08.04.2013

Napsal | 2 komentáře | Kategorie | Přečteno 8,771×

Maroko – Chaotická a temperamentní severní Afrika

Maroko – Chaotická a temperamentní severní Afrika

Marokó! Exoticky znějící název, zaprášená tržiště plná živelných prodavačů, chladné pohoří Atlas, ale i horká pouštní města a mysticky záhadná Západní Sahara, spolu se slavnými královskými městy, pořádně starými. Přátelští lidé, ale i šizunkové, schopní a ochotní vám prodat i vlastní dceru nebo ruku. A jak to všechno drží pohromadě? Jen tak tak :).

3/2013 [ Kde to je | Mapa země | Trasa | Fotogalerie ]

Maroko samotné je velmi bezpečná, bezproblémová a na cestování hodně jednoduchá země. A samozřejmě, velmi navštěvovaná, tak pokud byste rádi navštívili nějakou muslimskou zemi ale celkově se tak nějak bojíte, jděte do Maroka, protože tady záleží jen a pouze na jediné věci – na dirhamu a žádné nebezpečí tu nehrozí. Do Maroka se samozřejmě zcela běžně létá s cestovkami, a to hlavně do středisek Agadir a Essaouira, ale o tom mluvit nebudu, jde nám o individuální, svobodné cestování. Pokud se tak tedy rozhodnete, a chcete vidět co nejvíce, doporučuji v první řadě dopředu zamluvit pronájem auta, protože byť má Maroko relativně kvalitní spojení autobusy, je to únavné. Bohatě vám postačí úplně obyčejné auto, 4×4 atd. nepotřebujete – silnice jsou v naprostém pořádku. Můj hlavní plán byl nakonec vidět a zažít hlavně slavná historická královská města (Marakéš, Fés, Meknés a Rabat) a také si v průběhu odskočit i do okolí těchto měst – a byť se plán průběžně trochu měnil, bylo to tak dobré. Jinak Maroko jsem měl mít navštívené už asi před dvěma lety, neboť to bylo jen tak tak mezi Marokem a Sýrií, ale nakonec se razilo právě do Sýrie a nutno podotknout, že obě země mají mnoho společného a podobného, přesto Maroku něco málo chybí a bude asi velmi těžké to celé popsat…, ale pojďme na to.

marakes

Nejprve tedy Marakéš. Marakéš je nejslavnější (tedy možná po Casablance 🙂 marocké město, a rozhodně nejnavštěvovanější. Jsou tu obrovské staré mediny a neskutečné trhy, spousta nahaněčů, prodavačů a podvodníčků všech kalibrů, hodně turistů (dělají se sem jednodenní výlety z pobřežních měst), něco málo z historie a celkově toto město působí velmi příjemně. A i když to asi většině návštěvníků tak přijít nemusí, na mě působilo i docela klidně, s pevně daným řádem a rytmem. Hlavním středobodem Marakéše je náměstí Djeema el-Fna, na kterém to vše ve dne v noci vře – nekonečné zástupy prodavačů dobrot, nahaněči do restaurací, zaříkávači hadů a všeho možného dalšího, podomácku zacvičení artisté, amatérské hudební skupiny a zpěváci, nebo tatérky Henny. A to všechno se tam mele horem dolem. Mnoho návštěvníků mi nějakým způsobem přišla tím vším otrávená, ale mně to docela bavilo pozorovat – a i když jsem svým způsobem dost konzervativní, přesně tato nespoutanost se mi jinak líbí. Marakéš samotná se zhruba před deseti lety stala opravdu velkým hitem mezi Evropany (hlavně z UK a Francie) a to proto, neboť se v pravou chvíli sešlo několik náhod – zaprvé se v Marakéši a okolí točily slavné velkofilmy jako Lawrence z Arábie, Mumie, Gladiátor, Babel a podobně – a to lidi zdá se láká. Zadruhé má celé Maroko dlouhodobě pověst bezpečné a zároveň svým způsobem i exotické země. A za třetí, jeden slavný a šikovný architekt (jméno jsem bohužel zapoměl) zrestauroval několik marakéšských domů a udělal z nich překrásné, stylové domky; a poté zaplatil reklamu, kde bylo řečeno něco jako „za cenu, za kterou koupíte garsonku na okraji Paříže můžete mít překrásný palác v Marakéši“…. A co se nestalo? Druhý den po odvysílání této reklamy měl přes 600 volání vážných zájemců! Prostě to zafungovalo. Nutno podotknout, že marocká architektura je ale opravdu úžasná, a to i bez zásahu evropských rukou, přirozeně. Snoubí se tu totiž ta úžasná bělostná islámská architektura spolu s dalším, velmi raritním prvkem, a to berberským stylem. Tedy stylem starých pouštních národů, které do této převážně bílé islámské architektury přinesly barvy – hlavně oranžovou, béžovou a světle modrou; a tak je architektura v Maroku opravdu jak z pohádek tisíce a jedné noci. Marakéš se tedy stal velkým stylovým hitem, a s tím je spojena i nabídka ubytování, restaurací a podobných služeb, které jsou na poměrně vysoké úrovni. A pokud si můžete dovolit o pár euro navíc, rozhodně se poohlédněte po ubytování v tzv. riádech. Riád je starý tradiční marocký dům, který se vyznačuje tím, že je z venku nesmírným způsobem odpuzující, zastrčený v malých špinavých ulicích, ale jakmile ten svůj riád najdete a vstoupíte dovnitř, budete se cítit skoro jak v ráji. Po vstupu do této oázy klidu se většinou ocitnete na malém nádvoří, které je vlastně ale součást domu, a do výšky dvou až tří pater vidíte dokola nad sebou umístěné pokoje, které často ani nejdou zamknout – stále se to nese v duchu pohoštění pro celé rodiny, tak jako dříve. Uprostřed nádvoří je často studna plná květin nebo kvetoucí strom, a když pohlédnete nahoru a budete tu stát za tmy, v záplavě všech těch svíček okolo uvidíte zářící měsíc a hvězdy tam daleko nahoře. Zároveň je to velmi tiché a uklidňující místo, součástí těch lepších je často i hammám (turecké lázně) a vynikající restaurace. Já jsem si po dlouhém výběru zvolil Riad Kniza z osmnáctého století, který byl nádherný, velmi jemně zrestaurovaný a v ideální lokalitě na okraji staré mediny. Úsměvné bylo, když jsem tam v knihovně viděl například fotky majitele s Bradem Pittem, který tam pobýval právě v době, když natáčel Babel 🙂 – rozhodně na takovéto uchylárny zrovna dvakrát nejsem a definitivně jsem tohle předem ani nevěděl, ale ten úsměv mi to prostě vykouzlilo, ať jsem chtěl nebo ne :). Zároveň jsem se pár dní před příjezdem dozvěděl, že na Trip Advisoru byl tento riád vyhlášen jako nejlepší malý hotel v severní Africe. Paráda, doporučuji. Takže se hodil batoh do rohu pokoje a vyrazilo se do toho velkého vosího hnízda, neboli do mediny. Medina je prostě soustava úzkých uliček a zákoutí ve starém městě, která je plná súků, neboli trhů. Různí průvodci doporučují tipy jak se neztratit, další pochybní průvodci se nabízejí, že vás medinou provedou tam, kam potřebujete, ale podle mého názoru to největší kouzlo arabských medin je právě jednoduše zabloudit a ztratit se v nich. To si pak jen tak chodíte, chvíli odděleními s botami, zlatem nebo klobouky, pak zase v daleko zajímavějších částech procházíte okolo stánků s olivami, datlemi nebo fíky – a nutno podotknout, že tato trojice dobrot je tu velmi lahodná. Fíky? Vynikající, jen se rozplynou na jazyku. Olivy? Mnoho druhů, barev a mixů (chutnal mi například mix s citrony, chili a kůrou z pomeranče). A datle? Neskutečné! To jsem ještě asi jinde neviděl, ale datle tu jsou obrovité, slaďounké a tak moc lahodné, že to nejde jen tak popsat. Ale samozřejmě, musíte dobře vybírat. Kilo datlí stojí od 20 do 200 dirhamů a rozdíl kvality je opravdu velký – a tak jako v 99% všech potravin, i tady se nevyplatí šetřit nebo hledat slevy. Ty nejlevnější jsou totiž jen o něco málo lepší než to lisované polosušené cosi, co se prodává v ČR jako datle. Když ale očima lišácky zabrousíte trochu výše, najednou spatříte ty obrovité datle, velikostně něco mezi velkou švestkou a malou hruškou (to jsou ty, co stojí 160-200 dirhamů),  a do těch jděte :-). Nekupujte svým bližním na památku žádné zlaté cetky, ale prostě přivezte něco kvalitních datlí a budete slavit úspěchy, za to ručím :). Tolik k uvedení do marakéšského děje – víc ani není potřeba psát, protože víc se tu vlastně ani neděje. Co je ovšem velice těžké ignorovat, jsou ti neustále přítomní a naléhající prodavači a dohazovači čehokoli. Přirozeně jsem o tom věděl, ale jsem vůči tomu poměrně dost imunní a když na mě někdo něco volá, usměju se , zakroutím rukou a jdu dál. Většina prodavačů to přirozeně respektuje, pár dalších zase zkusí nahodit docela dobré vtípky typu „pane, vypadáte hrozně vyhublý, pojďte se k nám najíst!“…, přirozeně sděleno s úsměvem na rtech – ti se mi líbili nejvíc. Jeden byl legrační, to si pamatuju doteď – „pane, kupte tyhle sladké cukrovinky vaší ženě!“ …. „ale já nemám ženu, no wife“, odvětil jsem. A on “ tak dobře, a co té druhé vaší ženě?“ :-). Mnoho z nich má už vytrénováno a vyzkoušeno tolik mechanismů a sofistikovaných triků, že některým lze opravdu jen těžko odolat a běloch si pak jen sám sobě nadává, že se nechal překecat, a maročan si jen mne ruce. Hned první večer jsem vyrazil do mediny, která mě zajímala skoro nejvíc ze všeho a za chvíli se přede mnou objevil zubožený starý pán, kterému bych dal dirham nebo koupil chleba i jen tak, ale on na mě, abych mu proměnil jedno euro, že on si to nemůže v bance vyměnit, protože nemá doklady. A já že určitě, prostě proč ne. Tak jsem mu dal 10 dirhamů (jedno euro je asi 10 dirhamů) a nato mi v ruce přistála jakási pamětní mince, kterou bych si s eurem spletl tak ze sta metrů :-). Ale takto vymakané věci bych řekl jsou spíše vyjímka, obvykle je tu jen klasická věta „hej brácho, pojď se aspoň podívat, aspoň mrknout!“. Jak se s tímhle popasujete už bude záležet jen a jen na vás, ale nepodceňte to, neboť s podobným jednáním se budete setkávat v Maroku celou dobu, každý den. Ale každý to má asi jinak a i když osobně se moc dohadovat neumím, vím třeba o jedné ženě, která se mnou byla v Africe ve smlouvání tak hustá, že prodavač samotný po celém tom smlouvacím kolečku odevzdaně sednul na židli, dal hlavu do dlaní a skoro se rozbrečel; tam jsem opravdu věřil, že byl prostě přebit lepšími kartami a dal nám to levněji, než byl jeho nákup :-D. Ale je mi jasné, že hodně lidí je tím tak otráveno, že raději odejdou, což by mohla být škoda – například jsem byl v Marakéši v Alí Ibn Júsufovu muzeu v centru mediny (nic světoborného, ale stojí za to sem zajít, je to v pěkných zahradách a je možno s velkou dávkou představivosti vidět, jak to asi vypadalo v domech slavných muslimů v nedávné minulosti) a zrovna byl první jarní den. Všude se prodávalo mnoho květin a právě u vstupu do muzea byl docela sympatický chlapík, který (placen muzeem) dával každé ženě u vstupu krásnou růži zcela zdarma. Ale co se nestalo? Přede mnou šly dvě zhruba čtyřicetileté ženy a pán k nim samozřejmě rázně šel a že jim rád každé věnuje růži. A jedna z žen propadla takové lehké hysterii a začala skoro až křičet, že nic nechce, ať ji nechá být na pokoji a odejde. A on jen opakoval, že to je zdarma, jen pro radost v první jarní den. Ale ženy šly naštvaně dál – věřím, že to je právě syndrom a následek únavy ze všech těch ostatních nabízečů všeho. Ale zpátky k hlavnímu náměstí Djeema el-Fna – já bohužel o většinu live uměleckých vystoupení přišel. Něco se sice vidělo první a druhý večer, ale nebylo toho až tolik a pak jsem na náměstí viděl mnoho protestních plakátů, na kterých se opakoval slogan, že i umělci potřebují více peněz a jeden z prodavačů mi řekl, že tu aspoň týden nic nebude, protože někdo s někým bojuje o větší platy. Velká škoda.. Myslel jsem, že na Marakéš budu potřebovat tak 4-5 dní, abych si to pořádně užil, ale už druhý den večer jsem věděl, že musím začít plány upravovat. Půjčené auto vše velmi zjednodušovalo a rozhodl jsem se tedy, že už žádný další celý den Marakéši nedám a popojedu kousek vedle; a to jsem hned ráno i udělal. Marakéš je blízko pohoří Atlas (tam jste asi za hodinu a jeho obrysy v celém městě vidíte), ale i relativně blízko poušti. A tam někam jsem druhý den chtěl vyrazit. Jinak ještě co se Marakéše týče, tak mimo ubytování přímo v historickém centru se pak nabízí ještě jedna možnost, a to ve čtvrti Palmeraie, která je asi 10 minut autem z centra a je to vlastně taková prosluněná zahradní čtvrť, kde je všechno tak nějak velké (pozemky, budovy, palmy, velikost chodů na talíři…). Zde se nabízí pár stylových hotýlků, které nepostrádají marocký šarm a zároveň mají maximální level pohodlí, což po tom šrumci v medině určitě uvítáte. Já zvolil Jnane Tamsna a byla to dobrá volba, s opravdu moc hezkými pokoji ve velké zahradě, kde jenom soukromá terasa na večerní vínko/stolní hry byla velká jako nějaký 2+1 byt :).

ouirgane

Prvním místem, kam jsem z Marakéše vyrazil, bylo město zvané Ouirgane a je to vlastně docela obyčejná, ale příjemná oblast asi hodinu a půl jižně z Marakéše. Celé je to tu v podstatě bez turistů, a lze tu vidět hlavně běžný život místních – vesničky, olivové háje, jezera, ovce, trhy, ovce, a zase ovce :). Je to doslova ovčí ráj, ale věnovat tomu den maximálně myslím bohatě stačí. Pokud ovšem nejedete do národního parku Toubkal, který je vzdálený coby kamenem dohodil a jehož dominantou je hora Jbel Toubkal, nejvyšší vrchol Maroka (4167 mnm). Výstup je prý technicky srovnatelný s túrami ve Vysokých Tatrách, takže proč ne, může to být příjemná procházka na 2-3 dny :). Byť já ji kvůli času nedal – ale když jsem tu byl, docela jsem měl chuť plán komplet předělat a Toubkal si dát. Ale celé tohle místo je dobré i na menší a třeba i jen několikahodinové túry, které se v okolí Ouirgane nacházejí, takže to vše je pouze na vás. Dobré ubytování je například Chez Momo. Ale poté, co jsem se při procházkách v místních malých vesnicích zapoměl, jsem pak při stmívání sedl do auta a vydal se zpět do chaosu Marakéše, protože jsem potřeboval dobrý spánek kvůli dalšímu výletu, a to do Ait Benhaddou poblíž města Ouarzazate, což jsou pouštní města asi 4 hodiny jízdy. Tam mě to z Marakéše táhlo stále víc a víc, i když jsem to původně v plánu vůbec neměl – a nakonec rozhodně nelitoval! Cesta je docela rozmanitá (projíždíte zasněženým pohořím Atlas) a pak se to stane – podnebí se postupně začne měnit, obloha přestává být šedivá a podmračená, všude kolem vás se začnou objevovat barevné stromy a ještě barevnější vesnice a začalo se tedy ukazovat přesně to, co jsem na této cestě do pouštních měst očekával. A dokonce mi to i trochu připomělo příjezd do syrského pouštního města Palmyra, který doteď považuji asi za nejpůsobivější příjezd na cestách vůbec. Postupně jsem tedy dojel do města Ouarzazate, kde jsem si chtěl najít ubytování, ale to nakonec vzdal – to město je totiž doslova uměle postavené za Hollywoodské peníze! Totiž, celé to tu je jako hlavní základna pro všechny filmové štáby, které tu chtějí natočit cokoli s pouštní tématikou. Už když přijíždíte, vidíte obrovská studia a různé legrační egyptské sochy a ukazatele, lákající  vás na návštěvu těchto studií. Na jednu stranu proč ne, ale na druhou, to bych tu tedy rozhodně nečekal. To, co rozhodlo o urychleném odjezdu však byla jiná událost – na okraji města jsem v dálce v poušti zahlédl něco jako starý křižácký hrad. Wow, řekl jsem si. Například ve zmiňované Sýrii bylo křižáckých hradů poměrně hodně, tak proč by vlastně nemohl být tady, říkal jsem si naivně. A tak jsem se tou pouštní cestou prodral, ale když jsem přijel blíž, něco mi na tom nesedělo – bylo to, jako byste vzali složený hrad z nějaké dětské skládačky a ten tu položili, jen byl větší. Přišel jsem k bráně a hlídač to vysypal – „cinema, filming!“ Ano, byla to prostě velká filmová rekvizita :-))). Rychle pryč! Když jsem odjížděl, polapili mě navíc policisté, a nebylo to poprvé ani naposledy. Policejní kontroly jsou v celém Maroku velmi časté, mějte to na paměti – kontrolují hlavně rychlost, zapnuté pásy a zda nepřejíždíte plnou čáru, což se v horách dodržuje dost těžko, je-li před vámi třeba náklaďák. Pokuta je vždy 700 dirhamů, tedy asi 1400,-. Ovšem jsme přece v Africe. takže vždy pomohla věta „400 dirhams and no papers“ (celkově mě stavili asi osmkrát :-). V horách občas také potkáte prodavače, většinou nabízející lesklé přírodní nerosty, ale třeba i úžasně vonící houby. A jelikož houby v jídle opravdu hodně miluju a považuju je za skoro nejlepší součást jídel vůbec, u jednoho jsem zastavil a houby začal nepokrytě obdivovat – pak jsem zjistil, že se jedná o Smrže a chtěl si nějaké domů přivézt. Jenže byly čerstvě sklizené, takže potřebovaly usušit, a tak si představte situaci, kdy v posh stylovém marakéšském hotýlku je na prosluněné terase namísto sušícího se nesmyslného značkového prádla, sušící se kilo voňavých smržů :-D. V Ourzazate jinak ale můžete kromě obdivu filmových studií zajet třeba na velbloudech do pouště, což může být příjemný půldenní výlet, proč ne!

ait benhaddou

Já jsem ale z Ourzazate prchl do úžasného místa Ait Behnaddou, které se nachází nedaleko. Jedná se o tzv. kasbu, neboli hliněnou pevnost, propojenou mnoha malinkými uličkami a budovami. Je opravdu fascinující a právě Ait Benhaddou je asi ta nejhezčí kasba v celém Maroku. Nesmírně fotogenická a vlastně relativně dobře dostupná. Je obklopena malou vesnicí, která je plná krámků s koberci a také s mnoha hotely. Jeden jsem nutně potřeboval, protože cesta zpět do Marakéše ve stejný den nepřipadá v úvahu (toto opravdu neudělejte, i když vám to někdo bude navrhovat či nabízet), i když jsem měl stále normálně zaplacený hotel v Marakéši. Tak jsem vzal první příhodný, který sice vypadal jak studentská ubytovna a asi dvacetiletí majitelé mi pořád navrhovali, jestli (tajně) nechci koupit vodku (což jsem nechtěl), ale zase mi pomohli spravit půjčené auto, které začalo jemně zlobit. Hodil jsem tam batoh, vzal foťák a vyrazil do pevnosti. Pozor, i když je to místo v poušti, vane tu velmi chladný vítr z pohoří Atlasu, takže kalhoty a svetr se budou rozhodně hodit! Kasba není nijak extra rozlehlá a tak ji máte tak za dvě hodiny projitou, ale opravdu to stojí za důkladnější průzkum. Zajímavé je, že je celá vystavěna opravdu jen z hlíny! A pořád drží, i když jen tak tak :). Když jsem pak scházel dolů (kasby jsou vždy vybudované na kopcích, aby na úplném vrcholu byla účinná strážní věž), zašel jsem do hodně malé odbočky, ve které vší silou křičel nějaký oslík, a objevil jsem takové podomácku zbastlené muzeum asi o třech místnostech, které ukazovalo, jak se tu v době své největší slávy opravdu žilo. A najednou jsem vyšel v malé hliněné recepci hotelu se čtyřmi pokoji, který se přímo v objektu celé pevnosti nacházel! Velmi překvapivě jsem se tam stojícího muže zeptal, jestli je dnešní noc jeden pokoj volný. A ochotný pán (který objekt zdědil z generace na generaci) mi to celé ukázal a já poměrně rychle propadl kouzlu tohoto místa, a udělal obrat natřetí a zaplatil si pokoj i tady. Tedy mě vítal jeden velký pohodlný pokoj v Marakéši, druhý studentský v blízké vesnici a třetí, ten mě svou kouzelností a závojem tajemna lákal dovnitř, i když pronájem pokoje byl v té chvíli naprosto iracionální. Ale samozřejmě se mu to podařilo :). Není tu ani elektřina, a tak jakmile padne tma, všechno tu ozařují pouze desítky svíček a je to opravdu, ale opravdu velmi romantické a každé tajemné zahučení větru mi doslova bralo dech. Zašel jsem pak za majitelem, jestli by mohla být večeře a on, že to je jasná věc, a že jí už dělá, ať si zatím u něj sednu v kuchyni na židli a počkám. A tak si představte, že sedím v prastaré hliněné pevnosti (celé zapsané na seznamu Unesco) a jediný zaměstnanec/majitel mi v té šíleně rurální kuchyni dusí jehněčí a já, popíjející přitom silný mátový čaj (čaj je to hlavní, co se tu všude pije – a je výborný, slazený, silně mátový), v tom okamžiku skoro nemůžu být spokojenější. Uznávám, že to rozhodně není místo pro každého (hlavně ti, co jezdí za nočním životem nebo aby mohli každý večer nasávat někde v baru se tu budou cítit jak na jiné planetě), ale pro mě tedy rozhodně bylo něco. A už jsem odpustil i to, že jsem se vlastně moc nevyspal, protože v noci děsivě duje vichr, čápi 10 metrů od vás klapou zobáky, postel je strašně tvrdá a všechno v okolí praská, vrže a skřípe :). Název tohoto unikátního hotelu je Kasbah Tebi. A doporučím ještě jedno místo poblíž – nachází se asi 10km dál do vnitrozemí rovnou z Ait Benhaddou a jedná se také o hliněnou kasbu, nicméně starší, rozpadlejší, opuštěnější, a možná ještě více fascinující. Jmenuje se Tamdagth a upozorňuji, že z ní opravdu mnoho nezbylo a horké slunce udělalo své, ale má úžasnou atmosféru, takovou zvláštní, odloučenou, ojedinělou, tichou. Tamdagth je tedy hlavně o atmosféře. Nachází se na okraji velkého mandlového háje a přiznejme si, vám slova „mandlový háj“ neevokují něco děsně exotického a krásného? Mně tedy ano! Dá se tu i přespat v malém hotýlku Kasbah Ellouze, který má dokonce vlastní stáje s velbloudy a oslíky, takže vaše děti to tu při projížďce mezi mandlemi budou milovat :-). Velmi úsměvná jsou též právě hnízda čápů na všech střechách této starobylé pevnosti. A ještě úsměvnější historka byla, když jsem jel do Ait Benhaddou po opuštěné malé silnici, tak jsem najednou uviděl tři stopující děti, skoro jakoby uprostřed ničeho. Po chvilince přemýšlení jsem zastavil a couvnul s tím, že je tedy do vesnice klidně vezmu. Najednou se jich ale odněkud vylouplo osm nebo devět (a to už nebyly tři tiché stydící se děti, ale celá skupinka byla pořádně slyšet 🙂 a že chtějí jet také. Takže jsem souhlasil a skoro 10 minut čekal, než se v autě všechny usadí, přerovnají, překřičí, poštípají a dohádají, abych právě asi po těchto deseti minutách zjistil, že vlastně chtěli jet do o mnoho vzdálenější vesnice a tak zase horem dolem překotně všechny vystupovaly :-). Bylo to hodně legrační, a vlastně ten moment asi ani nejde jen tak popsat.

ouzoud

Ale pak zpátky do Marakéše, kde jsem si dal trochu relaxu, který už byl docela potřeba. Žádné trhy, žádné smlouvání, nic. Jen knížka, poměrně dobré marocké víno, olivy a relax na sluníčku v zahradách. A to jsem potřeboval, protože další den jsem se s Marakéší loučil a razil na sever, k vodopádům (kaskádám) Ouzoud, asi 3 hodiny cesty. Obvykle se sem též jezdí jen jako celodenní výlet z Marakéše, ale to by byla docela škoda sem jen přijet, vodu si vyfotit a pak zas odjet – protože tohle místo je velmi příjemné! Kromě vodopádů samotných je tu možnost několika kratších tůr po okolí, které jsou velmi hezké a neprojít si je by byl skoro až hřích :). Asi jediný použitelný hotel je Riad Cascades d’Ouzoud, který je umístěn přímo nad vodopády, a na vaše ramena tak při večeři může dopadat i pára nebo kapky vody. Pokud sem také chcete zamířit a budete mít tak nějak dost času, vezměte to přes vesnici Demnate. Ta sice není nijak moc zajímavá; tedy kromě toho, že sem turisti vůbec nejezdí (protože ji míjí kvůli vodopádům) a tak budete středem pozornosti daleko více, než jinde. Co ovšem zajímavé je, je právě samotné okolí Demnate, které je doslova poseté velkými olivovými háji! Takže velmi doporučuji kromě spěchu k vopdopádům či dál na sever udělat to, že vezmete deku a piknikový koš plný oliv, fíků, datlí a vína a na dece si právě v některém z olivových hájů udělat piknik. Do téhle relaxace jsem se tam (byť bez toho pravého piknikového koše 🙂 doslova zamiloval, jen tak ležel na dece přemýšlel o tolika vážných i veselých věcech… O smyslu života, vesmíru a vůbec :), o láskách mého života, o minulosti, současnosti i budoucnosti, i tom, že Maroko je vlastně takové nijaké, ale zároveň nabízí mnoho skrytých pokladů a skvělých nenápadných situací, které když najdete, stojí za to. Až se mi skoro nechtělo nic jiného, než tam jen tak ležet a ležet a pod těmi chladivými olivovníky snít. Potom jsem se ale zvednul, sbalil a chtěl jet dál, ale najednou křup — auuuu! Zvrknul jsem si kotník a pěkně se skácel na kamení a vydatně si rozedřel koleno. Stanou se i horší věci a zodpovědně naplněná lékárnička provedla své, ale bylo mi jasné, že ten den už toho asi moc nenachodím – naštěstí už čekala jen dlouhá cesta autem dál na sever Maroka; ale to vydechnutí pod starými olivy bylo moc příjemné a milé. V okolí je také mnoho prodejců olivového oleje, který vám klidně prodají ve své garáži a nalejí do lahve přímo z kádí. A nutno podotknout, že ten olej tady je naprosto vynikající! Takový hutný, skoro až krémový, chuťově excelentní. Takže jsem u jednoho takového krámku/garáže zastavil a nechal si nalít 5 litrů a už se viděl po návratu doma, jak si na něm něco dělám a doslova jsem se na to těšil. Prodejce neviděl 5 litrů jako žádný problém, a myslím, že by jako problém neviděl ani 100 litrů, nebo kdybyste chtěli koupit plný kufr od auta – prostě by vzal osla, pomocí něj olej dostal k vám a do kufru by vám ho klidně vylil a ani by při tom nemrkl :). Kdo však 5 litrů jako problém viděl byli pak při odjezdu maročtí celníci, kteří ho do letadla nechtěli vzít, i když jsem ho dal normálně dolů do zavazadlového prostoru. No co, tak snad si ho teď užívá aspoň celníkova žena :).

Z kaskád Ouzoud jsem tedy jel do dalšího královského města Fés – cesta trvá asi 6 hodin. O tomto městě jsem si moc nezjišťoval, ale o to víc překvapilo – bylo totiž ještě o mnoho živelnější než Marakéš! Už když tam budete přijíždět, ihned si všimnete, jak to tam všude žije a jak je vše temperamentní. Například se mi stalo, že jsem si tak nějak hezky stál na křižovatce a čekal na zelenou, když vedle zastavil na mopedu mladík a co prý hledám. A já že nic, a že si jen tak jedu. A on, a to jsme se už oba pomalu rozjížděli, mi začal nabízet kvalitní marocký hašiš a opium… To se mi ještě nestalo, aby mi to někdo nabízel přes okýnko zároveň za jízdy :). Tyhle věci mě ale nijak nevzrušují  a rozhodně je nevyhledávám – před dvaceti lety možná, ale teď už mi to přijde jen tak nějak zoufalé. Přesto jsem se neubránil úsměvu a pak šlápl na plyn a za chvíli dorazil na parkoviště na pokraji staré mediny a jal se jít hledat mé ubytování ve Fésu. Což byl ale dost velký oříšek – riády se totiž téměř vždycky nacházejí jen a pouze v těch nejneočekávanějších místech a mini ulicích staré mediny, takže bez pomoci není šance je najít. Přesto jsem tuhle šanci zkusil a nakonec to po mnohačetném ptaní našel. Tento riád se jmenoval Le Calife a mohu jen doporučit – pokud se do Fésu chystáte, je to přesně ten typ ubytování, kde byste chtěli být. Opravdu nádherně zrestaurovaný riád, který měl ve svém centru velký pomerančovník, sahající až k vnitřním oknům pokojů, a navíc velmi zapálený a toho místa znalý majitel, původem francouz, ihned doporučoval co vidět a nevidět a na co si dát pozor atd. Také mě potěšil tím, že prý museli nějak přeházet pokoje a namísto mého zamluveného malého pokoje mi dal královské apartmá! 🙂 Těsně přede mnou tam prý pobývala polská velvyslankyně a na moji poznámku „a není ten pokoj na mě moc velký?“ se mi dostalo odzbrojující odpovědi „no vždyť jste velký chlap!“. A na to se nic říct nedalo, tedy kromě toho, že to beru. V celém místě je velká spousta různých malých detailů a starých artefaktů, ktreré ho činí velmi kouzelným. Když jsme se pak asi hodinu s majitelem bavili o všem možném a nějak si v tématech hovoru padli do noty, tak mi navrhl, jestli bych nechtěl přijet do Paříže, že by mě rád představil své marocké ženě, a že bysme někde v Saint Germain mohli zajít na pivo :-). Což se mi líbilo, a navíc na konci dubna do Paříže jedu, ale jak to nakonec dopadne, uvidíme; ale rád bych si celý jeho velmi zajímavý životní příběh poslechl celý. Stará medina ve Fésu definitivně stojí za velký průzkum – je neskutečně živelná, hlučná a vaše čichové buňky zde doznají velkých šoků. Je propletená mnoha a mnoha malými ulicemi, ve kterých se živě obchoduje se vším, co si jen dovedete představit. Například, chtěli byste koupit hlavu velblouda? Starý psací stroj, kterému chybí pár písmenek? Desetikilové cihly tureckého medu? Největší nesmysl, jaký si jen můžete představit? Zde můžete. Pokud chcete vidět všechna zajímavá místa, která medina nabízí, budete určitě potřebovat průvodce, protože nemáte šanci najít vše jen podle jednoduché mapy sami. Průvodce ale nikde hledat nemusíte, on si najde vás :). Ve Fésu jsou i slavné koželužny – různobarevné kádě na zpracování kůží, kam si můžete zaskočit; majitelé vás rádi vezmou na střechu, odkud celé to zpracovávání na dvoře vidíte. Připravte se ale na solidní zápach zpracovávaných kůží! Někde vám dokonce nabídnou větvičku máty, abyste v těch horších momentech přičichli. Celé koželužny jsou samozřejmě velmi vděčné na focení, ale mě to až tak nebavilo, a tak jsem rychle sešel dolů zpátky do ulic s trhy, to má opravdu hodně do sebe. Můžete v nich strávit hodinu, dvě, šest nebo celý den a garantuji vám, že byť příšerně unavení, nebudete se v nich nikdy nudit. V průběhu dne se mi stala další zajímavá podpříhoda – v jedné z Féských uliček jsem zahlédl místní školu – malou místnost, plnou křičících dětí a dvě svědomité učitelky. Jakmile mě jedna zahlédla, přátelsky mě pozvala dovnitř, ať si vše prohlédnu, vyfotím, a to bez jakékoli prosby o dirham. Mě to tam ale tak zaujalo, že jsem si říkal, dám těm dámám 100 dirhamů, ať jim dnešní den aspoň v rámci možností zpříjemním a ať třeba vedle na stánku dětem koupí něco ke svačině. Ou, jak jsem se mýlil – bankovku jsem dal jedné z učitelek, která ji urychleně strčila do kapsy. Ta druhá to zahlédla a ihned ji začala vyčítat, že si ji chtěla nechat pro sebe a začaly se o to hádat, nehledíc na mě ani děti. To jsem tomu dal! Dám si na to příště pozor a když už, dám těm dětem nějakou malou radost sám.

fes

Z Fésu jsem se pak vydal do dalšího královského města, do Meknésu. Je vzdálené asi hodinu cesty a je úplně jiné, než Marakéš nebo Fés. Je o mnoho klidnější, takové temnější a undergroundovější, naprosto bez turistů a bez toho obvyklého marockého shonu a handlování. Ubytovat se můžete například v Riádu Lahboul, který je sice poněkud bezútěšný, ale moc na výběr v tomto městě není. Meknés je též hlavní (jediná) oblast pro produkci marockého vína, a tak se jeho nabídka rapidně rozroste, narozdíl od ostatních měst, kde je víno spíš tolerováno. Třeba s libanonskými víny se sice rozhodně srovnávat nedá, ale v rámci toho místa a všeho okolo je naprosto ok. Meknés je ale malé město, a bohatě stačí na místní medinu půlden. Orientace je tu docela jednoduchá, ale vidět to, co jsem vidět chtěl se mi samotnému nepodařilo a tak jsem odlapil průvodce (tedy, tak jako i v ostatních městech to není žádný oficiální průvodce, ale prostě muž, který tu žije celý život a zná to a chce si přivydělat pár dirhamů) a celé staré město s ním prošel. To, jak je od těch ostatních kálovských měst jiné, se mi ale moc líbilo; vše je tu docela tiché a uspořádané, něco jako trhy v Ománu :). Průvodce byl velmi zvláštní chlapík – když se mě ptal, kolik bych mu tipnul let, řekl jsem něco kolem 60 (a to jsem mu chtěl ještě udělat radost), a on na mě, že mu je 46, ajaj. Na druhou stranu, mě zase tipoval o 10 méně :-)). Ale že prý má těžký život, čtyři bambiny, které musí živit, a tak dál, prostě klasické marocké kolečko. Ale povídal to dost zajímavě a tentokrát mě to, narozdíl od těch ostatních odběratelů mých dirhamů, docela bavilo a v jisté míře i fascinovalo. Když jsem se ho například ptal, jak to tu vypadá s politikou a vládou, řekl, že vše je v nejlepším pořádku. Král je skvělý, vláda je skvělá a vše je jak má být. Tedy možná, trošku, asi kromě jedné věci. Totiž „to jediné, co je na Maroku špatné je to, že když chcete peníze, musíte pracovat“. Toto mi opravdu řekl. No proč ne :). Kousek vedle Meknésu je pak ještě jedno velice zajímavé místo, a to jsou staré římské ruiny Volubilis. Nevím, jak mohou být tyto hezké ruiny staré, ale je to další dílek do mé poctivě skládané hádanky o římském impériu a jeho velkém rozpětí. Asi nejhezčí tu jsou částečně originální dochované mozaiky na podlahách starých rozpadlých domů, zobrazující božstva a situace jak ze starých řeckých básní a pověstí. Takže tu vidíte Medůzu, Dia, Prométhea a mnoho dalších, a neboť jsem jako malý tyto báje a pověsti přečetl snad 20x, moc se mi to líbilo. I když jde spíše už jen o fragmenty, přirozeně. Na dohled od ruin Volubilis je pak ještě jedno místo, definitivně stojící za návštěvu, a to svaté město s fascinujícím názvem Moulay Idriss. Je to nejsvatější město celého Maroka a kdysi (možná vlastně ještě donedávna) do něj nesměl vkročit nemuslim! Teď už je situace samozřejmě trochu jiná, ale stejně mě tu probodávalo dost pohledů starších mužů a žen, spočívajících svým zrakem na mých kraťasemi odhalených nohách. Mimochdem, v Sýrii nebo Ománu jsem na kraťasy skoro ani nemohl pomyslet, v Maroku je to jinak docela uvolněné a bez jakéhokoli problému. V tomto městě je ukrytý speciální kruhový minaret, který je jen na třech místech na světě – v Saudské Arábii, v Jordánsku a zde, v Maroku. Také se traduje, že pokud marocký muslim nemá ve svém životě prostředky na návštěvu Mekky v Saudské Arábii, stačí když třikrát v životě v určitý den doputuje sem – a je to pak vyrovnané. Tohle město má něco do sebe, jsou tu i skvělé stánky s hovězími a jehněčími lokálními specialitami, není tu žádný turistický provoz, a je to tak spolu s Volubilisem vlastně naprosto ideání celodenní výlet z Meknésu nebo Fésu.

moulay idriss

Mně se už ale cesta přehoupla do své druhé poloviny a už mi toho moc nezbývalo. Opustil jsem tedy staré zapomenuté město Meknés a vyrazil k pobřeží, do posledního královského města, hlavního města Rabat. A ten na mě po příjezdu působil hrozně uvolněným dojmem. Úplně ze mě spadl ten pocit spěchu a hluku a chaosu, a jakoby jsem se najednou ocitl někde na jihu Španělska. Jako ubytování jsem tu zvolil Villa Mandarine, tentokrát záměrně mimo staré město. A doslova mě okouzlilo, když jsem vlezl do pokoje a otevřel dveře na terasu a na mé soukromé minizahrádce byl vyrostlý statný pomerančovník, který byl doslova obsypán velkými vonícími pomeranči! Pokud byste ale chtěli zkusit pobýt v medině, zvolte Riad Kalaa nebo Riad El Kebira. Tak jako ve všech větších marockých městech, i zde je dominantou a hlavním lákadlem právě medina ve starém městě. Řekl jsem si, že to už bude jen takové dokončení a že to asi nebude nic moc nového, navíc když je to hlavní velké město, ale jak jsem se mýlil – ta medina, to staré rabatské město, to je tu totiž úplně nejkrásnější ze všech dosud navštívených! Fantastické!! Totiž, narozdíl od ostatních je tu vidět ten velký vliv Andaluzie na jihu Španělska. Uličky zde totiž nejsou ve starých, polorozpadlých, močí načichlých ulicích tak jako jinde (to nemyslím nijak negativně), ale jsou tu krásné bělostné ulice, veselé a barevné, a v nich fascinující lidé, kteří se vám nesnaží nic prodat a vlastně si vás ani moc nevšímají. A to vše jen několik stovek metrů od pobřeží, které v ulicích můžete vnímat. Říkal jsem si během celé této cesty, jaké to asi v medinách bylo dřív, před x stovkami let, a tady jsem si najednou uvědomil, že to tu bylo přesně takové, jaké i dnes. Ano, děti dřív nenosily falešné adidas mikiny a místní nevolali mobily, ale jinak ten život a princip toho, jak to v medinách chodí, zůstal úplně stejný. Hned vedle mediny je pak stará rabatská  kasba, ale zase jiná, než ty ostatní. Není hliněná a bezbarvá, ale je uvnitř celá modro-bílá, a to doslova. Včetně ulic a budov. Je sice velmi malá, ale přesto je nutností se sem zajít podívat a ještě lepší je celou ji projít a najednou, po projití poslední ulice, se před vámi otevře celý Atlantský oceán… V té staré rabatské medině jsem si znovu najal průvodce, který mi řekl spoustu zajímavých věcí o historii i současnosti, a také mi ukázal údajně nejnebezpečnější ulici v celém Maroku. Nějak se mi to nepozdávalo, protože mi přišla vlastně docela normální, ale říkal jsem si, že to asi není jen tak nějaký blaf, něco na tom přece být musí – musel moc dobře vědět, o čem mluví, byl to místní bývalý boxer. No a pak z něj vypadlo, že tou nejnebezpečnější ulicí se přirozeně stává až po setmění. Tak jsem si pak říkal – tak bydlím pár minut autem odsud, co kdybych se sem večer mrknul? Nebo jsem už starej a tohle nedám? 😉 Co myslíte, jak to dopadlo? No dal jsem to :-). A opravdu ta ulice (nevím bohužel jméno, jen je na nejzápadnější straně okraje mediny) přívětivá tedy nebyla. Divně postávající bytosti hledící do neznáma, děsuplné ženštiny kupodivu i s dětmi, do toho pár otevřených stánků s tím nejodpornějším pouličním mastným jídlem, z oken linoucí se hudba těžko definovatelných tvarů a zvuků, a celé to dávalo opravdu hodně neobvyklou směsici, řekl bych asi jako z dob Jacka Rozparovače a starých londýnských přístavních ulic. Kupodivu jsem se tam ale necítil vyloženě nebezpečně, to ne. Ale možná to je i tím, že, jak už bylo psáno před chvílí, byl jsem nazván „velkým chlapem“ a Maročani se mi vlastně nezdáli zrovna nějak extra narostlí :-). Rozhodně jsem ale byl rád, když jsem odtamtud bez jakékoli újmy vypadl… Asi 5 km za Rabatem je pak ještě městečko Salé, což je taková malá zmenšenina Rabatu, a lidé obou měst na sebe velmi žárlí. Ti z Rabatu prý chodí s nosem nahoru, ti ze Salé jsou pak ti chudí, co všechno oddřou za ty rabatské. Jak to je opravdu ale samozřejmě nevím. Takže jako úplně poslední medinu jsem navštívil tu v Salé a je malinká, ale hezká. A děti tu za mnou lítali a křičeli co mohli, mladé ženy tu na mě s ostychem a úsměvem skoro dělaly oči, prodavači snad poprvé opravdu chtěli ukázat a představit své zboží a výběr a rozhodnutí nechali na mně; celkově hodně dobré sem zajít. V rabatské medině je též asi nejlepší restaurace v celém Maroku s názvem Dinarjat. A mohu potvrdit, že je opravdu vynikající, byť je znát, že „tradice“ je tu už dodržována spíš jen kvůli návštěvníkům. Přestu tu ale jídlo a vůbec celé prostředí stojí za to ji najít.

Co se jídla týče, Maroko myslím má co nabídnout. V první řadě to jsou už zmiňované olivy, datle, fíky, citróny a veškerá zelenina a ovoce, to tu je řečeno slovy Gordona Ramsayeho fenomenální :). V druhé řadě to pak je všudypřítomný tajine. Tajin je marocký pokrm, který se připravuje právě ve speciální misce určené jen na tento pokrm a jde o dušení masa a zeleniny. Tedy, nejedná se o žádnou sofistikovanou záležitost, ale tak jak tomu už v Maroku je se vším, jsou to prostě jednotlivé ingredience naházené do misky – a pak se ta velká porce jí přímo z tajine misky, ve které se i připravovala. Nutno podotknout, že jehněčí tajin je opravdu úchvatný – tak křehké jehněčí jsem snad ještě asi nejedl. Nedá se to jíst pořád, ale skoro pořád ano a když tak o tom přemýšlím, téměř všechny mé obědy a večeře byly tajin. Mňam :). Jako třetí v řadě je v nabídce nespočetná řada různých grilovaných mas a rozličných variací, vše udělané a okořeněné přesně tak, jak má být; myslím, že s masem to tu tedy umí dokonale.

me

Maroko pro mě nicméně nebylo takovou tou srdeční záležitostí, která vás občas na cestách překvapí či dojme, ale možná to je i tím, že už mám za sebou právě Omán či Sýrii (byť Omán započal mou novou životní epochu a Sýrie zase ukončila), a také tím, že všechnu tu parádu a nádheru, kterou tu člověk zažije, nemá pro koho připravovat a dělat a vědět přitom, že to toho druhého opravdu zajímá a baví. Těžko říct :). Plán na cestu sem se průběžně velmi měnil a nechybělo mnoho a namísto Maroka bych mířil do sousedního Alžírska, anebo marockou cestu rožířil o sporné území Západní Sahary úplně na jihu, ale nakonec jsem zvolil pohodu a nekomlikovanost, a taková tato cesta i byla. Pohodová, nekomplikovaná, a dva týdny utekly jak voda. Jistě, sice té cestě trochu chybělo srdce a duše, ale člověk to asi nemůže chtít všude a u každého, toho jsem si i vědom a proto mi to ani nijak nevadí a vlastně jsem měl docela příjemný pocit, když jsem pak po příletu na letišti koupil Amarulu (africký likér, který si vždy kupuju, když z Afriky přilétám), a tu si pak večer v horké vaně s radostí užíval :). Let sem z evropského letiště trvá asi 3 hodiny, a je to tedy vlastně relativně krátká doba na cestu do tak zajímavé země a svým způsobem i rozumím tomu velkému zájmu francouzů a angličanů tu mít svůj vlastní palác :). Jinak ten poslední den ráno před odletem celý den poprvé (a na tomto místě velmi neobvykle) pršelo a bylo zataženo a já si cestou na letiště z legrace říkal, že to Maroko pláče, že odlétám a už mě asi nikdy neuvidí, a je mu to líto :-). Na jednu stranu bych sem už asi podruhé jet nechtěl, na druhou stranu si ale úplně jasně dovedu představit přesně tohle: vykašlat se na turistická místa a doporučení, vzít svoji lásku nebo nejlepšího kamaráda/kamarádku, zamluvit si nějaký příjemný riád v Marakéši a tam na pár dní vyrazit. Dva dny ve městě plus tři dny v okolí, a rozhodně to bude příjemný a zároveň i velmi exotický a bezpochyby pozoruhodný týden!

  1. Super, moc pěkné. Maroko si prostě užije každý, je to takový ráj pro dobrodruhy 🙂

    http://mariojeborec.blogspot.com/2014/12/95-den-smlouvani-na-marockem-trhu.html

  2. Pavlina napsal(a):

    Moc krasne cteni..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *