06.01.2008

Napsal | 8 komentářů | Kategorie | Přečteno 17,840×

Zambie a Zimbabwe křížem krážem

Zambie a Zimbabwe křížem krážem

Konečně znova v Africe, a to dokonce přímo v jejím nitru! Tomuto poslednímu africkému putování předcházel docela dlouhý a komplikovaný výběr „kam“. Osobně nemám jednu jedinou vysněnou zemi, kam bych se chtěl podívat, jen postupně nabírám různorodé informace z celého světa, ze kterých se nakonec vyklube samotný cíl cesty. Tentokrát to bylo pestré dobrodružství ve třech afrických zemích, a to v Zambii, Zimbabwe a z malé části v Tanzánii. A důvod, proč Zambie & Zimbabwe? Pro Zambii hovořila raritní možnost vydat se na safari po svých (tedy ne v autě) a pro Zimbabwe zase zvláštní magická přitažlivost fotek velkých stád slonů a hrochů. Pojďme se tedy ponořit do světa těchto dvou zemí začínajících písmenem Z – a myslím, že cestou na Zanzibar před pár lety jsem již země začínající na „Z“ kompletně vyčerpal (tedy asi kromě Západní Sahary :-).

10/2007 [ Zambie | Mapa země | Průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

Původně to měla být cesta jen a pouze do Zimbabwe. Tahle zemička s fantasticky exotickým názvem mě začala velmi zajímat, když jsem v pražském skleníku Fata Morgana viděl bizarní dvoumetrové dřevěné sochy „moudrých mužů“, a také když jsem viděl úžasné fotky slonů, jak se procházejí  mezi stany na safari.  Bylo tedy rozhodnuto a předběžně domluveno. Zimbabwe už od roku 1980 tvrdou rukou vládne diktátor Robert Mugabe, který po uchvácení moci násilím zabavil farmy, do té doby patřící bělochům (býválým kolonizátorům), a tím provedl první krok ke zničení „své“ země. Způsobil ohromnou inflaci a nezaměstnanost, svým přístupem si znepřátelil země, které mu dodávaly benzín. Přesto, turistů se tyto věci přímo nedotýkaly a tak jsem v tom neviděl větší problém. Nicméně těsně před odletem, v červnu 2007, provedl bohužel druhý krok, a tím bylo nařízení všem obchodníkům, že musí zlevnit zboží o 50%. Způsobil tím, že veškeré zboží bylo ihned vyprodáno a v podstatě všichni výrobci potravin či řemeslníci zákonitě zkrachovali. A výsledek? Prázdné regály, hlad, nezaměstnanost a inflace tak velká, že za cenu, za kterou byste si jeden den koupili krásný domek i se zahradou, si druhý den koupíte jen trs banánů a třetí den už toto množství peněz nemá hodnotu žádnou. A samozřejmě, benzín. Ten totiž není nikde v celé zemi dostupný a tím pádem padnul i plán půjčit si tam auto, v normálních časech lehce dostupné. Toho všeho jsem se docela lekl, a protože jako diabetik potřebuji pravidelný přísun jídla, Zimbabwe v podstatě zavrhnul. Jenže. Jenže byl jsem na to tak naladěn, že jsem to jednoduše vzdát nechtěl. Se spolucestující Luckou jsme volali na zastupitelství do Harare, a dozvěděli se, že v obchodech je k mání jen a pouze kečup, nic jiného. Tudíž mě napadlo dát Zimbabwe jen částěčně, a hlavní těžiště cesty přesunout do jedné ze sousedních zemí. Nabízela se Botswana (jistě hezká, ale extrémně drahá a navíc v období sucha, kdy je Okavango Delta víceméně vyschlé, to asi nemá cenu), Mozambik (chci dát jindy a samostatně), Jižní Afrika (po tom, co jsem viděl fotky z Kruger National Parku, kdy na jednoho lva je asi 12 aut či minibusů s turisty, jsem nechtěl), Malawi (kvůli bilharzii v obrovském jezeře Malawi, které se táhne skorou celou zemí, také zamítnuto, i přes jistě úžasný hudební festival na březích jezera Lake Of Stars, který se tam víceméně toho času konal) a konečně Zambie, která měla velmi podobné možnosti, co se safari týče, možná i větší… Takže rozhodnuto pro Zambii, Zimbabwe jen částečně. Je to ale opravdu obrovská země a to se nakonec ukázalo jako trošku únavné – silnice jsou nic moc a tak nepřipadalo v úvahu projet a vidět celou zemi během 3 týdnů. Dá se ale nakombinovat skoro cokoli, tak jsem možnost projet ji celou vzdal, vybral z ní to „nej“ a pospojoval do jednoho celku.

Pokud chcete vidět tuto část Afriky a jít, byť symbolicky, po stopách Davida Livingstona a třeba i holického rodáka Emila Holuba, můžete využít některou dobrodružnější českou cestovku, která vás pravděpodobně vezme po obvyklé trase Botswana – Zimbabwe – Jižní Afrika a to mi nepřijde nejlákavější. Nebo můžete využít místního tzv. Tour operatora, který je schopen zajistit například ubytování v místech, kde to je bezpodmínečně nutné předem (hlavně na safari) a případně část dopravy, nebo prostě zajistí určité styčné body celé cesty podle vašich představ a za pár babek ji tak velmi usnadní. Nehledě na to, že do Zambie či Zimbabwe nemůžete jen tak přijet a naběhnout na safari :). Chce to trochu plánování, trochu pozjišťování předem a trochu štěstí a intuice, přirozeně. Já využil, co se bookingu safari  týče, poměrně neznámé Ngoko Safaris a po zkušenosti mohu jen a jen doporučit! Jejich stránky jsou také celkem dobrým zdrojem základních informací, i když informativnější jsou Zambia Tourism nebo Zambia Travel Guide. Co se měny týče, mají tzv. kwacha, která je použitelná, ale může se platit i v USD. V Zimbabwe ani na sekundu nepřemýšlejte o výměně Zimbabwského dolaru – než byste dojeli na dané místo, měl by třeba jen poloviční hodnotu, tj. USD to jistí.

Ok, takže domluveno, zabookováno a letí se do Lusaky, hlavního města Zambie. Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tak ošklivé hlavní město vůbec může existovat! Tam není vůbec NIC. Nic k vidění, nic k navštívění, prostě holé, prašné, betonové, industriální nic. Pokud nemusíte, v žádném případě se tu nezdržujte, pokud přesto musíte či chcete, jako ubytování můžete zkusit Chachacha Backpackers. Z Lusaky jsme tedy vyrazili na daleko zajímavější místo, a to přímo k mocné řece Zambezi, přesněji do Lower Zambezi National Parku. Jelikož je to autem velmi těžce a zdlouhavě dosažitelné místo, letělo se malinkým letadýlkem s lokální společností Pro Flight a let z Lusaky k Zambezi trvá něco přes hodinu. Nutno podotknout, že byl vrchol období sucha a bylo to znát – hlavně z letadla, ze kterého byla vidět naprosto vyprahlá krajina a chudáci sloni, putující a hledající trochu vody. Přílet k Zambezi byl jak z filmu. Bizarně pokroucené a uschlé šedivé stromy, vedro, oranžová hlína, mrtvolné ticho a do toho jedna jediná, krásná královna džnugle, pro kterou to všechno bylo zařízeno. Zambie je, co se turistického ruchu týče, dobře známá tím, že se zde provozují tzv. walking safari, jinými slovy možnost vyrazit na safari po svých, jen v doprovodu průvodce a často ještě zvěda s pistolí. Walking safari mají ÚPLNĚ jinou atmosféru než pasivní jízda v uzavřeném jeepu, ale samozřejmě, zároveň jsou i několikanásobně nebezpečnější. Budu se o nich ještě zmiňovat později. Tato zajímavá možnost projít si buš po svých se zformovala približně před 50 lety právě v Zambii. Nám ovšem protentokrát nebylo přáno – ještě před cestou do kempu jsme se dozvědělli, že walking safari jsou momentálně pozastaveny, neboť kvůli velkým vedrům jsou sloni nervóznější, a tudíž i nebezpečnější než dříve. Na druhou stranu, trpělivá řeka Zambezi tam pořád byla, takže jsme začali vymýšlet aktivity vztahující se přímo k řece, neboť walking si bude možnost užít později a jinde. Ubytování jsme zvolili v Chongwe River Camp, což se ukázalo jako skvělá volba – díky plné obsazenosti dvanácti standardních stanů jsme v jejich ceně dostali tzv. Albida Suite, což je totální úlet. Nejedná se o klasický malý stan s dřevěným základem, jak je na safari obvyklé, ale o velký silný stan, ve kterém je velká ložnice, obývák s knihovnou a mini bárkem, také koupelna pod hvězdami, rovnou s výhledem na řeku Zambezi a její život, a to vše v silném, koloniálním duchu. Jistě, člověk nejede na safari, aby si užíval přepychu, ale podobné věci v té neútěšné divočině zpříjemní pobyt, to mi věřte. Při koupání byl slyšet řev hrochů, při probouzení byla vidět rodinka hrochů na pozadí s rudým východem slunce. Je to kyčovité, ale věru úchvatné, protože to je realita a ne záměrně stylizovaný nafocený kýč. A ehm, ještě jsem se nezmínil, že k Albida Suite patří i soukromá obsluha a soukromé safari. Opravdu síla, myslím, že to stejně ani nejde popsat – to se musí vidět a zažít. Hned první večer jsme naskočili na motorový člun, půjčili si rybářské pruty spolu s návnadou (kusy masa a ryb) a s průvodcem jeli ulovit něco ryb. Osobně jsem ten den nechytil nic, ale Lucka vytáhla obrovitou, desetikilovou Tiger Fish (Tygří rybu)! Je to velmi bojovná ryba s velkými zuby a tak to je zážitek ji lovit a ulovit. Následoval sunset drink (v těchto místech Afriky pořád velmi silně přežívá duch anglické kolonizace a tak je čaj o páté, nebo například sunset drink, skoro povinností). A co se ještě dá na Zambezi dělat? V první řadě to je kanoeing, ať už půldenní, celodenní nebo i několikadenní. Používají se dvanáctimetrové kanadské kanoe a jsou docela stabilní – průvodce před hrochy a krokodýly (kteří se pár metrů od vás vyskytují) včas varuje, čili není nutné se obávat, ale soustředěnost a pozornost nutná je! Hroši jsou vlastně pořád nevrlí a jakmile začnou mít pocit, že jim někdo odstřihl únikovou cestu, ohromnou silou mohou zaútočit. V žádném případě nespoléhejte jen na průvodce, není všemocný a je to také jen člověk, který může chybovat. Nedopusťte, ať se váš výlet do nitra Afriky promění v peklo, což může být záležitost několika sekund nepozornosti! Také klasické safari v jeepu stojí za to, krajina je tu velmi zvláštní a hodně různorodá – viděli jsme stáda slonů, orly, hrochy, lvy, různé antilopy, mnoho druhů ptáků, tisícileté baobaby a tak dále. Také se dají dělat noční safari, kde se ve tmě silnou baterkou hledají hyeny, leopardi, sovy, atd. Vše jsme měli možnost zahlédnout, i když hyeny vypadaly docela zbídačeně (místní lidé, žijící v horách parku, je považují za škodnou a nastražují jim pasti). Samozřejmě, jelikož jste uvnitř totální divočiny, není možné se jen tak sebrat a jít se projít – což vidím i jako jistou nevýhodu. Za den se totiž dělají většinou jen dvě aktivity, brzy ráno (cca v 6:00) a navečer (16:00), a tak je spousta volného času přes poledne. On je proto dobrý důvod (extrémní parno), ale je to takový dost prázdný a nevyužitý čas, tak doma nezapomeňte oblíbenou knížku nebo stolní hru. Mimochodem, Lower Zambezi je na hranici s Mana Pools National Park, který je na zimbabwské straně a který je úplně jiný! Dost mě to překvapilo, zambijská strana je taková suchá a hornatá, zatímco zimbabwská strana byla i přes období sucha zelená a mnohem, mnohem hezčí, taková přítulnější a veselejší, dá-li se to tak říct. Při pohledu na obé mi poprvé přišel na mysl jakýsi povzdech a lítost, že nejsme na druhé straně, to jest v Zimbabwe. Čas se ale nachýlil a nezbylo než se rozloučit s naší oblíbenou rodinkou hrochů a osazenstvem kempu a vyrazit k Viktoriiným vodopádům, které jsou také na hranicích Zambie a Zimbabwe. Opět se přelétalo, tentokrát se Zambian Airways a říkali jsme si „tohle se přece jednou musí rozpadnout“…, naštěstí to hrůzné a klepající se letadlo někdy z roku 1961 či ještě míň, vydrželo.

Období sucha poznamenalo i toto místo, i když v určitém pohledu i pozitivně – dalo se tak jít mezi kameny i v místech, kde jindy teče voda, tedy nad vodopády. Nad i pod vodopády je spousta cestiček, po kterých můžete volně chodit a obdivovat tento div světa. Tajný tip – doporučuji najít tzv. Boiling Pot a vydat se tam! Je to cesta lesem pod vodopády, velmi tichá a klidná, kde se dá na konci zchladit v divokém potoce a přitom přímo koukat na most, ze kterého pološílenci skákají bungee jumping. Vodopády samotné jsou opravdu grandiózní a překrásné. V určitých okamžicích je ve vodě a páře vidět barevná duha a samozřejmě čím blíž jste, tím mokřejší jste, ohromeni hlukem a množstvím padající vody. Viktoriiny vodopády sdílejí obě země a řeka Zambezi je jim hranicí. Na straně Zambie je nejbliže vodopádům městečko Livingstone, na straně Zimbabwe pak Victoria Falls.  Livingstone je takové divné město, moc se mi nelíbilo. Je tu Livingstonovo muzeum, před kterým je i socha Emila Holuba, který prý jako první oblast Viktoriiných vodopádů zmapoval, asi dvě dobré restaurace a pak už zřejmě nic. Ale všechny další služby jako pošta, banka a podobně tu jsou. Když jsme sem přijeli, strašně jsme se těšili, že si půjčíme kolo a k vodopádům pojedeme na kole. To jsme nakonec i udělali, ale s tím, že nám to bylo silně nedoporučeno, prý díky možnosti přepadení a okradení a tím pádem místo uvolněné natěšené jízdy to byla jízda spíš stísněná a opatrná. Nakonec ale vše proběhlo v pohodě. U vodopádů jde dělat velkou spoustu aktivit, přeci jen je to hlavní turistické centrum obou zemí. A tak si můžete zkusit kanoeing, rafting, bungee jumping, river boarding, speedboat riding, kajaking, a také tzv. microflight, což jsem zkusil. Je to takové motorizované vznášedlo, létající nad vodopády, odkud můžete vidět jak vodopády samotné, tak i například pochodující slony po ostrůvcích či koupající se hrochy, a pilot vám do sluchátek říká historii a různé zajímavosti tohoto místa. Rozhodně to stojí za to, i když 15ti minutový let stojí 100 USD. Pokud budete plánovat cestu, myslím si, že cca 2 dny tu bohatě stačí, ale samo záleží na každém. Docela hezké ubytování (moc příjemný bazén, který se tu fakt hodí) je například Jollyboys, další oblíbená alternativa je pak Fawlty Towers. Táááák, a po zážitcích u Viktoriiných vodopádů   přišel tolik očekávaný, ale zároveň i tolik obávaný přejezd do Zimbabwe.

Do Zimbabwe se razilo jeepem (nechte řidiče, ať vám zběsilý přejezd přes hranice pomůže vybavit!), a ihned po přejezdu se mi podruhé stalo, že jsem začal vnímat tak velký rozdíl mezi oběma zeměmi, byť na první pohled nepatrný. Po vjezdu do Zimbabwe, jakoby se okolí úplně rozsvítilo – tatam byla šeď Zambie, jakoby se celá krajina doslova rozzářila! Městečko Victoria Falls je plné obchůdků, restaurací, kavárniček, a také plné květin a barevných stromů, přesně jak jsem si to představoval. On i vchod k vodopádům samotným je rozdílný (v Zambii takový polorozpadlý plot, v Zimbabwe moc hezká dřevěná brána) a koneckonců i výhled na vodopády je daleko zajímavější ze zimbabwské strany. Podruhé jsem zalitoval, že nebyla zvolena tato země samotná. A tak jsme mířili dále do největšího národního parku Hwange, který je asi 4-5 hodin od Victoria Falls. Zimbabwe má skvělou síť silnic, které však poněkud zejí prázdnotou – díky již zmiňovaným problémům s benzínem. Když jsme míjeli benzínové pumpy, bylo tam překvapivě dost lidí a tak jsem se ptal, co se děje a je tu tedy benzín nebo ne? Řidič říkal, že benzín definitivně k mání není a benzínové pumpy slouží jen jako jakási místa, kde se scházejí místní a diskutují o tom, kdy už zase benzín bude. Také nás cestou zastavila místní policie a i přes zdánlivě dobrý stav vozidla si přece jen něco našli a licenci řidiče prostě odhodili do kufru, na ten si sedli a řidič vůbec neměl šanci. Ale ona to drobná pokuta spraví :-). Také samotný příjezd do parku Hwange byl zajímavý. Nabrali jsme na pár kilometrů skupinku asi dvaceti lidí, které potom řidič vezl zpět k vodopádům. Říkal jsem si, „ti jsou nějací nevraživí“ a hle – ukázalo se, že to jsou Češi! Nakonec se s nimi ale hodila řeč – jeli z Botswany, přes Zimbabwe až do Jižní Afriky a dost se divili, že na silnicích nejsou žádná auta a o ekonomické či politické situaci v Zimbabwe nevěděli vůbec nic! To jsem vůbec nechápal. Možná jim to zatajila cestovka, se kterou jeli, možná se o to prostě jen nezajímali, kdo ví. Jinak to byli jediní Češi během celé cesty. Park Hwange je strašně zvláštní a bizarně prapodivné místo. Je to opravdu uprostřed ničeho a příjezd byl docela poetický – přivítala nás velká skupina supů, kteří evidentně na „něco“ čekali. A brzy jsme se dozvěděli na co. Terry, náš průvodce a řidič v jedné osobě (běloch narozený v Zimbabwe) říkal, že cestou pro nás viděl, jak lvi ulovili malého slona, takže supové čekali až bude klid, lvi dokončí svou práci a odběhnou jinam. Jelikož v Hwange chybí jakýkoli vodní zdroj (mimo pár umělých jezírek), sloni nemají co pít a jsou velmi zesláblí, uši jim visí, jsou útočnější, nervóznější. Také jsme se dozvěděli, že tady není vůbec žádný problém s walking safari a že uvidíme hodně, spousty, strašně moc slonů, což mě potěšilo. V Hwange jsou tuším jen tři funkční kempy, a to nejznámější The Hide, Makololo a Somalisa Camp – hezký kemp přímo v pomyslném srdci celého parku, kde jsme zakotvili my. Během skoro celého pobytu jsme tam byli úplně sami a tak měli maximální pohodu – safari bez davů a také velkou flexibilitu (průvodci byli připraveni vyrazit na safari v kteroukoli denní i noční hodinu). Zde se vlastně nabízí jen klasické safari v jeepu anebo walking safari. V kempu měl být údajně malinký bazének, a tak jsem se už ke konci té strašně prašné cesty těšil, až se smočím. Ale co se nestalo! Bazének byl skoro prázdný a asi během hoďky tam přišly desítky slonů, kteří všechen pozůstatek vody dokonale vysušily. Šanci měli jen ti největší a nejstatnější sloni, ti menší prostě choboty na dno nedosáhli. Bylo to velmi zvláštní, sedět, popíjet drink a pozorovat slony, jak do nich, jako do nějaké studny, padají litry vody. Musím říci, že slon je moje velmi oblíbené zvíře, můžu ho pozorovat celé hodiny, jeho inteligenci, cit v nohou, smysl pro rodinu. Jednu chvíli jsem ho dokonce začal považovat i za krále zvířat – ovšem to jsem se dost přepočítal. Totiž to, co jsme v Hwange viděli, byla naprostá dominance lvů a decimování slonů – nebylo snad jediného dne, abychom nenarazili na zabitého slona skupinkou lvů… Jednou večer, těsně před spaním, jsem si uvědomil, že jsem nechal nějaké léky v hlavním stanu, asi 200 metrů od stanu našeho – byla už ale noc, tma, a doslova zakázané výcházení. Přesto jsem na sebe hodil nějaké oblečení a chtěl si dojít pro léky, ovšem po rozepnutí stanu jsem udělal pouhé dva kroky a ušlyšel „rrrrrr“, „vhrrrrrrrr“. V tu chvíli jsem úplně stuhnul a pak během milióntiny sekundy byl zpátky ve stanu pod peřinou :-). Pro tyto účely je v každém stanu píšťalka, na kterou když zapískáte, má přijít někdo z kempu a pomoci s čímkoli. Ovšem to jen teoreticky… Pískal jsem, pak jsme pískali oba, ale nic – vítr veškerý pískot odvál do ztracena. Tak jsem to musel do rána vydržet bez léků a ráno u snídaně pak jen naslouchal vzrušenému vyprávění, jak tu noc byli v celém kempu lvi a že jsou všude jejich stopy a že ty stopy jsou obrovské. Ani se mi nechce domýšlet, co by bylo, kdybych tu noc udělal do tmy ještě pár kroků… Po snídani jsme se pak jali lvy pronásledovat a stopovali částečně po svých, před námi jen průvodce a před ním zvěd. Chodí se v jedné řadě a poslední se musí mít opravdu na pozoru – dravé šelmy považují každého na konci řady za nemocného a  nějakým způsobem oslabeného – jinými slovy, lehce ulovitelného – ale co bych pro přítelkyni neudělal a šel jsem tak úplně poslední dobrovolně s tím, že případný průšvih prostě odnesu já. A protože nenechám přece dámu jít poslední (a jako první musel jít zvěd a průvodce), odnesl jsem tuto pozici já, ale bylo to v pohodě :). Oba průvodci byli ozbrojeni, ale moc si o těch vzduchovkách iluze nedělám, rozzuřeného slona by to asi neskolilo. Útok slonem se nazývá charge a je velmi častý. Slon, když se cítí v nebezpečné (pro něj nepohodlné) situaci, nebo chrání mladé, se k vám postaví čelem, zamává ušima a zakloní hlavu. V tom okamžiku, necouvnete-li, nebo neuděláte něco, čím slona zklidníte, zařve a rozběhne se proti vám, což se nazývá full charge a je to hodně nebezpečné, v tom případě už jde opravdu o život. Tyto a další rady můžete najít v každém dobrém safari průvodci, nebo si to pro jistotu před walking safari jasně ujasněte s průvodcem. K full charge během celého našeho pobytu nedošlo, ale jen pár měsíců před námi byly zabity dvě ženy (v jiném kempu). Nebudete-li se při walking safari cítit v pohodě, okamžitě to řekněte průvodci a vraťte se k autu! My ale po svých pokračovali a i když jsme stopy lvů ztratili, vůbec nelitovali. Celé jsme to pak pojali jako naučnou, přírodovědnou cestu, ve které jsme se dozvěděli tolik nových zajímavostí! Vůbec nechápu lidi, kteří dělají, že ví všechno na světě a vše nové jakkoli odmítají, to musí být hrozná nuda vědět úplně vše a nemoci se dozvědět nic nového a vzrušujícího a zajímavého – a že už jsem takových lidí v životě potkal… Nevadí, jdeme dále – nejzvláštnější asi bylo, když průvodce vyprávěl, proč je většina stromků a keřů otrhána jen částečně a proč sloni nezlikvidují (nedojí) celý stromek. Je to proto, že tyto stromky mají jistý způsob dorozumívání s okolní florou, jakési signály, které vysílají, pokud se něco nekalého děje (jsou ožírány :-). Slon tohle (z jeho pohledu) ví, a tím pádem i ví, že bude-li ožírat a trávit delší dobu u jednoho stromku, ten dá „signál“ svému okolí, které do svých plodů a větviček vypustí jakousi trpkost – a slonovi pak tento stromek vůbec nechutná! Při chůzi v buši jsme viděli v dálce slony, i žirafy, které mají extrémně dobrý zrak a drží se daleko, vybělené kosti mrtvých zvířat, prapodivné rostliny a tak dále. No co budu dál psát, dokud si walking safari nevyzkoušíte, neuvěříte jak moc intenzivní zážitek to je! Podnebí v Hwange je jiné než jinde, je tu dost zima, zataženo, a pro fotografy – totální mlíko na obloze. Nějak jsem ten den nastydl a večer padl s teplotou 39c. Byla mi strašná zima i vedro najednou a měl dost, když v tom do stanu vešel náš zvěd, černoch, žijící v této oblasti již dlouho. Nějakou dobu na mě beze slova koukal a pak lítostivě pokýval hlavou a řekl „malaria“. Pak odešel. Samozřejmě mě tím moc nepovzbudil, ale později nám bylo průvodcem Terrym sděleno, že inkubační doba malárie je cca 14 dní, což ještě nebyla ani celková doba pobytu v Africe a tak se nám ulevilo… Ráno už mi bylo o moc lépe a malárie se naštěstí nekonala – malarika ale nutností! Také jsme se s majiteli kempu bavili o aktuální politické situaci v Zimbabwe a opravdu se divili, proč místní považují Mugabeho za hrdinu. Poměrně trpelivě říkali, že to chápou, ale že jednou, jednou přece musí jít. Ale vzhledem k jeho věku (83 let) nemysleli pryč z politiky, ale z tohoto světa. Všichni věří, že se tím trápení Zimbabwe vyřeší, s čímž souhlasím, i když to určitě nebude jednoduché. Mezitím ale veškerý turismus dravě přebírá právě Zambie, která pro jeho rozvíjení ale vůbec nic nedělá (nezlepšuje infrastrukturu atd.). Také se nám poštěstilo a viděli jsme i vzácného Nosorožce bílého – ten se od černého neliší barvou, jak jsem si doposud naivně myslel (opravdu není bílý :), ale hlavně hlavou (je daleko širší a je až k zemi, kde rovnou nabírá potravu). „White“, tedy bílý, je zkomolenina slova „wide“, tedy široký, jak se mu dříve pro jeho širší hlavu říkalo. Jeho téměř slepota mu, stejně jako černému, ale zůstala a útok na nepřítele je tak vlastně jen běh dopředu naslepo.  Obohaceni o snad nejzvláštnější pobyt v přírodě v životě jsme trochu smutně opouštěli Hwange. Zastavili jsme ještě pro nějakou tu památku (ehm, vybělené kůstky ze slona) a razili zpět k Viktoriiným vodopádům a odtud do Lusaky. To ráno, při odjezdu z Hwange, se kolem nás v klidu procházel krásný párek lvů…, a to naprosto nevzrušeně, nebojácně – prostě král zvířat…

V Lusace už čekalo na půjčení auto (Avis, cca 50USD/den) a jeli jsme do městečka Kabwe, které je asi 2-3 hoďky severně od Lusaky. Ten víkend se tam měl konat festival masek „Kulambo Kubwalo Ceremony“ – prý nic pro turisty, jen místní celovíkendová show doprovázená tancem v maskách. Nicméně festival se konal až následující týden, a nás tedy bohužel minul. Kabwe samotné je docela hezké městečko, které lemují nízké barevné budovy, panuje tam čilý ruch, trhy (obzvlášť ty ryby na slunci stojí za to), všude beauty salóny neboli holičství po africku (nepodařilo se mi přesvědčit Lucku, aby to tam zkusila 🙂 atd. Den dva na projití stačí, jako zastávka na sever Zambie to je myslím příjemné zastaveníčko. Ubytování je možné v Tuskers Hotelu, i když docela předražené. Z Kabwe pak můžete pokračovat dále na sever do města Kitwe, což je něco jako industriální centrum Zambie – ve velkém se tu těží měď. Pokud vás toto nezajímá (čemuž bych se ani nedivil), lze pokračovat dále na sever-severovýchod. Tady jde navštívit zvlášní, staroanglickou usedlost z koloniálních dob se super jménem Shiwa Ng’Andu (v jejímž okolí jde dělat pěší tůry nebo jízdy na koních), dále pak Bangweulu Swamps National Park, což je rozhlehlá divočina topící se v močálech, anebo ještě dále na sever (skoro hranice s DR Kongo) park Wantipa Sumbu (velká neznámá, téměř nic jsem o něm zatím nenašel), anebo jen obdivovat ten nejprostší zambijský vesnický život, který vás na severu určitě čeká. My jsme až na severu nebyli, nicméně jsme od jednoho páru slyšeli, že to tam je moc hezké a že to je opravdu velmi rurální oblast, kde se již nevyskytují vůbec žádní turisté. Z Kabwe lze též vyrazit na východ, do nejznámějšího zambijského národního parku South Luangwa, který je mnohými řazen jako nejhezčí národní park z celé Afriky, co se individuálních safari týče. Super safari v jeepu či walking safari (i mnohadenní, s možností spát ve stanech pokaždé jinde) rozhodně bude stát za to. O kousek výš je potom North Luangwa National Park, což je v porovnání s jeho jižním bratříčkem o dost divočejší, hůře dostupná a ještě daleko více nedotčená oblast – pro extrémní dobrodruhy lepší varianta než South Luangwa. Ještě jeden velký zambijský park stojí za zmínku, a to je obrovitý Kafue National Park nacházející se na východě země. Je to velké, bažinaté území, kam by měli vyrazit všichni obdivovatelé vodního světa (různí ptáci, buvoli ve vodě, krokodýli, hroši, atd.) namísto slonů, lvů a antilop. Po prohlídce městečka Kabwe jsme razili zpět do Lusaky, kde nás čekal poslední přelet, a to do Tanzánie. Cestou do Lusaky jsme se stavili v jedné malinké vesničce, kde jsme vzbudili patřičný rozruch – děti křičeli a lítali kolem nás, starší ženy nedůvěřivě pokukovaly a pravděpodobně „hlavní muž“ vesničky nám pyšně ukazoval jeho nové obydlí, které právě dostavěl… Jinak vesnice a vůbec vesnický život se mi o moc více opět líbil v Zimbabwe – domky byly často vesele namalované, lidé i přes katastrofální životní úroveň stále s úsměvem na rtech…, zatímco v Zambii je to celé opravdu hodně industriální, alespoň ta místa, kde jsme byli – vše je z velké části podřízeno těžbě mědi a její dopravě a lidé samotní mi moc nevyhovovali, v tomto ohledu jsem byl docela zklamaný. Také jídlo je v Zambii poměrně nevýrazné, vlastně se jedná o jakousi směsici – z toho zajímavějšího bych zmínil hlavně Nshimu, což je tuhá kaše, vyrobená z kukuřice a mouky, ale s pořádnou omáčkou to je chutnější, než to zní napsané.

Následoval tedy přelet do Tanzánie a to konkrétně do Dar Es Salaamu. Podnebí i krajina se úplně změnila, jasně byla cítit přítomnost Indického oceánu, na jehož břehu jsme chtěli dokončit naši cestu, dočíst knížky a pak vyrazit domů. Dar jako hlavní město je docela hezké, i když tu též panuje slušný chaos, ale dají se najít i klidné ulice. Když už nic jiného, tak definitivně za to stojí navštívit místní rybí trh (i kolem oběda v plném proudu), kde ucítíte a uvidíte dosud naprosto netušené. V jednom místě tržiště se ryby draží (na jedné straně rybáři hází rybí nabídku, na druhé straně stolu ženy pohazují peníze a kupují ryby s různými tvary, chutěmi a vůněmi. Pozor, jestli ryby nemusíte, vezměte si s sebou igelitový pytlík! :). V další části tržnice je stánkový prodej ryb, v další zase úklid rybích odpadů. A v poslední části rybího tržiště se nachází shluk stánků, kde se dají zbylé ryby jíst, a kde se mi to líbilo nejvíc. Vlastně se jednalo o otevřené kuchyňky s velkými hrnci, ve kterých se vařila voda a kde byly naházeny rybí hlavy a jiné zbytky, které se podávaly k rýži. Ehm, no zkusil jsem to a až na to, že to bylo strašně mastné a kyselé to zas tak špatné nebylo :-). Co se ubytování týče, máte možnost se usadit v centru města, anebo u některé z pláží. Pokud hledáte klasické ubytování na pláži s bílým pískem a palmami, vynechte pláže na jih od Daru a trajektem přejeďte na severní pláže. Zde je na výběr z více možností, a nechcete-li šetřit, jděte do Ras Kutani. Pokud chcete bližší vzdálenost k městu a být přestu u pláže (i když už ne tak hezkých), volte jih Daru. Tady je hezké ubytování například v Mediterraneo, kde je i výborná restaurace.

Pokud by někdo chtěl, může v Tanzánii využít dalších a dalších nabídek na safari a znovu naskočit do celého toho safari kolečka. Selous Game Reserve na jihu, který prý stále není přepněný turisty, přirozeně Serengeti či Ngorongoro, nebo údajně krásný Lake Manyara National Park (tip – super ubytování tam vypadá E-Unoto Retreat), nebo dokonce můžete vyrazit na daleký severovýchod Tanzánie do Mahale Mountains a Gombe Stream National Parku, kde se dělají šimpanzí treky, což pro mě osobně zní hodně lákavě. Náš čas se ale zcela nezadržitelně nachýlil ke konci a nezbývalo, než dát Africe sbohem a obtěžkáni dřevěnými soškami moudrých mužů ze Zimbabwe a hrošíky a korálky ze Zambie se nachystat na cestu domů.

Každopádně, pokud jste někdy byli na safari například v Keni nebo v Tanzánii a chcete zkusit něco individuálnějšího a dobrodružnějšího, Zambie a Zimbabwe je tu pro vás. Pokud bych měl celou cestu nějak shrnout, je to ale složitější. Vidělo a zažilo se toho hodně, přesto mě jednotlivé přelety a cesty mezi danými místo dosti unavovaly. Také ve mě skoro celou dobu hlodal takový zvláštní pocit, že samotné Zimbabwe by bylo daleko hezčí a zajímavější a navíc by celá cesta držela lépe pohromadě. Ale jednotlivá a námi navštívená místa přesto byla krásná a naprosto unikátní, a teď, s odstupem času, mohu bez zaváhání říct, že všechna ta zpoždění a přelety a nepříjemná obsluha na letištích časem zcela z paměti mizí. A co zbyde a co zbylo? Zbývají vzpomínky na to nejhezčí. Na řvoucí hrochy bojující v noci pár metrů před naším stanem, na mocnou řeku Zambezi a andělské Viktoriiny vodopády. Na bizarní a opuštěný park Hwange v Zimbabwe, hordy slonů, desítky lvů a supy číhající na svou příležitost, splnit svůj článek v potravním řetězci. Na romantickou večeři plnou mořských potvor na talíři a výhledem na oceán. Prostě a jednoduše zbydou krásné vzpomínky na Afriku, která vždycky dovede chytnout za srdce a nepustit.

  1. Miloš napsal(a):

    Michal: Celkem dost, už si to moc nepamatuju, ale myslím, že takových 80.000,-, možná i víc.

  2. A můžu se zeptat, jaký byl rozpočet? Díky.

  3. Miloš napsal(a):

    Jo, právě protože jsem pořád nechtěl jíst jenom kečup, tak se ze Zimbabwe dal jen to Hwange, což se těch pár dní dalo (spolu s nějakým dalším jídlem v kempu) vydržet 🙂

  4. wilddog napsal(a):

    Ale jíst pořád jen kečup bylo blbý, ne?:-))

  5. Miloš napsal(a):

    Fotky z obou zemí jsou tady: http://www.kalerta.com/item/36

  6. msha12 napsal(a):

    pardon mohl ne mohla

  7. msha12 napsal(a):

    mohla by si sem dat naky obrazky ze npř..zambie pak to tu bude hezčí

  8. jdo napsal(a):

    8-)…ochtybrdo…zuzo dobrodruzo! Chcipnu na zavit…:-E

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *