na němž to prý působí jako před 20ti lety na Zanzibaru, tedy jistě fantasticky, undergroundově a pro někoho, kdo miluje historii, tak na tomto místě to zní snad až neuvěřitelně. Problém je, že Mozambik je obrovitá země a kromě pár stovek km v jižní části tam vlastně ani silnice nejsou asfaltové, prý jen jakési písčité stezky - pobavilo mě, že průvodci Bradt i Lonely Planet píší, že sice se oficiálně jezdí vlevo, ale vlastně nikdo pořádně neví jak a kde se oficiálně jezdí, protože se prostě jezdí tak, aby se vyhlo všudypřítomným dírám :-). Ale i to je asi součást toho dobrodružství. Tak doufám, že se jednou s touto tajemnou parybou setkám.

#10, OMÁN - A poslední fotka? Co bych to byl za autora, kdybych si nepřidal aspoň jednu svojí fotku, že :). A tak přidávám, tu z Ománu. V Ománu jsem byl v určité době a rozpoložení, které prostě a jednoduše nadržovalo focení. Z těch dvou týdnů jsem třeba skoro celý den jen posedával u jedné mešity a cvakal. A jak mě to bavilo! Vzešla z toho mimo jiné i tato snad hezká fotka, která docela vystihuje povahu a atmosféru Ománu a tamních mešit. Žádný chaos, hluk a mraky lidí, ale klídek, ticho, plus všechny podlahy vyleštěné jak zrcadla. Jaký to div! Ale takový Omán prostě je :).



Uff a deset fotek je pryč! Uběhlo to, ani nevím jak. Samozřejmě podobných zásadních kusů má člověk v hlavě víc, než deset, ale pravidla jsou pravidla :). Anebo, že bysme je porušili? Jasně, porušme je! A tak tady je ještě jedenáctá fotečka...

#11, EVROPA - A poslední, bonusovou fotku, zakončíme něčím, co je nám všem asi daleko bližší, a to Evropou. Totiž i ta dovede být přirozeně překrásná (pro mě to je hlavně Francie, Španělsko, Itálie a snad Portugalsko). Tato a podobné fotky mě vždycky okouzlovaly, možná i víc než ty z Afriky, k těm jsem něco začal cítit až později, ale tyto krajinky mi vždycky připomínaly to skvělý parný léto, zvuky cikád, šumění polí ve větříku... Možná to zní svým způsobem až naivně, ale to říkejte té krajině. Říkejte to tomu nádhernýmu poledni, kdy se na kole jedete prohánět po prašných cestách podél vinic a také tomu vlahýmu večernímu posezení s výborným vínkem a tím druhým člověkem vedle sebe. Ti za to mohou, že tato krajina taková opravdu i je – pohodová, pomalá, voňavá a bezstarostná....

Tyhle fotky budou v mé mysli asi už navždycky. Něco speciálního z nich mi v hlavě utkvělo a je to tam zvěčněno navěky. Ale proč ne, jde o pozitivní věc.. Ale ehm, když tak na to koukám, 6 fotek z těchto jedenácti je z Afriky. Mám k tomu ještě něco víc psát? Asi ne, že :-). Jinak samozřejmě, tenhle „žebříček“ je čistě subjektivní a nedá se rozhodně říct, že to je nutně jen a pouze těchto deset jedenáct fotek.

A co víc napsat k focení samotnému? Já osobně jsem vlastně tak trochu lajdák a úplně kašlu na technickou stránku věci. Nepídím se za fotkami, které vypadají jak omalovánky nebo z nejdokonalejšího ustrnulého kalendáře, možná se i částečně snažím o jistou nedokonalost. O technicky nedokonalou fotku, která ale atmosférou přebije mnohé. Jenže to tak dělám i životě, nejenom na fotkách. Je to dobře nebo špatně? Nevím :). A teď mi je to vlastně i jedno. To víte, že bych rád někdy udělal fotku, jak se při úsvitu zvedá prach, na pozadí se ukáží siluety slonů a žiraf a celé okolí má nádherný barevně-ranní nádech a vy cvaknete tu vaši životní fotku.... Také jsem měl podobné "sny", ale teď vím, že to u mně tak nefunguje, stejně jako v životě, a jsem malinko jinde. Jediné o co mi jde (co se fotek týče) je zvěčnění toho okamžiku tak, že si i po čase řeknu, "ta fotka pořád kurevsky krásně dýchá". Fotka je totiž i nekompromisní svědek, svědek místa, doby a lidí, co na ní jsou. A to se mi líbí, když na 5-10-20-100 let staré fotce vidíte dva nějak vypadající lidi, víte, že v té době byli šťastní, nešťastní, cokoli, a to se mi líbí, fotku prostě neobejdete. A fotka miluje lidi, i když focení lidí je docela těžké, může pak přijít sladká odměna v podobě zachycení duše té postavy. A když se vystihne ten správný moment, i z obyčejné, vlastně statické fotky, lze poznat charakter člověka.

Jako velmi speciální bonus jsem pro vás nahrál pár fotek od mého oblíbeného fotografa, Sebastiao Salgada, jsou opravdu fascinující:



Tak přeju hodně štěstí s tou vaši dokonalou fotkou, ať už je nebo bude jakákoli! :-)