15.04.2016

Napsal | Žádný komentář | Kategorie | Přečteno 2,566×

Djibuti – trochu tajemná a zapomenutá země

Djibuti – trochu tajemná a zapomenutá země

Djibu-co? Ano, Djibuti neboli Džibutsko. Malá země na severovýchodě Afriky, kterou jsem měl předlouho v představách jako takové to tajemné místo plné zajímavých lidí, míst, kultur a barev a které jsem tedy musel přirozeně zažít na vlastní oči. A jak to dopadlo tady v Djibuti?

Je jasné, že podobná místa vzbuzují představivost o dost více než ty známější, nicméně rovnou napíšu, že tahle bezpochyby zajímavá a fascinující země je strašně, strašně moc sešlá. A to je asi to pravé slovo, které mi vždycky přijde na mysl, vzpomenu-li si na ní. Djibuti se nachází na severovýchodě Afriky, mezi sousedy jako je Eritrea, Etiopie a Somálsko, tedy poněkud nemilé umístění; nicméně Djibuti je definitivně nejbezpečnější zemí celého regionu, i z důvodu stálé přítomnosti francouzských vojáků, kteří tu mají základnu. Dostat se sem není až tak složité, lítá sem například přes Istanbul s Turkish Airlines, případně Qatar Airways nebo Ethiopean Airlines. Do země potřebujete víza a zde panuje, jako poměrně často, velký chaos v tom jestli jdou koupit po příletu na letišti či nikoli. Co jsem tak dohledal (a věřte, že o Djibuti moc informací nenajdete :), tak je  nutné vízum předem a pro ČR jej vydává francouzská ambasáda ve Vídni, kde si předem musíte online domluvit schůzku, sebou vzít veškeré potřebné dokumenty (pas, dvě fotky, €50 cash, potvrzení o očkování proti žluté zimnici a zabookované či zaplacené letenky plus hotel) a do dvou hodin vám vízum dají. Nicméně, když jsem na místo přiletěl, byl jsem jediný, kdo vízum měl – těch pár ostatních návštěvníků víza kupovalo přímo na místě; takže je to na vás, ale dovolil bych si podotknout, že na djibutském letišti bez víza zamrznout opravdu nechcete :).

A jak tedy s hotelem? V celé zemi jich je jen pár, já zvolil jeden z těch lepších, Kempinski Palace. Působí na tomto místě poněkud zbytečně grandiózně, ale pokud chce člověk wifi a alespoň základní a pro mě nezbytné požitky typu snídaně, je to asi nejlepší volba, byť by mu více skromnosti slušelo víc. A mimochodem, tenhle hotel vlastně může za to, že jsem se o Djibuti kdysi začal trochu zajímat! Totiž, v mém dříve dosti oblíbeném cestovatelském časopise Wanderlust, cca v roce 2006, byla na tento hotel a zemi reklama s úžasnými fotkami a mně to samozřejmě nedalo a načetl o tom víc a pak už jen čekal až přijde ten správný moment na to sem vyrazit. Přilétl jsem pozdě večer, takže po příjezdu na hotel jen padl na postel a usínal s pro mě docela příjemným pocitem, že vlastně vůbec nevím, co mě ráno tam venku bude čekat…

Nejdříve ale napíšu, co jsem čekal, že mě tam bude čekat. Čekal jsem takový ten fascinující mix netradiční Afriky a starých arabských zvyků a kultury, ženy v pestrobarevných šatech a tržiště plné vůní a všemožného divokého ruchu, tak jak si jej pamatuji například na Zanzibaru nebo Mozambiku.  Ale bohužel, to se konalo jen pomálu. Totiž, všude, doslova na každém kroku, vidíte tu zchátralost, zapomenutost a sešlost. Rozešel jsem se tedy ráno směrem do centra města a potkával naprosto netečné místní, jen tak posedávající, polehávající nebo ploužící se ulicemi. Tedy kromě dětí, ty jsou tu, jako skoro všude, úžasné a veselé – asi jediné bytosti, dodávající tomuto místu jistý optimismus. Rád bych poznamenal, že mi osobně vůbec nevadí špinavé ulice a zašlá zapomenutá místa, právě naopak; ale tady, a jen a zrovna tady v Djibuti, tohle všechno působilo poměrně depresivně a únavně a a už po asi třech hodinách ve městě jsem byl unavený z té bezvýchodné atmosféry, která rozhodně nijak nepovzbuzovala v prozkoumávání a objevování. Ale zase bych nerad, aby to působilo nějak depresivně, to určitě ne, tím bych tedy ty určitá negativa uzavřel. Dá se tu samozřejmě vidět i spousta zajímavých věcí! V hlavním městě to je například Le Marché či Grande Pecherie, kde jsou tržiště (a je to tam příjemně chaotické a živé), mešita Hamoudi (malá, ale tam vás stejně nepustí), Place Menelik (starý královský palác), anebo čtvrť L’Escale, kde je přístav a rybí trhy, tam je to super, hlavně ráno. No a to je asi tak všechno :-).

Když jsem pak sháněl oběd, jednoduše jsem nic nenašel – protože tam žádná restaurace, hospoda nebo jídelna není! Objevil jsem jen jednu ženu, která na ulici v čemsi, co možná před pár lety připomínalo olej, dělala cosi, co nepřipomínalo vůbec nic…, takže jsem sáhl po průvodci a musel sednout do taxi a jet do dobr0 indické restaurace Kurry Flavour of India, kde jsem byl, a už jsem se tomu i přestával divit, sám. Totiž, za celou dobu pobytu jsem kromě jednoho jediného místa nepotkal a neviděl ani jednoho turistu! Což bych za normální situace bezpochyby ocenil, ale tady už to bylo jaksi moc :). Indický majitel vyprávěl jak se do Djibuti dostali a znělo to dosti šíleně, když říkal, že v Indii zažívali špatné časy a tak se jako rodina rozhodli začít jinde a vybrali si Djibuti. Jak si mohli vybrat tuto zemi ale těžko pochopit :). Také taxikář byl hodně zajímavý typ a spustil, samozřejmě při ultra hlasitě puštěném autorádiu, „a máš ženu? jestli ne, tady máme spoustu krásných žen!“, nebo „náš prezident není dobrý, je špatný!“, a nutno podotknout, že prezident má po městě obří billboardy se svou fotkou a korunou na hlavě, plus mluvil páte přes deváté další a další legrační ale i zajímavé věci. Občas zastavil, z okýnka zakřičel něco na kolemjdoucího (vypadal, že zná každého) a zase jel dál. A musím podotknout, že uměl mluvit sedmi jazyky! Jinak oficiální řečí je tu Francoužština, Djibuti byla do roku 1977 poslední francouzská kolonie. No a pak už jsem měl dost a těšil se kam jinam, než do vody – míchá se tu Rudé moře a Adenský záliv a je tu vlastně pořád vedro a jen vyjímečně prší – jinými slovy zahučet v hotelu do vody po náročném a upoceném dni je tu skoro povinnost.

Další výlety už jsou pak tedy mimo hlavní město. První a v podstatě nutná věc je půjčit si auto, bez něj se tu skoro nehnete, případně hnete, ale draze a hodně nekomfortně (většina taxiků je v totálně dezolátním stavu, není vyjímka, že nemá sedačky a sedíte na různých bednách či plechových podložkách v autech, tedy strojích, které auta spíš jen tak trochu připomínají :). Jediná fungující autopůjčovna je tu Europcar a jsou dobří a spolehliví, jen je na oficiálně uváděném místě na letišti nehledejte, nejsou tam – jakmile tam dle dohody budete, tak jim prostě zavolejte (+253-21-329400 nebo +253-21-356544) a zajedou pro vás. Silnice tu jsou poměrně dobré a má první cesta vedla do vesniček a míst okolo hlavního města. A směřoval jsem k údajně nejhezčí djibutské pláži, která nebyla vůbec snadno dostupná a musel jsem tou kamenitou strmou cestou jet tak 2km/h a často vystupovat a kontrolovat, jestli to auto vůbec zvládne. Ale já i auto jsme to zvládli a po asi hodině trmácení jsme na pláž jménem Doraleh dorazili. A řeknu vám, něco tak zvláštního jsem teda dlouho neviděl! Když jsem dorazil, vidím asi 20 bělochů (poprvé a naposledy), všichni kérky, dready a pivo. Všude pobíhající psi a to doplněno šíleným zrezivělým barem a rozpadnuvšími stoly a židlemi, kde tito lidé přebývali. Přišlo mi to jako o dost víc hardcore verze Pláže z filmu od Dannyho Boyla (ve své době), nebo jak to asi mohlo vypadat před mnoha a mnoha lety v Goa v Indii. Doslova fascinující a strnulá atmosféra záměrně zapomenutých lidí…, a poprvé mi to tu v té zemi nepřišlo mrzuté :). Chtěl jsem si dát v tom prapodivném baru rybu, ale tu neměli, což je jako když vám na švýcarských stráních plných kraviček pak v restauraci řeknou, že hovězí nemají – jen zmražené kuře. No nic, tak zas nebuďme tak nároční, že :), chlazené pivo přecejen měli. Voda byla extrémně teplá a příjemná a několik desítek metrů od břehu jde pozorovat starý ztroskotaný vrak lodi, což má něco do sebe. Když jsem pak chtěl odjet, přispěchal majitel toho baru a že prý by se se mnou rád svezl do města…, tak jsem souhlasil. Poté co nasedl, přiběhl další mladík, že by se rád také svezl svezl do města, i u něj jsem souhlasil. Ale jen co jsem se rozjel, huuuups a propadl jsem se do písku – nojono, jeepem po pláži zatím moc jezdit neumím. Ale tak na druhou stranu, byli jsme v Africe, tyhle věci jsou tu na denním pořádku a tedy rychle a efektivně řešitelné. Odněkud se seběhla desítka lidí a v rukou podložky a lopaty a už se makalo. Po půl hoďce se podařilo a když jsem chtěl konečně vyrazit, najednou koukám, v autě je další návštěvník! 🙂 Nevadí, ve městě jsem pak všechny vysadil a večer si v hotelu dal zasloužený drink a skvěle ugrilovanou rybu. Mimochodem, kuchyně je tu velmi ovliněná Jemenem (který je přes moře jen pár kilometrů), ať už stylem přípravy, tak i technikou. Mají tu tedy speciálně dělané, právě v Jemenu velmi rozšířené pece, ve kterých připravují extrémně chutné moučné placky Rachouch, kde těsto nalepí na vnitřní stranu pece a za pár minut je na světě úžasně chutná křupavá věc. Dělají tak i například ryby, které do pece jen tak položí. Zelenina tu moc v kurzu není a tak se vše točí právě kolem ryby a pečené placky, která chutná trochu jako indický naan, jen je křehčí a lehčí.

Další výlet pak byl už delší, k solnému jezeru Assal. A to je vážně úchvatné místo. Toto sopečné jezero, mimochodem nejnižší bod v celé Africe a jezero s největším objemem slané vody na světě, působí tak trochu jako na cizí daleké planetě, nikde ani známka života, všudypřítomné parno a v okolí jezera těžkýž horký vzduch, na obzoru temné hory… Navíc tu v letním období může být až 60 stupňů teplota a tak toto místo působí opravdu hodně nehostinně. Ale má to tu co do sebe! Cesta z hlavního města trvá cca 2-3 hodiny, kdy projíždíte pár malými vesnicemi (tady když na ulici zastavíte pro něco k snědku, způsobíte dost pozdvižení), kolem vulkanické prolákliny Goubet Kharab, pokryté lávou, a pomalu se blížíte k úpatí hor, kde jezero Assal leží. Cesta k němu je hodně dobrodružná (a prašná), na turismus to tu není připraveno vůbec a tak tam sjíždíte takovou cestou necestou, prostě kudy to jen jde. A je to úžasné se pak po jezeře procházet (voda je jen v úplném středu, všeobjímající sůl pak téměř všude), rukama se dotýkat vší té soli, zaplavat (je ale  o mnoho slanější a hustější než Mrtvé moře, takže to jde jen těžko), můžete si také nabrat soli co unesete :), případně dělat smyky autem jako na ledě, nikde není ani živáčka. Občas tudy prý putuje karavana nebo jen tak se potulující velbloudi, dokonce i hejna plameňáků…, já tu ale nic takového nepotkal; tedy kromě podivného mladíka, který bůhví kde se tu vzal, ale jak jinak – chtěl svézt do nejbližší vesnice. Výlet k jezeru Assal  byl opravdu nesmírně působivý, i ve své zvláštnosti a podivnosti.

Cestou dál pak můžete narazit na pohoří Goda s národním parkem Day Forest, což je nejzelenější a nejchladnější místo z celého Djibuti. Nejchladnější tu však neznamená že je tu zima, ale že je tu nejmenší vedro :). Tady lze dělat příjemné procházky nebo i delší túry, opravdu příjemné místo; byť budete muset spát ve stanu nebo autě, ubytování tu není žádné, resp. prý je ale funguje nefunguje a samozřejmě tu budete potřebovat jeep s pohonem na všechny čtyři kola. A pokud pojedete ještě dál, dorazíte k městu Tadjoura, které je asi to nejlepší (z pohledu kulturních zážitků) v celém Djibouti. Toto městečko, ležící na úpatí hor ze strany jedné a u moře ze strany druhé, působí jako velká vesnice a právě tady jde vidět takový ten náznak africko-arabské kultury a života, architektury, zvyků a tradic. Stovky velbloudů a koz, jen tak si kráčející ulicemi mezi lidmi a pár auty, barevně natřené loďky či vraky loděk, prodejci ryb v obležení miliardy much na každém kroku a vůbec, je to místo, které vás prostě musí fascinovat. Hotely tu jsou dva, a to Le Golfe nebo Corto Maltese. Také nesmíte vynechat moc hezkou pláž Sables Blanc, která si díky své kráse a zároveň i opuštěnosti vyloženě říká o celodenní piknik! Do Tadjoury bych se někdy snad i rád vrátil, ano.

A moře a voda mi připomíná to poslední, co jsem v Djibuti zažil – totiž vyrazil jsem najít a pod vodou pozorovat život největšího zástupce žraloků, mírumilovného Žraloka velrybího! Tato podivuhodná a monstrózní ryba (dosahuje 8 až 18 metrů) je prostě nádherná. Ale není vůbec jednoduché ji najít a pozorovat. V Djibuti to probíhá, jako skoro cokoli tady, spíš tak trochu náhodně a rozhodně nespolehlivě; proto asi nedejte na prvního rybáře, který vám to svoji malou loďkou v přístavu nabídne a zkuste dopravdu nechat na někom trochu zkušenějším a napište e-mail Sonje z Doplhin Services – cesta stojí cca $100 na osobu, jde ale trochu smlouvat. Brzy ráno pak z přístavu vyrazíte do zálivu, kde je největší pravděpodobnost žraloka velrybího potkat. Po dvou hodinách jsme do zálivu dorazili a po asi hodinovém marném hledání (najít ho není žádná jistota) jsme konečně uviděli prvního. Hup se šnorchlem do vody a bylo zase tak vzrušující, mít možnost vidět tuto bytost jen pár centimetrů až metrů od sebe. Nicméně tady plují snad ještě rychleji, než kdysi v Mozambiku a bylo hodně únavné jej pronásledovat než odplave, pak vylézt na loďku, skočit za dalším a tak pořád dokola; hodina vlastně ve výsledku bohatě stačila. Viděl jsem mezitím i pár želv a dokonce delfínů a bylo to moc příjemné. Což se ale nedalo říci o cestě nazpět – kolem poledne se totiž zvedly veliké vlny a představte si, že poměrně rychle jedete na malé loďce, která vždy najede na vlnu, ze které pak o metr až dva propadne na další přicházející vlnu. A jelikož je loď velmi malá a křehká, jsou to šílené rány… Tedy bum, dobrý, buch, dobrý, prásk, uff, a tak dokola, 10x za minutu, cca dvě hodiny. Ufffff. V jednu chvíli „kapitán“ zastavil, dal mi do ruky vlasec a že prý pojede pomaleji a ať mezitím ať lovím ryby :). A to na prázdný háček, bez jakékoli nástrahy! Na háčku byla jen taková barevná třpytivá šňůrka a světě div se, chytil jsem jich snad pět a jednu dost velkou, to byla zábava a pilot měl zadarmo večeři na pár dní :).

No a tím dobrodružství v Djibuti tak nějak skončilo. Není třeba sem jet nadlouho, cca týden bohatě stačí. Chápu ale, že většina lidí, co čte tento článek, se sem určitě nevypraví a asi ani nenapadne sem jet a jak jsem psal v úvodu, celá země působí docela ponuře, zapomenutě, sešle a tak trochu jak z jiného světa, což ale může být právě to velké plus. Cestování tu rozhodně není pohodové, ale naopak poměrně náročné a všechno je tu trochu problém zařídit a když už to vše zařídíte a podstoupíte, je velká otázka, jestli daný cíl vlastně vůbec stál za to. S odstupem ale rozhodně musím napsat, že to všechno, ta nesmírná zvláštnost a náročnost a unikátní zapomenutá atmosféra cizího světa je o to víc svým způsobem dávající, opravdu. Návštěva Djibuti vám prostě dá něco, co nemůžete dostat z většiny jiných zemí. Neříkám, že něco vyloženě hezčího, ale definitivně něco zajímavějšího a unikátnějšího, co prostě jinde jen tak najít a vidět nelze. Je tedy jen a jen na vás, najdete-li vůli a odvahu sem zajet!

Fotogalerie:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *