05.02.2017

Napsal | 1 komentář | Kategorie | Přečteno 1,401×

Zažít večer v restauraci Enigma

Zažít večer v restauraci Enigma

Barcelonu miluju. Nedovedu ani přesně popsat proč, ale spolu s Londýnem to je pro mě nejžhavější a nejzajímavější evropské město, hlavně pro svoji atmosféru; Paříž protentokrát vynecháme, dnešní psaní moc o romantice není :). V Barceloně samozřejmě najdeme i skvělé jídlo, spoustu skvělého jídla! A tak jsem se tam vypravil znovu, do trochu přehypované restaurace s tajemným názvem Enigma.

Enigma je restaurace úplně nová, otevřená necelé dva měsíce. Ovšem kdo za ní stojí v pozadí nový není, naopak – stojí za ní šéfkuchař Albert Adrià, bratr jednoho z nejslavnějších a nejvíc vlivných kuchařů všech dob Ferrana Adrià, který to rozpaloval ve slavné a již zavřené legendární restauraci El Bulli. Toto je již čtvrtý Albertův podnik ve kterém jsem byl, a rovnou napíšu, že definitivně nejšílenější :), ale o tom později. Poprvé jsme byli ve slavném moderní tapas baru Tickets a to bylo prostě bezchybné a dokonale zábavné! Opravdu jsme si to užili a pokud jste ještě nebyli, rychle tam dokud jste ještě mladí a nekonzervativní! :-D Pak to byla čistě rybí a seafood restaurace Rias de Galicias, kde jsme mimochodem měli asi nejlepšího humra v životě (s mangem a avokádem) a třetí nedávno v říjnu, moderní mexický podnik Hoja Santa. To vše ze stáje skupiny El Barri, která tyto podniky (a pár dalších) provozuje. Barcelonu samotnou mám tedy chtě nechtě spojenou s dvěma postavami – jednou z nich je právě Albert Adrià a ta druhá, to je zase v osobní rovině a to sem nepatří. Když jsme se v Hoja Santa právě Alberta samotného ptali, kdy už konečně Enigma otevře své dveře, říkal že již velmi brzy. Ptal jsem se také, jestli v tom je a bude nějak zainteresován Ferran a odpověď byla, že bohužel ne. Velká škoda – Albert totiž Enigmu propaguje také tak trochu jako El Bulli verze 2.0, ale je to úplně jinde, nedá se to srovnat a práce Alberta a Ferrana je diametrálně odlišná. Základní představení Enigmy je jinak dobře popsáno zde.

Restaurace byla představena před více než dvěma lety a představte si, tehdy jsem také poctivě a svědomitě ihned dělal rezervaci, tj. již v lednu 2015! Čekat na večeři 2 roky, není to trochu šílené? Je i není. Je, pokud na to takhle nahlížíte a není, pokud máte velkou trpělivost a nadšení. Výstavba se však pozdržela a byla tedy otevřena až teď v lednu 2017 a co se tedy povedlo na jedničku, byla taková ta šeptanda ještě před otevřením – vlastně to bylo jedno z nejočekávanějších otevření restaurace roku! Jako že co to tedy bude, jak to bude, co se tam vlastně bude dít, bude to nějaká revoluce nebo spíš jen evoluce El Bulli atd. No a jak to tam tedy vypadá a jaké to je? Už to před vámi asi dlouho nevydržím a musí to ven, ale celé to tam na mě působilo jako infantilní umělohmotná blbost! :) Stoly umělohmotné, židle též, stěny též a celé to působí, jak kdyby to bylo navrhované někým, kdo stavěl pohádky pro Tima Burtona :-). Od úplného začátku je to vlastně spíš taková jak kdyby show a s klasickou večeří to nemá až tak moc společného, což by popravdě vůbec  nemuselo být na škodu, určitě ne – jen by v tom zbytku okolo (tj. v jídle :) musela být nějaká větší hodnota.

A pojďme se tedy posunout k tomu, jak to tu celé probíhá. Po potvrzení a uhrazení rezervace dostanete přístupový kód a heslo, pomocí kterého se dostanete dovnitř podniku. Chvíli jdete strašidelnou tmavou chodbou až dojdete na něco jako recepci, kde se vás ujmou, sdělí základní informace (a také poprosí, abyste fotky jídel nedávali na facebook) a pak vám již přinesou první chod:

A jednalo se o ibiškový čaj a sušenou jahodu s wasabi a sušenkou s yuzu.

 

 

 

Poté jsem byl vyzván, abych se přesunul a tak jsem se přesunul do další místnosti, která byla něco jako lounge v hotelu. Tam se mi představila další obsluha a donesla výbornou vodu, která je prý produkována vyhradně z děšťové vody z Patagonie v Chile a k tomu doneseno pár dalších předkrmů. Rád bych upozornil, že protentokrát nebudu jídla moc popisovat, vzdal jsem dělání si poznámek poměrně záhy, takže to bude spíš jen fotka a název chodu:

Tohle byla parmazánová sušenka.

 

 

 

Toto zase malinová tobolka.

 

 

 

A toto zase sušenka s passion fruit, gorgonzolou a vlašským ořechem.

 

 

 

Dále pak zelný list s černým lanýžem.

 

 

 

Sépie s chobotnicovým inkoustem a kokosem, toto bylo velmi dobré.

 

 

 

Dalším předkrmem pak byla sušenka s mořským ježkem.

 

 

 

Kostička z mořských řas s kaviárem, velmi dobré.

 

 

 

Tím skončila doba předkrmů a měl jsem teď možnost objednat si víno. Což jsem také udělal (vinný lístek je ale poměrně základní) a přešel do další místnosti, což byl velký bar na stojáka. Tam se mi představila další obsluha a už jsem toho začínal mít docela dost a chtěl se posadit, popít víno a jen tak v klidu si užít jído. Nicméně, přišel další mladík a spolu s předem danými třemi druhy koktejlů přinesl následující chody:

Kari bonbon s wasabi, hutné a dobré.

 

 

 

Želé bonbon z japonské řepy a ústřice.

 

 

 

Shiso lístek s ovocem ugli a passion fruit, plus zázvor s citrusem.

 

 

 

Hurá, tím túra po nesmyslných pasážích skončila a byl jsem přesunut do hlavní místnosti na večeři. Byli mi představeni další čtyři číšníci a už jsem se v tom pomalu začal ztrácet. A už v tu chvíli jsem věděl, že to je celé nějaké divné. A ne příjemně divné, to mám obvykle rád, ale spíš nepříjemně. Jsem člověk hodně otevřený, různým pokusům a experimentům se vůbec nebráním a tak bych si to měl užívat, ale prozatím to ani zdaleka nešlo, celé to bylo takové křečovité, tlačící a nepřirozené. A tak trochu jak na pouti, vůbec tam nebyl ten pocit být v hezké restauraci. Bylo přineseno pár dalších chodů, tentokrát už o poznání lepších:

A hned první byl vlastně docela zajímavý, šlo o salát nazvaný hráškové slzy, a to podle tvaru úžasně chutného druhu baskického hrášku, zde navíc s … s…. zaboha si nemohu vzpomenout a poznámku, co je to černé, nikde nemám, omlouvám se.

 

Toto byla polévka s olivovým krémem a jogurtem. Dobré a svěží. Že by už tato fáze večeře začala dávat větší smysl?

 

 

Iberijská šunka v méně tradiční formě.

 

 

 

Fajnová rajčatová polévka – polovina ze zelených rajčat a druhá polovina z červených, s kapkou olivového oleje.

 

 

Variace na téma foie gras, zde navíc s tofu pěnou. Ne, k sobě to moc nešlo :-).

 

 

Moc hezky vypadající chod, celý se skládající z artyčoků – artyčokový fondant plus grilovaný artyčok s artyčokovou zálivkou. Škoda, že mi artyčok zrovna moc nechutná ;-D.

 

Bohužel poznámku o tomto chodu nemám.

 

 

 

Večeře však najednou byla opět přerušena, že se prý mám přesunout zase jinam… Aúúú! Nechte mě být, říkal jsem si. Ale dobrá, tak jsem došel do menší místnosti s velikým japonským grilem a tam to vlastně bylo asi nejlepší. A to hlavně kvůli atmosféře, najednou byla ta umělohmotná a unylá atmosféra pryč a okolo to vřelo, gril prskal a bylo to moc fajn. Tento prostor je jen pro 8 hostů kteří sedí okolo grilu a obsluha tam pro vás griluje různé věcičky – zde nejsou chody nijak sofistikované, ale bylo to tak příjemné ozvěžení, že mi to udělalo velkou radost.

Prvním chodem bylo těsto na blini se sýrovou náplní s kaviárem. Vynikající!

 

 

Bohužel nevzpomenu něco více o tomto chodu.

 

 

 

Kousek makrely v šafránové omáčce. Opět výborné.

 

 

 

Opět bez poznámky.

 

 

 

Lehce pogrilovaná kreveta se zálivkou z krevetích hlav, kterou před vámi dělají pomocí speciálního japonského dřevěného lisovače na krevetí hlavy. Lahůdka.

 

A znovu se putovalo jinam, respektive zpět do hlavní místnosti a pokračovat v té klasické večeři. Chudinka obsluha, říkal jsem si – pořád totiž za mnou všude tahala tu mojí flašku vína :-). A už bylo jasné, že toho je prostě moc a je to celé překombinované, nicméně, už jsem ten cirkus musel doabsolvovat. Odejít se mi určitě nechtělo, na druhou stranu zůstávat popravdě zrovna dvakrát také ne. Až mi to v tu chvíli připomělo jídla Davida Muñoze z DiverXO, kde jsme se už se spoluvečeřící v druhé půlce oba modlili, ať už proboha další chody nenosí :-). No nicméně karavana tedy jela dál a na stole mi přistálo následující:

Bramborový nok s lanýžem.

 

 

 

Křepelka s omáčkou „escabeche“. Výborné, šťavnaté.

 

 

 

Houbový nok s lanýžovou omáčkou.

 

 

 

Čokoládový desert.

 

 

 

Další desert, tentokrát kari zmrzlina.

 

 

 

Poslední desert na tomto místě.

 

 

 

A i poté, po celé večeři, to nebyl konec přesouvání! Prošel jsem ještě skladem (opravdu normálním temným skladištěm s různými věcmi jako ručníky, ubrusy, papír na záchod atd.), až jsem zadním vchodem došel do z ulice veřejně přístupného baru 41 Degrees, který sám o sobě vypadal jako velmi dobře použitelný na opití se se svojí dívkou, ale jako součást večeře v Enigmě nevím nevím. Zde jsem dostal poslední chod:

A to sušenku s lístky limetky, to bylo s objednaným koktejlem moc fajn.

 

 

 

Tedy si zde už každý může dát jakýkoli koktejl dle chuti a zůstat do nočních hodin. No a tím byla celá večeře v Enigmě dokonána! A popravdě jsem vůbec nevěděl, jak k tomu přistoupit a co si o ní vůbec myslet a musel jsem to pak v hotelovém baru několik hodin mírně rozlouskávat pomocí skvělého vína odrůdy Albariňo 2013 :-)).

Ale vážně, jak to tedy celé pojmout, tento netradiční zážitek? Albert Adriá se tu za celý večer neukázal a měli byste vidět, jak to úplně změní atmosféru v podniku – zažili jsme to ve zmiňovaném Hoja Santa, kde to bylo celé takové líné a uvolněné (a nemyslím to špatně), ale najednou se tam Albert zjevil a vše bylo v momentu jak vyměněné a daleko více kontaktní. Dokonce jsem i získal takový zvláštní pocit (např. i ze zveřejněných rozhovorů atd.), že to tu je spíše dobře vymyšlený marketingový produkt, na který byla doba přesně připravena a on, spolu s Albertem, na ní.

Mně to ale jednoduše přišlo tak nějak odbyté. A vlastně i ten koncept samotný! Sedíte v ledovém umělohmotném království, ale jedna z těch místností se paradoxně jmenuje ryokan (tradiční dřevěné japonské ubytování), všechno působí nesmírně lacině a povrchně jen sázející na efekt, ale obal bez obsahu je přirozeně k ničemu. Na druhou stranu, věřím že ta myšlenka různě přecházet mezi místnostmi v rámci jednoho podniku není špatná a pokud sem zavítá například nějaký hipster, je pravděpodobné, že to pro něj bude velká pecka, takže asi nelze usuzovat nějak moc objektivně, takže to celé berte spíš jako subjektivní hodnocení. Také asi nebylo úplně vhodné jít sem sám, je totiž klidně možné, že jinak by nás bavilo o moc víc přicházet na to, co každý daný chod obsahuje a diskutovat o tom (a obsluha k tomu sama vybízí), protože to bylo po dlouhatánské době poprvé, co jsem byl bez své parťačky ve zločinu přesně na tahle objevování, ochutnávání a dobrodružství, takže bych vás nerad odrazoval od vašich myšlenek sem zavítat. Je ale zvláštní, že tak originální a netradičně proklamovaný podnik je vlastně docela nuda a také si vlastně více nepamatuji nějaký výraznější či zajímavější chod, všechno jen letí jeden za druhým, jeden dává smysl a druhý ne ale to je jedno, občas se přesunujete z jedné místnosti do druhé a je to celé poměrně nesourodé – ale je klidně možné, že to prostě jen trpí počátečními bolestmi a celé se to ve výsledku vyvrbí dobře, opravdu těžko říct. Uzavřel bych to asi takhle – zajít sem v létě v ťapkách, kraťasech a tričku, zablbnout si u baru s těmi zajímavými koktejly a chody na jedno spolknutí, bude to určitě zábava. Ale jít sem na pěknou večeři, hezky se nachystat a obléci, to sem asi nechoďte a raději skočte do překrásného podniku Lasarte, kde jsem si byl spravit chuť druhý den a mrkněte třeba sem, jaké nádherné chody jsem tam měl. Je samozřejmě  jasné, že v Enigmě nikdo nebude očekávat krůtí medajlonky s bramboráky, ale já pak popravdě ten večer v hotelovém baru přesně o tomhle docela snil .

 

  1. Kuba napsal(a):

    Respekt.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>