Sýrie v současné chvíli zažívá docela velké nepokoje, které jsou pokračováním nepokojů na celém blízkém východě a severní Africe, nicméně je to rozhodně nesmírně zajímavá a kupodivu i rozmanitá země, kterou by neměl vynechat nikdo, ať už se zajímá o kulturu arabského světa či nikoli! Je ale vůbec rozumné do Sýrie jet? No jo, jenže co vlastně v dnešní době je rozumné a co není… Rozhodně se v době, kdy jsme tam byli, žádné větší problémy turistů nedotýkaly, nicméně všichni si tam o nich velmi horlivě povídali. Pojďme si o tom zkusit popovídat trošku víc.

3/2011   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce  | Online průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

Do Sýrie se dá dostat docela jednoduše a vyrazit bez extra příprav. Do hlavního města, Damašku, létá dokonce přímá linka ČSA, i když tradičně v nějakých nesmyslných nočně-ranních hodinách, a tak lze zvolit třeba Austrian Air, kteří letí rozumně přes Vídeň a cenově to vyjde nastejno a letenka se dá definitivně pořídit pod 10.000,-. Let trvá cca 3.5 hodiny, čili to je také pohodička. Jak jsem již nastínil, Sýrie je opravdu hodně rozmanitá země – můžete se tam třeba vykoupat ve Středozemním moři, ale zároveň se třeba projít i po pusté, bezútěšné poušti. Můžete tam též vidět artefakty z dob křížáckých tažení anebo procházet mnohakilometrové kryté trhy, tzv. souky, což vše má něco do sebe.

Zemějako taková není nijak extra velká, nicméně téměř povinností je půjčit si auto a být tak svým pánem. To problém není , i když ceny jdou docela vysoko. Také, my si půjčovali jeep, ale ten ve výsledku potřeba není – většina míst je spojena celkem dobrými silnicemi a možná kromě pár hůře sjízdných místeček právě v poušti vám bude stačit obyč auto, tím také můžete ušetřit.

Tak a jsme tam. Většina z nás/vás v Sýrii asi začíná a končí Damaškem. Traduje se, že Damašek je nejstarší, nepřetržitě obývané město na světě, i když v tomto prvenství se Damašek pře ještě s menším Aleppem, které je na severu Sýrie. A Damašek má opravdu něco do sebe. Má v sobě opravdu ty pořád trvající fragmenty historie, to když procházíte prázdnými, úzkými ulicemi, ve kterých je historie nejen cítit někde v pozadí, ale jednoduše i vidět. Ve fantazii můžete stále vidět ty trakaře plné koberců a velbloudy s vodou, proudící damašskými uličkami, a to vše při ohromném šrumci a křiku trhovců. Jistě, dnes je to vše již trošicku sofistikovanější, ale přesto lze tyto náznaky pozorovat. A pro to tam vlastně jezdíme :). Zjistil jsem, že historie mě vážně nějakým způsobem fascinuje a i když nejsem historicky vůbec nijak vzdělán a historická fakta jdou jaksi mimo mě, přes to vše historii svým způsobem miluji. Ale zpátky k Damašku. Damašek je stále velice hlučný, a to nejen v historickém centru, ale tak nějak všeobecně. Samotným historickým centrem se pak vinou jakési turistické značky, ukazující určité doporučené trasy, nicméně tentokrát více než kdy jindy doporučuji se na tyto ukazatele vykašlat a jednoduše jít tam, kam vás v tom okamžiku napadne. Kamkoli. Jinak jsou v Damašku poměrně hezké  kryté trhy, které jsou svým fungováním tak vychytané, že v některých částech můžete z trhu rovnou přejít do mešity a naopak. Na trzích se pak dá pořídit skoro vše – co já vím, od hřebenů, přes koření, vynikající čaje, sýry, až třeba po nábytek. Prodavači jsou zde poměrně zdrženliví, jen pár z nich volá, aktivně nabízí, rovnou automaticky smlouvá a tak podobně, většina jich jen v poklidu čeká. Do Damašku jsme přilétli v pátek, a divili jsme se, jak je svým způsobem neživý, takový klidný…, až poté jsme se dozvěděli, že pátek je tam totéž, co u nás neděle, takže většina obchůdků má zavřeno. Také tu je celkem málo restaurací a podniků, kam si jít sednout na večeři, ale něco tam samozřejmě je a v tomto se můžete spolehnout na průvodce nebo doporučení místních. Ovšem z jedné věci jsme byli (v dobrém) hodně špatní, a to, že ve většině restaurací se nepodává žádný alkohol! Uff, přirozeně nejsme žádní alkoholici, ale tohle nám docela chybělo, ta možnost dát si pár doušků dobrého vínka. Ale není to pravidlo, naštěstí! :). Možností ubytování v Damašku je celkem dost, my zvolili Beit Zafran , sice dražší, ale krásný hotýlek s pár pokoji a nádherným vnitřní prostorem a čajovnou a ideální lokací. Jinak na celý Damašek myslím stačí dva, maximálně tři dny, víc asi potřeba není. A potom, potom můžete vyrazit kamkoli si jen přejete, my naplánovali na cestu na východ do pouště a městečka Palmyra.

Palmyra je asi 3 až 4 hodiny autem z Damašku, ne sice po nějak extra dobré cestě, ale dostanete se po ní kam potřebujete. Malý tip – nemůžete to sice minout, ale asi v půlce mezi Damaškem a Aleppem je super mini restaurace a kavárna nazvaná Baghdad Café 66, kde se můžete osvěžit a nechat se vyděsit obrovskými pavouky, které tam jsou za oknem :). Zde jsem asi poprvé začal vnímat ten veký syrský smysl pro humor. Vlastně ne, nebylo to poprvé – poprvé to bylo už na letišti, kdy mě strážník zastavil, důkladně hleděl do pasu a pak se zeptal, jestli od minule pořád ještě tak dobře umím arabsky. Oběma se na tváři vyloudil velký úsměv. Spolucestující Lucka si zase od něj vyslechla, že má ty nejkrásnější oči na celém světě (i když tady myslím nežertoval :). No a pánové v Baghdad Café 66? Po dotazu, kde jsou toalety prý „tímto směrem asi 1.5 kilometru“, ukazujíc do pouště. Cože? „Ba ne, jsou všude, můžete jít tady anebo tady“, ukazujíc na různá místa v a před restaurací. A ti zmiňovaní obr-pavouci jsou také spíše žertem, no však uvidíte sami. Samotný příjezd do Palmyry pak byl opravdu impozantní, ohromující. TAKOVÝ příjezd do nějakého místa jsem už dlouho nezažil a opravdu stál za to. Vlastně jedete dlouho autem, pořád uprostřed ničeho, a najednou vjedete do malého městečka upostřed pouště, a na rozloze stovek a stovek metrů jste najednou obklopeni ruinami starých zašlých chrámů, je to vážné nádhera! Takže nejdříve ubytování. Zvolili jsme poněkud zašlý hotýlek Zenobia, který jistě pamatoval svou větší slávu před pár desetiletími, nicméně pořád je to nejlépe položený hotel v celé Palmyře, ihned naproti ruinám a ještě k tomu s venkovní zahrádkou, kde se podává i alkohol! Hurá, víc jsme vědět nepotřebovali 🙂 Pokud by někdo potřeboval něco levnějšího, dobrá doporučení má i Al Nakheel. Palmyra je jinak vážně fantastické místo. Můžete hodiny bloudit ruinami a i když je jasné, že až je probloudíte, nic moc nového už asi neobjevíte, stejně to stojí za to bloudit :). Zříceniny města pochází asi ze 2. stolení nl. a kdysi město bývalo důležitou zastávkou mezi Středozemním mořem, Mezopotámií a Arábií a částečně též bod na hedvábné stezce. Při procházení rozvalinami do vás bude prát sluníčko, takže budete rádi, schováte-li se na chvíli ve stínu obrovských kamenů. Jinak velmi blízko ruin jsou i staré hrobky, do kterých se kdysi pohřbívalo a nad tím vším zvysoka hledí ponurý polorozpadlý hrad, odkud si můžete udělat překrásné fotky celého komplexu, třeba při západu slunce. Krása tohoto místa je opravdu vyjímečná a zůstane ve vaší mysli i dlouho poté, co už tam nebudete, tím jsem si jistý. Rozlohou to není nic velkého, a tak myslím 2 až 4 dny jsou úplně v pohodě. Jako bonus si odsud, přímo z Palmyry, můžete domluvit výlet za beduíny do pouště, popít s nimi sladký čaj a omrknout jejich zvyky a styl života. My jsme si také podobný trip do pouště domluvili, včetně noclehu ve stanech, nicméně nakonec jsme odjeli navečer – popravdě, nebylo to příliš zajímavé, a svým způsobem i docela smutné a tiché, takové vyprázdněné, nevím jak to jinak popsat. Ale vůbec není špatný nápad prostě ze silnice někde u Palmyry zahnout do pouště a beduíny navštívit jen tak, na vlastní pěst. A tak jsme odjeli zpět do města a protože už byl poslední večer naší návštěvy Palmyry, dopřáli jsme si ho v klidu s vínkem v ruce a výhledem na západ slunce nad ruinami, což bylo krásný. Ten poslední den jsme tam potkali i skupinku asi deseti čechů, kteří jeli z Jordánska, přes Sýrii a pak do Libanonu. A tak padla na přetřes otázka bezpečnostní situace, která se v tu chvíli nejevila moc dobře – v Libanonu únos několika Estonců, v Sýrii samotné pak demonstrace, střelba ostrými a podobně. Pánové, realitvně dost zděšeni, to prý vše vzdávají a jedou zpět domů. My, jaksi ve zvláštním stavu, ve kterém jsme si pořád říkali „sakra, vždyť se nic moc neděje“, to nechali být a zatím pokračovali dle plánu – což se později mělo trošku změnit. Teď zpětně si ale říkám, že jsme udělali dobře a nedali na ty všeobecně dost překroucené drby ostatních návštěvníků Sýrie.

A tak se pak ráno vyrazilo zpět od východu na západ, podívat se na nejpůsobivější křižácký hrad na světě, a to Krak de Chevalier. Velice působivá „věc“! Už když tam jedete, směřujete pořád víc a víc vzhůru, až najednou spatříte ten obrovitý kamenný kolos, který byl dříve velmi důležitým bodem v průběhu křižáckých válek. Težko k tomuto něco víc psát, tak snad jen, že hrad je několikaúrovňový, s mnoha skrytými chodbičkami, které zdánlivě nikam nevedou, ale ve výsledku propojují jednotlivé úrovně a místnosti. Nemusí být od věci vzít si sebou třeba i baterku, ale nutné to není. Co je však nutné, je obrnět se trpělivostí, protože pevnost je fakt velká, a může to být i půl dne prolézání různých chodem, místností, nádvoří. Vždy mě fascinovalo, jen si na okamžik představit tu dobu a jak to kdysi třeba právě tady tak nějak všechno fungovalo – až mi z toho naskakuje husí kůže. Kdybych tak měl stroj času a alespoň tři pokusy možnosti návratu v čase! Zaprvé by to určitě byl ranný středověk, to bych chtěl zažít a cítit na vlastní kůži (tedy aspoň na chvilku :), druhým skokem by pak byl možná právě doba Palmyry nebo Atén ve dnech své největší slávy, to muselo být také neskutečně zajímavé. A skok třetí? Třetí skok by nebyl moc daleko do historie, vlastně by mi stačilo poskočit o rok nazpět a klidně bych ho vyměnil za oba předchozí skoky, ovšem s tím vědomím a myšlenkami, co mám teď. Totiž musím přiznat, že má druhá návštěva arabského poloostrova byla opět emočně nesmírně náročná. I když tak jako kdysi v Ománu, i zde v Sýrii to nemělo nic společného se zemí samotnou, jako spíš s mým vlastním rozpoložením a s mým osobním, zvláštním pocitem, že jsem v minulém roce pokazil něco, co mohlo být tím nejkrásnějším obdobím mého života a na co bych se těšil každičký den po probuzení, celý život, ale pokazil jsem to tím, že jsem tomu jednoduše nedal tolik, kolik bych měl a mohl; ale víc už do osobních pocitů zabíhat asi nemusím, stejně vás to určitě tolik nezajímá :). Tak abych se vrátil k Sýrii… Křižácký hrad Krak de Chevalier je opravdu působivý a rozhodně v Sýrii ne jediný! Podobných (i když již menších a méně významných) hradů je tam několik.

Z tajemného hradu naše cesta vedla do města Hamá, jsou to asi dvě hodinky cesty. Hamá je víceméně nezajímavé město, tedy až na pár vyjímek. Zaprvé tam jsou pozoruhodná vodní kola, obrovitá (průměr možná několik desítek metrů) a zasazená podél hezké říčky, takže to určitě stojí za vidění. Za druhé stojí za vidění i malinkatá původní stará čtvrť (slovo čtvrť je ale v tomto případě až moc honosné), která však ulpěla velké ztráty někdy v osmdesátých letech, kdy otec současného prezidenta bojoval s povstalci a neváhal kvůli tomu bombardovat město. Hamá je tedy spíš jen tak malinkatý bodík na cestě, nebo příležitost k přespání chcete-li, než místo, kam by se speciálně mělo jet. Nečekané bylo, když jsme se ráno probudili, nasnídali a pak vyšli před hotel a chtěli odjet, najednou vidíme rodící se demonstraci. V dálce hukot bubnů, hluboký křik davu a po ulicích běhající lidé a jezdící auta s vlajkami. Kupodivu ale s vlajkami na podporu prezidenta, nikoli proti němu. Politika je v Sýrii samozřejme docela velkým problémem a kontroverzním bodem. Současný prezident, Bashar al-Assad je nástupcem svého otce, a moc celé země je tak v rukou jediné rodiny již desítky let. A to se musí podepsat na takovém malém detailu, kterému se říká demokracie. A to je právě ten problém. Pro nás, jako pozorovatele a krátkodobé návštěvníky, vše vypadá v podstatě mírumilovně a pohodově, ale někde tam dole to vře, hlavně u mladé generace lidí. Chtějí více demokracie, osobní svobody, chtějí zrušení „vyjímečného stavu“, který je v zemi již desítky let a který vládnoucímu jedinci umožňuje dělat si co chce, například zatýkat a zavírat bez řádného soudu, jen na základě jakéhosi podezření. Na druhou stranu, vlajky s prezidentovým vyobrazením jsou opravdu vidět skoro všude – na domech, autech, trakařích a podobně. Často je to až nesmyslně konstruovaný a klišovitý portrét – například „prezident v saku, pokorně se usmívající“, což naznačuje jeho jemnou duši, dobrotu a mírumilovnost. Dále pak „prezident v maskáčích a zatvrzelým obličejem“, což zase naznačuje odhodlání a pevnou vůli. Jinde zas vidíte civilně oblečeného prezidenta, jak si jednou rukou podpírá bnradu, ááá, takže to tu máme prezidenta, co hluboce přemýšlí. A tak podobně. Ale tak je to samozřejmě všude, nejen v Sýrii. Nicméně za celý náš výlet se v našem okolí nic vyloženě divokého neudálo, ba přímo naopak, mimo velkých měst byla cítit ta uvolněnost a pomalost venkova, jeho běžným tempem. Jedinou vyjímkou tak byla tato demonstrace, ze které nás však v podstatě hodní páni dopravní policisté vyvedli. Ale samozřejmě, více než kde jinde, hlavně tady pamatujte na základní pravidlo nechodit tam, kde je nějaký dav. Naopak, jít co nejdále od něj! A kam že jsme z Hamá směřovali? Na sever, do starého města Aleppa.

Ovšem než dorazíme do Aleppa, musím zmínit ještě jedno, opravdu fascinující místo, respektive místa. A tím jsou takzvaná mrtvá města, nacházející se někde v půlce mezi Hamá a Aleppem. Ukazatele nejsou nejlepší, je dobré tak být pozorný, abyste věděli kdy a kam z hlavní silnice odbočit. Tento boční výlet se mi líbil neskutečně. Zahnete z hlavní silnice a během chvilky jste úplně v jiném světě. Kam jen pohlédnete, na celém obzoru jsou jen louky a kopce, poseté miliony kamenů. Je jich nepočítaně a vytváří to velmi zvláštní a uhrančivý pohled. Mrtvá města jsou v podstatě staré kamenné domy, ve velmi dávné době opuštěné, umístěné v poklidných kopcích, kde se jen pasou kozy a ovce, a vše je tu prodchnuto jakousi magií , pokud ji dovedete odhalit či vidět. Hodně mě tohle místo uchvátilo. V rozpadlých domech jde pořád určit, co a k čemu jednotlivé místnosti sloužily a je tak zajímavé vidět polorozpadlou hospodu, lázně, radnici atd., tedy celý ten poločas rozpadu. Mrtvá města též byla opuštěna velmi rychle, a dlouho se historici dohadovali proč se tak stalo. Má se za to, že se obchodní cesty v průběhu věků trochu změnili a lidé v těchto městech tak neměli žádné příležitosti obchodu. Mrtvá města jsou rozhozena na docela velké rozloze, až několika desítek kilometrů. Některá z nich jsou dokonce zasazena přímo ve vesnicích (vesnice se kolem nich vybudovaly) a částečně obývané! Když jsme do jednoho, méně navštěvovaného mrtvého města dojeli, ukázalo se, že až tak mrtvé není – postupně se okolo nás začali srocovat místní děti, to bylo opravdu moc milé, až trošku rozpačité. Nechtěli nám nic prodat, nechtěli žádné peníze, sladkosti, nic. Jen byli prostě zvídavé, stydlivé a také se chtěli jakoby předvést – jak umějí lézt na stromy, skákat po ruinách, jak umějí kopat fotbal nebo znají jména ze světa fotbalu. To bylo fakt příjemné – žádné píšťalky jsem tu sice nerozdal, ale ani by se to nehodilo :). V mrtvých městech můžete strávit hodinu, anebo i daleko víc hodin, tak jako jsme to pod vlivem atmosféry toho místa udělali my.

A poté jsme tedy konečně dorazili do historického města Aleppo. Po příjezdu byl v ulicích docela chaos a bylo evidentní, že se tu chystá další demonstrace. Byli jsme trochu v koncích, protože rozhodně jsme to město neznali a nechtěli tak vjet do náruče demonstrantů, také jsme měli jen adresu hotelu a žádné jiné ukazatele. Nakonec jsme zastavili u krajnice a šli se zeptat prodavače do krámku na cestu – ale co se nestalo? Prodavač zavolal svého syna, aby jel s námi a cestu ukázal! Pohostinnost byla zřejmá už předtím, ale tady se začala ukazovat v plné své kráse. A tak jsme jeli uličkou, která vedla k našemu ubytování, ta se však stále zužovala a zužovala, až najednou nešlo jet dál. Moc hezké :). Jinak ubytování v Aleppu jsme zvolili úplně ideálně a fakt bylo úžasné, jedno z nejkrásnějších míst, co jsme kdy byli ubytovaní. Šlo o Beit Salahieh  a opravdu to místo doporučuji, jde o několik set let starou rezidenci se třemi vnitřními zahrádkami s krásnou venkovní restaurací na střeše hotýlku (kde podávali i víno, hurá), vybavené lázněmi a celkově z tohoto místa kynula strašná pohoda a nutkání nic nedělat, jen si tak sednout, vzít vašeho partnera za ruku a rozjímat. To my ale ne, to víte, aktivita a touha vidět to město byla větší…grrrr. Co ale tedy v Aleppu lze vidět? Opět to jsou primárně kryté trhy, trošičku živější a zábavnější než v Damašku, dále to je velká arabská pevnost, kterou můžete prolézat také pár hodin, a stejně jako v Damašku, i tady jsou zaprášené uzounké uličky ve staré čtvrti. Navíc tu máte dobrý výběr restaurací (kde si můžete dát třeba místní specialitku jehněčí s višňovou omáčkou!). Atmosféra města je té v Damašku trochu podobná, avšak řekl bych, že to tu je jakoby méně upravené, takové živočišnější. Jsou tu také k mání úplně fantastické tradiční aleppské cukrovinky s pistáciemi, tuhle dobrotu si nenechte ujít!!

Dalším celkem zajímavým faktem bylo i úplné a naprosté ignorování mé spolucestující syrskými muži, myslím tím jako ženy. Ne, nebylo to proto, že by byla nějak ošklivá, ale jednoduše ty zvyky a tradice chování se k ženám jsou v Sýrii velmi opatrné. Kromě míst, kde jsou na turisty zvyklí, se toto dělo v podstatě neustále. Já s tím až tak problém neměl, přirozeně :). Nicméně když tedy sedíte například v nějaké místní restauraci a číšník přijde pro objednávku, mluví pouze s mužem, na ženu se ani neohlédne. A když se přijde zeptat, jestli je vše Ok a nechci ještě něco dalšího, na ženu se opět ani neohlédne, a nejspíš  ho ani nenapadne, jestli žena je či není nespokojena. Měla by být? Neměla by být? Nevím, ale podobnými způsoby to tam tak funguje. Ale co, jiný kraj, jiný mrav, samozřejmě. Však v Sýrii může mít muž až čtyři manželky! Popravdě mu moc nezávidím :).

Jinak z Aleppa se dá docela v pohodě (2-3 hodiny cesty) dojet až k slavné řece Eufrat a prohlédnout si ji třeba z majestátního hradu Nadžm, kerý je přímo na jejím břehu, prost jakýchkoli turistických cest. A tak tam budete pravděpodobně jen vy sami plus průvodce a hlídač v jedné osobě, který dole čeká na návštěvníky a rád vás provede, i když anglicky moc neumí. Myslím, že to za tu cestu rozhodně stojí, přilehlé vesničky jsou totiž také moc hezké. Dobře a frčí se dál! Dál se nabízí z Aleppa jet na východ k moři. To láká asi každého, i nás to lákalo. Často, možná až moc často, si říkám „aspoň jeden den u moře, ach bože, prožít teď v tom období aspoň jeden jediný den u moře!“, vím, že ty možnosti jsou, ale ne vždy to vyjde… Tady to u moře sice vyšlo, ale vlastně nevyšlo, protože ta místa u moře jsou v Sýrii skoro až zoufalá. V tomhle je tu velký handicap a když tak o tom přemýšlím, tak ten jediný den u moře se mi paradoxně vlastně v celé Sýrii líbil nejméně. Nakonec jsme tam ale ani nespali, tak to byl vlastně jen takový naučně-poučný výlet. Cestou z Aleppa k moři ale můžete navštívit další křižácký hrad, a to Kalaat Markab, který je celý postavený z černého čediče a tak je opravdu působivý a docela temný, přestože už značně zchátralý. Protože oba rádi projíždíme spíše malé vesničky a ne hlavní trasy, zvolili jsme namísto hlavní silnice malinké místní cesty, což se ale nakonec zvrtlo ve velmi únavnou cestu, která skončila třeba i tak, že jsme jeli na dálnici v protisměru, abychom se aspoň pohnuli někam, kam jsme potřebovali! 🙂 Celou cestu to prodloužilo o mnoho hodin, takže, aspoň v tomto jediném případě vás varuji před malými vesnickými cestami, zvolte z Aleppa hlavní silnici!

Původní plán byl, že se dále budeme držet moře a přejedeme dolů, do Libanonu a jeho přímořské části (Byblos, Tripolis), užít si jistě fantastické libanonské víno a jídlo, ale nakonec jsme se, pod tlakem vnějších informací o bezpečnostní situaci, starosti bližních a tak nějak všeobecně, rozhodli zůstat jen a pouze v Sýrii a nasměřovali to směr Damašek. Což se ale nakonec ukázalo jako dobrý nápad. Na Libanon by byla jen velmi krátká doba a byl by to zbytečný spěch, takhle se to dobře rozložilo. A Libanon tam samozřejmě (nebo s největší pravděpodobností) bude pořád, takže proč nejet příští rok, anebo až se bezpečnostní situace jednoduše uklidní, že?

Různými oklikami jsme se tedy vraceli zpět do Damašku. Ovšem o jedné této oklice se určitě musím zmínit. A to o malé vesničce Maalúla, o které se říká, že je nejkouzelnější v celé Sýrii. Něco na tom tedy určitě bude! Celá vesnice je vystavěna v kamenitém hornatém kopci a téměř zde nevidíte žádné mešity, ale jen samé kříže a symboly Ježíše Krista, velmi netradiční to zjevení v Sýrii. Je tu velká komunita řeckých katolíků, kteří dokonce stále ještě mluví aramejštinou a dokonce ji tu i vyučují. Většinou se sem jezdí jako jednodenní výlet z Damašku, ovšem stojí za to tu strávit noc, vážně. Prohlédnout si tak můžete to nejdůležitější, tedy svatyni sv. Tekly, ale vlastně celá vesnice je hezká a stojí za to ji celou projít. Nesmíte též opomenout projít průrvu sv. Tekly, což je taková mini zmenšená verze průrvy u Petry v Jordánsku, a dostanete se tam, když půjdete za svatyní stále dál a dál do skal. Ubytování tu mnoho není, my zvolili úplně bizarní obrovské stavení/hotel Safir na samém vrcholu skal, kde jsme v mnohapokojovém hotelu byli úplně sami a vlastně jsme doteď nepochopili účel celé této megastavby. Ale na přespání to posloužilo dobře a lze se přímo odtamtud dostat právě k oné průrvě. Vesnička Maalúla je také jedno z nemnoha míst, kde se v Sýrii vyrábí červené i bílé víno a vůbec není špatné. Je lehké a velmi dobře se pije, tak si to užijte!

A jedeme dále – pozor, já zapoměl ještě na syrskou kuchyni! Bez té by to samozřejmě nešlo!! Je totiž velmi chutná. U nás žádné syrské restaurace, pokud vím, nejsou, stačí si však zajít do nějaké libanonské, je to opravdu hodně podobné, nebo vlastně téměř stejné. Základem je samozřejmě humus, salát tabouleh a velmi čerstvé a chutné olivy, které se podávají jak k snídani, tak k obědu, tak i večeři. Dále pak spousta misek různého koření a zeleniny, to je naprostý základ. A pokud máte rádi jehněčí, budete nadšeni, je skoro všude. K tomu všemu bílý chléb a od číšníků úsměv na rtech. Potřebuje člověk na cestě víc? Já myslím, že ne – z tohoto pohledu to bylo opravdu vynikající a věřím, že každý si Syrskou kuchyni oblíbí. Trošku problém může být ta dostupnost alkoholu, ale pokud nejste vyloženě alkoholici, co musí pít obden, asi to neřešte :).

A co mě vlastně na Sýrii nejvíc překvapilo? Jednoznačně tamní lidé. Mají trefný smysl pro humor, jsou obdařeni velkou štědrostí a pohostinností. A to vše dělají s opravdu upřímným úsměvem na tváři. Například se nám stalo, že jsme si kupovali na ulici jídlo a já přitom čekal v autě. Jen tak si klepu do rytmu hudby, když najednou slyším silné zaťukání na okénko. Otevřu a tam muž na motorce. A spustil „Vítejte v Sýrii! Pojeďte ke mně domů, pohostím vás! Jídlo, pití, čaj, ukážu dům…“. Bohužel jsme zrovna dost spěchali a tak jsem musel slušně odmítnout – muž se jen usmál a řekl „nevadí, třeba příště“, pokrčil rameny a na motorce odfrčel pryč…

No a pak už nezbývalo nic jiného, než návrat do Damašku a příprava na cestu zpět domů. Popravdě, nic příjemného to nebylo – někdy se stává, že se odněkud domů těšíte, ale někdy zase naopak vůbec a chtěli byste ten poslední moment udržet navždy. To ale nejde, samozřejmě. Nicméně ten výlet sem byl tak překavpivě krásný, že jsem si toto ke konci docela přál. Totiž tady to navíc pro mě mělo takový zvláštní přídech smutného loučení, spolu v souvislosti s mou drahou spolucestující, neboť jsem si uvědomoval, že to je možná jeden z našich posledních větších výletů a cest. Po všech těch neskutečných, neuvěřitelných, nepopsatelných a opravdu jedinečných dobrodružstvích jsme právě zde, v Sýrii, došli na pomyslný konec naší cesty a cest. Přesto stále ještě s oboustranným jakoby souzněním a vědomím, že kdyby se to alespoň o trošičku lépe zvládlo, bylo by to skvělé. I když samozřejmě, v životě se může stát leccos, asi nikdy už nebudu na žádnou svoji cestu vzpomínat v takovém trošku smutku, jako právě na tuto – na druhou stranu, všechna ostatní dobrodružství byla nejen fantastická, stejně jako toto Syrské, ale i neskutečně originální, pozitivní, hodně pohodová a prostě a jednoduše, užasná. A to mi říká, že to všechno za to stálo. Čas způsobuje i řeší mnohé a tak i vy zkuste aspoň trošku počkat, až se to v Sýrii z politického hlediska uklidní, a potom rozhodně vyražte směrem sem! Ať už jste v životě byli jen na pár místech nebo naopak na spoustě míst, jsem si zcela jistý, že Sýrie vás zaujme, překvapí a ohromí svou jednoduchou krásou. Přesně jako se to stalo nám.