01.02.2015

Napsal | 1 komentář | Kategorie | Přečteno 5,024×

Zažít večer v restauraci DiverXO

Zažít večer v restauraci DiverXO

Madridský kuchař David Muñoz je v kurzu a jeho restraurace DiverXO je jeden z největších hitů tohoto roku. Dostává hodnocení typu nejoriginálnější, šokující, ujetá a bořící veškerá tabu; jednoduše právě ten podnik, jehož návštěva by vás v roce 2015 rozhodně neměla minout. Tolik tedy ten obecný hype; pro mě osobně to totiž byl až téměř nepříjemný zážitek a jedno z největších zklamání vůbec…

 

Mladý šéfkuchař David Muñoz totiž v listopadu 2014 získal svoji třetí michelinskou hvězdu a jak sám říká, znamenalo to pro restauraci obrovský mediální humbuk, z čehož byl prý dost překvapený, neboť, jak dodává, „jsme poněkud jiní“. Posh média jsou z něj poblázněna, mluví se o nejvíc sexy madridské restauraci, pronášejí se věty jako „boří se zde zaběhlé mýty o vnímaní zážitku v kvalitní restauraci“, a také marketing je téměř dokonalý – moderní, rebelský, originální, s nádechem něčeho neočekávatelného. A pokud je někde zmiňován kuchař bořící všechna tabu, je často myšlen právě Muñoz. Víte co? Pusťte si pro začátek toto reklamní video:

Skvělé video, poutavé, že? Tak na něco podobného v DiverXO rovnou zapomeňte, atmosféra je NAPROSTO odlišná! Ano, restaurace je opravdu dost jiná, než ty ostatní; už při rezervaci vidíte ten rozdíl – třeba místo u stolu si kupujete jako na koncert, nikoli jako do restaurace, také musíte předem zaplatit vstupenku €60 (která vám pak bude odečtena z celkové ceny). Interiér je poměrně bizarní a tak nějak roztěkaný, působí jako z nějakého staršího sci-fi filmu nebo laboratoře, navíc doplněný o artefakty typu létající či smějící se prasata na zdi, dvoumetrové zmrzliny (do kterých se ukládá víno), samotné ženské nohy (na které se dávají kabelky) a tak dále. Součástí je i roztodivná obsluha, připomínající (snad záměrně) postavy spermií z Allenova filmu „Všechno co jste chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat“. A další a další lehce ujeté detaily. Při bližším pohledu to ale celé působí spíš legračně a tak nějak pouťově, než opravdu zajímavě. A rozhodně to rozptyluje od jídla! Napadlo mě v tu chvíli, že to trochu působí jako řekněme nějaká hudební skupina, která na přestylizovaném barevném pódiu blbne a dělá co nejdivnější kousky, kolem létají prapodivné věci, všechno barevně bliká – a nikoho pak vlastně ani moc nezajímá, jak ve skutečnosti hraje. Už od samého začátku mi přišlo, že restaurace DiverXO se z velké části věnuje právě těmto svým způsobem zbytečným aspektům okolo; všimněte si, že jsme se stále ještě ani slovem nedostali k jídlu! I to je efekt tohoto moderního a stylizovaného podniku.

Nenechme se tím ale ošálit a pojďme se zaměřit na jídlo samotné, které nádherně vypadá, ale podle mého názoru nedává, stejně jako celý večer zde, úplně smysl. Také, byť se tomu mladý David Muñoz zarytě brání a v rozhovorech to rozporuje, je jeho restaurace zatížena nálepkou molekulární, což kdybych věděl předem, rozhodně do návtěvy nejdu (jistě, měl jem to vědět, ale o podnicích i zemích, které hodlám navštívit, si předem záměrně zjišťuji co nejméně). Totiž tento typ kuchyně mi moc chuti k jídlu nedává a byť některé z těchto postupů používají i jiné a velmi dobré restaurace, přijde mi, že celý molekulární humbuk je už pasé a zemřel s uzavřením El Bulli, byť tam dával celý večer v porovnání s DiverXO naprosto perfektní smysl, a rozhodně se tam nestalo, že byste dostali například polévku v laboratorní zkumavce nebo omáčku z injekční stříkačky a podobné, odpusťe mi to, naprosté nesmysly. Na výběr je v DiverXO ze dvou možností – sedmichodové nebo čtrnáctichodové menu s několika malými bočními chody. Možnost párovaných vín neexistuje a výběr vín je opravdu malý, nicméně dostačující. Ale pojďme už k chodům samotným!

#1: Úvodní chod, který byl na všech stolech ještě před příchodem (spolu s malými krevetami, zavěšenými vlascem na stropě a které se také jedly). Byla to tuhá wasabi omáčka, na ní kukuřice, na kterou byla stříkačkou nanesena lanýžová hmota. A to se sušeným patvarem bez chuti. Legrace přestala být, když číšník chtěl, abychom to celé před příchodem druhého chodu nejdříve snědli :-).

 

#2: Studená kukuřičná polévka se zázvorem, citrusem a lichi. Tento chod byl dobrý a velmi osvěžující – ta kukuřice s lichi opravdu působila. Byť tam toho pepře bylo strašně moc a nebylo to ten večer naposledy.

 

 

#3: Černé lanýže na bramborách, spolu se sušenými rajčaty a kukuřicí. Výborný šťavnatý chod a pro milovníky lanýžů bezpochyby velké plus večera.

 

 

#4: Sea spider (nohatka), obalená v těstíčku, které se dělá na jihu Španělska (jež sestává z mandlí, skořice a citrónové kůry), to celé v kozím másle s vajíčkem a černými olivami. Celý obalený krab působil hodně mastně a sladce, naopak olivy, vyrobené uměle, zase chutnaly…, no prostě jako umělé olivy. Jeden z prvních zádrhelů, kdy se do úst dralo něco jako „a proč nepoužít pravé španělské olivy?“

 

#5: Vynikající filet z tuňáka ve velmi hutném krému z křenu a hořčice s excelentními houbami (už bohužel nevím jakými), ozdobené kousky australského citrónu a kapkami čínské barbecue omáčky. Jeden z těch lepších chodů, kdy rybu houby a kousky citrónu skvěle doplňovaly. Poněkud syté, ale výborné.

 

#6: Úhořová specialita – uzení baby úhoři s opraženými kousky normálního mořského úhoře, doplněné o korejské kimchi a wasabi. Nějak mi to celé neladilo a nechutnalo, šlo to dohromady zvláštně, byť vizuálně krásný chod.

 

 

#7: Má milovaná chobotnice, zde v medové zálivce s inkoustem z chobotnice, bílými fazolemi, jikrami z létající ryby, citronovou trávou, koriandrem a ztuhlým kokosovým mlékem, které se pak v zálivce rozpustilo. Chod působil dost přeplácaně, začali jsme si uvědomovat, že to tu tak prostě je a bude.

 

#8: Velká grilovaná kreveta s koprem a kapkami japonsk0 citrusové ponzu omáčky a sladkou sušenkou. Lehký a dobrý chod.

 

 

#9: Čínský knedlíček se sušenou španělskou šunkou, zalitý hustým lepivým vývarem z iberijské šunky, vařeným 48 hodin. Byl tak těžký a lepivý, že působil jako karamel. A byť ten vývar byl už trochu přehnaný, tento chod dával perfektní smysl.

 

#10: Mořský ježek s foie gras, kvašeným čili a zeleným čajem. Mořský ježek s čili vynikající, jinak ale dle mého názoru opět zbyteřně překombinované – vlastně už poněkolikáté si nešlo užít chuť daného chodu, protože byla přebita dalšími a dalšími menšími či nedůležitými zbytečnostmi.

 

#11: Kousky výborně udělané kachny, kompletně zabité věcmi okolo. Ano, na jednu stranu se mi líbí, že každý chod je podávám na jiném čtvercovém talíři, evokující prázdný obraz, na který vám šéfkuchař svým jídlem maluje svá díla, ale na druhou stranu, proč to pak ty krásně udělané kachní prsa přebije jahodovou omáčku, mandlemi, jalapeños, a to celé zastříkané mandarinkou? Vizuálně moc hezký chod.

 

#12: Křupavá kostra malé ryby s kousky sladkokyselé hmoty a řeřichovými listy, to v jemné omáčce z jamajského pepře. Krásně vypadající, ale jinak chod úplně bez chuti. Nicméně ano, ty listy řeřichy byly vynikající :-).

 

 

#13: Vizuálně moc hezký chod, ukrývající svá tajemství v kokosu. Šlo o kus makrely s rybím vývarem, vynikajícími nasládlými houbami a kousky bůvolí mozzarelly. Když se pořádně podíváte na vnitřní okraj, uvidíte také kokosovou vrstvu, která se odloupla a jedla se zbytkem. Znovu a opět chod, který je tak originální, ale co se chutí týče, jakoby v3echny pou6it0 ingredience spolu neladily, nevím jak lépe to popsat.

 

#14: Paříž sedmdesátých let. Tak byl tento chod popsán a opravdu tomu bylo uzpůsobeno v tu chvíli všechno – kolem stolu totiž byl závěs (každý stůl měl svůj), který se zakryl, pomocníci Woodyho Allena přinesli mp3 přehrávač s písničkami Edith Piaf, stůl byl doplněn o svíčky a konečně ten večer trochu zjemnila celková atmosféra. Do toho byly přineseny různé chuťovky, čemuž vévodilo jehněčí, spolu s kopií slavné bramborové kaše ještě slavnějšího francouzského šéfkuchaře Joëla Robuchona. Zábavný chod, kdy to celé mělo nějaký smysl a minimálně polovina chuťovek byla velmi dobrá!

#15: Poslední dva chody, a jak jinak než dezerty. Ale samozřejmě, na dokonalé sladkosti Jordiho Roca rovnou zapomeňme, tady totiž, v rámci DiverXO hesla „jsme jiní“ totiž nebyly dezerty sladké, ale slané. V tomto případě šlo o různé kousky slané bílé broskve a sušenek z bílých fazolí. Na to, jak to na talíři vypadalo krásně, to na jazyce moc nedokázalo.

 

#16: Bazalka, fialky, pepř, česnek, pepř, omáčka z pepře, pepř, pepřovo-česneková zmrzlina, pepř, a tam někde dole, úplně vespod, ukryté lesní ovoce. Dalo se k němu dostat a pak to mělo výbornou chuť, ale jinak uchylné a nedobré.

 

Tak, co k tomu všemu říci? Čaj a nic dalšího jsem už nechtěl, jediné v mé mysli bylo už být na vzduchu a venku z této restaurace. Možná vám bude připadat, že tento report je úplně poprvé poněkud cynický, ale opravdu mi tu nějak více nechutnal snad ani jeden chod. Ano, na jednu stranu je ta drzost, se kterou tohle všechno David Muñoz dělá, opravdu osvěžující a držím mu v tomto palce, na druhou stranu, jednoduše jsem se potom cítil tak, že jsem byl tak trochu zneužitý k jeho šíleným experimentům. A to se mi nelíbilo vůbec, byť když to všechno člověk vezme jen jako legraci, samozřejmě si jde říct ‚proč ne‘; ten talent a technická zručnost tam samozřejmě je! Mám ale pocit, že návštěvník pak na večer zde bude vzpomínat spíš z pohledu show, než z pohledu jídla.

David Muñoz též otevřel další restauraci nazvanou StreetXO, která mi tím tématem přijde i dost zajímavější. Takže, jak madridskou restauraci DiverXO ve výsledku ohodnotit? A dá se vůbec hodnotit? Nebylo to celé jen jeden velký trip a bizarní sen, který se vlastně ani nestal? To se Davidu Muñozovi musí nechat, že šálí dobře. Pokud vám tedy ani tak nejde o chuťový zážitek a jde vám spíš o show a věci tohoto typu, DiverXO by se vám mohla líbit a určitě ji zkuste. Budete se bavit královsky a určitě budete mít o čem povídat, to bezpochyby. Na druhou stranu, večeře u něj není za úsměv, ale za poměrně velký peníz a i celkově je třeba se na to podívat z toho rozumějšího hlediska a všechny ty reklamní řeči a blikající světýlka nechat stranou. Tři michelinské hvězdy tady poněkud nechápu, ale tak to prostě občas bývá a není asi třeba se tím nějak více zabývat. Většina chodů nedává moc velký smysl, je překotně přeplácaná a když už tam nějaká zajímavá chuť je, je přebitá dalšími a dalšími nicotnými, které vám říkají „nech tu úžasnou hlavní chuť originální suroviny být a pojď si užít nás“. V podstatě při každém dalším chodu, který číšníci přinášeli, jsme si říkali „tak co za blbost to zas bude“, byť spíš v pozitivním duchu a s úsměvem. Ale pozor, to jsem ještě ani nezmínil průjem, který jsem po návštěvě DiverXO druhý den měl!… 🙂

  1. ALeš napsal(a):

    Super report, díky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA načítání...