22.09.2019

Napsal | Žádný komentář | Kategorie | Přečteno 88×

Zažít večer v restauraci Mirazur

Zažít večer v restauraci Mirazur

Do you, do you, do you, do you, Saint Tropez, pa pa pa pa. Když jsem byl na počátku léta v překrásné Provence, bylo mi trochu líto, že jsem to pak domů nevzal přes Saint Tropez a Francouzskou riviéru. Takže když jen pár dní poté v oblíbené anketě World’s 50 Best Restaurants byla jako ta nejlepší vyhlášena restaurace nacházející se přímo tam, byl to pro mě ten pravý důvod se co nejrychleji vrátit!

I když technicky vzato, restaurace Mirazur je od slavného Saint Tropez více než dvě hodiny cesty, pořád je to Francouzská riviéra. Městečko Menton, kde se nechází, je to úplně poslední místo před vjezdem do Itálie a navíc je tak krásně poklidné, tedy ve srovnání právě se Saint Tropez nebo Nice! Stojí za to tam zajet i když do této restaurace člověk nezajde. Ale pokud zajde, litovat myslím také nebude. Samozřejmě, stále méně a méně se podobným žebříčkům dává na důležitosti a musím uznat, že pokud bych měl chodit třeba na film, jen proto že vyhrál např. Oskary (tedy volba několika tisíc amerických důchodců), v životě by mě to nenapadlo; to samé platí i o žebříčcích s hudbou, zeměmi a mnohým dalším, vše je to prostě příliš individuální a neměřitelné. Nicméně tihle lidé z World’s 50 Best jsou mi nějakým způsobem sympatičtí a když už nic, je to bezesporu aspoň moderně pojatá a trendy sledující událost.

Nicméně zpátky k restauraci Mirazur. Vše co se kolem ní točí, na mě působí hodně sympaticky – samozřejmě místo samotné s krásným výhledem na moře a malý přístav, jen málu stolů a z toho plynoucí intimita a klidná atmosféra (která je zároveň velmi uvolněná a k tomu se dostanu později), vlastní úžasná zahrada na bylinky a zeleninu, a samozřejmě i šéfkuchař samotný. Jím je argentinec Mauro Colagreco, který ale v Evropě žije již mnoho let a pracoval v Paříži třeba pro zeleninového mága Alaina Passarda v L’Arpege, anebo perfekcionalistu Alaina Ducasse v Plaza Athénée. A očividně nemá problém připravit i typická francouzská jídla a byť jsou v menu i prvky a suroviny z jiných koutů světa, to co si vypěstují na zahradě a pořídí v blízkém okolí, hraje prim. Podnik nemá pevné menu a jak říká šéfkuchař, a to se mi hodně líbí, „máme 365 dní sezón v roce“ a menu se tedy denně obměňuje. Jistě, to je stále větší a větší trend, nicméně u více komplexní kuchyně to přeci jen musí být o dost náročnější, to neustálé vymýšlení a kombinování. Vybrat si ale můžete aspoň víno, případně vinné párování – na výběr jsou tři možnosti; lokální produkce vín, mezinárodní vína a vyjímečná vína. Ať tak nebo tak, ke každému chodu dostanete jednu 0.5 dlc sklínku bez jakéhokoli dolévání a to je z mého pohledu nedostatečné a byť bylo párování doladěné skvěle, jste jinak celý večer víceméně na suchu.

Do restaurace se dostanete z jakéhokoli místa ve městě v pohodě pěšky hezkou cestou podél moře a mě pak dokonce usadili vůbec k tomu nejhezčímu stolku přímo u velkého okna s přímým výhledem na přístav a moře; což je v přímém rozporu s tím, na co jsem zvyklý v ČR, kde jako samotná osoba často dostanu to absolutně nejhorší místo :-/. Po usazení v restauraci jsem také snad úplně poprvé seděl zády k celému prostoru, což bylo zpočátku trochu nezvyklé; ale když ten výhled je tam tak okouzlující! A jídlo? Vše ladně odsýpá, celá večeře trvá cca 2.5 hodiny a pojďme se na ní tedy vrhnout!

Nejdříve soustava několika předkrmů. Tak třeba zleva to byla kostka uzené brambory, krásně křehká a voňavá. Nad ní pak marinovaná ančovička v jedlé hlíně (hutné, ančovička chutí vždy přebije ostatní a zvítězí), vedle pak ta černá kulička je uzená mozarella s teplou tekutou mozarellou uvnitř (výborné, i když zbytečně trochu nahořklé), vedle vpravo pak sušenka s dýňovými semínky a ta byla skvělá (chuť přecházela z kouřově spálené chuti do nasládlé), vedle pak kaviár s bliny a úplně vpravo jedlá kořenová zelenina „hadí kořen“ a na ní guanciale (něco jako slanina), posypaná pylem (to bylo poměrně zvláštní, ale ten pyl dodal výbornou květinovou chuť).

A první regulérní chod, krásný na pohled! Ústřice Gillardeau z Normandie s tapiokovými perlami, šalotkovým krémem a malými kouskami hrušky. Vždycky se trochu vztekám, když přenádhernou syrovou chuť čehokoli z moře někdo tlumí, takže byť úžasně šťavnatý chod, šalotkový krém i hrušky tu přirozenou chuť ústřice krapet přebíjely a byly trochu navíc.

Chutné krabí maso, na povrchu skořápky pokryté ponzu želé. Chuť mě samozřejmě přenesla do Japonska a byl to dobrý počáteční chod, párovaný namísto vína s citrusovým saké Dassai “23” Daiginjo.

 

 

Ikonický chod této restaurace, sestávající z nasolené červené řepy z jejich vlastní zahrádky, plus smetana a kaviár. I když smetana to celé trochu zatěžkala, tak výborně vybalancované a ta červená řepa byla tak dobrá! Řeknu vám, ušla z českých školních jídelen dlouhou cestu :). Yummy!

 

Výborný zeleninový chod, nazvaný dýňové špagety. Jenže ty si spousta z nás běžně dělá doma (nebo třeba cuketové apod.), že ano? Bylo to dobré, moc dobré, ale na toto místo tak nějak obyčejné :). Prostě dýně, mrkev, škeble a rybí vývar, zahuštěný smetanou, která tam byla tak nějak navíc.

 

Poté bylo doneseno pečivo, respektive výběr pečiva ze tří druhů – tzv. venkovský chleba, klasická francouzská bageta a tmavý zázvorový chleba. Haha, nejlepší byl ten „venkovský“ a řeknu vám, nachlup stejný dělají v městečku Dobříš v potravinách U Bedřicha, opravdu! 🙂 Jen vám k tomu nedají tak jako v Mirazur vytištěnou básničku od Pabla Nerudy, oslavující chléb:

ˑAch chleba, jež vzkvétáš z mouky, vody a ohně. Jak jednoduchý, ale tak smyslný a opravdový jsi!
ˑJsi energie celého lidského pokolení, jsi právem obdivovaný zázrak, žijící svým vlastním životem.
ˑZemě, krása a láska, to všecho chutná jako ty. I život sám vždy bude mít tvůj smysl a tvar; prostý a hluboký, neměřitelný a ryzí.

Ale konec filozofování a pojďme zase něco pojíst – zpátky na zem i do moře zároveň. V tomto chodu se totiž střetly korsické bílé máslové fazole s kalamáry. A to bílé tekuté? Tipněte si – jo, zakysaná smetana. Takže toto je pátý chod a ve čtyřech zatím byla smetana. To už bych si dal radši ugrilovaný kalamáry dole v přístavu, řekl jsem si v tu chvíli!

 

Když mi moc milá a přirozená obsluha donesla tento chod, sama od sebe s úsměvem řekla „toto smetana není“ – a šlo o italské plísňové zlato, tedy sýr Gorgonzola, spolu s čerstvými vlašskými ořechy a plátky starého druhu brambor modrofialové barvy, zvaných Vitelotte. Výborný chod, ale tak moooc sytý!

 

První větší chod, konkrétně ryba John Dory s kaviárem ze pstruha a omáčkou ze sudachi. A jak jinak, se smetanou; v té chvíli jí na mě bylo už opravdu moc a jednoduše jsem to nechápal. Jinak ohledně plodu sudachi se tam spustila zajímavá debata – obsluhující chlapík se mě optal „a víte, co je to sudachi?“ s tím, že začal rovnou odpovídat a zřejmě zvyklý, že většina lidí přirozeně řekne, že nezná. Jenže, to by tam nesměl sedět týpek, co obešel nádherný japonský ostrov Shikoku, jež je největším exportérem tohoto božského citrusového plodu! A tak jsem mu o něm naopak popovídal trochu já a ten mladý muž s velkým zájmem poslouchal kde ostrov je a upřímně se smál, když jsem mu i říkal, že naprosto unavený tím 1200 km putováním po celém ostrově jsem si často pro odpočinek lehl jen tak do trávy právě v hájích a stínu stromů s plody tohoto smyslně vonícího ovoce :-). Byl to dobrý chod, ale ta smetana všechnu tu úžasnou chuť jednotlivých komponent zneutralizovala na víceméně generickou chuť.

Druhý hlavní chod a jediné klasické maso toho večera. Výborná kachna z oblasti Challans na západě Francie, samozřejmě udělaná bez jediné chybičky, spolu s omáčkou z lokálních švestek. Na mě tedy dost sladké, ale samozřejmě super klasický a bezchybně udělaný chod, lahoda. Fotka je oficial, já zapoměl :).

 

U vedlejšího stolku jsem zhruba v půlce večera viděl tuhle krásku na talíři a když ke mně pořád nepřicházela, pozeptal jsem se, kdy dorazí – houby miluju snad všechny druhy (tedy ty jedlé 🙂 ) a tak jsem na ně netrpělivě čekal. Ale že prý paní vedle byla na něco alergická a tak ji chod vyměnili za tento. Prosím, já ho chci též! A tak jsem si ho vydobil a musím říct, že byl skvělý – lehce osmahlý hříbek spolu s foie gras a houbovým vývarem. Relativně jednoduché, ale moc dobré.

Takzvaný před-dezert a konkrétně yuzu krém a zmrzlina z opuncie (plod z kaktusu, myslím že právě z Argentiny). Výborné, lehké a osvěžující.

 

 

Klasický dezert a další ikonický chod restaurace. Nazvaný Naranjo En Flor, což je slavná argentinská píseň ve stylu tanga (a také něco jako květ pomerančovníku) a hlavně tedy připomenutí místa, odkud šéfkuchař Mauro Colagreco pochází. Dezert se skládá ze tří vrstev, kde nahoře je mandlová pěna, pak šafránovo-oříškový krém a nakonec zmrzlina, udělaná z lokálně pěstovaných pomerančů. Bez přílišné sladkosti a vynikající.

A poslední rozloučení, tedy už jen malé kousky čokolád a takové ty pochutiny pro ženský na dobrou noc :). Nejzajímavější byla ta divně vypadající malá věc na dřevě – to byl jak kdyby gel s chutí hub a čokolády, mhmm.

 

A tím to tedy skončilo. A popravdě, byl jsem takový rozpačitý a ani nevěděl, jestli o tomto večeru budu něco psát, ale nakonec jsem se rozhodl, jak oba vidíme, pro. Popravdě mi tu hodně chyběl jakýkoli element nějaké kuriozity, speciálnější zajímavosti, revolučního prvku, nebo třeba jen obyčejného milého překvapení. Nic takového se tu za celý večer neuděje ani náhodou a dovolím si tedy říci, že čím řekněme konzervativnější jste, tím víc se vám tu bude líbit. Ale ono už to místo samotné je samozřejmě překrásné a mohli by tam podávat pečené brambory s kečupem a stejně by lidi na děsném TripAdvisoru dávali nejlepší hodnocení :). Já si původně lehce říkal, že tento podnik před těmi skoro 15 lety vznikl třeba proto, aby nabídl kvalitní a na pohled hezký zážitek těm top vrstvám obyvatel, co se po riviéře a v blízkém Monaku prohání v Porsche, nebo prostě něco na ten způsob; ale ve výsledku mi přijde, že to tak pan Mauro opravdu nemá. Však sami mrkněte na video, které restauraci i jeho dobře představuje.

Takže já tomu chlapíkovi přirozeně fandím, ale té smetany příště prosím trochu méně! Restaurace Mirazur i přes striktně místní propagaci nevyužívá jen čistě lokální suroviny, ale šikovně to vše kombinuje a zároveň chody, ve kterých jsou věci přímo z jejich zahrady, jsou vždy tím nejzářivějším. A na druhou stranu, proč nevyužít i jiné než francouzské suroviny, obzvlášť když se nacházíte jen kilometr od Itálie! Takže vlastně celkem logicky spojují francouzskou gastronomickou zkušenost i krásný italský život, spolu s mezinárodním přesahem, jež s sebou nese šéfkuchař samotný. A musím napsat, že i když je restaurace nádherná, vůbec se v ní necítíte nějak moc luxusně a spíše naopak, atmosféra celého večera aspoň v mém případě byla hodně uvolněná, pro obsluhu nebyl nic větší problém a díky jejich profesionalitě a přirozenosti si možná budete připadat tak moc příjemně a uvolněně, jako když pro vás u sebe doma vaří něco slavnostnějšího váš známý. Anebo si případně z pláže na dvě hodiny zaskočte na nepatrně zkrácené a levnější obědové menu – osobně si myslím, že super oběd tomuhle místu a konceptu sluší asi nejvíc.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *