04.10.2012

Napsal | 3 komentáře | Kategorie | Přečteno 7,804×

Bhútán – na křídlech draka v zemi štěstí

Bhútán – na křídlech draka v zemi štěstí

Vítám vás v Bhútánu! Opravdové zemi štěstí, pohádek, špatného jídla, poklidných a upřímných lidí, mrtvých démonů a mnoha dávných bohů a symbolů. V zemi, kterou si nelze úplně jednoduše představit, dokud člověk ten čerstvý bhútánský vzduch neucítí. V zemi, které budete dozajista schopni a ochotni propadnout. Ale také v zemi, kde ono často zmiňované štěstí je velmi subjektivním a trochu kontroverzním pojmem. Tak vzhůru do pohádky!

9/2012 [ Kde to je | Mapa země | Online průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

A začněme tím, co je o Bhútánu, malé zemičce mezi Indií a Tibetem, nejčastěji skloňováno. Tedy štěstím. Totiž to je hrozně unikátní věc. Otec současného krále Jigme Singye Wangchuck se jednou dobře vyspal a přišel s myšlenkou, že nejsou důležité věci typu HDP (hrubý domácí produkt), ale cosi, co nazval jako HDŠ (hrubé domácí štěstí) a tato myšlenka spočívá v tom, že čím víc je obyvatelstvo štastnější, tím lépe se zemi samotné daří. A tato revoluční myšlenka se, světě div se, uchytila! Země samotná je dost progresivní i v jiných věcech, o tom ale později. Štěstí samotné zde spočívá ve třech hlavních bodech: 1) Rozvoj a přitom zachování kulturního dědictví a tradic. Tedy snaha o to, že i když se postaví například nové domy, musí stále mít klasickou bútánskou architekturu a vzhled. 2) zachování přírodních zdrojů – je potřeba těžit a využívat přírodních zdrojů, přirozeně, ale musí se to dělat zodpovědně. 3. stejná příležitost pro všechny – ano, je to možná na podiv, ale před vyhlášením hrubého domácího štěstí neměli všichni lidé stejné příležitosti, rozdíly byly hlavně mezi ženami a muži. Ženy například nesměly podnikat. Ale nyní? Můžou :-). Tenhle bod mi udělal radost asi největší, že si bhútánští uvědomili, že to absolutně nejlepší, nejkrásnější a nejobdivuhodnější, co ve známém vesmíru vůbec existuje, tedy žena, má i tady konečně rovné příležitosti; to je prostě skvělé. Úředníci také jednou za rok objíždějí všechny obyvatele, kteří vyplňují podrobný formulář, ze kterého poté vzejde výsledek, jenž řekne, jestli je obyvatelstvo šťastnější nebo ne. Ano, je to pro nás jen velmi mlhavě představitelné a možná dokonce poněkud naivní, ale tady to jednoduše funguje. I když s určitými mezerami, ke kterým se dostanu později.

Do země samotné není úplně jednoduché a levné se dostat. Cena je tedy asi prvním „problémem“ a i díky tomu je tak země turismem stále relativně nepolíbena. I když od doby kdy jsem viděl úplně první fotku z Bhutánu poprvé a poprvé si o ní něco přečetl, se situace hodně zmenila a jedná se o jednoho z nejžhavějších kandidátů na největšího skokana a nejoblíbenější destinaci posledních let. Nicméně, musíte platit 250 USD za den pobytu, ať chcete nebo ne. Co z toho plyne? Že například týden pobytu vás stojí cca 30.000,- a to je v porovnání s ostatními asijskými zeměmi dost. Zadruhé, nelze sem jet jen tak s batohem, kartáčkem a kreditkou, musíte mít cestu komplet zařízenou a naplánovanou předem, s pomocí nějaké místní cestovní společnosti, která vám to vše domluví, včetně zřízení víza. Až na vyjímky se tu nemůžete pohybovat sami tak, jak se vám zamane – přidělený průvodce s vámi je na každém kroku a dá dost velkou práci se ho, v dobrém, aspoň na chvíli zbavit. Když jsem chtěl například přejít relativně prázdnou silnici, průvodce mě zastavil a že prý „Milos, pozor, támhle pojede auto“ – a ukázal přitom na asi 100 metrů vzdálený povoz :-). Proč to všechno? Ne, není to kvůli nějakému čínskému dohledu a regulím, ale prostě proto, aby návštěvníkovi bylo nabídnuto co možná nejlepší zázemí, pobyt a zážitek a třeba i hotýlky samotné musí být předem schváleny vládou. A já v tom vidím velikánský problém. Protože ze zcela přirozeného hlediska mám představu o mně nejvhodnějších a nejsympatičtějších věcech a situacích zcela jinou, než kdokoli v bhútánském parlamentu. Co když nechci heboučký zážitek, ale drsnější variantu mimo vyšlapané cesty? Co když nechci ani takový zážitek, ale úplně jiný? A dostáváme se tím k první trhlině v plánovaném štěstí. Štěstí totiž víceméně nemůže být plánované a hlavně, každý za štěstí považuje něco zcela rozdílného. Celé  toto omezení je totiž založeno na tom, jak si vládní představitelé představují to, co je pro ně štěstí. A zdá se mi, že zde vůbec není pochopeno, že štěstí je pro každého prostě něco trochu jiného. Celé tohle byl pro mě asi největší problém. Ne tou cenou, s tím jsem byl smířený, ale s tím, že jsem skoro pořád musel být s průvodcem. Považuji se za docela svobodomyslného člověka, který má v životě ale rád i jistý řád a pořád jsem si na to nemohl zvyknout, že v průběhu celé cesty není ten řád přizpůsoben mně, ale že já se musím přizpůsobovat nějakému předem nastavenému plánu. Jistě, i když průvodce byl skvělý chlapík a i když lze tenhle plán i v průběhu cesty částečně měnit, je to pořád trochu omezené. A co s tím? No co jiného, nezbývá, než se s tím smířit :-). I když je jasné, že pokud se s něčím/někým musíte ať chcete nebe ne smiřovat, z dlouhodobého hlediska to je neudržitelné. Ale pokud tohle a tady zvládnete, bude to fajn. A rád bych tedy i zmínil travel company, se kterou jsem byl naprosto spokojen a můžete jí též bez obav využít též, jedná se o Bhutan Travelers.

pohadka

Do země hřmícího draka, jež se dle legendy zasloužil o vznik této země, létá pouze jediná letecká společnost a tou je lokální Druk Air („dračí aerolinky“ :), nejmenší a kvalitní letecká společnost světa (celou dobu jsem ale měl na rtech Drunk Air :). Nejsnadnější je to asi přes Indii (Dilí), případně Thajsko (Bangkok). Malinké letiště (mimochodem dlouhodobě vyhlašované jako nejnebezpečnější světa) v městečku Paro je kouzelné – velmi krátké a když přistáváte, je doslova vzrušující letět mezi těmi velkými kopci několik desítek metrů od jejich okrajů, skoro jsem nadšením nedýchal! A po přistání? Pak začíná svým způsobem ta pravá, nefalšovaná a poslední reálná pohádka. A tak tedy pokračujme pohádkou! Na své cestě jich tu uslyšíte bezpochyby hodně, já začnu asi tou nejznámější a to příběhem o síle přátelství a spolupráci a je o čtyřech milých zvířatech. Prvním z nich je velký barevný pták, který si jednou jen tak letí krajinou a najednou na zemi spatří malé semínko. Semínko vezme do zobáku a jakmile doletí do úrodnější oblasti, semínko upustí na zem. To tam zaklíčí a začne vyrůstat malý výhonek. V tom okamžiku přiběhne zajíc a začne květinku láskyplně očůrávat a tedy zavlažovat. Poté přiběhne zvědavá opice a začne mladý stromek hnojit, protože to umí nejlíp. A jakmile z výhonku vyroste malý stromek, přijde mé nejoblíbenější a pro mě asi nejvíc fascinující zvíře vůbec, tedy statný slon, který vyrůstající strom ochraňuje. A tak se stane, že ze semínka, které zasadil pták, zavlažoval zajíc, opice hnojila a slon ochraňoval, vyrostl krásný strom, plný ovocných plodů. A to je ten okamžik, na který všechna zvířata čekala – opice vezme zajíce na ramena a vyšplhá na slona, na zajíce se pak posadí pták a začne zobákem plody shazovat – a pak se tedy všechna zvířata, díky úspěšné spolupráci, dočkají sladké odměny a slavnosti :-). Malby zobrazující tento příběh můžete vidět po celé zemi a představte si, že lidé ho berou zcela vážně! Krásná pohádka. Ale je to tedy opravdu jenom pohádka? Čímž se chci dostat k tomu, že jsem v Bhútánu v podstatě celou tu dobu měl docela velký „problém“ s jednou věcí – skromně jsem si ji nazval muž vědy versus muž víry. Tato zemička, její kultura a tradice se pak zasloužila o to, že se ve mně tyto dva pocity dost vehementně přebíjely. Ihned po příjezdu to byl samozřejmě muž vědy.  Na druhou stranu, za celou tu cestu v Bhútánu se to díky prostředí a celemu okolí přehazovalo na muže víry. Uvidíme tedy, jak to nakonec dopadne!

mnich

Nejbližší a první místo, ve kterém se po příjezdu zastavíte, je právě malé Paro. Je to moc hezké město, které i když je opravdu malé, zaslouží si tu dva tři dny pobýt. První poutavou věcí, kterou tu skoro povinně můžete vidět, je pevnost Rinpung Dzong. V součastnosti je uvnitř administrativní oddělení, chrám a třeba i nejvyšší soudní síň, která vypadá velmi humorně – barevně pomalovaná místnost, před kterou sedí mnoho žen, čekající na rozsudky a vášnivě diskutující. O čem, to ale nemám tušení :). Pozor, do každé pevnosti nebo chrámu musíte mít dlouhé kalhoty i rukávy, jinak vás dovnitř nepustí. Také tu je na jedné ze zdí namalované velké tzv. kolo života, popisující pohádku o tom, co se s vámi stane, přestane-li vaše fyzická schránka fungovat, jinými slovy, zemřete-li a které vyjevovalo tu volbu mezi nebem a peklem. Docela mi to připomělo křesťanství, byť to nebylo tak násilnické, ale přesto – člověk přece není dokonalá bytost, nemůže se pořád chovat naprosto příkladně, vzorově a bez prohřešků. Člověk má podle mého názoru právo dělat chyby, protože to je jeho přirozenost, a neměl by se za to ihned ocitnout před nějakém řízení, které řekne „dělal jste špatně to a to a musíte zbytek věčnosti trávit v plamenech nebo věčném ledu“. I když ze všech náboženství mám asi nejblíže právě k Buddhismu, kterému se tu oddává víc než 80% obyvatel, nevím o něm mnoho věcí úplně do hloubky. Nicméně je mi už dlouhou dobu sympatické – kvůli nenásilí, kvůli respektu ke všemu živému, kvůli zákazu pomlouvat, kvůli dobré vůli a úsměvu. Ale muž vědy začal být silnější a já byl překvapený z toho, co mi ukazovalo to velké kolo života a ještě překvapenější jsem pak byl, když jsme s průvodcem šli do krásného zašlého kláštera Dzongdrakha Gompa, asi dvě hodiny chůzí klidnými hezkými políčky v údolí Paro. Průvodce (jeden s kouzelným jménem Karma – co to znamená víme všichni a druhý jménem Kinga – to znamená doslova „takový jako všichni ostatní“) totiž říkal, že až tam přijdem, bude dobré si připravit nějaké drobné pro mnichy a že nám za to požehnají a zbaví dnešních hříchů. Bum, muž vědy – rád bych dal jakoukoli drobnost pro jejich radost, ale platit za zbavení hříchů? Vždyť se snažím žít tak, abych žádné hříchy nepáchal! Šlo ale hlavně o to, že třeba cestou zabijeme nějakou  živou bytost (broučka, mouchu atd) a také prý o to, že člověk pořád říká nepravdy a takže nás pak ona modlitba a požehnání tohoto zbaví. Neváhal jsem se zeptat, jestli není třeba lepší se snažit žít tak, abych žádné lži vůbec neříkal a bohužel, jasné odpovědi se mi nedostalo. Přitom si myslím, že tahle základní věc by měla být jasná i dítěti! Cesta nahoru byla úžasná – míjíte vesnické domky a všude je tak velký klid a ticho, až mě to svým způsobem úplně ohromilo. Také mi tu došlo, že většina buddhistických zemí, ve kterých jsem měl tu možnost být, má Buddhismus tak nějak učesaný a hezký, ale tady, alespoň v těch menších a skrytějších chrámech, vidíte něco trochu jiného. Vidíte staré a sešlé mnichy, vidíte opravdu tu neskutečnou pomíjivost života, který žádného ze zde žijících lidí vůbec nezajímá a to mě jednak dojímalo a jednak udělalo i nesmírně smutným. Muž vědy byl zase o krok napřed, prostě jsem odmítal celou tuhle teorii, takto napřímo podávanou, přijmout. Miluju život, ať je jakýkoli a i když cítím, že by to v současnosti mohlo být trošku lepší, vím že jednou to zas bude nejlepší a chci pro sebe a nejen pro sebe kvůli tomu udělat skoro cokoli možného a správného, a nemohu se spoléhat na to, že mi někdo nějakým kouzlem něco přidělí. Nedovedu se oprostit od naprosto všeho, a rozhodně teď nejde o nějaká auta, drahé věci a podobné blbosti, ale prostě o pocit, že žiju teď, žádná reinkarnace mě zřejmě nečeká a je jen a jen na mně, jaký život budu žít. Apropo reinkarnace – když jsme pak sešli z chrámu ve skalách, jelo se ještě do jednoho, a to do chrámu Kyichu Lhakhang, což je úplně nejstarší chrám v Bhútánu, tuším ze 4.století. Cesta sem vypadá nenápadně a působí, jako byste jeli autem nějakou vesnickou silnicí k vaší babičce na jitrnice, ale jakmile jsme přijeli, situace se změnila. Ve vzduchu jsem cítil strašně zvláštní atmosféru toho vyrovnaného místa. Uvnitř je tedy chrám samotný, k němuž je přistaven ještě chrám novější, postaven královnou matkou. A tak si tam stojím na dvorku a fotím. Najednou začne u vchodu chaos a poté dovnitř vejde malý, silný a opálený muž, jemuž sluhové drží slunečník a před ním i za ním jde pár ochranky. A tak jsem zvedl foťák, že si toho muže dokumentačně vyfotím a najednou mi průvodce skoro skočí před objektiv a zakřičí „Nééé!!! To je reinkarnace královny matky a tu nefoťte! Skloňte se a třeba dostaneme požehnání“. Jenže to jsem nestihl, protože jsem měl v ruce foťák a nevěděl, kam v té rychlosti s ním a na zem jsem ho házet nechtěl :). A tak si ten svatý muž kráčel kolem mě a já se uklonil a sepjal ruce, ovšem zároveň s foťákem v ruce. Dovedete si to představit? Grrrrr :-). Reinkarnace prošla kolem mě jako bych neexistoval a šla si dál. Nu což, pokrčil jsem rameny, nedá se nic dělat, a šel se dál věnovat focení a obdivu starých žen a mužů, potulujících se na nádvoří a kterým mohlo být klidně 100 let i více. A když jsem se pak chtěl podívat do útrob chrámu, bylo mi řečeno že to není možné, protože tam je reinkarnace. Nechtěl jsem být nezdvořilý, ale také jsem nechtěl odejít bez toho, abych to aspoň trochu pochopil, a tak se ptám „ale modlitba nebo požehnání by přece mělo být dostupné komukoli, ne?“. „Je to královská rodina a překáželi bysme tam, to nejde“, dostalo se mi odpovědi. A při pohledu na všechny ty prahnoucí muže a ženy, čekající na reinkarnaci před vchodem, mi jich bylo líto, což se ještě prohloubilo tím, že když jsme odcházeli, před vchodem parkovalo snad nejpřeplácanější a nejdražší zlaté BMW, co jsem kdy viděl, přirozeně patřící reinkarnaci. Muž víry dostal pěkně přes pusu, ale snad se ještě zvedne.

chilli

V Paru se toho moc jiného vidět nedá. V okolí je pak ještě pár dalších malých a zašlých chrámů (které ale stojí za to vidět a túra k nim může být i mnohahodinová), jinak nic. Centrum města vám oživují krásné barevné tradiční domky, nebo třeba i celkem sympatický trh se zeleninou každou neděli. Asi nikdy jsem neviděl tolik úžasně vonících hub lišek pohromadě :-). Bhútán ale není jen království štěstí, ale i království čili. Tolik čili jsem nikdy neviděl! Suší a prodává se úplně všude. Když jsem před pár lety jel ve Vietnamu na mopedu a kličkoval na silnicích mezi sušenou rýží a čili, myslel jsem si, že víc už ho jinde vidět nelze…, ale tady v Bhútánu to lze. Dávají ho snad do všech chodů na talíři! Do polévky, hlavních jídel, dezertů, salátů…. Sice se to celé pořád dokola dosti bez fantazie opakuje, přesto ale salát z čerstvých lišek s jačím sýrem a čili byl vážně fabulózní, mňam. Jinak je to ale nuda. I když jsem to nevydržel a při odjezdu koupil sympatickou knížku Bhutanese Cookbook, je mi jasné, že to nikdy nebude něco, co si budu dělat doma, narozdíl od kuchyně čínské a indické – oběma je ta bhútánská silně ovlivněna. I když můj favorit byl chod nazvaný „čili s čili“ a jistě si dovedete představit, jak moc náruživé to bylo. Jinak když si vybíráte hotely, většinou máte v ceně na výběr standartní hotýlky, kde je postel, chabá snídaně a chabá večeře (v Bhútánu se jinak než v hotelech nejí, v podstatě neexistují lokální restaurace a pokud ano, dá velikou práci průvodce přesvědčit, že chcete zrovna tam a stejně to až do konce pobytu nepochopí), nebo máte možnost si připlatit něco lepšího a pak máte trošku pohodlnější postele, trošku lepší jídla a když Buddha dá, fungující wifi a pár dalších vylepšení jako vínko v baru apod. A pokud mohu doporučit ubytování v Paru, zvolte Uma Paro. Je to moc příjemné místo s pohodlnými pokoji, naprosto skvělou kuchyní a celkově dostupností. A do třetice je Bhútán království psů. Tolik štěkajících psů se jen tak nevidí a neslyší! Pokud máte křehké spaní, doporučuji si vybrat právě ty lepší a klidnější hotýlky, jinak se nevyspíte. Desítky psů celou noc štěká, štěká a štěká…

A snažíme se popojet dál, rovnou do hlavního města Thimphu. A i když jsme jeli královskou cestou (po hlavní silnici), nelze nikde jet víc než asi 40-50 km/h, všechny cesty tedy nečekaně zaberou spoustu času. Od dob kdy jsem byl v zambijském hlavním městě Lusaka si začínám všímat toho, že hlavní města v méně rozvinutých zemích světa jsou jen o jednom a jediném – o ničem. Thimphu je na tom sice malinko lépe, ale stejně tam není mnoho zajímavého, nebo takto – město samotné postrádá ten šarm, který mají ostatní bhútánská města. Den dva tu na pobyt bohatě stačí, pokud se tu ovšem neděje něco speciálního, jako například oblíbený kulturní festival tance a masek – který byl mým hlavním cílem :). V pevnosti v centru města se každý rok pořádá tato velká slavnost, kde ve speciální aréně sedí mnoho lidí a uprostřed chodí různí tanečníci a převlečení démoni, kteří tu zcela vážně ale i legračně skotačí v maskách. Celá akce je několikadenní, přičemž další den většinou znamená větší monstra a divočejší a větší masky, takže spíš doporučuji ty poslední dny. Festival je též velmi dobře organizovaný a tak nějak svědomitý, kde mi tím pádem kromě jednoho konrétního člověka trochu chyběl ten element překvapení, divokosti a náruživosti, ale uznávám, že to může být velmi individuální. Na každý pád to je velmi zajímavá a hlavně pestrá a unikátní podívaná, kterou definitivně stojí za to vidět!! Ale pozor na to, v době konání festivalu je ubytování v Thimphu velmi brzy obsazeno a jelikož jsou kapacity hodně omezené, doporučuji plánovat a zamlouvat cestu sem minimálně půl roku dopředu! Což já neudělal a tak mi nezbylo, než pak pobýt v jediném hotelu co zbyl volný a to nejdražším ubytování co jsem kdy byl, Amankora Thimphu (ale zase je o vás úžasně pečováno a dostáváte každý den podobné milé dárky :-). Tohle ale opravdu nepodceňte.

trek

A jelo se dál na východ. Takzvaný divoký východ, protože na východě už nejsou skoro žádní turisté a celá oblast dozná velké změny a okolní lesy vypadají o mnoho exotičtěji jako někde v džungli, a také tajemněji. Celý střed a východ země začne mít o mnoho vesničtější a rurálnější vzhled a též místní jsou tak nějak jiní. Úplně na východě (kde jsem už ale nebyl) prý pokud místní lidé vidí cizince, sklopí hlavu a zrak a jdou na úplném okraji cesty, to vše jako znamení respektu. Lidé jsou v celém Bhútánu fantastičtí. Myslel jsem si, že budou takoví jakoby sveřepí a uzavření, ale co se nestalo, jsou velmi otevření! Také nenadávají a nejsou vulgární, jsou milí, vnímaví a velmi zvědaví. Jeden člověk, se kterým jsem se dal do řeči, mi například začal vysvětlovat vliv Buddhismu na mužské sperma. No tak to si teda poslechnu, říkal jsem si a slyšel něco jako „no to víte, buddhisté to nemají úplně jednoduché, například sex také není zcela jasně povolený“. „A proč?“, ptám se, protože mi obecně zakazování lidské přirozenosti vůbec nejde na rozum. „No protože když vezmete mužovo sperma a podíváte se na něj velikým mikroskopem, uvidíte jak se tam něco hýbe a je tam tedy život a vy ho tímto zahubíte“. Námitku, že přesně toto přece může život i dát, že ze skoro ničeho může vzniknout i něco tak úžasného, jako je malinkatá lidská bytost s neskutečně velkým srdcem, tak tuhle námitku jsem přednést nezvládl :). A tak jsme po mnoha hodinách smrtelně pomalé cesty (z Thimphu asi 5-6 hodin) dorazili dál na východ do malinké vesnice Gangtey v temném černozeleném údolí Phobjikha, kde se ve velkém vyskytují vzácní a chránění ptáci jeřábi černokrcí. A tohle místo je pozoruhodné, jakoby bez vlivu okolního světa a času. Není to nic jiného, než velké temné odřízlé bažinaté údolí, malá vesnička a obrovitý zašlý klášter Gangteng. Uvnitř se můžete oddat pozorování života mnichů a vesničanů a nic neřešit, jen tak si sedět a poslouchat krákání stovek vran, které tu jsou. Opravdu jsem si připadal jak v nějaké staré pohádce, která měla takový ten temný nádech a ve které, kdesi na starém hradě, krákalo mnoho vran a hlavní hrdina byl na pokraji svých sil. Tam jsem tedy od rána seděl a viděl ten zcela obyčejný život mnichů a vůbec místních a bylo to zajímavé podívání. Také můžete navštívit místní mini pouliční trhy, kde se lze přecpat čím jiným než čili, obaleným v různých hmotách. Bez rozmyslu jsem do sebe hodil 2 kousky a záhy myslel, že se nedožiju rána! Uff, ještě, že jsem tam byl v tomhle okamžiku sám, nepočítaje místní dámy sedící nedaleko, které z toho musely mít nejveselejší historku dne. Ale proč ne :-). Ubytování je tu jediné, a to základní ale postačující Thegchen Phodrang (kde jsem měl kupodivu úplně nejlepší -pořádně rurální- jídlo za celou cestu).

Gangtey je ale tak moc temné místo, že to na mě už druhý den dost dolehlo a byl jsem rád, že pak jedeme dál. Jistě, svým způsobem strašně fascinující, ale opravdu jsem byl rád, když jsem sedl do auta, v hlavě měl instantně myšlenky někde v Karibiku a v iPodu puštěnou tuhle nádhernou písničku (Stylianou – Smell of Roses), což mi pomohlo velmi a udělal jsem z ní a mých fotek tento klip:

Ale pozor, na Gangtey nebylo nic špatně a pravděpodobně se vám tam jako mně bude líbit, jen té syrovosti a temnoty na mě bylo v tom okamžiku až moc, a také, do té doby jsem si myslel, že Buddhismus je takové ultimátní dokonalé řešení všeho, ale přesně tady si uvědomil, že určitě ne pro mě, muže vědy. Jednoduše tu na mě padl chlad a velký smutek, i když bylo venku přes 30 stupňů a krásně svítilo sluníčko :).

monk

A pak jsme jeli do Punakhy. Punakha je takové staronové město u řeky Punakha, kde je nádherná, ale opravdu překrásná pevnost. Pokud někdy uvidíte nějaké fotky z Bhútánu, s největší pravděpodobností to bude klášter Tiger’s Nest, nebo pevnost Punakha. Je hrozně fotogenická, ale to nejcennější se přirozeně skrývá uvnitř. Totiž mimo Buddhy ještě v Bhútánu často uslyšíte jméno Guru Rimpoche, který se údajně zrodil z květu lotosu a přinesl Buddhismus z Indie do Bhútánu. A také kam přišel, odtamtud dovedl motlitbami vymítit démony, takže byl velmi uznáván. A tento muž byl u toho, když se na území Tibetu našla relikvie, která se prý vytvořila úplně sama z páteře umírajícího svatého muže. A on tuto relikvii vzal do Bhútánu a zapříčinil tak mnoho následných šarvátek mezi Bhútánci a Tibeťany. A tahle relikvie nakonec skončila právě v Punakhské pevnosti! Ale nemůže být veřejností viděna. Jediný, kdo ji může vidět je král, ministerský předseda a tuším ještě nějaký ministr. I tak tam ale kromě kouzelné architektury můžete vidět mnoho chrámů, chodeb a dalších zajímavých koutů a také samozřejmě lidí. V okolí Punakhy je pak mnoho příležitostí na túry a jsou to pohodové a příjemné procházky. Jednou z nich je například návštěva slavného Údolí plodnosti, které je známo především tím, že je tu většina domů pomalována velkými penisy, často kvetoucími, stříkajícími nebo s velkýma očima, a které vyjadřují zaprvé štěstí a za druhé ochraňují před vniknutím démonů. Jak mi bylo vysvětleno, „démoni“ v dnešní době znamenají především zlé, pomlouvačné a posmívající se lidi, a je to tedy ochrana před nimi. Ale ty malby jsou úsměvné a definitivně stojí za to se v údolí nejen kolem nich projít. Mimo jiné na úplném konci stojí starý chrám, který založil muž, jemuž tu říkají madman, tedy šílenec. Byl to totiž mnich, který nedbal na žádné povinnosti a nakázání, ale na všechno kašlal a jen chlastal a souložil s tolika ženami, kolika jen mohl. Přirozeně nedopadl dobře, ale nikdo mu nemůže vyčítat, že víc než toto nezvládl :). Celý chrám prý i z výšky vypadá jako ženské ňadro. I já se sem s radostí vypravil a dokonce mi bylo místním mnichem v tomto chrámu požehnáno – a i když bych možná neměl, přál jsem si se zavřenýma očima a v úklonu něco malého a něco velkého, oboje ale něco moc příjemného a pro co stojí za to žít; ale jestli se to někdy splní nebo podaří, to tedy Buddha ví :-). Celé údolí není velké, ale tak na půl dne ideální. Případně si můžete přidat ještě jeden hezký výlet, a to do chrámu Khamsum Yulley Namgyel Chorten, ze kterého je příjemný výhled na celé údolí a také na řeku, která míjí pevnost Punakha, kde se rozdvojuje a jednomu prameni se pak říká žena a tomu druhému muž.

monks

Průvodce mi též začal stále intenzivněji povídat o Buddhismu a všech jeho formách a jelikož hrozně rád naslouchám a odmítám znát věci pouze tak, že to naklepu do Google, zaposlouchával jsem se moc rád. A tak mi byl vyprávěn příběh příběhů, ten největší ze všech, a to o samotném Buddhovi a jeho osvícení. Totiž, to bylo tak: byl jednou v Indii jeden mladý muž jménem Siddhártha Gautama (mimochodem, pro všechny z vás, kteří neznají útlou knížku Siddhárta  od Hermana Hesseho, okamžitě si to krásné čtení sežeňte!). Tento mladý muž se narodil bohatým rodičům a mnoho let žil v jejich paláci a ven mezi „prostý lid“ nevycházel a neměl tak žádnou představu o reálném životě. Jeho rodiče mu dokonce bránili vidět svět takový, jaký je, a mnoho věcí před ním skrývali a zatajovali. Ovšem jednoho dne to překonal a vyšel si ven do vesnických ulic. A tam ke svému velkému podivu nespatřil nic jiného, než bídu, nemoci, utrpení a smrt. A to Siddhártovi nedalo spát a tak se jednoho dne rozhodl odejít z paláce. Všude však viděl jen trápení a celou dobu si říkal, že snad musí existovat cesta, jak se tohoto utrpení zbavit. A opravdu na to kápnul :-). Uvědomil si totiž, že veškeré lidské utrpení vychází z touhy něco vlastnit. A tak se usadil pod strom a několik měsíců zde meditoval, zatímco před něj bylo kladeno mnoho nástrah jako drahé zlato a kamení či krásné ženy (které ve skutečnosti představovaly pýchu, závist, strach, nevědomost a touhu). Avšak nic z toho nezafungovalo. Siddhárta tak došel osvícení a uvědomil si, že pokud nebude nic vlastnit a chtít, nemůže ani o nic přijít a o nic se strachovat. A voilá, Buddha pak povstal a začal své myšlenky, daleko dříve než například křesťanství, šířit světem. Je to krásné povídání, ale je to jen pohádka nebo skutečnost? Muž vědy versus muž víry. Sice trochu nerad, ale zaváděl jsem průvodce často do rozpaků, například dotazem, že pokud si přeji moudrou, hezkou a zodpovědnou ženu, která mě neopustí po případném prvním vážném problému a se kterou bych chtěl šťastně prožít celý život a i ty další a jako dědeček s ní beze slova sedět s úsměvem na zahrádce na lavičce; tak je to jen přání a tužba a tedy něco špatného, anebo to je v pořádku?? Průvodce Kinga si odkašlal a chvíli na mě nevyzpytatelně koukal a pak řekl…, „no jak můžeš vidět tady na té malbě (kde byl Siddhárta sváděn krásnými ženami), i přání o ženě/muži je špatně a může to vést k něčemu špatnému“. Zajímavé, takže tohle je to naprosto jediné, co mi v životě chybí a já ani nemohu pomyslet na myšlenku to chtít? Silně nesouhlasím! 🙂 Takže jsem z toho byl trošku jelen, ale celé tohle opojení příběhy mě opravdu láká a fascinuje. A kladl jsem si pak otázku, kdo je tu vlastně muž vědy a kdo muž víry? Sice věřím vědě, ale nejsem zase takový ten typ člověka, co musí mít vše naplánované a přesně účetně vypočtené, ale spíš opak, věřím instinktu a tomu, že člověk může zvládnout skoro všechno, má-li dostatek talentu a vůle. Tak jak to tedy je? Uvědomil jsem si, že ve mně je i hodně velká porce víry. Totiž, byť ne s přesnými regulemi, rád věřím, důvěřuji, sním, a žiju tak, jak chci a jak si myslím, že to je dobré. Začínalo to být docela vyrovnané a napínavé a začala mě ta cesta víry velmi těšit.

dochula

A pak už pomalu zpátky na začátek celé cesty. Jedno velmi zajímavé místo, které nemůžete minout při cestě mezi západem a východem, je Dochula pass. Je to bod ve výšce 3200mnm, kde je malý klášter, tzv. stúpy na uchovávání buddhistických relikvií a malý hotýlek s úžasným výhledem na Himaláje. Velmi často se tu staví na čaj nebo kávu, pokud se Dochulou projíždí, ale není lepší tu zastavit na noc? Jasně, že ano! Mimo krásného ranního výhledu tu je pak několik možností na túry, a jedna z nich byla asi ta nejhezčí z celého mého bhútánského dobrodružství. Je sice docela náročná, ale na konci vás čeká sladká odměna :). V podobě zašlého a osamělého chrámu, jak jinak. Nazývá se Lungchutshe Monastery a jeho vyjímečnost podle mě spočívá v tom jakou cestou k němu jdete a jak moc je od všeho separovaný. Celá cesta trvá něco přes 4 hodiny a jdete do výšky asi 3800mnm nesmírně zajímavým a bujně rozrostlým lesem, nahoru a dolů a hlavně nahoru. Po tomto trmácení nakonec dojdete k malému chrámu v mlze, kde jsou pouze tři mniši a asi 10 psů. Uvnitř chrámu jsou pak i dochované originálně pomalované pohádkové stěny asi ze 13.století, strašlivá zima a do věci zapálený mnich, který nám povídal i o největší drobnostech a detailech, které mě ale přesto zajímaly – a bylo pro mě i fascinující vidět a naživo slyšet starého muže, který je tak moc oddán té víře a který všemi svými smysly věří například pohádce o bohu soucitu, který Buddhovi slíbil, že zbaví všechny lidi trápení a tak mu Buddha přidělil tisíc očí a tisíc rukou. Vím, že to svému dítěti budu jednou taky jako pohádku vyprávět a taky určitě zaníceně, s vášní a emocemi, ale věřit tomu? Toť otázka nad otázky :-). Celý chrám nechala zrekonstruovat králova matka a král tu dokonce dvakrát pobyl. Nicméně tento výšlap není jediný, který na Dochule můžete udělat, máte na výběr i víc příjemných tras. Dochula je jednoduše místo, kde stojí za to se zastavit na delší dobu, než na dvě fotky a jeden čaj. Když jsem se pak průvodce ptal jestli i v tomto místě jsou jaci (zvířata, z jejichž mléka se tu hodně dělá sušený sýr), byla mi vypovězena další pohádka – pohádka o jakovi a vodním buvolovi. Kdysi dávno spolu tyto dva druhy zvířat žili jako kamarádi a jeden bez druhého nedal ani ránu. Oba měli stejně dlouhou srst a oběma bylo dobře. Pak přišel do údolí člověk a oba kamarády si ochočil a naučil pomáhat v domácnosti. Jenže po nějaké době se spásly všechny byliny a suroviny a muselo se vyrazit někam, nejlépe do hor, najít další druhy. A tak chtěl člověk jít a vzít si sebou na pomoc jednoho z kamarádů, ani jednomu se však nechtělo. Nakonec ale buvol couvl a souhlasil s tím, že jak půjde s člověkem do hor pro další suroviny a aby jakovi nebyla zima, půjčil mu svou srst a pak měl tedy jak dlouhou a teplou srst, vhodnou pro výšky a zimu, a buvolovi zbyla jen kraťounká srst, vhodná pro pobyt v teplejších místech. Ale stalo se to, že jakovi se na horách zalíbilo, díky dlouhé srsti mu nebyla zima a tak se tam usadil a nikdy se už k buvolovi do údolí nevrátil. Buvol byl dlouho rozezlený a pak smutný, a to se odráží v jeho povaze i v dnešních dnech, kdy si můžeme všimnout, že buvol často hlavu a oči obrací vzhůru, to protože čeká na jaka, až se vrátí :-).

tigers nest

Ale nyní znova do prvního města Paro, kde zbývá poslední bhútánský trek, a to trek, bez kterého se žádná cesta do Bhútánu nemůže obejít, do klášteru Tygří hnízdo – Tiger’s nest. Legenda praví, že Guru Rimpoche sem vyjel na tygrovi, klášter založil a jen tak mimochodem i vymítil démony z celé oblasti. Celý tenhle objekt je úžasně, ale opravdu neskutečně fotogenický a jedním slovem, tentokrát bez ironie, pohádkový, umístěný ve strmých skalách. Fotka Tygřího hnízda vlastně i může za to, že jsem sem jel – totiž když jsem před lety viděl fotku tohoto místa, jednoduše mě očarovala a nešlo jinak, než sem jednou vyrazit – popisuji to v tomto článku. A shoda okolností tomu chtěla, že mi najednou zůstal volný čas, nadšení i trochu pocit, že musím prostě odjet a nechat myšlenky, co jsem měl, kdesi předaleko. Výlet do hnízda je na půl dne a něco a je to moc příjemné putování. Cesta, která je občas hodně strmá, trvá celkem asi 4-5 hodin a přirozeně, narozdíl od jiných procházek tady budete míjet mnoho turistů, více či méně hlučných. Celý klášter je vlastně soustavou několika menších chrámů uvnitř a vy můžete navštívit čtyři z nich. Mimochodem, všechna elektronická zařízení musíte nechat před vstupní branou, takže myslím, že neexistuje fotka zevnitř :). Je to fajn, tam jen tak vnímat tu atmosféru tohoto svatého místa a vypustit všechno ostatní, na tomto místě to jde. I když, pak jsme se objevili před takovým velkým svatým kamenem, ve kterém byla díra, asi velikosti desetikoruny, jen trochu hlubší. A tady zase legenda praví, že můžete zkusit se do této díry trefit palcem a pokud to dokážete, můžete si přát úplně cokoli. Jen to musíte udělat ze vzdálenosti asi pěti metrů a se zavřenýma očima. A tak jsem si řekl, že to rozhodně taky zkusím. Průvodce říkal, že ani tak nejde o to se trefit hned napoprvé, ale projevit silnou vůli a nevzdávat to, pokud se to napoprvé nepovede. A tady mi kápnul do noty, protože věci jen tak nevzdávám. Nikdy, pokud vidím, že mají podle mě cenu. A tak jsem to zkusil též. Napoprvé nic, 10 cm vedle. Napodruhé také nic. Ani na třetí, čtvrtý nebo pátý pokus se to nepovedlo. Průvodce už chtěl jít dál a já na něj, že jen ať si jde, že se sejdem tam a tam později. A dál jsem pokračoval v téhle bitvě a nakonec, na devátý pokus, se to povedlo :-). Měl jsem nesmírnou radost a až později si uvědomil, že jsem si vlastně úplně zapoměl něco přát! Tak jsem to napravil ihned poté a snad se to někdy splní. Problém je, že to už byly dvě zásadní přání tady v Bútánu a já ani nevěděl, jestli si tento typ přání vůbec mohu přát, ale to bylo vlastně úúúplně jedno…

Po návratu z Tygřího hnízda už zbývalo jen odpoledne a pak, druhý den, návrat domů. A tak jsem toho využil a poslal průvodce domů, ať si odpočine a konečně vyrazil do města po mém. Mým tempem, mou náladou a přesně tak, jak já chci a jsem zvyklý, jsem procházel město, hladil děti oplátkou za jejich hezké úsměvy, znovu navštívil pevnost v Paru a povídal si tam s mnichy (v této pevnosti se mimo jiné odehrávala i část filmu Malý Buddha Bernarda Bertolucciho), a vůbec užíval té vzácné chvíle tady moct být. Také byl čas na nákup několika dárků (čemuž vévodilo jak jinak než sušené čili, pár malinkých dřevěných penisů pro štěstí a na ochranu před zlými démony, kousek mimo město pak kvetlo mnoho různých květin, taky jsem rád dofotil i pár posledních fotek, protože mě to tady v Bhútánu zase bavilo a mám z nich velikou radost.

Me

Celý dnešní cestopis je pojatý trošku jinak než obvykle a je spíš o intimním povídání a příbězích, než o cestě samotné. Něco jako kdybysme spolu my dva seděli nekde na lavičce nebo v restuaraci a povídali si. A zakončíme to tedy jen suchým konstatováním, že Bhútán je opravdu po všech stránkách zcela jedinečné místo, o což se zasluhuje jak historie, tak i současnost a obyvatelé. Hlavně ti, spolu s jejich tradicemi, životními hodnotami a náhledem na život dávají zdejší malé zemičce něco, co lze jen těžko popsat. A je to místo, které není podobné vůbec ničemu jinému. Průvodce mi pak při loučení říkal, že příště tedy až přijedu i se svou ženou (to nevím kde vzal, ale byl to chytrý průvodce :), domluvíme se na nějakém speciálnějším plánu mimo vyšlapané cesty a že bude strašně rád u toho se mnou, neboť můj hluboký zájem o jejich kulturu a zemi se dotkl jeho srdce (to se mi naposledy stalo v roce 2007 v Africe v Zimbabwe, kde měl průvodce při odjezdu slzy v očích s tím, že už dlouho nezažil nikoho s takovým zájmem :). Což mě potěšilo, ale říkal jsem si v tu chvíli, že vlastně ani nevím, jestli bych sem podruhé chtěl a také jsem do té doby nerozlouskl výsledek muže víry a vědy, ale teď, s odstupem času vím, že ano a rád. A že ať už bych sem znovu jel s kýmkoli, užil bych si to daleko více jednak proto, že by mě bavilo to celé pro toho druhého spolupřipravovat a druhak, že všechny ty vyprávěné pohádky a legendy by pro mě už znamenaly o moc víc. Takže je možné, že Bhútán ještě neřekl poslední slovo a i vy mějte při svém rozhodování na mysli, že to je opravdu jedna z nejunikátnějších destinací vůbec a doporučuji ji neminout, protože to tak nemusí být navždycky. I když všechna ta omezení jsou relativně velkou překážkou, jde to překonat. A pokud to překonáte, nezbyde vám nic menšího, než země, ve které staré pohádky a legendy ožívají naplno, ruku v ruce se štěstím zdejších obyvatel. A částečně tedy i vás…

  1. jana napsal(a):

    Krásné lidské vyprávění, moc bych chtěla Bhután také zažít. Děkuji Jana

  2. Andrea napsal(a):

    Velmi pěkný článek:-)…

  3. Veronika napsal(a):

    Dokonaly cestopis ! Nejlepsi co jsem kdy cetla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *