Galerie fotek z Chorvatska. Ano, jednou se to stát muselo! 🙂

Tak po projetí mnoha nejméně navštěvovaných zemí světa se to nakonec muselo stát, ocitl jsem se v Chorvatsku! Je to legrace, vždyť to jinak každý zná jak svý ponožky v sandálech ?. Když o téhle zemi slyším, vždycky si vzpomenu, jak mi mamka kdysi vyprávěla, že když byli s taťkou na jejich první společné dovolené u Rovinje, pozval je domů na oběd nějaký generál, který se pak ukázal jako pravá ruka maršála Tita, tehdy nejmocnějšího muže v zemi; ale to je minulost. Já osobně si zase myslel, že to je třeba jak Černá Hora, tj. postsocialistické nic moc, ale ani náhodou – hned jsem v tom viděl a cítil něco jako Itálii light! Krásný kamenný městečka a skryté detaily, přímořské vesničky a také velká chorvatská pohostinnost. Například jsem dostal od paní mamy z ubytování na Istrii výborný zákusek „burek“ na cestu, anebo u Plitvických jezer v malém rodinném ubytování, tam zase že když jsem měl rezervaci pro dva ale jsem sám, nikdo se nebude zlobit, když si dáme velkýho panáka jejich domácí slivovice, že ano — a jelikož jsem byl na indiánském území (což, jak asi každý ví, Plitvice jsou), tak se tahle novodobá dýmka míru odmítnout nesměla. Chci tím poukázat na velkou bezprostřednost místních, ale samozřejmě – je to pořád Balkán, takže hádky, jestli smíš na návštěvu se špinavýma nohama z moře nebo ne, jsou bouřlivým tématem i na několik dní ?.

Ihned po vjetí do země jsem vypnul v navigaci dálnice (to vlastně už ve Slovinsku) a popravdě si užíval skoro každý moment a ten horký vítr ve vlasech, řev brouků a tu úžasnou vůni borovic u moře. Nejvíc se mně osobně líbila Istrie, to bude asi srdcovka, ale i níž je to skvělý, jen zase jinak. Vyjímá se staré město Splitu nebo samozřejmě krásný, byť už hodně turistický Dubrovnik (tam jsem poprvé a doufám dlouho naposledy zase viděl čínské teplákovce, na které jsem už zapoměl). I půjčit si loďku je skoro povinnost, dole na Istrii v parku Kamenjak nebo kolem Dubrovniku je to super. Paráda a po té době koronavirové velmi osvěžující! A stejně si myslím, že prokletí celého českého národa a všechna ta jeho podmračenost a šedivost je zapříčeněna pouhou nepřítomností moře. Tolik národů a kultur jsem už v životě potkal a ti nejpohodovější a nejúžasnější byli vždycky ti, kteří byli obklopeni mořem – a Chorvatsko není z mého úhlu pohledu vyjímkou. A navíc, vidět v jednom jediném pohledu vinnou révu, olivovníky a fíkovníky? Nic moc víc pro ukojení duše podle mě potřeba není; takže příští rok nashle ☺️. Hvala!