17.07.2022

Napsal | Žádný komentář | Kategorie , | Přečteno 370×

Toskánsko a jižní Itálie

Toskánsko a jižní Itálie

Je jasné, že Toskánsko musí vzít za srdce asi každého – i toho kdo víno nepije, že jo. Na to, že je člověk plus mínus za podobnou dobu jako v Brně až ve Veroně, může si dát super pizzu a obhlídnout dům Julie & Romea, to celkem jde . Ale vážně, člověk pak dojede o trochu níž a už je uprostřed Chianti a těch nádherných vinic a cypřišových horizontů, prostě nádhera, však to všichni znáte.

Do toho místní v zaprášených Fiat Pandách, co jezdí ‚oh lala‘ na doraz a člověk si hned uvědomí, jak moc uvolněné a pohodové to místo je. A taky jak zdravě voní! A zelenina jak chutná jako zelenina! S větrem ve vlasech mě zase bavilo sjíždět z té úzké devadesátkové silnice na postranní zaprášené polní cesty, často vedoucím ke starým hospodářstvím nebo ubytováním v zemědělských usedlostech, jindy naopak ke slepým koncům, ale občas i k zapadlým introvertním vinařům v starých kamenných domcích, samozřejmě i s jejich tekutými poklady. Akorát kdysi jsem to teda jezdil na kole 🙂.

 
Poslední toskánský večer jsem zajel do trochu zastrčené putyky Locanda Podere le Vigne [web] uprostřed vinic u vísky Radda in Chianti a v klidu si užíval končící den, kdy hořící toskánské slunce nad vinicemi, ze kterých nejde spustit zrak, pomalu dohasínalo. To místo mělo úžasnou autentickou atmosféru – provozují ho dva páry mladších lidí, kolem běhají jejich děti co nosí zapomenuté příbory a i jídlo je fajn (rurální toskánský guláš spezzatino, samozřejmě domácí těstoviny atd). V klidu si teda jím a najednou přijde postarší cca osmdesátiletá dáma od vedlejšího dlouhéééého stolu s mnoha lidmi; prostě ale vkusně oblečená, pořád s jiskrou v oku. A že prý co tam tak sedím a jestli se k nim nechci přidat. Chvíli jsme si povídali a já pak náhodně nahlas řekl myšlenky, tedy „madam, vy máte tak krásný úsměv“ – protože opravdu měla. A ona na to, „však to vy taky, mladý pane“. Moc milé a poslední toskánský večer se nesl v tomto duchu; i když tyhle věci asi nejdou úplně dobře popsat, to byste tam museli být se mnou 🙂. Jižní Toskánsko je pak ještě víc ikonické, nejradši byste každých pět minut zastavovali a fotili, případně zasněně zírali do dálky a říkali si, jak parádní musí být řídit támhleten traktor 😅. Pak ale nastal čas popojet ještě víc na jih…
 

 
A na jihu se atmosféra změnila z rozverného lítání po polích na větší sociální kontakt s místními v těch malých historických městečkách. A cypřiše nahradili mé oblíbené palmy a samozřejmě ještě větší vedro! Skvělých bylo pár momentů ve městě Gravina in Puglia, kde sice vůbec nic není, ale když už jsem jel kolem, zašel do starého města. Prázdné a bez turistů a najednou slyším hlasité hádání se v italštině. Tak tam zahnu a naštvaný pán na ulici si to vyříkával se svojí paní nahoře na balkoně a to to jelo, palce a ukazováčky spojené, mamma mia! Pán ale nakonec smířlivě poslal igelitku s nákupem po provázku, který mu žena z balkonu spustila a šel zhrzele dál, asi do baru na limoncello – jak ze zlaté éry italské kinematografie! Nebo o ulici dál sedí postarší týpek na židli, nechápu proč jen tak uprostřed chodníku, kouří doutník a tváří se náramně vážně. Ptám se ho, „nejste náhodou ze Sicílie, signore“? A on „si!“, viditelně potěšen. A tak mu říkám „však trochu vypadáte jako sicilský mafiozo!“. Byl rád, i když trochu nesvůj jak kdybych něco poodhalil 🙂. Ale vůbec procházení tam tu neděli poledne a z balkónů slyšet domácí komunikaci, upatlané pobíhající děti lízající zmrzlinu a tak vůbec, dotek staré Itálie!
 
Dobrá je i ulička Strada delle Orecchiette v Bari, kde ženské sejdou dolů před své byty a na ulici dělají pastu, konkrétně orecchiette (neboli ouška) a jedou jak mašiny, skvěle autentické! I Matera stojí za to, ikonické historické město, kde se naposledy proháněl James Bond na motorce – doporučuju i přespat, neboť po 17h zmizí davy z autobusů a morových lodí a vyjeví se pravé kouzlo prastarého centra sassi, které máte skoro jen pro sebe. Super je Sant Angelo [web] nebo unikátní spaní ve skalách Sextantio Le Grotte Della Civita [web]. A navíc tam jsou dokonale okouzlující restaurace na večeři, třeba jen se třemi stolky anebo nádherným výhledem (např. Del Duca nebo Quarry) a to má ohromný kus nestrojené romantiky. Ale ne, já musím nesmyslně zajít do jediné michelinské restaurace tam (Vitantonio Lombardo [web], *) a jen mi to potvrdilo, že sofistikovaná italská kuchyně není úplně ideální a nejvíc jí prostě sluší ta jednoduchost, založená na kvalitních a jasně definovaných ingrediencích s trochu rurální notou a kouzlem venkova. A samozřejmě lehkým dotekem mammy 🙂. Navíc bylo sezení jen uvnitř, zatímco vše v Mateře se odehrává venku a nebylo to dobré; jak uvolňující pak bylo sednout si ve vedlejší úplně obyřejné rodinné osterii Belvedere al Vecchio Frantoio. A poté, co mě odmítli v Reale Ristorante ve středu Itálie (***, web, kde tento rok dělají jen zeleninu, což mě absolutně nadchlo), že prý single stolík ne-e, zkusil jsem ještě i Tre Olivi (**, web) na jihozápadě a byť o dost lepší, vlastně taky nic o čem by člověk nadšeně vyprávěl; tož jsem si řekl, že do žádné michelinské restaurace s italskou tématikou už dlouho nevkročím.
 
Nicméně v té jihozápadní oblasti, třeba v Paestum, to má koule! Teď mám na mysli ty z čerstvé buvolí mozzarelly – malá prodejna je skoro na každém rohu a třeba statky La Dispensa 1988 [web] nebo Barlotti Farm [web] jsou skvělé. Legrace byla, když se ptali jestli vím jaké dělá buvol zvuky a mám pocit čekali, že řeknu „nevím“ a oni rozjedou svoji písničku „tak si jděte poslechnout támhle“. Ale já prý že jasně, však na Sulawesi jsem procházel obří buvolí trhy, kde je chovají na ty jejich slavné pohřební rituály; a představte si madame, že na pár buvolů šetří třeba rok, tedy je pohřeb až po roce od úmrtí!“. A pak jsem tam ochutnal dost možná tu nejlepší mozzarellu v životě. Ptal jsem se jestli dělají i burratu (vláčnější poddruh mozzarelly) a ona že bohužel ne – ale jestli chci tu nejlepší burratu na světě, ať jedu do Caseificio Dicecca (Via Bari 26, Altamura) a že když tam byla, nechápala a to že je Italka! Koule prý lesklá a pevná jak z porcelánu a uvnitř ta nejlahodnější trhající se hebká nirvána z buvolího mléka. Tam už bohužel nevyšlo zajet, zato byl čas na přilehlé ostrovy Capri a Ischie, ale ty jsou tak zničené turismem, to jsem koukal; hlavně tedy Capri a to je přitom tak moc krásný ostrov i s jakýmsi uměleckým nádechem, škoda. Tak jsem to zakončil v pohodové Itálii light (aka Istrie 🙂), dal si škampi na žaru a taky zkusil v lesích Motovunu najít nějakého toho lanýže (a povedlo se!). Řeknu vám, moc fajn pár letních dní…
 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA načítání...