02.01.2017

Napsal | 1 komentář | Kategorie | Přečteno 1,006×

Ostrovy Lamu, Komory a Mayotte – ztracené svahilské pohádky

Ostrovy Lamu, Komory a Mayotte – ztracené svahilské pohádky

Dobrodružnější pohádky mě jako malýho kluka bavily vždycky. Doteď pamatuju, jak jsem se zadrženým dechem četl Tajuplný ostrov od Julese Vernea nebo s taťkou každé vánoce koukal na Cestu do pravěku od Karla Zemana a jelikož to dávali vždy v čase večeře, každý rok nám unikal začátek a já nikdy nevěděl, kde se ti kluci v pravěku vlastně vzali :-). Pár pohádek jsem už v životě i zažil a teď se přiblížil k další a jakmile mě ten pohádkově-dobrodružný příběh vzal, už nešlo jinak než si balit věci!

11/2016 [ Online průvodce Lamu / Komory | Fotogalerie ]

Totiž to bylo tak. Teď na podzim jsem seděl v ložnici na posteli, po poslední dovolené v hezké a slunné Andaluzii koukal ven jak je tam hrozně šedivo a říkal si tak co jako teď? Tam kam bych jel nejradši jsem nemohl a tak se najednou zadíval do mé knihovny – tam jsou nejenom desítky průvodců, ale i spousta dobrodružných knížek a pohádek a najednou můj zrak náhodně spočinul na třech knížkách. Tou první byl Atlas odlehlých ostrovů od Judith Schalansky, což mám už přečtené delší dobu a je to opravdu úžasná věc, kde na každé dvoustránce popisuje neznámé a poloztracené ostrůvky, spolu s úsměvnými příběhy a legendami. Jeden z těch příběhů je například o ostrově Tromelin (je nejblíže těm, kam jsem vyrazil), který má jen 1 km2 a kde v osmnáctém století ztroskotala loď a pasažéři v ostrově tehdy viděli spásu a zároveň ráj – jenže se vše záhy proměnilo v peklo, neboť 60 lidí nemůže žít na tak malém prostoru (obzvlášť, pokud tam není bar :). Byli objeveni jinou lodí až po 15 letech, jenže to už tam bylo jen sedm žen a malý chlapec, kam se poděli muži nikdo neví :-)! Tou druhou knížkou pak byla starší věc Poklady světa od Roberta Charrouxe, která fascinujícím způsobem popisuje příběhy lovců pokladů – doteď mám z dětství v hlavě příběh o Dubovém ostrově, kde je údajně ukryt starý pirátský poklad a i přes mnoho pokusů o jeho vyzvednutí to vždy skončilo krachem nebo šílenstvím hledačů pokladů. A třetí titul? Nádherně zpracovaný soubor osmi knížek Pohádek tisíce a jedné noci. Ty jsem koupil ihned jak před pár lety vyšly a doteď odmítl číst, neboť pro mě jsou to příběhy, které jsou určeny k tomu aby byly čteny nahlas. A jelikož mě pohádky a příběhy baví vyprávět, hrozně se těším až je poprvé otevřu, přivoním k nim a na dobrou noc někomu nahlas přečtu. A tak jsem na ně tak koukal a najednou mi to blesklo – i když mě v životě baví dělat spousty věcí které nedávají vůbec žádný smysl, protože to je často zajímavější, protentokrát to bylo úplně jasné – bude to ostrov Lamu, který je doslova kolébkou svahilské kultury a který naprosto přesně zapadá do mých představ o námořníkovi Sindibádovi! A jelikož se mi zároveň celý ten naplno prožitý rok plný starostí i radostí točil hlavně kolem měst a zemí s touto kulturou, bylo rozhodnuto.

OSTROV LAMU
O Lamu jsem toho nicméně moc nevěděl – vlastně jen kde to je a co přibližně tam čekat. Ale ukázalo se, že tento ostrov opravdu je nádhernou a stále živou ukázkou časů zlata a koření. Pozůstatky tam můžeme vidět dodnes – obyvatelstvo je složeno právě z potomků arabských obchodníků, afrických otroků, portugalských mořeplavců a dalších potrhlých dobrodruhů, které sem osud zavál. Z legrace jsem si říkal, co bych třeba v té době tak dělal já? Piráta? Obchodníka? Kuchaře? :-) Bylo v plánu tam jet už minulý březen když tam byl velkolepý festival jógy, ale nakonec z toho sešlo hlavně z důvodu složitější a nespolehlivé dopravy a čas byl tehdy dost klíčový a omezující, a nakonec to byly nádherné sexy Seychely. Nyní ale čas nehrál roli a tak jsem se dal do plánování. Nejdřív tedy vízum. Ostrov je součást Keni a tam je vízum nutné a nejde ho koupit až na letišti! Je to ale velmi jednoduchý a rychlý proces a můžete ho koupit online zde, single entry stojí $51. Další věcí je pak se na místo dostat – let do Keni si určitě najdete sami (např. přes Idealo), ale pak ještě potřebujete asi hodinový přelet z Nairobi na pobřeží a zde je několik možností, zkuste jakoukoli z nich: Jambo Jet, Fly 540, Fly Sax nebo Safari Link. A to je vlastně všechno, co potřebujete. I když počkejte – ještě ubytování! Obvykle se o něm moc nerozepisuji, ale tentokrát musím. Totiž, tady na Lamu jsou vlastně jen dvě městečka, první je právě historické Lamu a druhým Shela, kde povětšinou žijí usedlíci ze zahraničí. A ti zde zrenovovali mnoho typických svahilských vilek a nabízejí je k pronájmu. A jsou opravdu překrásné a stylové, často dostanete k dispozici třeba i kuchaře. Na tohle jsem se těšil strašně moc – že konečně na těch šílených zeleninových a rybích trzích budu nejenom fotit a nasávat atmosféru (a všechny přidružené lokální zápachy :), ale nakoupí se ovoce, zelenina a ryby a večer si je pak v dočasném domově ve vilce uděláme. Jelikož jsem ale jel sám, přišlo mi celkem nesmyslné si pronajímat celý domek a tak tuhle myšlenku s lokálními trhy a následnou přípravou musím nechat na jindy. Ceny jsou ale hodně dobré a stojí za to se nad tím zamyslet – z těch co mě zaujalo nejvíc jsou například nejkrásnější Forodhani House, smyslný Habibti, pirátský Fisbhone, či útulný Waridi, případně Jaha, Bembea, nebo Shela House – výběr je jen na vás a víc jich můžete vidět např. na AirBnb. Pokud byste chtěli dát přednost klasičtějšímu hotelu, doporučil bych hlavně Peponi (ikonický koloniální hotýlek, kde se každý večer scházejí místní i turisté na společný drink), Msafini, Kijani, Red Pepper, případně poněkud přestylizovaný Majlis, který má ale naprosto super bazén a skvělé koktejly, což oboje se v tom děsném parnu dost hodí! :-)

A co je tedy na tomhle místě tak zvláštního, že sem stojí za to jet? Popravdě, je to hlavně atmosféra – ale ta je, jak známo, těžko uchopitelná. Pro někoho to tu tedy může být těžká nuda, pro jiného špinavé místo, pro dalšího nic co by stálo za zmínku. A pro mě? Fascinující místo! Úzké uličky starého města (které je i na seznamu Unesco) mi braly dech – povětšinou jsou vystavěné z mušlí a korálů a klíč tu je chodit bez mapy jen tak a samozřejmě se v nich ztrácet! Před cestou se sice vždy snažím podchytit všechny možné situace a být na ně připravený, ale pak přímo na místě už vše nechávám otevřené a vím, že takovou tu tabulkovou předpřipravenost vůbec nemám rád – něco v tom životě musí být nejisté, jinak by to byla nuda. Někde jsou uličky strašně živé a jinde zas úplně opuštěné a jen občas vzadu za sebou slyšíte smích nebo přeběhnutí a pleskání bosých dětských nožiček. Děti a vůbec skoro všichni jsou tu bez jakéholi „dej mi něco“, různě blbnou a předvádějí se a já si uvědomil, že v tom asi nejnáročnějším ale i nejúžasnějším a nejoriginálnějším roce mého života jsem se úplně zapoměl hezky a přirozeně smát jako dřív – hlavně proto, že i přes všechno co jsem dělal, jsem měl pocit že nedělám věcí dost a dobře a přitom to tak vůbec nebylo – pouze jsem čelil nereálně nastaveným představám. Ale ono i v pohádkách když princové usilují o princezny, zcela přirozeně přitom slibují modré z nebe a hory a doly a ano, princeznám se to líbí a mají celkem správně v představách, že to tak bude napořád – ale i když princ projeví obrovskou chrabrost a prokáže že on je ten kdo v těžkých časech pomáhá a nikoli opouští, v konci je princům pak stejně nejlíp v kuchyni, kde jedí princezniny bramboráky a mnohé sliby jsou zcela přirozeně dávno rozprášeny pouštním větrem :). V uličkách Lamu i často slyšíte jekot potulujících se oslíků, ty tu totiž slouží namísto aut na jakoukoli přepravu. A v těch špinavých horkých uličkách často vidíte muže na oslíkovi, jak do něj nemilosrdně řeže a nadává mu ať maká víc. Chudák oslík, říkal jsem si, snaží se a dře jak mezek a člověk mu za to stejně nadává – no vlastně je to občas jak se ženskou, dámy neurazte se :-). Celkově je to staré město opravdu hezké, ale rozhodně nečekejte nic načančaného a není ani nijak velké a půl den až den na prohlídku víceméně stačí. Na jednom z náměstíček jsem například narazil na mnoho lidí a uprostřed něco jako divadlo – ovšem nebylo to divadlo, ale předvádění právnické praxe běžným občanům, aby získali lepší povědomí o svých právech. Kousek dál jsem zase narazil na místní muzeum, mimochodem velmi dobře oceňované. Tam je to malé, ale fakt zajímavé – a i když vás historie nijak nezajímá, i tak by to myslím stálo za to, součástí jsou i věci týkající se kultury a zvyků. Průvodce například ukazoval na takovou starou ošklivou postel a říkal, že to byla tehdy postel určená svatebčanům. Ale představte si, nevěsta ani ženich se předtím nikdy v životě neviděli! A navíc? Kolem postele bylo takové kbelíky – a ty sloužily k zachytávání krve nevěsty. Pokud tam žádná krev nebyla a ukázalo se tedy že nevěsta nebyla „panna“, svatba se zrušila! Ufff, náročná to doba. Lidé tu na turisty zvyklí jsou, ale ne nějak moc a pokud se odhodláte až do úplně zapomenutých a skrytých uliček (což já přirozeně musel), tam už pozornost budíte dost. A až budete vyčerpáni z tohoto poměrně náročného prozkoumávání, vraťte se do malého přístavu a tam sedněte do Moonrise restaurant – nádherné venkovní restaurace, ve které uvnitř toho prostoru rostou dospělé stromy a mají tu výborné rybí pokrmy, v čele s delikátní krabí samosou :-).

Další aktivity na Lamu už se pak spíše týkají vody. Hlavně tu je úžasná a více než 12km dlouhá pláž, která je kompletně prázdná! Ráno jsem na ní chodil kousek běhat a nepotkal při tom kromě pár místních nikoho a i odpoledne tu sem tam někde někdo leží nebo místní děti skáčou salta a přemety, ale jinak tu budete úplně sami. Není to sice taková klasická pláž plná palem, ale přišla mi svým způsobem velmi romantická a ideální na piknik – jen počítejte s tím, že tu žádné služby a bary nejsou a všechno si musíte přinést sami. A jelikož tu vane dost silný (ale přesto teplý) vítr, nabízí se například kite surfing nebo windsurfing, případně wakeboarding, paddleboarding a další „boardingy“ :). Anebo také malý lokální rybolov! A ten tu vážně stojí za to, hlavně co se tuňáků nebo seafood potvor týče. Totiž to jsem se takhle jedno odpoledne potloukal a seděl na pláži a cosi do ní klacíkem maloval a brblal si při tom něco jako že co vlastně dělám blbě když se snažím dělat tolik a v konci mám vlastně méně než ten kdo nedělá nic, a prostě sakra jaktože jsem na tak úžasném a originálním místě po nějaké době zase sám? :) Nicméně, najednou mě probralo jakési hulákání, tak jsem popoběhl a vidím skupinku rozdivočelých místních, kteří vyskakují ze svých loděk, poskakují jak kdyby je kousla tarantule a vyhazují z loděk takové síťovinové pytle a já si říkám „hmm, dneska teda chytili hodně ryb“ – ale to všechno byli nádherní barevní humři, možná i stovky! Jeden jediný v ČR stojí tisíc i víc a tady jsem ho mohl koupit ani ne za stovku a druhého bych dostal zadarmo. Nebo kilo božího tuňáka za 80 korun! A jelikož humři a krabi jsou pro mě úplný zázrak, tak jsem tam na té pláži sotva popadal dech :-). Prý je chytají jen tak rukama se šnorchlem a zítra můžu s nima – trochu mi to připomělo moment, kdy mi na Bora Bora bylo nabídnuto, že bych pro dívku mohl jít pod vodní hladinu ulovit nějaké perly – ale stejně si říkám, že humři jsou víc sexy než perly, ať už živí nebo na talíři ;). Další možností výletu je pak Paté island (taková nezáživná vesnická verze Lamu) anebo ruiny Takwa, což jsou ale už opravdu jen ruiny, obklopené statnými baobaby. A to je myslím, co se aktivit týče, úplně všechno. Stačí tu tedy strávit jen pár dní, myslím, že tak 5 dní je úplné maximum a pokud máte tu možnost, zkuste přizpůsobit vaši návštěvu některému ze zajímavých festivalů – Lamu Cultural Festival v listopadu (ten mi utekl o týden), čím dál navštěvovanější Jóga festival (v březnu), anebo Lamu Food festival v dubnu, to je povinnost – přesné termíny můžete vidět zde. Co se jídla týče, asi je jasné, že ryby a mořské plody tu hrají hlavní roli. Humra si můžete dát kdykoli a kdekoli a co mě překvapilo ještě víc byli krabi – ti byli překvapivě ještě lepší! Dělají se tu hlavně se zázvorem, který ale vůbec nemáme rádi, nicméně s tím jemňounkým krabím masíčkem? Yummy! Kromě ryb je to pak v těch jednodušších podnicích hlavně indicky laděná kuchyně a v těch lepších francouzská a hlavně italská kuchyně – ta tu má dlouhou historii a některé nástroje na výrobu těstovin, které můžete vidět ve zmiňovaném muzeu, jsou poměrně komické a vypadají jak nástroje na mučení.

A ten můj týden tu sice byl poměrně pasivní, ale bavilo mě to. A jak ostrov Lamu vlastně zapadá do těch mých představ o pohádkách s námořníkem Sindibádem? Vlastně docela dost – vidíte tu ten bujarý život plný obchodníků, rybářů, jezdců na oslících, řemeslníků a poměrně drsných žen v barevných šatech a celé to dohromady dává moc hezký a poutavý obrázek. Vyloženou chudobu tu vlastně ani nevidíte, cítil jsem se tu naprosto bezpečně a je to prostě místo s moc hezkou atmosférou a vím, že zrovna tady by se líbilo i lidem, kterým podobné věci třeba jinak až tak neříkají. Ale chtěl bych se sem ještě někdy vrátit? Určitě ano!! Přece až někomu přečtu všechny ty díly pohádek tisíce a jedné noci, budu ho sem pak muset vzít a ukázat mu to vše v praxi, ne? A už se na to popravdě moc těším :-).

KOMORY & MAYOTTE
Souostroví Komory a Mayotte, to je trochu jiný oříšek. Totiž, moc informací hlavně o Komorách najít nejde a tedy je to celé tak trochu na vaší představivosti a smířením se s tím, co očekáváte. Pokud totiž o něčem nebo někom máte očekávání nepřiměřené vysoké a výsledek je pak jenom „fajn“, může to pro vás být zklamání a to je problém. A tohle platí v cestování i v životě. Proto se snažím očekávání úplně minimalizovat a je úplně jedno, jestli je to očekávání o někom, koho jsem třeba delší dobu neviděl, anebo o nějakém místě. Předem si o dané zemi nebo spíš daných míst v ní nikdy moc nezjišťuji ve smyslu koukání na fotky a tak podobně. Proč bych to také dělal? Prohlédl si obrázky cizích lidí a pak je porovnával se skutečností? Kdepak, chci to zažít na svou vlastní kůži a pocit. A i když někdy tomu samozřejmě utéct nejde, mám vyzkoušené že to je nejlepší – povětšinou se totiž žádné zklamání nekoná a vy sami si to utřídíte vaším vlastním vnímáním, tedy nejlíp. A tohle jsem měl právě u Komor a Mayotte. Jsou to ostrovy v Indickém oceánu a blíž než již zmiňovaným arabským pohádkám to má spíš těm pohádkám o pirátech. A ještě zmíním, že se nachází mezi Východní Afrikou a Madagaskarem a taky vám řeknu, že to je hodně bizarní místo :-).

Ale nejdřív opět několik praktických informací – Komory a Mayotte jsou čtyři ostrovy. Do souostroví Komor patří tři z nich, konkrétně největší Grande Comore (Ngazidja) s hlavním městem Moroni, dále ostrov Anjouan s obrovskými plantážemi exotických plodin a nakonec ten nejmenší a nejkrásnější, Mohéli. Zmiňovaný ostrov Mayotte už ke Komorám nepatří – když po kolonizaci Francouzi toto místo opouštěli, dali možnost každému jednotlivému ostrovu o svém osudu hlasovat a jediný ostrov Mayotte se rozhodl zůstat pod francouzskou samosprávou – na něj vám tedy stačí občanka a nic jiného (no, úsměv se tu vlastně taky docela hodí :). Ale zpět ke Komorám – i když počkejte, mně to pořád v hlavě připomíná takové ty malované babiččiny komory (skříně) – tak ano, staré to tu je dost :). Ale opravdu zpět ke Komorám – vízum je tedy potřeba, ale jde ho koupit po příletu na letišti. Stojí €25 a není to až tak problém, i když jistou úřední buzeraci tu cítíte. A já už mám popravdě takových míst dost – chci tam jet, chci tam na místní poměry utratit spoustu peněz, ale v konci chlap, který vypadá že hodinu předtím uklízel na záchodech, na mě zkouší jeho dirty tricks s tím co smím a nesmím a co mám nebo nemám platit. A já moc dobře vím co smím a nesmím a proto mám tyto věci vždycky v naprostém pořádku. Dobře, sice to nebylo tak šílené jako tenkrát při přestupu v Angole, to byl děsný pocit bezmoci když s našimi pasy odešli bůhví kam a pracovnice letiště mě hladila po rameni a utěšovala s tím, že „to bude dobrý“ a myslím že ani ona sama tomu moc nevěřila :), a ani to tu nebylo tak legrační jako v Djibuti, kde mi tak dvacetiletý puberťák který se vydával za ochranku letiště říkal, že už je letiště zamknuté a musím zaplatit; ale chci říct, že se připravte na možné komplikace. Ale poradím, v těchto místech VŽDYCKY platí dvě věci a musíte je dělat zároveň – usmívat se a dávat najevo že toho uklízeče wc/úředníka respektujete, a zároveň v ruce mávat nějakými dolary – občas vám pak k vízu nabídnou ještě svojí dceru a ženu, pro ně nejlépe obě najednou ;-). Ale já to přirozeně celé trochu dramatizuji, prostě vízum můžete koupit po příletu a vše další je už individuální, jen se připravte na možné obstrukce. A jak se sem dostanete? Na hlavní ostrov z Nairobi s pomocí Kenya Airways nebo Fly 540, ale pozor, létají většinou jen dvakrát v týdnu a tak se nenechte odradit, pokud vám vaše systémy vyhledávání letenek nic nenajdou. Jo a pokud neumíte francouzsky, připravte se tu na dost velkou výzvu!

Hlavní Grande Comore je ale spíš ten méně zajímavý ostrov a jsou na něm v podstatě jen dvě až tři věci, co stojí za projití. Tou první je bezpochyby hlavní město Moroni a to je prostě boží. Naprosto rozevláté a neuspořádané  a nebudete chápat ty jednotlivé příběhy, které při jeho procházení uvidíte. Ale to je to, co mně osobně se líbí moc. Já asi nikdy nebudu takový ten nosič piva na pláži, a i když i to mě občas baví a naplňuje, vždycky budu spíš ten průzkumník, který má husí kůži z málo prozkoumaných míst a bude chtít, ať je v tom ten druhý se mnou – nechtějte tohle u chlapa jako já měnit, berte anebo nechte být ;). Ubytování tu není téměř žádné, v podstatě jen dva použitelné hotely a pak pár hodně prostých guesthousů. Já tedy nejdřív zkusil docela hezké bungalowy u pláže, ale to už bylo plné (It Sandra Hotel), tak jsem zvolil tu druhou možnost a to hotel spíše univerzálního chladného formátu Retaj Moroni, což je hotelová společnost původně z Kataru, se kterým mají Komory vůbec hodně co do činění a pokud se úplně náhodou v Kataru ocitnete a budete tam kupovat nějaké exotické ovoce (např. vanilku), bude nejspíše z Komor ;-). Takže když jsem po příletu a ubytování vykročil do hlavního města, nestačil jsem se divit, jak moc působivé to bylo. Nejprve jsem šel bočními ulicemi a všude vidím ženy v barevných šatech cosi kulatého růžového prodávat. To cosi se nakonec ukázalo jako lichi a tak jsem neodolal – lichi miluju a místní čerstvé jsem prostě musel ochutnat. Mňam! Připomělo mi to Asii a já už se tak těším, až zas po dlouhé době pojedu do Asie! No ale pak? Pak jsem došel do přístavu…

A v místním přístavu jsem viděl něco dosud netušeného a neviděného! Už jsem byl kdysi dávno v Dar Es Salaam na rybím trhu a to byl velký nářez, už jsem zažil i fantasticky živý rybí trh na Kapverdách, a také ten nejdivočejší v tokijském Tsukiji, ale tohle? To mělo v sobě obrovskou porci šílenosti. Už když k přístavu přicházíte, vidíte podél cesty ženy totálně v obležení s tuňáky – leží mezi nimi klidně i dvoumetroví kusy, ale nejvíce zhruba metroví krasavci, doslova stovky! Jak jsem tam tak šel, ani nevím co to, ale přiznám se že jsem z těch ryb začal normálně skoro slintat :-)))). Ženy též nosí kbelíky s tuňáky na hlavě, jinde je zas nosí v igelitkách jak nějaké brambory, další na kolečkách, na motorkách, na zádech atd. To byl můj splněný sen! Tak jak jste třeba jako malí milovali čokoládu a měli jste někdy sny o tom jak procházíte městečkem, které je celé vybudované z čokolády, tak takhle to já mám s rybami. Zdá se mi o tom, že půjdu a všude kolem mě budou ryby a mořšké plody a na každém rohu gril a já je jen tak budu zvedat, koukat na ně a pokládat a zas půjdu dál. A večer si na zahrádce sednu, pustím gril a ….. No, zpět na zem – takže takhle to tam podobně vypadalo, totální divočina! Živelnější rybí trh už podle mě zažít nejde – i když to nevzdávám a zkusím nějaký najít, slibuju!! Co se focení týče, tak já jsem v tohle občas trochu konzervativní, ale pamatuju že kdysi jsme byli na podobném rybím trhu (byť o dost menším a klidnějším) tuším v Dominice a tam mě nějaká ženština okřikla že jako „tady nesmíte fotit!“, ale dívka se kterou jsem tam tehdy byl jí řekla „a proč?“ – a to mě úplně odzbrojilo . A od té doby už říkám to podobné, když někdo takhle prudí a nefotím přitom přímo jeho. Ale pak jsem toho začal mít z těch pachů a barev a chaosu docela dost a musel jsem odejít – šel jsem tedy do starého města, které má také co ukázat. A to opět hlavně atmosféru, ty staré barevné domky a příběhy na ulicích, nevím proč, ale mně se to na cestách děsně líbí a tady to bylo úžasné. Slunce ale najednou začalo zapadat a já to nevydržel a vrátil se na rybí trh a koupil nádherného tuňáka, že ho pak dám večer v hotelu kuchařovi. Ženský s tím žádný problém neměly a za €5 jsem měl jeden sexy kousek a jak si tak jdu, už docela unavený, uvědomil jsem si, že v tom mezinárodním hotelu mi to asi těžko udělají a tak jsem mávnul na taxika a pak to použil jako částečnou platbu. Vidíte? Zase jsem na tržišti něco koupil a neměl si to kde udělat! Já se snad fakt budu muset odstěhovat někam k moři. Další atrakcí na Grande Comore je pak stále ještě činná sopka Karthala (která je hodně aktivní, naposledy bouchla v roce 2006 a prý bouchá každých cca 10 let, tak pozor na to), je vysoká necelých 3000mnm a je možné na vrchol dělat dvoudenní trek (po vystoupání tam pak spíte ve stanu, jež poskytne průvodce). A i když jsem tohle měl v plánu, nakonec zrušil. A třetí už jsou pak jen pláže na severu ostrova. Ty jsou nádherné, ale musíte k nim jet z hlavního města cca 1-2 hodiny, tak je na vás, jestli vám to bude stát za to – mně to za to celkem stálo. A jen tak mimochodem, přebytek humrů tu dostal takový rozměr, že když jsem chtěl večer na pokoj pizzu (které tu hodně dělají), tak na výběr měli i úplně normálně humří! Tak jsem si jí dal, ale to slaďounké maso na pizzu prosím ne.

A poté jsem přelétával na ostrov Mohéli. Lonely Planet (vydali jen jako součást Východní Afriky, ke stažení tady) o tomto ostrově píší, že to je ten nejkrásnější komorský ostrov, kde si opravdu budete připadat jak Robinson Crusoe. Popravdě, po zážitku na Palau už v tomhle nevěřím ničemu protože lépe než tam ta robinsonáda podle mě nejde, ale ono to je asi myšleno trochu jinak – tady totiž nejde o takový ten klasický kokosový ostrůvek s bílým pískem, ale o úžasně zapadlé a v čase a prostoru ztracené místo. V rámci komorských ostrovů můžete přelétávat pomocí aerolinek Inter Air Iles nebo AB Aviation, ale pozor, jsou to samozřejmě naprosto obskurní letecké společnosti povětšinou létány s vysloužilými ruskými piloty a online letenky koupit nelze. Oficiální komorské aerolinky sice existovaly, ale už dávno jsou zavřené a stejně měly jen jedno jediné funkční letadlo Airbus A320 :). Snažím se teď trochu navodit jak to tu asi v těchto věcech je – všechno je extrémně nespolehlivé a posunujete se tu dál jen silou vůle a spoléháním na štěstí. V tom vám může pomoci víceméně jediné ubytování na ostrově Laka Lodge, patřící belgicko-slovenské rodině. A musím přiznat, že i když jsem schopný vydojit i z nereálních cestovních míst a situací maximum a zvládnout skoro všechno, tady by to bez jejich pomoci asi nešlo. Takže pokud byste sem rádi jeli a neumíte francouzky, určitě se s nimi spojte – pomohou se vším, včetně letenek! Ale i když je to „lodge“, berte to tak že vybavení a vše okolo je velmi základní, což mi tu ale vlastně přišlo hezké – moc se mi líbilo po letech zase z postele při probuzení nebo usínání slyšet zvuky mořských vln.

Na Mohéli pak můžete podnikat mnohé – hloavně vodní aktivity jako šnorchlování, potápění (jsou v blízkosti podmořského národního parku Parc Marin), rybolov atd., v tomto vám může pomoci poměrně použitelná společnost Ultramarina. Další možností jsou pak super túry do džungle, kde můžete vidět například vzácné obrovité Livingstonovy netopýry – jsou myslím endemické a největší na světě a jen ta cesta k nim je dost zajímavá, byť poměrně náročná hlavně kvůli spalujícímu žáru a komárům. Cestou můžete vidět nebo klidně i sbírat tolik exotických plodin – papáju, mango, kokosy, vanilku, pepř, kakao, tabák, nebo třeba květy ylang ylang, což je základ pro luxusní parfémy (a vidíte-li v džungli ty šíleně obyčejné mini fabriky na jejich základní zpracování, musíte se pak na letišti před luxusním obchůdkem s parfémy fakt usmát), ale i mnoho dalších skvělých plodů. Strašně mi to tu připomělo podobně zapomenutý ostrov nazvaný Principe (Princův Ostrov), i když ten byl asi krapet hezčí. A co je tu skvělé a poměrně jednoduché, to je možnost vidět klást želvy vajíčka, ale také ty mladé se líhnout a o život upalovat do moře. To jsem si vždycky přál vidět a mám to splněné jen z půlky – klást vajíčka jsme viděli na Dominice, a to byl zážitek jak žádný jiný, ale líhnout se ty malinké chuděrky s pískem v očích, to jsem ještě neviděl a bohužel ani tady ne – v ty dny byl zrovna v noci velký odliv a kladení nebylo reálné a hlídači co měli obšancované pláže kvůli malým zas měli ty dny volno. Ale ani mi to nevadilo. Nicméně jsem se tam dozvěděl pro mě úplně novou a klíčovou informaci – představte si, že pohlaví malých želviček je také určováno teplotou v daném místě a čím víc je tepleji, tím víc se rodí samiček! Teď už, konečně, po mnoha letech trápení (v dobrém) a poslouchání věty „jdeme na pláž“ jsem už konečně pochopil a prozřel – nejde bojovat s přirozeností a už beru a chápu, že žena chce prostě k moři a vodě a žádné další boční questy navíc nejsou vůbec potřeba… Co jinýho se s tím taky dá dělat, že ;-)?

Jinak je to ale destinace poměrně lenivá. Těch aktivit je totiž celkově pomálu a když jste na podobném místě sám, je to prostě omezené. A tak jsem si poslední večer prosadil své poslední přádní, a to jít chytat humry. Loví se hlavně v noci a řeknu vám, to byl super zážitek! Nebyl v tu chvíli nikdo, kdo by chtěl na lov jít a tak jsem překecal majitele a vyšlo to, šlo se. A jak to vlastně probíhá? Obvykle se humři chytají do pastí, ale tady ne, tohle byl lov divokých a svobodomyslných humrů – místní je ani kvůli své víře neloví a tak je jich tu opravdu dost. Musí se počkat do setmění, pak vzít šnorchl, speciální bágl, baterku, rukavice a plout až na hranici korálových útesů a otevřeného moře. Tam jsou na dně v korálech a skalách díry a v nich se ti krasavci nacházejí. Ale nevidíte ta krásná humří těla, jen jejich dlouhé fousy, které z děr vyčuhují! A pak stačí zadržet dech, ponořit se několik metrů k té díře a o-pa-tr-ně chytit za tělo a pevně držet. Hlavně se ale nedotknout těch citlivých fousů, to jsou v setině pryč! Ale jak už to bývá, ty větší (starší) jsou mnohem chytřejší a dá docela práci je načapat a ty malé zase necháváte být, protože jsou k ničemu. Majitel dokonce chytil velikou samici plnou vajíček, ale když jsme to pak zjistili, jednohlasně jsme se dohodli a pustili ji zpět. Mně jinak jeden obrovský samec z ruky utekl a po dvou hodinách jsem už byl vyčerpaný a už jsem ani nemohl zadržovat dech a začal být smířený s tím, že žádného nechytím. Což mě dost iritovalo, protože jsem si říkal – jak se jen budu moct postarat o svoji rodinu, když ani nechytím humra? A možná by ani žádná ženská nechtěla chlapa, co vlastníma rukama nechytí humra, ne? Já vím že chtěla, ale tu bych asi zas nechtěl já ;-). Pomalu jsme tedy už v úplné tmě a tichu pluli zpět, mimochodem jsme zahlédli i malou želvu a velkého rejnoka, když tu před sebou vidím takovou menší prohlubeň a tam – tam krásné dlouhé bílé fousy! Nerozmýšlel jsem ničeho, naposledy pořádně nadechl a ponořil se do té hloubky několika metrů. Pokud na to nejste zvyklí, ušní bubínky začnou tlakem bušit, mysl mírně panikařit a já měl už opravdu dost, ale na tenhle poslední pokus jsem to nakonec zvládl a měl v ruce překrásného humra, chyceného vlastní rukou! Navíc levou, protože mi majitel dal rukavici jen na levou ruku, pravou prý ztratili :-). Byl jsem happy a musím přiznat, že i když vyčerpávající, bylo to úžasné dobrodružství, na které jen tak nezapomenu. I když trochu škoda toho podvodního foťáku, kterým jsem to celé zachycoval a který mi tam kdesi v té extázi při lovu vypadl. Při večeři jsem pak ale zjistil, že mi humr nechal památku vraženého trnu na ruce a jelikož jste na konci světa, ubytování nemělo ani jehlu a majitel že prý něco zkusí najít a odešel, i když myslím, že to bylo diplomaticky řečeno „poraď si sám“. Měl tam ale dvě malé děti a ty měly na stole kružítko, tak jsem ho čapnul a tím ostrým koncem kružítka osten z ruky vyndal. Majitel pak, očividně překvapen, říká něco jako „podívej, tys byl poprvé chytat humry a vedl sis skvěle, teď sis ten trn sám vyndal kružítkem, co vlastně děláš za práci?“, a myslím že očekával něco jako že jsem krotitel lvů :-). Když jsem mu řekl, že má práce je daleko méně dobrodružnější, stejně na mě pak koukal tak nějak zvláštněji a přívětivěji než předtím.

O ostrovu Mohéli se říká, že se ještě ani náhodou nedostal do 21.století – jenže on se vlastně ještě nedostal ani do toho dvacátého! Je to ta pravá tajuplná a poměrně náročná exotika úplně bez turistů, i protože to tu není úplně jednoduché celé zorganizovat a už vůbec není jednoduché se odvážit a udělat ten první krok. A také těžko říct, komu vlastně cestu sem doporučit – řekl bych, že nejvíce si to asi užijí takové ty dobrodružnější páry cestovatelů, kteří si v těchto věcech rozumí a umí chodit. Celou dobu se vám totiž v hlavě promítá něco jako že to tu je ráj, ale svým způsobem i peklo najednou – a jediné, co tu potřebujete je odvaha, podpora toho druhého a véééélká trpělivost. Pro mě jsou ovšem tato místa přesně tím, co mě při cestování pohání. Miluju tajemství, miluju pohádky, miluju nepředvídatelné situace a v určitých životních situacích i miluju jistou dávku chaosu a něčeho, co třeba na první pohled nedává smysl – protože vím, že smysl není v tom, že si ho napředstavuji nebo v něčem jednoduše dosažitelném, ale v tom, že ho uvidím až třeba i v obtížných situacích. A jak tedy tento dosti šílený výlet pojmout a uzavřít? Není třeba jej uzavírat :).

A úplně poslední navštívený ostrov? To byl Mayotte a o něm jen velmi stručně. Jak již bylo zmíněno, je to ostrov patřící Francii a už to tu, bohužel, nevypadá jako na Lamu či Komorách – vypadá to tu spíš jak někde na okraji Francie. Celková atmosféra byla najednou ta tam, též tu je o hodně víc turistů a míst k vidění zároveň o dost méně. Zmíním snad jen jezero Dziani, které má prý každý den jinou barvu, anebo pláže – ty jsou tu hezké a svým způsobem i unikátní – namísto palem tu totiž jsou staré a obrovité baobaby! Dovedete si to na pláži představit? Boží!! Jedna z těch nej je pláž N’Gouja, kde je celkem jistota při šnorchlování vidět mnoho želv a také je tu asi nejlepší (ne nutně nejdražší) plážová restaurace, bar a hotel z celého Mayotte, Le Jardin Maoré. Tam jsem si jedno odpoledne jen tak seděl a pojídal rybu – mimochodem, na Mayotte se prý po Madagaskaru pěstuje nejlepší vanilka vůbec a měl jsem rybu s vanilkovo-kokosovou omáčklou – super a hned doma jsem si ji z dovezené vanilky udělal též :-). No a tam si tak sedím a už jen popíjím pivo a nejednou mi za zády něco chrochtá. Ohlédnu se a najednou bum, prásk – moje pivo vylitý a chleba ukradutý a na střeše se na mě směje lemur, co si tam ten můj chleba ujídá! Haha, moc milý zážitek a podnik mi pak dokonce sám od sebe přinesl pivo na jejich účet. Celkově je ale Mayotte dost bez atmosféry a sem už bych se asi jako na jediný z ostrovů vracet nechtěl.

A jak celý tenhle výlet shrnout? No, řeknu vám že to bylo dost náročené, hlavně z důvodu že jsem tam byl na všechno to zařizování ale i užívání si sám, myslím že ve dvou by to jinak bylo naprosto fantastické dobrodružství. Já to tak tedy v rámci situace na jednu stranu chtěl a potřeboval, ale na druhou stranu jsem i chtěl jen tak ležet v posteli nebo na pláži a nechat si dělat masáž :-). Lamu versus Komory a Mayotte jsou hodně rozdílné, každé z těch míst má svou vlastní atmosféru a pokud už za sebou budete mít taková ta známější místa, tohle je to, co chcete zkusit. Mně to tam v tu dobu návštěvy dávalo velký smysl a stále určitou naději na mnoho hezkých věcí a musím přiznat, že po příjezdu domů jsem měl najednou na čtení pohádek tisíce a jedné noci ještě daleko větší chuť, než kdy předtím. Takže vlastně dobrý!

 

  1. Honza V. napsal(a):

    Skvele popsane. At to vse vyjde!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>