Dámy a pánové, vítám vás v tomto malém podniku a chci vám dnes popsat jedinečnou show, spojenou s jídlem. Pokojně se usaďte do sedaček v přední řadě a zkuste se v myšlenkách co nejvíc oprostit od všeho co znáte, řeknou-li se slova jako večeře nebo restaurace. V tomhle večerním představení není místo pro pochybnosti a jediné, co tu potřebujete, je pořádná dávka fantazie…

Ale nejdříve nutná fakta. Budu dnes popisovat jednu netradiční ultra moderní restauraci, nacházející se u Playa D’en Bossa na Ibize, jménem Sublimotion [web]. A rovnou napíšu, že jídlo tu v žádném případě nehraje hlavní roli, ani náhodou. A vůbec popravdě nevím, jak tady v zemi svíčkové a knedlíků tento podnik vůbec nějak smysluplně představit! Tedy jen doporučení – nečtěte tento článek, pokud neradi objevujete nové a absolvujete neznámé věci nebo jste spíš konzervativnější povahy, nebude vám to dávat žádný smysl. Pokud ale máte rádi všechno netradiční, hltejte se mnou dál! Ona je ale tato restaurace vůbec tak trochu zahalena tajemstvím a nikdo ani pořádně neví co tam čekat, koncept jednotlivých scén (chodů) se také kompletně mění každou sezónu od června do září. Což mně se naopak líbí – v mnoha případech mě baví kdy nevím co čekat a jen se nechat opojně překvapovat. Restaurace je malá, maximálně pro 12 hostů – i když vlastně ani nejde mluvit o restauraci, je to totiž spíš show a divadlo, spojené s jídlem. Ale popořádku…

Nejprve jsem dorazil do hotelu Hard Rock Café, kde v jejich restauraci Tatel je sraz všech hostů, kteří se toho večerního zážitku budou účastnit. A to se mi popravdě moc nelíbilo, nerad se totiž socializuji s neznámými lidmi, navíc moje španělština nestojí za nic a tak to pro mě nebylo úplně to pravé. Ovšem ti španělé jsou úžasně družní a jakýkoli ostych byl v mžiku ten tam. Zajímavé bylo, že jsme na to byli pouze dva stateční muži a v převaze pak osm bujarých žen! Jedna z Kolumbie, druhá ze Švédska a ostatní pak ze Španělska. Tady jsme dostali speciální zázvorový koktejl a pak jsme nastoupili do aut a jelo se na místo – bůhví kam! A když jsme dojeli na místo, nikde žádný oficiální vchod, nic – jen bílé otřískané dveře a milá dívka, která nás uvedla dovnitř. A uvnitř? Místnost s jedním podélným stolem a dvanácti židlemi, nic víc. Na stole pak u daného místa svítí vaše jméno a tam se tedy i posadíte. Poté do místnosti vstoupila moderátorka, která všechny přivítala a uvedla do děje a večer plný překvapení, kouzel, zábavy a fantazie mohl začít! Celá místnost, tedy restaurace, je zařízena tak, že je tam možné skoro vše – kolem dokola jsou promítána tématická videa, do toho přesně pouštěna specifická hudba, vysoko nad vámi vidíte složitou soustavu světel (občas se stává, že je v místnosti úplná tma a jen váš talíř v té tmě září), a ten večer je rozdělen ani ne tak na jednotlivé chody, jako spíš na konkrétní scény. A pozor, není to jen o tom, že je kolem vás pouštěno nějaké video které má navozovat danou atmosféru, je to zcela interaktivní prožitek jehož jste nedílnou součástí a v každé scéně je to tak moc jiné a zároveň tak zábavné! Omluvte zároveň nekvalitní fotky, ale světelné podmínky nebyly dobré a navíc jsem v tom údivu často fotit prostě zapomínal.

Scéna #1 – Divadlo
Úvod celého večera, sestávající z bublinek šampaňského a bublinek tepajících všude na zdi – jak rychle tam bublaly, úplně se z toho točila hlava :). Součástí byl první chod a to květy růže a uvnitř plátky jahod.

Scéna #2 – Moře
Najednou scéna potemněla do tmavě modra a slyšely jste zpěv velryb a delfínů. Obsluha začala na stole natahovat rybářskou síť, sypat písek, pokládat mušle a byli jsme v tom okamžiku hluboko na dně moře. To se mi po těch bublinkách líbilo moc a ještě víc, když pak začali přinášet velké mušle, ve kterých byl servírován další chod! A to citrusové gazpacho s rajčaty, avokádem, koriandrem, kouskami ryb a masem mušlí. Výborné!

Scéna #3 – Zahrada
Tohle bylo poněkud prázdné, celá scéna byla tak trochu jak z takového toho filmu Avatar (tedy ne vymyšlena) a to se mi moc nelíbilo. Nicméně, najednou ze stropu začaly sjíždět skleněné koule s dalším chodem uvnitř a ta ambientní nálada nebyla špatná. Podával se chutný zeleninový salát (celer, řepa, květák, hrášek), a to celé v hutné smetanové omáčce s olivových chlebem. Šťavnaté a velmi dobré.

Scéna #4 – Chaplin
A pomalu se to celé začínalo hezky rozjíždět. Dostali jsme do ruky krabičky s praženou kukuřicí a kukuřičnou zmrzlinou a otočili jsme se na židlích zády ke stolu a začal být na stěnu promítán černobílý film s Charlie Chaplinem, taková ta slavná scéna, ve které obřadně jí (a sní) svojí tuláckou botu :). Vzadu za námi se samozřejmě cosi měnilo a připravovalo a pak jsme se otočili zpátky ke stolu a na talíři byla … bota! I když ne ta Chaplinova, ale keramická a v ní podávaný další chod – mořská řasa a na ní kimči, hovězí maso a mořský ježek. Excelentní.

Scéna #5 – 3D brýle
Haha, to se sem moc nehodilo, ale jako zážitek to celkem beru. Dostali jsme na hlavu 3D brýle a na stůl byl v krabičce donesen další chod. A jakmile jste jí otevřeli, najednou z ní v brýlích začaly graficky vyskakovat jednotlivé ingredience a sice to bylo po tom Chaplinovi docela nesmyslné, byla to zábava. Šlo o salát s celerem, ananasem, jogurtem, oříšky a gorgonzolou, plus v druhé krabičce hlávkový salát, dresing a parmazán. Mezitím ale, co jsme na sobě stále měli ty brýle a nemohli se soustředit na nic jiného než na salát před námi, se scéna zase úplně změnila, a představte si…

Scéna #6 – Kabaret
Poté, co jsme si brýle sundali, už se nesedělo u toho hlavního stolu uprostřed, ale u zdi, kde byly malé intimní stolečky s lampičkami pro dva a uprostřed pak místo pro tanečnici, přesně jako to bylo co já vím, na konci devatenáctého století. Dokonce jsme si mohli vybrat z menu jako v podniku té doby a přišla taková jakoby děvečka lomeno uklízečka s šátkem na hlavě a tužkou a bločkem v ruce a co že si jako dáme. Já si dal kachní játra na zeleném kari (vynikající) a spolupřísedící Natalia (spolu nás spárovali aniž bychom o tom věděli, protože v těch 3D brýlích předtím jsme jinak okolí neviděli!), a ta si dala krevetí tataráček ve vývaru z krevetích hlav. Jaké to bylo nevím, zas tak blízko abychom od sebe ochutnali jsme si nebyli :). A do toho najednou nakráčela tanečnice a začala tam uprostřed tančit a zpívat a bylo to překvapivě skvělé a úplně to do té scény k večeři u potemnělých poblikávajících lampiček zapadalo! Když tanečnice skončila, tak vzala růži se kterou jednu chvíli v zubech blbla a dala jí té Natalii, co se mnou seděla – její kamarádka (kterou spárovali s nějakou jinou ženskou), mohla z legrace puknout závistí! Součástí této scény pak byla i přítomnost dobového kouzelníka, který nám dal čtyři kartičky s různými slogany, ty se pak různě trhaly a odhazovaly, až nám v ruce zbyly poslední dvě části kartiček – a kupodivu i přes různá míchání to byly přesně ty dvě stejné půlky jednoho stejného sloganu! Domácí amatérští kouzelníci asi znají, ale já ne a bylo to super. Tahle kabaretní část se mi z celého večera líbila rozhodně nejvíc – bylo to živé, působivé a nutilo vás ne jen sedět u stolu a pasivně přijímat dění v okolí, ale prostě být toho účastni. A pěkně mě štvalo, že jsem u toho romantického stolečku neseděl s někým s kým chci, ale s někým, koho mi ten večer na tuto scénu náhodně vybrali – ale možná to k tomuto večeru prostě patřilo.

Scéna #7 – Letadlo
Další super zábavná část! Poté, co tanečnice dokonala svoji estrádu, v rychlosti se na hlavní stůl uprostřed položily zvláštní příčné stolečky, my na židlích popojeli k nim a bum, najednou se spustila kolem celého stolu opona, světla pohasla a my se rázem ocitli v letadle, včetně těch otravných zvuků jako cinkání, pípání, upozorňování na možné turbulence a zapnutí pásů a tak podobně. To bylo skvělé, protože mě vše okolo lítání baví a čekal jsem, co z toho bude. Najednou kolem nás začaly chodit letušky s vozíky a začaly nám na stolky před námi dávat klasické letadlové (economy 🙂 jídlo na tácu. I když, samozřejmě to nebylo to jídlo pro psy, jak je v letadlech obvyklé! V tomto případě šlo o polévku Ajoblanco (mandlovo-česneková), mořský jazyk, bramborovou kaši s kaviárem a sušené ovoce s oříšky. Ryba mi tedy přišla kompletně vysušená, ale jinak byla tato scéna boží, nemůžu si pomoci.

Scéna #8 – Asie
A dále? To bylo něco! Přišla uvaděčka (provází celým večerem a u každé scény vypráví o co v ní jde a co máte/budete mít na talíři a jen tak mimochodem, skoro ke každé scéně má jiné a originální šaty) a prý abychom se připravili na prudké přistání – a najednou?! Bum, během sekundy celá opona spadla a po okrajích místnosti se objevily různé klasické stánky s asijským street foodem, na pozadí bylo pouštěno video s asijskými vodními trhy a bylo to super. Tady se nepodával žádný chod u stolu, ale vstali jste a chodili mezi stánky jak chtěli a sami si vybírali co vám padlo do oka – vše byly takové jednohubky do ruky. Na výběr byly například klasické závitky, kachní knedlíčky, kuřecí kari, houby shiitake s hřebenatkami, kousky vepřového s jarní cibulkou, krabí maso s chili nebo smažené ústřice se sladkou chili omáčkou. Tohle mě  zasytilo dostatečně a už jsem si jenom chtěl v klidu sednout a nechat se unášet těmi úžasnými dalšími scénáři a vůbec celým představením.

Scéna #9 – Peklo
Po chvíli najednou vše dramaticky potemnělo a ve tmě, kdy v celé místnosti svítila jedna jediná svíčka, jsme se doploužili ke stolu na židli a přišel nějaký pekelný muž s dvěmi asistentkami v maskách, podobně jak z filmu Eyes Wide Shut Stanleyho Kubricka. Tento podmračený pekelný pán nám pak na ohni naporcoval a udělal výborného tuňáka s paprikou a sladkými zauzenými bramborami. Bylo to dobré, ale po thajské street food hitparádě už nemohlo zabrat asi nic :).

Scéna #10 – Desert
A přišel poslední, sladký chod. To už na mě bylo příliš infantilní a jak z nějakých disney filmů pro děti, jak jsou ty různé banánové příšerky v pohádkovém světě plném obláčků. Pokud toto ale jako dospělý a (zatím) bezdětný pominu, tak desert samotný byl výborný – hutně čokoládový a každá ta část trochu jiná. S nádechem vanilky, kokosu, marshmallow, burbonu, mrkve, šafránu, karamelu, kávy a lískových oříšků. Jako sladký chod výborné, jako scéna (které jsem v té chvíli už definitivně obdivoval víc než jídlo samotné) to bylo slabší.

Scéna #11 – Final
A úplný konec, sestávající s nějakého drinku a pár dalších sladkých kousků a svým způsobem i emotivní vyvrcholení celého večera, kdy bylo v místnosti vypuštěno tisíce malých barevných papírků a které by asi moc nemohl fungovat nikde jinde, než na Ibize :-).

 

Nutno podotknout, že kromě šéfkuchaře (Paco Roncero) tu v pozadí mají pro každý večer i režiséra, člověka přes hudbu, také několik scén hudebně navrhl španělský Dj Wally Lopez apod. A až na vyjímky to není jakoby levný cirkus, jak by mohlo vypadat, většina situací je vychytána i do nejmenších detailů. Přesto jsem se, alespoň na začátku, nemohl zbavit jistého pocitu umělohmotnosti, ale to po dvou scénách opadlo. A také musím podotknout, že i když jednotlivé scény byly povětšinou výborné, dobře vypointované a jídlo do nich v rámci možností zapadalo, jako celistvý příběh večera to moc smysl nedávalo. Občas nestačí jen vyprávět příběh za příběhem, je také důležité je umně proplétat a spojovat – a to se tu nedařilo.

Po skončení celého večera dostanete něco jako pas že jste tu šílenost absolvovali a přežili a na baru venku si pak můžete dát cokoli chcete, vše v ceně večeře. Pivo, víno, koktejly, sangriu – vše tu čeká jen na vás. Všichni už jsou po tom večeru otrlí a rozpovídaní a také udivení a nadšení, co že se to zažilo; a popravdě jsem patřil k nim. Příjemný moment byl, když za mnou došla ona moderátorka (která měla pěkných 190cm jako já) a že prý jestli se se mnou může vyfotit :). Ale vysvětlení je prosté – její nejlepší kamarádka je prý češka a zároveň jsem první Čech, který v jejich extravagantním podniku byl. Jinak musím ještě podotknout, že ten španělský temperament se mi tu moc líbil. Nikdo neřešil jestli je něco trapné nebo divné a jestli se hodí to nebo tamto, nikdo nekomentoval toho druhého apod., ale prostě a jednoduše si všichni užívali ten moment a i když jsem v mnoha podobných situacích docela zdrženlivý, strhlo mě to taky. Jasně, to jídlo je tak trochu o ničem (respektive se v těch kulisách prostě ztrácí), ale po chvíli jsem přestal z tohoto pohledu cokoli očekávat a spíš si jen užíval okamžik celého toho představení. A jestli Sublimotion doporučit? Popravdě, nevím. Musíte být tak trochu malé dítě, umět si užít i na první pohled smysl nedávající věci, zapojit fantazii a nebýt za žádných okolností konzervativní – jinak vám to tam bude připadat s prominutím jako největší „kravina“ na světě. Pokud se ale rádi necháte okouzlovat něčím neotřelým a zajímavým, budete nadšeni. Obávám se a zároveň kvituji, že to tu je opravdu velmi subjektivní a na každého člověka to vždycky bude působit jinak. I v tom je ale v dnešní dosti skupinové době dost velké kouzlo.

Myslel jsem si také, že psát tento report mě bude hodně bavit, ale ve výsledku to tak úplně není – a asi je to tím, že nějaké věci nejdou jen tak zreprodukovat, musejí se prostě a jednoduše zažít a zážitek z tohoto večera bezpochyby patří k nim. Je to o mnoho dál, než když kdysi Heston Blumenthal ve Fat Duck podával k jednomu seafood chodu i sluchátka, ve kterých byl zvuk mořských vln a křik racků. Osobně by mě děsně bavilo vymýšlet ty jednotlivé scény a proplétat je, ale to je už jiný příběh :-). O sublimotion se nicméně říká, že to je jedna z nejvíc exciting a vzrušujících restaurací světa a musím přiznat, že pokud pomineme jídlo, je to dost možné. Ale na druhou stranu, restaurace by přece měla být hlavně o tom jídle, že?! Existuje dokonce i jeden podobný podnik v Shanghaji nazvaný Ultraviolet [web], který Sublimotion možná i trochu kopíruje. Tak uvidíme, jestli mě tam někdy vítr zavane :-).

 

 

Jinak jsem pak na takové vesnické cestě objevil překrásný obyčejný místní podnik, který má úžasnou atmosféru, klidně zkuste – jde o Casa Piedra [web], fotky výše. Večer pak do Hï Ibiza [web] na nějakou dobrou party, druhý den relax na pláži a ideální víkend na Ibize dokončen!