Dobrá je i ulička Strada delle Orecchiette v Bari, kde ženské sejdou dolů před své byty a na ulici dělají pastu, konkrétně orecchiette (neboli ouška) a jedou jak mašiny, skvěle autentické! I Matera stojí za to, ikonické historické město, kde se naposledy proháněl James Bond na motorce – doporučuju i přespat, neboť po 17h zmizí davy z autobusů a morových lodí a vyjeví se pravé kouzlo prastarého centra sassi, které máte skoro jen pro sebe. Super je Sant Angelo [web] nebo unikátní spaní ve skalách Sextantio Le Grotte Della Civita [web]. A navíc tam jsou dokonale okouzlující restaurace na večeři, třeba jen se třemi stolky anebo nádherným výhledem (např. Del Duca nebo Quarry) a to má ohromný kus nestrojené romantiky. Ale ne, já musím nesmyslně zajít do jediné michelinské restaurace tam (Vitantonio Lombardo [web], *) a jen mi to potvrdilo, že sofistikovaná italská kuchyně není úplně ideální a nejvíc jí prostě sluší ta jednoduchost, založená na kvalitních a jasně definovaných ingrediencích s trochu rurální notou a kouzlem venkova. A samozřejmě lehkým dotekem mammy . Navíc bylo sezení jen uvnitř, zatímco vše v Mateře se odehrává venku a nebylo to dobré; jak uvolňující pak bylo sednout si ve vedlejší úplně obyřejné rodinné osterii Belvedere al Vecchio Frantoio. A poté, co mě odmítli v Reale Ristorante ve středu Itálie (***, web, kde tento rok dělají jen zeleninu, což mě absolutně nadchlo), že prý single stolík ne-e, zkusil jsem ještě i Tre Olivi (**, web) na jihozápadě a byť o dost lepší, vlastně taky nic o čem by člověk nadšeně vyprávěl; tož jsem si řekl, že do žádné michelinské restaurace s italskou tématikou už dlouho nevkročím.

 

Nicméně v té jihozápadní oblasti, třeba v Paestum, to má koule! Teď mám na mysli ty z čerstvé buvolí mozzarelly – malá prodejna je skoro na každém rohu a třeba statky La Dispensa 1988 [web] nebo Barlotti Farm [web] jsou skvělé. Legrace byla, když se ptali jestli vím jaké dělá buvol zvuky a mám pocit čekali, že řeknu „nevím“ a oni rozjedou svoji písničku „tak si jděte poslechnout támhle“. Ale já prý že jasně, však na Sulawesi jsem procházel obří buvolí trhy, kde je chovají na ty jejich slavné pohřební rituály; a představte si madame, že na pár buvolů šetří třeba rok, tedy je pohřeb až po roce od úmrtí!“. A pak jsem tam ochutnal dost možná tu nejlepší mozzarellu v životě. Ptal jsem se jestli dělají i burratu (vláčnější poddruh mozzarelly) a ona že bohužel ne – ale jestli chci tu nejlepší burratu na světě, ať jedu do Caseificio Dicecca (Via Bari 26, Altamura) a že když tam byla, nechápala a to že je Italka! Koule prý lesklá a pevná jak z porcelánu a uvnitř ta nejlahodnější trhající se hebká nirvána z buvolího mléka. Tam už bohužel nevyšlo zajet, zato byl čas na přilehlé ostrovy Capri a Ischie, ale ty jsou tak zničené turismem, to jsem koukal; hlavně tedy Capri a to je přitom tak moc krásný ostrov i s jakýmsi uměleckým nádechem, škoda. Tak jsem to zakončil v pohodové Itálii light (aka Istrie ), dal si škampi na žaru a taky zkusil v lesích Motovunu najít nějakého toho lanýže (a povedlo se!). Řeknu vám, moc fajn pár letních dní…