A jak tedy takhle napodruhé? Velká pohoda a usměvaví a milí místní, pořád překrásný střed ostrova a také zpomalený jih a relativně neobjevený a syrovější sever. A i když tam není vůbec nic špatně a jsem si jistý že většina lidí Srí Lanku miluje, mě zase až tak nechytla, vlastně ani pořádně nevím proč a každý další den jsem se víc a víc těšil na přelet dál. A vyskytne se ještě někdy třetí návštěva? Proč ne, možná bych se tam mohl odstěhovat jako Arthur C. Clarke a psát na pobřeží romány; ale to jedině Buddha ví .

A tak jsem dojel po sedmnácti letech znovu do Kambodže i já. Tehdy to bylo s jedním kámošem, který chtěl jet taky ale tehdejší dívka ho nechtěla pustit (ano, i takové vztahy prý jsou). A jednou po pár pivech na mě prý, „hele kup nám oběma letenky, já ti to pak dám – ale hlavně ať nejdou vrátit a ono to půjde“. A tak se i stalo! Sneslo se pak peklo na zemi, ale musel jet, byť po návratu s ním pak dlouho měli tichou domácnost a celé se to i tím výletem neslo – tehdy jsem si tedy Kambodžu neužil tak úplně jak bych chtěl, i když pamatuji že se mi líbila moc (původní cestopis zde).

 

A musím říct, že i tentokrát mi ihned po příletu srdce začalo bušit vzrušením a tou touhou znovu procházet starobylé chrámy Angor Watu a znova ochutnat tu neskutečnou kambodžskou kořeněnou kuchyni (o které myslím Gordon Ramsay říkal, že je po vietnamské jeho nejoblíbenější). Vážně, od první chvíle mě to tam znova strašně moc bavilo a užíval si každou chvilku! Ta země si jinak vytrpěla své, hlavně když se k moci prodral netvor zvaný Pol Pot, který regulérně zrušil peníze a vyhnal lidi z měst na pole a během několika málo let Kambodžu doslova zničil. Jednou jsem si tam na snídani vzal místní noviny a tam byl mimo jiné článek, že jedna z jižních provincií je konečně po té době jako první v zemi bez min! I museum genocidy Tuol Sleng v hlavním městě Phnom Penh by mohlo vyprávět. Mimochodem, hlavní město – občas se mu říká Paříž dálného východu, ale já už na tyhle řečičky moc neskočím, to se říká o lecčoms a člověk aby tam ten francouzský glanc pohledal, že jo . Byť je fakt, že pozůstatky jako architektura a řekněme i určité zvyky tam jdou pořád najít.

 

Za těch sedmnáct let se Kambodža vlastně ani tak moc nezměnila, i když třeba některé chrámy teď mají dřevěné chodníčky, což není úplně hezké, ale asi se jinak nedá. Drží i určité hezké zvyky, jako třeba že v Provincii Siem Reap, kde leží ten úchvatný chrámový komplex, se nesmí postavit vyšší budova než nejvyšší bod chrámu! A vůbec, to možná i ta vysoká vlhkost vzduchu mi trochu sama od sebe vháněla úsměv na tvář, protože ten úsměv mi po celou dobu nevymizel. Pak ale najednou kambodžské dny končily a já se měl přesunout dál – plán byl zakončit tenhle výlet druhých šancí ve Vietnamu. Ještě před odjezdem jsem byl v Praze na ambasádě a tam že tourist visa no no, online žádost nefungovala a nakonec jsem se dovolal až na velvyslanectví, kde se ochotná paní snažila, ale moc neporadila, protože sama nevěděla. Řekl jsem si, že to nakonec risknu a doletím tam jen tak na blind (jen 50 minut přelet!), ale nakonec jsem ještě zkusil napsat přímo do Vietnamu na ministerstvo turismu a čekal a doufal. Ale nic se nedělo, tak jsem to nakonec nechal být – ale ještě cestou na letiště a těsně před odletem domů jsem pořád checkoval email jestli náhodou neodpoví, že bych to celé rychle změnil! Každopádně Kambodža se mi zase líbíla moc a její atmosféra je pořád úžasná.