10.02.2015

Napsal | Žádný komentář | Kategorie | Přečteno 15,806×

Samoa, Vanuatu, Bora Bora a Velikonoční ostrov – z ráje do ráje

Samoa, Vanuatu, Bora Bora a Velikonoční ostrov – z ráje do ráje

Pacifik byl pro mě vždycky symbolem strašné dálky a zároveň trochu tajemnou krajinou, o které jsem jen věděl, že tam někde je tisíce nádherných ostrovů, z nichž každý by si zasloužil podrobnější prozkoumání. Tato nádherná část světa dlouho odolávala mým cestovatelským snům, až se jednou stalo nevyhnutelné a řekli jsme Pacifiku ano.

10/2014 Fotogalerie ]

Je jasné, že každý někdy viděl ty překrásné fotky tyrkysové vody a malých ostrůvků s nakloněnými palmami a bez jediného turisty. Rovnou napíšu že ano, to v Pacifiku rozhodně můžete vidět a také je i uvidíte a je to dle mého názoru to hlavní, co tam uvidíte, byť ne to jediné. Zjistil jsem, že ačkoli jezdím jak jen čas dovolí, taková ta klasická plážová dovolená to nebyla nikdy, a to ani na Svaté Lucii nebo Dominice, dvou jen málo známých karibských ostrovech; prostě mě to tak nějak nebaví, byť samozřejmě – výše zmiňované exotické fotky mě přitahují a byl jsem tak hodně zvědavý, jak to tam vlastně všechno bude. Sice měl být tento vánoční výlet jen na ostrov Reunion, ale když jsem zjistil že tam let trvá snad více než 10 hodin, dočasně ho zavrhnul a…., a zvolil místo, kam se pradoxně letí více než 24 hodin čistého času :-).

Vzhledem k faktu, že to je tak strašná dálka, chtěl jsem do cca měsíční cesty rozumně nacpat co nejvíce ostrovů, protože jsem měl za to, že se tam už nikdy nevypravím. Nakonec z toho tedy byly čtyři země (skládající se z více ostrovů), a dalo se to, byť těch lokálních přeletů bylo skoro 20, nicméně lokální přelety jsou hodně jednoduché a rychlé. Přesto bych už příště volil jen dvě, maximálně tři země. Do Pacifiku se asi nejlépe dostanete přes Nový Zéland (Auckland), kam můžete letět s ČSA/Korean Air přes Soul. Navíc na žádném z navštívených ostrovů není potřeba vízum, což je velké plus; přesto si to raději před odletem ověřte na MZV. A přípravy? Ty byly tentokrát opravdu hooooodně náročné a dlouhé. Ve výsledku totiž mimo jiné čekalo spousty přesunů a všechno se muselo do puntíku a chirurgicky přesně sladit, protože mezi jednotlivými zeměmi v Pacifiku kupodivu není vůbec snadné se přesouvat – neexistuje tam nic jako společnost „Universal Pacific Airways“, která by létala mezi všemi; každá země má vlastní aerolinky, které ale nejsou vždy kompatibilní s aerolinkami či letištěm vedlejších zemí. A tak se vám určitě bude hodit Skyscanner, nejlepší nástroj na plánování letů. Také se připravte na to, že návštěva tohoto ráje na zemi není vůbec levná – samotné ceny na ulicích nejsou úplně špatné, ale všechny ty přesuny, hotely nebo placené aktivity, to stojí dost; byť každý z ostrovů to má trochu jinak. Ale na druhou stranu, vůbec nic vám nebrání si vzít stan a na tom pro vás nejlepším (klidně i neobydleném) miniostrůvku se zadarmo ubytovat jak dlouho chcete, že :). Jinak budu v tomto cestopise spíš popisovat události a místa, než abych ho pojal jako jisté velkolepé vyprávění (tak jako například v případě Bhútánu), a je tak spíš určený lidem, kteří by sem někdy rádi vyrazili, anebo je jednoduše baví podobné texty číst a přitom si jen tak přes den snít…

● SAMOA ●

Takže, co následovalo po probrání se z polomrtvého stavu kvůli dlouhému letu v Aucklandu? Nejprve odpočinek v ideálním hotelu Novotel hned u letiště (a který vám dá slevu, spíte-li tam jen přes den a ne přes noc) a pak další čtyřhodinový přelet s Virgin Australia na Samou. A vůbec, proč Samoa? Totiž, povídá se o ní, že je to ta pravá Polynésie a lidé odtamtud jsou v porovnání se sousedními zeměmi ti nejvíc hardcore Polynésané. A osobně mě tam navíc i lákala možnost nalezení tajuplné pláže, kde se odehrávalo několik sérií slavné reality show Survivor. Skládá se ze dvou ostrovů, klidnější Upolu a divočejší Savaii. Oba ostrovy jsou nevelké a lze každý z nich projet v podstatě za den nebo dva, ale takhle spěchat by bylo rozhodně škoda! I když je na Samoe podle mého názoru k vidění ze všech čtyř navštívených míst asi nejméně, má úžasnou, pohodovou atmosféru. Ze všech zemí, o kterých budu dnes psát, jsem tam cítil, že právě tohle je ten nejpohodovější ráj, jak si ho my chudáci bez moře představujeme. Bez vyjímky velmi milí lidé (a spoustu z nich velmi tlustých, byť oni to jako něco negativního rozhodně neberou!), velmi pomalé vnímání času, na tento region levné ceny, krásná příroda, a vůbec; prostě si tam jen tak můžete žít, nemyslet ani na minulost ani na budoucnost a užívat si jen přítomného okamžiku v tomto sluníčkem zalitém kraji. Byť my to tam s počasím neměli úplně jednoduché – přes naši zimu je tu totiž deštivé období a déšť o sobě dal vědět ihned po nočním příletu – divoká bouřka, která trvala víceméně celou noc. Proto tedy doporučuji spíše naše léto, ale pak to dobrodružství bude trochu pozbývat smysl, já vím :). Na Samoe se nevyskytují žádné takové ty klasické vesnice s náměstím – spíš je to jen o rozházených domcích podél pobřeží. A pozor, samojské domky, takzvané „fales“, nemají žádné zdi! Jsou to barevné domky, které mají jen zábradlí a když tam nahlédnete, uvidíte sedačku, televizi, kuchyňku atd. Hodně zvláštní a láká to pořád se na ty domky (a dovnitř domků) dívat :). Je to tak proto, že místní chtějí a potřebují ten svěží mořský vánek, který do fales fouká, a to i v noci; místní se také nemusí obávat žádných predátorů, nic jedovatého tam totiž nežije. Na zahradách mají samojští obyvatelé dokonce i barevné hroby svých předků a v různých částech ostrova jsou podél silnice sloupky s obarvenými kokosy a celé to působí hodně pozitivně. Samoa je navíc zemí volejbalu. Většinou všude vidím hlavně fotbal, ale tady mělo snad každých pár domů svoje hřiště, na kterém místní hráli. Pořád a všude, desítky a desítky hřišť! Je to docela paradoxní, když vezmeme v potaz ty jejich obrovité a hlavně široké postavy. Nejoblíbenějším jídlem je tu bezpochyby hamburger, čím větší, tím lepší. Pro mě byla nej tzv. Oka – neboli kousky čerstvého syrového tuňáka v kokosovém mléce s okurkou. Velmi osvěžující! Úsměvné je i to, jak často muži chodí v sukních, což je mimo praktického důvodu i jejich tradice; takže je vážně legrační, vidíte-li například muže policisty v sukních :).

A co je tedy možné a dobré na Samoe vidět? Kromě vymóděných samojským dam, které mají barevné šaty a velmi často i mnoho květin ve vlasech, tak jako první to může být hlavní město Apia. Je sympatické a asi jediné místo, kde to trochu vře a spěchá – to pro případ, že by na vás ta pomalá a ospalá atmosféra byla už moc. V Apie je hezký a udržovaný katolický kostel, bleší a rybí trh, malé muzeum a také malé staré centrum, ovšem zde to už chce hodně historické představivosti. Daleko zajímavější je pak místo kousek za hlavním městem – muzeum Roberta Louise Stevensona. Tento slavný spisovatel (napsal např. Ostrov pokladů nebo Podivný případ dr Jekylla a pana Hyda) zde s podlomeným zdravím dožíval svá poslední léta a byl tu tehdy velmi respektovaný a oblíbený; s úřady se často pral ve prospěch místních. Celé muzeum je na jeho bývalém pozemku v úžasné koloniální vile a rozhodně sem musíte! Muzeum je totiž úžasné; a protože jsem jako malý jeho knížky miloval, návštěva pro mě byla skoro povinnost. Nechal jsem to ale až na poslední den a když dorazil k bráně, vidím, že je zamčeno – což byl docela problém, když jsem návštěvu toho dalekého ostrova z určité části podnikl i kvůli tomu! Nevzdal jsem to a říkal si, že tam klidně i přelezu přes plot a jal se pátrat po možných cestách dovnitř. Po chvíli jsem našel otevřenou branku v zadní části zahrady a došel k té majestátní budově, ale jak jsem čekal, vila samotná byla zamčena a nikde nikdo. A tak jsem začal nakukovat dovnitř aspoň přes okna a viděl nádherný dobový interiér, starý nábytek, černobílé fotky, knihy a mnoho dalších artefaktů, které každý milovník knížek a vůbec dobrodružství musí mít rád. Po venkovních schodech jsem pak vešel do prvního patra a tam u jednoho z oken na špičkách znova nahlížel dovnitř, opíraje se přitom o kliku dveří, když najednou „cvak, skříííp“, dveře se zlehounka pootevřely! Jako kdyby mě zvaly k prohlídce a jednoduše mi nedaly šanci to nerisknout a nevejít… Vkročil jsem pomalu dovnitř a srdce mi začalo hlasitě bušit a já se rychle rozhodl, že celou budovu projdu i zevnitř (žádné kamery tam nebyly) prostě takhle potajmu. A malými kroky, sotva dýchajíc, jsem tak i činil, což bylo už takhle osamoceně bez ostatních návštěvníků fantastické! Podlaha vrzala, já si prolistovával jeho knihy a zlehka se dotýkal nábytku, pak jsem si dokonce sedl ve Stevensonově pracovně na jeho velké kožené křeslo (což je za normálního provozu nepředstavitelné), a opravdu jsem si to užíval a cítil se jako malý Jim, hrdina Ostrova pokladů. Prošel jsem pár místností, když najednou dveře znova zakřípaly a jemně bouchly – ale nebyly to ty dveře, kterými jsem vešel! Byly to úplně jiné dveře kdesi dole a také jsem pak slyšel čísi pomalé pravidelné kroky, které neustávaly a pomalu se ke mně přibližovaly a když byly na blízkých schodech, krve by se ve mně nedořezal. Co teď, říkal jsem si? Doufal jsem, že to není duch Roberta Louise Stevensona a jen tak se tu v zavíracích dnech neprochází. Kroky pak dorazily až ke mně a já, byť schovaný za skříní, už nemohl nic dělat a po myšlenkách na schování se pod postel nebo do skříně jsem vykročil a překvapil správce celého objektu. Prý zrovna shodou okolností procházel celou budovu a byl docela ochotný, já zaplatil vstupné a mohl si to celé doprohlédnout; byť po tomto zážitku jsem se nemohl úplně dobře soustředit. Správce pak odešel s tím, že ať si to celé klidně doprohlédnu a že počká u brány, ale omylem zamkl i ty předtím otevřené dveře. Takže ve výsledku nejen příchod, ale i odchod byl poněkud netradiční – musel jsem otevřít jedno z těch starých, nahoru se vysunujících anglických oken, a z něj vylézt ze Stevensonova muzea ven. Fantastický zážitek, na který jen tak nezapomenu!

Dalším zajímavým bodem, tentokrát již stvořeným čistě přírodou, je To Sua Ocean Trench na jihu ostrova Upolu. Toto místo je velmi často zmiňováno v těch různých top 10 přírodních úkazů a jedná se víceméně o velkou díru v zemi malý kousek od moře, která je zaplavována mořskou vodou. Uvnitř je malý žebřík a můžete tak slézt až dolů a díru pořádně prozkoumat i zevnitř. Platí se malý vstupní poplatek, ale když jsme sem dorazili, brána byla zavřená a nikde nikdo. Plot byl ale hodně nízký a tak jsme přelezli a trochu v rozpacích se vydali k díře sami. Byli jsme ale zastaveni hlídačem, který nám řekl, že pokladník jel udělat nový klíč od brány, protože ten starý prostě ztratil :-). Což byla ale velká výhoda, protože jsme tam byli úplně sami! V okolí je i pár hezkých pláží, ale přístup k nim je poněkud divočejší, takže moře jsme jednoduše nechali až na další ostrovy. Na jižní straně ostrova je pak ještě pár hezkých míst, jako prastarý a obrovský strom Ma, ke kterému je asi 30 minutová cesta hustou zakomárovanou džunglí a vypadá jak z pohádky, případně i pár delších stezek, kterými můžete dojít třeba až na jinak neprůchodné pobřeží – všechny tyto aktivity můžete najít v různých letácích, které si vezmete na letišti nebo hotelu. Na Samoe moc hotelů není a tak, pokud mohu doporučit, na Upolu mrkněte na Seabreeze Resort, který je právě na jihu ostrova a byť jejich webové stránky vypadají parádně, reálně je to víceméně obyčejný hotel u moře, ale naprosto bezproblémový. Mimochodem, nezmínil jsem ještě půjčení auta, které je tu naprosto zásadní! Silnice tu je jen jedna, která vede podél ostrova a je docela kvalitní a tak 4×4 na 99% míst nebudete ani potřebovat. Jezdí se na levé straně (i když ještě před pár lety to bylo na pravé!) a půjčoven je několik; my využili půjčovnu Fili’s Rentals. Katastrofou bylo, když nám po příletu do hotelu auto přivezli a sepisovali jsme papíry a já, pořád ještě nevyspalý, omylem jako záruku pánovi nechal můj pas, se kterým pak odjel. Ufff, to bylo hledání a pátrání a zoufání si! Už jsem v hlavě přemítal komu jak a kam budu na Ministerstvo zahraničí nebo ambasádu volat, ale nakonec to dopadlo dobře a půjčovna pas neztratila a poslední den vrátila. Ten poslední den na Upolu jsme nakonec věnovali právě již zmiňovanému hledání ukryté pláže z reality show Survivor, kde se odehrávalo několik sérií, a který jsem měl jako dříve velký fanoušek hodně v oblibě. Od místních jsme dostali pár rad a tak se jelo – nejdřív po silnici podél moře, poté malou vedlejší silnicí podél stejného moře, poté se muselo zajet do úžasně tajemného a zeleného vnitrozemí a přejet hlubokou rozvodněnou řeku (zde se 4×4 pohon hodil) a poté nezpevněnou uzounkou silnicí kamsi přes divoký vnitřek ostrova opět k pobřeží a asi po necelých dvou hodinách jsme „tam“ skoro byli. Dokonce jsme zahlédli i malou zrezivělou ceduli „Survivor beach hotel“, což se mi ale nějak nezdálo… jaký že hotel? A po chvíli najednou silný řetěz a označení soukromý pozemek. Nadešlo tedy další přelézání a asi hodinová cesta pěšky k moři, když tu najednou, v extrémně zelené a divoké džungli, bum, pláž. Jenže něco nebylo v pořádku, kolem pláže byly staré zrezivělé bagry a nástroje, také rozestavěné chatky, zřejmě něco jako ten označený hotel; nicméně vše bylo úplně zarostlé zelení a naprosto mrtvé. Ještě jsem to tam trochu více prolezl, ale nikde nic – takže jsme dospěli k závěru, že po skončení show a opuštění místa filmaři to kdosi koupil a snažil se tam vystavět nějaký resort, to se ale nevydařilo a všechno je tam opuštěné a dávno, dávno ztracené v čase a zeleni. Čili tento úkol se nepodařil, i když v malé zátoce poblíž jsem náhodou našel malý kamínek, na kterém byly zbytky barev; zřejmě v té show sloužící jako vizuální doplněk, tak aspoň tak :). Čas na ostrově Upolu se ale nachýlil a tak rychle na druhý samojský ostrov, Savaii.

Velká výhoda mít půjčené auto je též proto, že se i s autem můžete nechat přepravit trajektem mezi ostrovy, jezdí od rána každé dvě hodiny, vždy v 8:00, 10:00, 12:00 atd. a s autem tam doporučují být minimálně hodinu před odjezdem. Savii je větší, divočejší a rurálnější než Upolu, ale také tu na pobyt stačí jen pár dní. Jako ubytování doporučuji Luisa’s Lagoon Chalets, které je kousek od přístavu a i cenově je to víc než přijatelné. Na Savaii konečně můžete vidět ty nádherné bělostné pláže a modrozelenou barvu vody (obecně na obou ostrovech platí, že na severu jsou hezké pláže a klidnější pobřeží, na jihu pak o hodně divočejší s skalnaté), zaplavat si můžete kde chcete. Na severu je u moře na mnoha místech spousty prázdných fale chatek, kde si klidně můžete udělat piknik. Na celé Samoe jsou pak u moře občas k vidění tzv. lava fields, což jsou svým způsobem malé kamenné pláže, vytvořené kdysi žhavou lávou, ve které mají místní přírodně vytvořené bazénky. Na jihu stojí za to zajet k Alofaaga Blowholes, což jsou několik desítek centrimetrů široké díry ve skále na pobřeží, takže skoro při každé vlně, která na divokém jihu do pobřeží narazí, z té díry vytryskne voda a pěna, třeba i do výšky nekolika desítek metrů! Místní děti vám za babku prodají kokosy (nebo si je někde nasbírejte předem sami), a můžete je pak do děr házet a sledovat, jak je ten tlak vln vyrazí do vzduchu. Je to skvělá zábava a bez návštěvy tohoto místa by vaše návštěva Samoy rozhodně nebyla kompletní! Na jihu pak ještě můžete navštívit třeba Pulemelei Ancient Mount, což je největší a nejstarší kamenná konstrukce v celé Polynésii; ovšem díky přímořskému ovzduší a velkému slunečnímu žáru už tam téměř nic vidět není, jen pár hromad kamení.

Samoa na mě zapůsobila velmi pozitivně. Ano, oproti jiným místům v Pacifiku tu není až tak moc co k vidění a oba ostrovy v klidu prohlédnete i v rámci jednoho týdne, ale co tu na mě opravdu zapůsobilo, byla ta uvolněná atmosféra a příjemní místní lidé. Muži se úžasně chovají k dětem a rodině, ženy zase, dle mého názoru povětšinou vůdčí typy, vše drží pohromadě a jednopuše se mi zdá, že tu z tohoto pohledu vše funguje bezproblémově. Legrační bylo když jsem jel někde po silnici a najednou vidím tři úžasně barevně vymóděné dámy, které jsem si chtěl vyfotit a zastavil jsem. Focení lidí tu není vůbec žádný problém a dámy se usmívaly jak mohly a pak jemně ale víceméně bez možnosti odmítnutí poprosily, jestli bych je nemohl odvést na svatbu, že tam právě směřují a je jim velké vedro. K té bezchybné atmosféře si navíc připočtěte spousty nádherných vodopádů, na které budete narážet často, ať už ve formě malého bezejmenného vodopádu, nebo většího, zmiňovaného v průvodcích. Samozřejmě hezké pláže na severu nebo volně dostupné tůně v jeskyních, výborné a dobře značené turistické stezky ve vnitrozemí a spousty dalších drobných potěšení. Samoa je jednoduše místem, kde si odpočinete, poznáte spousty nových a zajímavých věcí a míst, a i když asi už nepůjde zopakovat můj zážitek ze Stevensonova muzea ;), jsem si jistý, že se vám tu bude líbit. Ono totiž, komu by se tu nelíbilo, že!? A mimochodem, ano, i o náhrdelník z barevných voňavých kytek byste při příletu na Samou neměli přijít :-).

● VANUATU ●

Ostrovy Vanuatu byly tím hlavním motorem, který mě poháněl naplánovat a uskutečnit celé to velké pacifické dobrodružství. Skládá se z několika ostrovů, přičemž se jezdí asi na pět z nich, a rovnou musím napsat, že každý z ostrovů je naprosto rozdílný a působí na vás, jakobyste byli v jiné zemi. Mezi všemi vanuatskými ostrovy létají místní aerolinky Air Vanuatu, které jsou překvapivě spolehlivé a vlastně i docela kvalitní, tedy se nebojte je použít. A ještě doplním, že ze Samoy se na Vanuatu lze dostat přes Fiji s Fiji Airways. A co je o Vanuatu vlastně známo? Je to země mnoha kontrastů. Například, víte, kde původně vznikl bungee jumping? Ano, na Vanuatu. Víte, která země je známá tím, že se tu ještě v pozdním dvacátém století vyskytovali kanibalové? Ano, i tady jsme správně. Hlavním a prvním ostrovem, který tu navštívíte, je Efate. Pozor, nejde o takové to místo které chcete co nejrychleji opustit, je to sympatický ostrov, na kterém stojí za to se den dva zdržet a připravit se na tu hustší vanuatskou atmosféru, která vás čeká jinde. Ubytujte se například v Chantilly’s on the Bay na okraji hlavního města Port Vila a tam můžete začít nasávat to nesmírně variabilní vanuatské prostředí s mnoha různými typy místních lidí a stovkami různých kultur. Vlastním autem, taxi nebo místními busy-taxíky (minibusy, které vás vezmou kamkoli, ale kdo z ostatních jede blíž, tam se jede dřív) se můžete zajet mrknout do Secret Garden, což je malá zahrada, kde je spousta informací o kultuře, zvycích a historii, včetně dobových fotek a místní fauny a flory. Nebo zajet k vodopádům Mele, což je skvělý výlet, končící po asi půlhodinové cestě u obrovských vodopádů; jistě, nic jako například Viktoriiny vodopády, ale rozhodně stojí za návštěvu. A pokud vás zajímá právě zvyky a kultura vanuatců, nezapomeňte zajet do vesnice Ekasup, kde je pro vás připraveno něco jako divadlo/představení místního kmene, který předvádí a vysvětluje a ukazuje například lov, chytání ryb do pastí, tanec, přípravu jídla apod. Je to přirozeně zaměřené jen a pouze na turisty a má to na první pohled s reálným životem pramálo společného, ale pokud se dobře podíváte, můžete vidět, že všichni zúčastnění mají to ošoupané rákosové oblečení na sobě nehledě na nic jiného a že ty díry v zemi a ohniště jsou používané zcela běžně. Tato show se pořádá dvakrát denně a je nezbytné si to předem domluvit, například přes ubytování nebo přímo u Tatoka tours. V Port Vila se také každý den mimo neděle koná super trh pod širým nebem, a ten musíte navštívit! Tolik ananasu, melounů a usušených (nikoli upražených) burských oříšků, passion fruit a kokosu a ospalých ležících žen prodavaček už asi jen tak neuvidíte! Je tedy naprosto přirozené si tam dát opečenou rybu s rýží a k zapití celý kokos, všechno jen za pár korun (i když Vanuatu je jinak hodně drahá destinace). Hodně jsem také ten den slyšel o Coconut krabovi (Krab palmový), což je největší suchozemský korýš, dorůstající klidně i metr až dva a který mj. žije hlavně na Vanuatu – a jak jinak, lze jej sehnat i na talíři! Tedy mise toho večera byla jasná – sehnat restauraci, kde tohoto kraba podávají. Jenže se nedařilo a nikde ho neměli, až jsem dostal doporučení na nějakou hospodu, kterou provozuje Australan a kde jej prý mají. Dorazil jsem tam tedy na průzkum a na baru vidím úplně namol bělocha (tedy pravděpodobně majitele) a jednoho napůl namol číšníka, spolu ve vášnivé debatě; a po mírně komplikovaném handlování (diplomaticky řečeno 🙂 se mi nakonec několikakilogramového kraba podařilo koupit a odnést si ho do restaurace v hotelu, kde jsme byli ubytovaní, kde slíbili ho večer bez problému udělat na másle. Cena byla cca $50, což nebylo úplně nejmíň, ale rozhodně jsem pak byl spokojený – tak šťavnatého a chutného kraba s takovou spoustou masa jsem snad ještě neměl, a to kraba a lobstra všechny tyhle mořské plody všude zkouším co nejvíc to jde. Tolik tedy první vanuatský ostrov Efate. Další den pak následoval přelet na další ostrov, a to ostrov s úžasným názvem Espiritu Santo (duch svatý).


Jelikož tady jsme byli právě ve dnech okolo silvestra, ubytování bylo už poněkud plné (vše jsem plánoval asi měsíc dva před odletem) a hotel Barrier Beach House (skládající se pouze z dvou chatek a který vypadal naprosto neskutečně), už bylo bohužel obsazený, stejně jako pár dalších dobrých. A tak jsem stále dokola koukal na ty volné a víceméně náhodou pak vybral bungalowy s názvem Ratua Private Island. A to vám řeknu, to byla ale trefa! Už jsem spal a byl ubytovaný na mnoha zajímavých a bezpochyby úžasných místech, ale tohle, tohle bylo něco a musím se o to tedy s vámi podělit, neboť pokud nějaké místo na Espiritu Santo, toto je to místo kde chcete být. Jedná se o relativně malý soukromý ostrůvek, kde je asi 20 chatek, každá s vlastním unikátním interiérem a vůbec zpracováním. Chatky byly před pár lety dovezeny z Indonésie a jsou téměř 200 let staré a tím správným způsobem zastaralé a unikátní. A pozor, každá chatka je velmi privátní a také, ano a to chcete slyšet, každá má vlastní soukromou pláž! Můžete si ze skříně vzít šnorchl, nebo půjčit loďky, paddleboard či cokoli co ve vodě můžete potřebovat a jen pár kroků od vaší postele tak před sebou najednou máte průzračnou vodu, barevné korály, ryby, želvy. Nebo si můžete půjčit kola a projet ostrov na kolech, což je skvělé a definitivně si tu užíváte každou minutu; a to ani nepíšu o všem, třeba o docela dojemném rozloučení a opouštění Ratuy, kdy vám osazenstvo hraje na kytaru a zpívá :). Velmi zábavné je počkat do setmění a pak se vydat třeba na lov krabů. Budete potřebovat jen baterku, dobré oči a výdrž, když váš krab pěkně pokouše (vyskytují se tu dva druhy – obyčejný a polynéský krab, oba žijící u mangrovů a lovící a vylézající právě až po setmění). Jdete po pláži a baterkou hledáte jakýkoli pohyb či vykukující klepeta z díry v zemi – jakmile zahlédnete, rychle tiše ke krabovi a shora zezadu ho u těla pevně chytnout za klepeta a nepustit – nemá pak šanci vás bolestivě štípnout. Potom s ním rychle do pytle a už se jen těšit na druhý den, kdy vám všechny nachytané kraby kuchař v Ratua uvaří :-). Jinak ostrov Espiritu Santo nabízí hlavně vodní aktivity – například Million Dollar Point, což je velká, vlnami se vzdouvající pláž, která nevypadá nijak zvláštně, ovšem do té doby, dokud si nevezmete šnorchl a do těch vln se neponoříte. Totiž to bylo tak. Za druhé světové války si Spojené státy americké vymínily, že na Espiritu Santo budou mít vojenskou základnu a skladiště. Když pak válka skončila, neměly tolik prostředků, aby všechny ty stroje jako tanky, děla, povozy, munice atd. odvezly zpět do USA, a tak byla nabídnuta dohoda Francii (které v tu dobu Vanuatu spravovala), že jim tyto věci odprodá. Ale Francie odmítla, doufajíc že to tam vše USA bude muset chtě nechtě nechat. A tak, poté co se spolu obě země nedohodly, USA se rozhodly přivést všechno to harampádí a jednoduše to nechat zajet a naházet do moře. A to právě na této pláži :). Takže ponoříte-li se do vln, můžete vidět pozůstatky tanků a vozů, dokonce i malou loď, různá kola a nářadí – a byť je vše již ve velmi zašlém stavu, jsou tu desítky a možná stovky podobných věcí. Kdo se i potápí, může si dát ještě lepší věc, a to jednu z nejlépe dostupných potopený lodí, nazvanou SS President Coolidge, kam se dělají ponory každý den. Na ostrově je též několik tzv. blue holes, což jsou přenádherné tůně ukryté v džungli, které na vás už z dálky budou zářit tou neskutečně tyrskysovou modrozelenou barvou – v jedné z nich je dokonce několik lan, ze kterých do tůně můžete skákat jak malí kluci nebo holky. Další fantastický výlet, který jsme už ale nestihli, je trek k Millenium Cave, tož je trek džunglí, kdy se brodíte potoky a lezete po dřevěných žebřících, až se konečně dostanete k jeskyni, kde je jezírko, obklopené vodopády. Ostrov Espiritu Santo je (po předchozím ostrově s hlavním městem) z celého Vanuatu asi ten nejturističtější; ale na druhou stranu je to pochopitelné – nabízí toho opravdu hodně a když mluvíme o „turistickém“, je to asi tak, že za den vidíte pár desítek ostatních turistů, nikoli stovky či tisíce :). A pozor, pokud byste už byli vodními aktivitami unaveni a rádi byste viděli něco z původní kultury a navíc byste na to měli dostatek sil, je prý možno vyrazit do centra ostrova Espiritu Santo, kde po asi třídenním a velmi náročném treku dorazíte ke kmeni, který odmítá význam slova čas a není pro ně nijak důležitý, je od civilizace odříznutý a kteří bílého člověka rozhodně nevidí denně a možná jen několik ročně.


Ale abychom si ty vanuatské ostrovy trochu rozebrali – těch, na které stojí za to jet, je 6 a pokud sem pojedete, sami si musíte říct, co by vás asi nejvíce bavilo. Po prvním Efate a po Espiritu Santo, tedy ostrovu, kde vodní aktivity hrají hlavní roli, pak přichází to, co já čekal a na co jsem se těšil nejvíc; tedy ostrovy, zaměřené spíš na kulturu, historii a místní obyvatele a jejich zvyky. Může to být Pentecost, jediný ostrov kde je provozován „land diving“ neboli bungee jumping a který je prý velmi sympatický a s pohodovým vesnickým životem; který jsme ale bohužel museli vynechat. Dále je to Ambrym, ostrov, který má nejvíce temnou pověst a na kterém je prý provozována černá magie a jenž je stále turismem hodně netknutý. Dalším je ostrov Tanna, který není až tak zajímavý, ale je na něm stále aktivní vulkán Yasur, který opravdu stojí za to vidět a který popíšu později, anebo ostrov Malekula, na kterém se odehrával kanibalismus a který je stále velmi málo navštěvovaný a který jsem tedy, přirozeně, musel vidět :).


Ostrov Malekula nemá žádné město, ani vesnici; lidé žijí v pár pohromadě stojících chatkách, letiště je úplně prázdné a skládá se z jedné chajdy bez střechy. Můj pocit po příletu byl něco jako „tady je úplně mrtvo“, dokonce ani všudepřítomné prasata a slepice tu nebyly! Nic, jen úplné ticho a šum mořského vánku. Letadlo mělo asi hodinu spoždění, a nebyl tu tedy ani nikdo z ubytování, kdo by mě mohl vyzvednout. Místní nemluví anglicky, ale podařilo se mi odchytit mladou ženu s taškou (taška = pletená brašna z banánových listů :), která mi ale rukama nohama doporučila zajít k jednomu opuštěnému autu, a že by majitel měl brzo přijít a určitě mě vezme kamkoli. A to se i stalo a tak jsem, sedíc v autě se slepicemi a bůhvíčím ještě dorazil do ubytování, kde jsem byl úplně sám a stále nevěděl, co od tohoto ostrova čekat. Znovu bych rád zmínil, že každý vanuatský ostrov je atmosférou a vlastně i vizuálně hodně jiný a na Vanuatu je přítomno stovky řečí a naprosto rozdílných kultur, takže když to trochu přeženu, jedna vesnice nerozumí řeči ani zvyku jiné vesnice. Zvláštní a bizarní? Ano. Zábavné a poutavé? Ano! Mým hlavním cílem na Malekule byla návštěva bývalé kanibalské jídelny a pohřebiště, plus vidět něco málo ze zvyků a tradic místních. Jenže, pokud se nedomluvíte předem s ubytováním (zapomeňte na něco jako hotely nebo hezké bungalowy, zde existují pouze naprosto základní chatky), budete pak mít problém; žádné taxi, pronájmy auta, veřejná doprava a podobné služby tady jednoduše neexistují. Proto doporučím ubytování v Ameltoro, a cokoli dalšího domluvíte se Serah z Malekula travel, případně můžete zkusit Etienna z Nawori Sea Bungalows (pozor, extrémně základní ubytování, ale mluví dobře anglicky, tel. +678-5685852). Když jsem nakonec po několika hodinách volání sehnal někoho, kdo by mě další den na těch pár míst vzal, byl jsem tedy hodně moc rád, takže toto nepodceňte. A dozvěděl jsem se cestou spoustu zajímavých věcí. Ročně přijede na Vanuatu asi 20.000 turistů a z toho na Malekulu jen necelé 1% – „i díky tobě!“, poznamenal mile průvodce. Místní jsou poměrně stydliví, ale u všech bez vyjímky platí, že se rádi nechávají fotit a vůbec jim to nevadí. To ale platí v celé Polynésii, takže se toho nebojte. Kmenů je na Malekule několik, ty největší jsou Small a Big Nambas a samozřejmě, můžete za nimi zajet a vidět je v jejich přirozeném prostředí. Připomínám, že to není jako v dnešní Africe, kdy lidé chodí v reklamních tričkách atd., ale jde o lidi, kteří v případě žen chodí nahoře bez a dole mají jen rákosovou sukni, muži jsou zase úplně nazí kromě zakrytých choulostivých partí, děti jsou povětšinou nahé úplně. Bohužel, alespoň u kmenu Small Nambas, je to celé opět pojato spíš jako představení, divadlo. Což by se mi samo o sobě hodně líbilo, například za japonským tradičním divadlem Kabuki jsem schopný jet opravdu daleko, ale tady se navíc snažili ukázat, že právě toto je jejich tradiční styl života, což není (měli např. odložené mobily atd). A tak jsem vůbec nevěděl, jak to celé pojmout :). Byl jsem tam shodou více okolností navíc úplně sám a bylo to opravdu hrozně zvláštní, asi ty pocity ani nejdou popsat, ale určitě mě to trochu uvádělo do rozpaků. Nakonec jsem to vzal tak, že celý kmen prostě předvádí to, co se běžně dělalo v dřívějších (a asi i nedávných) dobách, a to bylo v pořádku. Byly to například rituální tance (okolo nohou mají všichni tanečníci přivázané zvonky z ořechů a výrazně to zvoní), malování na tělo i do půdy v zemi, rozdělávání ohně, pletení a ruční vyroba různých pomůcek jako odhaněče hmyzu, košíky atd, a také samozřejmě příprava jídla! Ta se od jejich dnešních dnů až tak moc nelišila a bylo zajímavé vidět, jak připravují jejich tradiční pochoutku zvanou Lap Lap. Je to přírodní pokrm připravený z jedlých kořenů, banánů, kokosu a zeleniny, to celé zabalené v banánových listech a pečené v ohni v zemi. Chutná to, no… vlastně to chuť docela postrádá, je to takové šťavnaté upečené nic, ale zaplnit to určitě umí a hlavně o to tu jde; navíc to prý dělají při zvláštních příležitostech i s prasetem (též dělaným v ohni v zemi) a to může být vlastně docela dobré. Zásadní otázka pro vás pak přichází v okamžiku, kdy se očekává ochutnání :). A nebojte, vyloženě tím odmítnutím nikoho neurazíte. V zásadě to celé na Malekule je nesmírně zajímavý pohled do totálně odlišné kultury a životů, lidí kteří žijí víceméně tak, jako jejich předci desítky let předtím, opravdu se tu zastavil čas. Kromě občasného turisty a aut bez jediné změny!


Dalším zajímavým místem na Malekule je Wala Island, malý ostrov, na němž je spousta rituálních míst, kde se pořádaly ceremonie, oslavující moment kdy se z dětí stávají muži, zde ve 12ti letech a vždy se zabilo a pojedlo tolik prasat, kolik bylo těchto adeptů. Rituální místa jsou schované v zelené temné džungli a byť je relativně jednoduché k nim dojít, pořád mají svoji divokou a divošskou atmosféru. Tak, a konečně k tomu hlavnímu, co na Malekule je, tedy Ambelbati Cannibal Site! Je to malé a věkem ztracené místo hluboko ve velmi temné džungli, kam jedete z hlavní cesty autem (ale můžete i po svých, pokud vám nebude vadit mnohahodinový pochod) a pak ještě asi půlhodinu po svých. V okamžiku kdy jsme k místu přijeli, jakoby se snesla temnota, všechno se zvláštně zpomalilo a i ten věčný zpěv ptáků najednou utichl. Děsivé a prokleté místo začalo ukazovat svoji nedávnou atmosféru a mně se to, byť poněkud nepohodlně a nepříjemně, vlastně docela líbilo a přesně to zapadalo do mých představ o něm. Z Evropanů byli pojídáni hlavně misionáři a příležitostní pošetilí mořeplavci bez armád. Bez rozdílu, pokud se tu objevil někdo, kdo chtěl šířit Boha, byl rituálně pozřen. Co má taky co šířit něco podobného mezi lidmi, kteří věří něčemu úplně jinému! A pozor, pojídání lidí tu bylo (a vlastně i pořád v myšlenkách je) považováno za velkou pochoutku a také za specialitu – něco jako když si my v dnešní době zajdeme na zabijačku; prostě něco zvláštnějšího a vynikajícího. Nejlepší část prý byla zadní část stehen a jako první mohl ochutnat šéf kmene, dále pak jeho poradci a šamani a poté, pokud něco zbylo, zbytek kmene. Pozor, nejenže se pojídali bílí evropané, ale i příslušníci cizího (povětšinou nepřátelského kmene), ale v určitých případech i příslušníci vlastního kmene! Poslední oficiálně přiznaná obět těchto úplně posledních kmenových kanibalů v historii je z roku 1969, byť neoficiálně se říká, že tu cosi proběhlo ještě v roce 1984 :-). Na obětním místě se povalují staré vybělené kosti a lebky a byť to není nijak velké, tu pološílenou atmosféru to má. Pokud bych byl v té době námořník nebo vězeň a vylodil se na tento ostrov a shodou náhod našel toto místo, asi bych na místě zešílel. Navíc s mým průvodcem šel najednou takový starší podivín s mladým synem a ti na mě pořád zvláštně koukali, syn si mě dokonce fotil starým foťákem. Že by si mě fotili jako poslední památku na další oběť?? Naštěstí nakonec ne, prý tam bělochy a turisty vidí hodně málo a tak si je fotí; byl to ale vlastně zvláštní pocit. Legrace byla když jsme se vraceli zpátky do ubytování, tak jsme zastavili v takové staré polorozpadlé chatce, a že prý chce průvodce pozdravit svého děda a babi a dokonce mě nutil se s nimi vyfotit. A tak jsem tam tak klečel vedle staříka a stařenky a říkal jsem si, no teda, tak tihle kanibalismus rozhodně zažili a třeba i ochutnali. A kdo ví, jestli nemají zrovna chuť! Uffff :-), no takovéhle věci vás přirozeně s trochou legrace napadají. Ostrov Malekula je jednoduše místo, které je naprosto unikátní a které ve vás zůstane opravdu dlouho; byť samotný pobyt zde až tak příjemný není, protože je tu vše hodně složité zařizovat. Téměř žádní turisté sem nejezdí, ale pokud tedy dovedete překonat fakt, že tu je všechno to plánování neskutečně komplikované, zažijete něco, co jinde jen tak nezažijete!


A posledním navštíveným vanuatským ostrovem pak byl ostrov Tanna – o něm jen krátce. Je to místo, kam se jezdí hodně a to jen a pouze kvůli stále aktivnímu vulkánu Yasur; jinak je ostrov poměrně nezajímavý a nic moc k vidění na něm není. Pokud se rozhodnete sem zajet, ubytujte se ve White Grass nebo Evergreen Resort, u obou vám pomůžou výlet zorganizovat. Vyráží se až odpoledne, to abyste navečer byli u vulkánu. A výlet je to skvělý! Zhruba po dvou hodinách začnete pozorovat, jak se krajina mění, vše začíná být temně šedivé a v dálce vidíte výpary a spálenou půdu. Pak se přiblížíte na úpatí vulkánu a řidič začne blbnout a zprudka jeepem najíždět do spálených popílkových dun a řádí jak na takových těch divokých jízdách v poušti. Způsobů jak se na vrchol vulkánu dostat jsou tři – buď pěšky (několikahodinový výstup, všudypřítomný popel ve vzduchu to ale dost komplikuje), drahým vyhlídkovým letadlem těsně nad vulkánem, anebo klasická cesta autem téměř až na vrchol a pak po svých. Už tato cesta je zajímavá – ze země vychází pára, slyšíte neskutečné pekelné dunění, téměř vše okolo je spálené a jakoby bez života – vypadá to jak Hora osudu v Pánovi prstenů :). Poté tedy dojdete až na vrchol a vidíte obrovskou jámu, ze které neustále vychází horká pára a jednou za pár minut slyšíte a vidíte živelné výbuchy ohně a jisker. Celý vulkán jde za jistých okolností obejít a můžete si tak najít místo, odkud je vidět nejlépe – do hlubokých útrob vulkánu ale bohužel vidět nejde. A jakmile padne tma, celé místo získá hodně strašidelný, ale i poutavý nádech; dovedu si představit, že nějak takhle to vypadá v pekle. Na vrcholu jste asi hodinu nebo dvě a pak zpátky za tmy spát.. Ale i na Tanně si můžete zajet do nějaké tradiční malé vesnice, která je separovaná od ostatních a kde se stále žije tím prastarým stylem života; my jeli do vesnice Lekalangia, kde jsme opět viděli přípravu pokrmu Lap Lap (značně jinak připravovaného než na Malekule), tance žen i mužů (úplně rozdílné – tady nemají na nohou zvonky, ale vší silou dupou do země, až vydupou docela velké díry) a tak podobně. Velmi nás pobavilo, když průvodkyně vyprávěla detaily o způsobu života – ženy jsou stále i v dnešní době vyměňovány do jiných kmenů, třeba za slepice, prasata či půdu. Když jsme se jí ptali, jestli se v té vesnici narodila, říkala, že sem byla také přivdána a že její rodná vesnice a původní rodina je za čtyřmi potoky :-). Tedy vzdálenost a určení místa bylo prostě takové, že to je za nějakými čtyřmi potoky, nádhera! A teď se rychle pojďme přesunout na další ostrov, který je doslova naprostým opakem pekla, a to na ostrov Bora Bora, kam se dá z Vanuatu přelétnout docela dlouhým letem znovu přes Auckland s Air Tahiti Nui.

● BORA BORA ●

Bora Bora. Fantasticky exotický název jednoho ostrova, který vám ale může úplně změnit pohled na dosud absolvované dovolené a místo, které vám skoro pořád bude brát dech, jak je nádherné. Samozřejmě, možná až moc romantické a svým způsobem i hodně turistické (i když v porovnání s běžně navštěvovanými místy jen málo), velmi drahé, ale přesto speciální. Je to relativně malý ostrov, kolem kterého je kolem dokola jak prstenec korálový útes, u kterého jsou postaveny ony slavné bungalovy na kuřích nožkách nad vodou. A ano, opravdu je ta legenda, že ráno můžete vstát, z postele přejít na terasu a z ní rovnou skočit do průzračné vody, pravdivá! Je to sen pro všechny, kdo mají rádi vodu a moře vůbec, a dokonce i mně se tam moc líbilo, i když mám raději džungle, pouště, chrámy a města :). A samozřejmě, celý pobyt na Bora Bora tak bude bez vyjímky na vodě nebo pod vodou. Jako první si ale musíte vybrat a zamluvit hotel, bez toho to nejde – nemůžete si vybrat až dle možností na místě. Víte proč? Protože tady nemůžete jen tak chodit. Letiště je na samostatném motu (kousek pevné země u korálů) a z něj musíte jet lodí. Žádné lodní taxi tu ale nejsou, vozí vás přímo hotely, kterých je na celém Bora Bora zhruba 20, často vlastněné mezinárodními řetězci. Ty se snažím téměř vždy nepoužívat, zde ale nebylo zbytí a po dlouhatánském vybírání jsme nakonec vybrali Sofitel BoraBora Motu Private Island, který je velmi unikátní (a dle mého názoru nejlepší) zaprvé kvůli velikosti (resp. malosti, má jen asi 20 chatek, zatímco ostatní třeba 100), výborný a správně zašlý kulečníkový stůl, pár zajímavých hostů v minulosti (v sedmdesátých letech tu byla například Brigitte Bardot na svatební cestě :), a samozřejmě, hlavně kvůli své poloze. No a je jistá věc, že musíte vzít chatku nad vodou (byť ty na pevnině jsou levnější)! Ceny jsou samozřejmě poměrně brutální, ale i tak to je jeden z těch levnějších. Dlouhodobě nejlépe hodnocený je pak Four Seasons Bora Bora, kde jsou ceny ale tak napálené, že to až rozum nebere – na druhou stranu, i třeba na Santorini jsem při výběru hotelu viděl podobně šílené věci. Ale abychom se vrátili zpátky na zem, každému je asi jasné, že pokud už si naplánuje výlet na takové místo, bude to něco stát, i když na pobyt by měly stačit 3-4 dny. A pokud do toho půjdete rozumně (tj. ne na všem jen a jen šetřit, ale ani zbytečně neutrácet), mělo by se to dát zvládnout. Takže vejdete do té pověstné dřevěné chatky nad vodou, a přemýšlíte co dál, vždyť je sakra všude jenom okolo voda! Tedy já to tak měl, byl jsem z té nádherné vody okolo svým způsobem i zděšený, i když plavat umím dobře, Pavlína to měla naopak a víc nadšená být nemohla. V prosklené díře v podlaze vidíte podvodní život a tak je jasné, že si musíme povědět, co tam všechno jde vidět a zažít. V první řadě je to Coral Garden, neboli korálová zahrada, která je jen coby mušlí dohodil ze Sofitel Motu a tak vyrazíme tam. Pozor, pokud nemáte nějaký speciální šnorchl, nic takového si z domova neberte, všude vám ho zdarma půjčí, včetně loďky nebo kajaku. A byť ne moc, už jsem někde v životě šnorchloval (nejhezčí to zatím bylo asi v Ománu a v Mozambiku), ale to, co jsem viděl tady, to mě neskutečně překvapilo a šokovalo! Tisíce fantasticky barevných rybek a korálů a k tomu neskutečná viditelnost – až téměř 40 metrů. Čili schováte hlavu pod hladinu a jste najednou v úplně jiném světě; v nádherné korálové zahradě, kde to doslova překypuje podvodním životem. Hned první den jsme viděli i zlověstnou murénu, jak je schována v korálech a číhá na nejpomalejší rybku. Nekteré ryby se navzájem kousají a honí jak malé děti, další zase bez hnutí v hejnu stojí a čekají, některé jsou velmi plaché, jiné zase zvědavé a drzé. Bavilo mě přestat se soustředit na hejno nebo ryby jako celek, a soustředit se jen na jednu jedinou konkrétní rybu; to bylo fakt legrace, úplně jsem se tomu pod fousy a masku musel smát, jak legračně dováděla. A přidám jeden dobrý tip – při snídani si sebou vemte jednu nebo dvě bagety a poté zajeďte ke korálové zahradě a mějte kus bagety pod vodou v ruce – zažijete totální nálet barevných a bezedných rybek, které zobou a zobou a je to velká zábava. Dalším místem, kam můžete zajet, je místo s rejnoky. Ti se vyskytují na mělčině a tak si jen tak stojíte ve vodě a kolem vás krouží desítky rejnoků. Zajet tam můžete sami, nebo si to domluvit přes hotel, anebo využít místních, např. Lagoon Service, kteří vám během výletu na lodi občas zabrnkají na ukulele a vyprávějí veselé historky (plus za poplatek i s podvodní kamerou vytvoří vaše vlastní dobrodružné video). Průvodce bude mít i malé rybky, kterými rejnoky můžete krmit – a to je pak dost husté, jak se na vás rejnoci sápají a koušou hlava nehlava. Můžete je hladit, můžete jim dát dokonce pusu (ano, zkusil jsem to :), ale pozor, pouze na horní polovině těla, tedy tam kde mají oči, nikdy ne ve spodní části, kde mají pusu a zuby! Bolestivě vás kousnou ani nevíte jak. Je to skvělá zábava, i když tady vás už asi bude víc a je možné, že tu budete šnorchlovat s dvaceti dalšími lidmi; ale to se nedá nic dělat. Kolem rejnoků se také pohybují malí narůžovělí neškodní Žraloci černoploutví, kteří představují další možný výlet – tedy výlet za žraloky. Loďkou se projedete až na hranici konce korálových útesů a začátek otevřeného moře, kde už je docela hloubka a moře výrazně potemní. Zde je spousta docela velkých ryb, ať už to jsou desítky již zmiňovaných Žraloků černoploutvých, super tuňáků a mnoho a mnoho dalších ryb a potvor, které jsou téměř všechny loveny velkými dvou až třímetrovými Žraloky spanilými, pohybujícími se tu též. To jsou už dost velké kusy a působili na mě už vlastně hodně nebezpečně. Ano, když kolem plul jen jeden, bylo to zajímavé a neškodné, ale po nějaké době, kdy už byla většina ostatních venku na loďce, jsem si najednou uvědomil, že jsou tam tito třímetroví žraloci tři a stále zrychlujícím tempem kolem mě dokola krouží… A v dálce jsem zároveň zahlédl průvodce, jak plácá do vody a naznačuje „rychle ven“! Až tehdy jsem si uvědomil, že pár lidí představuje pro jednoho takového žraloka nereálně ulovitelnou kořist, ale pro tři takové samce už to tak nereálné není. Je to ale po těch korálech a barevných rybkách zase jinak fascinující pohled pod vodní hladinu… A dokonce jsme měli i velké štěstí a mohli při šnorchlování vidět několik Mant obrovských, které ve vodě majestátně plachtily a které jdou jinak vidět hlavně jen při potápění!


Nad vodní hladinou pak také můžete zkusit několik aktivit jako například parasailing, kdy jste taženi na padáku za motorovým člunem, případně kiteboarding anebo obyčejný neobyčejný lov ryb. A mimo vodu? V první řadě to je hlavní „město“ Vaitape, kde je pár průměrných restaurací (v 99% tu je zvykem jíst přímo v hotelu) a hodně krámků se suvenýry a perlami. Ano, perlami! Na Tahiti, Bora Bora a Huahine se chovají/pěstují hodně a dokonce si můžete zaplatit lov perel; kdy se se šnorchlem vydáte pod vodní hladinu a snažíte se nalézt perlu. Později o tom ještě napíšu. Město je malé a velmi poklidné, stojí za to ho v klidu pěšky projít. I když pozor, snažte se vyvarovat takové bizarní události, které se říká „Cruiseship day“ a jak název napovídá, k ostrovu připluje ta obrovitá mezinárodní loď a její cestující zaplní celý ostrov a všechny obchody, restaurace a místa s aktivitami. Já to neznal a koukal na to skoro s otevřenou pusou, jak moc bizarně to působí – a to tam prosím nebyli jen důchodci, u kterých bych to chápal, ale i normálně mladí a lidé středního věku! Vždycky jsem si myslel, že cestování s cestovkou je pro mladé lidi dost nepochopitelné, ale tohle jde ještě do větších úrovní. Samozřejmě, místní z toho mají legraci a berou to tak, že připlouvají dolary – zažili jsme cruiseship day i na Vanuatu, kde divně vypadající lidé se jmenovkami kolem krku na prvním hlavním ostrově zaplnili i náš výlet za vyprávěním o kultuře a zvycích vanuatců. Když se jeden z místních pak těch lidí ptal, na kolika ostrovech už vlastně byli, paní řekla, že na dvou. Když se ptal na jakých, nemohla si vůbec vzpomenout a až po opravě jejího manžela a dalšího člověka z lodi si uvědomila, že to byly dva různé přístavy na jednom a tom stejném ostrově! Nevím, jaký na to máte názor vy, ale věřte mi, nebudete rádi až budete na podobných místech a najednou to celé bude zaplněno lidmi, kteří ani nevědí, kde vlastně jsou! Je to hrozně zvláštní pocit, který jsem do té doby měl jen vyjímečně – totiž tím, jak jste na tak unikátním, exotickém a romantickém místě, nechcete mít kolem sebe nikoho dalšího, byť jde jen o jednoho jediného jiného člověka. Dalším a asi jediným místem na pevnině, které stojí za to vidět, je symbolická hora Otekamu, kam se dá dojít v rámci polo až celodeního výletu a můžete pak mít úchvatný pohled na celou tu kouzelnou lagunu okolo vás. Bora Bora jinak samozřejmě není jediným nádherným ostrovem v rámci Francouzské Polynésie, nicméně je tím nejvíc ikonickým, a myslím že naprosto zaslouženě. Pokud byste přesto chtěli zkusit i nějaký ze sousedních ostrovů, můžete zkusit třeba Maupiti (který je prý takový, jako byl Bora Bora před dvaceti lety), Tahiti (největší a nejvíce civilizovaný), Moorea (kde je více hor a je tak možno více pozemních aktivit), anebo Huahine, o kterém se zase říká, že je z tohoto souostroví ten nejvíce autentický. A jak jinak, i na něj jsme tedy na pár dní vyrazili :). Lokální přelety mezi jednotlivými ostrovy jsou pak možné s Air Tahiti.


Ostrov Huahine je zvláštní, v porovnání s Bora Bora hodně zpomalený a jen zřídka navštěvovaný. Možností ubytování tu je pomálu, tak rovnou doporučím například Maitai Lapita Village, které je sice dražší, ale má skvělé umístění a restauraci. Půjčení auta je tu znovu skoro povinnost, místní Europcar je hned vedle hotelu a můžete si půjčit i motorku, budete-li chtít. Na Huahine není nic vyloženě skvělého nebo konkrétního, co bych doporučil k vidění, takže si spíš půjčte auto a ráno vyrazit libovolným směrem objeďte celý ostrov – za den to zvládnete úplně bez problémů. A stojí za to se zastavit ve farmě na perly a vyposlechnout si ten příběh perel, jak se vlastně pěstují a obhospodařují. A sice se už neloví jako kdysi, kdy do ústřice vplulo semínko písku a z něj vzešla perla, ale uměle se do perel vkládá taková malá kulička a ústřice se pak obvykle za 18 měsíců postará o ten nádherný lesklý kulatý zbytek, zde v Poynésii většinou tmavších barev. Kvalita je odvozována hlavně od tvaru (perfektně kulatý je nejlepší) a samozřejmě velikosti. Dále po směru hodinových ručiček můžete v malé bezejmenné vesnici narazit na velký potok, kde jsou obrovští modroocí úhoři – nezapomeňte jim koupit v krámku plechovku párků, můžu potvrdit, že párky milují :). Téměř celou cestu jedete podél pobřeží a ten pohled je téměř porád úchvatný. Pláží a vůbec možností vletět do vody je na Huahine nekonečně mnoho, navíc všude bez jediného člověka! Na jihu pak můžete narazit na lokální barevnou restauraci Chez Tara, do které doporučuji dojet hlavně v neděli. Ten den tu totiž dělají speciální den s hostinou, která byla připravována tradičně v listech v zemi a za určitou částku máte na výběr spousty různých mas, ryb, zeleniny, ovoce a k tomu několik místních chlapíků, co hrají na ukulele. Místní ženy jsou oblečeny ve svátečních barevných šatech s mnoha květinami ve vlasech a je to velká pohoda tu to nedělní odpoledne strávit. Na Huahine tak spíš platí se jen tak po ostrově potulovat a okukovat. Hlavně mladší místní jsou zvyklí brát si k moři vlastní hudební systém a pak na plné pecky pouští reggae, také tu můžete narazit na plantáže, například s vanilkou. Na jedné jsme zastavili a viděli, jak zdlouhavě a pečlivě se vanilka pěstuje, a narazili tam na vyhublého muže v gumovkách, kterému mohlo být 30 ale klidně i 60, a ten nám o vanilce pověděl snad všechno, včetně toho, co jsme ani vědět nechtěli. Byl totiž vanilkou doslova posedlý, což jsme si potvrdili když se otočil a kráčel pryč, přižemž měl na zádech vytetovaný obrovský keř vanilky a nápis VANILLE :). Huahine bych tak spíše doporučil lidem, kteří pobyli dost dní na Bora Bora a pak by rádi poznali i život na pevnině. A po Bora Bora a Huahine? Pak se razilo na úplně poslední místo naší cesty, na místo, kvůli kterému se hodně věcí posunovalo a měnilo, a to na mystický Velikonoční ostrov, nebo-li Easter Island, nebo-li Rapa Nui.

● VELIKONOČNÍ OSTROV ●

Dostat se na Velikonoční ostrov je totiž poměrně složitě. Buď můžete z pevniny Chile (ostrov patří pod Chile), anebo právě z Tahiti (tedy ostrova sousedící s Bora Bora), odkud létá LAN Chile jednou týdně. Rapa Nui je znám jako nejopuštěnější ostrov světa a opravdu tak i působí! Tedy ona je ta opuštěnost trochu sporná, protože nedávno si někdo uvědomil nebo spočítal, že ještě opuštěnější je malý ostrov Tristan da Cunha, nacházející se u Svaté Heleny. Jenže ta opuštěnost se bere delší vzdáleností mezi daným ostrovem a dalším nejbližším obydleným místem, a na ostrově Tristan da Cunha se nachází jen šest výzkumných pracovníků, takže se vlastně neví, jestli to je obydlenost a civilizace nebo ne :). Ale faktem je, že Velikonoční ostrov se opravdu nachází v extrémní izolaci s okolním světem a opravdu to je vidět když ne na každém kroku, tak skoro na každém. Možností ubytování je tu docela dost, ať už od veřejných míst pro stany, tak po luxusnější ubytování jako například Explora. Anebo něco mezi, jako například La Perouse, které vypadá jako nějaká krásná vilka z Provence a má tu nejlepší lokaci, jen pár metrů od kouzelného hlavního města Hanga Roa. Jak jsem již v předchozích cestopisech občas zmínil, když někam jedu, snažím se dopředu vědět a vidět co nejméně. To samé platilo i v případě Velikonočního ostrova a tak jsem samozřejmě věděl jen o slavných sochách, ale jinak vůbec netušil, co tam člověk může čekat. A jaký tedy ostrov je a jak působí? Jako nějaký vesnický kraj v zapadlém koutu Jižní Ameriky. Po celém ostrově běhá stejně jako v Ekvádoru pod Cotopaxi stovky svobodných, nikomu nepatřících koní, také občas v polích zahlédnete statek či v dálce nepříliš vysoké hory a to je vše. Jinak je ostrov úplně pustý a prázdný! Totiž, to jsem ještě nezmínil, původní obyvatelstvo vytěžilo všechny stromy na ostrově, do jediného! Na celém ostrově nebyl ani jediný strom a i nyní jich je tam velmi pomálu, v druhé půlce dvacátého století dovezených z Tahiti. Ale ostrov tak nějak pustě a opuštěně působí stále. A dokonce ani dodnes nevíme, proč původní obyvatelké ty stromy vytěžili! Bylo to, aby měli na náročný posun stovek a stovek kamenných soch? Nebo to bylo na oheň? Doteď se neví. Ale počkejte, co je to vlastně „původní obyvatelstvo“? I v tom totiž panuje určitá nejistota. Slavný norský cestovatel a experimentální archeolog Thor Heyerdahl se sem v roce 1955 vydal na vlastnoručně postaveném balsovém raftu, aby tím dokázal, že původní obyvatelstvo sem poprvé připlulo z Jižní Ameriky a že tedy bylo schopné sem doplout i pomocí primitivních lodí. Což bylo ale posléze vědci vyvráceno a ví se tak, že původní obyvatelé sem dopluli z Polynésie, nejspíše z Markéz. A podle rapanuiské legendy to zase byl „velký rodič“, král Hotu Matu’a, který připlul na velké kanoi a kromě svého kmenu a domácího zvířectva přivezl i velký kulatý vyhlazený kámen, z něhož nasával tzv. manu, tedy magickou energii, pomocí které poté přesunoval sochami. Ještě jsem zapoměl zmínit ten nejlepší průvodce Velikonočním ostrovem, který byl napsaný anglickým velvyslancem James Grant-Peterkinem a který se jmenuje „A companion to Easter Island“, možno koupit např. zde, ale většina hotelů na ostrově vám jej půjčí.


A jak je to tedy s těmi sochami, zvanými Moai? Je jich tu stále postavených pár stovek a jsou roztroušené po celém ostrově. Jsou to naprosto fascinující objekty, které sice nehnutě stojí, ale svým výrazem (každý socha má jiný!) říkají mnohé. První, které stojí za vidění, jsou tzv. Ahu Tahai a tyto sochy jsou kousek za Hanga Roa, přičemž jedna z nich má i velké bílé oči (většina již oči nemá). Jsou na velké louce ihned na pobřeží (k moři jako většina soch zády, i tím byla legenda že stráží moře vyvrácena) a tam si klidně můžete dát piknik, jen několik metrů od soch! I my jsme to udělali a byl to krásný podvečer s chilským vínem a západem slunce na pozadí soch. Nikdo nic nenamítá, protože, a to jsem ještě nezmínil, na Rapa Nui je i díky místním lidem úžasná atmosféra! Sice taková mírně tajemná, ale neskutečně pohodová – spolu se Samoou rozhodně nejvíc ze všech popisovaných ostrovů. Velikonoční ostrov je totiž stále považován za Polynésii a místní jsou tedy zajímavý mix polynésanů a jihoameričanů. Půjčené auto je tu také nezbytnost, ale není to vyloženě nutné zařizovat dopředu, stačí jen v centru Hanga Roa zajít do jedné z půjčoven aut, motorek, čtyřkolek a kol, byť i pěšky by šla většina ostrova zvládnout. Těch výraznějších míst s nejvíce zachovalými sochami je asi 5, po Ahu Tahai je to pak Ahu Akivi nebo Anakena, což je zároveň snad jediná písčitá pláž na ostrově, navíc s dohledem na skvěle zachovalé sochy…, tak pokud byste ještě neměli z předchozích míst vody dost, klidně vyražte rovnou sem. Všechny sochy byly od konce 19 století povalené a nebyla snad ani jediná, která by byla vzpřímená, to byla až v druhé půlce dvacétého století práce archeologů. Bylo to způsobeno kmenovými válkami, kdy ten kmen, jemuž byly povaleny všechny sochy, byl zostuzen. Trochu mi to připomělo májku v ČR, kdy se opilí vesničtí hoši snaží za temných, alkoholem nasáklých nocí, povalit májku jiným opilým hochům ze sousední vesnice :-).


Dokonalým zastavením je pak Rano Raraku, dávno vyhaslá sopka, na jejímž úpatí se všechny sochy tvořily. A pozor, na zeleném úpatí této sopky jsou nyní roztroušeny desítky stojících soch, mezi kterými můžete procházet; dá se říct, že Rano Raraku je jakýmsi epicentrem a rodištěm všech soch Moai na Rapa Nui. A dosud se vlastně ani přesně neví, proč byly sochy dělané a jak jimi místní pohybovali! Nemůžu tedy nezmínit slavného Čecha, strakonického rodáka Pavla Pavla. Ten se spolu s Thorem Heyerdahlem snažil v osmdesátých letech dokázat, že nebylo tak těžké sochami pohybovat a že to klidně mohlo zvládnout jen pár lidí, nikoli stovky jak se do té doby myslelo. A Pavel Pavel byl vlastně první, kvůli kterému jsem se ve své době o Rapa Nui dozvěděl! Totiž, když mi bylo asi 10 let, dívali jsme se s tátou na dokument o jeho cestě v roce 1986 a doteď si matně pamatuji, jak špinaví a zpocení, ale naprosto té práci oddaní muži vykopávají, čistí a posunují těmi obrovitými sochami. V roce 2003 byl o něm natočený další dokument nazvaný Návrat na Rapa Nui, ale ani jeden se mi nepodařilo najít nebo koupit, tak prosím, pokud by je někdo z vás měl, dejte mi určitě vědět. Případně můžete koupit jeho velmi dobrou knížku Rapa Nui aneb jak chodily sochy na Rapa Nui. A ještě jedno místo musím zmínit. Je to kamenná vesnice Orongo, nacházející se ve výšce u dávno vyhaslé stejnojmenné sopky. Vesnice s kamennými domky je malá a dávno opuštěná, ale v jisté době se tu děly hodně zvláštní věci! Tou nejzajímavější je tzv. kult ptačího muže, což byla každoroční soutěž mezi kmeny (resp. jejich náčelníky) o to, kdo první najde na asi půlkilometru vzdáleném malém ostrově vajíčko ptáka Rybáka černohřbetého, který tam jednou za rok létal vajíčka klást. Náčelníci a jejich pomocníci se připravovali zhruba jeden až dva měsíce před předpokládaným příletem a poněkud nepříjmené muselo být, že kamenité útesy, na kterých Orongo je, jsou opravdu vysoké, strmé a celá oblast je dost divoká, takže každý rok do moře popadalo a zemřelo mnoho účastníků soutěže. A co že bral vítěz? Jak jinak než velkou váženost, pravděpodobně i ženy a půdu. A pokud už budete mít celý ostrov prošlý a prohlédnutý, den dva v hlavním městě Hanga Roa můžete strávit a procházet nespočet krámků s cetkami a samozřejmě malými soškami, nevelký trh, pár dobrých restaurací a barů, a vůbec nasávat tu opravdu nesmírně zajímavou a skoro až útulnou a velmi přátelskou atmosféru. Vím, že slovo „atmosféra“ tady na Rapa Nui už opakuji, ale opravdu to stojí za to. A byť je tu pobřeží docela divoké, klidně si tu můžete zaplavat, nebo dokonce zajezdit na prkně, tak jako pár místních. Večer pak nezapomeňte zkusit vynikající rybí restauraci s názvem Kaleta; není nutné popisovat cestu, Hanga Roa je městečko opravdu malé a vše je v dohledné vzdálenosti.


No a pak už jen pekelná cesta zpátky domů s LAN a Iberia Air. Pět hodin do Santiago de Chile, dvanáct hodin do Madridu a tři hodiny do Prahy, i s nekonečným čekáním na letištích další náročný záběr na organizmus, který vůbec nemohl tušit, která bije. Jen těch časových posunů za ten jeden měsíc! Opravdu scifi zní například odlet z Vanuatu jeden den a a přílet na Bora Bora o den dřív! Trvalo to dobrých 14 dní, než se vše zase srovnalo a člověk nevstával ve 2 v noci a už nemohl spát. Na všech navštívených ostrovech můžete vidět jistou vyrovnanost těch národů a také bezvýhradnou spokojenost. Nikde tu (jako například v Africe) nevidíte vyloženě strádající obyvatele, ale byť třeba občas i trochu bláznivé, přesto svým způsobem vyrovnané lidi, kteří navíc většinu turistů nevidí jako vetřelce nebo chodící bankovky; a byť jsou trošku stydliví, přesto otevření a jednoduše pohodoví a příjemní. A lze vůbec srovnat všechny ty navštívené ostrovy? Ano i ne. Samoa je klidná a pomalá, její obyvatelé usměvaví a příroda nádherná. Je to místo, kde by se asi dalo vydržet nejdéle a nedělat nic :). Vanuatu je pravý opak – země sice také pomalá, ale nesmírně různorodá, s mnoha kmeny a ne vždycky úplně přívětivými, ale přesto zajímavými lidmi, s úžasnými plážemi, stejně tak jako mnoha přírodními úkazy na pevnině. A samozřejmě, všemu vévodí pozůstatky starých zvyků a kultur, které jsou tu stále chyceny v čase. Bora Bora je zase ostrov, ze kterého, ať chcete neno ne, nemůžete spustit oči. Dokonale modrá a průzračná voda, usměvaví a bezstarostní lidé, kteří působí jako děti, které nikdy nevyrostly, také je tu spousta vodních aktivit. Bora Bora je myslím místo, na které už se asi většina lidí nikdy nevrátí, ale přesto o něm předtím i potom sní. A prožít tento sen stojí za to, byť potom bude vaše peněženka poněkud prázdnější. A Velikonoční ostrov? Ten se vymyká všemu. Tady si moře moc neužijete, a svým způsobem ani na pevnině není nic moc. Tajemství Rapa Nui je totiž kdesi hluboko uvnitř, v každém kousku místa a také v každém člověku, který tu žije a který s radostí aspoň malou část tohoto tajemství předává i příležitostným návštěvníkům, kteří na ten odřízlý ostrov zavítají. Kde se nám líbilo nejvíc? Tipněte si :). A tady hezké video s fotkami:

A vůbec, stálo to všechno za to? No jak by ne! Všechny ty útrapy z nekonečných přesunů a přeletů, rozbalování a zabalování špinavých věcí, štípání komáry a spálení sluníčkem totiž časem pominou a zbyde jen nádherná vzpomínka na unikátní a téměř všemu se vymykající sen, o kterém víte že už asi jen tak v životě nepodniknete a nezažijete, ale i pouhá myšlenka na něj vás zahřeje a naplní zázračným úsměvem a vzrušujícími myšlenkami na ten modrozelený ráj, který tam kdesi v dálce stále je…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *