02.01.2014

Napsal | Žádný komentář | Kategorie | Přečteno 5,854×

Mosambik – velké podmořské dobrodružství

Mosambik – velké podmořské dobrodružství

O Mosambiku jsem si vždycky říkal, že se tam jednou musím podívat. Že to je ta ultimátní země ve spojení s vodou a vším co jde ve vodě a na vodě dělat, navíc na tom úžasném africkém kontinentu. Země s nesmírně divokou (a tedy i lákavou) historií a že tam prostě jednou musím. Totiž když jsem kdysi navštívil Zanzibar a pak hledal podobná místa, narazil jsem na Ilha de Moçambique, ostrov který prý vypadá jak Zanzibar před 20ti lety a děsně se mi zalíbil. A tak se to tento sychravý podzim konečně stalo a má noha stanula v Africe znovu.

11/2013 [ Kde to je | Mapa zeměTrasa | Fotogalerie ]

V době, kdy jsem se chystal, se začaly objevovat poměrně nepříjemné informace ohledně stále stoupajícího nebezpečí, vzhledem k nadcházejícím volbám. Trochu strašidelné info je zde, nebo rozumější na webu mzv. Nicméně, můj plán byl jet do oblastí, kde zmiňované problémy nebyly, takže mě to nijak nezviklalo. A musím potvrdit, že za celou dobu jsem se snad ani jednou necítil nijak nepohodlně nebo dokonce nebezpečně, a to ani náhodou! Tedy kromě jednoho okamžiku s jeepem naloženým mladými teenagery v maskáčích se samopaly, ale o tom později :-). Do Mosambiku potřebujete vízum (nejde koupit na hranicích) a budete si pro něj muset buď zajet do Berlína, anebo zkusit vyřídit na dálku – velmi spolehlivá společnost je například Visa Express. Také potřebujete očkovací průkaz a potvrzení o očkování proti žluté zimnici; i když je všude zmiňováno že je nutné jen pokud přilétáte ze zemí zimnicí postižených, bylo docela překvapení, když jsem vylezl z letadla a šel si pro batoh, ale najednou přede mnou stáli doktoři v bílých pláštích! Platí se mozambickým meticalem, případně lze v omezené míře platit i dolary. A jaký byl můj plán? Přirozeně, musel to být ostrov Ilha de Moçambique a pak už mi to bylo trochu jedno. Postupem, jak jsem cestu plánoval a objevoval skrytá místa na mapě, se k tomu přibalilo mnoho dalšího, ale všechno to stále bylo víceméně u pobřeží, s čímž jsem měl trochu problém – ale nakonec se to zlomilo a věděl jsem, že tenhle výlet prostě bude jen a pouze o vodě a smířil se s tím. A vlastně proč ne, po těch letech ve městech, džunglích a na pouštích! :-).

Mosambik je obrovská země a tak je přeprava a vše s tím spojené hodně komplikované, zdlouhavé a nespolehlivé. Někde jsem dokonce četl, že kromě cest mimo hlavní město silnice a dopravní předpisy v podstatě neexistují a jezdí se spíš na té straně, kde je méně děr, což ale tak úplně neplatí – silnice jsou tu vlastně docela dobré. Oficálně se jezdí vlevo a máte tedy na výběr půjčit si auto a trávit přejezdy spoustu hodin denně, anebo si do daných míst zaletět pomocí místních aerolinek LAM Moçambique. Mně osobně přišly velmi dobré a bezproblémové, jsou ale vylistované na blacklistu EU (tj. nesmí letět mimo Mozambik do EU) a zrovna když teď píšu cestopis a hledal jsem jejich odkaz, našel jsem že jim před pár dny spadlo letadlo… Tak je to na vás – já měl s LAM 8 letů a všechny byly v pořádku.

Prodavač bot v Maputu :-)

Prodavač bot v Maputu 🙂

A samozřejmě to všechno začalo v hlavním městě. Maputo není buhví jak přitažlivé, ale určitě není tak o ničem, jako byla například zambijská Lusaka. Myslím, že jeden celý den na prohlídku stačí, a to hlavně podél pobřeží (rybí trhy, výborné rybí restaurace, nákup cetek atd), případně více zanedbaná část města na okrajích, kde lze pozorovat ten kouzelný hukot života v africkém velkoměstě. Hodně hezké je vlakové nádraží – má skvělou atmosféru a úplně jsem tam viděl, jak se jezdilo před desítkami let – tedy docela podobně jako teď. Doteď tam chodí africké dámy s velkým pozadím a těžkým nákladem na hlavách, děti a prodejci všeho křičí pořád dokola, všichni pestrobarevně oblečení, paráda. Nádraží bylo navrženo Gustavem Eiffelem (který je zodpovědný za slavnou Eiffelovku) a bylo dokonce zařazeno mezi 10 nejkrásnějších vlakových nádraží vůbec. Zajímavá historka se stala, když jsem tam chtěl dorazit a najal si tuktuk (jezdí jich tu pomálu, ale jezdí) a že bych rád k „train station“. Řidič na mě koukal a nevěděl, co myslím. Tak jsem rychle vytáhl na mobilu google translator a pěkně si to tam nechal zobrazit v portugalštině, a říkal si jak je skvělé občas použít tyhle nástroje a ukázal mu to. Nicméně, řidič stále koukal a kroutil hlavou a já to vůbec nechápal… Až za několik okamžiků mi došlo, že neumí číst! Tak jsem se trochu probral a mojí lámanou portugalštinou vyčtenou z displeje to zkusil říct a asi napotřetí konečně porozuměl :). Ono je to vůbec s těmito věcmi v Mosambiku komplikované. Já se celou dobu divil, že pořád vidím hlavně menší děti a pak jen pár starších – a že vůbec nevidím takovou tu střední generaci, řekněme padesátníků. Až později jsem se dozvěděl, že průměrný věk člověka je tu 38 let, ufff. Maputo pro mě tedy bylo spíš takové šup sem šup tam, ale i tak to byl hezký úvod a když jsem po té dlouhé skoro čtrnáctihodinové cestě dorazil do hotelu a vyšel na balkon hned u moře, ten vlahý závan mořského větru mě moc potěšil a nabudil. Co se ubytování týče, tak jeden z těch lepších je např. Southern Sun, případně levnější Catembe Hotel nebo Mozaika Guesthouse.

Po Maputu byl plán už naprosto jasný – za každou cenu Ilha de Moçambique! Přelet trvá asi hodinu a najednou jste zas v trochu jiném světě. Ostrov je v severní části země a je s pevnivou spojen několikakilometrovým mostem z padesátých let. Vzhledem k nejistotě co se bezpečnosti týče jsem byl domluvený s majitelem ubytování, že mě jeho řidič vyzvedne a na ostrov odveze. Cesta trvá cca 2 hodiny a jedete poklidnou krajinou plnou rurálních vesnic, plných…koho jiného, než dětí. Asi v půlce už jsem krajinu trochu ztratil ze zřetele a jen se tak těšil, když najednou jsme dojeli takový pestrobarevný jeep a koukám – na jeho kapotě polosedí-pololeží asi 6 mladých týpků v maskáčích a všichni v rukou samopaly, které si jen tak hladí. V tu chvíli jsem trochu ztuhl, protože jsem si říkal – jasně, když je někde něco podezřelého, jdete pryč, do žádných skupinek se nezapojujete. Když se bude zdát nebezpečí neúnosné, přendáte si datum odletu a jednoduše odletíte. Ale v tomhle případě? Jakmile by ty ozbrojený děti zablokovali moje auto, nemohl bych dělat vůbec nic. Řidič ztuhl také a namísto stovkou jel najednou 40 a pořád se díval do zrcátek jak pominutý. A tak jsem si říkal „a je to tady, takhle neslavně skončím. Naštěstí pak zahnuli k nějakému stánku u silnice a řidič potom říkal, že to je fragment místní armády, která má v této oblasti základnu — nicméně mi bylo jasné, že se místní policie/armády prostý člověk bojí skoro stejně, jako rebelů. Zpátky ale k příjemnějším věcem… V dálce se totiž najednou začal objevovat samotný ostrov, pro mě tak moc emotivně vnímaný. Pomalu vjíždíme na most a já se začínám nějak podivně zahřívat, a čím víc se blížíme a čím víc jsem viděl to zchátralé, starobylé a časem zapomenuté pobřeží s prostými chatkami a polorozpadlými loďkami, tím víc to začínalo být intenzivní a najednou jsem si uvědomil, že mám úplně husí kůži. Konečně! Konečně jsem tady! Mnoho a mnoho let jsem o tomto okamžiku snil, a konečně byl tady. Vjeli jsme na ostrov a po-ma-loun-ku projížděli uličkami, a už v tom okamžiku, s naplno staženýma okýnkama jsem se nestačil divit, jakou atmosférou to místo působí. Neskutečně! Co mě napadlo jako úplně první? Nejsem vulgární a sprostě nemluvím v podstatě nikdy, ale první co jsem měl na jazyku bylo „kurva, tohle je totální cestovatelský underground“ :-), opravdu lahoda. Skvělé místo na pobyt je tu například Patio dos Quintalinhos, které dal dokupy italský architekt Gabriele Melazzi a byť je guesthouse zařízený v souladu s okolím samozřejmě velmi prostě, má něco do sebe. Pro někoho závadný fakt může být, že je ihned naproti největší mešita na ostrově, takže budete pravidelně v 3:30 ráno buzeni popěvky muslimů; mně se to ale líbilo, zavzpomínal jsem si při tom na nezapomenutelnou Sýrii a dodávalo mi to na atmosféře. Úsměvný moment byl když jsem si tam procházel mini knihovnu a najednou vidím knížku v češtině – Jarmila Loukotová a titul Navzdory básník zpívá. V tu chvíli jsem tomu nepříkládal vůbec žádnou důležitost právě kromě malého úsměvu, ale ještě se k této knize vrátím, protože jsem později potkal někoho, kdo tam tuto knihu nechal! Další skvělou možností na přespání je pak o úroveň vyšší Villa Sands. Jinak právě vzhledem k bezpečnostní situaci všechna místa a vlastně celý ostrov zel z turistického pohledu prázdnotou, což mi ale až tak nevadilo, možná právě naopak. A opakuji, že o nějakém nebezpečí tu nemohla být ani řeč.

IMG_2012

Celý ostrov Ilha de Moçambique je na seznamu Unesco od roku 1991 (jako jediné místo v celé zemi) a opravdu působí ještě daleko zapomenutěji než Stone Town na Zanzibaru (kde je prý ta unikátní atmosféra dávno pryč), a vlastně daleko zapomenutěji, než většina míst, co jsem kdy v životě viděl. Byl jsem strašně fascinovaný všemi těmi vlivy v průběhu historie, protože z nějakého důvodu si ty momenty dovedu docela živě představit a prostě mě tohle opravdu moc zajímá a fascinuje. A tak tu jsou silné arabské vlivy (hlavně co se architektury a náboženství týče), indické i čínské vlivy (obchod, služby, keramika), a samozřejmě portugalský koloniální vliv (architektura, staré pevnosti). Plus pár minoritních jako například buddhistický a hinduistický chrám. A co africký vliv? Ten je tu pak hlavně ve způsobu života. Celý ostrov je docela malý, pěšky ho obejdete za několik hodin; ale pokud byste jen šli kolem dokola, o hodně byste přišli! Je tak dobré prozkoumat všechny části ostrova – dal by se rozdělit na dvě zóny: na severu je to Stone Town, což je víceméně město duchů, potkáte tu jen velmi málo lidí. Je tu ta úžasná koloniální architektura, starý přístav, v minulosti určitě překrásné, nyní ale polorozpadlé budovy, a celkově velký klid a ticho. Tato část byla přesně taková, jak jsem si představoval. Do puntíku! Stále je tu vidět ta velká důstojnost a důležitost, která tomuto místu v minulosti náležela, je tu také zajímavá polorozpadlá promenáda podél moře, kostel, staré už dávno nepoužívané kino atd. Dvěma slovy – velká nádhera. Vždycky jsem hledal v jednotlivých zemích místo, které mi dá konečnou odpověď na to, jak si co nejlépe představit koloniální historii – a tohle bylo ono. Staré vzpomínky na indočínu v Hanoji ve Vietnamu nebo klasické anglické zvyky typu čaj o páté v Zambii & Zimbabwe mi to daly jen zčásti, tady to ale šlo úplně samo. Byl jsem tu pár dní a sever ostrova bylo místo, které jsem si procházel stále a stále dokola a stále mě to bavilo. Jednou jsem v malých zapomenutých ulicích našel sochu nejdůležitějšího portugaleského mořeplavce a objevitele Vasco de Gamy, potom malý park plný květin (věnovaný památce otroků), jindy zase zašlý krásný dům slavného portugalského básníka, nebo třeba prastarou nemocnici, která je však stále v provozu. Musím říct, že z cestovatelského pohledu je atmosféra tohoto místa v podstatě neporazitelná…

IMG_2214

A tak jde trochu mimo mě, že se na tento ostrov jezdí úplně minimálně a většina návštěvníků Mosambiku se sem nevypraví! Pro mě to bezpochyby byl ten nej okamžik z celé cesty, na druhou stranu ale uznávám, že na cestách asi hledám a cítím jiné věci než ostatní, nedovedu si třeba představit sedět týden na pláži se zteplalým pivem. A naplno se tu ukazuje stará pravda, že když se dva lidé dívají na stejné místo, nevidí stejné věci. Na úplném severu je pak stará impozantní pevnost San Sebastiao. Je velká, víceúrovňová a všechno je tu tak moc zašlé, až je to neskonale krásné… Pořád tu můžete vidět děla směřující k vodě, velkou díru v zemi pro otroky (která je jako jediné místo v pevnosti zarostlé zelení a palmami), věznice či ubytovny pro dozorce, jídelnu, nebo malou kapli, ta tu nesmí chybět. A když do té malé kaple vejdete, cítíte jak je to prosté, ale jak moc se k tomuto místu ve své době vojáci museli upínat. Na obou stranách oltáře jsou ve zdi velké kamenné desky se starými nápisy, přičemž jedna z desek byla hodně rozmlácená. „Co se s tím stalo?“, ptám se mladičkého kluka, který uměl anglicky a prováděl mě pevností. Jen tak mávnul rukou a že prý „místní obyvatelé si mysleli, že za těmi kamennými deskami portugalci ukryli zlato a tak to rozbili“. Nic ale nenašli. Kdo by si ale myslel, že portugalci samotní drželi pospolu, mýlil by se. Součástí pevnosti je i popraviště, kde jsou díry v zemi (kterými se tam hnali vězni) a nad nimi střílny. A představte si, že pokud někdo z popravčí čety prchajícího vězně netrefil, tak byl vyhnán a zastřelen též… Na prohlídku celé severní části vám může stačit půlden (minimum), dva dny je pak optimální, tři dny pokud to chcete projít opravdu důkladně. Na jihu ostrova je pak druhá část, zvaná Makuti Town. Ta je více podobná jakékoli jiné africké vesnici plné života, křiku dětí, prodejců všeho možného (nejvíc pak manga, to se v celé zemi prodává doslova na každém kroku – a byť je extrémně sladké, je tak moc lahodné, že zítra určitě skočím do zeleniny jedno dvě koupit :). Tady moc historie neuvidíte, avšak je tu zase vidět ten africký styl a rytmus života. A to vše ve velmi prostých chajdách, nashromážděných a vybudovaných jak se dá a můžete (a musíte) tady vnímat tu svým způsobem krutou realitu africké současnosti (čímž neříkám, že koloniální doba byla procházka růžovým sadem, ale jistě chápete, co tím chci říct). Životní tempo je tu velmi uvolněné, nezřídka se mi stalo, že když jsem ráno vyrazil do ulic, viděl jsem mládence polehávat pod stromem, a když jsem se vracel ve čtyři odpoledne, pořád leželi na stejném místě. Pro mě je tohle tempo naprosto nepředstavitelné, ale přirozeně nevím jak bych se choval já, pokud bych žil na místě, kde je permanentně skoro 40 stupňů vedro :-). Pokud budete mít projité obě části (Stone i Makuti Town), těžko pak doporučit něco víc. A tak délka pobytu opravdu hodně záleží na tom, co vás baví a zajímá. Ostrov je možné spojit i s výletem na protější pevninu. Takže si toto vše musíte zvážit sami, jestli vám bude stát za to se sem trmácet. A chtěl bych se sem někdy vrátit? Ano. Určitě chtěl. Ale muselo by to být s někým, koho by ta nálada a atmosféra tohoto místa mohla bavit, zajímat a naplňovat stejně jako mě, pak by to bylo znovu fantastické, o tom vůbec nepochybuju. A chtěl bych si tu koupit nějaký domek a přebudovat ho na překrásný guesthouse, který by byl časem číslo 1 na Tripadvisoru? 🙂 Možná. Možná možná možná. Nevím ale, jak bych pak návrat z tak moc bezstarostného a zpomaleného místa přežil.

IMG_2220

Další naplánované místo jsem zatím držel v tajnosti, ale teď  ho prozradím. Totiž pokud jsem považoval Ilha de Moçambique za cestovatelský underground, nevím co bych měl napsat o tomhle. Jmenuje se Ibo Island a je to ostrov, kde se naprosto, ale opravdu v každém ohledu a detailu, zastavil čas. Je to tak strašně ospalé místo, že snad i samotný čas tu plyne daleko pomaleji, než jinde. Jakoby ani neexistoval. Ráno jsem po snídani vyrazil na prohlídku a „odpoledne“ se vracel s tím, že už bude pomalu pomalinku čas večeře a trochu se zděsil, že jsem zapoměl na oběd, ale ono bylo pořád ještě před obědem! Celý ostrov je nesmírně unikátní místo, dokonce jsem před časem v časopise Wanderlust četl (můj minirozhovor tam je zde), že to je jeden z nejskrytějších a nejopomíjenějších ostrovních pokladů vůbec, s čímž musím souhlasit. Jde se sem dostat dvěma způsoby – zaprvé to je několikahodinová cesta jeepem z města Pemba a poté ještě cesta lodí, celé to zabere několik hodin a i když je to ta nejlevnější varianta, stále je relativně drahá (asi 200 USD). Druhou možností je pak přelet malým letadýlkem, který z Pemby trvá asi 20 minut a stojí cca o stovku více. Není to sice úplně totální soukromý let jako byl kdysi v Zambii v letadýlku pro 4 lidi včetně pilota, ale i tak skvělý zážitek a to letiště na Ibo Island je super – představte si, že po příletu jsem si vyndal bágly z letadla a čekal, než letadlo zase odletí (průvodci tu vždy čekají až odletí, kdyby se mu náhodou něco stalo) a mezitím si jen tak pokukuju na tu letištní hlínu a bum, mušle, bam, o pár metrů dál další mušle – prostě tu i na letišti ležely poztrácené mušle!

IMG_2430

Hotely jsou na celém ostrově víceméně tři (a pozor, ani jeden není takový ten exotický ráj, jak si člověk ubytování na opuštěném ostrově představuje). Prvním a nejlepším (i když z mého pohledu až moc zbytečně upjatý) je Ibo Island Lodge. Mrkněte se na jejich stránce na galerii obrázků a uvidíte sami, a mimochodem, v celé jejich historii jsem tu byl vůbec první Čech  ;-). Je to vážně unikátní místo na přespání, a i když jsem v minulosti spal v opravdu mnoha zvláštních, bizarních, architektonicky i jinak unikátních a celkově prostě velmi speciálních a úžasných místech, Ibo Island Lodge je něčím zvláštní – zaprvé tím okolím, ale třeba i tím, že se tu cítíte skoro jako otrokáři :))). Nakládají s vámi ne jako s hosty, ne jako s chlebodárci, ne jako se sobě rovnými, ale tak, že se cítíte jako jejich pán. Neříkám že to je ten nejlepší pocit na světě a celkově mi to chvilkami vlastně i vadilo; mám se ale cítit špatně, když třeba i v obyčejném japonském tradičním ryokanu před námi padaly ženy na koberec a klaněly se tak hluboko, jak to jen šlo? Ne. Patří to k tomu místu a jakmile jsem to přijal, bylo to lepší a užíval si přitom dočítání skvělých knížek Vlámský obraz od Arturo Pérez-Reverte a Otrokářství v novém světě od Markéty Křížové. Tady by člověk mohl zůstat třeba dva týdny, měsíc, rok, deset let a vůbec by při tom nevnímal, že nějaký čas vůbec existuje. Knížky mi ale připomínají druhý hotel a bar, který na ostrově je. Proč knížky? Pamatujete ještě na knížku v češtině, kterou jsem našel na ostrově Ilha de Moçambique? Sliboval jsem, že se k ní vrátíme a je to tu. To si totiž takhle jdu těmi línými ulicemi ostrova Ibo a najednou vidím vchod do nějaké hezké zahrady. A tak se nerozpakuji a jdu tam a vidím pěknou venkovní restauraci, spojenou s pár pokoji na přespání. Jediní návštěvníci tu byl mladý pár, který seděl na židlích, nohy nahoře a před sebou notebook s nějakým filmem. Obvykle na ostatní nikdy nehledím a je mi opravdu volné kdo si co dělá, ale tady jsem si říkal něco jako „ty amíci jsou hrozný – jedou takovej kus světa a tady pak odpoledne koukaj na ty svoje nesmysly v tv“, a pak to pustil z hlavy a u baru si objednal krevety a krabí klepýtka s pořádně vychlazeným pivem. Popíjím, prohlížím si průvodce a jsem vlastně docela spokojený. Najednou se ten mladík zvedl a šel přímo za bar a říká „Kamilo, tohle už máme spočítaný že jo?“. A já na to koukám, těm slovům nevěříc – byli to češi, Přemek a Kamila 🙂 ! Představte si nejzapomenutější místo na světě a tam potkáte česky mluvící a skoro stejně starý pár, něco jako kdybyste jeli na severní pól a tam v nějakém ztraceném iglů potkali dva Čechy, pecka :).  Takže jsme se začali bavit a byli tam v práci, o celý bar a hotel se od června starali. Velmi milé setkání, protože to byli velmi příjemní lidé, přesně takoví, se kterými se můžete bavit opravdu o všem a víte, že to má nějaký smysl. I druhý večer jsem tam zašel na večeři, a bylo to perfektní. A proč to zmiňuji v souvislosti s tou zmiňovanou knihou? Ano, protože Kamila je velká čtenářka a spali ve stejném guesthousu na Ilha a tu knížku tam prostě nechala. Takovéhle setkání se mi asi nestalo ještě nikdy – samozřejmě do toho nepočítám přirozeně sociálně-sbližuijící místa jako JV Asie, tam je to jasné, ale tady? Bylo to prostě super. Hotel se jmenuje Cinco Portas. Třetí možností na ubytování je Miti Miwiri – všechny tři jsou krásné a ani s jedním neuděláte chybu. Obávám se ale, že jsem stále nepopsal Ibo Island pořádně a také se bojím, že to tentokrát prostě nedokážu.

IMG_2510

Nejezděte na Ibo Island, pokud hledáte exotický, palmami ověšený ostrůvek; tohle vám tu sice splní, ale jinak než je obvykle myšleno. Nejezděte sem, pokud očekáváte bujarý noční život v barech; není tu samozřejmě žádný. Nejezděte sem ani když budete chtít dělat cokoli jako extrémní vodní sporty; nic takového se tu nedělá. Ibo Island navštivte jen a pouze v tom případě, poutá-li vás zvláštní pomalá atmosféra a hlavně klid a relax. V dřívějších dobách se jednalo o ostrov, kde se přenakládalo zboží arabských obchodníků. Později, v sedmnáctém století, byl kolonizován portugalci. A co tu tedy jde vidět dnes? V první řadě je to stará menší pevnost Fortaleza, která je postavena ve tvaru hvězdy a kde můžete vidět polorozpadlý kostel a navrchu pak děla a střílny. Také tu je zajímavá místnost, která je přeplněna jen a pouze starými papírovými dokumenty. Působí to neskutečně, můžete se probírat zaprášenými a pavučinami propletenými listy papíru i více než sto let starými! Zahlédl jsem tu dokonce dokumenty z konce devatenáctého století, nejvíce však z první poloviny století dvacátého. Také z doby po osvobození od portugalského kolonialismu – a neumím sice portugalsky, ale vypadalo to hodně revolučně, všude samé samopaly a ruce pracujícího člověka. Mosambik totiž po osvobození koketoval hodně zblízka s komunismem. To se však nepodařilo. Totiž stát (resp. lidé v jeho vedení), který se o vše chtěl starat a všem všechno dávat zadarmo, totiž neměl na nic z toho nejmenší kvalifikaci a zkušenost, a člověk pořádně ani neví jak, a byla tu občanská válka. Bavil jsem se s jedním cca třicetiletým mladíkem a na otázku proč přesně občanská válka vlastně vznikla odpověděl „I have no idea“. Kromě pevnosti Fortaleza tu pak vlastně ani nic není. A v tom případě nastupuje procházení ulic i úplně zapomenutých koutů ostrova, mávání na místní děti, sbírání mušlí, a tak dále. A jak takové procházení ulicemi Ibo Island vypadá? Úsměvná historka byla, když jsem šel jednou ulicí a najednou nahlas slyším divokou africkou-pop taneční hudbu a občasné výkřiky. Během chvilky jsem našel ten domek a zahradu, kde se to odehrávalo a stál před otázkou – jít dovnitř nebo ne? Načež jsem strčil do dvěří a udělal dva kroky a znovu se zastavil a vrátil zpátky na ulici a dveře za sebou zařel. Ale nakonec jsem si řekl proč ne a šel dál a uviděl pár dětí jak divoce tancují jak když je kousne tarantule :-). A do toho dva dospělí černoši, kteří pařili jak kdyby právě vykouřili kilo trávy :-)))). Byla to velká legrace, děti naběhly a skotačily kolem mě a ti dva na mě mávali jak kdyby jim bylo 10 a že prej ať jdu taky. Občas mi chybí takové to správné instantní rozhodování a potřebuju nějakou tu chvilku, než se rozhoupu tam nebo tam, případně někoho, kdo mi pomůže se rozhoupat, ale tady, tady jsem…., nakonec tancovat nešel :). Jo já vím, že jsem měl. Oni pak přestali a na chvíli jsme lámaně povídali a já že jim skočím pro pivka, protože jsem venku zahlédl stánek. Tak jsem šel ven a že chci tři piva. A prodavač? Ee, nemáme. Majitel stánku byl muslim a že alkohol nemá. Zkrácenou akci na dvorku můžete vidět tady na videu:

Popošel jsem zase dál a viděl dívku s pískem na obličeji. To jsem již viděl na fotkách, ale pořádně nevěděl co to je, a dozvěděl jsem se, že toto malování, které se nazývá Muciro, je zčásti móda a zčásti ochrana proti slunečnímu žáru – a musím říct, že i když to někomu může připadat strašidelné, mně to přišlo docela sexy :). Jdu si ulicemi dál a všude vidím hrát fotbal a mladé klučíky jak se hrozně předvádí a snaží se dát gól za každou cenu. O kousek dál zase vidím domek, který je namísto omítky doslova celý pokryt mušlemi a hned vedle opravdu hodně starého pána v klobouku. Pán mává a ukazuje na mě, tak jdu blíž a dozvím se, že to je nejstarší občan z celého ostrova, Joao Baptista. Je mu 86 let a když si vezmeme, co všechno už zažil – koloniální doby, boj o nezávislost, občanskou válku, sladkou svobodu, neskutečné. Potom dojdu znova do centra ostrova a vidím dva obrovské statné stromy a pod nimi partu asi dvaceti dětí, které se jen tak pošťuchují a jakoby na něco čekali. Říkám si co je v tom za háček a myslel jsem, že prostě čekají až projede nějaký turista, aby z něj něco dostali (což by ale bylo dosti nevděčné, za celou dobu jsme tam byli tuším čtyři návštěvníci celého ostrova), ale ne; ty stromy totiž byly mangovníky a děti čekaly až nějaké mango spadne na zem, a pak se o něj servaly :)).

IMG_2599

Jen obyčejné procházení ulicemi ostrova je prostě veliký zážitek sám o sobě, který jinde lze jen těžko zopakovat a zažít. Co se aktivit týče, můžete si v hotelu domluvit šnorchlování (docela fajn, klidný párhodinový výlet, co stojí za to), rybolov (není tu ale moc obvyklý), pronájem loďky a zajet si do místních mangrovů (to je moc hezký a klidný výlet), výlet na ostrov Quirimba (tam jsem nebyl, ale moc chtěl; nicméně je to hodně závislé na odlivu – protože část tůry jdete po svých mezi mangrovy na ostrov a zpět plujete na tradičním člunu). A pozor, nově je nabízeno plavání s delfíny – tedy teď nemyslím v bazénu, ale v moři, v jejich přirozeném prostředí přímo ve vodě. To je tedy svůdné maximálně. Celkově nicméně aktivit není moc, ale na pár dní je to ideální a garantuji, že to bude dovolená, na kterou budete rádi vzpomínat. Já měl ještě z Ibo Island jet do jiné části národního parku Quirimbas, kde se dají dělat tůry v přírodě a také pátrání po slonech (bez jeepů, jen po svých), a měl dokonce domluvené ubytování v Taratibu Bush Camp, ale nakonec jsem to nedal a prodloužil si pobyt právě na Ibu – ta touha po unikátní atmosféře tohoto ostrova (a trošku i má lenost, přiznávám) nakonec zvítězila nad mnou nejoblíbenějším zvířetem – slonem. Teď toho trochu lituji, ale opravdu jen trochu :). Mnoho věcí co a kde dělat si můžete domluvit přímo s Ibo Island Lodge, případně na Kaskazini – to hlavně v případě prodiskutování výletu v rámci celého Mosambiku. Ještě bych rád podotkl, že unikátnost Ibo Island se možná rozplyne a bude odvána jak písek ve vlnách velmi rychle, neboť Ibo Island je v novém vydání průvodců Lonely Planet Top Mosambique Highlihts na prvním místě! Tak rychle tam!! Jen už tam asi nepotkáte Přemka a Kamilu, protože v lednu zřejmě budou končit. Krásný moment byl když jsem z Iba odjížděl a pršelo, a já najednou v dálce v moři zahlédl plameňáky! Nádhera… A ještě pozor – pokud si tu opravdu nasbíráte nějaké mušle, budete čelit problému jak je provést přes hranice, což platí i pokud budete přelétat jen v rámci Mosambiku. Jak jsem to vyřešil já? Haha, tak jako zatím nikdy, ale jednou k tomu muselo dojít, že ano – úplatkem :-))). Na Pembě je velmi malé letiště, kde byl u scanovacího pásu muž, který vypadal, jako že před chvílí zametal venku bordel a pak se tam náhodou posadil. Můj batoh tak zajel pod scan a nic nepípalo, nicméně je samozřejmě viděl a co to jako je. A já že jako mušle. A ono co s nimi. A já že je chci darovat. A on že to je problém. A já, že to vím. V tom chvíli se to malinko zaseklo, ale on najednou „hele skoč mi támhle pro plechovku coca-coly a pak to bude 10 dolarů“. A já „na coca-colu nemám drobný, ale tady máte 10 dolarů“, a on byl najednou extrémně rozradostněný a sám mi pomáhal zapínat batoh. Na dalších letištích už jsem to řešil tak, že jsem si to nacpal do kapes kraťasů a vše prošlo dobře :-). Mimochodem,  místní aerolinky měli zrovna ve svém časopise velký článek o Praze, kde autor byl fascinovaný Kafkou a také tím, že tu lidé venku u stánků pořád popíjí pivo ;-).

IMG_2779

V tu chvíli pomalu končila má historická linka mosambické cesty a bylo mi to hrozně líto. A chtěl jsem buď přejet někam, kde to bude zase zapadlé a zapomenuté, nebo tu prostě zůstat. Ani jedno ale možné nebylo, tak jsem se musel přesunout dál, a to do relativně dost navštěvovaného místa Tofo Beach poblíž města Inhambane. Jakmile sem přijedete či přiletíte, okamžitě ucítíte tu změnu podnebí a vůbec celkově atmosféru. Co je tu pořádně cítit, je bezstarostná letní nálada. A to doslova, navíc ne letní africká nálada, ale letní americko-evropská nálada. Tofo Beach je totiž známé surfařské středisko a vůbec takové post-hipísácké místo, kde studenti hrají na pláži ping-pong, polovina turistů má dready, nejlevnější vývařovny jsou narvané k prasknutí a všude běhá milion psů, kteří patří bůhví komu. A můj první dojem byl poprvé v Mosambiku nic moc. A to proto, že už jsem dááááávno pryč z tohoto žitovního stylu, na druhou stranu to bylo samozřejmě způsobené tak moc velkým odtržením od reality na ostrovech Ilha de Moçambique a Ibo. To i kdybych přijel kamkoli na světě, možná bych to vnímal podobně. Takže po zabydlení a uvolnění to začalo být jenom lepší. Nejhezčí ubytování tu je Baia Sonambula nebo Casa Barry, kde je i krásná restaurace těsně nad pláží. Ale na výběr je tu spousta dalších míst. A co tu jde vlastně dělat? Napíšu proč jsem sem jel já. Jen a jen a pouze kvůli tomu, abych na vlastní oči viděl velrybího žraloka. Přijde vám to divné? Ano! Děkuji :-). Totiž kromě typičtějších vodních aktivit jako surfing nebo šnorcholvání (poměrně bídné), se tu můžete potápět nebo klidně i jen šnorchlovat skoro s nejúžasnějšími mořskými potvorami! Pošlete teď zkušené potápěče pryč a já vám popíšu, jak tady takové šnorchlování za velrybím žralokem probíhá. V první řadě, velmi punkově a živelně. Společností, které vám to zařídí je tu několik – od obskurních jednočlenných jako například Peri Peri Divers až po méně amatérské, jako například Diversity Scuba, které jsem zvolil já. Na výlet za velrybím žralokem stačí jen šnorchl a cena je 50 USD, přičemž spatření žraloka samozřejmě není nijak garantováno. A tak jsem si v klidu, odpočinutý a připravený na tu obrovitou potvoru, zašel do Diversity Scuba a sebevědomě že jako chci Whale Shark snorchling. Slečna se na mě podívala a že prý no problem, ale že minimum je 5 lidí a jsem zatím sám a moc to na další nevidí. Pár sekund jsem na ni koukal a až pak si uvědomil, že to není možný, že jsem neabsolvoval tak dlouhou a drahou cestu na Tofo Beach, abych tady pak jedl v levný plážový jídelně s v poledne zpitými mladíky. A tak jsem si, jako už častokrát v podobných případech, postavil hlavu – a s ledovým klidem jí oznámil, že to není problém, a že platím všech 5 lidí. Připomenulo mi to jedno staré (už neexistující) kino, kam skoro nikdy nikdo nechodil, a kde jsem si občas koupil minimum 10 vstupenek na film, který jsem prostě chtěl vidět – nečekal jsem sice, že se toho ještě někdy dočkám; ale život je plný překvapení, že ano :-). Slečna že to možné je a ráno se mám v 10 stavit. Tak jsem se v 10 stavil a mezitím se připojili dva mladí angličané – velmi upjatý a tichý londýňan a extrémně odvázaná a otevřená londýňanka, zajímavý to pár. Průvodce nám v rychlosti řekl jak se to bude odvíjet a šlo se na pláž. Tam už byla větši gumová loď a jedno strašidelně staré a rozpadlé auto, které možná před padesáti lety bylo něco jako jeep.

IMG_2785

Najednou do tohoto auta skočil černoch a začal tam spojovat drátky, až ho nastartoval, dozadu přivázal lano a to spojil s lodí a potom vrak popojel do vody a odvlekl tam i loď samotnou; a v tu chvíli mi bylo jasné, že to bude něco úplně jiného než takové ty od začátku do konce přesně domluvené a naplánované akce a líbilo se mi to ;-). Na loď byla také přimontovaná asi třímetrová konstrukce, na které poté průvodce seděl a ve vlnách hledal velký tmavý stín, jinými slovy tu velkou rybu. Vlny se ten den nezdály moc velké, ale jakmile jsem na loď naskočil, uvědomil jsem si opak – vzali si od nás úplně všechno, co jsme měli (já jen podvodní foťák, brýle jsem si nechal) a že si prý máme zatarasit nohy i ruce do provazů, na dně člunu ležící. Pfff, co blbnou, pořád jsem si říkal, ale pak nahodil motor a rozjeli jsme se rovnou naproti vlnám. První vlna hups, ale dobrý. Druhá vlna bum, ajaj no dobrý, to dáme. Ale třetí vlna? Koukám, jak se k nám rychlostí blesku řítí a najednou PRÁSK! Velká ďaha na přídi a já najednou miliontinu sekundy předemnou vidím tak třímetrovou vlnu, která mě za tu miliontinu sekundy srazila na zem… Byla to rána jak prase, sluneční brýle letěly kamsi dozadu a já držel lano jen ledabyle a tak jsem letěl dolů :-). Uff. Teď to vnímám jako legraci a dokonce když to teď píšu, tak se tomu sám směju, ale v té chvíli…, v té chvíli jsem to jako legraci bral vlastně taky. Jakmile jsme přejeli třetí vlnu, vše se zklidnilo, já našel brýle a znova se posadil, jeden z průvodců vylezl nahoru na konstrukci a jali jsme se věnovat tomu nejdůležitějšímu v ten den. Po asi třiceti minutách nevidíme stále nic a já si začínám říkat, že to nevadí, že i jenom pocit, že tu plavu si užiju a bude to dobrý. Ale najednou průvodce zařve „vidím ho!“. A v tu chvíli jsme se z klidového módu přepnuli do akčního. Rychle jsme nasadili brýle a ploutve a byli připraveni skočit. Totiž, předtím jsem si myslel, že to bude něco jako takové to poklidné šnorchlování; budu si plout mým tempem a bude to skvělý. Ale ne, tohle se dělá tak, že se žralok hledá, a jakmile je spatřen, člověk musí rychle skočit do vody a plout podél něho ve vodě, a pak se zpět vrátit na člun a hledat dalšího a znova skočit a tak pořád dokola, v docela rychlém tempu. Takže sedím na kraji člunu, a jakmile uslyším divoké „jump!“, jsem v mžiku ve vodě. A po chvíli stabilizace přichází ten velký okamžik – obrovitánská potvora, která se zove Velrybí žralok, je celá puntíkatá, má obrovské ploutve i hubu (a jí pouze plankton), se zjevila a já sotva zadržoval dech. Byl to opravdu nádherný okamžik. Ale tak jako všechno na Tofo Beach, bylo to hrozně rychlé. Žralok pluje docela svižně a najednou byl pryč. Bez jediné fotky! Grrrrrr. Vylézal jsem po mini žebříku nahoru na člun a čekal co bude dál – ale už počítal s tím, že to nebude všechno, a opravdu nebylo. Chvíli poté, co jsem se nahoře otřepal najednou zase slyším jump! A bum znova do vody. Tentokrát to byl větší kus, mohl mít takových 16 metrů a plul o poznání pomaleji. Trochu jsme se ploutvemi pobouchali s průvodcem, nicméně to obrotivé tělo bylo tak krásné, pokojně si jen tak plulo a nás si vůbec nevšímalo – co si má také co všímat bytostí, které jsou osmrkát menší než on! Po chvíli odplul a s průvodcem jsme se museli pak smát, oba jsme byli svědky toho stejného a i když on to zažil pomiliónté a já poprvé, cítili jsme podobný pocit. Toho dne jsme do vody skočili ještě mnohokrát a bylo nám řečeno, že to byla obrovská náhoda a štěstí, že v osmi případech z deseti se žralok nenajde. Síly pomalu začaly docházet (hlavně kvůli neustálému skákání a vylézání zpět nahoru), ale i když si nemyslím že mám buvíjakou fyzičku, byl jsem jediný z celého člunu, který chtěl stále víc a víc, projevila se tu jen a pouze síla vůle :). Po několika hodinách jsme se tedy dohodli, že můžeme zpátky na pláž a já se už těšil na svačinu (v podobě čerstvého kokosu, manga a papájy), když najednou ten tišší průvodce, který řídil člun (a měl tričko s nápisem „eat more plankton“), zakřičel „manta!!“. A já myslel, že snad špatně slyším. Manty považuji za úžasné, překrásné bytosti, jakoby byly z jiného světa. Už jsem to popisoval v mém článku 10 fotek, které mě nejvíce ovlivnily a i když jsem věděl, že v Mosambiku je jde vidět, nepočítal jsem s tím, neboť za nimi se již musíte potápět, šnorchl nestačí (a já se zatím nikdy nepotápěl), takže mě tahle informace pořádně překvapila. Byl jsem už ale tak strašně moc unavený, že jsem nevěděl co dělat – nakonec jsem však ploutve a brýle znovu jak zpomalený stroj nandal a hupsnul do vody a uviděl – mantu. Přenádhernou, obrovskou, pomalu se vznášející ve vlnách, těmi svými ťapkami svítící. Nemohl jsem věřit vlastním očím a snad i zvuk moře byl v přítomnosti manty jiný, takový vesmírný. Úžasný zážitek, však mrkněte na video:

Pokud ale nejste velcí nadšenci mořských sportů, nic moc víc na Tofo beach dělat nejde. Není tak špatné domluvit si taxi (nebo půjčit auto či motorku) a zajet se mrknout do vedlejšího většího města Inhambane. Sice toho tu moc není, ale proč ne. Mě vezla slečna co v hotelu Baia Sonambula pracovala a vysadila hned před největším městským tržištěm – a ihned co jsem vstoupil dovnitř naběhl „kvalitně“ oblečený mladík a že prý „kokain, marihuana, no ták, nějak se musím živit“! Jakmile se mi podařilo ho nechat za sebou, užíval jsem si trhy s ovocem a zeleninou – tolik manga a kokosu najednou jsem ještě asi nikdy neviděl :). Kokos asi za 10 korun, mango jen pár halířů.

Z dalších míst, kam se v Mosambiku dá jet, bych rád zmínil Rezervaci Niassa úplně na severu skoro u hranic s Tanzanií (kde je spousty slonů a také lvi atd.), tady jsem nebyl, ale rozhodně měl být, jedná se o klasičtější africké safari a nejlepší ubytování je tu prý Lugenda Wilderness Camp – nezapomenout toto místo spojit s velkolepým jezerem Niassa! Na další národní park Gorongosa  rovnou zapomeňte, už nějakou dobu v něm sídlí rebelové a je absolutní nesmysl sem v současné době jet (velká škoda, vypadá krásně). Případně zvažte oblast Chimoio, někde napůl mezi pobřežím Mosambiku a hranicemi se Zimbabwe, což je práh do hor Chimanimani se skvělými možnostmi túr. Nebo Gurue, to je pahorkatá oblast známá pěstováním čaje, sem bych chtěl napodruhé určitě. A dále je to už jen a pouze o pobřeží. Mimo mnou zmiňovaných míst pak můžete popřemýšlet ještě například o Vilanculos nebo nádherném souostroví Bazaruto (pláže, pláže, ryby, pláže)…

Ach jo, snad poprvé, co zpětně píšu cestopis, tak se mi opravdu začíná stýskat po zvuku vln, vedru, grilovaných humrech, ospalé atmosféře, a vůbec nevím, co s tím budu dělat. Nicméně, co třeba jídlo? Není tu nikterak sofistikované, ale…, ale je jednoduše čerstvé a ty mořské plody? Ty jsou fantaastické! Metrové krevety, dvoumetroví humři, třímetrové ryby dne… Ne, to si už dělám legraci, tak velké ne, ale humry jsem si dával kdy jsem jen mohl a měl jsem je tak na talíři téměř denně. Dělají se tu hlavně grilované a ta jejich jemně nasládlá a ultrajemná chuť je dokonalá. Ovšem co bylo úplně nejlepší, co jsem tu jedl, byla levná a úplně obyčejná hustá rybí polévka. Ta chuť, to bylo prostě něco. Já osobně jsem byl, co se jídla v Mosambiku týče, úplně mimo. Minimálně dvakrát v týdnu si i doma dávám rybu, ale stejně, to co se dělo na talíři tady, i v nejobyčejnější jídelně, to bylo prostě něco. V druhé půlce mého pobytu jsem si celou dobu říkal a těšil se, až zajdu na nejlepší mořské potvory v ČR do Zdenek’s Oyster Bar :-).

Támhle vidím piráty!

Támhle vidím piráty!

A jak výlet do Mosambiku uzavřít? Je to nesmírně unikátní a poutavá země, kde všechno tak nějak samo, volně a bezstarostně plyne, a myslím, že je to země, která je schopna vás tím upoutat. Je to ideální destinace pro velké romantické dobrodružství ve dvou, ve kterém se, ať chcete nebo ne, bude prolínat voda, historie a africká nátura. Pro někoho sen, pro druhého peklo; záleží tak, samozřejmě, na vás. Pokud se ptáte, jestli je dobrý nápad sem jet s dětmi, nedovedu na to zodpovědně odpovědět. Asi před rokem jsem o Mosambiku četl velmi dobrý článek, který tvrdil, že děti si tady ty plážové oblasti a hledání mušliček velmi užijí, a já se k tomuto názoru musím přidat. Svoje děti (až nějaké budou) bych sem vzal okamžitě a skoro bez rozmyslu a také je sem jednou určitě vezmu, protože jim chci ukázat, jak drsný ale poutavý byl svět v minulosti a jak krásný zároveň může být i v součanosti. Cestování tu sice není úplně nejlevnější a nejjednodušší, a tak naprosto chápu, když někdo dá přednost Jižní Africe, Keni nebo Tanzanii, ale Mosambik je velmi osobitou africkou zemí, která má sice krušnou minulost, ale právě tahle minulost a její stále žhavé fragmenty jí přidávají o tolik víc, než těmto sousedům. A tak pokud se Afriky nebojíte a voda vás přitahuje víc než jiné věci, a navíc vám něco říká třeba i historie a jste schopni oželit klasické africké safari, tohle je ta země, kde musíte a chcete být :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *