06.05.2017

Napsal | Žádný komentář | Kategorie | Přečteno 1,012×

Zažít večer v restauraci Noma Mexico

Zažít večer v restauraci Noma Mexico

„Jídlo a pití drží tělo a duši pohromadě… Socratés“

A je to tu, večeře mého života! Tedy skoro, ale o tom níže :). Slavná kodaňská restaurace Noma je stále obrovský pojem a musíme si narovinu říct, že nikdy už nic ve světě jídla a restaurací nebude takové, jako bylo před ní. René Redzepi, muž který tomu všemu dává koncept a zároveň převádí své sny na talíř, se také jednou za čas vypraví za hranice a na dva měsíce vyjede mimo Dánsko provozovat tzv. pop-up restauraci, o které dnes budu psát.

Kromě stálé přítomnosti v koďanském přístavu [report] to v minulosti navíc byla Noma Japan a Noma Australia (kde to udělal i Heston Blumenthal s Fat Duck [report 1 & 2], a to bych chtěl zažít). Protentokrát bylo vybráno Mexiko a musím přiznat, že tu fantastickou atmosféru, kterou se mu do jídla z lokálních surovin povedlo přenést, rozdýchávám ještě teď! A já se tam vlastně ocitl úplnou náhodou. Měl jsem v plánu jet do úplně jiné země a na jiný kontinent, ale jakmile Noma Mexiko začala rozdávat rezervace, prostě jsem to zkusil odpálit a později se dozvěděl, že všechny rezervace byly rozebrány do 90 sekund, tak to pustil z hlavy. Ale najednou jsem měl letenku a plán a těšil se do Mexika! Zbyla na mě totiž rezervní rezervace :-).

Jenom chci laskavé čtenáře upozornit, že tento článek bude jen a pouze o zážitku v této restauraci, cestopis Mexiko + Portoriko popíšu později. Noma Mexiko se tedy usídlila v poměrně turistické, ale hodně pohodové části poloostrova Yukatán, v Tulum. A tady, ani ne 10 minut od pláže a zároveň už na hranici takové lehké džungle, restauraci vybudovali. Opravdu od nuly a mezi stromy a palmami – a celé to místo působí přenádherně, skoro až magicky. Neříkám, že se tohle nedá zažít jinde, ale ve spojení s tou atmosférou a kvalitou jídla je to opravdu velká věc. Před večeří jsem byl po předchozím večeru a důkladném testování místní tequily dost unavený, ale jakmile jsem do toho exotického prostoru vkročil, přepadlo mě neskutečné nadšení, které vydrželo až do úplného konce. Tak přátelská a uvolněná atmosféra, která uvnitř vřela, to jsem tedy v nějaké dobré restauraci už dlouho předlouho nezažil a je mi jasné, že už asi nikdy nezažiju! Viděl jsem tam potetované obarvené hipstery ale i postarší japonskou paní celou oblečenou v kimonu, a samozřejmě i všechno mezi tím! A na všech bez vyjímky bylo jasně vidět, že ten večer berou jako velký svátek tam být a zároveň trochu i jako legraci spojenou s dobrodružstvím…, přesně jak jsem to cítil a chtěl i já. Všichni jsme tam byli na stejné vlně a to je, pro tak různé lidi ten večer tam sedící, skoro až zázrak.

A jak celý tenhle hvězdný pop-up vehikl vlastně funguje? No prý se sebere celé osazenstvo originální Nomy (tým čítající přes 100 lidí) a s nimi se to pak ty dva měsíce celé provozuje. Tady přidali jednu vyjímku a zaměstnali čtyři místní ženy, které pěkně zpocené celý večer jen dělaly tortily – prý je nikdo jiný tak dobře nemohl udělat. A přirozeně, vaří se pouze z místních surovin, kterým se přidá to (ta)jemné nomácké kouzlo a výsledek je naprosto dechberoucí. A okouzlující zároveň! Nevím, jak to probíhalo v Austrálii nebo Japonsku, ale když se podíváme na ty nádherně barevné a svůdné mexické ingredience? Z nich vařit a vymýšlet jídla musela být jedna radost, stejně jako pak ten výsledek na talíři jíst. Ach ty barvy a tvary! Po nich se mi moc stýská. Vraťme se tedy zpět do toho malebného večera a popišme si jednotlivé chody. Dívejte se na ty obrázky protentokrát trochu víc a zkuste si domyslet tu chuť a hlavně ten pocit, na jakém místě to ten večer dostáváte a jíte. A myslím, že jeden z těch chodů (možná i dva) jsou to nejkrásnější, co jsem na talíři viděl a zároveň i jedl – nápověda: kokos a chobotnice :-).

Chod #1

Kaktus s tamarindem a koriandrem. Krásně zvýrazněná chuť kaktusu a moc hezký začátek. Vlastně ani nevím, jestli mám v popisu zvýrazňovat tu neskutečnou vizuální krásu, zároveň tak jednoduchou, ale celý večer mi tahle vizuální jednoduchost brala dech.

Chod #2

Syrová mušle s citrusovým kořením. Mhmmm, super.

 

 

 

Chod #3

Fritovaná tortila se sušeným rajčetem a fritovanými lučními kobylkami. Párování s pitím byla voda s medem a tak dobře, jedeme dál :-).

 

 

Chod #4

Mušle s mušlovo-limetkovým vývarem a jedlými květinkami. Vlastně docela pecka, neskutečně šťavnaté a krásně zaplňující vaše ústa, prahnoucí ten večer po něčem takovém.

 

 

Chod #5

Bum, a najednou to přistálo. Podívejte se na tu fotku znova. To je taková nádhera! Asi jsem se zamiloval do kokosu s kaviárem a kokosovou zmrzlinou :-). Lžičkou jste setřeli tu dužinu a nabrali sladkou oči zavírající kokosovou zmrzlinu a slaný kaviár a najednou nic jiného neexistovalo… A znovu, tak moc jednoduché a přitom fantastické! Ach jo, doteď mám tento chod živě v paměti a rád bych ho někdy zkusil doma, ale víte jak to je… Navíc v tom vidím jing a jang a to nevím jestli bylo chtěno, ale super!

Chod #6

Tohle byl asi nejzvláštější chod toho večera. Vizuálně moc hezký, ale jinak asi nejslabší. Totiž, šlo o různé kousky yukatánského ovoce, topícího se v chili oleji. A to byl ten problém – to skvělé ovoce utopit v mastném a jemně pálivém oleji? Podle mě škoda.

 

Chod #7

Banánový ceviche. Šlo o takový ten malinkatý a hodně sladký typ banánu, pogrilovaný a nakrájený na tenké plátky, topící se v jemně nasoleném oleji. No tak René, ten olej mírni!

 

 

Chod #8

Ústřicové „tacos“ se špenátem a tohle bylo vážně skvělé. Namísto tortily tu byl list a byly to tedy jen symbolické tacos doplněné právě o ústřici, mořskou řasu a mušle a tohle se jedlo přímo samo a bylo to v ten okamžik (asi půlka večera) naprosto ideální.

 

Chod #9

Moc hezký a takový veselý vesnický chod :). Šlo o speciální grilovanou dýni se zeleninou a olejem z avokádových listů se salsou z mořských řas. Náááádherná chuť!

 

 

Chod #10

Krásně ujetý chod. Osmažená tortila (toscada) s úhledně nandanými jedlými lístečky, fazolkami a tzv. „mexickým kaviárem“. Jenže víte, co je to mexický kaviár? To jsou malinkaté vajíčka speciálních mexických mravenců, žijících u kořenů Agáve, tzv. Escamoles! Tohle jsem se tedy dozvěděl až po konzumaci tohoto chodu a víte co? Bylo to dobrý, chuťově trochu jak oříšky. Mělo to hlavu a patu a nepřišlo mi to jen na efekt. Už jsem tedy jedl citrónového stromového mravence v Amazonském pralese v Ekvádoru a ten byl asi zajímavější, ale rozhodně to byl moc dobrý, zajímavý a pro ten večer ladný chod, vhodný též k diskuzi (tedy pokud jste tam neseděli sami).

Chod #11

A je to tady, jednou to muselo přijít. Neptejte se mě proč a co na tom vidím, ale tohle je pro mě vizuálně asi nejkrásnější talíř, co jsem kdy měl tu čest ochutnat. Opravdu. Samozřejmě teď pomíjím domácí láskyplné záležitosti v minulosti (bramboráky nebo kulajdu), ale jinak? Však se podívejte sami ještě jednou – taková nádhera a harmonie! Nechtěl jsem tu chobotnici vůbec sníst. Navíc jsem se už před časem dozvěděl to, jak je chobotnice šikovná a inteligentní a kdyby jí evoluce dopřála delší život, jak dobře by si vedla (a teď zrovna nežertuju), ale prostě se mi tenhle talíř strašně moc líbil a líbí. Jinak tedy šlo o kousek chobotnice (dělané hodinu v kokosu v zemi) s omáčkou z dýňových semínek a chili. Naprosto famózní!

Chod #12

Vepřové masíčko v tortile. Přišlo mi to v tu chvíli dost mimo a také hodně suché. A kdo by chtěl tenhle večer jíst vepřové!? My chceme ovoce a zeleninu! :-D

 

 

Chod #13

Bohužel, popis tohoto mi nějak unikl, jenom vím že vpravo to byl grilovaný banán a to vlevo ve tvaru srdce jsem nesnědl.

 

 

 

Chod #14

Hodně zajímavé, i ta prezentace. Šlo o grilovaný list Hoja Santa s hnědým máslem a k tomu speciální omáčka Mole, jejíž recept prý vydá na tři A4 stránky. No, obsluhu jsem asi po desáté ingrecienci přerušil, že mi je to vlastně jedno :-). Jinak ale hodně dobré, vlastně úžasné. Křupavé, šťavnaté a byť dost hořké, přesně ten chod, který jindy a jinde ochutnat prostě nejde.

Chod #15

Grilované avokádo s avokádovou zmrzlinou s příchutí semínek „mamey“. Bylo to moc dobré – lžičkou jste setřeli hořký vnitřek grilovaného avokáda, což s nádherně plnou a sladkou chutí avokádové zmrzliny krásně ladilo.

 

Chod #16

A tohle, už jako poslední chod, bylo také něco. Ty usušené plody chili jsou jen jako dekorace, zasoustřeďte se jen na ten jeden uprostřed. To bylo prostě normální mexické chili a uvnitř byla náplň z čokolády, chili, kakaa a medu. Tohle? Jako dezert? Boží a neskutečné! To bylo tak úžasné to cucat a postupně do sebe dostávat! Opravdu jsem se cítil jak Indiana Jones, co náhodou na pokraji sil narazil na ztracenou restauraci kdesi v džungli a jediné co měli byl kokos, chobotnice a čokoláda v chili a jen tak jsem tak tam seděl a byl spokojený. Ale najednou někdo přiběhl a že je už konec! To mi to teda pěkně pokazili ten závěr a chtěl jsem je prásknout bičem…

Chod #17

Přesunul jsem se k baru (kde kupodivu nikdo neseděl) a objednal jsem si postupně několik drinků – v zásadě šlo o klasické koktejly v netradičním provedení…, na ukázku tady nějaký kokosový drink ve slupce z kaktusu. Skvělé zakončení večera.

 

 

Bylo to opravdu neskutečné a o takovém večeru člověk sní celý život. Tedy já aspoň ano, přesně takto si totiž představuji to, co jsem vlastně v dobrých restauracích a jídle od začátku vždy hledal – zábavu, trošku tajemství, dobrodružství. A dá se tu vůbec mluvit o nějakých negativech? Jen málo, ale ano. Tak zaprvé, párování s alkoholickým pitím byl naprostý fail. Za celý večer jsem měl tuším tři druhy vína, jinak jen nějaká obskurní teplá piva a tvrdý alkohol, uff to bylo hodně nepovedené, ale nešlo jinak – jedině zvolit druhou variantu, tedy nealkoholické párování s džusy a to myslím mohlo být hodně dobré. A druhá výtka, celý večer letěl ve strašně rychlém tempu, úplně šíleném! Jako sorry, ale i Indiana Jonesové na večeři v džungli chtějí občas zpomalit, dát si nohu přes nohu a jen tak si užívat moment toho večera! Celý večer skončil přesně po hodině a půl, což je na 17 chodů opravdu hodně rychlé. Ale jinak? Jinak vážně jízda. Pokud byste chtěli zkusit podobně rurální podnik v Tulum, ale čistě místní, zkuste Hartwood nebo Casa Jaguar, oboje sympatické a moc dobré.

Takže, co k tomu všemu vlastně ještě dodat? Asi je vám jasné, že Noma Mexiko ve mně zanechala velký dojem. Pro mě osobně to byl tak úžasný a svým způsobem až neskutečný zážitek, že vůbec nevím, jak to ještě lépe popsat. Večeře v originální kodaňské Nomě je samozřejmě skvělá. Ale tohle? Začal jsem se popravdě trochu i bát, protože co když už není kam dál jít? Co když už není možné víc vymyslet a z pohledu návštěvníka zažít? Normálně se teď bojím! Ale vím, že vždycky to nějak jde, takže věřím, že svět kreativních lidí, jako René Redzepi je, přežije. Na tento večer opravdu hodně dlouho nezapomenu, možná nikdy. A teď mi přátelé poraďte – co mám dělat dál, když jsem zažil večer v Noma Mexico? Dobře, Noma India by mohla být fajn ;-).

A jestli to byla nejlepší večeře v životě? Mohla být…, ale něco malého přece jen chybělo .

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>