14.05.2017

Napsal | Žádný komentář | Kategorie | Přečteno 564×

Mexiko & Portoriko

Mexiko & Portoriko

Mexiko asi byla úplně první země v mém životě, kam jsem chtěl už jako malinkatý kluk. Představoval jsem si tehdy ty skryté chrámy hluboko v džunglích, kaktusy a velikánské klobouky drsných chlapů v zašlých oblecích. Na druhou stranu pak Portoriko, tam jsem nechtěl jet nikdy a vlastně mě to ani nenapadlo. Takže při jedné zvláštní květnové příležitosti jsem obě protichůdné varianty spojil a zde je výsledek.

Jaká že byla ta zvláštní příležitost? Slavná restaurace Noma otevřela své prostory namísto kodaňského přístavu na dva měsíce v mexické džungli a to jsem si, přiřozeně, nemohl nechat ujít! Také jsem se do Mexika chystal už v roce 2004, kdy mi jeden pošahaný potencionální zákazník psal, že se musíme sejít a dohodnout v Mexico City. Takže jsem nezahálel, koupil můj první oblek v životě a těšil se na výlet. Ten oblek mi už teď není a to samé se stalo i s tou dohodou, sešlo z ní – ale Mexiko zůstalo i nadále na mém seznamu, byť vlastně hodně hluboko. Proč? Vůbec nevím, protože tato mexická cesta mě nadchla! Jen bych rád zmínil, že pokud budu popisovat „Mexiko“, myslím tím v tomto případě poloostrov Yukatán, dál mi můj čas bohužel nedovolil. A všichni už někdy byli v Mexiku, že? Nebo všichni jednou budou v Mexiku! Však každý asi zná ten hit Michala Tučného ‚Všichni jsou už v Mexiku‘ – teď jsem si ho po mnoha letech poslechl a musím se smát, jak pěkně jednoduchý ale fajn text to je, například „Kde je ten můj kůň, co měl mě nést, blátem měst a prachem cest? Dělal, že se ho to už netýká, asi šel do Mexika“. Haha, takže všichni včetně nějakého koně jsou už v Mexiku a buenos dias, já taky jdu! A napoprvé jsem došel do Cancúnu, kde je mezinárodní letiště a kam se lze z Prg dostat se Swiss Air nebo Lufthansou. Jednoduché. Co není jednoduché, je co tam pak dělat dál! Takže i když v Mexiku už byl (skoro) každý, pokud vy ne, čtěte dál.

A z Cancúnu zkuste co nejrychleji prchnout. Kamkoli! Přepadnout banku, vyloupit dům šerifa, vypít litr tequily na ex, ale jenom nezůstávat v Cancúnu! Byl jsem tam sice jen půlden a jednu noc, ale bylo to už na mě moc – působí to tam jako kombinace Disneylandu a Las Vegas. To mi tak trochu říkalo prchni, ale všechno má svůj čas a rovnováhu a druhý den ráno krásně vysvitlo sluníčko a já u snídaně zamířil k prázdnému malému stolku věnovanému lokálnímu stylu snídaně. Posnídal jsem dršťkovou polévku (opravdu a naprosto vynikající) a dost nepitelné mexické „café de olla“ (skládající se z kávy s hnědým cukrem, ananasem, kousky pomeranče a skořicí), pak si půjčil auto (Avis jsou tady výborní) a zamířil trochu víc na jih, do Tulum. A tam, i když je to pořád turisťárna na druhou, tam to má aspoň dobrou a hodně pohodovou atmosféru. Je to vlastně takový několikakilometrový pruh mezi mořem a light verzí džungle – po levé straně u moře míjíte hotýlky a po pravé zase prodejny s cetkami a občasné restaurace a bary. Tulum se mi nakonec jevilo jako hodně sympatické místo a to mě ani nenapadlo přepadávat šerifa! Stačila ta pohoda, pálivé snídaně a tequilové bary a vlastně každou hodinou mě to tam bavilo víc a víc. Musel jsem se ale usmát, když jsem si vzpoměl jak jsem si před celým výletem zarezervoval jeep s pohonem na všechny čtyři kola a očekával neprůjezdný terén jako kdysi v sousedním Belize, kde se k jedné velké pyramidě i přes veškeré úsilí kvůli terénu ani nepodařilo dostat! To bylo super. Ale tady? Všude jsou dálnice nebo devadesátkové silnice o dost lepší než v ČR. To bylo velké zklamání, já totiž opravdu a upřímně doufal, že tam budu bloudit a na těžce prostupných cestách objevovat ty zarostlé chrámy v džungli! V těchto věcech jsem prostě zůstal a navždy asi zůstanu tím naivním a zasněným malým klukem. Také jsem byl zklamaný, že jsem doma pozapoměl klobouk, tady samozřejmě povinnost. Ale když jsem pak dojel do Tulum na první atrakci (Tulum Pyramid Ruins), víc stánků s klobouky jsem asi ještě neviděl – takže všechno bylo v cuku letu vyřešeno :-). A ty pyramidy na pláži v Tulum jsou mimochodem velmi hezké. Z nějakého důvodu jsou ale všichni zklamaní, že tam jsou jiní lidé. Ano jsou, však stejně jako vy to chtějí vidět, ale když tohle přijmete, bude to v klidu a navíc to není nijak hrozné.

A další text z té písničky, „Kam šel ten barman, co teď tu stál? A chlapů houf, co s nima hrál? Jen zatykač s mojí fotkou visí tu, ostatní jsou už asi v Mexiku“. Jeden večer jsem se vypravil otestovat legendární mexickou tequilu a mezcal (doteď ale nevím rozdíl) a najednou jsem se vzbudil ráno v hotelu skoro se ztrátou paměti. A na mobilu zpráva od nějaké mexické lady, jestli s ní na večer počítám na večeři v Nomě! Ten problém ale byl, že jsem si žádnou mexickou lady nepamatoval a vůbec nevěděl kdo to je a jak vypadá! A protože se vlastně docela nerad s kýmkoli cizím družím, na poslední chvíli jsem odmítl. Večer v Nomě byl jinak úžasný a dost nezapomenutelný [report zde, krátké video pak tady], ale ne poprvé a ne naposledy mi tam přišlo na mysl cosi jako co blbnu tohle všechno nádherný, unikátní a neopakovatelný zažívat sám? A pěkně mě to štvalo. „Kde je ten můj pes, co mě hlídat měl? Že nezaštěkal, kam jen šel? Bez obojku a bez košíku, už se asi toulá někde v Mexiku“. A při toulání se v okolí Tulum je určitě pár míst, které stojí za to navštívit. Můžete zkusit ruiny starých pyramid v džungli u města Cobá, nebo podzemní řeku Rio Secreto nebo tzv. cenotes, což jsou zatopené díry v zemi, jakési jeskyně, kde lítají i netopýři a vy tam můžete šnorcholovat a jen tak si tam vegetit. Já byl v Grande Cenote (ok, ale s hodně lidmi), ale je tam i jiných opravdu spousty. Ovšem co jednou zažijete To Sua Ocean Trench na Samoe, už vám ty tulumské přijdou spíš jak pro děti. Což mi připomíná, na cestě mezi Cancúnem a Tulum je dost takových těch adventure parků a dalších tematických míst, orientovaných myslím hlavně na děti a musím uznat, že to pro ně musí být naprosto super. Když jsem si to vzal podle sebe, když mi bylo řekněme 10 let, byl bych tu tak moc nadšený! Na dohled mayské pyramidy a jejich kultura, na dosah tyto dobrodružné atrakce, a mít tu vedle sebe pro tyhle věci i zapálené a motivující rodiče, myslím že by to bylo super, opravdu. A mě by to vlastně dost bavilo i teď, sjíždět s nimi (s dětmi, ne s rodiči :) ty milé adventure blbůstky a i jim při tom vyprávět, čím vším fascinujícím si Mexiko v historii muselo projít. Ale k tomu je najednou ještě asi dlouhá cesta a chtěl jsem prostě jen sdělit, že tahle oblast od Cancúnu až dolů do Tulum je podle mě asi nejlepší pro děti s dobrodružně laděnými rodiči. Vypisovat ta místa nebudu, ale dají se lehce najít. Co se ubytování týče, je tu možností spoustu. Pokud chcete něco top a originálního, zkuste nádherný Azulik, pokud chcete něco trendy (což tu je zrovna dost trendy a tím pádem už to vlastně trendy není :), zkuste Nomade, Casa Malca nebo Posada Margherita. Hodně zajímavé lokální restaurace (také podniky v džungli) jsou například Hartwood nebo Casa Jaguar.

„A kde je ten náš slavnej gang? Postrach salonů a postrach bank? Nechali mi všechno pěkně na triku, a už jsou asi někde v Mexiku“. Takže tím pro mě Tulum a okolí skončilo a já, vlastně docela spokojený, vyrazil víc do vnitrozemí. A musím napsat, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat – přesně tehdy jsem totiž Mexiko začal milovat. Vzal jsem to přes známé pyramidy Chichén Itzá, kde i když nejde o nic ve stínu schovaného a ztraceného jak jsem vždycky myslel, je samozřejmě povinnost je navštívit. Jistě, velmi turistické, ale s tím už tady počítáme, že – a odmítám to už zmiňovat :). Jen škoda, že se už nesmí dovnitř pyramidy jako kdysi. Legrace je když si tam tak krásně pokojně jdete a najednou zničehonic uslyšíte dramatický křik jaguára! Napoprvé sebou trhnete a máte skoro chuť se schovat, ale záhy samozřejmě zjistíte, že to je speciální foukačka prodejců cetek – každá má dokonce trochu jiný zvuk. Je to sranda a pěkně mě štve, že jsem si ji nekoupil. Až mi to tam i nechtěně připomělo návštěvu jaguářího chrámu v Tikalu v Guatemale, kde to je ale přece jenom o dost hezčí a tajemnější. Dobrý moment byl, když ke mně najednou mezi těmi stovkami a možná tisícemi turistů přistoupil mladý pár američanů a řekl „ahoj, my se známe zpředvčerejška z I Scream Baru“. To byl ten bar, kde jsem testoval tequily a to jsem tedy dost koukal, protože jsem si je vůbec nepamatoval a vlastně ani nevěděl, jaký dojem jsem nechal – ale asi to tím pádem bylo velký :). A pak už rychle do Méridy. Než jsem tam ale dojel, najednou řach! Dost velká rána a najel jsem na silnici na ostrý kámen a pneumatika byla proražená. Normálně by to vyměnit nebyl problém, ale tohle bylo nějaké divné Nissan auto a mimo klasických šroubů mělo na každém kole navíc pojistný šroub a ten jsem prostě nedovedl odmontovat. Takže si představte jak se tam na prašné silnici uprostřed pole kaktusů, ve čtyřicetistupňové líhni jen v klobouku a do půl těla se španělsky psaným manuálem, snažím přijít na ten speciální šroub :). A nepřišel jsem na to. Tak jsem si sedl dovnitř auta a úplně mokrý přemýšlel co dál. Když najednou kolem jelo, představte si to, malé barevné zmrzlinářské autíčko! A to samo od sebe zastavilo a v něm dva ostří chlápci (ne postavou, ale výrazem – což je horší) a já si říkal jestli mě chtějí jenom okrást nebo i násilím prodat zmrzlinu, ale že se to zvládne. Chtěli mi ale pomoct a i když na na fígl se speciálním šroubem sice také nepřišli, aspoň mi pomohli španělsky zavolat asistenci (když jsem před nimi jen tak zkoušel stopovat o pomoc, nikdo jinak nezastavil) a ta opravdu do hodiny dorazila. Jenže, ten chlápek neuměl ani ň anglicky (ihned mimo pobřeží se angličtina místních rapidně snižuje) a neměl ani klíč na ten tajemný šroub a podle všeho ho také ani nikdy neviděl. V tom okamžiku jsem to vzdal a šel do auta někomu napsat poslední závěť, ale najednou slyším rány a on mezitím vzal těžkou železnou palici a ten šroub normálně nekompromisně umlátil! :-) Jooo, vždyť to říkám že v Mexiku je fajn!

„Kde všichni jsou a kde jsem já? Proč všechno končí, co začíná? Smůla se snad lepí ze zvyku, a všichni jsou už v Mexiku“. Ne, nebojte, tahle vyjímečná smůla se mě už pak pustila. Úplně vyprahlý jsem dorazil do Meridy a ihned naběhl k prvnímu stánku s pitím a chtěl si dát prostě jenom jedno ledové pivko s limetkou. A paní že minimum je šest piv! Sem s nimi, poručil jsem a dvě z nich byli v cuku letu minulostí :-). Dorazil jem pak už o dost spokojenější do hotýlku Casa Lecanda (nádherného objektu ze sedmnáctého století, kde se dost zastavil čas a už dlouho jsem nebyl v tak atmosférou úžasném ubytování), a tam jsem se na terase celému tomu dni musel smát. Jinak Merida je město plné hezkých koloniálních budov a to historické centrum je moc hezké. Španělské vlivy jsou tu jasně cítit a do toho ty mexické barvy a nátura? Paráda! Nepotřebujete tam mapu ani žádný plán, prostě jen tak těmi ulicemi choďte, kde vás napadne. Tam už turistů moc není a já se náhodou dostal na malé tržiště, kde prodávali jen a pouze hamoky, které vyrábějí z nějakých vláken kaktusů. Těch druhů a barev! A už podruhé po jaguáří foukačce jsem pak byl trochu naštvaný, že jsem nějaký nekoupil – i když místo pro pár dárků samozřejmě zbylo. Na druhou stranu jsem si procházením staré Meridy uvědomil, že historie, kterou jsem kdysi tak miloval, mi tu najednou až tolik neříká. Nevím proč a byl jsem z toho trochu zklamaný, ale nemohl jsem ji do sebe vůbec dostat. Tak jsem rezignoval i na další chrám (Uxmal) a vyrazil za něčím, co vyhledávám vlastně vždycky a všude, totiž směrem za faunou! Tady to byli krásní plameňáci, kam se za nimi dá vyrazit do oblasti Celestun. Jde o zašlou bahnitou vísku prorostlou mangrovy, kde si můžete najmout člun a vyrazit za těmi růžováky do několika blízkých zátok. „200 pesos tahle tour stojí, amigo!“. Výlet je to moc fajn a absolutně nenáročný. Plujete kolem mangrovů a najednou to uvidíte – v dálce tolik růžové barvy! A připlujete blíž a musíte se chtě nechtě smát – plameňáci totiž hrozně křičí a pořád se hádají a navzájem agresivně zobají, roztahují křídla, loví občas pod hladinou a celkově to je dost zábavná podívaná. I když já vždycky když vidím plameňáka, musím si vzpomenout na mou návštěvu pražské zoo někdy na podzim předminulý rok a jak tam u plameňáků vidím malého kluka a jeho otce v nějaké fotbalově laděné teplákové soupravě. A to dítě „tati, co to je za zvíře?“, a on „co já vím, nějaká červená slepice!“, a přitom stál hned vedle cedule, kde bylo vše popsáno – chudák kluk. Cestou zpátky to kapitán vzal pěkně agresivně přímo do mangrovů a bylo to velmi uklidňující jimi projíždět.

„A kde je ten chlápek, co tu s tebou spal? A ta kočka, co jí nalejval? Šerif právě bere v baru za kliku, asi jsem měl bejt už taky v Mexiku“. Jo, měl jsem tam být už dávno! Mexiko mi dřív asi přišlo příliš známé a projeté, ale vidím, že to tak úplně není – stačí zmizet z těch nejznámějších míst (a pro to ani není potřeba moc co udělat) a hned vás odmění úžasnou, vesnickou a obyčejnou atmosférou. I místní lidé jsou skvělí, hlavně děti – ale překvapilo mě, jak moc stydlivé jsou! Já tam těmi vesnicemi jen tak jel a moc jsem si to užíval – už dlouho se mi popravdě nestalo, že bych s takovou zálibou odbočoval do těch nejmenších ulic a ztracených nebo neoznačených částí! Ani jednou jsem se tam necítil nebezpečně, místní byli v klidu a jen tak na mě pokyvovali a celkově jsem si říkal, že to je země, která si mě tak strašně jednoduše a přirozeně podmanila! Ano, občas to se mnou je jednoduché a netřeba vymýšlet jakákoli kouzla – stačí ty nejobyčejnější, upřímný a zároveň autentický věci a je to :-). Z Meridy jsem pak jel dál po úzké oblastní cestě (tedy ne po dálnici) a byl jsem za to vlastně dost štědře odměněn. Míjel jsem také spoustu různých haciend a rančů, od velkých a majestátních až po úplně prosté nebo dokonce i opuštěné, také dost polí s agávemi. U jednoho takového, kde byla i malá zašlá destilerka, jsem zastavil a šel na průzkum. Měli otevřeno a dokonce mě provedli tím polem a pak i ukázali krok po kroku zpracovávání tohoto silného moku a bylo to moc fajn. Měl jsem možnost i ochutnat úplně čerstvou tequilu (zpracovanou den dva předtím, což je jinak v podstatě nereálné) a ta chuť byla hodně zvláštní – lahodná a velmi lehká verze tequily, kterou známe normálně. A pak jsem dorazil do městečka Izamal, které je naprosto úchvatné. Vůbec jsem to nečekal a nevěděl, ale je skoro celé vyvedené žluto-bílou barvou a uprostřed města se tyčí obrovitánský působivý klášter ze 16.století. Izamal má tak úžasnou atmosféru! Příště tu musím zůstat přes noc a večer vyprávěním postrašit pohádkami o šílených hladovějících františkánských mniších, kteří to tu kdysi celé vybudovali (i když město samotné je původně ještě předkolumbovské).

„Ale kde je ta holka co jí mám rád, už tu na rohu měla stát, je teď ke mně trochu moc potichu, jóó asi jsem měl zůstat v Mexiku!“. Bylo to sice všechno krásně akorát, ale bylo mi pak jasné, že jsem si měl dát Mexiko celé a ne jen Yukatán, ale neposlechl jsem své vnitřní dítě a koupil letenku do nijakého Portorika, které stručně popíšu záhy. Mexiko mě totiž dost vzalo za srdce, tím jak je pomalé, přirozené, svým způsobem i roztomilé a vlastně docela přesně jak z mých dětských představ! Jen prostě musíte opustit ta hlavní turistická místa. Tak strašně, strašně rád bych se sem co nejrychleji vrátil! To se mi už hodně dlouho nestalo, abych si něco podobného říkal. Nevím, jak je to s bezpečností v jiných místech (určitě to v jiných oblastech nebude tak dobré), ale Yukatán je rozhodně bezpečnější než třeba ČR v noci (noc před odletem mi na Žižkově nějaký opilec vyhrožoval smrtí, protože jsem si před ním sedl do taxiku, který jsem měl, narozdíl od něj, objednaný) a tak pokud o tomto místě přemýšlíte, jděte do toho, týden až dva tu jsou tak akorát.

A Portoriko? To byl pravý opak, děs běs. Ta atmosféra se změnila z pohodové a zajímavé do úplně obsahově prázdné! To už popíšu jen velmi stručně, protože tady se mi popravdě nelíbilo vůbec. Dá se sem z Cancúnu dostat přímým letem s aerolinkami Volaris, což jediné mě k té návštěvě vlastně přimělo. I když samotné hlavní město San Juan je vlastně docela hezké. Já dokonce dorazil v neděli odpoledne a všude v ulicích starého města viděl plné bary hlasité salsa hudby, občas na ulici i živé muzikanty a lidi tancující kolem nich a celé mi to přišlo hodně náruživé a moc se mi to líbilo. Jenže další dny po tom nebylo ani stopy! Neděle byla asi nějaký uvolněnější den, ale najednou jak kdyby ten předchozí den byl sen – další dva dny to najednou bylo tiché, vesměs nudné a nezajímavé místo. Ano, pořád hezké a žijící si svým vlastním životem, ale ta doslova hmatatelná nedělní živelnost byla ta tam. Ve staré části je i mohutná pevnost San Cristóbal, v jejíž útrobách je i muzeum. A není to takové to nudné muzeum se střepy starých váz, ale přesně ten typ, co mě hodně baví – tedy když tam jsou v reálné velikosti postavy a jejich tehdejší pracovní činnost, nebo dokonce i lodě a prostě tím vším vylíčená situace té doby. A byť asi nejhezčí muzeum tohoto typu jsem viděl na Santorini (muzeum vína), v muzeu Roberta Louise Stevensona na Samoe, případně v Tokyu v muzeu éry Edo, stojí za to tam zajít. Dobrý a ikonický portorický hotel v San Juan je El Convento.

A teď už opravdu stručně. Přejel jsem na východ do ospalé rybářské vesnice Farjado, která není zajímavá asi ničím, kromě tzv. Bio bay. Jde o bioluminiscenční zátoku (doufám, že jsem to ‚bio něco‘ napsal spávně :), kde se v té zátoce dělají večerní tours na kajaku. Ve vodě se tu totiž vyskytují biliony malinkatých světélkujících organismů a vytváří to moc hezký modrý svítící efekt pod hladinou – ovšem vidět to není nijak zaručeno a večer od večera se ta možnost mění. Začíná se v osm večer a můžete zkusit například Pure Adventure (kajak), nebo Bio Island (elektrický člun pro více lidí). Ubytovat se tu není moc kde, ale poměrně sympatické ubytování v bytu hned u moře je třeba v Cozy Apartment. Ale stejně mi to všechno tady přišlo takové nějaké divné a nesympatické. Navíc tu samozřejmě výrazně převažuje americká kultura v takové nehezké zašlé formě a všude jsou tedy Burger Kingy versus malé přívěsy prodávající burgery a pizzy, všude velká auta, nepřetržitě ve všech restauracích a barech zaplé televize, a myslím že jakýkoli jiný karibský ostrov je o mnoho zajímavější. Takhle – to prostředí tu je vlastně docela exotické, ale celkově mi ta kultura, zvyky a vůbec ti lidé a to celé nepřišlo zajímavé vůbec a už vůbec ne sympatické. Vůbec jsem se té zemi nemohl dostat pod kůži.

Dalším, tentokrát již v rámci možností zajímavým místem, je park El Yunque na východě ostrova. Tady skoro pořád poprchává a je to tu jak v prádelně, ale vlastně působivé. Až na to, že to je USA a tak skoro ke všem těm „atrakcím“ a vodopádům a vůbec všemu se dá zajet autem. Je tu ale pár hezkých možností dělat různě dlouhé a různě náročné túry (většina z nich začíná na silnici č. 191), a doporučuji tomu tady věnovat určitě celý den nebo klidně i dva. A pokračujme dál, do městečka Ponce na jihu. Dle Lonely Planet má jít o okouzlující barevné městečko…, ale tam vlastně ani nic není, to bylo další zklamání. Ty dvě noci tam byly tak moc dlouhé. Asi jediné použitelné ubytování je Belgica. Zajímavé bylo, když jsem si chtěl zopakovat tequilovou noční jízdu z Tulum a večer jsem zkusil vyjít ven – a to bylo něco. Prázdné oplzlé bary s hudbou tak nahlas, až se třásla okna a přitom v nich nikdo ani nebyl, atmosféra úplně děsná a byl jsem zpátky v posteli asi během deseti minut :).

A už toho vlastně ani moc nezbývalo – už jen vnitrozemí a střed ostrova. Ale tam to konečně nabralo trochu grády! Jde o velmi kopcovitou a enormě zelenou oblast plnou banánů, malinkatých barevných domečků a hlavně kávových plantáží – a to už své kouzlo opravdu má! Můžete se tam zůčastnit coffee tour, jedna z těch zavedenějších je v Hacienda Buena Vista, případně San Pedro, Sandra farm nebo Pomarrosa, kde i můžete v tradičním barevném domku přespat. Takže pokud bych měl z Portorika něco doporučit, asi by to bylo jen hlavní město San Juan a potom tyto kávové kopce, to je hezké. Ale prostě divné, protože například dojedete do města Yakum, které je něco jako „hlavní město“ celé té kávové oblasti. A tam není snad ani jedna kavárna! Prošel jsem to docela dost a našel dva stánky s kafem do kelímku (ale jo, dobrým kafem) a hamburgery a pizzerie… A jestě jsem vlastně nezmínil, že v obou zemích jsou poměrně hezké pláže. Nebo zmínil? Ani nevím, jsem se v moři vlastně ani nekoupal a ani se v něm nevyfotil – sakryš, jsem zase zapoměl :-). V Portoriku jsou ty nejhezčí asi na severu, v oblasti Dorado. Když jsem pak poslední den přejížděl skoro přes celý ostrov znova celým tím vnitrozemím právě sem na sever, říkal jsem si že jsem k Portoriku možná nezaslouženě trochu moc příkrý a že ta zeleň a pár dalších drobností tam má co do sebe. Občas v dálce vidíte vodopády a tak podobně, a to je vlastně fajn. Nedovedu si to sám úplně vysvětlit proč jsem od počátku na Portoriko nahlížel a nahlížím tak negativně, ale možná jsem jenom tak nějak přešlý tím, že už nějakou dobu cítím že cestování už najednou není cestování, ale blogýskování a ukazování sebe sama ve třech stále se opakujících asijských zemích – což je spíš takový prodloužený výlet na Mácháč :). Nebo že to všechno neskutečný a krásný (ale i míň krásný a třeba i náročný) jsem tu nějak neměl s kým sdílet a to mi už na cestách spíš bere než dává, opravdu nevím.

Jinak jídlo v Portoriku je takový zvláštní mix mezi americkou kuchyní a jemně karibskou, ale dominují samozřejmě hranolky, hamburgery, pizzy a prostě maso – až jsem si v jedné vlastně docela hezké vesnické restauraci Mirabó (28km na silnici č.10 u Adjuntas) zaměřené hlavně na maso řekl, že přestanu jíst hovězí maso, jen z důvodu že mi prostě nechutná. Ovoce a zelenina tu je trochu potlačená, i když quinoa salát s krevetami mi chutnal dost :). U silnic je pak občas vidět jak místní i rožní selátka a kuřata – no co vám budu povídat, nakonec jsem si tu portorickou kuchařku přece jenom koupil . A Mexiko? Mexické ingredience jsou fantastické! Asi nejvíc mě fascinovala právě ta jejich zelenina a ovoce (což ale na cestách vlastně vždycky a všude) a hlavně ty jejich okouzlující sexy barvy. Chuť kukuřice se mi tedy zprotivila docela rychle, ale jinak je to samozřejmě svébytná, fascinující a nesmrtelná kuchyně. V posledních letech se jí i daří povýšit na vyšší úroveň (viz právě Noma Mexico, Pujol či Quintonil v Mexico City, anebo i barcelonská Hoja Santa), ale nejvíc jí podle mě asi sluší právě ta obyčejnost a každodennost. Mňam, hned při první příležitosti do nějaké dobré v ČR zajdu.

Z Mexika jsem tedy byl dost nadšený a nemůžu se popravdě dočkat, až tam za určitých podmínek pojedu znovu a protentokrát ho projedu daleko víc. Hlavně vnitrozemí Yukatánu ve mně zanechalo moc hezký dojem a doteď i se zavřenýma očima vidím ty barevné a pomalé vesničky, ostýchavé ale příjemné a usměvavé místní lidi, nevkusně pestrobarevné prázdné kostely, bzučící mouchy u kaktusů, spoustu pouličního jídla a barevného ovoce a zeleniny, stovky druhů tequil, staré pyramidy a mnoho dalších přitažlivých věcí a míst. A vůbec, tohle je asi přesně ta země, kam podle mě jet s trochu odrostlejšími dětmi a společně s nima (respektive pro ně) to mayské dobrodružství naplánovat a pak spoluprožívat – a mně osobně by vlastně vůbec nevadilo, že spousta těch atrakcí je tak trochu umělohmotných, občas se asi musí umět pro nějaký vyšší cíl zamhouřit oči. A Portoriko? O žádném nevím!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>